Březen 2016

Na konci

26. března 2016 v 2:08 | Moi Keiniku Sang |  Krátké povídky
Nejhorší bylo, že mu z očí zmizel oheň. Byly prázdné, jako oči mrtvého, vpadlé do lebky, orámované fialovými stíny. Přežila by studené třesoucí se ruce, zesláblý hlas, zplihlé a zšedivělé vlasy, ale nedokázala překousnout prázdné oči.
"Co ti to udělali," zašeptala.
Neodpověděl. Díval se někam za její rameno. Když ucítil ruku na vlastní neoholené tváři, rychle ji přikryl vlastní, aby se neodtáhla. Nedokázal uvěřit, že skutečně přišla.
Když budeš potřebovat, zavolej.
Přitáhla si ho na hruď rychlým, rozhodným pohybem. Viděla pohled, který jí velmi krátce a smutně věnovala jeho žena z druhé strany místnosti. Bylo v něm řečeno spousta věcí, popsal celou propast, která se mezi nimi za ty roky otevřela.

Hrál valčík. Červený tyl se jí otíral kolem kotníků, jeho ruka pevně spočívala na křivce jejího pasu. Vedl ji sálem jistě a lehce, ve tváři odměřeně zdvořilý výraz, který chvilkami praskal pod náznaky úsměvu. Okolí bylo jen změt třpytivých šmouh. V polovině kroku vystoupla na špičky a vytáhla mu z vlasů stuhu. Několik bledých pramenů se mu rozletělo kolem hlavy a konečně vynutilo plnohodnotný úsměv. Zvedl ji do vzduchu a pár lidí poblíž zatleskalo. Měla chuť vzplanout.

Poslouchal ticho v její hrudi. Na to, že neměla srdce, byla schopná obdivuhodné lásky, větší, než kdokoliv se srdcem, koho znal. Zasloužil si ji vůbec? Začaly ho pálit oči a celé týdny potlačované slzy a vzlyky se konečně prodraly ven, ovládly ho a on se nebránil, protože po dlouhé době konečně cítil něco jiného, než strach. Byla to nádhera.
Nechala ho, ať zarývá nehty do její kůže a křičí svou agonii do její hrudi. Jeho nářek zanikal ve změti ostatních nářků, stenů, úlevného pláče a skřípání improvizovaných lůžek, mohl křičet jak chtěl, nikdo ho nesoudil, nikdo ho neslyšel, ale i kdyby, už by mu to bylo jedno. Všechny masky, které kdy nosil, se tříštily, jedna za druhou.

Leželi na hřišti. Nebe bylo mimořádně jasné a všechny jeho hvězdy se odráželi v jeho očích. Cítila se opilá. Vzduchem, vůní trávy, jeho vodou po holení. Koho zajímalo, že bude mít košili od hlíny. Otočila se na bok a pozorovala jeho profil. Chvějící se řasy, pootevřená ústa, lehce horečnatá červeň na tvářích. Perličky rosy sedlé na klíčních kostech a úzkém trojúhelníku odhalené hrudi. Byla si jistá, že takhle ho nikdo nikdy neviděl. Takhle uvolněného. Takhle šťastného.

Vzlyky ustávaly, v hrudi mu škubalo. Všechen jed se vyplavil, jeho rozežrané zničené nitro smutně tepalo bolestí, ale konečně zelo prázdnotou. Prázdnota byla lepší než cokoliv, co tam bylo před ní. Narovnal se, setřel si zbytky slz z tváří a zhluboka vydechl.
Zastrčila mu za ucho pramínek vlasů a odkryla tak odřeninu na spánku. Natáhla se k vedlejšímu lůžku pro kus navlhčené gázy. Jak stírala prach a zaschlou krev, koutkem oka zahlédla hrdě vztyčenou plavou hlavu mizet hlavním vchodem. Nesla se jako bílá pávice, stejně jako kdykoliv jindy. Ona tam, on tady. Konec konce, který začal už dávno. Byla ráda, že nedošlo na slova. Nevěděla by, co jí říct.
"Co teď... kam mám jít, co mám dělat..." Jeho hlas zněl jako prasklá struna.
"Začneš znovu."
Skřípavě se zasmál a byl to hrozný, hořký smích někoho, komu už došly druhé šance.
Stáhla mu z ramen kabát. Sykl, když se dotkla spáleniny na zádech. Pomohla mu položit se na bok. Objal polštář a nechal ji, aby mu spletla vlasy do copu. Bude spát. Zřejmě to nebude klidný spánek, záblesky světla a ohně byly vypálené do jeho sítnic už zřejmě navždy. Ale když bude spát, nebude muset myslet, neucítí bolest polámaných kostí, pohledy ostatních, neuslyší jejich šepot přikrytý dlaněmi, přestane existovat, aspoň na pár hodin...

"Co jsme?"
"Jak to myslíš?"
"Milujeme se?"
"Já nevím, záleží na tom?"
"Nejsem jako ty, musím se ptát na tyhle věci. Mám jen jeden život a ten už je v polovině."
"Jednou ti odpovím, slibuju."
Natáhla se a vzala ho za ruku. Její dlaň byla horká a mokrá, sníh tál pod jejím tělem zatímco jemu se na řasách tvořily krápníky. Její nekonečnost a bezrozměrnost, tak tak stlačená do formy člověka, ohýbala celou jeho realitu. Bylo to jako procházet mezi světy.
A teď se ty dveře zavřou.
Obrátila se k němu a než se rozpadla v hromadu syčících jiskřiček, šťouchla ho horkým prstem do tváře.
"Hej. Když budeš potřebovat, zavolej."

Deník Nizozemšťana - část 4.

19. března 2016 v 12:39 | Moi Keiniku Sang |  Cesta do Nizozemí
Tak máme za sebou první polovinu semestru, já už mám za sebou i jednu zkoušku, která dopadne bůhvíjak, protože místní systém známkování je dost nepředvídatelnej. Mají totiž deset známek. Desítku dostane málokdo málokdy, sedmička až devítka jsou celkem úspěch. Na pass potřebuju 5,5, osobně doufám aspoň v šestku, ale upřímně, vezmu cokoliv, hlavně ať prolezu.
Byla to zkouška z dutch studies, nebylo to těžký, ale u těchhle vypisovacích otázek si nejsem nikdy uplně jistá. Uvidíme.

Řekla bych, že jaro je tu v plným proudu, ale nechci to zakříknout. Každopádně pořád přibývá krokusů, posledních několik dní bylo fakt hezky a jeden den muselo být aspoň dvacet stupňů, totální vedro.

Vyšly jsme si s Klárou do jachhavenu, abychom konečně měly pocit, že jsme někde byly. Není to daleko, ale je to úplně jiný svět. Dřevěné barevné domky, voda, lodičky, božskej klid, z fleku bych se tam přestěhovala. A je to fakt maličké.

Budu si tam muset zajít znova a udělat víc fotek, teď strašně svítilo slunko, takže některý fotky jsou way too shiny.

Pravidelně provozujeme kavárenské povalečství, jak to Klára pojmenovala. Je tu spousta pěkných malých kavárniček, kde vydržíme sedět celý hodiny. Po výletě do jachthavenu jsme v jedné byly až do zavíračky, v podstatě nás museli vyhodit. Kromě kafe a smoothies a milkshakes pravidelně konzumujeme lososové sendviče a saláty, nejčastěji v Hemě. Ta mi bude fakt chybět, až se vrátím.

Taky jsme měli další mezinárodní večeři, tentokrát japonské kuchyně. Do obvyklé party přibyli dva lidé, takže už to byl takový menší dav. Byly nudle yakisoba a sushi a matcha palačinky. Všem nám málem vybuchla hlava z wasabi.

Teď máme nějaké dva týdny teoreticky volno, takže možná konečně podnikneme něco akčnějšího, třeba Amsterdam, kde se chceme s Klárou zajít podívat na Hateful Eight z promítačky, pokud teda ještě hrajou (což by měli, vzhledem k tomu, kolik peněz stála ta promítačka). Kláša plánuje Londýn, kam jsem se rozhodla nejezdit, protože ji nechci tahat deset hodin autobusem někam, když může beze mě letět letadlem, že jo. Místo toho asi prozkoumáme Hamburk a možná Antverpy. Do těch dvanácti dní se to asi všechno nevleze, přece jenom bych se měla taky učit a dělat takový věci, ale rozhodně někam vyrazíme.

Na závěr moje epic tričko s Bowiem. Je strašně comfy, takže i když stálo strašně moc, seriózně zvažuju koupi ještě jednoho kusu. Samozřejmě s jiným designem. A koupila jsem si králíka.

Takže tak. Jdem vařit kraba, mějte se!

Kreslím - staré skicky

5. března 2016 v 12:09 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Tohle mi leží v rozepsaných už asi čtvrt roku. Je to pár skicek z hodin, nic zvláštního, ale proč to nehodit do placu, že ano.

Propiskový Melkor z Dějin filmu.

Manwë s ptactvem z několika různých přednášek. Vždycky si říkám, jaká bude sranda najebat tam spoustu peří a pak umírám v půlce obrázku. Peří je děsný. Když je dobře nakreslený (což není tenhle případ), dobře vypadá, ale je děsný.

A medieval Thingol. Už jsem nekreslila Thingola asi tisíc let, měla bych se k tomu vrátit, ale v poslední době nekreslím Tolkiena vůbec. Potřebuju nějakou větší pauzu, plus mě vcucly Star Wars a vera jsem zjistila, že Jareth se fantasticky kreslí, takže Tolkiena dávám na čas k ledu. (Obvykle když se rozhodnu dát něco k ledu, prolomí to blok...)

Mám pocit, že bych měla dělat něco produktivního, ale zaboha nemůžu přijít na to, co to bylo...

Labyrint (1986)

3. března 2016 v 12:23 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Fantasy z období, kdy všechny triky měly neuveřitelné kouzlo a když na ně koukáte dnes, smete vás vlna nostalgie. Nekonečný příběh, Souboj Titánů, no a samozřejmě Labyrint.
Pravděpodobně jste zaznamenali, že přestože studuju film, mám celkem mezery v některých oblastech. Labyrint byl jedna z nich, bohužel jsem nebyla s filmem konfrontována v době, kdy jsem ještě měla zbytky dětské nevinnosti, takže už vidím jenom ten hlubší level, který je podstatně víc creepy, než ten povrchový pohádkový.
Ale popořadě.

O co jde.
Sarah je patnáctiletá/šestnáctiletá značně imaginativní dívka, která zrovna čelí menší rodinné krizi - vztah s nevlastní matkou nefunguje zrovna podle představ a neustále ji nutí hlídat jejího mimi polobratra. (Ano, Sarah má fakt velké problémy.) Jednou večer se Sarah u hlídání natolik rozohní, že omylem vyvolá postavu ze své oblíbené knihy - krále skřetů (skřítků..?) Jaretha, který malého Tobyho unese. Aby ho Sarah dostala zpátky, musí za třináct hodin projít labyrintem a najít Jarethův hrad. Jinak bude z děcka skřet forever and ever.
Sarah se tedy vydá na cestu labyrintem, potká spoustu divných věcí, nadělá si pár nových přátel, naučí se pár užitečných věcí o životě, například to, že život není fér a tak to prostě je. Nakonec úspešně najde bráchu, porazí Jaretha a spokojeně se vrátí domů. Pohádka u konce.

No, pak jsou tu ty další věci. Pokud jde o charaktery a témata, je to jeden z nejzajímavějších fantasy filmů, co jsem kdy viděla.
Sarah je náctiletá dívka, která evidentně vyroste v krásnou ženu. Má bujnou fantazii, což je sice super, ale v kombinaci s pubertou to tvoří něco vražedného. Sarah je přehnaně teatrální, všechno hrotí, je dost afektovaná, místy skoro hysterická. Většina neshod s její novou máti by se zřejmě vyřešily, kdyby Sarah na chvíli zchladla a dalo se s ní normálně mluvit. Hlídání malého dítěte, (které obnáší uložení mimča do postýlky a uspání ho, načež dítě bude pravděpodobně několik hodin klidně spát, než začne otravovat, takže s ním bude naprosto žádná práce) ji obtěžuje natolik, že vyvolá mytickou bytost.
V její prospěch hraje, že se za záchranou Tobyho vydala v podstatě bez váhání. Evidentně si jde za svým, i když jí všichni kolem (resp. Jareth) hážou klacky pod nohy, což je rozhodně dobrá vlastnost. Je ochotná řešit problémy a celkem rychle se rozhoduje. V podstatě nám byla představena jako značně protivná puberťačka, která se v průběhu příběhu stane vytrvalou praktickou mladou ženou, když to řeknu takhle blbě.

Jareth na mě z nějakého důvodu nepůsobí jako záporák, i když bez pochyby má být. (Asi je to tím zpíváním, Magic Dance je taková chytlavá věc, plus s tím děckem byl way too cute.) Je to namistrovaný arogantní hajzlík, který si je sám sebou příliš jistý, což se ovšem během příběhu postupně rozpadá. Vytrvalost, se kterou Sarah postupuje, ho vyčerpává a znervózňuje. Na konci ji doslova prosí, aby se mu podvolila, S čímž ho Sarah samozřejmě pošle do háje.
Nemluvě o tom šíleném sexuálním napětí, které prostě nejde přehlédnout. Pomineme-li Jarethův bičík a těsné kalhoty (které místy působí velice rušivým dojmem), je tu ta snová plesová scéna, kde máme natvrdo lovesong a tanec a celkově velké množství intimity. Závěrečná scéna, kdy jí nabízí všechno možné, pokud ho bude milovat (a bát se ho), už mluví sama za sebe. Takže pokud vám připadá,že si Jareth vyvinul na Saru jakýsi crush, nezdá se vám to, tyhle věci tam prostě jsou. Jenom se nesmíte moc zabírat faktem, že jí je šestnáct a jemu asi 1300. Plus on je tak trochu stalker, používá na to svou soví formu.

Shrnuto podtrženo - Sarah se učí zopovědnosti, zjišťuje, že ne všechno jí bude v životě naservírováno na stříbrném podnose, že rozhodnutí mají následky, že život není fér, že kamarádi jsou ošemetný byznys, a k tomu se jí hormony bouří nad starším chlapem (který není ani stejný živočišný druh a unesl jejího bráchu). Prostě puberta. Labyrint je film o dospívání, krásně udělaná metafora, která má všechno, s čím se budete v pubertě potýkat. Kromě akné. I když metafora pro akné by se tam možná někde našla taky.

(Mimochodem, hrozně mě baví, jak je Jareth lepší chůva než Sarah. Děcko brečí? No problem, zazpíváme, zatancujeme, a děcko je happy.)



DAVID BOWIE IS in Groningen Museum

2. března 2016 v 22:18 | Moi Keiniku Sang |  Cesta do Nizozemí
David Bowie byl pro mě taková ta osoba, která prostě patřila do světa a kterou jsem měla ráda, přestože jsem nikdy nebyla skalní fanoušek. Měla jsem ho ráda spíš jako herce než jako zpěváka, protože většinou tradiční písničky jednoduše neposlouchám. Spoustu jeho songů jsem low key znala z rádia, ale většinou jsem si je fakt nespojila zrovna s ním.
Ovšem když najednou umřel, byla jsem skoro stejně v šoku jako ti, kteří ho věrně zbožňovali celý život. Trochu se ve mě hnulo svědomí a začala jsem dohánět resty a kulturně se vzdělávat. Konečně jsem se podívala na Labyrint, k tomu se ale vyjádřím v sólo článku. A dneska jsem se s kamarádkou vydala na výstavu, která se náhodou zrovna vyskytuje v Groningenu. Jelikož ona byla a je definitivně skalní fanoušek, byla ta správná osoba s kým na takovou výstavu jít.

Muzeum je obrovské, sama bych se tam okamžitě ztratila. Kabáty a příliš velké tašky (do této kategorie z nějakého důvodu spadal i můj miniaturní riflovej batůžek, no dobře) se vrazily do šatny, každá jsme vyfasovaly headset se sluchátky, který přehrával zvuk podle toho, u čeho sjte zrovna stáli - rozhovory, songy, atd.
Na samotné výstavě se samozřejmě nemohlo fotit, ale takové věci stejně nejsou na fotkách stejné, jako naživo.
Výstava byla rozdělená do několika sekcí. Jejich názvy byly vždy libovolně doplněné věty David Bowie Is..., podle toho, jakou částí jeho existence se zrovna zabývaly. Bylo tam všechno - kostýmy, noty, nákresy scén, obrazy, videoklipy... prostě všechno.
Osobně jsem si nejvíc užila kostýmy. Ty prvních, nejšílenější, před a během Ziggyho, byly neuvěřitelně miniaturní, velikost tak 34, do toho by se nevešla většina holek, co znám. U každýho kostýmu byly texty a drby. Pravděpodobně nejvtipnější byl drb o tomhle kousku:

Mimo jiné je na něm dobře vidět, jaké byl David v té době tintítko. Kostým měl původně ruce tři - jedna zakrývala rozkrok, ale ta musela být odtraněna, protože byla příliš "obscénní". Kteréžto opatření se později ukázalo jako kontraproduktivní, protože kostým vypadal mnohem cudněji s rukou, než bez ní. Ano, mířím tím přesně tam, kam si myslíte.

Pár fotek mě utvrdilo v tom, co jsem si myslela už dávno - David Bowie je přesně můj typ "ženy". Jedna sekce výstavy se věnovala jeho bourání hranic mezi pohlavími - nošení pánských šatů od návrháře, jehož jméno jsem zapomněla, ale vypadá to fakticky suprově...

... nošení dámských bot (tyhle fakt chci)

...nebo třeba ten kouzelnej kostým s pudlem, kterej vytasil zrovna když si všichni mysleli, že přechází do maskulinní fáze kostýmů.
Samozřejmě nemohla chybět část věnovaná jeho filmům. Jako jeden z mála zpěváků uspěl i na poli herectví, což je mimo jiné ovlivněno tím, že se věnoval pantomimě. Takže jsem naživo viděla Jarethův bičík a křišťálovou kouli z Labyrintu, helmu Andyho Warhola z Basquiata a boty Pilát Pontského z Posledního pokušení Krista (na což se musím ještě podívat). Totální nerdgasm.
Vystavené byly i některé jeho obrazy, na většině byl Iggy Pop., sem tam nějaká skicka. Plus různé concept arty ke klipům, nákresy scén, kostýmů, atd. Musím říct, že jeho styl je poměrně creepy, ale že by se mi to nelíbilo, to se říct nedá...

Pak tam byly i takové drobnosti, které mám na podobných výstavách nejradši- kapesník od jeho rtěnky, klíče od bytu, dopis o oficiální změně stage jména na "Bowie"... zvlášť ten kapesník od rtěnky mě dostal. Noty, rukopisy textů na random papírech, poškrtané... prostě kreativní proces na papíře, jednoduše to nejlepší, co můžete dostat.
Celé to bylo podmázlé Bowieho hudbou, jeden sál promítal záznamy z koncertů, u některých kostýmů byly přímo videoklipy, takže jsme mohli vidět kostým přímo v akci. Vidět některé kreace naživo musel být fakt zážitek, protože nenechávaly moc prostoru fantazii a zároveň se nedaly identifikovat jako pánské nebo dámské.
Bowieho androgenní vzhled fascinoval návrháře z celého světa, takže pracoval s tunou známých lidí, například Vivienne Westwood. Nějaký japonský návrhář v úžasným květovaným saku mluvil o chemii, která probíhala mezi jeho prací a Bowiem. Mám pocit, že Bowie byl ideální "krejčovská panna" - návrháři na něj mohli navlíct prakticky cokoliv.

I Bowiem absolutně nedotčená osoba si z téhle výstavy odnese několik věcí:
  • NO LABELS. U něho prostě není místo ani na tak základní rozlišení jako muž a žena, David Bowie je samostatné pohlaví.
  • Všechno může být vliv a inspirace, pokud máte hlavu dostatečně otevřenou.
  • Heterochromie je mrtě sexy. (Mimochodem, funny fact číslo nevímkolik - jeho tmavší oko mělo permanentně rozšířenou zorničku od doby, kdy se ve čtrnácti letech popral (?) na hřišti. Na pár místech jsem četla, že s tím souvisí i ta jeho dvoubarevnost, že to vlastně není tak úplně heterochromie,tak nevim.)
  • Mimozemšťané jsou evidentně mezi námi a jsou fakt cool.
  • Jeho hudba funguje i dneska a většinu písniček už stejně dávno znáte, hodně jich bylo mimo jiné v Moulin Rouge.
  • Někteří lidi jsou jednoduše nesmrtelní.
Jestli se pohybujete v Groningenu (což je totálně pravděpodobné, že ano), určitě zajděte. Je to poměrně levná záležitost a fakt to stojí za to. David Bowie totally IS.