Listopad 2013

Den dvou krásných chlapců

27. listopadu 2013 v 19:07 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
Sedmadvacátý listopad je pro mě oficiálně důležitější, než všechny slavné státní svátky, které jsou dobré tak leda k tomu, abych zůstala doma ze školy. Když vyjdou na neděli, jsou pro mě tím pádem naprosto k ničemu.
Ale 27. 11. je fajn den. Narodili se totiž hned dva lidé, díky kterým je svět filmu mnohem krásnější.

Krásný chlapec číslo jedna je Sharlto Copley a slaví 40 let.


Se svou přítelkyní Tanit Phoenix. Jsi šťastné děvče, Tanit...Nevím, jak přesně to bylo s Mel, jeho bývalou, blondýnkou, a ani to nechci vědět, upřímně...dost na tom, že je zadanej. Ale jsou spolu tak sladcí, že člověk ani nemůže žárlit.
Posílám pusinky jim oběma! (Sharltovi trochu víc...)

Krásný chlapec číslo dva je William Fichtner a slaví 57 let.

Jeho žena vyrostla do vemi půvabné dámy. Bývala takový rozkošný puclík. Nenašla jsem žádnou pořádnou fotku celé jejich rodiny, ale jsou spolu tak krásní, že se mi chce brečet. Dokonale nádherná rodina.
Nicméně ani deset manželek mě neodradí od fangirlování, protože pardon, ale vypadat skoro v šedesáti TAKHLE, to by mělo být nezákonný. Nom.

Tak jsem to tady zaspamovala a měla bych dělat něco perspektivního, ale víte co? Hovco. Ovco.
.
.
.
Potřebovala bych sebe ještě jednou, abych měla s kým fangirlovat.

Dostal mě taky?

23. listopadu 2013 v 18:37 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Nuže, já nevím. Ale dneska má výročí a všechny sociální sítě na mě chrlí všech jedenáct Doktorů. Tak jsem si řekla, že bych o tom mohla napsat článek, když už jsem začala koukat.

Začala jsem se dívat na Doctora Who kvůli rozkošnému stvoření jménem Christopher Eccleston. Je to totiž náramný fešák a má rozkošná ouška. O jeho očích nemluvě. Ostatně, posuďte sami.
*fialová vázanka!!!*
Takže jsem začala koukat na velmi divný seriál s velmi divnými postavami, navíc s českým dabingem, což je prostě peklo. Celé mi to přišlo úplně pošahané a strašně se mi nelíbilo Doktorovo kožené sako, chtěla jsem, aby si ho sundal. Na Rose jsem si musela zvykat, stejně tak na její matku, stejně tak na všechno ostatní. Rozhodně nemůžu říct, že bych tomu propadla od prvních vteřin. Do druhého dílu jsem se musela dost nutit.
Tak jsem si řekla, že to zmáknu do konce řady, protože pan Eccleston byl místy opravdu neodolatelný, a pak konec, zkusila jsem to, nevyšlo to, nedá se svítit.
Někdy v průběhu toho jsem začala mí docela ráda Rose a nakonec jsem ji měla hodně ráda. Stejně jsem si ale říkala, že na konci Ecclestonova působení končím.
Pak se z něj na konci vyloupl Tennant a já byla v řiti. Ten příval roztomilosti mě málem porazil. Fakt, lidi, viděli jste, jaký má nádherný kukadla?
A kdž se náhodou zatváří smutně, chcete mu dát medvídka a kokinko (s jakým i y se sakra píše kokino?!). To třeba Eccleston nedělal, ten se jenom podíval, to stačilo *ugh, oči...*. Tennantův Doktor je najednou mnohem pošahanější a je vám ho mnohem víc líto, když mluví o tom, jak je sám. protože pan Eccleston se svým koženým sakem byl takovej osamělej vlk.
Pak mi zmizela Rose a já měla seriózní problém s Doktorovou novou společnicí. Martha je fajn, to jistě. Ale Rose to není. No a Donna, to je kapitola sama o sobě, v podstatě nesympatická, uřvaná a ne moc hezká, ale...fajn, ok, ok.

Takže teď dojíždím třetí řadu, pak bez váhání načínám čtvrtou, další regenerace je na spadnutí a já jsem vážně zvědavá na Matta Smithe. Na první pohled se mi vůbec nelíbil, ale teď si říkám, že je vlastně docela roztomilý. A prej je fakt dobrej.

Stáhla jsem si film s Osmým. Pan McGann...Paul, tuším? Velmi hezké a správně fantasmagorické stvoření. Takový hybrid Willyho Wonky a Phinease Fogga. Je skoro blonďatý, kudrnatý a má super hadry. A příjemný hlas.
Nicméně, poté, co jsem viděla Mastera v seriále, musím objektivně uznat, že ačkoliv Eric Roberts je zlatíčko, co je roztomilé dokonce i když chrápe, jeho Master není takový, jaký by měl asi být. Je to sice badass, má sunglasses a koženej kabát a vůbec mu to celkem sluší (dokud se neobleče do té zrůdnosti na konci), ale jeho Master vážně není takový, jaký by asi měl být. Ale je to Ri-chan, budiž mu odpuštěno.

Takže nevím, no. Zatím nemám pocit, že jsem Whovian, ale co není, pořád ještě může být. Ovšem kdyby mi někdo nabídl, abych s ním šla cestovat časem a prostorem, nemusela bych být Whovian na to, abych to přijala.

Smutná, smutná...

22. listopadu 2013 v 17:17 | Moi Keiniku Sang |  Anorganické výlevy
Včera, dne 21. 11. 2013 v 22:30 zesnula moje MP4 Hel. Došla jí baterka, při napojování na nabíječku se zasekla a když jsem ji resetovala, už se mi nepodařilo ji zapnout.
Nešlo to ani ráno o noci na káblu, ani teď odpoledne, takže soudím, že už se neprobere. Konec, finito. Po více jak třech letech najednou neni. A já budu muset shánět novou, protože jinak se ani nedožiju vánočních prázdnin. Můj rekord bez Hely je čtrnáct dní a to jsem ještě navíc byla v zahraničí. Takže v reálu to prostě NEDÁM.
Včera jsem i brečela, hodně. Všechen ten stres, práce, odpor ke škole a do toho všeho mi umře Hela. Ráno mi bylo tak smutno, že jsem málem ani nešla do školy. Tam se to trochu zlepšilo, protože mám kolem sebe pozitivní karmy svých pošahaných přátel, ale teď jsem doma, kde je jenom tatík a bratr (ten zrovna prochází dětskou pubertou, tudíž je snesitelný jen ve velmi malém množství), takže pozitivní karma nic moc. Je mi zase mizerně a nejradši bych se vším švihla.

Chtěla jsem psát práci do dějáku, ale víte co? Ona se do zejtra taky neposere a i kdyby se posrala, je mi to momentálně úplně jedno. Nebudu nic psát. Nebudu nic dělat. Nakreslím pár mrtvých elfů a bude.

Bylo mi jasné, že se Hela odebere na onen svět už dost brzy. Byla stará skoro čtyři roky. Ale předpokládala jsem, že bude aspoň vykazovat nějaké varovné symptomy, které by mě nakoply k hledání jejího nástupce. Jenže ona zhasla z minuty na minutu. Bez varování. Takže co mám teď jako dělat?!

Veškerá moje kreativní činnost je spojená s hudbou. Jsem hudebně hluchá, takže mi nzáleží na kvalitě sluchátek a tak podobně, ale potřebuju to slyšet. Mám svoje denní půlhodiny, kdy nedělám nic, než chodím sem a tam po pokoji s Helou a v hlavě mi rostou celé světy. O víkendu půl hodiny po snídani, než dopiju kafe. Každý večer od neurčita do desíti. A kdykoliv někam jdu nebo jedu sama.
No, s tím je teď utrum. V podstatě nikdo nechápe, pro s tím tak nadělám, ale tohle je vážná věc. Kdybych fetovala, vyjde to skoro nastejnou, akorát, že tohle mě nezabije.
Okolí nicméně projevuje upřímnou soustrast, ani jsem to moc nečekala. Kláša mi nabízí svou paměťovku, abych si ji dala do Evana, jenže ten prostě jako MP3 v životě fungovat nebude, není na to stavěnej. Skorosousedka Karin mi chce půjčit svůj přehrávač. Becca mi ho chce dokonce dát, protože už má smartphone a nepoužívá ho. Mamina mě uklidňuje a slibuje mi, že mi koupí novou, co nejdřív to půjde. Oci Helu zkoumal ze všech stran a snažil se přijít na to, jak ji otevřít, což nejde, má kryt z jediného kusu, je nedobytná. No a já, já jsem v prdeli, přátelé.

Takže jdu gůglit. Budu gůglit až do rána, dokud něco nevygůglím. Pak už zbývá jenom opatřit peníze. To je ta horší část.

Annemarie Selinko - Desirée

16. listopadu 2013 v 10:57 | Moi Keiniku Sang |  Knihy - jedna z podstat mé existence
KONEČNĚ jsem to dočetla. Jelikož nemám čas vůbec na nic, nemám přirozeně čas ani na čtení a fakt mě to jebe, abch byla upřímná. Desirée jsem četla snad od prázdnin. Připadám si jako vocas, že nejsem schopná přečíst čtyři sta stran za týden jako dřív. I když jsem v tom nevinně. Ale k věci.

Bernardina Eugénie Desirée Claryová dostane od tatínka deník. Na otázku, co do něj má jako psát, jí otec odpoví, že příběh občanky Bernardiny Eugénie Desirée Claryové. V tom momentě nemá pan Clary nejmenší tušení, jaká slova postupně stránky deníku zaplní a co všechno jeho holčičku ještě čeká.
Malé Desirée všichni říkají Eugénie, ačkoliv jí se to vůbec nelíbí. Je to dost energická teenagerka, řekla bych dokonce dost dospělá na svůj věk, přestože její snaha "nebýt dítě" občas končí menší katastrofou. Když je zatčen její bratr Étienne, jde na úřad vybrečet si jeho propuštění v doprovodu bratrovy snoubenky (aspoň myslím). Tyhle dvě ale nejsou jediné, kdo pořebuje mluvit s nejvyšším ouřadou, takže než přijdou na řadu, Desirée usne. Probudí se až mnohem později, všichni už jsou pryč a jediný, kdo se motá kolem, je Josef Buonaparte. V této chvíli se začínají osud Claryů a Bonapartů proplétat.
Desirée ve své dětské iniciativě dohodí Josefovi svou sestru Julii a sama se seznámí s Josefovým bratrem - Napoleonem. Buonapartovi jsou v této době početná a chudá rodina, ale Napoleone je velmi ctižádostivý. A zamilovaný do malé Desirée. Skončí to zasnoubením, ale Napoleone pak musí odjet do Paříže, kde trčí celý rok a stíhá ho jedna finanční krize za druhou. Nemá ani na nové kalhoty.
Desirée se rozhodne jet za ním, tajně, samozřejmě, matka by ji nikdy nepustila. Jaké je její rozčarování, když zjistí, že Napoleon se tu zasnoubil s bohatou vikomtesou. Desirée je svědkem oznámení jejich zasnoubení, nevydrží to a uprostřed společnosti vybuchne. Pronásledovaná výsměchem a vlastním zlomeným srdcem v dešti běží přes most nad Seinou, kde ji napadne skočit. Ostatně, její láska ji odkopla, tak proč ještě existovat. V tenhle moment ji strhává zpátky generál Jean Baptiste Bernadotte.
Zabalí malou ubrečenou Desirée do svého kabátu. Desirée chce, aby jí dal pokoj, protože ona nenávidí generály - nemají totiž srdce. Napoleone byl přece taky generál. Jenže Bernadotte srdce má a hysterické děvčátko se sebevražednými sklony se mu v něm zabydlí.
Následující čas Desirée prožívá pod náporem vojenských nápadníků, které jí posílá Napoleone. Má toho po krk. jeden z nich, příjemný člověk jménem Duphot, jí před očima umírá na postřelení.
A pak, jako blesk z čistého nebe, se u jejich stolu (tentokrát už v Paříži) náhodou objeví Bernadotte, kterému před časem utekla z Paříže a nechala ho ji hledat a shánět se po ní. bernadotte ji pozná, ale protože celá její rodina žije v domnění, že Desirée v Paříži v životě nebyla, všechny málem klepne, když Bernadotte zničehonic požádá o její ruku.
A tak jsou najednou svoji, drobná a hezká, ale ničím zvlášť nevynikající dcera obchodníka s hedvábím a generál, chlap jako hora s orlím nosem a spoustou tmavých vlasů. Desirée je jako manželka značně osamělá, Jean Baptiste je pořád v poli a do toho se z Napoleona Buonaparta stává Napoleon Bonaparte a začínají všechny ty eskapády, ve kterých Desirée chtě nechtě bude figurovat, protože je Napoleonovou první láskou a on na ni nikdy nezapomene.
...............................................................................................................................................................................
Tohle je naprosto dokonalá knížka. Je to vtipné, smutné, opravdové a Desirée, autorka svého deníku, se ze sebe ani na okamžik nesnaží dělat něco, co není. Mladý Napoleon je popsaný tak, že nedokážete uvěřit, co z něj vyrostlo, je prostě rozkošný. A Bernadotte? Bernadotte je zlatíčko. Moje suverénně nejoblíbenější postava, ačkoliv bych občas vzala štokrdle (je fakt hodně velkej) a cvrnkla ho do nosu, aby e probral. Jsou spolu s Desirée tak sladcí. Pořád jí říká "holčičko" i po spoustě let, když je Desirée padesát a chystá se na svou korunovaci jako švédská královna Desideria.

Je pravda, že musíte trochu znát dějepis, abyste se ve všech těch bitvách orientovali. Já už jsem napoleonské taženi dost pozapomněla, tudíž místy jsem byla celkem ztracená, ale stejně, kdykoliv je řeč o válce, je řeč hlavně o pocitech lidí, kteří čekali daleko od bojiště, jak se to celé vyvine.

Jinak Desirée je naprosto můj člověk. Taky nerozumím politice a jako královna bych asi byla nemožná. Nicméně do Seiny bych kvůli Napoleonovi skočila jenom tehdy, kdybych měla jistotu, že nějaký Bernadotte se zrovna potlouká poblíž.

Řekla bych, že je to spíš holčičí knížka. Dost často se tam řeší šaty a podobné věci, takže si moc neumím představit, že by se to stejnou mírou líbilo i klukům. Navíc je tam fakt hodně pěkných chlapů, takže se vám možná stane, ž budete fangirlovat nad historickými postavami. Klidně fangirlujte. Nikomu tím neublížíte a já v tom aoň nebudu sama.

Večeře aneb Slabost, nikoliv záměr

1. listopadu 2013 v 21:32 | Moi Keiniku Sang |  Krátké povídky

Bill

Proč se prostě neotevře země a nepohltí mě?
Zírám do talíře a mám pocit, že i Lisiny pečené brambory se mi smějí.
"Tati, to je moje nová holka, Petra. Poznali jsme se před dvěma týdny. Petro, to je můj otec." A ona mi prostě podala ruku a "Moc mě těší, pane S.", kristepane na nebi! Pane S.
Snažím se na ni nedívat, ale jde to jenom těžko, když sedí přímo naproti mě. Proč vůbec máme tenhle pitomý kulatý stůl?! Mohl bych nakrásně počítat kytičky na džbánu s džusem, hypnotizovat maso v pekáči, zírat na puntíky na ubruse, dokud nezmizí, ale pokaždé, když jenom o centimetr zvednu oči, ona můj pohled chytí a přitáhne. Já - a já vím, že to dělám - okamžitě zrudnu a nejradši bych se neviděl. Bodám vidličkou do brambory, jako by za to mohla.

"Není to nevěra," prohlásila asi před týdnem. Byli jsme u ní v práci - ve školce, zalezlí v kumbále pro uklízečky, mezi smetáky, savem a tekutým mýdlem. V koutě stál mop, dočista jako voyeur. Petra si upravovala vlasy před otlapkaným zrcátkem, já se soukal do kalhot.
"Co tím chceš říct? Jistěže je!"
Otočila se na mě a našpulila pusu s čerstvým nánosem rtěnky. Většina té staré byla na mém obličeji. "Nemiluješ mě, ne? Já myslím, že ne. Dokonce si myslím, že při tom myslíš na Lisu."
Zíral jsem na ni v dokonale němém úžasu. Trochu moc myšlení na tak podivuhodně pitomou úvahu. Neobvinila mě, že ji nemiluju, prostě mi to oznámila a ani nečekala, že jí to vyvrátím, spíš snad chtěla slyšet ujištění o své pravdě. Jenomže já v ten moment nevěděl, co jí mám říct.

Radši rychle jím, abych zabránil mozku zabývat se myšlenkou bezhlavého útěku do tmavnoucích ulic. Miluju přece Lisu. Samozřejmě. Miluju ji už dvacet let a jeden plod naší společné lásky sedí...oh, bože, vedle Petry. Ale když jsme se brali, byla Lisa mnohem hezčí, než je Petra teď. Tedy...myslím.

"Tak proč to děláme?" zeptal jsem se jí v tom kumbále.
Měla žluté letní šaty s kulatým výstřihem, a s vyhrnutou sukní si rovnala lem kalhotek. Béžových. Bezešvých.
"Jseš psychiatr, měl bys to vědět," pokrčila rameny.
"A-ale já to nevím!"
"Nevíš, proč mě šukáš?" nadzdvihla obočí a přišla až ke mně. Musel jsem se tvářit hodně zoufale, protože se konejšivě usmívala. Vsadil bych boty, že tenhle obličej dělá pokaždé, když má nějaký její svěřenec bebíčko. Začala mi rovnat vlasy a límec u košile.
"Vždycky po tom úplně rozkveteš,"zavrněla. "Je to na tobě strašně vidět!"
"Lisa se nikdy nezmínila," zamumlal jsem. S Lisou jsme si mohli ráno dát rychlovku ve sprše a o pět minut jsem v županu a pantoflích jako správný taťka servíroval palačinky naší malé.

Moje současné já se nad tou myšlenkou zakuckalo a zrudlo. Carl mi přes stůl podává vodu a obě ženštiny mě na chvilku starostlivě pozorují, ale pak se k mé někonečné úlevě vrací k rozhovoru. Kdyby se mě někdo zeptal, co se děje, netuším, co bych odpověděl.
Carl mi čte myšlenky. "Jseš v pohodě, tati?"
Dovolte, abych se hystericky zasmál. Jo, synu, jsem v pohodě. Nikdy mi nebylo líp. Tvoje přítelkyně, se kterou si to poslední měsíc rozdávám v cimře pro uklízečky, tu sedí a vede čilou konverzaci s mou ženou.
Bože, já chci umřít. Prosím.

Carl

Petra udělala dojem. Teda, aspoň myslím. Je tak skvělá. Musím se fakt držet, abych na ni nezíral jako zamilovanej blbeček. Nikomu nevadí, že je o šest let starší než já. Máti z ní nespustila oči, co si podaly ruku. Taťka moc spokojeně nevypadá, ale co já vím, jestli je to Petrou. Celej večer se chová divně. No to je fuk.
Večeře je skvělá. Sice už mi vystydla, protože se soustředím víc na Petřinu ruku položenou na mým stehně, než na jídlo, ale máti se fakticky blýskla. Skoro nevaří, ale ze samýho štěstí, že jsem si našel holku, se přemohla. Ten výsledek je fakt famózní.
Petra jí hodně. Docela koukám, protože u ní by to člověk nehádal. Je taková malá a kulatá na těch správných místech. Navíc u toho zvládá mluvit s mamkou. se mnou nemluví, jenom mě hladí. To je dobře, můžu ji pozorovat a užívat si to. Taky je fajn, že tu není ségra, protože s Petrou máme v plánu něco parádního, až naši zasednou k televiznímu dýchánku a ve společným pokoji y to šlo dost těžko. Ten malej rodinnej poklad zřejmě spí u některé ze svých růžových kamarádek. Bude to jízda.

Když jsme to poprvé dělali, porozuměl jsem tomu rozdílu mezi holkama a opravdovejma ženskýma, o kterým máti pořád mluví, a otec se chytá za hlavu, když o tom začne. Nebyl jsem sice panic nebo tak, ale popravdě, cítil jsem se jak blbec, protože mi pak došlo, že kdyby mě nevedla, v životě bych ji nedokázal uspokojit. A tím myslím nijak.
Fakt jsem nechápal, proč chce zrovna mě. Pokaždý, když jsem se na to zeptal, mi řekla "protože jsi sladkej", tajemně se uculovala a nic víc jsem z ní nedostal.

Teď se její ruka zase hýbe a já jsem dost rád, že se žádnej z rodičů nedívá mým směrem, protože to se mnou dělá věci. Jseš perverzák, okřikuju se v duchu, neškodně ti jezdí rukou po noze a ty bys ji na místě přefik. Sotva dokončím myšlenku, táta začíná strašně kašlat. Ježiši, vidí mi do hlavy, se vsadím. To je tak nanic, když je váš fotr psychouš!
"Jseš v pohodě, tati?"
Jenom přikyvuje, ale moc mu to teda nevěřím. Pak se ale se zápalem pouští do jídla a mě zase zaměstnává Petřina ruka. Ta holka mele o všem možným a omotává si moji milou máti ne kolem jednoho, ale kolem všech deseti prstů. Je jako panenka, v puntíkatých šatečkách, v krátkých vlasech má na boku mašličku. Vypadá mladší než já. Je tak sladká.
Asi ji fakt miluju.

Petra

Sice nejsem prototyp škodolibé mrchy, ale Billův výraz ve dveřích byl prostě k nezaplacení. Jsem na sebe pyšná, s jak kamennou tváří jsem vyslovila "pane S.", jo, jsem opravdu pyšná. Zatímco se tady bavím s Carlovou mamkou, v hlavě mi šrotuje, do čeho jsem se to vlastně pustila a proč.
Možnost s ubližováním můžu zrovna vynechat, schovávala jsem si ji pro případ, že by paní S. byla nějaká strašná moralistická důra. Jenže paní S. je bezvadná. Takže škrtáme, škrt škrt.
No ale co potom?
Ach jo. Jsem už ze všeho úplně pitomá.

Paní S. mi povídá o svých neteřích a já koutkem oka pozoruju Billa. Je strašně nervózní, jakto, že to Lisa nevidí? Ani jednou nezvedl oči z talíře a evidentně se snaží zabít bramboru vidličkou. Je k sežrání. Bill, ne ta brambora.
Už když jsem ho potkala, věděla jsem, že tenhle chlap, nepochybně ženatý a s dětmi, patří do úklidové místnosti vedle třídy Šnečků. Já ho tak chtěla. A nedokázala jsem vysvětlit, proč, jelikož Bill není ničím zvláštní. Má typickou zapomenutelnou tvář psychiatra. Hezký profil, takový skoro chlapecký. Husté vlasy, ano, ale hnědé. Osmdesát procent populace má hnědé vlasy. No dobře, má skutečně krásné oči, ale nosí brýle.
Ááá, blabla. Co si to nalhávám, Bill je hezký, okouzlující a příjemný člověk, chytrý, v posteli (ne že bychom to někdy dělali v posteli) neslušně dobrý, v životě jsem si takhle nevrzla. A stejně ho od ebe odstrkuju, protože má rodinu. Kdo by tomu věřil, kdybych to někde řekla?

"Tak proč to děláme?" zeptal se mě onehdy v tom kumbále.
Zrovna jsem si spravovala lem kalhotek, který se pořád přetáčí. Jsou to jediné kalhotky, které si můžu vzít pod ty žluté letní šaty, a nesnáším je, protože jsou pitomé. Řekla jsem mu, že by to měl vědět, když je psychiatr. Popravdě, chtěla jsem, aby to byl on, kdo to objasní. Proč má holka jako já potřebu šukat v kumbále pro uklízečky, vedle třídy plné spících dětí, s ženatým chlapem. A riskovat tak svou práci a jeho životní štěstí.
Jenže on mi řekl, že to neví.
A předtím, když jsem se snažila vytáhnout z něj vyjádření k tématu "miluju-nemiluju", taky jsem se nic nedozvěděla. Chtěla jsem slyšet jenom ne. On nebyl schopný mi to ne říct. Doma jsem kvůli tomu i brečela, protože co když ano? Pak bych si musela přiznat, že já ho mám dost ráda na to, abych bez něj byla do konce života v háji. Já nevím, jestli to tak je, ale co když ano?

A Carl. Šel pro sestru do školky a já ho poznala, protože Bill mi ukazoval fotky svých ratolestí. Navíc Carl má Billův rozkošný nos. Úplně stejný.
Proč jsem se s ním vůbec začínala bavit? Protože byla malá Kimberly tak strašně sladká ve své modré tylové sukýnce, když v šatně předváděla baletku? No, asi.
To on mě pozval na rande a byl tak odhodlaný! Bradu měl vystrčenou (taky se podobá té Billově), v očích měl trochu paniku (t má po mamince), jako každý muž, když zve starší ženu na koblihu a latté machiatto. Kdo by mu odolal. Říkala jsem si, že jenom kávu.

No a teď jsem tady, jednou rukou se věnuju Carlovi, který nepochybně myslí na sex, bavím se s jeho matkou a nespouštím oči z jeho otce. Jak tak cítím Carlův zvýšený tep a pozoruju Billovo potem orosené čelo, napadá mě pár opravdu nevhodných myšlenek a začínám přemýšlet, jaké mám dneska prádlo. Lisa se na mě usmívá a švitoří o Kimberly, zatímco já jí v duchu kradu syna i manžela zároveň a upřímně, mám i trochu výčitky, protože ona je vážně milá.

jsem hodná holka. Učím caparty zavazovat tkaničky. Doufám, že mi Bill jednoho dne řekne, co je se mnou vlastně špatně. Protože něco rozhodně jo.

Lisa

Ach bože, opravdu je to trochu připálené. Doufám, že si tenhle kousek William vezme, abych to omylem nenaservírovala Patricii. Totiž Petře.
..............................................................................................................................................................................
"Zrady i nevěry pocházejí většinou ze slabosti, ne ze záměru."
François de La Rochefoucauld