Říjen 2013

Hrobař - část 56.

30. října 2013 v 19:42 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
"Máš v sobě dvě trhliny," promuvil Žnec, když vrátný a Jolana odešli. Uvelebil se na Danielově místě, dlouhé nohy v rudých botách vyhodil na čelo postele a popotahoval si rukavici.
"Trhliny, říkáš? Já jsem jak cedník, milej zlatej," ušklíbl se Daniel a svlékl si košili. Byla tak špinavá, že by patřila spálit. Taky podlitin, oděrek a škrábanců bylo víc, než čekal. Chyběly mu dva nehty, ačkoliv si nevzpomínál, že by si je byl někde strhnul. Raději ruce až po lokty ponořil do vody a začal se drhnout kusem plátna, který mu Jolana dala.
Žnec pozoroval hřeben páteře na Danielových zádech a byl si jistý, že nikdy předtím nebyl takhle ostrý.
"Myslím uvnitř. V duši nebo jak to mám říct. Přímo v sobě máš dvě místa, který jsou naprosto dokonale prázdný. Když jsem do jednoho sáhnul...jo, já vím, že bych neměl, nekoukej tak na mě...když jsem do jednoho sáhnul, ruka mi prošla skrz a to není hezkej pocit. Ani pro Žence ne."
Daniel si opláchl obličej a rázem se cítil o rok mladší. Čelo a psánky měl pořád horké a studená voda s tím dělala divy. Nespokojeně se zadíval na pláno, které kdysi bývalo bílé.
"Víš, co patří na ta dvě místa?" obráti se k Ženci. "Patří tam Vlček a Llewelyn." Temnota za škraboškou se zatvářila pochybovačně.
"Ať se ti to líbí nebo ne," dodal hrobař a škraboška nakrčila nos. "Moc se na ty děcka fixuješ, Danny," řekl nespokojeně Žnec.
"Takže podle tebe bude nejlepší, když na světě zůstanu sám? Zvlášť, když mě díky tobě čeká zřejmě dost dlouhý život?"
Kdyby mohla temnota zrudnout, zřejmě by to právě udělala. "T-tak jsem to fakt nemyslel..."
Daniel shodil jeho nohy z postele a posadil se. Začal si rozčesávat vlasy a nespokojeně sykl pokaždé, kdy se hřebe zasekl o nějaký spálený pramen.
"Jak dlouho vlastně budu žít?" zeptal se najednou.
Žnec by nejraději zalezl pod postel. Debaty tohohle typu s Daniele nevedl ze zjevného důvodu.
"Asi ještě dost dlouho."
Daniel se kysele usmál. "Mám si to přeložit jako "přesně to nechtěj vědět"?"
Temnota za maskou se pokusila o nervózní úsměv. "To by od tebe bylo velmi ohleduplné."

"Vidím bránu!" zaječela Lynn tak silně, že vyplašila hejno ptáků usazené ve větvích. Rozběhla se mezi stromy, skrz větve a vysoké kapradí, a Elain nechala na cestě za sebou. Proběhla kolem klimbajícího vrátného, vřítila se na náměstí a teprve tam zůstala stát. Nikde nic nenormálního. Všichni kolem chodili jako by nic, mluvili klidně, nikdo neumíral a nekřičel. Lynn se zamračila. To přišly až tak pozdě?
Elain ji klidným krokem dohonila a položila jí ruku na rameno. "Přestaň jančit."
Holčička se zaškaredila. "Nejančím. Starám se," prohlásila a zvedla nosík do výše. Na chvilku vypadala úměrně svému věku.
"Zjevně se nestalo nic hrozného," řekla Elain a opravdu se snažila, aby to neznělo jako že se snaží něco zlehčovat, bohužel přesně tak si to vyložila Lynn. Vysmekla se jí a s rukama trucovitě založenýma poodešla.
"Takže jsem jako viděla něčí táborák nebo co?" zamumlala.
Proč z ní udělali čarodějnici, když ji nikdo nebere vážně?

Vlček se šoural po tržišti a v duchu si přehrával svůj poslední rozhovor s Rolničkou. Usoudil, že strašně plácal. Povídal páté přes deváté bez ohledu na to, jestli to Rolničce ublíží nebo ne. Prostě mluvil. Musel se vypovídat, protože posledních pár dní měl pocit, že všem kolem lže a přetvařuje se. Usmíval se na Rolničku, která se o něj starala jako o vlastní dítě, jedl za peníze Yorika a Mathiase a přitom byl myšlenkami pořád u Daniela.
Někdo ho šťouchl do zad. Byl to Roark. Vlček ho už hodnou chvíli neviděl. Měl celkem jasnou představu o tom, co Roark po večerech dělal, vzhledem k tomu, že odcházel s peněženkou plnou a vracel se s prázdnou. Jenom doufal, že ten mladík neskončí na hrobařově stole jako jedna z těch ohavných, vředy nadutých mrtvol, kterých už taky pár viděl.
Ale Roark byl v pohodě. Vlastně víc v pohodě, než kdykoliv předtím. Jeho zlodějské dvoubarevné oči si chlapce neprohlížely tak podivně jako předtím.
"Na couračce?" zazubil se teď Roark.
"Jo, tak trochu."
"Nechceš se podívat, jak žongluju?"
Vlček přikývl. Vzhledem k prvotní nevraživosti nikdy nenašel odvahu jít se podívat na Roarkovo vystoupení. Roark byl žonglér, o kterém Mathias (ačkoliv ho neměl zrovna rád) prohlašoval, že je bezpochyby nejlepší v zemi. Žongloval s pochodněmi, noži, štěňaty...s kdečím. Slečny vzdychaly, protože přitom býval do půl těla nahý, aby si náhodou nepodpálil košili.
Teď se Vlček usadil na pult stánku s košíky a přes hlavy přihlížejících pozoroval tančící plameny. Roark měl po celou dobu vystoupení na tváři zářivý úsměv, i když mu plameny olizovaly prsty, když pochodň špatně chytil. Bylo to fascinující.
Tleskající publikum si vyžádalo přídavek, mince zvonily Roarkovi u nohou a mladík tentokrát vytáhl nože. Vlček se na pultě zavrtěl. A pak to uviděl.
Jenom kratičký záblesk oranžové, schovaný mezi tlumenými barvami měšťanských pláštěnek. Srdíčko se mu v hrudi rozeběhlo cvalem. Byla tam. přišla za známou - Roarkovou - tváří. Razila si cestu špičatými lokýtky, kapuci napůl spadlou, rty tvrdohlavě stažené, oči veliké a zelené.
Vlček zase začal dýchat a zcela vážně si pomyslel, že dostat zlaťák za každé odloučení a shledání, které mu osud postavil o cesty, už by byl pořádný boháč.

Když celý svět odešel...

28. října 2013 v 20:51 | Moi Keiniku Sang |  Krátké povídky
"Takže ty ho znáš?"
Koutkem oka mrknu na postavu sesypanou na pohovce jako dokonalá hromádka neštěstí. Znám ho? Najednou si nejsem tak jistá.
"Je to přátelství z pískoviště," odpovídám a loupu zaschlou krev z lemu rukavice. "I když na pískovišti jsme si vlastně nikdy nehráli."
Je mi věnován silně pochybovačný pohled. "Je o dost starší než ty."
"Zas o tolik ne," ohrazuju se okamžitě a znovu se na něj dívám. Pravda, sedm let je celkem dost, ale oba jsme vyrostli. Ty viditelné rozdíly smazal čas. Pořád nás dělí sedm let, ale nezasvěcený člověk by hádal maximálně tři. Hodně jsem zestárla, já vím. Můj obraz v zrcadle mi to každé ráno připomíná.
A on? Vyrostl do krásy, jestli se o klucích něco takového vůbec říká. Má dlouhé vlasy a veliké oči. Nos špičatý a bradu trochu povýšenou, ale to se dá snadno odpustit.
Přátelství z pískoviště. Jako by mezi chvílí tam a chvílí tady ležela celá tisíciletí. Ani mě nepoznal. Když mu řeknu jméno, nevybaví si můj obličej, jsem si tím jistá. No dobře, je v šoku. Ale kdo sakra není v šoku? A navíc, jak moc musí být člověk v šoku, aby zapomněl na jedinou holku, kterou kdy měl, jestli se to tak dá říct?
Teď už ho nepokrytě prozkoumávám očima. Vlastně vypadá hrozně a třese se tak, že to vidím až odsud, je to jako křeč. Neudrží ani sklenici vody.
Byl nepříčetný předtím nebo je teď? Vždyť je to jedno. Každému široko daleko hrabe prvotřídním stylem, vzhledem k tomu, co se kolem děje. Nejen, že je pekelně těžké zachovat si zdravý rozum, ale ještě navíc nikdo se zdravým rozumem nepřežije.

Přitočí se ke mně S. a šeptne mi do ucha: "Myslím, že máš na botě mozek."
Bojí se, že tu zaneřádím koberec? Na to je trochu pozdě, veškeré charizma perského vlasu je dávno pohřbené v nějakém masovém hrobě. Stejně ale klepu špičkou těžké boty o podlahu a hlavní zbraně se pokouším mozek odstranit. Mozek. Mám na botě něčí mozek. Kam ten svět dospěl?

Ačkoliv celá místnost se živě baví-křičí-umírá, moje kroky se mi zdají hrozně hlučné, když jdu k pohovce. Sedám si vedle něj a beru ho za ruku, zatím ne jako kamarádka z pískoviště, ale jako jeden z anonymních ksichtů ve vojenské zeleni, kterých je všude plno.
Oči má přilepené k podlaze, ale jeho dlouhé prsty, studené a vlhké, skoro okamžitě zavírají mou ruku do ocelového sevření. Cítím jeho tep, jsem si jistá, že je jeho, protože letí jako splašená kobyla. Nedostane infarkt? To by tak scházelo.
Na minutku zavírám oči a představuju si, že sedím na houpačce v parku, kam jsme chodívali. Sedmiletá holčička se dvěma střapatými vrkoči. A houpe ji zamyšlený čtrnáctiletý chlapec s třpytivými vlasy. Skoro cítí vítr a vůni jeho vždy perfektně vyprané chlapecké košilky.
Nikdy se moc neusmíval, ale hodně mluvil. Přísně a vážně. Dalo mi hodně práce vyloudit na jeho obličeji úsměv, ale když se to povedlo, vydržel mu. Když jsem ho nedávno viděla smát se z propagandistického letáku, byl to úsměv cvoka. Maniaka, fanatika s cílem, který se dávno rozpadl.

Když oči otevírám, dívá se na mě. Duhovky se mu temně lesknou, obličej má skoro průsvitný pod aureolou rozcuchaných vlasů. Trochu zcestně si uvědomuju, jak jsem ošklivá ve své neskutečně špinavé uniformě, s hrubým kulatým obličejem a nazdařbůh ošmikanými vlasy pod umaštěným šátkem. Jeho dospělé já má obdivuhodný (nebo zavrženíhodný? Ještě jsem se nerozhodla.) dar takhle působit.
Už nemá ten výraz, který měl, když jsem se pro něj natahovala z helikoptéry. Clona děsu a paniky se rozpouští. Na vteřinu neodolám a znovu si vybavuju ten moment, kdy jsem ho tam dole uviděla. Radost, smíšená s úlekem, nadšení versus strach ze zklamání, chvilková ztráta kontroly nad myslí, zával vzpomínek z protržené hrázi paměti. Taky trocha šoku. Potom ta studená sprcha, když se vrhnul po mé ruce a mně došlo, že mě nemůže ani omylem poznat. Ostatně, děvče, které znával, nemělo na botách mozek.

Asi se usmívám jako blbeček a cítím divno v očích. Už dlouho jsem neměla pocit, že začnu brečet, ale teď chci, opravdu moc, chci řvát jako rozmazlený fakan, kterému jeho oblíbenou hračku vyměnili za jinou, stejnou na pohled, ale jinou vším ostatním. Chci ho obejmout a vzlykat do vesty jeho hedvábného obleku, ale zároveň bych mu nejradši rozbila nos. Proč je tady, proč teď, proč v tomhle světě? Můj nejlepší kamarád.

Radši nasazuju pokerface a odvracím se. Nechávám ho, ať drží mou ruku, urousanými zády se bořím do opěrky gauče a toužím po tom prázdnu, které ještě před hodinou panovalo v mojí hlavě, duši i žaludku. Teď už panuje jenom v žaludku, ale nedokážu si představit, že bych pozřela byť jen jedinou pitomou sušenku.

A pak, zničehonic, jeho sevření měkne a zároveň sílí, a vzduch vedle ucha mi houstne očekáváním.
"Tys tak vyrostla," řekne vykřičeným, suše chraptivým hlasem a já cítím, že se usmívá, takže peklo během té vteřiny přece jen zamrzlo. Pokládá mi hlavu na rameno, zatímco já zpracovávám data. V hrsti svírá lem přikrývky, kterou mu přehodili přes ramena, a přitahuje si ji těsněji k tělu.

Svět je krásný.
I když žijete uprostřed inferna a máte na botách něčí mozek, svět je pořád krásný. Přinejmenším se snaží a za to má u mě bod.

"Přítel je ten, který přichází, když celý svět odešel."
Anglické přísloví

Liebster Blog Award

28. října 2013 v 12:15 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
A máme tu další inteligentní řetězák, který pomáha Moi splnit její kvótu "pokus se o těch blbých prázdninách napsat alespoň pět článků". Funguje to následujícím způsobem:
"Bloger, který je nominovaný, odpoví popravdě na 10 jemu položených otázek a zároveň vymyslí 10 svých vlastních. Určí také, kdo z jeho oblíbených blogerů na ně bude odpovídat. Oněch 5 zvolených šťastlivců pak na otázky odpoví, vymyslí své a nominuje další následovatele. A tak to jde dál a dál a dál."
Zdroj: Pet!nka. Poté, co jsem horko těžko vymyslela nesrozumitelné šroubované souvětí, jsem usoudila, že bude jednodušší sem zkopírovat vysvětlení z Pet!nčina blogu. A Pet!nka mě taky nominovala.

1) Jak si vybíráš přátele? A co tě na lidech naopak odrazuje?
Já si přátele nevybírám. Nikdy jsem za nikým nepřišla s tím, že chci, aby byl můj kamarád. Opravdu nikdy. Vždycky se to vyvinulo samo, takže přátele mi zřejmě vybírá Osud nebo nějaká jiná prudce inteligentní vyšší entita. Co mě odrazuje? Nevím. Když mi někdo nesedí, prostě se s ním nebavím. Například nemám ráda, když se dotyčný tváří, že ho obtěžuju. To mě spolehlivě odradí. Lidi by si měli umět zachovat určité dekorum, i když se jim někdo nelíbí.

2) Kdyby sis mohla vybrat jednu postavu z knihy, za kterou by ses mohla vdát, která by to byla? A proč?
Ááááá...já nevim. Fakt nevííím. Otázky tohohle typu jsou tak těžký, když máte hotovou armádu oblíbenců.

3) Považuješ vzdělání za důležité? Proč ano/ne?
Přirozeně. Bez vzděláním je člověk ještě víc namydlenej než bez něj. Vzdělání poskytuje alespoň možnosti, dává šance. Mimo to mi nějak uniká, co by jeden dělal na světě bez vzdělání. Přinjemenším by to byla nebetyčná nuda.

4) Jaký máš názor na FanFiction? Psala jsi ho někdy?
Dobře napsaná fanfiction je fajn věc. Nevadí mi, když někdo překopává už vytvořené světy, sama to dělám v jednom kuse. Párkrát jsem zkoušela fanfikci psát, ale pokaždé se to brutálně zvrtlo v samostatnou povídku. Hrobař je příkladem tak zářným, že si na něj jden musí vzít sluneční brejle.

5) Co si myslíš o vegetariánství?
Dřív jsem to nechápala, ale můj postoj k masu je čím dál negativnější, takže ano, umím si představit, že bych byla vegetariánka. Rozhodně by to ale nebylo z důvodu "každý stejk je vražda".

6) Zkoušela jsem někdy nějaké D.I.Y. (do it yourself)? Proč ne/povedlo se?
Vzhledem k tomu, že jsem věčně bez peněz, mám DIY ve velké oblibě. Vyrobila jsem si několik kloboučků, některé se povedly víc, některé míň. Taky šiju sovy a ponožkodvědy, sem tam si vyrobím nějaký šperk, eventuálně sponku...a většinou jsem spokojená.

7) Jak si představuješ svoji budoucnost za 10 let?
Nějaký slušný titul, státnice, zaměstnání s dobrým platem. Eventuálně byt v cizině, charismaticky postarší boháč v něm. Jo, jsem snílek. Pořád věřím, že dokážu splnit sny nejen sobě, ale i své rodině. S tvrdou realitou na mě nechoďte.

8) Představ si, že si musíš vybrat jedno období v historii, ve kterém budeš muset žít. Které by to bylo?
Nihaha, italská renesance, renesance, renesance! Nejúžasnější a nejlepší a nejzajímavější obobí v dějinách Itálie! protože Borgiové, Machiavelli, Mediceové, Sforzové a Ezio Auditore! Protože krásný šaty a vraždy na ulici za denního světla a každej den výzva!

9) Jak si vybíráš oblíbené blogy? Co musí blog mít, aby tě zaujal?
Buď jsou to blogy mých kamarádů nebo blogy inteligentní nebo blogy šílené nebo blogy inteligentně šílené patřící mým kamarádům. Blog, který mě má zaujmout, musí mít kultivovanou vizuální stránku, která nechává prostor pro přemýšlení, co se schovává za autorem. Jeho obsah by mi měl být nějakým způsobem blízký - slohem, myšlenkou, zájmy. Někdy to ale funguje taky tak, že někoho zaujmu já, načež pak jdu a brouzdám jeho blogem a někdy přijdu na to, že máme něco společného. Rozhodně to nedělám tak, že bych zadala do vyhledávače dejme tomu "anime" nebo "Tolkien" a napráskala si do oblíbených všechny blogy, který najdu.

10) Cítíš se dobře, když jsi středem pozornosti?
Vlastně docela ano, ale nesnáším, když na mě upozorňuje moje máti. Ze záhadného důvodu je mi zrovna tohle strašně proti srsti. Jinak, pokud je na mě pozornost zaměřená z dobrého důvodu, jsem ochotná si to i užít. Zvlášť, pokud je kolem někdo, kdo mě nemá rád, a já ho můžu skrz svůj úspěch pořádně vyfakovat. To mě fakt baví.
Ták, přátelé. Takže moje otázečičky.
  1. Který shakespearovský hrdina/antihrdina je ti nejbližší a proč?
  2. Jak jsi začala psát blog, co tě k tomu vlastně vedlo?
  3. Umíš odpouštět a dělat "tlusté čáry"? Pokud ano, považuješ to za svou slabost nebo naopak?
  4. Máš "něco" z dětství, čeho se nedokážeš vzdát?
  5. Která fantasy bytost by podle tebe přežila v našem světě nejkratší dobu a proč?
  6. Kdybys mohla na světě jednu věc změnit (na rozsahu nezáleží), co by to bylo?
  7. Čeho se nejvíc bojíš?
  8. Máš něco, co ti ostatní můžou závidět?
  9. Ve které knize bys určitě nechtěl/a žít a proč?
  10. Proč je havran jako psací stůl?
A pokračovat by mohly Kláša, Matryoshka, Ani, Nika a Camellia. Až budou mít čas a chuť.
Have a nice day.

Pondělí by se mělo zakázat.

22. října 2013 v 20:00 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Víte, co dělat, když chcete fakt pekelně naštvat partu unavených oktavánů? Pošlete je na celodenní FYZIKÁLNÍ exkurzi do Podělané Prahy.
Vstávala jsem ve 4:20, vlastně jenom o hodinu dřív, než normálně, ale já když nespím alespoň sedm hodin, prostě nefunguju, kolikrát to mám okolnímu světu ještě vysvětlovat, hergot. Takže už v autobuse jsem začala umírat. Popravdě, vypadla jsem velmi pravděpodobně jako posmrkávající zombie s napuchlýma očima, co má beztak nějakou děsnou nakažlivou chorobu. Ta paní, co seděla vedle mě, musela být upřímně nadšená. Soráč, madam, stěžujte si těm inteligentům, co vymysleli exkurzi s odjezdem vlaku v 6:10.
Nuže dorazila jsem na vlak. Tak pracně jsme v něm hledali kupéčka, až jsme skončili v tichým vagóně. MY. V TICHÝM vagóně. Za normálních okolností by to pro nás bylo něco jako peklo na Zemi. Snažily jsme se s Klášou konverzovat, ona mi spamovala Arashi a já si fakt chtěla povídat, páč jsme se dva týdny neviděly. Jenže se dostavila migréna, taková ta vysoce stylová, kdy máte pocit, že vám někdo vráží do hlavy nože. Tak jsem se snažila spát, ale v podělaným vlaku to sakra fakt nejde!

Než jsme dolezli do té školy, kam jsme měli namířeno, myslela jsem, že se složím a tahle myšlenka mě neopustila ani v celých těch slavných laborkách, po kterých nás tahali. Hologramy. Velmi zajímavé věcičky, které musí projít řadou nezajímavých procesů, aby se z nich ty zajímavé věcičky staly. Nicméně pokud bychom měli jenom koukat na ty zajímavé věcičky, trvala by celá exkurze tak pět minut.
Profesoři byli milí a vykládali to i docela zajímavě, ale když se na vás valí sousta PROSTĚ A JEDNODUŠE UŽ OSM LET NEPOCHOPENÝCH POJMŮ, může být přednášející sebelepší, ale stejně prostě budete chrápat ve stoje, eventuálně přemýšlet, jestli si můžete sednout na tu židli za váma. To druhé byl můj případ, protože jsem fakt trpěla. ty místnosti byly malinkaté, vydýchané, naše skupinka ve fyzice totálně dutá (přiznejme si to, holky) a fakt mě to nebavilo. A ta podělaná hlava. Měla jsem milion chutí si ji uříznout.

Hodinová pauza na oběd? Jakej oběd, prosim vás? Snědla jse okurek, dvakrát kousla do řízka a měla co dělat, abych to udržela v žaludku.

Následovala prohlídka reaktoru a já, už v poněkud lepším stavu, jsem s úděsem zjistila, že i CHEMII rozumím víc, než fyzice. ten reaktor byl prima. Prej můžou pořádat havárii každej týden, aniž by to vůbec nějak ovlivnilo zdraví obyvatelstva.

Cesta zpátky probíhala v podobným duchu, jako ta tam. Usadily jsme se a nějaký kulatý pán přišel, že tam má rezervaci. Nakonec jsme skončily v úplně jiným vagóně, než zbytek třídy. Když se setmělo, trochu jsme ztratily pojem o tom, kde krucinál jsme. Kláša začala nadšeně prohlašovat, že pokud jsme to Brno přejeli, "tak jedeme do Budapeště a já zítra nejdu do němčiny, jóóó!"
Evidentně jsme do Budapeště nedorazily.

Výsledek? Veškerý žádný, jenom jsem šla dřív spát. Celý pondělí v prdeli kdesi v Praze, na exkurzoi, která zajímala tak možná pět lidí a na které jsem málem zdechla. proč o tom vůbec píšu článek?

Aha, prokrastinace.

PACIFIC RIM ! ! !

18. října 2013 v 20:40 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
OH GODS. OH ALL FUCKING GODS. Dýchej, Bábo. Všichni vědí, že miluješ obří roboty, tak se seber, píšeš článek. Ale stejně. OH GODS. Chce se mi JEČET! Všichni doufám vědí taky to, co to znamená, když se mně chce ječet.

UPOZORNĚNÍ: Admince momentálně hrabe tak strašně, že následující text zřejmě vůbec nebude dávat sysel. Totiž smysl.

Dámy a pánové, let me present you

Tak dlouho jsme čekali na mimozemšťany z vesmíru, až přišli z moře a zastihli nás totálně nepřipravené. V podobě godzilloidních nestvůr si to namašírovali do světových metropolí a začali lidem pěkně otravovat život. Proto vznikl program Jaeger.
Byli zkonstruování obrovští roboti pilotovaní dvěma osobami v dokonalé mozkové souhře. Jedna osoba totiž takové kolosy nezvládala. Jeden pilot ovládá pravou a druhý levou hemisféru a dohromady tvoří mozek hory kovu o dvou tisících tunách. A tahle hora kovu pak mlátí kaiju.
Raleigh Becket a jeho starší bráška Yancy byli v tomhle fakt dobří, dokud se jeden kaiju fakt nenaštval a doslova nevyrval Yancyho z kokpitu robota jménem Gypsy Danger (mimochodem, je to dáma!) Raleigh s ní, těžce poškozenou, došel na souš (ano, stalo se to uprostřed moře) a skončil jako traumatizovaný dělník na stavbě zdi, která měla před kaiju chránit, ale ukázala se jako pěkně nanicovatá záležitost.
Program Jaeger byl zrušen a z jeho velícího důstojníka, maršála Stackera Pentecosta, se stává paličatý velitel odporu. Posledních pár jaegerů a jejich piloty chce využít ke zničení mostu mezi světem lidí a světem kaiju. K dispozici má mimo jiné i dva lehce...ok, buďme upřímní, dva brutálně pošahané vědátory - Newta Geizslera a Gottlieba (nikdy jsem neviděla nikoho vypadat tak NĚMECKY). Má taky Gypsy Danger. A chce Raleigha Becketa.
Raleigh se u maršála setkává s jeho schovankou, Japonkou Mako Mori, která se ukáže být neuvěřitelně talentovanou, pokud jde o souhru. Ačkoliv maršál o tom nechce ani slyšet, Mako nakonec skončí v hlavě Gypsy Danger s Raleighem a těší se mimořádným úspěchům.
Gottlieb vypočítá vzorec příchodu kaiju a maršál lepí dohromady plán. Začal se čtyřmi jaegery, teď má dva a potřebuje dostat do průchodu bombu, která celý most vyhodí do luftu. Kdo z toho vyjde živý a kdo ne, to neví dokonce ani Newt s Gottliebem a ti toho ví zatrceně moc!
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Už můžu dát průchod své euforii...? Ano?
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá
áááááááááááááááááááááááááááááááááááááYES!!!!!!!!!!!!
Seru na to, že to má poměrně slaboduchou zápletku a postavy často říkají odrbaná klišé, že jednají předvídatelně a skončí to jako červená knihovna! Seru na to! Zvysoka, přátelé! TOHLE BYLO ÚŽASNÝ!!!! WHOHOOOOOOOOOOO!!!!

Seznam věcí, který oficiálně miluju na tomhle filmu:
  • Idris "Freaking hot" Elba. OH MY HEIMDALL. Víte, jestli se někdy vdám, vezmu si černocha. Prostě určitě.
  • Soundtrack. Ramin Djawadi. God bless Ramin Djawadi. Tohle je naprosto neuvěřitelně dokonalá hudba. Už dlouho jsem netancovala na filmovej soundtrack.
  • Saša a Alexis Kaidanovští. Chci prequel o těhle Rusácích, hned!!!! Navíc Robert Maillet s tím platinovým hárem a černou bradou vypadá fakt famózně. Ach jo, proč neměli větší prostor, vsadím se, že se do nich všici zabouchli na první pohled jako já. Truchlím, abyste věděli. *mává černou vlaječkou*
  • Hercules Hansen. Tak. Neskutečnej. Sympa´ták. A má rozkošnýho psa. A blbýho syna, ale ten by se dal převychovat.
  • Hannibal Chow. OH MY HELLBOY, Rone Perlmane, vítej do světa lidí! Nemáš ani tucha, jak tě Bába děsně žere.
  • JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI JAEGEŘI !!!!!!!!!!!! (ok, přiznávám se, většinu tohohle jsem množila kopírováním). Ale prostě chápete, kam mířím. Jaegeři. Bohové. YES PLEASE.
Víte, už po Transformerech jsem věděla, že to nejsou jenom gigantické lodě a gigantická letadla (ANTONOV!!!), ale i gigantičtí roboti. Optimus Prime, hell yes. Sotva jsem se přes to přenesla. protože mě to vyděsilo, chápete? Dobře, beru, že mě bere Iron Man. Ostatně - VÍM, CO JE UVNITŘ, muhehe. Ale Optimus je kamion, proboha.
A oni si teď vymyslí tyhle RAJCOVNÍ OBŘÍ MECHANOIDY, ano, přátelé, použila jsem slovo "rajcovní", a mně nezbývá než brečet do klávesnice, že je to jenom film. Teda ne že bych stála o to, aby mi zmutovanej gigaleguán sežral barák, ale chci svýho jaegera, fešnýho pilota do party a běda, jestli mi mýho kovovýho miláčka poškrábete, plazovití zmrdi!!!
Chci jaegera!!!! Sakra! To snad neni tak strašně velká prosba, ne? Jenom jednoho malinkýho jaegera. *puppy eyes*

SAŠAAA!!!!
ALEKSIS?!
(Teda, tak jako tak z too jde udělat Saša, ale právě jsem divoce gůglila, abych přišla na to, kdo z nich je Aleksis. Zatracená ruština.)

...a tohle momentálně zdobí můj monitor.

Uf, jsem vyčerpaná. Naprosto dokonale. Takhle se musel cítit můj KM Player, když mi včera na plochu vyházel asi tak trilion errorů, načež jsem ho odinstalovala.

50 odstínů šedi

18. října 2013 v 15:24 | Moi Keiniku Sang |  Knihy - jedna z podstat mé existence
Jeden z vedlejších účinků faktu, že jsem nešla do školy, je i tohle. Za tři dny jsem zhltla první díl téhle "děsně provokativní supermegaerotické bestsellingové záležitosti", ze které celý svět sedí na prdeli.

Děj je vcelku jednoduchý - Anastasia Steeleová se shodou okolností seznámí s nechutně bohatým a krásným Christianem Greyem a najednou se ocitá až po krk v podivném vztahu, zahrnujícím Dohodu o mlčenlivosti, nebezpečný červený pokoj a spoustu divných věcí okolo. Christian je maniak posedlý kontrolou a vypadá to, že není schopný jiné než fyzické lásky, kterou ještě navíc popisuje slovy "já se nemiluju, já tvrdě šukám". A Ana, která při jejich prvním setkání byla panna, postupně zjišťuje, jak moc se jí to jeho tvrdé šukání líbí. Jenže je do něj zamilovaná, což jí značně komplikuje situaci. Přesto je přesvědčená, že ho "vytáhne na světlo", protože o něj opravdu hodně stojí.
SPOILER ALERT
Christian Aně sice slíbí, že se pokusí dát jí "víc", ale jakmile jí ( na její přání) předvede, co opravdu vyžaduje a potřebuije od svých sub, Anastasie ho znechucená a citově zlomená a vyčerpaná opouští.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nuže. Na prvních řádcích jsem si zažila menší facepalm, protože mi to přišlo jako nepříliš kvalitní povídka z internetu. Světově uznávaná knížka přece nemůže začínat takhle.
Časem se to zlepšilo, navykla jsem si na sloh (ok, je k uzoufání jednoduchý, dobře) a začala se soustředit na ten zbytek.
Kniha se vlastně skládá z několika jednoduchých, vzájemně se prolínajících celků, z nichž největší je jednoznačně SEX. Sex všude, vždy a pokaždé popsaný nejmíň na stranu, takže příliš originality v tom nehledejte, existuje pouze omezené množství výrazů, jimiž jde popsat sex, aniž by to vyznělo jako psychedelická alegorie. Na téhle části knihy mě nejvíc zaujala skutečnost, že při takovém množství "tvrdého šukání" jsem tam snad ani jednou nezaregistrovala slovo "penis" nebo "vagína", tudíž - buď jem slepá a navíc blbá, nebo to tam prostě nebylo! Pokud to tam skutečně nebylo, musím to ocenit jako neuvěřitelný výkon. I mean - tohle bylo 359 stran tvořených z 97% slušně napsaným pornem. Bez použití takových výrazů! Prostě hustý.
Další složkou je opěvování Christiana. V každé kapitole se dozvíte, jak neodolatelné nádherný, skvostný a megasuperultrasexyžhavý bůh to je. Taky to neustálé glorifikování jeho vlasů - 50 Shades of Grey meets Twilight. Měděné vlasy.
Pak tu máme rudnutí. Hlavní hrdinka rudne pořád, všude a neustále. Škála odstínů jejího červenání je mnohem pestřejší než škála Greyovy šedé, věřte mi.
Na stejné úrovni jako rudnutí je protáčení očí. V jednom kuse tu někdo kroutí očima a já se Greyovi ani trochu nedivím, že za to Anastasii "naplácal", měla jsem tisíc chutí naplácat všem, co za tu knihu aspoň jednou protočili oči.
A mezitím vás Christian sere svou maniakální kontrolou, eventuálně jste zasvěceni do e-mailových konverzací mezi ním a Anou.

Párkrát jsem se vážně zasmála. Anastasia občas řekla nebo si pomyslela takový nepředstavitelný HLOD, že jsem se opravdu musela nahlas smát, což knížce u mě přidává body. Její vnitřní bohyně je sice krajně divná záležitost (mám taky vnitřní bohyni? chci vnitřní bohyni!), ale dost mě bavila, zato její užvaněné podvědomí (vítej v klubu) mi pěkně lezlo na nervy.
Iritovalo mě, kolik věcí bych udělala jinak než Ana, ale to je čistě proto, že mám naprosto jnou povahu, takže nehrozilo, že bych se s ní ztotožnila. Jestli ona nemá jedinou submisivní kost, pak já nemám jediný podělaný submisivní atom a neměla bych ho ani v Červené ani v žádné jiné cimře.
Oblíbila jsem si Taylora. Vlastně ho můžu prohlásit za nejoblíbenější postavu. Přišel mi tam jediný takový normální.
Jsem si celkem jistá, že si přečtu i zbytek, protože to skončilo tak podivně. a možná zkusím i angličtinu, protože tem překlad je prostě grrrr. I přesto je to záležitost tak na 70 - 73%.
A ten film skutečně nechci vidět. Anino neustálé vzdychání nad Christianem mi naprosto znemožnilo představit si ho po svým, takže kdykoliv teď vidím nějaký potenciální cast, přemýšlím, na kterého z těch fešáků by kývla Ana. Zatím si říkám, že Matt Bomer je dobrá volba.
Kdosi řekl v souvislosti s filmem jméno Cillian Murphy. Mám silné a oprávněné podezření, že kdyby Christian Grey dostal obličej tohohle...jo, musím ten výraz použít, psychoandílka, už nikdy nebudu schopná podívat se na jediný film, ve kterém mladý pan Murphy hraje.

Haruki Murakami - Norské dřevo

16. října 2013 v 19:56 | Moi Keiniku Sang |  Knihy - jedna z podstat mé existence
Právě mi došlo, že já, takový notorický čtenář, nepíšu články o knihách. Jdu se zahrabat.

Tóruovi je právě čtyřicet a má pocit, že by bylo vhodné trochu bilancovat, nuže tak učiní. Vrací se do doby, kdy mu bylo dvacet a Norské dřevo vypráví epizodu v jeho životě, kdy mu do existence výrazně vstoupily hned tři ženy. Dvě více, ta třetí méně, ale přece.
Devatenáctiletý Tóru si po

klidně žije na univerzitní koleji se svým divným spolubydlícím. Má brigádu, dobře se učí, občas chodí ven. Jeho jediný přítel Nagasawa ho tahá na výlety za fyzickou láskou, ale Tórua to naprosto nenaplňuje, srdcem je totiž absolutně jinde, ačkoliv míval i přítelkyni.
Tóru je srdcem u Naoko, krásné a o trošku starší dívky v sanatoriu uprostřed hor. Naoko byla odeávna jeho nejlepší přítelkyní a chodila s jeho nejlepším kamarádem Kizukim. Když Kizuki spáchal sebevraždu, zdálo se, že Naoko začne chodit s Tóruem, ale míst

o toho se její psychický stav zhoršil natolik, že musela být umístěna do sanatoria. Tóru ji miluje a dobře to ví, ale taky si uvědomuje rozdíl mezi láskou a láskou. Láska k Naoko je opravdová, čistá a nejspíš věčná.
Jenže Naoko je te´d daleko a do Tótruova života vstupuje Midori, energická a přítulná dívka se zálibou v poněkud obscénních řečičkách, ale v zásadě strašně správná holka. Tóru se s ní spřátelí, navštěvuje ji, dokonce poznává jejího umírajícího tatínka a po jeho smrti jde s Midori na porno, ale je přesvědčený, že jsou pořád jen přátelé. Jenže Midori už do něj zamilovaná je a teprve až se spolu jaksi pohádají, dojde Tóruovi, že on do ní vlastně taky.
Mezi tím navštěvuje Naoko v sanatoriu a poznává Reiko. Starší extrovertní ženu, která je v sanatoriu už sedm let a s Tóruem se prostřednictvím Naoko velmi sblíží.
Do Tóruova života se tak vkrádá chaos a Reiko je jediná, se kterou o něm může mluvit. Rozpolcený mezi hlubokým citem k Naoko a příjemnou a hlavně perspektivní zamilovaností do Midori se snaží najít řešení. Dlouze si dopisuje s Naoko, píše jí každý týden jeden dopis a ona mu odpovídá, ale jak se její stav zase horší, dělá jí problémy i psaní dopisu a nakonec už koresponduje jenom Reiko.
SPOILER ALERT
Naoko musí být přemístěna do specializované nemocnice a vrací se z ní zdánlivě v pořádku. Reiko i Tóru jsou přesvědčení, že je z nejhoršího venku a brzy bude moci opustit sanatorium a žít s Tóruem, jak si naplánovali. Ona se místo toho oběsí v lese.
Reiko po sedmi letech opouští sanatorium a cestou za svým novým domovem se zastaví u Tórua. Udělají si vzpomínkový večer, protože Naočin pohřeb byl strašně depresivní, a potom se pomilují.
Tóru žádá Midori, aby mu dala čas a kniha končí otevřeně s jakousi nadějí na jjich vztah.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak Ryú, tak Haruki Murakami ve mě nechávají dost zvláštní pocity. Zrovna, když začnu být přesvědčená, že mě ta knížka nebaví, stane se něco tak bizarního a provokativního, že ji zase začnu milovat.
Norské dřevo se pořádně rozjelo až na konci. Ačkoliv byste to možná nečekali u tak romantické zápletky (ačkoliv v dobrý konec jsem nedoufala ani vteřinu, je to Murakami), bylo tam spousta sexu a erotiky. Murakami se s tímhle naprosto nemaže. Opravdu jsou tam pasáže, které nepřečtete bez červených uší.
Občas jsem se docela ztotožňovala s Tóruem a jeho rutinním, poměrně nezajímavým životem. Oblíbila jsem si Midori a Reiko, k Naoko jsem celou dobu zachovávala neutrální postoj. Nagasawova životní filozofie mi přišla zajímavá a inspirativní, v jistým slova smyslu bych strašně chtěla umět žít jako on, ačkoliv v zásadě byl Nagasawa parchant.
U Murakamiů je jeden zásadní problém - i když je čtete poměrně pravidelně, nikdy si nemůžete být naprosto jistí, na co u nich narazíte. Norské dřevo se tvářilo jako naprosté neviňátko, kupříkladu. není to četba pro každého a na způsob, jakým oba píšou, je třeba si zvyknout.
Zatím mám přečteného víc Harukiho. Mám pocit, že Ryú je krapet drsnější, ale to se musíte přeptt Kláši...
Ti dva se mi líbí. Jsou takoví nenačichlí euroamerickým stylem. Myslím, že bych je poznala. asi nerozeznala od sebe, ale poznala, což můžu říct jenom o málokom.

A ne, nejsou příbuzní. A dost se mi pletou, teda, abych byla upřímná. Asi si přečtu Piercing. (Hned poté, co dočtu Desirée, Morta, Sekáče, Magický prazdroj a 50 odstínů šedi.)

Pár (s)prostých faktů

15. října 2013 v 19:35 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence

Fakt č. 1

Nejsem schopná přestat chodit do školy. Nebo já nevím. Jsem asi jediný...no dobře, jeden z mála lidí na našem gymplíčku, kteří paličatě chodí do školy se zavázaným krkem, teplotou a morbidním tuberáckým kašlem, denně tam posmrkají všechny utěrky na dámách a počítají minuty do konce vyučování. Přesto tam chodí. Jop. To jsem já.
Co mě ale děsí je skutečnost (...nemá tady někde být čárka...?), že i když o sobě vím, že jsem nemocná a že jiní jsou na tom mnohem míň špatně a přesto zůstanou doma, pokaždé cítím děsný výčitky svědomí, když se uprostřed týdne rozhodnu zalehnout a předstírat jakousi léčbu. Nevzpomínám si, kdy jsem byla naposledy opravdu ležák na týden, vždycky je to jednodenní záležitost, takže ve skutečnosti pak vypadám jako větší ulejvák než ti, kteří si doma válí šunky třeba tři tejdny, protože to vypadá, že se zaměřuju na určitý dny. Což není pravda, tak úplně. Já jsem fakt ochotná se na ty zítřejší dva testy naučit. Klidně si je dopíšu v pátek. TAK PROČ SE CÍTÍM TAK BLBĚ?
(jestli to náhodou nesouvisí s tím, že vlastní matka by mě nechala jít do školy i s morem, ale doma kolem mě chodí v protiradiačním obleku, sotva vezmu kapesník do ruky)

Fakt č. 2

Tumblr je regulérní zlo a ničí mi život. nedělejte si tam účet, pokud nechcete skončit jako totální závisláci. Že nebudete závislí? Jo, to jsem si myslela taky. Pro mě je to vlastně ideální záležitost, protože můžu screenovat jako o život a všechno to tam cpát, namísto spamování blogu. Ale skutečně, občas jsem ve stavu, kdy aktualizuju stránku po deseti vteřinách, ačkoliv je mi jasné, že se tam mezi tím neudálo naprosto nic.

Fakt č. 3

Jsem součástí samých komorních fandomů. Nebo lépe řečeno - většina fandomů, jichž (je to správnej tvar..? sakra, neumím česky!) jsem součástí, je komorní. V některých případech by se jejich členové v pohodě vešli do našeho obýváku. K tomuto zjištění mě přivedl právě Tumblr Srandovní je, jak si příslušníci těchto malých fandomů stěžují na nízký počet lidí, s nimiž můžou svou úchylku sdílet. Jak já ji rozumím. Kdyby všichni nebyli rozesetí po celým zatraceným světě, pozvala bych je na čaj a sušenky nebo tak něco, a mohli bychom řešit, co bychom si zamanuli.

Fakt č. 4

Náš občankář zřejmě trpí nějakou zvláštní úchylkou, která ho nutí pouštět nám ošklivé filmy. Začalo to v sekundě, když nám - tehdy dvanáctiletým dětem - pustil Kladivo na čarodějnice. O něco později se vytasil s Černobylem - nultou hodinou. Fuuu. To je hnus, velebnosti. A poslední dvě hodiny ZSV nás oblažoval dokuemntem nazvaným velmi výstižně ŠMEJDI. osobně bych ho přejmenovala spíš na ZMRDY, ale chápu, že to by asi neprošlo. Vřele doporučuju se na to podívat, ale musíte mít silnej žaludek. Agresor jako já bude po shlédnutí chtít nakopat citlivé partie jistých osob. Je prostě neuvěřitený, co se u nás beztrestně děje. Respektive, já nechápu, jak se tohle může beztrestně dít. No fucking idea!

Fakt č. 5

Jsem kurva zase nemocná, ale to už jste asi pochopili z Faktu č. 1.

Posledních -náct

10. října 2013 v 19:06 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Juj. Tož mám zase narozky. Další rok života e sebral a odletěl na Bahamy, ani se nezeptal, parchant. Devatenáct, to neni špatný. Ale jako nějaký extra terno to taky nevnímám. Zvlášť, když jsem si za ten rok nestihla nia koupit tu symbolickou první flašku.

Nicméně, jako vždy slaví narozeniny taky Charlie Dance.
Mám svoje datum narození o to radši, že se v ten den narodili i tak úžasní lidi jako on. Má 67 a všichni fanoušci Hry o trůny skáčou po pokoji a řvou ALL HAIL TYWIN LANNISTER! ...nebo je taky možný, že to dělám jenom já, poněvadž jsem lehce miglá do palice dneska. Teda i včera a zítra budu taky.

Nuže, nemám depresi, ani njak zvlášť dobrou náladu, jenom stříhám metr do konce pátečního vyučování. Měla bych se učit na biologický seminář, ale narozeninový článek prostě odkládat NEBUDU. Ani kvůli chromozomům a karyotypu. respektive - kvůi těm už VŮBEC NE.

V podstatě už mám za sebou jednu oslavu narozenin. vyrazili jsme s rodinou na každoroční Burčákové slavnosti do Hustopeč. Zpočátku to vypadalo dost bledě, ale nakonec se nálada rozjela docela slušně. Spořádala jsem nehorázné množství bramborových spirálek (už nikdy nebudu jíst chipsy, protože se to nedá srovnat) a vypila pár kelímků burčáku, jenomže jsem byla slučně nahlodaná nemocí a tudíž se mi začala takřka okamžitě motat hlava. Musela jsem přestat pít, bé.
Dostala jsem něco peněz k narozkám, od babánky od pseudotety, který je v podstatě součást rodiny, i když ne po krvi. Tak jsem nakupovala...nikoliv ve velkém, ale nakupovala. Koupila jsem si čepici ušanku se super bambulí. To byla taková koupě v afektu, zalíbila se mi a usoudila jsem, že už jsem si dlouho nekoupila čepici.
A pak jsem strávila asi čtvrt hodiny strávila u stánku s plšáky-polštářky. Pillow pets, vous savez. Měli je za pakatel a já najednou strašně zatoužila mít polštářkové zvířátko, takže jsem tam stála mezi tou bandou malých dětí a rozhodovala se mezi chlupatou ovcí a pejskem záchranářem. Matka jdnoznačně podporovala ovci, otec zase psa. Nakonec jsem si vybrala psa. Čistě proto, aby Pudinni (moje plyšová ovce) nežárlil.
Tak mám polštářkového pejska záchranáře se soudkem rumu pod krkem (ten je bohužel taky jenom plyšový). Pojmenovala jsem ho Mufi Polštářek, přičemž první bylo na světě to nabízející se "polštářek" a až pak mě napadlo "Mufi". Dokonce mám obavu, že je to zkratka od "muffin". Ehm, no nic. Miluju ho. je skvělej. Miluju všechny svoje plyšáky a nedokážu bez nich žít a s Mufim mi to extra došlo.

Dál jsem dostala k narozkám spoustu originálních přání:

Erik: "Všechno nejlepší hostinská :D :D" - hráli jsme spolu v Šumaři na světě, kde jsem dělal hostinskou Motšach (ano, původně je to mužská postava)

Barbucha, ségra od Kubi: "Uplně jsem zapomnělala že máš narozeniny 10.10. a k 10 si dostala 3 patrovej dort, ale máme fcb :D Takže všechno nejlepšíí Bábo ;)" - absolutně si nevzpomínám, že bych jí někdy o tom dortu říkala, ale nevadí, lol.

Šajda: "Ještě jednou všechno nejlepší + ať ti vyroste i ten druhej špičák jako Toshimu! xD" - no, tohle je dlouhý příběh.

Cam: "バーバちゃんお誕生日おめでとう~ (๑・ω-)~♥ " - kdyby mi Cam popřála česky, asi bych se vyvrátila XD.

Vojta: "Bári, vše nej k dnešnímu lvl upu!" - level up. To zní rozhodně mnohem líp než "sakra, jsem zase o rok starší"...

Kakšó: "Báboooo!!!! Všechno nejlepší, ty velká holko! :D Ti vymyslím ještě nějaký kombo přání, teď jsem na to moc vypatlaná... (nebo taky ne XD)" - abyste rozuměli, Kakšó si leží doma v postýlce s čajíčkem a je strašně nemocinkaná, sviňa jedna, zatímco my ostatní tu jak jebky chodíme do školy XD. No nic.

Becca mi dala tříměsíční membership na Deviantartu. To mě málem kleplo, upřímně, takže jsem tam honem napsala údajně strašně dojemnej děkovnej status. To byla regulérní podpásovka, to jsem fakt nečekala :).

A od mamánky jsem dostala kabelku. vytouženou kabelku, nad kteru jsem slintala pokaždé, když jsem ji viděla za výlohou. je prostě dokonlá, úžasná a nádherná, a to prosím nějsem žádný kabelkový maniak! Ale prostě ji nenajdu nikde na žádným obrázku, ani kdybych se rozkrájela, takže musíte počkat, až najdu tu webku, která se i někam vypařila, pak vám ji vyfotím. je to totiž SKVOST.
Táta mi udělal dort. Ano prosím, můj otec mi udělal dort. je to rychlý, jednoduchý a neuvěřitelně dobrý dort. Mám v plánu upíct si jeden i sama, ale kdy na to dojde, čert ví. Možná ani ten ne.

Zatím jsou tyhle narozeniny úžasný. Jsem spokojená jak kotě s klubkem. trochu to kazí skutečnost, že se tu blbou genetiku budu muset naučit, ale stejně. Momentálně teď jsem oficiálně spokojená.

Hrobař - část 55.

8. října 2013 v 16:19 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Jakkoliv se to zdálo v souvislosti s Llewelyn neuvěřitelné, následujících několik hodin kráčely v tichu. A poměrně svižně. Lynn sice pořád pobolívala hlava a občas jí bylo vyloženě na omdlení, ale to vždycky zastavila a předstírala, že si obírá kudlibabky z punčoch nebo zavazuje botu, dokud se nevydýchala. Hovorná ale zrovna nebyla. Navíc ji zaujal les. Ačkoliv po lesích lítala už milionkrát předtím, teď se jí před očima začaly vynořovat drobné krásy, které ji zaměstnaly na desítky minut.

Elain mezitím přemýšlela a dospěla k závěru, že i kdyby Lynn nepocházela z čarodějnické rodiny, byla by pořád mimořádně neobvyklé mladé stvoření. Tak předně se přátelila s hrobařem a pak i s jeho malým nalezencem, jako by se nechumelilo. Žádné předsudky ani názory odpapouškované od rádoby moudrých dospělých. Taky žila bez matky a když ji pak náhodou našla, akorát se na ni naštvala nejevila žádný zájem vytvářet jakýkoliv vztah. Cokoliv nového a divného se kolem ní začalo dít, Lynn to prostě přijala a přizpůsobila si to. Sama jenom dospívala, tak, jak ona chtěla, po svém. Nic ji nedeformovalo. Tenhle mladý stromek se nedal ohýbat.

Vůně kuřecí polévky se rozvalovala v každém koutě pokoje, když se Daniel probudil, takže byla jeho prvním naprosto čistým vjemem. Jenom myšlenka na to, jak dlouho už nejedl, mu sebrala polovinu z té chabé trošky fyzické síly, kterou teď oplýval. Koutkem oka viděl Žence. Chodil prsty po ostří kosy sem tam, zjevně se výborně bavil.
"Už jste vzhůru?"
Ne, tvrdě spím, měl hrobařsto chutí odpovědět, ale namísto toho se pokusil o milý úsměv. Vrátného kulatá červená tvář se zdála upřímně ustaraná. To i mnoho dalšího ho velmi šlechtilo. Většina lidí by přede mnou spíš utekla, než by se namáhali táhnout mě do postele, kde jsem jim akorát zasvinil peřiny, pomyslel si Daniel.
"Jsem jenom trochu mimo."
Vrátný na chvilku zmizel za dveřmi a když se vrátil, nesl misku polévky, respektive něco jako menší kotel. Daniel si byl jistý, že taková porce ho na místě zabije, pokud ji vpraví do zničeného žaluku naráz. Poděkoval a ve snaze rozlít toho co nejmíň podpíral misku dlaní, i když pálila. Po první lžíci si byl jistý, že ví, jak se cítí upíři, když se po staletém spánku poprvé napijí lidské krve. Každá žilka v něm doslova ožila.
"Kde jste se vzal u hořícího kostela? U brány jste vypadal, že máte dost, tak jsem čekal, že si najdete nějakou pěknou cimru někde v hospodě a pořádně se prospíte."
Žnec na poslední chvíli vyskočil, když se vrátný rozhodl posadit na židli u okna. Upustil pár ošklivých slov, kosu opřel o zeď a uvelebil se na pelesti vedle Daniela.
"Popravdě jsem to měl v plánu, ale když jste mi řekl o tom...ehrm, zvyku ohledně pohřbívání..."
"No, teď ho zřejmě budeme muset změnit. Kostel je nadobro v tahu, modlit se asi budeme chodit na jarmark nebo kam. Co se bude dělat s těly, to vymyslí až vrchnost," pokyvoval hlavou vrátný a hladil si strniště na bradě. Vypadal jako venkovská veze nějakého velkého myslitele.
"Však bylo na čase, aby ten hnus někdo podpálil!" Jolana stála ve dveřích s rukama vbok. Byla stavěná dost dobře na to, aby vyplnila celý prostor mezi veřejemi. Promluvila nhlas a její tón se nijak netajil spokojeností, že kostel i se sklepením plným mrtvol (nebo alesoň jeho větší částí) lehl popelem.
"Jolano!" sykl její muž a na spáku mu naběhla žíla.
"No co je? Už roky říkám, že je to sprosťárna, takhle zacházet s mrtvejma! Asi jsem fakticky přespolní až do morku kostí. proč tady není hřbito, jako všude jinde, hm? A co vy, chlapče? Chutná vám polívka?"
"Je skvělá, děkuju," usmál se Daniel. Z těch několika vět, které žena řekla, mu bylo dokonale jasné, jak to tady asi chodí. Jolana vartuje po náměstí a vyřvává do světa svoje, podle mnohých nepochybně kacířské, názory, ale jako čarodějnici ji nikdo neudá, protože z ní všichni mjí vítr. Je to rázná žena se silou býka. A říká "chlapče" mužům tak o pět let starším, než je sama.
Jolana vzala do ruky pramen jeho vlasů a nespokojeně zamlaskala. "Je to seškvařené. Budeme to muset ostříhat. Nachystám vám vodu, abyste se mohl umýt. dala bych vám i čisté šaty, ale pochybuju, že vám něco po mým starým bude."
Vrátný se zachechtal a poplácal si rostoucí bříško. "Spíš se do všeho vejdete dvakrát."
Zasmáli se společně. Vlastně to ani nebylo vtipné, ale i tak se Daniel zasmál, čistě jeno pro ten pocit. Hliboko v mysli mu hlodala domněnka, že tohle nebude jen taková srdečná nezištná pomoc, ale prozatím se rozhodl tohle odsunout na vedlejší kolej. Dost možná je to jenom důsledek neurózy, kterou si buduje z neustálého kontaktu s hranicí mezi životem a smrtí.

Vlček hrál s rolničkou karty. Napřed ho to musela naučit, pak asi dvě hry vyhrál, ale teď už se nesoustředil a Rolnička ho porážela docela snadno. Chlapec by myšlenkami jinde. Znovu musel myslet na hořící kostel a neurčitý pocit, že se tady zase děje něco důležitého, ale on včas nenskočil do kola a proto je teď úplně ztracený a musí se spokojit s rolí diváka.
Zničehonic položil karty symboly nahoru a zhluboka si povzdechl.
"Chybí mi Lynn."
Rolničce poklesly koutky úst a srovnala svoje karty na hromádku. "Ta malá zrzečka?"
"Jo."
Bylo to úplně vytržené z kontextu a děvče nevědělo, jak reagovat. Holčičku, o které Vlček mluvil, si pamatovala jenom matně. Vlastně spíš vůbec.
"Nevadí, když už dneska nebudeme hrát? Jsem unavený."
Promnul si oči, pak se natáhl na podlahu vedle postele a zadíval se na strop.
"Chtěl bych to všechno zpátky. Mám vás moc rád, všechny, ale dal bych nvím co za to, aby bylo všechno jako dřív. Víš, že mě Daniel dokonce učil, jak nachystat mrtvého do hrobu? To mu nalíčíš tvář, aby byl jako živý, a taky zamaskuješ ránu, když ho třeba pobodali nebo tak...bylo to zajímavý a Daniel říkal, že mi to šlo. Lynn se někdy dívala, kdy jsem někoho maloval. Mohli jsme se u Daniela učit oba a byli by z nás hrobaři. Neříkám, že bych přímo chtěl být hrobař, ale bylo by to fajn. Lidi by mě pořád potřebovali. A měl bych dost pěněz. Daniel měl hodně peněz, ale sám nevěděl, za co je utrácet, tak je dával Lynn a ona za ně kupovala dobroty na trhu. třeba tkový ty, který si mohly dovolit jenom fakt bohatý děti. Vždycky, když se začala motat kolem stánku s cukrovinkama, všichni si mysleli, že je zlodějka, ale ona pak vytáhla zlaťák a všichni sklapli. To byla sranda. ostatně, i mě si Daniel koupil. Pamatuju si, že jsem byl v cele s několika dalšíma klukama všichni se ho děsně báli, ale já ne a tak si mě koupil. Taky mě zachraňoval. Mě i Lynn. Málem kvůli tomu umřel..."
Vlček mluvil a mluvil. jeho hlas měnil barvu podle toho, o čem zrovna byla řeč. Rolnička jenom zírala v němém úžasu a mechanick sbírala karty z podlahy. Nikdy předtím neslyšela Vlčka tolik povídat. Skoro to vypadalo, že jeho litanie je nit, kterou chlapec látá nějaké neurčité proděravělé místečko v sobě.
Nakonec se Rolnička natáhla na postel a poslouchala ještě celé dlouhé minuty, jak Vlček mluví. Daniel střídal Lynn a Lynn střídala Daniela. Vlček sice míchal jednu událost s druhou, přeskakovl a vracel se v čase, ale dohromady mohla Rolnička snadno vyvodit závěr - když se Vlček přidal k jejich společnosti, nerozhodl se správně. I když je měl rád, jak sám říkal. Najednou se Rolnička cítila provinile, jako by ho odněkud vyrvala proti jeho vůli. Překulila se na záda, po jeho vzoru upřela oči na strop a přemýšlela, proč je kolem toho dítěte všechno tak zamotané.

Maluju - Red Reaper

1. října 2013 v 20:04 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Malovala jsem ho do nějaké soutěže na DA, není to tak dlouho. Když jsem teď konečně dopsala třiapadesátou kapitolu Hrobaře, rozhodla jsem se ho sem vrazit.

Hrobař - část 54.

1. října 2013 v 19:51 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Zatímco Vlček se potýkal s trošku zvrácenou touhou jít se podívat, co se děje u kostela, Jolana vařila slepičí polévku, Daniel nepravidelně dýchal v manželské posteli strážného, strážný kolem chodil s rukama za zády a krajně ustraným výrazem a Lynnino srdce vyhaslo na jehličí asi padesát kilometrů od něj, seděl Žnec, nohu přes nohu, v nijak zvlášť pohodlné proutěné židli, objížděl brouskem kosu a čas od času hluboce vzdechnul. Jen pro forma, kyslík samozřejmě nepotřeboval.

Když bylo Danielovi a Dariovi něco přes dva roky, Žnec se jim omylem přimotal do života. Zachytil malého Daniela, když padal ze schodů vstříc zlomenému vazu. Udělal to automaticky, nepřemýšlel. Dítě spadne a zabije se, když ho chytím, třeba prožije plnohodnotný a spokojený život. Klasicky logická myšlenka. Pokud nejste Žnec.
Narozdíl od svých kolegů, Rudý Žnec si, bohužel pro něj, zachoval přemíru lidskosti. V řadách Ženců to z něj dělalo komickou figurku první třidy a nezachránila to ani rudá škraboška a smysl pro efekt, který ho později dostal do dějin. Když onehdy Žnec toho chlapce chytil, chytil ho oběma rukama a jen na jedné měl rukavici.
Právě rukavice zamezovaly tomu, aby Ženci zabíjeli náhodným dotykem. Nastaly situace, kdy se Žnec musel prodrat davem, někoho odstrčit nebo se jednoduše o někoho otřel a ačkoliv zůstal neviděn, bez rukavic by vzal každého, koho by se dotknul.
Rudý Žnec už si nevzpomínal, kde tenkrát byla jeho rukavice (ostatně, už ji nikdy nenašel), ale zřetelně si vybavoval, jak se ta drobná dvouletá duše napůl oddělila a vsákla se do širokého rukávu jeho předpisové černé róby. Druhá polovina duše zůstala na svém místě, s roztřepenými okraji jako cár urvané látky. Stav, do kterého v ten moment Žnec zabředl až po pás, se dá klidně označit jako panika. Ženci sice nepanikaří, ale tohle byla panika.
Měl v rukou dítě s půlkou duše. Jeho představivost sice dosahovala galaktických rozměrů, následky tohohle si ale představit nedokázal. Postavil chlapce na zem. Na první pohled by si nikdo ničeho nevšiml, ale na ten druhý lidé začnou postrádat jiskru v jeho levém oku, takovou tu naprosto nezbytnou, která říká "jsem naživu", když tam je, a "jsem mrtvý", když tam není.
Samozřejmě nebyl jediný, komu se to kdy stalo. Ženci prostě občas na někoho sáhli, ale těch případů bylo tak málo...nemluvě o tom, že tak velká chyba nemohla zůstat nepovšimnuta a nepotrestána. Nikdo sice nevěděl, je-li kde nějaká autorita nad zástupy Ženců, ani co horšího můžete udělat někomu, kdo skončil jako černota v barevném hábitu, ale Rudý to nechtěl ani za nic na světě zjišťovat.

Tenkrát to vyřešil hodně hrubou záplatou na něco, co by se dalo přirovnat k hedvábným šatům čínsé šlechtičny. K duši malého Daniela přištepl kus sebe, což Daniela prakticky předurčilo ke kariéře hrobaře. kam se hnul, dýchala z něho smrt. Žnec mu tehdy vlastně hodně pošramotil život. Cosi neviditelného všechny děti od Daniela odpuzovalo. Bály se ho a on se naoplátku bál jich. Nevyvíjelo se to dobře. Čím těsněji byla Žencova rádoby duše spojená s Danielovou, tím horší tohle všechno bylo. Mimo jiné Daniel zešedivěl v době, kdy jeho bratr Darius ještě pohazoval hustou černou kšticí. bez zjevného důvodu, prostě jednou ráno vstal a měl vlasy jako sníh. Arlene to tenkrát vyděsilo a Žnec by se nejradši propadl.

A te´d seděl tady, brousil kosu a napůl čekal, kdy se Danielova duše urve úplně a poskádá se do složky v jeho kartotéce vedle těch, kterým Daniel sám stloukal rakve. Ten strážce s červeným nosem pořád chodil kolem s rukama za zády a házel na postel očka. Z kuchyně se sem plazila vůně silné kuřecí polévky. Jolana musela být skvělá kuchařka.

Lynnino tělíčko se prohnula do oblouku tak strašidelného, až se Elaine lekla, že se děvče zlomí jako špatný luk. Ale Llewelyn místo toho klesla zpátky do listí a začala lapat po dechu. Rukama si šmátrala po hrudi, do které jí naráželo probuzené srdce. Nebilo asi minutu a te´d se přímo rozběhlo.
Chvilku trvalo, než se Lynnin dech a tep synchronizovaly natolik, aby byla schopná normálně fungovat. Zatímco trvala křeč, Elain si nad Llewelyn klekla, aby dívka neměla tolik prostoru na rozmachování se a kopání. Mohla by si ublížit. Ostatně, čert ví, co to vlastně bylo. Elain byla zmatená a to neměla ráda.
Hned jak se zmátořila, Přišel na Lynn bolehlav. Oběma rukama si držela spánky, čelo položené na kolenou. Stejně trvala na tom, že půjdou dál, že odpočívat nepotřebuje. Skutečnost, že nedokázala ani vstát, okázale ignorovala.
"Viděla jsem ruku," řekla pak najednou úplně bez kontextu. "Ruku v rukavici. Sahala po mně. nebo nevím jestli po mně, ale po někom rozhodně sahala. Bylo to docela strašidelný."
"A pak jsi...omdlela?" povytáhla obočí Elain. Sahající ruka bylo něco relativně neškodného, malým holčikám by se po takovém obrazu neměla zastavovat srdce.
Llewelyn se na ni podívala vševědoucím pohledem. Bylo jasné, že Elain se tváří výmluvněji, než sama tušila. "No jo, ale to nebyla jenom taková ruka. Obyčejná ruka. Byla...já nevím, připomínala mi něco, co jsem kdysi vídala u Daniela."
Llewelyn sebrala ze země klacík a pomalu jím kroužila před obličejem. Olivovýma očima pečlivě sledovala jeho špičku, jako by se snažila zhypnotizovat sebe samou.
"Občas, když jsem se vracela od Daniela pozdě večer a byla hodně unavená, občas jsem viděla muže. V černém plášti s červenou tváří. Vždycky mě hrozně vyděsil, ale nikdy jsem se to nikomu neřekla, protože jsem si byla jistá, že se mi to zdá. Viděla jsem ho pokaždé jenom na chviličku. Pak jsem mrkla a on byl pryč."
Lynn se odmlčela a podrbala se klacíkem na nose. Elain jí visela očima na rtech. Ale Lynn se najednou usmála, zahodila klacík a začervenala se jako každé malé dítě, co se vzbudí po ošklivém snu.
"Asi si jenom dělám moc starostí."
Pomalu vstala a oprášila si sukni. "Myslím, že můžeme jít. Hlava už mě bolí jenom maličko."
Elain se jenom významně zatvářila, způsobem, jakým to uměla jenom ona, a posbírala ranečky. Mlčela tak zarytě, že to mluvilo samo za sebe. Konec Lynnina nedokončeného vyprávění měla pevně omotaný kolem zápěstí a netrvalo ani deset minut a Lynn si toho všimla. Zastavila se, založila si ruce na hrudi a s očima záměrně upřenýma na druhou stranu řekla svůj závěr.
"Prostě myslím, že to byla jeho ruka. Nesměj se."
Elain se ale vůbec nesmála.