Leden 2014

Trochu zdravého rozumu bych prosila

25. ledna 2014 v 20:06 | Moi Keiniku Sang |  Když dostanu chuť se vyjádřit
Bieber na Faceboku, Bieber na Tumblru, Bieber na Seznamu, Bieber všude. Bojím se otevřít plechovku s pivem.

Devatenáctiletá popová "star" byla odchycena policií, když se zrovna - zdrogovaná a zlitá - kultivované bavila na ilegálním pouličním závodě. O pár hodin později zaplavily internet jeho usměvavé policejní fotografie a zprávy, že Bieber byl vzat do vazby, a státy si ho přehazují jako horký brambor. Nikdo s tou ostudou nechce zřejmě nic mít.

A co udělaly fanynky?
Začaly vytvářet srdceryvné koláže, formovat dav do tvaru srdce před tou ubohou policejní stanicí a všemožně svého idola ospravedlňovat. Že je to jenom člověk. Že mívá deprese. Že to, že tamto...

http://31.media.tumblr.com/9a9f9c0b17ea4572a2497b5f384811b0/tumblr_mzvetsNxUc1s65klko2_250.jpghttp://31.media.tumblr.com/59ace575ca9ae966d0c3b59435c41b24/tumblr_mzvetsNxUc1s65klko5_250.jpg

Je krásná věc, být fanouškem. Můžete obdivovat a fantazírovat a vymýšlet, co byste mu/ji řekli, kdybyste ho/ji potkali...jo, je to úžasný. Co si fanoušci začali dávat přezdívky jako Cumberbitches nebo Capaldians, je to dokonce ještě lepší. A až donedávna jsem byla přesvědčená, že Beliebeři jsou prostě jenom další normální fanoušci.

Možná někteří jsou. Ale asi bych je spočítala na prstech jedné ruky. Na Belieberech evidentně není normálního vůbec nic. Jejich zdravý rozum, pokud kdy nějaký měli, se odstěhoval do teplých krajů a tam ho sežrali kanibalové. Ti lidé naprosto postrádají soudnost.
Jenom ten výčet Bieberových manýrů by mi stačil k tomu, abych se znechucená odvrátila od celého belieberování, bez ohledu na to, jak úžasný a dojemný byl ten dokument o něm (ne, neviděla jsem ho). Sláva mu stoupla do hlavy rychleji, než ostatním, zřejmě proto, že v ní byl velký prázdný prostor, při jehož vyplňování se nemusela potýkat s žádnými překážkami. Kdybych byla v tom davu fanoušků pod jeho balkonem, kterým přistál v ksichtě Bieberův kemr, stoprocentně bych se stala haterem a byla hodně zlá. Ale oni ne. I kdyby na ně z toho okna sral, oni tam budou stát a rozplývat se v slzách nad Justinem.

A ve finále, když se jejich ikona řítí ožralá a napráškovaná ulicemi bez ohledu na to, jestli zabije nebo doživotně zmrzačí některé náhodné kolemjdoucí, oni demonstrují. Oni ho omlouvají. Oni se ho zastávají.
A zbytek světa si říká, co se to sakra děje? On porušil zákon, hned několikanásobně, a on se drze tlemí na policejních fotografiích?

Ne, dámy a pánové, na Beliebers není nic normálního. Bohužel není. Kdyby někdo chytil v takovém stavu na silnici dejme tomu Krytůfka Waltze, budu smutná, naštvaná a pekelně zklamaná, ale ani mě nenapadne ho hájit, ani jediným slovem. Jsme všichni jenom lidi, přirozeně. Ale Bieber je ve svých devatenácti letech dost starý na to, aby věděl, co si může dovolit, kam až sahá jeho imunita celebrity (která by v první řadě vůbec neměla existovat!!!), a že není bůh. Jenže on se místo toho chová jako...ne, on JE namyšlený, arogantní a sebestředný fracek. Kdysi jsme mu vytýkali, že je přeslazený a zpívá jak buzna (se vší úctou k homosexuálům), dnes dělá ostudu celé Kanadě. Tomu se říká vývoj.

Aby bylo jasno, pro případ, že by tohle dostala do ruky nějaká zarytá belieberka s nosem jak jahoda od neustálého tragického posmrkávání nad Justinkovým nešťastným a nespravedlivým osudem:
Já NEMÁM RÁDA Justina Biebera. Nejsem hater, ale nemám ho ráda, nikdy jsem ho ráda neměla a nikdo ho mít ráda nebudu. Jeho zpěv se mi nelíbí, jeho písničky jsou o ničem a vůbec, pop prakticky neposlouchám. Nelíbí se mi ani vzhledově. Prostě ho nemám ráda a kdybych ho potkala na ulici, s radostí mu ubalím zprava zleva a doprostřed závěrem, za to, že se chová jako takový kokot a láme srdce těm rozumnějším fanouškům (kterých, jak už jsem řekla, je zřejmě jako šafránu).
A ano, doufám, že ho zavřou. I kdyby jenom na rok nebo na pár měsíců, doufám, že ho zavřou, aby chlapec poznal, co je doopravdy zač, že je stejnej utřinos jako miliony dalších devatenáctiletých kluků. Protože mládež nepotřebuje vzory, jako je on.

Toť vše. Dědkuji za pozornost.

Hrobař - část 59.

11. ledna 2014 v 23:15 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Lidé se doopravdy zastavili. Všechny hlavy se otočily k němu a dokonce i na tváři prastaré a vševědoucí Elain se objevil údiv.
"Uklidněte se. Kohokoliv zrovna mlátíte, pusťte ho. A podívejte se kolem sebe." Daniel oddechoval jako po úprku před smečkou vlků. Hráz byla prolomeny, teď už to nepůjde zastavit. Má toho právě dost.
"Vidíte, proti čemu stojíte?!" Napřímil se a rozpřáhl ruce. "Proti komediantovi, co se živí žonglováním, ženě a dvěma malým dětem!"
Několik lidí sklopilo zrak, ale spíš proto, aby se Danielovi nemuseli dívat do očí, než že by se styděli.
"A co ty jsi zač? Vstáváš si z mrtvých, jak tě napadne," ozval se bachař, ale veškerá bojovnost byla tatam.
"Já nikdy nebyl mrtvý. Bilo mi srdce, když mě odnesli do těch vašich katakomb. A víte, co jsem? Já jsem hrobař! Kopu hroby a dělám rakve, tak totiž ve všech okolních městech pohřbívají! Do země v rakvích, víte co je to rakev, to je dřevěná bedna, ano, dámy a pánové, zahrabáváme těla do země v bednách! Neschraňujeme je pod kostelem! Vy tady žijete v líhni chorob!"
Elain uznale povytáhla obočí. Takhle dlouhý projev snad Daniel nikdy nepronesl. Navíc použil ironii, to bylo velmi neobvyklé. Hrobař v ráži. Musela se usmát.
"A-ale...," zakoktal někdo vzadu, aniž vůbec domyslel svůj pádný argument.
"Ale? Jaké ale, zatraceně? Na to nemusíte být doktor, abyste věděli, že rozkládající se těla pod městem nejsou zrovna to pravé ořechové! A pokud jde o ně..." Danielův prst se skoro zabodl do Elain a dětí, "...co jste měli v úmyslu s nimi, hm? Povídejte, bojovníci!"
"Jsou to čarodějnice!" vyštěkla žena se zástěrou od keramické hlíny. Bradu měla neohroženě vystrčenou a nestáhla se, ani když Daniel přišel těsně k ní a velmi mile se na ni usmál.
"Ano, jsou. Ten chlapec ne, je to jenom obyčejný kluk, kterého jsem před lety vytáhl z městské šatlavy. víte, co tam dělal, dámo? Čekal na bůhvíco, zatímco jeho chůvu odsoudili za čarodějnictví a ona později shořela před jeho očima na hranici! Nevinná!"
Žena o krok ucouvla a Daniel se znovu obrátil na celý dav.
"Ale ty dvě? Ano, jsou to čarodějnice! Protože čarodějnice existují! A některé z nich jsou po čertech děsivé! I když je spálíte, jejich popel se pořád hýbe, pořád chce žít! Ale tyhle? Llewelyn, poklade, pojď sem ke mně a řekni těm idiotům, jak moc umíš čarovat."
Lynn se opatrně chopila Danielovy nastavené ruky. Měla trochu strach, nikdy ho neviděla v takovém stavu. Byl úplně mimo, všechen vztek (a musel být nastřádaný za celé roky) se sypal ven jak zrní z protrženého pytle.
"Umím...umím číst z hvězd. A taky z kapek vody. Nakreslit pět z deseti základních magických obrazců...a to je zatím asi všechno," vypočítávala tiše. Město, které srovnala se zemí, taktně vynechala. Místo toho se obrátila na hrobaře: "jsi v pořádku, Danieli?"
"Naprosto, má drahá. Tak to vidíte. Je nebezpečná přibližně jako vaše slepice. Ale teď přichází opačný extrém! Elain, ty dokážeš člověka zabít lusknutím? Nebo to bylo tlesknutí?" Daniel nevinně zamrkal a Elain začaly cukat koutky.
"Nezabíjím lidi, když nemusím," řekla klidně," ale když už se ptáš, bylo to lusknutí." Oči jí potemněly a všichni lidé jako jeden muž ustoupili o dva kroky zpět. Byl to perfektně synchronizovaný pohyb.

"A k čemu tohle vcšechno bylo," zamumlal strážný. "Proč nám to tu vykládáš?"
Daniel si hluboce povzdechl a najednou zase vypadal normálně. "Protože se chci vrátit k tomu, jaké to bylo předtím, žít zase normální život a nenechám bandu omezenců, jako jste vy, aby mi házeli klacky pod nohy! Mám po krk toho, jak mají všichni potřebu upalovat moje blízké! Takže buď teď přijmete moji nabídku nebo nás prostě necháte jít. Černá nebo bílá, nic mezi tím."
Pak si založil ruce na hrudi a pozoroval Žence, jak mu za zády davu ukazuje zdvižené palce.
Ticho trvalo asi minutu a byla to neuvěřitelně dlouhá minuta. Pak se davem prodrala mladá žena se střapatými černými vlasy, s rukama vbok se postavila před Daniela a položila jednoduchou otázku: "Jakou nabídku?"

Hrobař - část 58.

11. ledna 2014 v 23:13 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
"Pokud pro vás můžu něco udělat...spravit střechu nebo tak..."
"nedostaň se do problémů," usmála se Jolana a podala Danielovi ranec s jídlem. Vrátný klimbal ve své strážní budce, takže vyprovázení zbylo na Jolanu.
Pouštěla ho nerada. Město bylo citlivé a nejisté, když kostel lehl popelem, a tenhle bělovlasý dlouhán v něm byl jako pěst na oko. Všichni te´d byli podezřívaví až hrůza, pořád kolem sebe šmejdili očima, postávali ve skupinkách, hlasitý hovor skoro nebylo slyšet. Kdyby se to začalo vyšetřovat, beztak budou udávat jedni druhé. Dobrou náladu tu měli jenom ti cizí kočovníci, třeba ten mladý žonglér z náměstí...
"Opatruj se." Jolana se vytáhla na špičky a mohutnými pažemi Daniela objala.
"Budu," slíbil hrobař, ale v duchu už věděl, že tenhle slib asi nedodrží. Už od narození měl špatnou karmu na "opatrování se". Další problém už netrpělivě stepuje za rohem.
Ještě asi tisíckrát poděkoval a pak vykročil z bezpečí vrátného domu do prázdna. Viděl Žence, jak se s rukama přitaženýma k tělu courá sem a tam po stále stejné trajektorii na druhém konci náměstí. Jeho opatrnost byla roztomilá, ale zbytečná, všichni lidé byli nasáčkovaní uprostřed kruhu stánků se zbožím. Kromě zurčení vody v kašně a občasného kvoknutí nějaké slepice bylo ticho.
Daniel se zarazil uprostřed kroku. Tohle ticho znal, jezdilo po páteři prstem studenějším než smrt a znamenalo jedině špatné věci. Skoro slyšel dýchat vrabce na střechách. Polkl, rozhodně se obrátil na patě a zamířil k bráně. Dnes nebude nic řešit. Půjde pryč. Zůstane v lese, jídla má dost tak na týden. Pak se zase pověsí na paty těm komediantům a až se ti i s Vlčkem usadí v nějakém bezpečném a normálním městě (pokud takové vůbec existuje), nechá i toho.

"Míříš špatným směrem," řekla červená škraboška, která se před ním zničehonic zhmotnila.
"ježišikriste!" Daniel klopýtl dozadu. "Lekl jsem se, pitomče."
"Míříš špatným směrem," zopakoval Žnec a jeho prst ukazova na shluk uprostřed jarmarku. Sotva dořekl, zvedla se z něj vlna hluku. Začal jeden hlas, přidal se druhý a nakonec se přidávaly rovnou po několika, až se střed náměstí proměnil ve vroucí vosí hnízdo.
"Víš, jak jsme mluvili o těch dírách v tvé duši?" ozval se významně Žnec. "Špunty jsou tam."
"Co to plácáš o špuntech...," začal Daniel, ale došlo mu to vteřinu na to. Za další vteřinu se přistihl, že poklusem míří k davu. Žnec se mezitím se zvědavostí sobě vlastní probíral Jolaniným jídlem.

Poté, co se prodral pokřikujícími a úpěstmi šermujícími lidmi až do ohniska dění, zjistil Daniel, co lidi drží zpátky. Byl to Roark, ohánějící se dvěma pochodněmi. Za ním stála Elain a kryla svým pláštěm...Lynn a Vlčka. Hloupé místo na srdceryvné shledání.
"Zpátky, táhněte zpátky!" pořvával Roark. V dvoubarevných očích mu zuřila upřímná bouře. Elain se ježila jako divoká kočka, které někdo bere koťata. Takže lidé se přirozeně drželi zpátky.
"Co se to tady děje?!" vykřikl Daniel do tváře nejblíže stojícímu muži a vzápětí by t nejraději nikdy neudělal. Byl to ten hranatý strážný. Pomáhal nakládat Danielovo tělo na vozík s mrtvolami.
Teď zíral v tak upřímném šoku, že hrobař jenom čekal, kdy se ještě pokřižuje a začne po něm šplíchat svěcenou vodu.

"Jakto, že žiješ. Jakto, že žiješ...jakto, že žiješ?!!!" sípal bachař, v obličeji dočista zelený. Daniel se přistihl, že teprve poněkolikáté v životě netuší, co má odpovědět. Žnec stranou od nich přestal zkoumat chleba a napřímil se pro případ nouze.
A Vlček s Lynn pozorovali Daniela - jakoby staršího, určitě hubenějšího a unavenjšího, s okousanými vlasy - rozšířenýma očima, tiskli se Elain k bokům a ntušili, jestli mohou nebo nemohou vytartovat a začít ho objímat.
"Ten chlap byl mrtvej!" hulákal strážný a pohledy hledal podporu u ostatních. "Byl mrtvej, viděl jsem to! Odváželi ho do katakomb!"
"To on to podpálil! Zabil kněze!" zaječel někdo další a Daniel byl v duchu rád, že aspoň proti téhle části nemusí nic namítat.
"Ale byl mrtvej! Pamatuju si to jako včera! Viděl jsem jak ho odvezli...já jsem ho dokonce litoval!" Strážného upřímné rozhořčení bylo v jistém smyslu pochopitelné a politováníhodné. Dokud nechytil Daniela za klopy a nesmýkl s ním přímo na Roarka. Oba spadli na zem, pochodně se odkutálely a ochranná zóna, kterou Roark vytvářel, zmizela.Dav se nahrnul mezi ně. Lynn vypískla, Roark zařval, kydž mu někdo dupl na zápěstí a Danielovy nervy povolily.
"DOST!" zařval se silou, o níž netušil, že ji v sobě ještě má. Později, když se nad tím zamyslel, to mohla být docela dobře Žencova zásluha. V teb moment totiž nepoznával svůj hlas.


Ok, jdeme na to!

6. ledna 2014 v 21:05 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Dneškem počínaje jsem oficiálně zahájila přípravu na přijímačky. Zvolila jsem si obor, který vypadá maximálně pohodlně a stvořený přesně pro mě - filmovou vědu. A už teď je mi jasný, že to asi nebude prča.

Vyrazila jsem do knihovny vyzbrojená seznamem doporučených titulů a horko těžko našla dva. Nadžusovaná jsem se začetla do nevímkolikátého vydání Guinessovy knihy filmových rekordů a čtyři bichle ještě čekají na otevření.
U toho doplňuju znalosti o Velké čtyřce hororu (upřímně ani nevím, jestli je to oficiální název nebo jsem si ho vymyslela sama) - siru Leem, Péťovi Cushingovi, Vincentu Priceovi a Johnu Carradinovi. Chci o nich psát přijímací práci. A už bych měla začít. Heh.
Navíc jsem si začala dopisovat s jednou holčinou na Tublru, která vypadá, e na Priceovi ujíždí podobně jako já na Cushingovi. Doporučila mi spoustu filmů podle E. A. Poa, ve kterých Vincent hraje.

Další příprav na přijímačky bude zřejmě spočívat ve sledování filmů, nicméně hlavně filmů s červeným hodnocením na ČSFD. Samozřejmě je pro mě fyzicky nemožné vidět všechny, ale aspoň první dvacítku bych ráda zmákla. K přijímačkám mám dodat padesát titulů, tak aby aspoň část za něco stála.

Zatím viděno:
  • Přelet nad kukaččím hnízdem
  • Zelená míle
  • Schindlerův seznam
  • Sedm
  • Kmotr
  • Pelíšky
  • Pulp Fiction
  • Terminátor 2
  • Společenstvo prstenu
Z první dvacítky mi ještě něco chybí, ale mám nakoukané věci z nižších příček. sama jsem překvapená, kolik obecně dobrých filmů jsem vlastně viděla.

Momentálně koukám na Dům dlouhých stínů. Zatímco můj Péťa je tady už opravdu neodolatelně rozkošný dědoušek s obrovskýma očima, Vincent si to nakráčel do dění jako lev salónů v celé své impozantní výšce, pořád fešák, s tím svým tenkým knírkem. Na scéně už je i Carradine, čekám ještě na rytíře Christophera.

Promýšlím rozvrh. Jedu na tři dny do Štrasburku, takže tam budu asi hodně číst...proč nemůžu číst v buse, zataceně, tolik promarněných hodin! Vždycky je mi špatně *přemýšlí, kterou svou devízu by vyměnila za schopnost číst za jízdy*. Nicméně, tam toho musím přečíst co nejvíc. A po večerech. A o přestávkách. A vůbec, pořád musím číst. Třeba číst místo psaní divných nesmyslných článků na blog, heh.

Tak kde je ten Lee, sakra práce.

Už je tam! ...oooh my gosh his voice...

Hrobař - část 57.

4. ledna 2014 v 15:19 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
A je to zase tady, pomyslela si Elain a s každou vteřinou se cítila hůř a hůř. Pohled na dvě objímající se děti. Nadšení a radost z toho, že ten druhý ještě žije a má všechny končetiny. Neodolatelná přitažlivost, kterou jeden na druhého působili, zjevnost toho, že nemůžou být bez sebe, i když jsou to pořád ještě jenom děti...
Elain se s povzdechem posadila na nejbližší k sezení vhodnou věc a začala mezi prsty žmoulat modrý okraj svého rukávu. Právě začala - a to ji děsilo - zcela vážně uvažovat, co by se stalo, kdyby se ona a její sestry nikdy neobjevily v Danielově domku a Lynnině životě. Lynn by nikdy nepoznala svou matku, ale Elain upřímně pochybovala, že by to Lynn nějak mrzelo. Ostatně, za tu dobu, co ji učila, na Merah nevzpomněla ani jednou jedinkrát. Nebrala ji. Nepřijímala. Nechtěla, aby Merah byla její matka.
Lynn by nikdy nepřišla na to, z jaké zkažené čarodějnické krve je. Tedy, možná přišla, díky babičce, ale nedostalo by se to do takových otáček, v jakých se to točilo teď. Neučila by se kreslit podivné magické tentononc na podlahy a dlažby, a kombinovat kdejaký pýr s jiným kdejakým pýrem, aby jí z toho ve finále vylezl další kdejaký pýr. Místo toho by běhala někde venku s Vlčkem, sbírala dřevo do Danielových kamen a nosila květiny na babiččin hrob.
Já mám depresi, blesklo morové dceři hlavou a promnula si čelo. Opravdu udělala všechno špatně? Úplně, dočista, naprosto špatně? Byla přece vždycky ta moudrá z jejich trojice. Siyah byla odborník na smrt a Merah byla jednoduše jejich šašek, okouzlující rozpustilý element. Za ně za všechny pokaždé myslela Elain, která právě teď začínala dumat, zda neudělala tu největší chybu na světě. A pokud ano, co s ní má dělat.
Nešlo to jenom tak smáznout. Vstát a říct "tak, chcete být spolu, tak teda buďte, já se vám do toho už nebudu plést." Kéž by to šlo, protože přesně to by Elain udělala. Jenže nemohla.

"Lynn, půjdeme," řekla, vstala a urovnala si sežmoulaný rukáv.
Lynn na ni vykoukla přes Vlčkovo rameno, oči rozšířené a nevěřící. "Jak jako půjdeme? Teto Elain!"
"Musíme jít," trvala na svém Elain a ze všech sil se snažila udržet si kamenný a přísný výraz. "Chlapec je v pořádku, takže si můžeme zase hledět svého. Musíme si zase hledět svého, Lynn."
"Musí se akorát umřít!" vyštěkla nahlas Lynn a pevně sevřela Vlčkovu ruku. Pár lidí z Roarkova publika se po nich otočilo.
Lynn byla rozhodnutá, Elain to viděla v její hezké tvářičce a byla za to neskutečně ráda, ačkoliv to nebylo vidět. Bude jí neskonale vděčná, pokud tuhle hádku prohraje. Zmití tak alespoň část těch výčitek, které se vyrojily za posledních pár minut.
"Já jsem dítě, teto Elain. Jsem malá holka, co chce mít kamarády a normální domov, a dělat blbosti, parádit se jako velké dámy a učit se vařit! Nestála jsem o to být pitomá čarodějnice! Nechci být a nebudu! Myslela jsem, že to zvládnu, ale nezvládnu, teto." Lynn se zkrabatila brada a jen tak tak zadržovala pláč, ne proto, aby si hrála na statečnou, ale proto, aby se mohla vykřičet. Když začne plakat, nebude moci křičet.
"Chci tady zůstat s Vlčkem! Najdeme někoho, kdo se o nás postará, budeme pracovat a nakonec se vezmeme!"
"Jo!" přisadil si Vlček, bradu bojovně vytrčenou. Elain ho takovehé nikdy předtím neviděla. "Máme se totiž rádi, abyste věděla!"
Najednou si Elain uvědomila, že kolem je naprosté ticho. Všichni lidé na náměstí mlčky stáli a sledovali je. Nikoliv dojatě nad vzájemným vyznáním lásky dvou dětí, ale zle. Nepřátelsky. Někteří vystrašeně. Elain byla krokem u dětí a přivinula je pažemi k sobě.
"Lynn, dám ti dobrou radu," řekla tiše, "nikdy nikde neříkej nahlas, že jsi čarodějnice."