Leden 2016

Deník Nizozemšťana - část 2.

30. ledna 2016 v 17:42 | Moi Keiniku Sang |  Cesta do Nizozemí
První část deníku Nizozemšťana je těžce chaotická a víceméně nepoužitelná jako jakákoliv ilustrace naší situace, takže se pokusím to trochu uhladit a přidat nějaké smysluplné fotky.
Jsme tu už týden a stalo se toho tolik, že se vlastně nic moc nestalo. Bydlíme, jak už jsem říkala, v Groningenu ve čtvrti Beijum (nebo tak něco), která je pět kiláků od centra, takže kolo je nutnost. Že by se mi chtělo jezdit, to se ovšemříct nedá. Nicméně dneska jsem se projížděla po sousedství něco málo přes hodinu a děsně mě to bavilo, tak nevím. Klíčem budou možná sluchátka. Když poslouchám hudbu, mozek se nesoustředí na to, jak mě bolí nohy a všechno. Tak uvidíme. Každopádně kolo se dá vždycky prodat a autobusy tu existují.
Už jsme našly cestu z baráku, takže se nemotáme kolem dokola hodinu, ale jenom deset minut. Což je značný pokrok. Taky jsem našla cyklostezku přímo k obchodnímu bloku, což je super, protože můžu jet nakupovat cestou dom.
A taky už zhruba vím, kudy do školy. Na to, jak velké budovy to jsou, jsou v poměrně malých zastrčených uličkách, a musí se hodně kličkovat, aby se k nim jeden dohrabal. Hlavní budova univerzity je taková ta krásná, velká, vypadá jak zmenšený Harvard nebo tak něco (už proto mě docela mrzí, že je tak schovaná), většinu přednášek budu mít v něčem, co se jmenuje Harmonie complex. Je to veliké a moderní a na zemi to má barevné čáry, které můžete sledovat aspoň část cesty do své destinace, což je ohromně užitečné. Taky jsou tam obrovské studovny, ve kterých byste slyšeli spadnout špendlík, protože se všichni učí, narozdíl od Olomouce, kde je ve studovně kravál jako prase a ještě se kolem ní chodí do knihovny.


Máme za sebou přednášku o academic skills, která byla celkem užitečná, a welcoming ceremony. Právě probíhá introduction week pořádaný ESN, kterýho se ovšem neúčastním, protože jsem jednak chudá, jednak jsem nenašla jejich kancl a jednak jsem děsně líná a taky potřebuju nějakej me time. Kláša se ale účastní, včera přišla dom o půl čtvrté ráno. Zřejmě to bude docela fajn, jenže mě na tyhle davové akce fakt neužije. Welcoming ceremony proběhl v Martinikerku, obřím kostele na velkém trhu, který slouží jako orientační bod pro všechny, kterří se podobně jako já zvládnou ztratit i v Tescu. Bylo nás tam pět set, promlouvali místní pohlaváří, jedna studentka, která je tu už třetím rokem, a učitel. Uváděli to herci z místní improv comedy, Stranger Things Have Hapenned, kteří jsou podle mě naprosto výborní.

Náš squad se rychle rozšiřuje, teď do něj bude přispívat hlavně Kláša, protože na introduction weeku pozná spoustu nových lidí. Zatím jsme vesměs obklopeni asijskými studenty. Plus konečně dorazila moje spolužačka z UPOLu.


Včera jsem byla sama v centru a zašla jsem si na tompouce, holandský dortík. Je to strašně dobré, ale neuvěřitelně blbě se to jí. Musím si ho dát ještě párkrát, abych si to natrénovala. Chuťově mi to připomínalo větrník, ale není to tak sladké, zřejmě proto, že nahoře není centimeter karamelu, ale ta růžová věc.

A dneska, jak už jsem zmiňovala, jsem se byla projet. Že by bylo úplně hezky, to se říct nedá, ale přinejmenším přestalo na chvilu pršet. Fakt, tady prší a fučí v jednom kuse, je to neuvěřitelný. Můj obdiv k tomuhle národu zatím pořád stoupá - jezdí na kolech a ještě tu maj denně vichřici a déšť. How are you alive.
No každopádně, máme tu fakt celkem dost vody, když na to přijde.

Tak jo, see you za pár dní!

Deník Nizozemšťana - část 1.

26. ledna 2016 v 23:05 | Moi Keiniku Sang |  Cesta do Nizozemí
Možná jste zaregistrovali moje lamenty ohledně Erasmu, do kterého jsem se neuváženě pustila tenhle semestr. No, tak jsem v Nizozemí, v městě Groningen, je to asi padesát kilometrů od moře a dost se podobá Olomouci.

Jsem tu zatím dva dny. V sobotu jsme s Klášou odfrčely Studentem do Prahy, z Prahy odfrčely flixbusem do Berlína a z Berlína odfrčely dalším flixbusem do Groningenu. Cesta byla ok. Ve spoji do Berlína jsme byly tři, takže nikdo neřešil, kolik váží naše kufry nebo kolik věcí si bereme na palubu. Z Berlína už to řešili, takže jsme vyplázly deset euro za extra váhu. Po sedmi hodinách jakžtakžpodřimování na sklopeným sedadle jsme v kouzelných pět hodin ráno dorazily do Groningenu.
Kdo měl čuchat, že jejich hlavní nádraží bude řada zastávek a zavřený záchody?? S paní, která nás měla vyzvednout, jsme byly domluvené na osmou ranní, takže nás ekaly zábavné tři hodiny stepování vedle báglů. Byla pěkná kosa. Paní se naštěytí ozvala po dvou hodinách místo po třechg, a dokonce měla auto, takže jsme narvaly kufry dovnitř a odfrčely směr ubytování.
Paní je skvělá, myslím, že jsme si dobře sedly. Bydlíme v domě se dvěma mladými muži, a je to v té nejodlehlejší části města, jakou si umíte představit. Je to takové sídlišťátko z rodinných domků, trochu mi to připomíná americké předměstí, ale narozdíl do toho to nemá pravidelný půdorys, takže je to totální chaos.
V centru jsme zatím byly jenom dvakrát. Pravidelně se ztrácíme cestou z domu a cestou domů, protože tady v téhle čtvrti nejsou pojmenované ulice, nýbrž bloky. Je to šíený, trvá nám tři tvrti hodiny, než se vyhrabeme k hlavní ulici. pak nás čekají další tyři kilometry do centra, což je teda taky super, no. Snad se nám podaří to nějak pošéfovat, protože zatím nám to dost komplikuje život.
Centrum je fajn, lidí přiměřeně, už jsme dokonce našly nějaké školní budovy, První den jsme byly nakupovat a táhly dom tunu kravin a pár užitečných věcí, například pět kilo rýže. Kláša objevila asijský supermarket po cestě do školy, plus jeden nizozemský, který jsme si okamžitě oblíbily. Asi deset minut od baráku pak máme Lidl a Albert, což se vždycky hodí.

Druhý den jsme měly rande s dalším mladým mužem, který nás v rámci programu Erasmus buddy potahal po městě, ukázal nám nejlepší místa a vyřídil s námi nějaké záležitosti. Mimojiné jsem se pokoušela dořešit svůj rozvrh, což se mi nepodařilo, protože jsem nějakým způsobem skončila v international office právnické fakulty a zřejmě vyděsila studijní poradkyni k smrti, protože mě přirozeně nemá na seznamu přijíždějících studentů Typické.
Buddy s námi šel taky koupit kolo, což je věc, která mě na Nizozemí děsí nejvíc. Vypadáte fakt divně, když někam jenom jdete. Kola jsou prostě všude, jezdí na nich všichni a mít ho prostě musíte, je to nutnost. Takže nás buddy vzal ke svému známému prodejci, a pořídily jsme dvě kola za 84 euro. Následně jsme se ztratily ve městě, kde pršelo, foukalo a hlavně bylo osm večer, takže tma jak vy pytli. Nicméně dom jsme se nakonec dohrabaly, dokonce jsme jely ten nejméně náročný kus na kolech. Po asi milionu let jsem konečně pořádně seděla na kole, moje stehení svaly mě zabíjí, ale jelikož jsme za poslední dva dny nachodily asi tak třicet kilometrů, považuju cyklistiku za menší zlo. Holt si budu muset zvyknout.

Ale v zásadě je to tady fajn. Právě mám kulturní šok, takže můj úsudek je trochu zamlžený, ale lidi jsou super a kolo nějak přežiju. Doufám.

Teď si jdu vygooglit, kde je moje škola.

Sbohem, Severusi

14. ledna 2016 v 17:04 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
Nevím, co psát.

Alan Rickman je mrtvý a svět se zbláznil, já se právě vrátila ze zkoušek a momentálně zajídám žal. Ještě jsem nebrečela. Teprve budu.

Takže Alan umřel. Nečekala jsem, že z castu Harryho Pottera bude první, kdo odejde. Když jsem to poprvé zahlídla na internetu, byla jsem si jistá, že je to kachna, že to nemůže být pravda. Teď vedu tři konverzace se stejně šokovanými lidmi zaráz a přemýšlím, že si půjdu koupit alkohol, protože zítra potřebuju napsat ještě jednu zkoušku a upřímně, momentálně se mi chce umřít.

Alan byl pro mě důležitý. Dostal mě do Harryho Pottera. První HP film, co jsem viděla, byla Tajemná komnata. Bylo mi osm a byla jsem na oslavě dcery jedné naší kamarádky. Snape si tam plandal v tom svým netopýřím plášti a moje osmileté já se rozhodlo, že jo, tenhle se mi líbí, tohohle mám teď ráda. Vydrželo mi to po všechny filmy Harryho Pottera. Takže je to třináct let. Když máte beznadějný crush třináct let a on pak umře... co máte dělat.
Lásku nebeskou jsem viděla asi třistakrát. Je to jeden z našich nejoblíbenějších filmů, pokaždé si s máti koupíme pěkně velkou flašku chlastu, něco dobrýho, sedneme se a totálně se ztřískáme. Teď se na ni už nikdy nebudu dívat stejně. Dost možná budu brečet jak želva.
Vlastně na nic s Rickmanem už se nebudu nikdy dívat stejně. Doufám, že dostal ty čupr křídla a je z něj ten nejsarkastičtější anděl, jako v Dogmatu. Klidně bych věřila, že dělá Hlas boží. Pokud chtěl Pánbu nový Hlas, nedivím se, že se rozhodl pro Alana.

Soudce Turpin, strašná svině, ale úžasná strašná svině. Permanentně zhulený houseňák Absolem. Neodolatelně hysterický šerif z Robina Hooda, což je, kromě Snapea, zřejmě moje nejoblíbenější role vůbec, ten chlap je blázen. Ludvík v Králově zahradnici, kterou si Alan zrežíroval! Byl to krásný film, krásná režie. Dokonce šel vidět i nějaký rukopis. Kdyby dostal víc času, možná by se ještě zařadil mezi autorské režiséry.

Uběhlo několik hodin, co jsem se to dozvěděla, a jsem pořád v šoku. Musím se učit na blbou zkoušku a soustředit se na jiné věci, což v takových situacích nenávidím. Nechte mě truchlit, krucinál.

(A mimochodem, ten "citát", který jste určitě už hodněkrát viděli -"I´m eighty years old, sitting in a rocking chair..." nebo tak něco, to není autentický Alanův citát. Je to krásné a romantické, ale on tohle neřekl. Možná řekl něco podobného někdy, ale ráda bych tohle uvedla na pravou míru, vzhledem k okolnostem.)

Nějaké to novoroční předsevzetí...

10. ledna 2016 v 12:04 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Máme desátého ledna, měla jsem čas si popřemýšlet a srovnat si v hlavě, co bych si měla a neměla dát za předsevzetí tenhle rok. Klasickej postup, totiž od prvního ledna začít vyšilovat a snažit se nárazově změnit celou svou osobu, se mi zatím neosvědčil. Zjistila jsem, že když se do něčeho nutím, skončí to špatně, i když mi to třeba mělo být prospěšné.
Takže si to tady s dovolením zesumíruju.

1) Nebudu se snažit zhubnout.
Pokud jde o body image, byly pro mě poslední dva roky poměrně stěžejní. Uvědomila jsem si, že jsem celou pubertu, tedy roky, který jsou pro vývoj mladého jedince celkem důležitý, strávila tím, že jsem se starala o svou postavu a utápěla se ve frustraci nad tím, že nejsem schopná dodržet jedinou pitomou dietu.
Momentálně jsem konečně ve styku se svým špekatým já, oujé. Je mnohem větší zábava pracovat s větší hmotou. Každý nakupování je výzva, osobně nakupování nesnáším za všech okolností, ale když si pak koupím crop top nebo šortky a uvědomím si, že mám konečně dost sebevědomí na to, abych si ho vzala na sebe, je super.
Na hubnutí stejně nemám prostor. Za poslední dva týdny zimního semestru jsem jenom tak z hecu shodila pět kilo, protože jse neměla čas se ani najíst a pořád jsem někde lítala. Plus nám vyřadili výtah. Když jsem se na hubnutí soustředila a snažila se, přibrala jsem. Teď chodím do školy a jde to samo. Pokud teda nejsou zrovna Vánoce.
Co tím chtěl básník říci - nehbnu. Už to prostě nedělám.

2) Naučím se říkat ne a budu říkat ne
Protože zatím upřímně stojím za hovno v říkání ne. Jsem přizpůsobivá, což mi dost usnadňuje život, protože se nemusím s nikým hádat. Ale na druhou stranu mi to není vždycky příjemný a často si říkám, že se sebou prostě nechám zametat. Je mi jednadvacet, možná je čas s tím něco udělat.
Jsem jedna z těch osob, co si jsou přležitotostně jisté, že je všichni tajně nenávidí, takže se snaží nerozpoutávat konflikty. Jenže když člověk kývne na všechno, co to z něj pak dělá...?

3) Budu říkat svůj názor
Nemyslím si, že bych byla jedna z ovcí, co bečí to, co zbytek stáda. Mám svůj názor, ale pokud se výrazně liší od většiny, neprezentuju ho. Prostě nic neříkám a k tématu se nevyjadřuju ani pozitivně, ani negativně. Prostě se nevyjadřuju.Popravdě je to dáno tím, že špatně snáším jakoukoliv nepohodlnou interakci s ostatními homo sapiens sapiens a v dnešní době se každej hned urazí, protože nic není pro nikoho dost politicky korektní. Jenže já už toho mám dost. A nemluvím jenom o velkých tématech typu feminismus, rasismus a podobný záležitosti, mluvím i o prkotinách, jako je třeba oblečení, vaření, film. Zvlášť ten film. Jednou se možná budu živit tím, že budu říkat svůj názor na filmy.

4) Přežiju Nizozemí
Erasmus je zatím peklo, jak jsem už zmiňovala. Taky jsem zmiňovala, že se možná ještě rozepíšu, no uvidíme. Nicméně mě čeká krušný půlrok. Budu muset překonat sociální fobii, bankomaty, neznámé prostředí a navrch picygl. Too bude fakticky výzva. Ale vzhledem k tomu, že se do ciziny dostanu málokdy, chci z toho vytřískat co nejvíc. Možná dokonce budu i sportovat, tedy, kromě ježdění na kole do školy a příležitostnýho bruslení na zmrzlých silnicích... A chtěla bych se podívat do Amsterdamu, pořádně. A možná jet na HobbitCon, pokud se mi podaří ušetřit nějaký peníze. Prostě bych mohla půl roku žít jako normální mladej člověk.

5) Dokončím, co začnu
Mám tu nepříjemnou vlastnost, že rozdělám několik projektů a ve finále není hototvý nic. Well fuck that. Některé ty věci stojí i peníze, hlavně šití, takže bych na to fakt měla sednout. To samý platí pro obrázky, články, povídky. Radši bych zatím nezahrnovala knihy, protože dokončit pět knih se mi asi za rok nepovede. Nicméně aspoň někam bych se dostat chtěla. Píšu teď mnohem míň, než sjem psávala, a popravdě mě to dost irituje.

6) Přestanu odkládat věci
Nechápu, proč to pořád dělám. Už dávno jsem přišla na to, že je nejlepší zbavit se všech zodpovědností co nejdřív a pak mít klid, ne to hrnout před sebou jak sněžnej pluh a pořád na to myslet. Ale stejně nejsem schopná udělat všechno, co bych měla, co nejdřív. Za poslední rok se to trochu zlepšilo, ale teď se to zase horší, protože se zhoršily jiné věci a občas prostě nejsem ve stavu cokoliv dělat. Jenom připředstave, že bych něco měla dělat, se mi zvedá kufr. Ať žijí sociální fóbie, deprese a podobné záležitosti, jsou fakt super, totálně si je užívám.

Jsem si celkem jistá, že jsem měla na srdci ještě něco, ale zapomněla jsem to. Možná to sem časem dopíšu, pokud si vzpomenu. Jsem zvědavá, jak daleko to moje zdevastovaná osobnost tenhle rok dotáhne, lol. Jsem fakt unavená, nezbývá mi moc energie na to, abych prováděla nějaké markantní změny. Obávám se, že budu celej semestr stříhat metr, protože kdykoliv jsem venku ze své komfortní zóny, nemůžu se dočkat, až budu zpátky. Nerada bych zjistila, že je půl roku pryč, aniž by mi z toho cokoliv kdekoliv utkvělo. Tomu se říká mrhat mládím, dámy a pánové.

Nejsem si jistá, jestli tenhle článek vůbec dává smysl, ale whatever.

Kreslím - Star Wars stuff

4. ledna 2016 v 23:51 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Je pozdě večer, takže se mi nechce dělat čtyři články, ale jenom jeden, tak. Nové Star Wars ve mě probudily touhu čmárat Star Wars věci. Možná to nějak souvisí se skutečností, že obličej Adama Drivera vykazuje podobné charakteristiky jako elfové, co kreslím - podlouhlý tvar, výrazný nos, skoromandlové oči. Takže Kylo se mi fakt dobře kreslí.

Pořád jsem se nevzdala své potřeby mu jednu lisknout a za vlasy ho dotáhnout k mamince, ale už se mi začínají rojit headcanony ohledně jeho dětství. Mám ráda šťastný rodinky, který se zvrtnou v jeden velkej angst, protože jsem zatracenej masochista, pardon. Takže jsem si prostě musela nakreslit teenage Bena, jak s maminkou vaří.


Možná jste si všimli, že Carrie Fisher se ocitla pod palbou kritiky za to, jak vypadá. Osobně to dost dobře nechápu, podle mě byla nádherná, ale některým se zřejmě zdálo, že by měla shodit. Evidentně pořád existují lidé, co si myslí, že ženská zůstane pětatřicet let pořád stejná a nepřibere ani deka, i když má děti, psychické problémy a podobně. Byla jsem z toho celkem otrávená, tak jsem udělala menší skicku a tweetla ji Carrie.

A už jste viděli Phasmu. Need more Phasmaaaaaa.

Popravdě, baví mě to natolik, že jsem si založila druhý Deviantart. Přišlo mi děsně blbé strkat SW fanart na svůj tolkienovský DA. Pokud se chcete podívat, co jinačího mám a doufám i nadále budu mít v rukávu, navštivte mě na

barbie-kaplanek.deviantart.com

Pravděpodobně se tam bude zjevovat hlavně fanart na Star Wars a Doctora Who. Zatím tam toho není, ale taky ho mám dva dny a znova začíná zkouškový šílenství, takže počet prací bude asi stoupat pomalu. Ale jistě.

Možná bych mohla jít spát. Možná.