Květen 2016

Deník Nizozemšťana - část 6.

29. května 2016 v 15:44 | Moi Keiniku Sang |  Cesta do Nizozemí
Tak mi skončila škola v Nizozemí.

Trochu nevím, co se sebou včil dělat. Přirozeně bych se měla učit, ale představa, že některé lidi jsem viděla naposledy, mě přinutila vzít si menší dovolenou. Poslední dva dny jenom vařím a uklízím. A koukám na Hell´s Kitchen.

S uzavřeným semestrem můžu konečně zhodnotit jednotlivé předměty. I když popravdě si z nich moc nepamatuju.

Film Analysis 1a
Filmová analýza je celkem easy, zvlášť když všechny semináře sestávaly ze skupinových prezentací, takže jsem většinu semestru prostě nic nedělala. Přednášky byly o věcech, které jsme brali doma v prváku, takže většinu jsem tak nějak proklimbala. Navíc jsme je měly v kině, takže měkký židle, tma, ideální prostředí na spaní.
Prezentace byla fajn, byyl to základní věci o základních věcech, s tím jem opravdu neměla problém. Plus jsme analyzovali Psycho a když miluješ, není co řešit.
Kurz končil multiple choice zkouškou a esejí. Esej jsem si vycucala z prstu, což dělám s většinou mých písemných zadání, abych byla upřímná, multiple choice byla celkem v pohodě, když jsem spočítala odpovědi, kterými jsem si byla jistá, pořád jsem procházela, což je paráda. Prošla jsem v pohodě, na sedmičku, stejně jako esej, krásný průměr.

Film Analysis 1b
Druhá polovina analýzy byla o něco těžší, komplikovanější věci, ale zvládli jsme udělat prezentaci na Blow Out a přednášky byly v pohodě, nic moc těžkýho. Čeká mě multiple choice zkouška a analýza z placu, na což se celkem těším, Většinou jsem pod tlakem schopná vyprodukovat neuvěřitelný množství postřehů i v rámci dvouminutové scény. A taky jsem zvědavá, co za film na nás vytáhnou.
Bohužel jsem béčkový seminář neměla v archivu, což mě celkem prudilo. Učebna byla horká, nevětraná, bez oken, s nějakou pochybnou klimatizací, v příšerným baráku, kterej je totální bludiště a trvalo mi dvacet minut tu učebnu najít. Ale tak co už, přežili jsme. A musím říct, že Blow Out je jeden z nejzajímavějších filmů, co jsem kdy viděla.

Film Theory
Fuuuck meeee. Netuším, co se děje, netuším, o čem to je, netuším, jak napíšu zkoušku, fkt to potřebuju, je to předmět za deset kreditů, asi by mě to nepotopilo, ale deset kreditů je hooodně. Jenže tohle je prostě koncentrovaná hrůza, bytostně nesnáším filmovou teorii, ugh. Fakt se bojím, jak tohle dopadne, od zítra musím začít číst všechyn ty věci, který jsem nečetla předtím, no posesouvám se z toho. Každopádně zadání jsem se pokoušela plnit, prezentace a takový záležitosti jsem většinou nějak protrpěli společně, takže to nebyl zas takovej trapas. But gods help me.

Visual and Textual Culture in the Dutch Golden Age
Tohle byl kurz čistě pro erasmáky, což bylo samo o sobě strašně super. Měli jsme spoustu různých perspektiv ze všech možných zemí a bylo zajímavý to poslouchat. Samotnej kurz byl fajn, učitel byl fajn, bylo to zajímavý a hodně interaktivní, takže nehrozilo, že usnu. V první polovině kurzu jsme končili zkouškou, kterou jsem celkem zmákla, druhá končila prací, kterou jsem, jak se dneska ráno ukázalo, zmákla narosto dokonale, mám devítku, což je prostě epic.
Bohužel jsem se nemohla zúčastnit exkurze do Haarlemu, protože jsem idiot, to bych radši nerozebírala, nahradila jsem to referátem a byla v cajku.

Ancient Mythology
Tohle byl výplňkový předmět, ale byl super, popravdě byl snad můj nejoblíbenější. Profesor byl ňuňatý až na půdu, mytologii mám hrozně ráda, a jako závěrečnou práci píšu o zobrazení Herakla ve filmech, prostě terno. Zkouška nebyla nejjednodušší, ale byla zvládnutelná, dostala jsem zaokrouhlenou sedmičku. Celej semestr jsem dostávala sedmičky, když na to přijde.
Navíc tohle byl jedinej předmět, kde nebyla prezenčka, takže žádnej stres ohledně absencí. Ovšem taky to svádí k flákání se. Jsem zvědavá, jak půjde moje druhá zkouška. Musím si načíst všechny ty Antigony a Ifigenie a ostatní věci.

Takže tak, tohle byly moje předměty. Čekají mě tři zkoušky a jedná , od zítra se začínám učit. Nejvíc mě děsí ta teorie, jsem fakt levá na tyhle věci. Ugh. Všichni přihoďte otčenáš.

Hra

13. května 2016 v 21:36 | Moi Keiniku Sang |  Krátké povídky
Byla to naše oblíbená hra. Zavři oči a věř. Děti to hrávají ve školce, hru na důvěru, s matračkou a napřaženýma rukama. My to hrávali na střechách domů.
Byl to neuvěřitelně opojný elektrizující pocit, sklátit se z okraje do prázdna, do temnoty, padat vstříc chodníkům a silnicím a přemýšlet, jestli tam někde budou ruce, co mě chytí. Byly, vždycky byly, to byla pointa. Věřili jsme si. V polovině letu jsem najednou narazila tělo, omotaly mě paže, hlas šeptnul "Mám tě!" a byli jsme zpátky na nějaké střeše.

Po proměně si zvyknete na létání, sílu, rychlost a podobné nesmysly. Vypnout to všechno na pár vteřin a prostě jenom padat je úleva. Jako byste znova byli člověkem. I ti nejstarší touží po takové chvilce. Bohužel nemají nikoho, komu by mohli věřit.

Stála jsem na nižším levelu, špičky tenisek přesahovaly okraj římsy a sukni mi zvedal vítr. Ruce jsem měla vražené v kapsách. Tak nějak jsem věděla, že je chladno, ale necítila jsem ho. Neměla jsem dech, který by se mi srážel u úst.
Tate byl vysoko nade mnou. Člověk by ho sotva viděl, ale já dokázala rozeznat i tetování na jeho pažích a odřená písmena na tričku. Na hrudi se mu pod látkou rýsoval přívěšek z medvědích zubů av očích se mu odrážel měsíc. Zamával na mě a skočil.
Čekala jsem, až nastane ten okamžik kdy zapochybuju. Ta vteřina těsně předtím, než skočím taky, abych ho chytila, ten "co kdyby" moment. Co kdyby Tate nebyl. Otevřelo by se mi tolik možností, že bych dallší tři životy nevěděla, co dřív.
Ale Tate byl všechno, co jsem měla, nějakým divným způsobem. Nevěděla jsem, jestli ho mám ráda, ale určitě jsem ho neměla nerada. Bylo lepší být s ním než s nějakou místní smečkou. Tate věděl věci. Někdy mluvil jako by v něm dřímala božstva amerických indiánů. Někdy tak i vypadal, když jsme seděli na parapetech Empire State Building a jeho smolově černé vlasy povlávaly ve větru a byl cítit ohněm a skoro jsem slyšela bubny, kdykoliv jsem se na něj podívala.
Byl to... prostě Tate. Takhle na střeše mi vždycky proběhly před očima všechny špatné i dobré věci co se nám staly, všechny chvíle, kdy jme málem umřeli, protože úsvit byl rychlejší než my, všechny noci plné nicnedělání a srkání vychladlé krve, které jsme strávili v mělkých vlhkých hrobech stulení k sobě a já si stěžovala, že nemá vlasy v gumičce, protože byly všude...

V té sekundě nerozhodnosti a morbidní zvědavosti jsem si vždycky uvědomila, že důvěra v toho druhého je všechno, co na světě máme. Takové ty řeči o tom jak nám patří noc a všechny a svoboda světa? Kecy. Jsme bez tepu, bez dechu, bez domova. Měli jsme jenom důvěru v toho druhého a tuhle morbidní variaci na dětskou hru. Zavři oči a věř.
Jednou se jeden z nás rozříští na zemi.
Byla jsem si tím jistá. Tahle hra už dávno přesáhla hranice hry. Čím déle jsme spolu byli, tím víc jsme si potřebovali dokazovat, že si věříme.

Odrazila jsem se a skočila. Nemohla jsem si odpustit malé "woooohoooo", jak vzduch svištěl kolem mě.

Dnes to nebude.



Kreslím - James Hook (aneb ilustrace rozkladu mého... kreativního procesu?)

5. května 2016 v 18:37 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Původně jsem dneska chtěla dělat něco užitečnýho, ale proč bych to dělala, že...
Aspoň vám ukážu, co se v poslední době stane pokaždé, kdy se rozhodnu kreslit. Pravděpodobně je to jenom tím, že nemám svoje kreslící soukromí u stolu, kde se můžu obložit barvama, pastelkama, kelímkama s vodou a podobně.
Nuže. Pojďme na to.

1) Skica, která začala jako "okej, po dlouhé době nakreslím něco realistickýho". Pak jsem si uvědomila, že součástí Hooka jsou vlasy. No a Hook má hodně vlasů. A já nesnáším vlasy.

2) Uděláme si něco jako lineart, kterej ve výsledku vypadá líp než... no, než výsledek.

3) Fáze "fajn, co teď". - V téhle fázi vždycky zamrznu a přemýšlím, jestli mám koule na to se pokoušet s tím dělat něco dalšího, protože tady končí moje schopnosti s digitálním kreslením.

4) Fáze "Křížový efekt to spraví.". Křížový efekt to nespravil.

5) Fáze "Fuck it, kde je ten Ortnovův efekt".

Takže tak. Můj art proces. Užijte si.

Jinak jak jste si asi všimli, osobně považuju Jima Hooka z adaptace Petera Pana za absolutního sexuálního boha, kterej v té kouzelné barevné pohádce vypadá místy až nepatřičně. Občas se dostanu do Hook-nálady a pak to jede. Rozhodně bych ho měla kreslit víc. Ale ty vlasy...

Čas velké lenóry a všeobecné prokrastinace

2. května 2016 v 18:34 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
UPOZORNĚNÍ: Tohle je rant. Potřebuju se vypsat nebo se zcvoknu.

Nevím, jestli je to jarní únava nebo co to je, ale v poslední době nejsem schopná fungovat. Možná to souvisí s tou depresí do které jsem nedávno upadla navzdory tomu, že se mám fantasticky.
Za první polovinu semestru jsem si navykla chodit do školy pořád, absence nepřipadala v úvahu, protože máme povolenou jednu a tu jsem si schovávala na horší časy,
Nicméně za poslední dva týdny jsem prošvihla dvě přednášky a zítra zřejmě "zaspím" seminář, protože nejsem schopná udělat úkoly. Prostě nejsem. Neustále mě něco rozptyluje. Je sice hrozně fajn vědět, že i když koukám na filmy nebo seriály, vlastně se učím, ale texty to za mě nepřečte a otázky nezodpoví.
M§j spánkový režim je vzhůru nohama. Jsem klidně vzhůru do dvou do rána a pak spím do desíti, pohodička. V noci jsem nejproduktivnější a nejkreativnější a ve dne nevím, kde mám hergot mozek.
Jsem literárně činná, dokonce píšu něco, co trochu zavání fanfiction a všichni moc dobře víte, že já prostě nikdy nepíšu fanfiction, začala jsem kreslit HP fanarty, regla jsem se na HEX, celkově se vracím do starých fandomů...
... ale jakmile se mám podívat na jeden zatracenej film a analyzovat jeho diegetický zvuk, najednou okno, mozek vypíná a nejsem schopná nic udělat.
Je to opravdu, opravdu, opravdu hodně otravné.

Problém je, že doma by mi to bylo šumák, tam jsem ve škole třeba jednou za týden, ale tady mám z každé absence pocit viny, kterej jenom prohlubuje mou momentální depku. Navíc všichni učitelé tady jsou ohromně fajn, takže taky dvakrát nepomáhají. Doma je aspoň pár lidí, který fakt nepotřebuju vidět pravidelně.
Doma mívám taky bloky, ale tady je to jiný. Tím, že máme dvojí zkouškové, není moc čas na nějakej veget, ale můj mozek si prostě zvykl, že většinu semestru nemusí zas tolik pracovat, takže momentálně je off. Což je problém, protože já netuším, jak ho nahodit.

Plus Klášin obor je asi desetkrát těžší, než ten můj, takže ta leží v knížkách imrvére, což ještě umocňuje můj pocit, že vůbec nic nedělám. Prostě je to na zbláznění. Možná by mi pomohl školní psychiatr, protože popravdě jsem si celkem jistá, že je to psychickýho původu, jenže ten je zabookovanej snad až do července, tudíž s tímhle se budu muset poprat sama.

A ještě jedna věc mě pěkně prudí - nedokážu vyprodukovat pořádnou snahu. Jakmile něco zabere víc jak hodinu mozkové aktivity, eventuálně nejde podle plánu, balím to. Tohle se mi dřív nestávalo. Jsem schopná zůstat vzhůru do rána, abych dodělala to či ono, ale evidentně ne tady.

Tak. Konec rantu.
Someone shoot me.

Kreslím - Hermiona vs. lektvar

2. května 2016 v 18:04 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
(Znáte ten pocit, kdy v šest večer zjistíte, že máte na zítra ještě jeden celkem velkej úkol, ale místo toho, abyste s tím něco dělali, se rozhodnete, že teda budete mít lenóru ještě jeden den a použijete svou jedinou povolenou absenci, protože prostě nejste ready? Je to pěkně na hovno pocit. V poslední době zas nějak moc vynechávám.)

No, každopádně tady je Hermiona.

Jsem celkem spokojená s výsledkem, i když na vybarvování jsem se brutálně vybodla, takže to vypadá tak jak vypadá.