Únor 2014

Kreslím - Objetí

17. února 2014 v 10:23 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Prostě mě nenapadá jiný titulek, dámy a pánové. Prostě objetí.

Kdž jsme se v sobotu večer vrátili z pohřbu, v pokoji na mě čekal Múza. Je to to nejnespolehlivější stvoření na světě, pokud jde o přinášení inspirace, ale musím říct, že pokaždé, když jsem byla ve srabu, byl tu. Tentokrát zůstal přes noc, což taky obvykle nedělá, špatně spím, když se motá kolem, ale tentokrát zůstal a stejně jsem spala jak zabitá.
http://th01.deviantart.net/fs71/PRE/i/2014/048/2/e/embrace_by_moi_keiniku_sang-d76u08m.jpg

Je to zlatíčko. Jsem ráda, že ho mám.

Vánoce 2013

16. února 2014 v 20:07 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
V rámci mého chrlení článků bych vám v krátkosti poreferovala o prvních Vánocích, během kterých jsem opravdu počítala minuty, kdy už bude po nich. Protože to byl opravdu slušný záhul.

Co všechno bylo o Vánocích špatně:
  • matka měla ruku v ortéze, takže se nemohla podílet na vytváření vánoční atmosféry obvyklou měrou
  • otec celé dny pracoval a jezdil dom tak akorát na jídlo
  • já byla utahaná jak hovado a bez špetky vánoční nálady
  • totálně jsme nestíhali a v celým baráku byl bugr
  • přijela babánka s dědánkem, kteří jsou posledních pár let svého soužití pořád na nože
  • bratr celou dobu zlobil jak sviňa
Co bylo o Vánocích dobře:
  • pořídila jsem hezké dárky se svým omezeným rozpočtem
  • babánka dědánkou se ovládali a nehádali se
  • jídlo bylo megasuper
  • měli jsme hezký stromek, protože jsem ho strojila já
  • dostala jsem fajn věci
  • přežila jsem to
Co jsem dostala:
  • zlatohnědou kabelku (začínám bát úchylná na zlatohnědé kabelky)
  • soví náhrdelník
  • cool peněženku
  • oční stíny v zemitých tónech (jsou super)
Čím jsem obšťastnila příbuzenstvo:
  • bratra úkolovou knihou se Supermanem
  • matku CDčkem naší známé operní pěvkyně, Táni Janošové, s podpisem a věnováním
  • otce kuchařkou Ze čtyř surovin
  • babánku a dědánku vaječným likérem a krabicí cukroví (to byl gruppendárek)
Co jsme pekli:
  • vanilkové rohlíčky (měli jsme jich asi metrák a bratr nejedl skoro nic jinýho)
  • pracny
  • linecké (krajně se nepovedlo, chu´tově dobré, vizuálně strašné)
  • pudinkové kuličky
  • rumové kuličky (dp kterých jsem narvala asi metrák rumu a stejně to nebylo vůbec poznat, protože ten rum stál za hoven)
  • kaštánky (taková piškotová nepečená sranda)
  • sádlové koláčky (otcovo oblíbené)
  • košíčky s kréměm (totálně rozměkly a museli jsme je rychle sníst, aby se nerozplizly do jedné velké hromady)
  • plněné ořechy (jo, těch bylo asi patnáct, no...)
Mám-li hodnotit celkově, tak utahaná jsem o Vánocích v životě nebyla. Mamina se snažila seč mohla, ale s jednou a navíc levou rukou toho moc nenaděláte. Bratr zlobil opravdu celou dobu a opravdu jak sviňa, takže jsem ho, i během Vánoce, opravdu chtěla někam zavřít.
Ale ve výsledku to dopaldo dobře. Jenom jsem byla fakt ráda, že je po Vánocích.

Crushes of Moi

16. února 2014 v 19:40 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
Tenhle nápad mi ležel v palici už pěkně dlouho. Sepsat seznam všech mých crushů a jejich narozenin, protože občas na mě někdo vybafne zničehonic a já jsem pak naštvaná sama na sebe, že jsem prošvihla jeho narozeniny. Třeba Wincottovy letos...
Takže here we go. No particular order.

Michael Wincott -21. 1. 1958 (na Osobnostech je 6. 1. ale to je asi blbě...), 56 let
William Fichtner - 27. 11. 1956, 57 let
Sharlto Copley - 27. 11. 1973, 40 let
Peter Capaldi - 14. 4. 1958, 55 let
Sir Christopher Lee - 27. 5. 1922, 91 let
Vincent Price - 27. 5. 1911 (stejný den jako Lee!!! Vidíte to? Přesně proto to dělám!) - 25. 10. 1993
Peter Cushing - 26. 5. 1913 (...*umřela*) - 11. 8. 1994
John Carradine - 5. 2. 1906 - 27. 11. 1988
Willem Dafoe - 22. 7. (je july červenec, že jo?) 1955, 58 let
Christopher Walken - 31. 3. 1943, 70 let
Christoph Waltz - 4. 10. 1956, 57 let
Eric Roberts - 18. 4. 1956, 57 let
Alan Rickman - 21. 2. 1946, 67 let
Bill Nighy - 22. 12. 1949, 64 let
Charles Dance - 10. 10. 1946, 67 let (to je můj Charlieee)
Dolph Lundgren - 3. 11. 1957, 56 let
Michael Fassbender - 2. 4. 1977, 36 let
Jason Isaacs - 6. 6. 1963, 50 let
Anthony Perkins - 4. 4. 1932 - 12. 9. 1992
Ralph Fiennes - 22. 12. 1962, 51 let
Philip Quast - 30. 7. 1957, 56 let
Tom Hiddleston - 9. 2. 1981, 33 let
Benicio Del Toro - 19. 2. 1967, 46 let
Christopher Heyerdahl - 18. 9. 1983, 50 let
Christopher Eccleston -16. 2: 1964 (DNES!), 50 LET
David Tennant - 18. 4. 1971, 42 let
Lex Barker - 8. 5. 1919 - 11. 5. 1973
Rhys Ifans - 22. 7. 1967, 46 let
Julian Bleach - 1962 nebo 1964 a i to jsem musela složitě googlit! Internet neví, kdy se narodil Machiavelli z Borgiů! To je trestuhodné!
Lee Pace - 25. 3. 1979, 34 let
Mads Mikkelsen -22. 11. 1965, 48 let (stejný ročník jak moje mamí)
Sasha Roiz - 21. 10. 1973, 40 let
James Frain - 14. 3. 1968, 46 let
Burn Gorman - 1. 9. 1974, 39 let
Adrien Brody - 14. 4. 1973, 41 let
Raúl Esparza - 24. 10. 1970, 43 let (řekla jsem si, že nebudumít crush, ale ono je zřejmě fyzicky nemožné nemít na něj crush, takže to vzdávám)
Hugo Weaving - 4. 4. 1960, 54 let
Luke Evans - 15. 4. 1979, 35 let ( chcete vědět, co se stalo? Co za tohleto může? TOHLE.)
Timothy Omundson - 29. 7. 1969 (46 let)

Uff, to bylo docela náročné.
Ale mrtě mě to bavilo, takže to krapet rozvedem.
  • Průměrný věk: 53 let ("No vidiš, to jsou mladí kluci," komentuje mamina.)...teď nějací přibyli, takže už to zřejmě neplatí.
  • Nejmladší je Tom Hiddleston se svými 33 roky.
  • Nejstarší je samozřejmě Sir Lee a jeho 91 let.
  • Čtyři z mých crushů zemřeli před mým narozením.
  • Jenom Philip Quast je zpěvák a to ještě muzikálový a operní (hádám...), jinak samí herci.
  • Pět z nich hrálo v DW - Christopher Eccleston, David Tennant, Julian Bleach, Bill Nighy a samozřejmě peter Capaldi.
  • By vočko je nejčastějším měsícem narození listopad a duben, pak asi únor.
  • Tři z Velké hororové čtyřky se narodili v květnu. Peter 26. a Christopher s Vincentem 27.5.. John Carradine je tuším dítě února.
  • První byl Lex Barker (bylo mi osm a už jsem měla dobrej vkus).
Ták. Další úkol na prázdniny splněn. Přestalo mi fungovat číslování, zmlaťte to někdo...

Liebster Blog Award podruhé

16. února 2014 v 18:02 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
"Liebster Blog Award je, jak už název napovídá, blogový projekt založený na principu řetězáku. Netuším kdy, a kde odstartoval, nicméně funguje na myšlence koloběhu kladení otázek. Bloger, který je nominovaný, napřed napíše 10 zajímavostí o sobě a o svém životě. Pak popravdě odpoví na 10 jemu položených otázek a zároveň vymyslí 10 svých vlastních. Určí také, kdo z jeho oblíbených blogerů na ně bude odpovídat. Oněch 5 zvolených šťastlivců pak na otázky odpoví, vymyslí své a nominuje další následovatele. A tak to jde dál a dál a dál." (obšlehnuto od Petinky, páč jsem líná psát vlastní úvod)

Petinka sice nikoho nenominovala, ale jelikož vymyslela zajímavé otázky, rozhodla jsem se (už asi před měsícem, že si to střihnu ještě jednou. Teď na to konečně mám čas, takže voilá:

Deset faktů o mně
To už jsem vypisovala asi milionkrát, ale baví mě přicházet na různé random skutečnosti ohledně mě, takže proč ne.
  1. Letos budu cosplayovat Totora. Na Animefestu nebo Akikonu, či jak se to píše.
  2. Zhoršuje se moje kompulzivní porucha, která mě nutí mít všechno pravidelně srovnané. Můj pokoj tak sice nevypadá, ale opravdu tou poruchou trpím, přísahám.
  3. Oficiálně sbírám sovy a soví věci.
  4. Jsem tragicky podfinancovaná.
  5. Začínám mít alergii na mladíky prodávající charitativní maličkosti, které pomůžou *doplňte libovolný handicap* dětem.
  6. Dosud jsem nevybalila kufr z lednového zájezdu do Štrasburku.
  7. Chci být totorodlak. Strašně moc.
  8. V poslední době často brečím.
  9. Nějak si přestávám být jístá, že maturita ze ZSV bude lehká...
  10. Konečně jsem pojmenovala Helina nástupce - je to Helík. Doufám, že vás ten příval originality nezranil.

1) Ke které knize sis v posledním roce vypěstovala největší vztah?
V posledním roce? Panejo...napadá mě akorát Desirée, která se mi opravdu hodně líbila. Jinak nejpevnější vztah mám pravděpodobně k Upírovi s tváří anděla od Anne Rice, protože to čtu takřka pokaždé, když jsem dlouhodobě nemocná, a ještě nikdy to nezklamalo.
2) Chtěla by ses dožít 100 let?
HELL YES.
3) Jak si vyděláváš peníze? Dostáváš je od rodičů, nebo chodíš na brigády/do práce?
Dostávám od našich a pranašich. Problém spočívá v tom, že naši už žádné nemají, ale pšššt, to jsem vám neřekla. Naštěstí potřebuju jenom deset korun na oběd a bez všeho ostatního se obejdu...
4) Kdyby sis mohla vybrat jednu nadpřirozenou schopnost, jaká by to byla?
Do užšího výběru se dostala telekineze a kouzelný prsten.
5) Věříš, že je láska silnější než smrt?
Rozhodně ne v tom slovva smyslu, že by smrt překonala fyzicky. Co je jednou mrtvé, nebude už nikdy jiné. Nicméně tím, že láska dokáže divy, jsem si jistá. Stejně tak jsem si jistá, že lze umřít žalem, když ztratíte milovanou osobu.
6) Co si myslíš o filosofech? (nebo o lidech, co filosofii studují)
Jááá...si nejsem tak úplně jistá. Některé filozofické směry jsou zajímavé a dávají smysl, ale u jiných si říkám, co za dementa tohle vymyslelo a v čem jel. Takže se to mění z "ok, proč ne" na "jak si můžou takhle ničit mládí". Občas, když v hodině ZSV vůbec nechápu, o co jde, je to dokonce obdiv.
7) Chtěla bys stát na palubě první průzkumné vesmírné lodi v dějinách našeho lidstva? Pro ano/ne?
Hodně jsem mluvila o tom, jak super by bylo, kdyby mě poslali na Mars do té kolonie pro asi osmdesát tisíc lidí. To bylo období, kdy mi všichni lezli krkem tak, že se to skoro nedalo snést. Nicméně...na průzkumnou loď a podobné projekty řekla ne. Je tu spousta lidí, které mám hafo ráda a nezvládla bych je prostě jenom tak opustit a nazdar, zvidíme se na onom světě. Nemluvě o tom, že do ničeho podobného by mě nevzali už jenom kvůli mému zdravotnímu stavu, že...
8) Myslíš si, že angličtina postupně vytlačí češtinu a dojde k tomu, že bude potřeba dalšího národního obrození?
Uf, doufám, že ne. Angličtina je skvělá věc, ale čeština je superúžasný komplikovaný jazyk, který se naučí jnom málokdo a já jsem mrtě hrdá na svou řeč! I když jsem pravý opak patriota...Navíc si nejsem jistá, dko by to obrození teď dělal. Možná by si všichi řekli, že to snad ani nemá cenu a že s jedním světovým jazykem to bude jednodušší...
9) Věříš na posmrtný život/ nesmrtelnost duše?
Doufám v tom. neumím si představit, že prostě nebudu a šlus. Přinejmenším se chci poflakovat po světě jako duch. Asi mě to za chvíli přestane bavit, ale i tak chci.
10) Sleduješ a stahuješ si nějaký seriál? Jaký?
Hah, těch je...spíš koukám online, v komplu už na to nemám místo, ale stejně si nedokážu odpustit BBC Mušketýry. O těch se doufejme, že ještě dneska) rozepíšu. Každopádně v současné době pracuju na Supernaturalu (proč se na to dívám, nevíte někdo? To není seriál, to jsou všechny moje noční můry na jednom místě!), Merlinovi (Legrační...) a Haló, Haló, plus Mušketýři a samozřejmě DW. Plus ještě asi miliarda takových těch pasivně rozkoukaných, u většiny mi chybí tak jeden dva díly do konce.
A teď moje otázečkyyy...
  1. Čeho se nejvíc bojíte?
  2. Kdybyste museli být jeden Jezdec Apokalypsy, který by to byl? (a tohle není vliv SPN, fakt ne..)
  3. Máte spirit animal? Jestli ano, jaké?
  4. Kdybyste mohli být hračka, jaká by to byla?
  5. Kolik let je v průměru vašim idolům/oblíbeným hercům/zpěvákům/čemukoliv? (inspirace u Cam :))
  6. Je u vás ve škole učitel, který je opravdu, ale opravdu pošahaný? V dobrém nebo špatném smyslu...
  7. Máte nějaký stravovací návyk, který ostatní přivádí k šílenství?
  8. Jak se budou jmenovat vaše děti?
  9. Myslíte, že byste přežili Titanic?
  10. A jedna normální na konec - koukáte na ZOH?
Udělám to stejně jako Petinka a nebudu nikoho nominovat. Kdo se chytí, ten se chytí, je to jenom na vás, dámy a pánové...

H2O

16. února 2014 v 16:00 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Už je to sice asi čvrt roku, ale vzhledem k tomu, kolik mám času, že, když jsem v tom skvělým maturitním ročníku, jsem se jaksi až dneska rozhodla konečně napsat článek o jednom skrz naskrz skvělém týdnu, který se udál na samém začátku září.

Když se v minulém školním roce blížil termín našeho odjezdu na vodácký kurz, propadala jsem panice. Po velmi špatných zkušenostech se školními sportovními kurzy jsem neměla nejmenší náladu absolvovat další. Skoro jsem se modlila, aby to někdo na poslední chvíli zrušil a my místo toho jeli třeba tojeuplnějednokam.

Pak přišly povodně.

V neděli ráno, den před odjezdem, prázdná krosna stála u mojí postele a já seděla na Facebooku a aktualizovala stránku po deseti vteřinách, protože voilá, na Vltvavě je třetí povodňový stupeň a nikdo neví, co teda bude. Profesorka vypisovala maily a volala na všechny strany, až jsme nakonec obdrželi oznámení, že v pondělí jdeme normálně do školy. Byla jsem fakt ráda.
Následující týden si z nás všichni dělali srandu, jakto, že jsme tak rychle zpátky z té vody. Blbečci.

Pak byly prázdniny, ke kterým mám taky ještě hodně co říct, ale nevím, kdy se k tomu dostanu. No, nicméně první týden v září jsme narvali tašky do busu a jeli. Celou cestu jsem strávila vymýšlením katastrofických scénářů.
Když přišlo na věc, dozvěděla jsem se, že jsem si vůůbec nemusela kupovat nepromokavý dlouhý kalhoty, že do lodě klidně můžu mít legíny, a tudíž jsem mohla ušetřit asi tácek, ale já v nich stejně natruc jela. Pravda je, že byly skutečně nepromokavý a bylo mi v nich i docela teplo. Nicméně zbytek jsem projezdila v legínách a kroskách. Tenisky totiž nasákly takovým stylem, že po týdnu v autobuse, kam jsem je první den dala, byly pořád stejně mokrý. A fakt odporný.

VODA
První den byl hroznej. Loď jela jenom tam, kam neměla, ruce mi málem upadly, nohy, na kterých jsem celou cestu seděla, mi málem upadly. Jeli jsme dvakrát tolik, než bylo půvpodně v plánu, a mám pocit, že to odůvodnili tím, že "tenhle kemp je hnusnej, ten další je kousek, takže budeme až tam". Ok, why not. Hrdě jsme se s Klášou držely na ocase a dřely jak koně, abychom naši skupinu aspoň neztratily z dohledu. To jsem si byla jistá, že to bude horší než Jedovnice.
První jez jsme přenesly. Vypadal strašidelně, prostě díra, ve které mizely lodě. Později jsem si říkala, že bychom se tam na tuty vyklopily.
Druhý den jsme už docela válely. Vypracovaly jsme strategii, která spočívala v ježdění na špici skupiny, což nám dalo docela náskok. Kláša se naučila kormidlovat tak, aby se ta blbá loďka pokaždé úplně nezastavila, já jsem celkem rychle rozhýbala ruce a byla docela v pohodě. I počasí bylo slušný.
Třetí den jsme se pohybovali jenom po souši, tzn. víc se dzvíte v části SOUŠ.
Čtvrtý den bylo nádherně. V Krumlově čtyři velmi zábavné jezy (i když jsme je úspěšně projely všechny, byla jsem stejně totálně zlitá, páč jsem byla na háčku), navíc jsme projížděli městem, který je prostě nádherný a hotovo.
Pak už to bylo v pohodě až do konce. Dost jsem si to užila. I počasí se spravilo, někdy až moc, protože slunko bylo všude a neviděli jste ani hovno.
Zdaleka nejhorší bylo tu blbou loď pak sbalit. Dělaly jsme to asi natřikrát, protože pokaždé byla málo smotaná, grrrr. No nic, nějak se to ošmelilo nakonec.

SOUŠ
Nejsem zrovna fanoušek spaní ve stanech. Zvlášť když to není stan, ale olbřímí hangár, kterej šest lidí postaví za hodinu. A kterej je ráno odporně mokrej a mokrej i zůstává, protože prostě nemá kde a kdy uschnout. Ale docela jsem to přežila. První noc jsem stejně nespala, protože jsem přemýšlela, jestli mi upadnou ruce teď nebo až za chvilku.
Vaení bylo krajně vtipné. Měly jsme těstovinový salát (kukuřičkáááááá), kterého jsme si chtěly půlku nechat na druhý den na ráno, ale který jsme pak stejně v noci sežraly...no nic. Pak jsme měly špagety s divnou piksla-omáčkou, budiž. A jednoho krásného dne jsme se rozhodly, že bude sushi. Dělala ho převážně kláša, páč já to neumím a ten zbytek nevim. Bylo fakt vtipný, jak jsme zakmpily před stanem a dvě hodiny tam šolichaly sushi. Vůůůůbec nikdo na nás nekoukal jak na jebky, ani trochu. Ale bylo mrtě dobrý. V životě jsem nesnědla tolik onigiri...to co zbylo jsem totiž měla k snídani. Byla jsem totálně přerýžovaná.
Vyjma stavění a balení stanu a vaření jsme se také notně zabývaly děláním naprostých kokotin, například jsme točily McDrive video, protože jsme v Klášiným stanu objevily luxusní pidiokýnko, ze kterýho se dalo skvěle retardovaně vyčuhovat.
Taky jsme se socializovaly u ohně, kde se hojně chlastalo z převlečených flašek a zpívalo tak nahlas, až nás přišel seřvat hlídač se psem, ať neděláme bordel, že už je noční klid.
Občas jsme taky zašly na záchod nebo do sprch. Tam to bylo totální ze života hmyzu, pavouci a kdejakej vícenohej hnus. Ale dobrý, dalo se to. Aspoň jsem se měla kde umejt, že. No a ty záchody se občas viklaly, takže jste si museli najít neviklavý hajzlík.

Cestou dom jsem spala. Bylo strašný vedro. Hned jak jsem dojela, napráskala jsem se mega obědem a pak mi bylo ukázkově blbě celou noc. Úpal, úžeh nebo čert ví, co to bylo, prostě to bylo hnusný. Takže jsem pelešila.
Rozhodně to byl jeden z nejlepších výletů, jaký jsme měli. A rozhodně na vodu ještě někdy pojedu. To jsem oznámila matce, hned jak jsem přijela.

Dovezla jsem si obří červeno-černo-bílou šálu. je nádherná a zbožňuju ji. S Klášou jsme si vybíraly tak dlouho, že to ten miloušký Vietnamec nevydržel a dal nám slevu...

Ve Štrasburku

16. února 2014 v 15:22 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Jelikož jsou prázdniny a já za celý únor zveřejnila pouze dva články a oba byly smutné, rozhodla jsem se dospat články o některých událostech, které se staly přibližně před milionem let. Taky to beru jako rehabilitaci po prořvané sobotě, kdy jsem byla přesvědčená, že už nikdy nebudu normálně funkční.

Básnička s černou stužkou

15. února 2014 v 20:58 | Moi Keiniku Sang |  Básnické střevo
Proč nepějí Ave Maria
ani Morava, krásná zem...
Tys oheň byl, a život,
tak Ti jinou zahrajem.
Status Quo tu sálem zní,
nad rakví hosté smuteční,
zatímco s klapotem podpatků
počítám hroby ruských vojáků.

Už je to nejmíň deset let,
co jsme se potkali v hospodě.
Komáři tam měli slet
a my, spíš díky náhodě,
jsme si sedli do noty.
Nikdo mi nikdy nekoupil
tolik Miňonek,
jako tenkrát Ty.

A najednou jsme byli jako rodina.
Každá u vás strávená hodina
jak týden prázdnin byla.
Tolik pohostinnosti jsem nikde nezažila.
A byla jsem pyšná, že ten drsnej chlap
má malou holku rád.
Tolik let jsi byl jako můj druhý děda
a ten se nahradit na druhou nedá.

A teď, po tolika letech
se někdo tam nahoře šeredně spletl.
Maturitu už spolu nezapijem,
protože v nefér světě žijem.
Objímám Tvoje dva dospělé syny.
Přestože oba jsou drsní a silní,
zdají se ztracení,
smutní a skoro zlomení.

Musí se postarat o mamku,
když Ty ses uložil ke spánku,
z něhož už nevstaneš.
Snažím se nebrečet,
vím, že to tak chceš.
Vždycky ses bavil tak rád,
chodil jsi na víno a karty hrát...
Dali mi tak obří kapesník,
že se musím skoro smát.

A teta, v černém kostýmku tak malá,
hubenější než mamka se mi zdála.
Objímala bych ji až do konce světa.
Aspoň že ona nám tu zbyla, naše teta.
A slibuju, že cokoliv potřebovat bude,
pomůžeme jí, se vším, kdykoliv, všude.

Tak spi. Už máš klid.
A zřejmě je ti i líp.
Vím, že na nás pozor dáš,
ať se odkudkoliv podíváš,
z Valhaly nebo z Nebe.
Protože na Tebe
se nedá zapomenout.
Lidé jako ty se rodí
tak nějak jenom jednou
za století.

Milovanému "strejdovi" Milanovi, se kterým jsme se rozloučili dnes ve 14: 00 v Hustopečích. Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nikdy na Tebe nezapomeneme. Byl jsi nám bližší, než většina vlastní rodiny.

https://24.media.tumblr.com/a48d8753cb84638fc82aa3010d9b9756/tumblr_n11vi8Vjeh1spvlqao1_500.jpg
(Devítiletá (?) já a "strejda" Milan při našem prvním setkání, v hospodě před cca deseti lety.)

P. S. Hoffman

3. února 2014 v 15:35 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
Mám pocit, že bych měla napsat něco smysluplného, ale nevím co. Bolí mě hlava a jsem strašně, strašně, strašně smutná.

Philip Seymour Hoffman. Vím o jednom jediném filmu, který jsem s ním viděla, a tím byli Piráti na vlnách. Už jsem o tom psala, jak strašně mi ten film pomohl, když jsem se zhroutila nad matikou. Už je to pár let zpátky, ale Piráty pořád miluju a vždycky budu.
A Lorda jsem měla vždycky úplně nejradši. Chundelatý, s bříškem, legrační a dýdžej. Skvělej chlap.
"Myslíš, že bys mohla milovat muže s príma vousem?"
http://31.media.tumblr.com/tumblr_mdm180E4hO1rzxp5fo1_500.gif

Hoffmana včera našli v koupelně. Je velmi pravděpodobné, že se předávkoval, protože problémy s drogami měl. Někdy to překonal, jindy ne tak snadno. Tentokrát vůbec.

http://25.media.tumblr.com/tumblr_maxv2eOi361qgb22po2_r1_500.gif

Kdybych nezahlídla ten miniaturní titulek na domovské stránce, dozvím se to až dneska z Tumblru. Možná bych včera nebrečela a ráno nešla do školy s migrénou.
Nevzpomínám si, že bych někdy předtím brečela nad smrtí nějakého herce. Možná ještě neumřel nikdo, koho mám doopravdy ráda, nebo já nevím. Když v požehnaném věku odešel Peter O´Toole, samozřejmě jsem si říkala, jaká je to škoda a jak úžasný byl, ale Hoffmanova zbytečná a úplně pitomásmrt mě prostě...zasáhla. Lord umřel. Umřel a je mrtvý, není, nikdy už nenatočí jediný film a nedostane dalšího Oscara. Bylo mu šestačtyřicet a měl rozkošnou rodinu. A je prostě pryč.

Včera jsem přežila díky Mušketýrům. Dneska mě bolí hlava jak střep a mám chuť se na všechno vykašlat. Jako kdyby nestačil Schumi v nemocnici. Jako kdybych potřebovala další špatné věci, aby se děly.
Mám obavy, v co se teď promění Piráti na vlnách. Zřejmě už to pro mě nikdy nebude ten fajnový odpočinkový film a až se na to podívám, budu řvát jak želva. Upřímně řečeno, nevím, kdy na to seberu nervy a odvahu.
http://i720.photobucket.com/albums/ww208/DarbysStash/PirateRadioStill4.jpg

...pořád tomu nemůžu uvěřit.