Srpen 2014

Harlequin

31. srpna 2014 v 18:49 | Moi Keiniku Sang |  Krátké povídky
Když jsme kolem baru s názvem Harlequin jeli popáté, musel i otec přiznat, že pět Harlequinů asi v jednom městě mít nebudou. Ztratili jsme se. Opřela jsem si čelo o studené okýnko a polkla nadávku. Ze všech míst na světě zrovna tady.

"Podej mi mapu, Stacy."
"Nevím, kde je mapa."
"Tak se podívej pod sedadlo."
"Zavolej radši Chuckovi."
"Chuck už je beztak na místě, podej mi tu zatracenou mapu."
Mrskla jsem po něm prastarý autoatlas. "Tak prosím, pane chytrej."
Matka na mě nespokojeně zamlaskala, ale očima řekla "nezlob se na něj, víš, že se moc snaží". Nedokázala jsem se neuchechtnout. Jo, taťka se snaží, seč může. Odepnula jsem bezpečnostní pás a vystoupila ven do deště.

Budu první nevěsta, co přijede pozdě na vlastní svatbu.

Zamířila jsem k Harlequinovi. Zevnitř se ozývala dunivá hudba a skrz neuvěřitelně špinavé okno jsem viděla ženskou siluetu vlnící se na vyvýšeném místě. Strip bar? Proč ne. Hlavně, že tam mají alkohol.
Ve dveřích mi zatarasil cestu chlap silně připomínající menhir na pochodu. Přeletěl pohledem moje kytičkované šaty a vínově červený svetřík, a zamračil se na sva skřipečky, které mi držely vlasy na bocích. Hrozně jsem zapadala. Nejen do tohoto baru, ale do celého města. Strčila jsem mu dvacetidolarovku a proklouzla mu pod rukou.

Když jsem se rozhlédla po místnosti, došlo mi, že tenhle bar znám. Změnili jenom název, dřív to nebýval Harlequin, ale Daydream, což mi vždycky přišlo strašně stupidní, protože ve dne tam nikdo nebýval. Harlequin na druhou stranu nebylo o moc lepší. Rozhodně z toho nekapala originalita, pokud mi rozumíte.
Nábytek se nezměnil. Rohové lavice, otřískané stoly, barpult, co zažil válku. Ten byl hotovou kartotékou vztahů v téhle čtvrti. Pracně jsem se vydrápala na barovou stoličku a přejela dlaní po desce pokryté iniciálami v srdíčkách. Některé už byly tak ohlazené, že se nedaly přečíst.

Někde tam bylo i to moje srdíčko.

Potřásla jsem hlavou a objednala si pivo. Když jsem si přehodila nohu přes nohu, cítila jsem, jak se mi po punčoše rozjelo oko. Vem to čert.
Pila jsem přímo z láhve a koukala na ženu na pódiu. Byla to vysoká nádherná zrzka s tělem hada. Nevím, kolik toho měla na sobě, když začínala, ale teď už to byly jenom malinkaté červené kalhotky. Přepočítala jsem peníze, pak vybrala pár papírovek a šla je zastrčit za jejich lem. Vypadala překvapeně a potěšeně. Pár diváků velmi nahlas navrhlo, abych se k ní přidala.
Vrátila jsem se ke svému pivu. Barový vzduch se mi dostal do hlavy a cítila jsem se nějak mimo už z principu. Na chvilku jsem přemýšlela, jestli se nemám vrátit k autu, ale vyšlo z toho jenom velké ne. Bylo tu teplo a v podstatě i zábava, dobré pivo a nepršelo tu. Matka viděla, kam jdu, až si otec vybere, kde se ztratí příště, dojde pro mě. Ačkoliv by bylo rozhodně vtipné, kdyby mě tu zapomněli. Chuck by se asi zbláznil.

Někdo vedle mě zahvízdal na prsty a zakřičel "Válíš, bejby!" směrem z zrzavé striptérce. Pak si chraplavým unaveným hlasem objednal panáka a pivo.
"Doufám, že máš na zplacení, Jacku. Na sekyru už ti nedám ani sklinku vody," zavrčel barman a můj soused uhodil pěstí do pultu. Nadskočila jsem já i moje láhev.
"Hej," otočila jsem se k němu a upřímně doufala, že mi z očí šlehají blesky nebo tak něco. Ignoroval mě, což mi dalo čas přemýšlet, jestli se mám ozvat znovu.
Byl to totiž velký chlap. Možná to dělal ten kožený tříčtvrťák, ale vypadal, že by na ramenou unesl svět. Výhled do obličeje mi zakrýval závěs tmavých, kudrnatých a blbě rozčesaných vlasů, viděla jsem sotva špičku nosu.
"Hej," řekla jsem znovu, ačkoliv moje podráždění už vyprchalo.
Zalovil v kapse kabátu a strčil mi do obličeje policejní odznak. "Poručík Jackson Hart. Klídek, bejby."Láhev mi vypadla z ruky a rozprskla se o pivem nasáklou podlahu. Poručíkovi Jacksonu Hartovi ztuhla šíje a bleskurychle se ke mě obrátil, připravený čelit útoku rozbitou lahví, oči přimhouřené, zuby zaťaté. Jeho výraz připomínající naštvaného King Konga se však okamžitě rozpustil do překvapení hraničícího s šokem.
"Stace?" vydechl.

Už když poprvé řekl "bejby", něco v mé mysli, hodně vzadu, schované a zaprášené, se pohnulo. Jméno na průkazu pak způsobilo hotovou explozi.
Neviděla jsem Jacka Harta, svou první lásku, deset let. Sbalil mě, když mi bylo patnáct. Tenkrát všem tvrdil, že je mu osmnáct a že se vykašlal na školu, protože mu překážela v rozletu, ale ve skutečnosti to byl pětadvacetiletý mužský, co dennodenně makal na policejní akademii. To se mu asi vyplatilo, přestože dnes už by mu o sedm let míň nikdo neuvěřil.
Hodně přibral. Hlavně svalovou hmotu, ale stejně jsem zřetelně viděla náznak taťkovského bříška, který se mu rýsoval pod košilí. Oholený byl hladce, jak jsem ho znala. Víčka mu ztěžkla av hustém obočí už byla vidět šeď. Na vlasech bylo poznat, že se stříhá sám. Cítila jsem z něj, kromě piva, co právě pil, cigarety. Nebylo to ale nepříjemné.

"Ahoj, Jacku," usmála jsem se.

Hlavou mi zakroužil obraz zlobivého kluka Jacka a hodné holky Stacy ve školních letech. Všichni si mysleli, že já pořád ležím v knížkách a snažím se studovat, zatímco on vymetá bary a rozptyluje mě svým životním stylem, nikdo nechápal, proč s ním jsem. Když mě někdo cizí viděl mezi kluky z jeho party, měl tendence volat policii, protože ti napomádovaní fešáci v křivácích určitě nechtěli nic jiného, než to jedno a já byla dozajista nevinná oběť.
Zbožňovali jsme se.
Udržela jsem všechna Jackova tajemství, částečně i kvůli sobě, protože kdyby matka zjistila, že randím s někým starším o celých deset let, asi bychom se odstěhovali na Měsíc.
Ale Jack byl hodný. Občas se opil a to jsem ho pak dva dny neviděla, protože on se bál, že by mi něco řekl nebo udělal. Nikdy na mě nesáhl, když jsem nechtěla. První sex jsme měli až po roce chození a stejně jsem pak ještě několik dalších let před celým světem předstírala, že jsem pořád panna.
Učili jsme se jeden s druhým na zkoušky nebo jsme se o alespoň snažili. Když mu umřela babička, šla jsem na její pohřeb, i když jsem ji v životě neviděla, protože jsem věděla, že Jackson ji miloval a bude se potřebovat vybrečet, což rozhodně nebude dělat před svou rodinou. Když mého psa přejel autobus, Jack mi dal k narozeninám štěně, společně jsme ho pojmenovali Čudlík a prohlásili ho za naše dítě. Čudlík se jednoho dne zaběhl a už jsem ho neviděla.

Když se moje rodina odstěhovala, ze všech sil jsme se snažili udržet náš vztah naživu. Dopisovali jsme si, ale myslím, že ani jeden do toho nevkládal velké naděje. A pak se stal Chuck, oficiálně můj první kluk. Starší o tři roky, hezký, chytrý, z dobré rodiny. Matka z něj byla nadšená a já si nedokázala pomoct, cítila jsem, že se Chuck pomalu vkrádá do míst, kde dřív byl Jack. Nedokázala jsem se do Chucka zamilovat, jenom jsem si ho pustila k tělu a úleva z toho, že jeho nemusím před nikým tajit, mě prostě rozdrtila.
Dopisy řídly. Už nevím, kdo byl ten první, kdo neodpověděl.

Teď jsem se dívala na skoro čtyřicetiletou verzi Jacksona Harta a vzpomínky v mé hlavě připomínaly barevnou explozi. Neztratil nic ze své temné přitažlivosti, ze které přímo cákalo guilty pleasure, ale přesto připomínal hvězdu, která se má každou chvíli zhroutit do sebe. Nedívala jsem se na úspěšného člověka, vedoucího naplněný život. Z jeho zevnějšku bylo jasné, že jediná ženská ruka v jeho současné existenci je ruka prostitutky v jeho kalhotách a to mi působilo takovou vnitřní bolest, že mi stouply slzy do očí.Nedokázala jsem říct to povinné "vypadáš dobře", které se při takových setkáních říká.

"Vypadáš dobře." No, on s tím evidentně problém neměl. Pravdou bylo, že jsem se od střední zas tak moc nezměnila.
"Promiň, Jackie, ale.... ty ne."
Pokrčil rameny. "Já vím. Mrzí mě, že mě musíš vidět takhle."
Lokl si piva, prohrábl tu neuspořádanou masu vlasů a změnil téma: "Jak žiješ, bejby?"
"Budu se vdávat. Zítra," opáčila jsem bez emocí. Bylo to tak divné.
Ruka s lahví mu ztuhla na půl cesty k ústům. "Gratuluju," řekl tiše a z povinnosti. "Máš fotku?"
Vytáhla jsem z peněženky přeloženou fotografii z Chuckova golfového turnaje. Můj nastávající na ní pózoval se svými rodiči, celý v bílém, rozesmátý jak reklama na zubní pastu a celkově strašně rozkošný.
"Fešák," konstatoval Jack.
Nějak jsem se na ten obrázek nedokázala dívat, tak jsem ho schovala zpátky do peněženky.

"Co ty?"
"Rozvedenej, žádný děti. Kdybych tu nebyl, kriminalita by stoupala pořád stejně."
Nervózně jsme se zasmáli, ačkoliv to vlastně něbylo vůbec vtipné. Vážně nevím, co jsem čekala, že řekne.
Následujících pět minut jsme seděli mlčky. Měli jsme si o čem povídat, ale proč bychom to dělali. Starým časům se říká staré proto, že jsou staré. Že už byly. V našem případě by možná bylo víc na místě označení "mrtvé časy".
Co všechno by dnes bylo jinak, kdybych před lety matce řekla, že randím s Jackem? Že ho miluju a on miluje mě a žádný Chuck na světě ho nemůže nahradit? Při myšlence na bílé šaty v kufru mého auta jsem se otřásla.
Pak jsem si v duchu položila jinou otázku. Co by se stalo, kdybych zůstala sedět v autě? Tady jsem si dokázala odpovědět naprosto přesně - krabice se vzpomínkami na Jacksona Harta by byla pořád zaházená hromadou dalších mentálních krámů, zaprášená a zapomenutá.

Zazvonil mi telefon a máti mi unaveně oznámila, že otec konečně ví, kudy jet a ať laskavě přijdu sama, že ona do toho pajzlu nevleze.
"Musím jít." Zbavila jsem láhev poslední kapky piva a začala se sbírat.
"Můžu tě vyprovodit?"
"Jasně." Teď už bylo fakt jedno, jestli mě někdo uvidí s Jackem.
Vzal mě za ruku. Jak jsme se proplétali mezi podnapilým zákaznictvem a mírně otráveným personálem v minisukýnkách, začala jsem nabírat do pláče. Rychle jsem polykala, abych to zahnala. Vždyť nebylo proč brečet.

Venku pořád pršelo. Harlequin neměl žádnou stříšku, pod kterou by se dalo schovat, takže jsme stáli proti sobě na dešti a můj svetřík rychle promokal.
"Víš, kecala bych, kdybych řekla, že jsem tě ráda viděla. Vlstně jsem vůbec nečekala, že tě uvidím, tím míň den před svatbou."
Jack se usmál a vsunul do rtů cigaretu.
Zůstávala jsem vážná: "Jseš nějaký znamení, Jacku, nebo co? Dělám chybu? Má mě tohle varovat?"
Pokrčil svými širokými rameny a vyfoukl kouř stranou od nás. "Já nevím, bejby. Neznám tvýho Chucka, ale už z fotky je jasný, že je úplně jinej, než já. Lepší."
Zahodil nedokouřenou cigaretu, vzal můj običej do dlaní a dal mi pusu na čelo. Směrem od našeho auta jsem zaslechla prásknout dveře. Matka si náš všimla.

Už bylo sakra na čase.

Stoupla jsem si na špičky, protože jsem prostě prťavá, a po deseti letech Jacka políbila. To byla moje rozlučka se svobodou. Cítila jsem jeho ruce kolem pasu, jak si mě tiskne k tělu, jak hřeje. Z Chucka zbývala studená figura na horizontu.
"Nikdy jsme se nerozešli," zašeptal, když jsme se odtrhli.
"Nerozešli," přikývla jsem.

"Stacy!"
Máti má hodně nepříjemný vřískavý hlas, když se snaží. Slyšela jsem ji cupitat kalužemi ke vchodu Harlequina tak rychle, jak to dokázala.
"Zítra si vezmu za muže Chucka, Jacku," řekla jsem.
"Chápu," pokýval hlavou a výrazně polkl. "Pošlu vám svatební dar."

Dívala jsem se za ním, dokud otec nezabočil na periferii a rozbitý neon Harlequina, který Jacka matně ozařoval, se mi neztratil z očí. Pak jsem se obrátila dopředu a začala nekontrolovatelně vzlykat. Vzbudila jsem tím svou desetiletou sestru, která mi podala svou plyšovou kravičku a projevila tak mnohem víc pochopení, než rodičové, kteří se navzájem uklidňovali tím, že jsem jenom hrozně vystresovaná.

Jack poslal svatební dar.
Byla to velká lepenková krabice plná fotografií. Muselo jich být několik set. Byli jsme na nich jenom my dva, musel nás fotit některý jeho kamarád. Bylo jich tolik. Tolik, tolik, tolik.
Prohlíželi si je všichni, ptali se, co za hezkého chlapce to na nich se mnou je a proč tolik brečím.

Tomu říkám krásný začátek manželství.

"Všechno pomíjí - vzpomínka na slova, na polibky, na milostná objetí, ale souzvuk duší je nesmazatelný." -
Romain Rolland


Rekapitulace velmi divných prázdnin

31. srpna 2014 v 14:52 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Tohle byly nejdivnější prázdniny, jaký jsem kdy zažila, a teď nemluvím o tom, že trvaly skoro čtvrt roku. Poprvé se mi stalo, že můžu prázdniny označit za nejhorší a nejlepší za posledních několik let zároveň.

Jejich mizernost byla způsobena především mým bratrem. Dostal se do jakési fáze, která nás všechny nutí ho nenávidět. Je zlý. Ne drzý, zlý. Občas jsem si říkala, jestli ty věci, co vypouští z pusy, myslí vážně nebo ne, ale ať už je to jakkoliv, máme ho všichni plný zuby a já se tu o tom nechci rozepisovat.
Celý červenec a většinu srpna jsem ho hlídala, aby rodičovstvo mohlo pracovat, za což jsem si vysloužila status hodné dcery a začala slýchávat věty jako "Když chce jednou za uherák jet ke kamarádce, tak jí to přece nezakážu!", což je rozhodně příjemná změna.
Mamina přešla na filozofii "koupím si patery šaty, i když jsme chudí, protože si to kurevsky zasloužím za to, čím v poslední době procházím" a i mně to vyneslo jeden pekelně drahý a pekelně krásný přírůstek do šatníku. Sice jsem navrhovala, že ty svoje šaty vrátím, když byla cena dvakrát vyšší, než měla být, ale matka to rezolutně zamítla.

Moje brigáda taky za moc nestála, ale oproti Mekáči to byl ráj na zemi. I když to je asi všechno. Roznášela jsem letáky, které mi vozili hned dva lidi. Jeden jenom na polovinu vesnice, ten druhý na celou, takže ve finále jsem prakticky každej den seděla mezi hromadama letáků a třídila, skládala, eventuálně si šla na dvou až tříhodinovej výšlap po vesnici, která je samej podělanej kopec.

Nicméně výplatou za tohle začala ta dobrá část prázdnin. Jakmile mám peníze, dějí se prakticky jenom dobré věci. A tentokrát jsem měla u nákupů fakt štěstí. S nevelkým obnosem jsem vybavila značnou část šatníku a nejen to:
  • žluté šaty
  • modré šaty
  • kožená sukně
  • podzimní boty
  • svetr
  • kabelka
  • sada náramků
  • Robot Boy
  • pár věcí z E-bay
  • modelářská hmota
V rozmezí dvou měsíců je tohle na mě hodně nakupování. Spousta nakupování. Neuvěřitelné množství nakupování. Paradoxně nejdražší byl Robot Boy, ale jsem fakt ráda, že ho mám, páč je k sežrání :3

Samozřejmě jsem taky absolvovala pár společenských akcí, které pracovně nazývám "chlastání s mámou". A zápis. A prohlídku bytu, ze kterého nakonec sešlo, takže je ze mě oficiální vysokoškolský houmlesák. Se vsákne.

Pamatujete, jak jsem na začátku prázdnin psala ten seznam, co všechno musím udělat? Ani se na něj radši nebudu dívat. Na italštinu jsem ani nesáhla, hádám, že k té se dostanu tak v důchodu, řekla bych. Umění filmu jsem nedočetla, stejně tak jsem nezvládla celou Zeměplochu, ale buďme realisti, je to čtyřicet knížek. A nějakej úklid, ehm. To snad ani nikdo nečekal.
Čtvrt roku doma je moc. Kdyby to byly obvyklý dva měsíce, v podstatě bych se ani nestačila vzpamatovat z maturity a už bych byla na vejšce, ale takhle jsem zpohodlněla a teď se na mě nahrnou všechny ty změny, což mě zřejmě zabije. Posílí asi těžko.

Vžum.

Zapsána

29. srpna 2014 v 18:33 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Ale asi ne na dlouho.

Zápis na UPOL jsem absolvovala 26. 8. v jednu odpoledne. Pominu-li fakt, že mám křivě nalepenou fotku v indexu, páč se mi ruce klepaly jak svině, všechno proběhlo poměrně hladce. Nic jsem špatně nevyplnila, všechny papíry byly v pořádku, dokonce to ani moc dlouho netrvalo. Teď už jenom vystudovat, najít si bohatýho chlapa a můj život bude pohádka.

Tak nějak se utěšuju tím, že spousta lidí existuje bez vejšky. Na druhou stranu, mám dojem, že naši vnímají moji vysokou jako další stupeň povinné školní docházky a nějak si vůbec nepřipouští, že kdybych se rozhodla, že nechci ani dojít k maturitě, nikdo mě nezastaví.
Po třech měsících doma se mi nic na světě nechce míň, než jít studovat, zejména po tom, co jsem si prohlídla sylaby jednotlivých předmětů a ve většině případů nepochopila ani to. Jediná srozumitelná byla literatura a sem tam nějaké dějiny filmu. Ale zbytek? What the fuck.
Nejvíc mě dostala forma hodnocení : systematické pozorování studenta. Náš zeměpisář taky systematicky pozoroval, tak systematicky, že jsem mu musela říct, aby přestal pořád žvanit a čumět nám přes rameno, když píšeme test.

No, každopádně jsem si vytiskla všechny možný pdfka, který jsem našla na jejich stránkách a který vypadaly aspoň trochu důležitě, všechno to znásilnila zvýrazňovačem a chvilkama mě to i bavilo. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem vyhrabala datum imatrikulace, o který v harmonogramu nebylo ani slovo, ok, proč ne.

Z předzápisů jsem superzmatená, ale prej je to normální, takže upřímně doufám, že nejsem supeerzmatená sama. Říkám si, že jsem možná udělal blbost s tím dvouoborem, protože představa jednoduchýho jednooborovýho rozvrhu mi teď připadá minimálně lidských obětí hodná. A v té angličtině taky není tolik překldatelských předmětů, jak se ukázalo, takže se k překladu asi sotva dostanu. Nezbývá, než spolíhat na překládání Grimma pro vlastní potřebu.

Mně se tak nechce.

Tal nějak je to chodníček k mé budoucnosti a mně se nechce, to jsem prostě celá já.

Plácám do hlíny - Tardis set

23. srpna 2014 v 13:51 | Moi Keiniku Sang |  Šitíčko, pseudocosplay a craft in general
Moje životní filozofie spočívá v tom, že když něco chci a nemám na to peníze, je nejlepší si to vyrobit. Má to poustu výhod - můžete si to přizpůsobit obrazu svému a utratíte za to mnohem míň, než kolik byste utratili třeba na Ebay.
Poku jde o Ebay, nabídka Tardis šperkařiny s free shippingem je tam značně omezená. Vlastně se mi tam podařilo najít jenom takové malé stříbrné cosi a to faktcky nedpovídá mým představám.

Takže jsem si pořídila na vzduchu schnoucí modelovací hmotu, ze které jsem upřímně nadšená. Protože se z ní dá udělat cokoliv. Tardis, Totoro, sovičky, pandy, uaaaa, yes!

Okamžitě jsem se vrhla na tardisování.

1) Přívěšek

Líbí se mi, jak je taková...uplácaná. Jako by na sobě měla napsáno "vyrobeno s láskou" nebo tak něco.

2) Prstýnek


Prstýnek vypadá ve skutečnosti líp než na fotce. Místo kroužku má jenom drátek, kterej je fakt blbě přidělanej a jsem si celkem jistá, že upadne, ale to zatím neva.

Dneska mi mimořádne hrabe, protože večer mě čeká první díl osmé řady Doctora Who s panem Capaldim, tudíž krapet vyšiluju. Dopoledne jsem se bavila focením selfies, totálně jsem si zapráskala mobil a musím ho konečně promazat.

V protože Malcolm! (viděl tu někdo Je to soda?)
https://31.media.tumblr.com/bdb6c8e43f593cb621a3c78f8c5641d1/tumblr_mzvyxjgAa51qacmf7o3_250.gif

Velmi podobný článek najdete na mém whovianskému blogu, který není moc aktivní, ale snad bude. Upřímně, chtěla bych napsat recenzi na úplně každý díl DW, ale to už asi nestíhám.

Jdu stříhat metr.

Šiju - Totorotričko

17. srpna 2014 v 19:30 | Moi Keiniku Sang |  Šitíčko, pseudocosplay a craft in general
Yaaay, tohle se mi fakt povedlo, jsem z toho nadšená :3

Babička mě nedávno obdarovala dvěma starými kousky ze svého šatníku, šatičkami. Jedny jsem nechala ve tvaru šatů, druhé jsem nemilosrdně rozstřihla a z horní poloviny vytvořila tuhle ťuťu srandu.

Moji velkou maličkost igorujte. Je to dělané ručně, sešila jsem kousek légy, aby se neotvírala, oškubala nějakou plastovou kytku (její zbytek padl na flower crown), vyrabovala matčin starý šicí stůl za účelem získání zlaté nitě, vyrobila z látky Totora velkého, Totora středního a Totora malého, metrák suswatari aka saziček, a hurá přišívat.
Celkem bych potřebovala nějak přilepit vočička u sazínků, protože ta černá látka se blbě propichovala a tudíž jsou vočička přišitý halabala.

Tahle fotka se mi líbí jak svině. Jakože fakt moc.
Sazičky.

A Totorové.

Vždycky mi něco uteče

12. srpna 2014 v 22:11 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Fakt, i kdybych se postavila na hlavu.
Mám pocit, že jsem ty papíry k vejšce přečetla snad stokrát a stejně jsem až dnes narazila na to, že přihláška uživatele IK měla ležet ve studijním oddělení už před měsícem. No dobře, do 18. 7.. Hups. I když to pošlu teď, stejně mi ji do začátku roku nevydají, podle toho, co mají napsaný v chytrých papírech, takže se budu muset složitě dobývat do menzy (bez které se doufám obejdu), knihovny, počítačových učeben a takových věcí. Double hups. Hádám, že zpoždění s jakým svou IK dostanu, nebude nijak hrozný, ale stejně to jednoho znepokojí. Doufám, že po mně nebudou chtít moc těch počítačových učeben.

Už vidím matku, jak na mě ječí, že si nejsem schopná pohlídat vůbec nic. Já se snažím, jenže tohle je na mě hrozně moc administrativy a já to prostě nedávám. Popravdě, ani nevim, kam dala moje maturitní vysvědčení, protože ona vždycky dává věci na místo, kde je určitě najde, až je bude potřebovat.
Nesnáším, když je něco závislý na datech, noční můra posledních dní je, že dojedu k zápisu a oni mi řeknou, že jsem tam měla být včera. Zmiňovala jsem se, jak to dopadlo s MUNI? Přijela jsem dom od babičky a zjistila, že zápis, na kterej jsem sice vůbec nehodlala jít, ale chtěla jsem jim aspoň napsat, že nepřijdu, byl před dvěma dny.

Dost mi z toho hrabe. Musí se zařídit strašně moc věcí a já jsem v zařizování věcí hrozná. Pokud jse o zařizování, jsem beze srandy na úrovni osmiletýho děcka. Nerada mluvím s cizími lidmi a neberu neznámá telefonní čísla, když mě pošlete do nějakýho kanclu na nějaké adrese, takřka určitě tam prostě netrefím. Takže jo, jsem z toho všeho celkem podělaná. Zatím to vidím tak, že místo na vejšku půjdu na pracák, protože něco prošvihnu, jako tu blbou identifikační kartu.
Nejradši bych prostě přeskočila následujícího čtvrt roku, tedy zápis, všechny formality, aklimatizaci. Hned být jakž takž v pohodě vysokoškolák. Protože jinak se do zápisu zblázním.

Ani blbý bydlení mi zatím nevychází, jak by mělo. Původní plán zněl "garsonka, která patří nějakýmu random strýčkovi, a ten ti ji pronajme", současný plán vypadá spíš jako "ehm, asi privát, oukej, ve vedlejším pokoji tři borci, oukej, wtf". Ještě jsem to ani neviděla a nevím, jak si to mám představit, napadají mě jenom samý hororový scény.
Krom toho, měla se mnou bydlet Kláša, která se kvůli podpásovce s počtem míst do Olomouce nedostala, takže jsem se pokusila zlanařit jinou kámošku, která se tam sice dostala, ale pořád neví, jestli se mnou teda bydlet bude nebo ne. Kdyby nebydlela, táhnu celej nájem sama, a to při naší finančí situaci není zrovna top řešení.

A nemám noťas, co hůř, nemám ani peníze na noťas. Neumím nakupovat věci jako je noťas. Navíc v něm budou osmičky, ze kterých se mi ježí srst, jenom je vidím. Bezvadný, začátek na vejšce strávím s udělátkem, který neumím používat, prostě epic.

Fakt se snažím nevyšilovat a docela se mi to navenek daří. Vevnitř je to Sodoma Gomora. Nejvíc mě nasrala ta karta dneska, to mám za svou snahu existovat v tomhle chaosu, ve kterým se naše domácnost momentálně zmítá. Tohle je pro mě suverénně nejhorší část celýho potenciálního studia, o jehož délce začínám ztrácet iluze. Upřímně, jsou momenty, kdy si říkám, že to celý nechám plavat, protože jsem unavená jak tažnej kůň a začínám chápat, proč jsem si před pár lety chtěla dát před vysokou rok pauzu. Na druhou stranu jsem si jistá, že mít rok pauzu, už mě nikdy nic nedonutí jít znovu do školy.

Takže asi tak. Organizační lavina mě úspěšně smetla, hurá. Asi potřebuju víc ruk nebo víc očí nebo já nevím, možná by stačila normální rodina, která nezpůsobí, že se barák promění ve stresem a nenávistí nasáklou buňku, yaaay, takže se celkem stíháte soustředit na důležitý věci.

I´ll go murder something.

Nový kabátek

12. srpna 2014 v 18:33 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Poté, co si Pet!nka pořídila ten rozkošný růžový layout, začala jsem o změně toho svého. Zasekla jsem se na "My life is black....I like black" na...bože, snad na několik let, já ani nevim. V záhlaví byl Gunny, bylo to takové minimalistické a hezké, takže proč ne několik let.
Snažila jsem se vymyslet něco elegantního a ňuňatého, což se mi nepovedlo, takže jsem nakonec zůstala u Postradatelných. A když jsem nevěděla, co se záhlavím, prostě jsem tam narvala dámskou verzi slova Expendable. Expendabelles jsou ostatně jeden z plánovaných filmových projektů.
A protože jsem líná jak milion ďasů a navíc stejně nemám čas, zřejmě si tu ta bílá chvilku pobude.


Maluju - The Feast of Starlight

11. srpna 2014 v 14:32 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Thranduil v hvězdičkové dece. Co víc chcete slyšet. V určitých oblastech ta deka vypadá zasněženě místo hvězdičkově, ale who gives a shit. Tohle mě bavilo. Thranduil mě vůbec baví. Navíc Lee Pace se dobře kreslí, upřímně, čemukoliv nakreslíte hezký ksichtík a velké obočí, to bude vypadat aspoň trochu jako on, takže cááájk.
http://th03.deviantart.net/fs71/PRE/i/2014/220/b/d/the__feast_of_starlight_by_moi_keiniku_sang-d7u8p99.jpg

Jak jste si vyšimli, přestala jsem používat tělovou. Prostě mě přestala bavit.

Maluju - Happy Doriath is the best Doriath

11. srpna 2014 v 14:25 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Přemýšlím, že z toho udělám triptych. Malinká Lúthien mazlící se s tatínkem, teenage Lúthien objímající tatínka a velká Lúthien, ječící na tatínka, že si bude chodit s kým chce a ať si jde ten blbej silmaril najít sám.
A měla bych do jejich rodinného života zapojit Melian.

Tohle byla jenom taková rychlovka, taky to podle toho vypadá. Žlutá a červená do pozadí byla špatná volba, hrozně se to mlátí, ale upřímně jsem netušila, co jinýho tam vrazit.
http://th08.deviantart.net/fs70/PRE/i/2014/223/9/b/happy_doriath_is_the_best_doriath_by_moi_keiniku_sang-d7uoc2t.jpg

Maluju - King and his little sunshine

11. srpna 2014 v 14:09 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Yaaay, prostě nedokážu přestat kreslit elfí tatínky s jejich ratolestmi, respektive Thingola s Lúthien, a Thranduila s Legolasem, přičemž ty dva už jsem dlouho nedělala.
Thingol a Lúthien by byli zajímavej materiál, i kdyby byli lidi. To, že jsou elfové, to jenom dělá ještě zajímavější.
Malá Lúthien objímající Thingola je jedna z mých oblíbených představ. Jak jim to ve vztahu otec-dcera šlapalo, než se Lúthien rozhodla randit s homo sapiens sapiens.

http://th06.deviantart.net/fs71/PRE/i/2014/215/f/0/king_and_his_little_sunshine_by_moi_keiniku_sang-d7tinql.jpg

Vodovky, tužka, černý popisovač a spousta práce, proto to trvalo čtyři dny.

Dokud nás smrt nerozdělí

8. srpna 2014 v 22:11 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Na úvod dvě věci:
  1. V poslední době zabíjím čas romantickými komediemi s Michaelem Douglasem.
  2. Pletou se mi Ryanové Reynolds a Gosling.

Steve Tobias je supertajný agent CIA, Jerry Peyser je doktor. Stevův syn si bere Jerryho dceru. Jerry plánuje každý detail svatby, vyhazuje jednu cateringovou firmu za druhou, když se mu něco nelíbí, Steve už třikrát odřekl seznamovací večeři, protože někde potírá zločin. Nevěsta Melissa se snaží rozdýchat tatínkovo puntíčkářství, ženich Mark je pekelně naštvaný na celou tatínkovu existenci.
Pravá sranda začíná v okamžiku, kdy se Steve konečně setká se svou budoucí rodinou, jenže protože u toho pracuje, což momentálně zahrnuje manipulaci s radioaktivními udělátky, osoby v bezvědomí a krásné mladé agentky-asistentky, nepodaří se to všechno ututlat a do víru událostí je vtažena osoba, která o to nejméně stojí - Jerry.
Steve ho bez ptaní posadí do letadla a odletí s ním do Francie navštívit Jeana-Pierra, pašeráka a gaye, který si nechce přiznat, že je gay, a přitom mu šlohnout nějaké materiály a pár milionů dolarů. JP projeví velmi fyzický zájem o Jerryho, páč Steve mu ho představí jako legendární Tlustou kobru, zločineckého bosse, který si tak neříkal proto, že by obdivoval kobry. Ehm. *významný pohled dolů*
Takže Jerry, který si vždycky žil klidným a spořádaným životem, najednou lítá nad Francií v tak trochu kradeném letadle, na krku má FBI (kteří si myslí, že je kriminálník) a náruživého francouzského pašeráka. Jeho antipatie vůči Stevovi a celé svatbě narůstá raketovou rychlostí.
A když je konečně po všem a vypadá to, že Steve dostal rozum a aspoň v den svatby svého syna nebude pracovat, práce si najde jeho. Jeho asistentka Angela se totiž namíchne a rozhodne se Stevovi jeho nedostatečnou důvěru v její schopnosti oplatit fakt originálním způsobem - spojí se s nepřítelem. Najednou je na svatbu namířeno torpédo ze sovětské ponorky a nikdo neví, jak se to kruci stalo.

* * *
Tuhle rozkošnou věc jsme si pustily s maminou, když jsme jely z Prahy. Místy jsem se neovládla a vyprskla smíchy na celej autobus. Nejlepší postava je rozhodně Jean Pierre v podání kouzelnýho Davida Sucheta, nejlepší homosexuál, jakýho jsem v poslední době viděla ve filmu.
http://www.themoviescene.co.uk/reviews/_img/4010-3.jpg

Líbilo se mi, jak Melissa, přestože sama chtěla svatbu "šest lidí na pláži", nechá tatínka zařizovat opulentní pařbu, protože ho to evidentně dělá šťastným. Přestože ji všechen ten zmatek stresuje a unavuje.
Kouzelná scéna je, když Markovi rupnou nervy a vybalí na Melissu všechno, co před ní tajil/musel tajit - že jeho otec maká pro CIA, že on nikdy nechtěl být právník, před Mel že měl jenom děvky, že si do sedmnácti hrál s Legem a že si barví vlasy. Je to takovej slovní průjem XD XD

Moje nejoblíběnější scéna je ale ta, díky které si uvědomíte, že ten film není jenom vtipný a legrační.
Steve a Jerry právě skočili padákem z mrakodrapu a přistávají, Jerry je totální kopyto, takže se přirozeně řehtáte, protože on fakt vyšiluje. Pak začne Stevovi vykládat, že kvůli němu zanedbává svou dceru, když ho nejvíc potřebuje, a Steve řekne "Na tom bys měl zapracovat" a vy se zarazíte. Zarazí se i Jerry. "Cože...?" Steve to chce zopakovat, ale pak mu dojde, co řekl. A Jerry už na něj řve, že nejhorší otec ve vesmíru mu v žádným případě nebude říkat, na čem by měl zapracovat.
Au.
A v několika sekundách Jerry získává, sice jen na chvilku, ale přece, kontrolu nad situací. Steve tam jenom stojí, nechá ho na sebe řvát a vypadá, že se každou chvilku rozbrečí, což byl doteď jenom Jerryho případ.


No, pak se objeví Angela, agentka-asistentka, kterou Jerry fakt nemá rád, takže přesune svou pozornost na ni, ale stejně za tu chvilku stihl Steva změnit, i když to možná ani jednomu z nich nikdy nedošlo.

Není to oscarové drama podle skutečné události, je to perfektní prázdninový filmeček. Albert Brooks je jako vystresovaný tatínek, co chce pro svou holčičku jen to nej, je bezvadný. A pan Douglas je prostě pan Douglas. V romantických komediích je vždycky legrační a rozomilej a takovýho ho mám nejradši, nemůžu si pomoct :3

Šiju - Tardis taška

8. srpna 2014 v 20:13 | Moi Keiniku Sang |  Šitíčko, pseudocosplay a craft in general
Zatěžkávací zkouškou sice neprošla, ale já to spravím.

Rozstříhala jsem matčiny starý bílý kalhoty, zaútočila na n vodovkama, černým popisovačem a stříbrným lakem na nehty, pak jsem kdesi vyhrabala dost odpudivej růžovej pásek od bůhvíčeho, protože moje snahy udělat z toho psaníčko musely být fakt dojemný.
Je velká jako průměrná taška, nosí se celkem fajně, a hlavně se dá poskládat jako tričko, když není potřeba.




Jo a taky jsem tam narvala knoflíky. Rvu knoflíky skoro na všechno, protože jich mám asi metrák a většina z nich se na nic nehodí. Je to jako když do všech jídel, co uvaříte, dáváte třeba zelí.

Dělala jsem to celkem dlouho, protože když napatlete látku vodovkama, bude vám schnout tři dny. A neschlo to nijak zvlášť rychle, ani když jsem na to vytasila fén.

Měla bych si udělat víc tardisových věcí. Capaldi se blíží!

Zabíjím čas - flower crown

8. srpna 2014 v 19:40 | Moi Keiniku Sang |  Šitíčko, pseudocosplay a craft in general
Vzhledem k tomu, že kytičkové čelenky stojí nehorázné pěníze, rozhodla jsem se k činu, vyškemrala drátek, kleštičky, nějakou starou plastovou kytku a pustila se do díla. Snažila jsem se vyhnout použití izolepy a celkem se to i povedlo.

Výsledný produkt je celkem roztomilý, ale protože naše víska je sto let za opicema, budu věneček nosit jenom ve městě. Nejlépe v Olomouci, kde mě nikdo nezná.


Zajímalo by mě, proč jsou ty fotky z předního objektivu tak příšerný. Musím se naučit dělat selfie v klasickým nastavení.


Stejně si musím koupit nějakou čelenku. Ty moje handmade blbosti drží pohromadš silou mojí vůle, která popravdě za moc nestojí.

Šiju - ponožkodvídek

8. srpna 2014 v 19:23 | Moi Keiniku Sang |  Šitíčko, pseudocosplay a craft in general
Šiju hodně a většina toho je dost děsná, ale nedávno jsem spíchla ponožkového méďu pro nemocnou kamarádku a myslím, že se povedl. Dneska se mi nechce nic psát, takže vám sem jenom hodím fotky.



Je z bratrových nenošených pletených ponožek a nějaké random stužky. Byl velký necelých patnáct centimetrů, by vočko. Byla jsem se sebou fakt spokojená.
Není to můj první ani poslední ponožkový medvídek, jenom asi nejpovedenější. Vyrábím je podle antastickýho tutoriálu, který najdete tady.
Nenechte se demoralizovat tím, že výsledky vaší práce podle tohohle návodu vypadají jinak než ten jejich. Určitě je to ponožkama.

Tim Burton a jeho svět 2014

2. srpna 2014 v 17:40 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Tim Burton je bůh. Nemusíte ho mít rádi a stejně to na tomhle faktu nic nezmění. Taky je to prakticky jediný režisér, jehož jméno si pamatuju a jsem schopná říct, co natočil. Doufám, že na vejšce bude mít samostatný předmět.
A samozřejmě si udělá výstavu na druhým konci republiky. Tak se máti práskla přes kapsu a jely jsme tam.

Vstávaly jsme v šest ráno, což je o prázdninách vražda, protože moje fyzická chránka už si stihla zvyknout na ponocování. Teď jsem musela jít spát se slepicema. Náš žlutý bus startoval v sedm ráno. Vyfasovaly jsme časopis, čokoládu a kafe zdarma a jelo se. Aby to bylo patřičně stylové, přinutila jsem máti podívat se se mnou na Karlíka a továrnu na čokoládu. Nestihly jsme konec, budeme to muset dokončit někdy doma.

Doma jsem akčně vykoumala na mapě, že v podstatě stačí jít dvacet minut rovně a jsme tam. Dvacet minut jsme šly, rovně to sice moc nebylo, ale došly jsme. Skoro jsem tomu nemohla uvěřit, trefila jsem v Praze a bez mapy někam, kam jsme chtěla, volejte sláva a všichni se radujte. No a pak přišla fronta.


Před frontou nás nikdo nevaroval. Samozřejmě jsem čekala, že tam nějaká bude, ale že v ní prostojíme hodinu, to nějak nebylo v plánu. Takže jsme se následujících několik desítek minut bavily tím, že jsme vykřikovaly "puntíkatý šaty na pravoboku", "hezká kabelka nalevo" nebo "boty, za tebou".
Když jsme se konečně dostaly dovnitři, vyplázly jsme přes tři kila za vstupné a zmířily do hlubin Burtonovy duše. Výstava byla ve dvou patrech, což znamenalo schody. Celkem dost schodů na můj vkus.

Expozice byla rozdělená tematicky - v jednom sále Vlivy, v druhém Nerealizované projekty, ve třetím Figurace. Bylo tam všechno. Od známých postaviček Edwarda a Jacka Skellingtona, přes Romea a Julii, Mrtvou Karkulku, až po Burtonovy cykly Děvče, Chlapec a Bytosti. Tužka, pero, akvarel, akryl, olej, fixy, voskovky, pozlátko. Bílý papir, černý papír, plátno, černý samet, ubrousky z hotelů, noviny, účtenky, cokoliv, co se dá pokreslit.
Naprosto mě fascinovaly kroužkové bloky. Buď tam byly celé bloky nebo jenom papírky, a vy jste tam stáli před tou vitrínkou a říkali jste si "panejo, to je fakticky ono, on na ten papír sahal, koukal, čmáral..."... Bylo to milionkrát atraktivnější než obrazy, co fungovaly fakticky jako obraz. Protože to byly prostě obrazy, ktežto random čmáraničky v kroužkových blocích byly kousky Mistrovy mysli.

Nicméně ty obrazovité obrazy byly taky něco. Rozhodně musím vyzkoušet pastel na černém papíře, protože to vypadalo fantasticky. To samý ty věci na černým sametu. Na ty jsem si fakt moc chtěla šáhnout.
Nejvíc nás obě asi uchvátilo sobí spřežení Jacka Skellingtona na černém papíře. Neuvěřitelně nádherná věc. Kromě toho, že bych si ji okamžitě pověsila do pokoje, rozesílala bych její miniatury jako vánoční pohlednice každej rok.

Dost často se tam dalo potkat zobrazení vývoje. Něco obyčejného se na papíře v několika krocích změnilo v něco burtonovského. Pak taky řada čísel až do třináctky tuším. To bylo rozkošné.

Nebyly tam ovšem jenom malůvky. Tim Burton má rukopis umělce, velká písmena, rychlé tahy, špatná čitelnost. Naše výtvarkářka psala taky tak. Byl tam sešit s Burtonovými poznámkami ze studia, hned vedle skic do figurálky. Pak tam byl dopis do nakladatelství s žádostí o vydání dětské knížky, kterou Burton vytvořil v osmnácti letech. Byl tam dopis Johnnymu Deppovi ohledně "jedlé" repliky v Karlíkovi a továrně na čokoládu. To mě obzvlášť dostalo, protože Karlík je z roku 2005. Tim napsal v roce 2005 Johnnymu dopis. *cítí se špatně, že už dlouho nikomu nenapsala dopis*.

Krom toho taky nějaký ten komentář k obrázku, režijní poznámky, básničky, obzvlášť úžasné... a pak tam byl obrázek z kraťasu nazvaného Vincent, což je takový malý klenot planety země.
Je to celkem stará záležitost a má asi šest minut. V pohodě ji najdete na netu. Vypráví o chlapci jménem Vincent, který obdivuje hororovou ikonu Vincenta Pricea. Hádejte, kdo ten film namluvil. Ano, Vincent Price. Takže tam byla Timova kresbička Vincenta podepsaná Vincentem. Pan Price měl nádherný rukopis. Fakticky nádherný. Teda, aspoň na tom obrázku.
Vincent tam byl puštěný i jako filmeček. Samozřejmě jsem se na něj musela podívat, protože je to dokonalá syntéza dvou lidí, který miluju. A pan Price má ten svůj hlas.

Už jsem se zmínila, že tam byly věci z Timova studia, což byly jakési důkazy, že pan Burton má povědomí o tom, jak vypadá běžný člověk a zřejmě umí i nakreslit koně. Svůj svérázný styl si našel až později. Chvíli dokonce dělal pro Disneyho studio.
A samozřejmě loutky jeho postaviček. Kostliví vojáci z Mrtvé nevěsty, pejsci z Frankenweenie, blíže neidentifikovatelné potvory z cyklu Bytosti. Zvlášť ty by se skvěle vyjímaly v hale té vily, kterou ještě nemám, ale jednou určitě mít budu.

Nevím, jak dlouho trvalo, než jsme prošly celou výstavu, ale ke konci už mě bolely oči i nohy. Stejně bych tam nejradši chodila až do zavíračky a na všechno koukala znovu a znovu, protože to bylo prostě úžasný.
Nakonec jsme zakempily v obchůdku, kde jsem byla postavena před nejtěžší úkol dne - rozhodnout se, kterou z Timových tragických hračiček si s sebou odnesu domů. Problém byl, že na spirituální úrovni jsem se dokázala spojit hned s dvěma z nich a já se neumím rozhodovat. Zvlášť, když se celkem výrazně lišily cenou, ačkoliv při částce, kterou bych za ně dala, to tak jako tak znamenalo utratit celou výplatu.
Pak stačil jeden pohled a bylo rozhodnuto. Jsem šťastnou majitelkou tohohle zlatíčka.

Robot Boy. Pojmenovala jsem ho Tim a nikdo mě nemůže zastavit. Vlastně to byl matčin nápad, heh.


Má spoustu antének a plechovku v hlavě. A klepýtko. Má klepýtko.

A na závěr samozřejmě povinná fotka s Baloon Boyem, co stál venku a vypadal straně smutně, chudášek.


Autobus domů jel o šesti, takže jsme měly spoustu času. Zašly jsme do Palladia a na trzích jsme si koupily bramborový spirálky, škvarkový rohlíky (mamina placku) a pivo. Na cestu do busu sušený kiwi a sušený pomelo. To bylo yummy.

Celkově to byl asi nejlepší den letošních prázdnin. Tima si s sebou beru do Olomouce, aby mi dodával sílu, protože mi něco říká, že ji budu potřebovat.
Ukázka expozice je na stránkách výstavy. Výstava končí 3. 8. a nevím, jak dlouho tam ty stránky ještě budou, takže mrkejte, dokud můžete.

Jsem happy.