Listopad 2014

Moje modrá Jeanne

29. listopadu 2014 v 10:02 | Moi Keiniku Sang |  Krátké povídky
Když se Jeanne poprvé objevila na nšem letním sídle, myslela jsem, že sním. Nebudu vám lhát, byla neuvěřitelná. Nedala se přehlédnout, přestože pořád posedávala v koutě a schovávala tvář za vějířem. Nad jeho krajem z černé krajky vykukovaly jen její oči, modré jako... myslím, že nic na světě není tak modré, jako byly její oči. Orámované temnou linkou líčidla a bledými řasami, svítily pod jemně načrtnutým obočím jako dva spadlé hvězdy. A zároveň v nich bylo něco kočičího.
Napřed nemluvila, když už, tak pouze šeptem. Nikdo z nás zpočátku netušil, jaký má vlastně hlas, zato jsme velmi dobře znali její úsměv a lehké pokývnutí hlavy, kterým dávala najevo, že poslouchá, když s ní někdo hovořil.
Měla velmi bledou kůži, tenkou a průsvitnou jako italský mramor. Na tváři mívala lehký poprašek pudru, který se ve slunci stříbrně třpytil. Někdy jsem dlouhé minuty zírala na obrys jejích lícních kostí, když jsme spolu sedávaly v zahradě u fontány. Dlouhými prsty v rukavicích drobila keksík a otcovy holubice jí samy přilétal na klín, sedaly na těžkch sukních a někdy i na jejich širokých, leč křehkých ramenou, zaplétaly se do šálky a tahaly ji za hnědé lokýnky, volně spuštěné z účesu.
Jeanne byla velmi vysoká. Převyšovala mě o víc než dobrou hlavu. Zprvu jsem to přičítala skutečnosti, že sama jsem takový zahradní trpaslík, věčně nejmenší v místnosti, ale později jsem si všimla, že převyšuje i některé muže. Byla skutečně vysoká.
Možná proto stále nosila celkem střídmé šaty v jednotné barvě - v odstínech modré, od půlnoční, přes královskou až k blankytné a ještě dál. Vysvětlila mi, že čím šťastnější se cítí, tím světlejší šaty si ráno vezme. Brzy jsem si všimla, že výskyt půlnočních šatů byl značně omezen.
Rukávy a dekolt lemované bílou krajkou, u dekoltu bohatší, aby zakryla, že pánbu k ní nebyl v této oblasti zrovna štědrý. A nikdy nesundávala šedé rukavice z tenké kůže, které kryly vše, co nebylo skryto pod rukávem. Hrozně jsem chtěla vědět, jak vypadají její ruce. Byla jsem si jistá, že jsou to ruce sochy.
Byla jsem dokonale nadšená, když se ukázalo, že Jeanne opětuje moje zalíbení. Brzy mě začala vyhledávat sama a mně se dařilo vytrhávat ji z její zádumčivosti, přimět ji, aby zapomněla sama na sebe a přitom byla sama sebou. Se mnou se smávala nahlas a časem se mnou začala mluvit. Měla hlubší hlas, než bych očekávala, někdy přeskakoval do ještě větších hloubek, ale řekla mi, že to je tím, jak dlouho pořádně nemluvila. Když jsem se ptala, proč nemluvila, jen pokrčila rameny.
A pak jednou, po třech měsících, co u nás se svou sestrou strávily, jsem se vzbudila uprostřed noci a uvědomila si, že jsem zamilovaná. Aniž bych si uvědomila, kdy se to stalo, jak se to stalo a že se to stalo.
Seděla jsem na posteli a bylo mi horko, přestože ruce jsem měla jako led. Cítila jsem, že jí to musím říct. Ne zítra, ne ráno, ne za hodinu, ale teď. A jestli mě odmítne, budu mít ještě půl noci na to, abych se dala dohromady a vymyslela si historku o pomatení smyslů.
Bosá jsem proběhla chodbou až k jejím pokojům. Pod noční košilí mi naskákala husí kůže, ale zároveň se mi vlasy lepily potem a dech jsem měla horký vzrušením. Vlastně se to celé podobalo horečce.
Okna Jeannina pokoje byla zatemněná, rušil ji měsíc. Jeanne spala, zachumlaná až po bradu, hnědé lokny rozhozené po polštáři. Prostor ozařovala jediná svíčka v bezpečné vzdálenosti od všeho hořlavého, takže jsem neviděla skoro nic.
Jenom jsem se dotkla její tváře. Ucukla pod mou studenou rukou a otevřela oči, její spaní bývalo často velmi lehké. Spíš snění, než spaní.
"Adalene?"" zašeptala a posadila se, přikrývku si pořád přidržovala na hrudi a zároveň se pokoušela schovat ruce, ale na těch mi teď nezáleželo.
Upírala jsem oči přímo do její tváře, pěsti zaťaté, hruď ztuhlou hlubokým nádechem.
"Miluju tě, Jeanne. Najednou jsem se probudila a uvědomila si to. Chtěla jsem ti to říct hned, protože vím, že bych za denního světla nenašla odvahu. Miluju tě a chci, abys to věděla."
Stihla jsem to taktak. Na konci se mi hlas zlomil a přestal fungovat. Rychle jsem se obrátila k odchodu, když mě Jeanne chytila za zápěstí.
Bylo to vůbec poprvé, co se mě nebo kohokoliv jiného dotkla rukou bez rukavice. Cítila jsem její širokou hebkou dlaň, pevné, silné prsty, jak se prudce sevřely a pak povolily, jako by dostala strach, že mi ublíží. Přitáhla mě zpátky a objala, hlavu položenou na mém hrudníku, na rozdíl od toho jejího měkkém. Svírala mě rukama kolem pasu, peřinu nechala spadnout.
"Miluješ mě," šeptala a já cítila, jak mi noční košile vlhne jejími slzami. Plakala, ale proč?
"Miluješ mě," opakovala. "Nemiluj. Nemiluj mě, Adalene. Budu jenom zklamání."
Vyprostila jsem se z jejího obětí. Nebyla jsem překvapená nebo snad zraněná, v hloubi duše jsem věděla, že mě odmítne, ale stejně jsem cítila, jak ve mně narůstá hořkost, co předchází pláči.
"Já jen...no, promiň, že jsem tě vzbudila. Zapomeň na to." V duchu jsem děkovala bohu, že se můj hlas netřese tak moc, jak se třásl v mé hlavě, když jsem tyhle věty formulovala.
A pak jsem utekla nebo jsem se alespoň pokusila. Slyšela jsem, jak za mnou něco tiše volá, jak odhazuje pokrývky a najednou byla zase u mě, vysoká a bílá jako zjevení. Chytila mě do náruče a zabořila obličej do mých zcuchaných kudrn, naprosto zabránila, abych udělala další krok.
"Nechoď pryč..."
"Jen tu nechci brečet a vypadat hloupě," popotáhla jsem. A taky mi začala být zima, ale to by bylo opravdu hloupé říct.
"Není to tak, jak si myslíš. I já tě přece miluju, to nepoznáš?"
Obrátila jsem se k ní, oči rozšířené. Usmívala se v slzách, ubohé světlo jediné svíčky jí bralo krásu, ale taky dávalo zlatý lesk v jejích duhovkách a třpyt ve vlasech.
"Miluješ?" vydechla jsem a sevřela její paži, kterou mě svírala kolem ramen.
"Od první chvíle, co jsem tě uviděla. Nedokázala jsem tomu nijak zabránit, stalo se to dřív, než jsem si vůbec uvědomila nebezpečí. Nevěděla jsem co mám dělat a nevím to ani teď, protože vím, že ti nikdy nemůžu dát to, co bys chtěla. Nejsem, čím se zdám. Proto mě nemůžeš milovat."
Nerozumněla jsem tomu, ale bylo mi v tu chvíli to jedno. Milovala mě.
Zbytek noci se mu rozplynul v jakémsi nachovém oparu někde na pomezí euforie a deliria. Ráno jsem vstávala jako opilá, s horečkou a zmatená, protože jsem v prvou chvíli netušila, zda to nebyl jenom sen. Jediné, co vypadalo v ranním slunci skutečné, bylo moje nachlazení. Ale pak jsem přišla ke snídani a nabyla jistoty.
Nebyl to sen.
Jeanne měla na sobě bílé šaty.
Poznámka autora:
Jeanne a Adalene se narodily dneska cestou ze školy. Mám s nimi nekalé plány (udělat z toho regulérní příběh), ale ještě si nejsem jistá, jestli je uskutečním. Tohle je naprosto první věc s homosexuálním kontextem v případě žen, kterou jsem kdy napsala, a v hlavě mám dvě verze potenciálního rozvinutí, přičemž ta, ke které bych se spíš přikláněla, mi celkem pohřbívá vyznění tohohle. Je to prostě posraně komplikovaný, oukej.
K tématu týdně zařazeno čistě kvůli Jeaniným šatům. Kdo to nepostřehl v textu, jeanne nosí odstíny modré podle toho, jak se cítí. Když má depresi, bere tmavou, když je šťastná, bere světlou. To jen tak pro vyjasnění.


William the Angel

28. listopadu 2014 v 17:59 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
Hádejte, komu včera bylo 58! Mému nejvíc angelic crushi, panu Fichtnerovi! Juchů! Jdem pařit!
http://40.media.tumblr.com/dc60c537cc4068419fa7f1d1f387703e/tumblr_nf7awroUdx1u1hy3to1_1280.jpg
S oblibou říkám "put wings on that man and you have an angel" a je to zatracená pravda. Někteří zarytě tvrdí, že Bill není hezký ani v mezích, natožpak nějak mimořádně, ale mluvíte s někým, koho fyzicky přitahuje Willem Dafoe, probohy.
Kromě neuvěřitelných očích, nad kterými svorně vzdycháme v našem soukromém fandomu na Tumblru, má taky neuvěřitelný hlas a některé fanynky jsou hotové iz jeho rukou. Nemluvě o tom, že ve skoro šedesáti je pořád ve výborné formě.

Ze záhadného důvodu zůstává mistrem vedlejších rolí, ačkoliv všichni řvou "Dejte mu film!", nicméně pravda je taková, že ikdyž je v pouze vedlejší roli, většinu si ukradne plac. Všichni znají jeho obličej, ačkoliv většina z těch všech netuší, jak se jmenuje. Ale on je s tím spokojený.

Miluje auta. Vyhrál Celebrity Race, mám dojem, že dokonce několikrát. Jednou určitě. Jeho nejlepším kamarádem je uhrančivý Kim Coates.
http://www.aceshowbiz.com/images/wennpic/coates-fichtner-premiere-the-lone-ranger-01.jpg

Nuže, co tedy máme ve filmografii.
Především Prison Break a agenta Mahonea, na což jsem ještě neměla koule se podívat, poněvadž se bojím, že mi ta postava zlomí srdce. Prostě nope.
Pak tu máme Druve Angry, což není bůhvíjakej kinematografickej klenot, ale upřímně, je to celkem sranda a hlavně tu Bill hraje démona, což je úplně nejvíc, ha!
http://media.cinemasquid.com/blu-ray/titles/drive-angry/19388/screenshot-med-35.jpg

Jeho Účetní je naprosto zlatý, vtipný a okouzlující, prostě byste ho sežrali, kdyby to nebyl služebník ďábla. Možná i tak byste ho sežrali. Chci spin-of!

Dále tu máme celkem fajnou komedii Trestná lavice, která je v originále mnohem lepší než nadabovaná. Ta to tak nějak probudila, víceméně. Protože pardon, ale fotbalový dres an zrzavé vlasy, co myslíte, že se stane? BOOM, tohle. Brian Knauer sice není ze začátku zrovna ten nejmilejší a nejpříjemnější dozorce, ale na konci se vyloupne, I promise.

To je právě to, že on prostě vypadá tak dobře v uniformách. V jakýchkoliv. V policejní, v bachařské, v námořnické, v jakékoliv. O tom bych se tu mohla rozepsiovat ještě tejden.
V souvislosti s uniformama bych mohla zmínit ještě Invazi, což je moc fajn sci-fi seriál, kterej jsem ještě nedokoukala. Ale určitě někdy dokoukám.

Popojedem k mé srdcové záležitosti minulého léta, Osamělému jezdci. Není to zrovna vrchol kinematografie, ale je to celkem sranda a mně se to líbilo. Bill tu řádí jako kanibalistický záporák Butch Cavendish, kterýho jsem prostě nemohla mít nerada, zvlášť když pod vším tím mejkapem, prostetickým nosem a jizvama a asi tak nikdy nemytejma vlasama svítily ty dokonalý fichtnerovský oči :3)
http://d1h1icg9nkzvny.cloudfront.net/wp-content/uploads/2011/06/m9U2BKk1TlbUR5Y7eDw4NRa1myu-e1372464480828.jpg

Dneska to nějak nedávám, takže jdu radši psát nějaký nesmysly. Happy birthday to our darling.

Mads the Danish

22. listopadu 2014 v 19:10 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
Málem bych na Madse zapomněla, ts ts ts. To by nešlo.

Tákže, nejvíc sexy muž Dánska má dneska 49 let, což znamená, že si nejspíš pustím Casino Royale a hned za tím Mušketýry 2011.

Mads je fascinující bytost. Rozhodně bych ho neoznačila za nějakého extra karasvce a přesto ho milují ženy po celém světě, včetně mě. Většinou v záporně roli, kde ho budete nesnášet a zároveň si říkat, že s tím by se dalo leccos dělat, někdy v kladné roli, která vám věšinou zlomí srdce, emočně vás zmrzačí a budete brečet.

Z jeho klaďasů mám suverénně nejradši Draca. Draco je prostě poklad. Nabručený voják veterán, co se může na nějaké bohy tak leda zvysoka... no, víte, co.
https://38.media.tumblr.com/1f599ce00eb9ded816f327c87c10873d/tumblr_nfgcgek3T81rylps8o5_250.gif

Záporné role! Hell yes. Maddie je můj nejoblíbenější Rochefort ze všech, bez ohledu na to, jak uhozená tak adaptace je.
https://33.media.tumblr.com/9dbcf4740257afb8db3edbec64f298f2/tumblr_nffazi8on21rqtk8to5_250.gif
Rochefort hair!

Le Chiffre? Jo, filmaři zcela evidentně něco mají proti Madsově levému oku, proč byho jinak pořád likvidovali. Ale Le Chiffrre je velmi stylový záporák, v tom nádherným černým smokingu, pečlivě učesaný, plus ten jeho inhalátor. Yum.
https://38.media.tumblr.com/e75058275321fff30a9a4756aac0e96d/tumblr_nao5ooRm2v1r0g0c4o3_500.gif

Nigel z Charlieho Countrymana je kapitola sama o sobě. Je sice okozlující a sexy, ale zároveň se nemůžete dočkat, až umře nějakou strašnou pomalou smrtí, protože je to prostě prvotřídní zmrd. A upřímně, ten film za moc nestojí.

A nakonec samozřejmě Hannibal Lecter. Na fannibals je kouzelné, že se nesnaží svého oblíbeného kanibala nijak omlouvat, prostě jsou smíření s tím, že by ho patřilo zamordovat, protože jí lidi. Neohánějí se nějakým "on je nepochopený" nebo "není růže bez trní". Ne, on prostě jí lidi, jenom je u toho velmi kulivovaný, inteligentní, sexy a navíc skvělý kucgař i v méně exotických koutech kuchyně.
https://31.media.tumblr.com/8422a38a4b491cd83bd2e74d81ee13ba/tumblr_nfgaqjhh001tgrczdo1_500.gif
Plus dokáže dělat úžasné puppy eyes a má tenhle suprovej červenej svetr. Fakt, škoda, že jí lidi.

Takže tak. Happy Birthday, honey.

Kreslím/maluju - Fourteen cats

15. listopadu 2014 v 19:05 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Největší problém byl narvat na ten obrázek čtrnáct blbých koček, good loooord.

Někde na Tumblru jsem zahlídla zmínku o tom, že kardinál měl čtrnáct koček. Všechny nás strhla představa Capaldiho v obležení koček, takže jsem v rámci prokrastinace čmrkla něco, co původně vypadalo jako baba Jaga a hromada veverek. Ale nakonec to dopadlo vcelku ok.

Tužka a červená vodovka, protože jse byla líná mrcasit se s akcvarelovou pastelkou. Jo a ještě šedá vodovka. Ehm.

http://th00.deviantart.net/fs70/PRE/i/2014/319/8/2/fourteen_cats_by_moi_keiniku_sang-d86hym2.jpg

Tři, dva, jedna, BLOG!

15. listopadu 2014 v 16:51 | Moi Keiniku Sang |  Básnické střevo
Nuda tady, nuda všude,
byla, je a dlouho bude.
Jako správný cvok
z nudy založím si blog.

Na ostatních si vždy počtem.
Ten můj bude nevím o čem.
Mě zatím nejvíc baví
měnit si záhlaví.

Klíčové jsou obrázky,
od zvířátek po lásky.
Ať to tady trochu žije...
pak mi spadla Galerie.

Ale i text by to chtělo,
nadpis, autor, článku tělo.
Někdy píšu celou noc
a pak je to dlouhé moc.

To byl pěkně trapnej rým,
já to však líp neumím.

Zpátky k blogu - téma týdne.
Někdy dobré, jindy bídné.
Nalíčíme mezi strofy
past na pseudofilozofy.

Noví blogeři se vidí,
jak je hned čtou davy lidí.
Někdy ale, mezi námi,
to čtou jenom jejich mámy.

Trpělivost nosí růže,
bloger by se stáhl z kůže.
Bez práce však není chleba,
trochu snahy též je třeba.

Mě čte lidí asi pět
a ti jsou můj blogosvět.
Bohatě mi to však stačí,
malou návštěvnost mám radši.

Ačkoliv to delší mělo být,
rozhodla jsem se to právě zveřejnit.



Jsem na starce...

13. listopadu 2014 v 21:14 | Moi Keiniku Sang |  Když dostanu chuť se vyjádřit

...jsem na ně ale "dost", abych se mohla označit za gerontofila?

"Je mi patnáct a líbí se mi Johnny Depp... to je děs, vždyť je mu padesát!"
- určitě nějaká random dívka někde právě teď-

K napsání tohoto článku mě tak nějak inspirovalo jedno přiznání na Přiznání holek, které včil nemůžu najít, ačkoliv vím, že jsem ho komentovala. Bylo formulováno tak, že to znělo, jako by se dotyčná styděla za to, že se jí líbí starší muži.
Nicméně pod přiznáním byla celá tuna komentářů typu "Neřeš, mně taky.", což mě docela potěšilo. Sama totiž řeším podobný "problém" takřka od doby, co jsem pochopila, co to znamená, když se někdo někomu líbí.
Vždycky byli starší. Někdy o deset, někdy o dvacet, někdy jsem to radši ani nepočítala. Jak stárnu já, posunuje se to. Třicetiletí jsou teď pro mě moc mladí, ale i v jejich kruzích jsem si našla pár jedinců, které bych v posteli klidně snesla. Ano, v posteli, mluvme pro jednou o čistě erotické přitažlivosti, romantika stranou, děkuji za pochopení.

Často jsem uvažovala, jestli náhodou nejsem gerontofil. Respektive, uvažovala jsem o tom od té doby, co se v seznamu "Do těch bych šla" začali objevovat muži kolem šedesátky.

Velký lékařský slovník online definuje gerontofilii takto:

gerontofilie


gerontofilie - pohlavní zájem o osoby s výraznými známkami stáří geron; -filie

ABZ - slovník cizích slov to trochu rozvádí:

náklonnost či reaktivita (zpravidla s erotickým rozměrem) vůči starým osobám, která se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k nim, schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim. Jednou z variant gerontofilie je graeofilie.

Ještě bych k tomuhle doplnila další variantu, alphamegamii. Graeofilie (graofilie možná, nejsem si jistá, který tvar je správný) je o ženách, alfamegamie o mužích.

Nikde jsem nenašla nějaké věkové hranice, jako - odkdy je to gerontofilie. Všude je napsáno jenom něco o "viditelných známkách stárnutí", což je trochu zavádějící, podle mě. Viditelnými znaky stárnutí jsou vrásky, ztráta vlasů, stařecké skvrny a další takové věci, jenže, když si například celý život ničíte pleť divadelními líčidly nebo si barvíte vlasy každých čtrnáct dní, můžete vykazovat tyhle věci už někde v pětatřiceti.
Na druhou stranu tu máme jedince, co umírají v devadesáti s ohromnou bujnou kšticí a v pohřební službě jim hádali sotva šedesát. Každej prostě stárne jinak, takže identifikovat se jako gerontofil jenom na základě toho, že vás přitahují vrásky, to dost dobře asi nejde... nebo jo? O čem to vlastně je, o lidech starých vizuálně nebo podle data narození? Jsem fakt zmatená.

Abych se ale konečně dobrala k tomu, k čemu jsem se chtěla dobrat - nevidím na tom nic špatného. Když je holka takzvaně na staříky, nemusí se za to stydět, ne? Nějak to nedokážu vnímat jako nějakou deviaci, protože pak bych o sobě musela smýšlet jako o někom, kdo není v pořádku jenom proto, že se mu líbí lidé starší než jeho otec a ne o moc mladší než jeho děda.
Prostě mi připadají sexy. Charizmatičtí, okouzlující a kdyby došlo na postel, mají za sebou desetiletí zkušeností. Když na postel nedojde, protože prostě nic nefunguje věčně, já to přežiju. Můžeme se spolu dívat na počasí, pro mě za mě.
Mají jiskru, vypadají neuvěřitelně dobře v obleku, a někteří jsou pořád v hafo dobré formě, takže i když ten oblek svlíknou, je na co koukat.

Nicméně mám dojem, že hodně holek (zůstaňme u holek a alfamegamie, s klučičí stránkou věci fakt nemám zkušenosti) v mém věku a mladší to prostě tají, protože jejich kamarádky by to asi nepochopily. Když řeknou "ten a ten je podle mě fešák" a dotyčnému tomu a tomu je víc jak třicet, nedej bohové čtyřicet, raději dodají "škoda, že je tak starej".
Věřte tomu, holky, kdyby nebyl tak "starej", možná by se vám ani nelíbil. Vygůglete si nestarého George Clooneyho, ten je přímo slavný tím, jak blbě zamlada vypadal. Uvádím George, protože ten tak nějak obecně platí za hezouna mezi staršími pány.
Osobně jsem tohle nikdy nedělala. Když mi bylo asi osm a náhodou jsem na něčí narozeninové oslavě shlédla druhý díl Harryho Pottera, nadšeně jsem prohlásila, že se mi líbí Snape, a nazdar.

Jelikož mám štěstí na kamarádky, nikdy jsem nečelila situaci, kdy by se na mě někdo díval skrz prsty proto, že mě přitahují staříci. Můžu je donekonečna spamovat svým harémem a nikdy si nepostěžují. Některé jsem dokonce takzvaně obrátila na víru. Není nic lepšího, než když sedíte s kamarádkou u Dracula Untold, kde se prohání těžce sexy Luke Evans (nepopírám, že je tam těžce sexy) a skandujete "myy chceme Charlieho, myy chceme Charlieho, myy chceme Charlieho!"

https://31.media.tumblr.com/4b19861fe7bbbd416a937dfb928f2e13/tumblr_inline_n7yalm0ixF1sim7co.jpg

Jo, je mu skoro sedmdesát ale upřímně, je mi to jedno tak moc, že si to ani neumíte představit.

Prostě tak to je. Jsem k tomu vedená i doma, že čím starší, tím lepší. Když jsem na maminu vytáhla Leeho Pace, skoro se mě zeptala, kdo jsem a co jsem provedla s její dcerou. Na druhou stranu si nejsem jistá, nakolik by se ztotožnila s mými už pomalu penzionovanými objekty fantazií. Ztotožní se, ztotožní. Neztotožní se - holt se neztotožní. Já už jiná nebudu.

Možná někdy dospěju do věku, kdy se to zlomí a já budu najednou slintat nad ušáčkama. Do té doby mě mějte rádi s čímkoliv mladším pětačtyřiceti.



Crushes of Moi 2

12. listopadu 2014 v 13:25 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
Jak už jste si asi všimli, o tom, nakolik jsem čistě heterosexuální, by se dalo dlouze polemizovat. Někdy jsem na mužské pokolení tak naštvaná, že si říkám, že radši budu lesba, než strávit život s chlapem, to jsou ale momenty krajního znechucení a většinou za ně může Tumblr.

Jinak je to pořád celkem zamotané.
A protože jsem napsala seznam crushes mezi pány, přijde mi fér sepsat taky seznam crushes mezi dámami. Dam není tolik, ale dost možná časem přibydou další. Někdy zvládnu celé hodiny vzdychat, jak jsou nádherné a rozkošné.

Alex Kingston - 11. 3. 1963, 51 let
Cate Blanchett - 14. 5. 1969 45 let
Emma Thompson - 15. 4. 1959, 55 let
Gemma Arteron - 2. 2. 1986, 28 let
Tilda Swinton - 5. 11. 1960, 54 let
Gwendoline Christie - 1978, 36let
Natalie Dormer - 11. 2. 1972, 32 let
Angel Coulby - 30. 4. 1980, 34 let

Tildu jsem prošvihla a všechny ostatní mají narozeniny až příští rok, takže to by bylo pro teď asi všechno.
http://38.media.tumblr.com/tumblr_lvft74l8J81qg64aho1_500.gif


Maluju - Bedtime in Doriath

8. listopadu 2014 v 22:01 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Nápad na nějaký roztomilý spinkací obrázek jsem měla v hlavě už dlouho. Proč ho nezrealizovat ve vlaku, v totálně narvaném kupé, kde to navíc drncá a všecko, že...
Ale úspěšně jsem si to skicla, to zas jo. Sice při tom padaly poněkud creepy hlášky typu "Právě jsem zlomila Melian zápěstí." nebo "Čí je tohle sakra noha...", ale spolucestující spali, takže fuck it.
Vyvedlo se to mnohem temněji, než jsem původně měla v úmyslu. Taky zemité barvy pro Thingola nejsou uplně top nápad (vlastně je to nejhorší nápad, jaký jsem za posledního půl roku dostala), takže musím o jeho pyžamku ještě popřemýšlet. Ale jinak cekem ok, na to, kolik je tam rukou, nohou a dalších částí těla, které obvykle vůbec nekreslím...
https://fbcdn-sphotos-c-a.akamaihd.net/hphotos-ak-xpa1/v/t1.0-9/10802052_772436736125048_7966852254415194756_n.jpg?oh=49b7e907577ce1a7831278e8254511d8&oe=551FF298&__gda__=1424656416_4485e3c8a4d48103668aa3a1ab8f8e8f

Báječní muži (a ženy) z UK

6. listopadu 2014 v 23:19 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Jedním z mnoha magických aspektů vysoké školy je, že se dostanete do kontaktu s největšími vědeckými kapacitami světa. A to je nepopiratelně bezva.
Zapsala jsem se na předmět se zkratkou CIR, což znamená "Current International Research". V rámci projektu Re-prezentace minulosti teď navštěvuju přednášky na nejrůznější témata, které vedou nejrůznější lidé.

První byl Ian Christie a jeho přednáška o tom, jak digitální technologie ovlivňují současný historický výzkum. Přestože z přednášky si moc nepamatuju, pouze pár fakt zajímavých stránek, které jsem ještě neprozkoumala, ale určitě to udělám, pan Christie je neuvěřitelně roztomilý člověk, nenudí a ví, o čem mluví. Je patronem celého cyklu přednášek, takže ho teď vídáme celkem pravidelně.

Máte rádi vlaky? Pak si musíte popovídat s Peterem Lythem. Bohužel jsem nenašla jeho oficiální web, zřejmě žádný nemá...? Nicméně je to historik dopravy, ale vždycky nebýval, studoval ekonomii a social history, později ho zaujala doprava a teď je tady a řeší, jakou roli hrají železnice v otázce britského národního dědictví (myšleno tím je i to duchovní dědictví).
Měl přednášek celý cyklus a jeho součástí bylo i promítání Hitchcockova filmu Zmizení staré dámy. Je to dokonale vtipná záležitost, fakt jsem se bavila, takže si to budu muset někde splašit. A v pátek jsem vynechala gramatiku, abych mohla jít i na poslední přednášku, kde se řešil právě i zmiňovaný film.
Pan Lyth je velmi temperamentní osoba. Pořád chodil, gestikuloval, vtipkoval, takže nejen, že nikdo nespal, ale dokonce jsme se i smáli. U mnohem klidnějšího přednesu pana Christieho muselo být v zadních řadách celkem náročné udržet pozornost.

Včera a dnes nám přednášela Maria Wyke o Caesarovi nejen na plátně. Konkrétně mluvila o paralelách mezi Caesarem a americkými prezidenty, a proč je USA někdy v médiích označováno jako novodobé Římské impérium. Mimo jiné to bylo proloženo fakt zajímavými montážemi tváří Bushe a Obamy do obrázků Caesara.
A před chvílí jsem přišla... no dobře, asi před dvěma hodinami jsem přišla z promítání němých filmů s živým hudebním doprovodem na piáno. Všechno to byly poměrně unikátní kousky z převážně nizozemských (myslím) a německých archivů. A byly s antickým námětem, samozřejmě. Některé byly kolorované a všechny děsně pompézní a epic. Krom toho posledního, to byl animák a málem jsme umřeli smíchy.

A zmínila jsem, že to bylo v naší kapli? My totiž máme třídu v kapli, sice nemám žádný předmět, který by se tam učil, ale je tam třída. A je to skvělý. Fakt jo. Snažila jsem se fotit tajně, abych nevypadala jak turista ve vlastní škole, takže to není nic moc, ale aspoň vám ukážu malířskou výzdobu.
https://scontent-a-fra.xx.fbcdn.net/hphotos-xpa1/t31.0-8/s960x960/1617132_771286199573435_7207794301266091487_o.jpg

Asi jdu ještě něco dělat, jsem nějaká hyperaktivní.

Stravování na privátě

5. listopadu 2014 v 13:20 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Pondělí - den "Sežer polovinu zásob, protože proč ne."
http://i1070.photobucket.com/albums/u489/roseofsharon33/GIF%20Response/food.gif

V pondělí se k pořádnému jídlo dostanu tak ve tři nejdřív. Někdy ani nesnídám, když doma není nic, co mám ráda.
V tašce tahám jídlo na většinu týdne, instantní polívky, sušenky, čaje, sýr, někdy cereálie, zeleninu, ovoce. První, co se stane, když přijdu na byt, je polívka. Okamžitě vařím polívku, krájím do ní tunu sýra (pokud mám dostatečný počet tun sýra s sebou) a dalších dvacet minut mě nic jinýho nezajímá. Pak obyčejně zmizí ještě sušenky. A nemyslím tím nějaký bébečka, ale obrovský balení slaných krekrů.
Samozřejmě nepočítaně čajů. Čaj vařím tak dvakrát do hodin, protože mám moc prác-e a musím doplňovat energii. Plus samozřejmě v úterý je fonetika, na kterou se musím učit. U té taky musím něco pocucávat.

Úterý - den "Spousta děr, ale stejně se v klidu nenažereš."
http://24.media.tumblr.com/53ae39e2a40bc99492920df02e31f3a0/tumblr_miupp1rqH61rhdu1fo1_500.gif
Co se rozvrhu týče, je úterý rozhodně nejdebilnější den. Mám díry mezi předměty tak blbě, že sotva stihnu přijít domů a uvařit si tu blbou polívku.
Nesnídám, takže mi to ráno myslí o trochu líp, ale taky jsem dost nepříjemná, protože jsem prostě hladová.
Takže v úterý obecně moc nejím. Ani večer na to nemám moc čas, protože mám fráninu až do čtvrt na sedm, pak přijdu a jsem mrtvá.

Středa - "Den krevetové polívky"
http://38.media.tumblr.com/ec6abfc45443d1ec39e23fa39af4d262/tumblr_n0be1kxOq81t6o9d1o1_500.gif
Ten jsem vyhlásila dneska. Týden, kdy nebudu mít krevetovou polívku, to nebude ten správný týden. Krevetová polívka je něco jako královna mezi instantními polívkami. Její příprava je děsně složitá, v balíčku totiž kromě nudlí najdete TŘI sáčky. To už je skoro na hranici mých kuchařských schopností!
A je pálivá jak svině, takže jsem si kvůli ní musela koupit minerálku. Ale je obří a je v ní tuna nudlí a je prostě skvělá. Takže středs je den krevetové polívky a basta. Bez krevetové polívky nebude středa.

Čtvrtek - den "Sním všechno, co zbylo"
http://www.madrideasy.com/wp-content/uploads/2014/10/eatting-lots.gif
Aby se to přes víkend nezkazilo, ne... Čtvrtek je luxovací den. Poslední polívka týdne, takže do ní můžeme dat hafo sejra a koupit si přes víkend novej. Můžu dojet cereálie, ačkoliv touhle dobou už stejně žádný nejsou...obvykle. Taky můžu dojet taveňák, což je super, protože jsem našla svůjideální taveňák a mám ho fakt děsně ráda. Navíc je ve válečku, takže stačí do něj jenom udělat díru nožem, heheee.

Pátek - den "Hlavně nejíst moc pozdě v noci."
http://media.tumblr.com/tumblr_lx9qrzgt761qcmcpm.gif
V pátek se jí blbě, protože po škole jedu hned domů, což zabere celý odpoledne. Většinou snídám, ale někdy už není co, takže snídaně občas probíhá improvizačním stylem typu "ah, ještě tu mám rajče v ledničce, no tak to sníme"
Obvykle vezmu útokem Albert, kde nakoupím nějaké buchýtky do vlaku, ale to teď asi budu muset oželet, protože jsem se rozhodla chodit před vlakem ještě domů, jelikož tam mám dvě hodiny času.
A pak jím až doma, takže tu máme další den, kdy skoro nejím. Doma vyluxuju ledničku do mrtě. Když není coluxovat, jsem velmi nepříjemná.

Já nemám nejmenší tušení, proč jsem napsala tenhle článek.


Dolph the Giant

3. listopadu 2014 v 18:28 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
Hádejte, kdo má dneska 57! Můj nejoblíbenější Švéd!
http://4.bp.blogspot.com/-locD51G2Dfo/T_-R0mrXcQI/AAAAAAAAAok/8YuI4YL0iAw/s1600/Gunner.png

Dolph Lundgren je malý zázrak přírody. Tedy, velký. Malý vzhledem k rozměrům vesmíru, jinak je to podělaný obr. 196 centimetrů a přes metrák živé váhy. Přesně takového chlapa potřebuje moje prťavá kulatá maličkost, aby vypadala malá. Eh.
Zamlada vypadal jako klasický tupý svalovec, co neřeší nic, co nejde vyřešit pěstí. Přitom má IQ 160, vystudoval chemii a fyziky a ne, Gunner Jensen vůbec není inspirovaný jeho osobou, ani trochu.

Jeho filmografie věru nestojí za hovor, nikdo se nikdy nenamáhal rozepsat jeho postavy na víc než na drsňáka s bouchačkou a mariňáckou minulostí. Pfff.
A pak přišel Gunner a, ačkoliv to asi nikdo nečekal, je to nejlíp napsaná postava, jaká ho snad kdy potkala. Gunner je inteligentní a vzdělaný, nicméně poněkud problémový tvor. Nechal se strhnout půvaby random holky na diskotéce a místo, aby si zařídil kariéru, šel dělat vyhazovače, ve snaze ji sbalit. To se nepovedlo, evidentně, a Gunner skončil jako válečný veterán a žoldák. Někdy máte pocit, že moc lidskosti mu nezbylo, ale pak udělá něco rozkošného, třeba napíše teorii relativity na kapesník a pak se do něj vysmrká. Gunner je komediant. Se všema těma jizvama v obličeji už ani nedoufá, že najde holku, neumí flirtovat a chrápe. Má motorku a kamarádí se s malým rotomilým Číňanem (long live Yin Yang!).

Z fleku bych si ho vzala. Jenom kdyby pořád nelítal po všech čertech.

Dolph má samozřejmě v malíku bojová umění. Fascinuje mě, jak někdo tak ohromnej, že by si na něj netroufl ani gang motorkářů s bejzbolkama, je ještě navrch mistrem v bojových uměních. Je pravda, že bez toho by asi u filmu neprorazil, protože tak výrazné figury se obsazují velmi těžko. V podstatě jim nemůžete dát roli romantických chlapců, co recitují sonety pod balkonem, protože by u toho vypadali jako idioti a nikdo by jim to nevěřil, ani kdyby hráli jako bohové.

Takže tak to je. Giant with a shotgun je zase o rok starší. Kdybych měla čas, pustím si na jeho počest všechny Postradatelný, ale i tím, že píšu článek na blog, ztrácím tunu času, kterou bych mohla věnovat například učení fonetiky, že.
Ale jelikož je Gunny dost možná moje nejoblíbenější postava ever, co bych pro něj neudělala, že.
Mimochodem,pořádnevim, jestli je to "Gunner" nebo "Gunnar", takže je to prostě Gunny, ok?

Jelikož mi tady nefachá skoro nic, odbydu vás tady tou jednou fotkou. Tak.

There´s something about Uther

1. listopadu 2014 v 15:45 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Kam to mám sakra zařadit....?

No nic, nechme to tady.

Jak je mým dobrým zvykem, přicházím do fandomů pozdě. Buď jsou mrtvé nebo umírají, snad krom věčně žijících fandomů jako LoTR nebo DW.
Merlinův fandom je momentálně ve fázi... těžko říct čeho. Sem tam se objeví jiskřička, ale jelikož skončil seriál, skončil fandom.
Viděla jsem myslím jenom jednu řadu, max dvě. A i tak si nepamatuju, co se tam dělo, protože mě hrozně rozptyloval Uther. Rozptyloval a rozptyluje mě tak moc, že o tom jdu napsat článek. Žádná postava na mě totiž nezapůsobila tak, jako Uther.

Velmi pravděpodobně za to může i jeho představitel Anthony Head, který krom toho, že luxusně hraje, taky luxusně zpívá, a je to strašné zlatíčko. U jeho Ice Bucket Challenge byste ho sežrali - vystajlovanej v obleku, naaranžovanej u stromu... a když na něj vylejou tu vodu, strašně se snaží udržet profesionální úsměv a je to prostě vtipný :D. No nic, zpátky k Utherovi.

http://2.bp.blogspot.com/-p0VWawerRtU/U1CNFk_wI4I/AAAAAAAAEIA/Qm5Z5z_lsNo/s1600/MC+-+Uther+carrying+Arthur.jpg
Uther je koncipovaný jako postava záporná. Asi. Zřejmě. Mám celkem problém to identifikovat. Rozhodně to není hodný člověk. Jeho paranoidní kříženo obsesivní zájem o magii ho dovedl do pozice tyrana, který popravuje lidi jak na běžícím pásu, aby očistil své království od čarodějnictví. Že mu přímo pod nosem slouží čaroděj, to je věc druhá.
Takže Uther by mohl být klasický zlý král, nezničitelný v boji, odosobněný vůči svým dětem, bez svědomí...prostě zlý král.

Jenže není. Utherova postava je vytvořená a zobrazená mnohem komplexněji, než jakýkoliv zlý král, se kterým jsem se zatím setkala. Vlastně na něj ten archetyp nijak zvlášť nesedí, přestože by asi měl.
Uther je lidský. Nikoliv ve smyslu ohleduplný a empatický, chraň bohové, aby to s tímhle přeháněl. Má ale lidské rozměry - má slabosti, někdy jedná v afektu, načež toho lituje (většinou až když je pozdě), a i když se to občas nezdá, miluje Arthura i Morganu. Obzvlášť Morgana ho má slušně omotaného kolem prstu. Dokáže ho oblbnout jedna báseň.
Když se Arthurovi nebo Morganě něco stane, jakože většinou se něco stane Arthurovi, ostatně to on tam lítá ve zbroji a ohání se mečem, Uther se úplně změní. Najednou vidíte toho obyčejného mužského, kterým by byl, kdyby nebyl králem. Obyčejný Uther působí křehce, jako by se měl každou chvíli zlomit pod tlakem okolností. V jeho chování je pokaždé lehký náznak paniky, přestává uvažovat kompletně racionálně. Lidi kolem něj ho musejí rovnat do latě, aby neudělal hloupost.
Někdy se rozbrečí. Jako král, co vládne Camelotu železnou rukou, a dost často se tváří, že emoce nechal v šuplíku v nočním stolku, to tak nějak nemá v programu. Ale někdy prostě přeteče pohár a on se zhroutí uprostřed nádvoří, všem na očích a je mu to jedno, prostě má dost.
http://media.tumblr.com/tumblr_lt1x30mLSB1qb80v7.gif
Většinou jde o Arthura, někdy jde o Morganu, na tom v podstatě nezáleží. Jde o to, že Uther dobrovolně ukazuje slabost, dává najevo, jak je možné ho ohrozit a kde má slabá místa. To se obvykle neděje. Králové si drží svoje masky tvrdých chlapů až do smrtelné postele. Osobně to shledávám poněkud otravným.

Nicméně aby to nevypadalo, že Uther je emo nebo tak, máme i šťastného Uthera, spokojeného Uthera a, buďme upřímní, viděli jsme i opilého Uthera. To bylo zajímavé. Je na něm vidět, že pil, ale je tak jaksi... sofistikovaně opilý, nebo jak bych to nazvala. Je to poměrně roztomilé.
Na spokojeném Utherovi je něco úžasně upřímného. Škoda, že není spokojený častěji. Když se směje (a tohle je čistě Anthonyho práce, jak už jsem říkala, je to velmi miloučké stvoření, to vám do scénáře napsat nemůžou), skoro věříte, že je dobrota sama.
http://media.tumblr.com/tumblr_lt1x48vmnG1qb80v7.gif

Tedy pokud zrovna není duch. Ups, SPOILER ALERT.
A pamatujete si ten moment se slzami štěstí? Řekněme si upřímně, který "zlý král" se kdy rozplakal štěstím. Osobně si nikoho takového nevybavuju.

A jako poslední bych zmínila jeho... jak to říct... ochotu se bát. Utherova postava není odolná vůči hrůze. Když ho proklejete a on uvidí duchy svých obětí, bude křičet, nespat a obrátí pokoj vzhůru nohama. Najdete ho krčit se v rohu s očima navrch hlavy, jako každého normálního člověka, kterého najednou pronásledují duchové.
Myslím, že Uther by v hororu přežil dlouho. Myslím, že by se nechodil dívat do temné chodby, ze které se ozývají divné zvuky, neskláněl by se pod postel, pod kterou něco škrábe, a už vůbec by nečetl z knihy, ve které je jasně napsáno, že se z ní číst nemá. Uther prostě trpí tím stejným iracionálním strachem z duchů, jako každý obyčejný člověk.
http://3.bp.blogspot.com/_zil8VqW06Eg/TTuQDmkX9ZI/AAAAAAAABaI/MZiiKTTojRk/s1600/Merlin%2B1450.jpg

Shrnuto podtrženo, Uther je hodně nečernobílá osoba. Je snadné se s ním na určitých levelech ztotožnit a je možné si ho oblíbit. I když je to mizera. Jakmile jednou Uthera přijmete, přijmete na něm především ty slabosti. Aspoň mně se to stalo.
Je strašně jednoduché ho nesnášet. Bohové, to je jednodušší než dýchání snad. Občas mu lisknout a třeba by byl milejší... i když, nejspíš ne.
Anthony Head dal Utherovi zvláštní náboj, který jsem nikde jinde zatím nepotkala. Jelikož se kolem něj neepohybuje dlouhodobě žádná ženská postava, nefunguje tu chemie tohohle druhu, ale stejně tam nějaká je, když dojde na interakci s ostatními, zejména ta rodičovská s Arthurem.

Z kusých informací, které se ke mě donesly skrz Tumblr a spol. se vylíhla zvědavost, co s ním bude dál. Ačkoliv Arthur i Merlin jsou oba strašně roztomilí a Gwen je přímo bohyně roztomilosti, je to tenhle starouš, kdo mě momentálně u seriálu drží. Nějak si nemůžu pomoct, něco na něm doopravdy je.