Únor 2016

Deník Nizozemšťana - část 3.

27. února 2016 v 14:45 | Moi Keiniku Sang |  Cesta do Nizozemí
Tak mám za sebou tři týdny školy. Lol, sranda.
Mám filmovou analýzu, což je podle všeho předmět pro prváky, takže se znova učím naprosté základy. Na jednu stranu dobrý, na druhou stranu si uvědomuju, co všechno nevím, což neni zrovna motivující. Včera jsem měla se skupinkou prezentaci o Psychu (1960, Hitchcock), to byla zábava. Mluvila jsem o motivech, to je vždycky zábava, zvlášťu Hitchcockových filmů, který jsou motivama totálně napráskaný. Plus je to Psycho. Anthony Perkins. O tom bych udělala prezentací třeba dvacet. Jinak se v analýze zatím moc neděje, abych pravdu řekla.
Pak mám filmovou teorii, což fakt není můj šálek kávy, je to skoro jako filozofie, spousta textů od lidí, co jsou většinou dávno mrtví... Moc nemám ráda tyhlety teorie, přijde mi, že tam spousta lidí hluboce přemýšlí o totálních blbostech, píše o nich věci a já je pak musím číst. V angličtině to taky není nejjednodušší, takže tohle mi dává zatím celkem zabrat. Teď máme dělat nějaký audiovizuální miniprojekt, což teda nevím, jestli zvládnu, páč na tyhle věci jsem fakt levá.
Taky mám hodinu z programu dutch studies, konkrétně něco o zlatém věku Nizozemí. Je to docela zajímavý a zahrnuje to exkurzi, takže se aj někam podívám, jako za starých časů. Plus je to třída plná mezinárodních studentů, takže se člověk dozví i něco o dalších zemích a tak.
Nejvíc na pohodu je jednoznačně antická mytologie. Profesor vypadá jak kříženec Liama Neesona a Billa Nighy, takže je děsně ňuňatý a umí to fakt hezky povídat. A není tam prezenčka, takže když se člověk necítí, nemusí se stresovat s absencí a prostě tam nejde.
Všechny texty, prezentace a celkově podklady nám dávají na portál, což je super. Člověk tak o nic nepřijde. Každopádně absence je tady přísnější, prezenčky jsou i na přednáškách a povolená absence je minimální. Analýza má dva hodiny týdně - seminář a projekci filmu, můžu vynechat max jeden seminář. Teorie má seminář, přednášku a projekce společné s analýzou, od každýho můžu vynechat jedno. Takže v podstatě nemá cenu něco vynechávat.
Zakončený je všechno zkouškou, eventuálně esejí nebo nějakou prací k tomu. Zkoušek se celkem děsím, protože prostě neznám místní učitele a nevím, jakým způsobem pokládají otázky. Ale tak snad by to mělo být v pohodě.
Knihovny a studovny jsou tady permanentně nabitý lidma. Najít volnej počítač v knihovně je jak snažit se zaparkovat v centru Brna. A nejzajímavější na tom je, že se všichni fakt učí. Všude je ticho, když už se mluví, tak se šeptá, ale nejlépe se nemluví... To by se doma nestalo, obávám se, ve studovně je obvykle slušnej kravál.
Peníze zatím taky celkem zvládám. V některých obchodech se tu dá platit cizí kartou, což je fajn, dneska jsme s Klášou úspěšně absolvovaly první výběr z bankomatu, kterej mě hodně stresoval, ale nakonec to byla pohoda. Vtipné ovšem bylo, že jak jsme pak stály bokem, rozdělovaly si hotovost a celkově to tak nějak uklízely, byly jsme upozorněny nějakým totálně random pánem, že "tady nemáme mávat takovým množstvím peněz, schovejte si to laskavě"... jako jsem si jistá, že to myslel dobře, ale za prvý - mám jenom dvě ruce, pracuju na tom schovávání, okej, a za druhý - co je mu hergot po tom, jsou to moje peníze, můžu si udělat money shower přímo tady na ulici.

Taky jsme uplácaly už dva mezinárodní obědy. Sezvaly jsme známosti (většina z nich z Číny)a Kláša ukuchtila rajskou omáčku s knedlíkem a masovejma... no, koule to nebyly, spíš jak hamburger. Kuchtila včetně knedlíku, páč to tady nekoupíte, že jo. A bylo to dobrý, protože to bylo z rajčat, narozdíl od většiny rajských, co jsem zatím jedla.
Podruhé vařily naše čínské kamarádky. Byly nudle s masovýma taštičkama a podobný věci, bylo to moc dobrý. Kláša ještě udělala creampuffs, který proti mě zahájily války a úplně pokaždé to skončilo krémem na mým tričku/kalhotech/obojím. Tohle se odehrávalo v odpoledních hodinách, takže děvčata odcházela pomalu o půlnoci. Na celkem dlouho jsme se zabavili šarádama. Ty stály a padaly na naší anglické slovní zásobě, to bylo vtipné. Zajímalo by mě, jestli s tím naši housemates budou mít časem problém nebo jak.

Takže tak. Máme se dobře, počasí se teď fakt radikálně zlepšilo, přichází jaro, všude jsou tu krokusy a racci. Ty krokusy jsou fajn, racci mě popravdě trochu vysírají.
Úspěšně jsem začala řešit svou bakalářku, tak nějak jsem dala dohromady všechny potřebný papíry a celkově si myslím, že zatím si vedu docela dobře. Kolo mě dokonce začalo bavit. Příležitostně uvítám možnost jít do školy těch pět kiláků pěšky, ale i když cesta nakole do města je strašná, pořád je to rychlejší a celkově prostě lepší (i s mým lemra tempem). Pořídila jsem si nějaký oblečení, mimochodem dvoje naprosto ňuňaté šatečky, teď ještě potřebuju boty a možná nějakou tašku přes rameno. Ale na to je čas.

What We Do In the Shadows

17. února 2016 v 20:12 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence

Víte, co je na tomhle filmu nejlepší? Není americký. Je z Nového Zélandu, takže je neokoukaný a svěží, něco, co jsem fakt potřebovala. Rozhodně se podívám novozélandské kinematografii na zoubek.

Tohle spatřilo světlo svtěa (ačkoliv vzhledem k náplni filmu to asi není nejlepší formulace) v roce 2014. Je to vlastně dokument. Tým kameramanů sleduje každodenní(noční) životy několika upírů, kteří spolu bydlí, sociálně žijí a krev pijí.
Viago je usměvavý drahoušek, regentský světák, víceméně průvodce celou věcí. Na Nový Zéland přišel za láskou, ale bohužel pozdě. Nicméně jako ohleduplná bytost se neuchýlil k žádným zvěrstvům a nechal svou milovanou pokojně žít v jejím manželství. Je mu 379 let
Vladislav, přezdívaný za dob své největší upírské slávy...no, ani se neptejte jak (poker, od slovesa poke - šťouchat, ehm), má 862 roků a je to tradiční drákulovský prototyp - sexuálně neodolatelný a neukojitelný hrabě.
Deacon je nejmladší, poněkud rebel. Žádná pravidla se nedodržují, fuck that. On je ten nejvíc sexy, on nebude umývat nádobí. Je mu teprve 183.
Poslední je Petyr, osm tisíc let starý nosferatu, který už se radši neprojevuje a když, tak jen skřeky a syčením. Spí ve sklepě v kamenném sargofágu. A Viago se o něj fakt hezky stará.

Divili byste se, ale upíři řeší úplně stejné problémy jako smrtelníci. Dělení práce, nájem, účty, občas taky chodí pařit, což je trochu problém, protože ne vždy se dostanou do barů, musí být doslova pozváni. Občas taky narazí na vlkodlaky, se kterými se dvakrát nemusí. Nebo někoho špatně kousnou během krmení a pak je všude takovej bordel, že zbytek noci strávíte uklízením.
V různých oblastech existence jim pomáhá Jackie, lidská žena, která doufá, že z ní jednou Deacon udělá upíra. On se k tomu moc nechystá, ale to Jackie zatím nemusí vědět, že ano.

Jak už jsem zmínila, je to vlastně dokument. Kamera i střih je jako v dokumentu, takže neexistuje čtvrtá stěna. Viago se dívá přímo do kamery. Hudba je nediegetická i diegetická, ty nediegetické písničky jsou skvěle vybrané, herci jsou obsazení tak, že působí skoro jako neherci, scénář... měli vůbec scénář? Takové filmy mám ráda.
Popravdě zvládla bych seriál. O asi tak deseti patnácti řadách. Klidně něco na způsob Big Bang Theory. Jenom s poněkud odlišnými typy charakterů.

Nejradši jsem měla Petyra. Měl asi minutu screentime, ale podle všeho si ho všichni totálně zamilovali. Myslím, že se s ním hodně lidí v mým věku dokáže ztotožnit, zvlášť pokud studují - nejradši zůstávají zalezlí v posteli, ve tmě, kde na ně nikdo nemluví, na probuzení reagují agresivně, a podlaha v jejich pokoji je pokrytá věcmi, které radši nechcete identifikovat. Petyr byl miláček. Bohužel se vznítil, když se k nim do domu dostal lovec upírů a rozbil okno, kterým se do Petyrova sklepa dostalo světlo. Vladislav sice okamžitě naklusal s hasicím přístrojem, ale pozdě.
Takže z přeživších je můj nejoblíbenější rozhodně Viago, protože je strašně sladkej. Prostě totální bejby. Dokonce se snaží zpříjemnit svým obětem poslední minuty. Je k sežrání.

Vřele doporučuju. Zvlášť, pokud máte rádi upíry. I pokud je nemáte rádi. Tohle je něco úplně jinýho. Triky jsou tu otřesný (záměrně) a ten kontrast kontrastu upírů a normálních životů na jedné straně a to,jakým způsobem to vlastně funguje, je prostě geniální.