Červen 2013

Oficiální stránky pro mou ehm návrhářskou tvorbu

21. června 2013 v 21:40 | Moi Keiniku Sang |  Šatičkoidní výlevy
Nuže, po dlouhém demotivujícím období jsem přece jen byla víceméně přinucena vytvořit web jenom pro šaty. Objeví se tam digitální formy všech tady ručně kreslených šatů (je to hrůza na hrůzu, nemůžu se na ty čmáranice dívat, omfg huuge facepalm).
Tak tu máte link:

BK Dress


Hrobař - část 52.

14. června 2013 v 20:27 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Stalo se přibližně tohle:
Daniel přirozeně mrtvý nebyl, jak už jste asi uhodli. Při vynášení mrtvol z věznice se nikdo nenamáhal kontrolovat puls. Daniel na to spoléhal. Považoval to za svůj heroický výkon, vzhledem k tomu, v jakém stavu byl po fyzické stránce. Nic lepšího, než předstírat mrtvolu, ho prostě nenapadlo.
Měl pocit, že na té lepkavé hromadě těl, která nejenže byla opravdu mrtvá, ale taky už byla mrtvá pěkně dlouho, leží celou věčnost. Zřejmě vynášeli cely tak jednou za měsíc, jinak nebylo možné, aby ta těla byla v takovém stavu. Vzlínal z nich tak neuvěřitelně ohavný pach, že se i hrobaři zkroutily útroby do gordického uzlu.
Věděl, kam ho strčí. I s ostatními mrtvými skončí ve sklepě. Jakmile se mu ta myšlenka rozležela v hlavě, začínal dostávat nápad. Všechno záviselo na tom, jestli se dokáže vyškrábat aspoň na kolena, až sundají těla z vozíku. A taky na tom, jestli uvnitř bude někdo s pochodní. A jestli tam nebude moc vlhko. Prostě se to v podstatě nemohlo povést.
Vyklopili těla z vozíku a na Danielovi přistálo tak pět šest mrtvých těl. Byla to tíha nejméně dvou metráků. Danielova levá ruka zůstala zkroucená někde na zádech. To bolelo a Daniel měl co dělat, aby nezaklel. Vlastně by nezaklel, protože pochyboval, že by dokázal pohnout jazykem. Ale stejně to bolelo. Takhle se tedy rozhodně nezvedne.
V sklepě byli celkem tři muži - jeden svítila druzí dva tahali mrtvoly nahoru na haldy jiných mrtvol. Bezpochyby velmi vděčná a dobře placená práce. Chlapi ale pracovali docela svižně a přesně, nikdo z nich nemluvil, jenom se shýbali pro další těla, dokud konečně nepřišla řada na těch několik, kterých se Daniel potřeboval zbavit. Jakmile se mu uvolnil výhled, všiml si, že muž s pochodní stojí těsně u stěny těl, což mu vnuklo jiný a mnohem jistější nápad.
Zanedlouho už dokázal posunout ruku na zádech tak, aby neměl pocit, že mu co nevidět praskne jako klacík. Odhadoval, že na něm leží už jenom jedno tělo. Cítil svůj zrychlující se tep a napětí rozlézající se po páteři. No jasně, jistější nápad. Houby leda, tohle v životě nemohlo vyjít.
O tři minuty bylo pryč i poslední tělo a teď dva páry hrubých širokých rukou zvedly Daniela. Chlap nalevo mu málem vykloubil rameno. Daniel doufal, že má na sobě dost vrstev oblečení, aby si nevšimli toho slabého tepla značícího život. Kupodivu tam pořád nějaké bylo.
Muž s pochodní se naklonil nad jeho tvář, když ho jeho dva pomocníci společnými silami dopravili k hromadě. Daniel ho neviděl, jenom cítil, jak se pochodeň přiblížila k jeho kůži, a správně uhodl, že jestli je někdy vhodná chvíle otevřít oči, je to právě teď.
Když na člověka otevře oči mrtvola, jeho přirozená reakce je jekot a ústup, a muž s pochodní definitivně byl člověk. Bohužel s pochodí v ruce. Když s ní začala divoce mávat před svým vytřeštěným obličejem, byla najednou pochodeň i na suchém prachu všude kolem. Vlhkost se tady držela u stropu, kam byla neustále dodávána nová těla plná vody, takže od rozdováděných plamenu chytily hlavně spodní vrstvy.
Daniel takřka okamžitě přistál na tvrdé zemi a oba nosiči se jali hasit. Zjevně to nikdy nedělali, protože se jim dařilo plamínky spíš šířit a zanedlouho vzplanul ze tří čtvrtin celý jeden sloup těl. Světlonoš se pokusil uplácat oheň holýma rukama, ale vypadal a jednal, jako by nevěděl, z čeho být v šoku dřív - z živého mrtvého nebo z hořícího sklepa.
Daniel věděl, že jestli se hned teď nepohne, skončil. Při tomhle napůl plánu a napůl improvizaci spoléhal na to, že když člověk nemůže, může ve skutečnosti ještě mnohem dál, nicméně to se snáz řekne než udělá, že. Dveře mohly být nějakých deset metrů od něj. Měl pocit, že než se k nim (v podstatě po čtyřech) dostal, uběhly alespoň dvě hodiny.
Protáhl se škvírou a ze všech sil, které neměl, zatlačil na dveře. Byly sprostě těžké, ale po opětovných pokusech se zavřely. Jakýkoliv bůh je zrovna po ruce, žehnej jim za to.
Stejně si byl jistý, že tohle není jeho maximum. Když zastrčil petlici a poslouchal, opřený o pevnou, neslizkou a hlavně z lidí nepostavenou zeď, rány na dveře a jekot, který se postupně stupňoval do nelidských skřeků, necítil ani špetku lítosti, ačkoliv si plně uvědomoval, že si plně neuvědomuje, co dělá. Hlady a vyčerpáním skoro neviděl. Veškerá únava z týdenního pochodu se na něj navalila v jeden moment, samozřejmě v ten, kdy to nejmíň potřeboval. Teď si to vybíralo daň. Popravdě, jeho plán končil tady a o schodech, které se mu teď smály do obličeje, v něm nebylo ani ťuk.
Zpod dveří se sunuly proužky dýmu a jejich staré, železem pobité dřževo, začalo pod náporem horka zevnitři sténat. Oheň se zřejmě nerozšíří nijak rychle, ale jednou se rozšíří a pak s sebou vezme kostel. A snad i toho pošahaného kněze.
Daniel se zapřel rukama o první stupně schodů a velmi pomalu se postavil. Páteří mu proběhl zástup lidožravých mravenců a do jednoho každého svalu v nohách mu neviditelná ruka vrazila tlustou jehlu. Daniel se několikrát zhluboka nadechl. Přestál mnohem horší věci, než je tohle. A tam venku je Vlček. Jeho Vlček.

Hrobař - část 51.

8. června 2013 v 18:21 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Lynn se posadila na posteli tak prudce, že čelem třískla do šikmého stropu nad sebou. Obvykle spala ve dne, protože učit se v noci bylo bezpečnější. Překvapivě rychle se na tenhle obrácený režim adaptovala. Teď seděla na posteli s očima jako talíře a dech jí uvízl někde napůl cesty v hrtanu.
Elain, usazená u krbu s jednou z mnoha velmi tlustých a velmi zaprášených knih nevzrušeně zvedla hlavu: "Cos viděla?"
"Hoří," pípla Lynn a s úlevným výdechem jí poklesla ramena. "Musel to být jenom sen.
Elain zaklapla knihu. "Nebyl," řekla krátce a vstala. "Zdá se, že ten chlapec si nosí oheň s sebou."
"Vlček?!" vyhrkla Lynn a už se více než překotně hrnula ven z postele. "Vlčkovi se něco stalo?" Přikrývka se jí omotala okolo kolen a děvče upadlo. "Auvajs."
Elain kmitala po místnosti a zůstávala pořád velmi klidná. "Nestalo. Aspoň jsem zatím nic necítila, ale nejsem s ním propojená, takže ti to nemůžu tvrdit s jistotou. Všimla sis, jaký má Merah neobyčejný talent? Kdykoliv ji potřebuji, je někde v tahu."
Llewelyn se začala soukat do šatů. "Musíme za ním," prohlásila tónem, který sice nepřipouštěl námitek, ale stejně věděl, že nějaké přijdou. Elain ani nepromluvila, jenom se na ni podívala a Lynn se mohla svobodně zaškaredit. "Chápu. Zase mám trčet tady, zatímco jediný kamarád, kterého jsem kdy měla, je na nejlepší cestě na onen svět...opět."
Trucovitě sebou kecla na podlahu, s napůl oblečenými šaty, a bylo jí do breku. Ne moc, věděla, že to takhle dopadne, už v momentě, kdy začala zvažovat, že by snad mohla někam jít.
Kdyby byla doma s Merah, mohla by ji rozptýlit a utéct třeba oknem, ale Elain viděla všude, slyšela všechno a myslela na 345 765 213 věcí naráz. Jestli byla něčem protivná, pak to bylo tohle. Jí jednoduše nešlo nijak utéct.
"Nedělej tenhle obličej, budeš mít vrásky." Tohle Elain říkala často a Lynn to nenáviděla. Prostě chtěla jít s ní a nikdo na světě s tím nemohl nic udělat. "Všechno je to špatně!" rozkřikla se holčička a uhodila pěstí do podlahy. "Už mě to nebaví! Já končím, teto Elain! Chci zpátky svůj starej život! Vidíš?!! Jsem moc malá na to, abych říkala takový věci!"
Elain se zarazila uprostřed místnosti. Llewelyn, se svými hubenými lokýtky, velikýma olivovýma očima a rusými vlasy, vypadala jako víla, co utekla z temného lesa. Bylo z ní přímo cítit, že není jako ostatní, ale přece jen to pořád bylo dítě. Jestli nebude mít společnost jinou, než dvě čarodějky, vyroste z ní citový mrzák nenávidící svět. Elain to věděla. Už několik takových vychovala. A skutečnost, že Lynn už teď říkala takové věty a zároveň sama prohlašovala, že je na ně moc mladá, to jenom potvrzovala.
Elain svěsila ramena. "Tak fajn. Dobře, fajn. Obleč se." Llewelyn se narovnala jako pravítko: "Vážně? Opravdu? Půjdu s tebou?"
"Ne, dělala jsem si legraci, protože tu vůbec nemáme žádnou urgentní situaci volající po řešení a tudíž je ta pravá chvíle dělat si legraci." Elain byla najednou nějaká podrážděná. Nerada totiž dělala ústupky a tím spíš je nerada dělala malým holkám.
Rychlost, s jakou se Lynn vypravila, byla více než obdivuhodná. Neustále pobíhala, když ne zrovna po nějaké trajektorii, aspoň klusala na místě. Doslova Elain brnkala na nervy. Když se dozvěděla, že Elain nemá v zásobě žádný spektakulární trik, kterým by alespoň zredukovala vzdálenost jejich stanoviště od hořícího města, málem dostala hysterický záchvat.
"Cože?! To jako půjdeme pěšky?!! A kdy tam asi tak dojdeme, za tejden?! Teto Elain! To si pak můžeme leda dělat bábovičky z popela!"
Elain by ji moc ráda upozornila, že kdyby ji Lynn nechala jít samotnou, ona by se tam jenoduše přemístila pomocí techniky opouštění těla a trvalo by to tak pět minut, jenže instinkt (a že byl velice dobrý) jí napovídal, že pokud to udělá, Llewelyn na místě propadně maniakální rozpolcenosti a do půl hodiny se zblázní. Bohužel to nebylo zas tak nereálné, čím blíž pubertě se dívka nacházela.
Od města je dělilo necelých sedmdesát kilometrů. Lynn si spočítala, že kdyby dokázaly ujít alespoň dvacet kilometrů denně, vzala by jim cesta tři dny, a její panika mírně opadla...jen mírně. Věděla, že bude zdržovat.
Přesto zaťala zuby a vykročila v těžkých šněrovacích botkách po boku Elain do červeně stínovaného soumraku. Ve vzduchu cítila kouř, donesený sem od města. Přetáhla si přes nos šátek a rozhodla se být trpělivá. Bylo to jedno z nejlepších a nejmoudřejších rozhodnutí, jaká kdy udělala.

ANIMEFEST 2013 - část II.

7. června 2013 v 18:27 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
A pokračujeme!

Nakupování

Na AF jsem jela s jasným cílem - koupit si Totora. Nevěřila jsem, že koupit si Totora bude takový problém. Financí jsem měla ažaž, protože to byly moje peníze, tudíž se mamá nezdráhala mi je dát.
První Totoro byl u stánku, který obsluhoval sympatický, anglicky mluvící černoch. Byl to Totoro přesně odpovídající představám toho, co chci s sebou po zbytek AF vláčet a pak si to hrdě odvézt domů. Byl jednoduše nádherný. A prodali ho dřív, než jsem se stihla aspoň zeptat na cenu.
Zřejmě stál pětikilo, protože později jsem se u toho stánku ptala na takovou přibližně stejně velkou banánově žlutou věc, kterou nejlíp charakterizuje slovo fluffy. Naštěstí zapracovala intuice a nekoupila jsem si ho...ačkoliv, jak tak na něj teď myslím, byl skutečně rozkošný. Možná si něco takovýho koupím příští rok a pojmenuju to Pan Banán. Jo, to udělám.
Totora měli ještě u jiného stánku. Malého Totora, středního Totora a obřího Totora. Velice mě lákala velikost toho obřího Totora, ale od všech jeho verzí mě naopak odrazovalo jeho vzezření. vypadal tak trochu...unaveně, opile, všelijak. Jenže já tak chtěla Totora!!!
A toho druhýho mi prodali. Tak jsem se s úmyslem učinit konečné rozhodnutí napochodovala k tomu stánku, čapla prvního Totora střední velikosti a šla se zeptat na cenu. Trochu jsem se vyvrátila, ale vlastně se to dalo čekat.
Pak jsem se obřadně přemístila k regálu plnýmu plyšáků a najednou CINK já věděla, že ho prostě chci. Chci, chci, chci. Byla to láska sice ne na první pohled, ale na druhej to stálo za to a já okamitě valila dát tomu pánovi za pultem čtyři kila a dvacku a pak už byl Totoro můůůj!
Po zbytek Animefestu jsem ho tahala s sebou v igelitce.
Jakmile jsem objevila přívěšky s chibíkama z Naruta, zaútočila jsem na Orochimara a Kakashiho. Prodli mi obě větší verze, takže jsem se nakonec musela spokojit s asi čtyřcentimetrovým Kakashim. Stejně je k sežrání.
Mamině jsem dovezla lolita klobouček., Moc pěkné udělátko s naprosto božího tmavomodrýho sametu a fialové mašle. Moc krásnej. Sice nedrží, ale to se spraví. Bratrovi jsem koupila Narutovu čelenku, protože z něj vychovávám regulérního Narutarda.

...a ten zbytek

Spánek se nekonal. První noc jsme nespaly vůbec, místo toho jsme šly asi ve tři ráno kupovat lístek na Mendlák. Bylo strašně hnusně, pršelo, ale my jsme prostě musely udělat pár dementních fotek u jakési zdi a strašit taxikáře na křižovatce. Když jsme se vracely, potkaly jsme u vchodu Shookieho (nejslavnější cosplayer ever, o kterým jsem se dozvěděla loni od Kláši...letos jsem zjistila, že je to fakt čupr týpek XD) a ten nás okomentoval něčím jako "What, you´re still awake?! What a people!!!".
Ráno jsme vzaly útokem hernu, kde holky pařily nějakou kamínkovou hru a já se koukala, proože hry moc nemusím. Bylo to rozhodně zajímavý.
Noc číslo dva už jsme lehce prochrupkaly na porůznu poskládaných židlích. Zažívala jsem fakt podivné stavy - v jeden moment jsem si vůbec nepamatovala, s kým vším tam vlastně jsem a ptala jsem se Verči, kde je Verča. A nevyspala jsem se, ale bylo to lepší než nic.
To další ráno jsme opět zaútočily na hernu, kde mimo jiné vyskytoval můj kamarád Iaron (říkám to dobře? snad jo. Ne, že bych nevěděla, jak se jmenuje, ale ty jejich animefestový přezdívky mě občas docela matou, heh...). A ten nám předvedl FestCon, hru vyvinutou speciálně pro AF. A byl to mazec, Kláša si pak balíček koupila a hodláme to pařit na vodě, jestli se jí dožijem.

Poznatek - když nespíte, jste naprosto časově dezorientovaní. Po totálně probdělé noci jsme si v jedenáct ráno myslely, že je pět odpoledne. To bylo děsivé.
Poznatek číslo dvě - nesmíte, v zájmu vašeho psychického i fyzického zdraví, prostě NESMÍTE před Bábou v klidu vyspávat v cosplayi Kakashiho. Bába pak myslí na různé věci.
Poznatek číslo tři - Zetsu válí!!! Rozhodně si koupím nějakýho Zetsua na příštím AF. Nevím, co mě rafl Zetsu tak najednou, možná to má jistou souvislost s tím týpkem, co ho cosplayoval - ten cosplay byl bezkonkurenční. V každým případě jsem si navykla kreslit do sešitů nudných předmětů Zetsuovu schematickou postavičku a psát pod to ZETSU IS NOT AMUSED.

Zajímavý bylo taky jídlo. přivezla jsem si svoje famózní balíčky, ale systém se ze stravování vytratil už po prvním dnu. V jednom kuse se mi v mým asi milion let starým riflovým batohu ztrácely kukuřičný chleby a kde co. Dost mě to iritovalo, protože kromě těch chlebů jsem neměla nic slanýho. Taky jsem se vybavilo obří čokoládou na vaření, která málem zabila Klášu - dala si dva čtverečky a alergie na mlíko (na mlíko...? snad jsem to nezblbla :))se přihlásila o slovo. Ale shodly jsme se, že ta čokoška je mrtě dobrá.

O cestování bych radši pomlčela. Stejně si z něj moc nepamatuju.

Fotky

Totoro girl!


Fotka v zrcadle - můžu všechny blbky z fejsbůku, můžem taky, navíc to zrcadlo bylo fakt supr!!! Na těch skříních jsme zakempily pokaždé, když jsme chtěly někde zakempit. Hned vedle totiž byl záchody, lol.

Přibližně takhle nějak jsme vypadaly na konci. Očividně jsem pak paruku už vzdala. Stejně je celá zrušená.


Všechny fotky jsem šlohla holkám z FB...moje jsou pořád na mobilu a zřejmě tam i dlouho zůstanou, protože káblu se asi nedočkám.

Shrnuto podtrženo, bylo to strašně boží a jedu zas. Pokud nebudu maturovat. A i tak pojedu.

ANIMEFEST 2013 - část I.

7. června 2013 v 16:44 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Bába vyrazila na Animefest. S Klášou, Šajdou a Verčou. Po ročním plánování, jak si ušijeme kimona, jsme to nkonec vzdaly a půjčily si od Koteca tři černý kápě, Bába si narazila fialovou paruku a bylo vymalováno.

N AF jsme odjížděly v pátek po škole. Ve čtvrtek jsem si naplánovala, jak se hezky sbalím, abych v pátek jenom přijela, čapla tašky a valila. Nesbalila jsem se. Prostě se mi nechtělo. V pátek jsem se ulila k velkému nadšení naší třídní z posledních tří hodin a jela do Brna nakoupit jídlo. To bylo fakt zajímavý. A ta hodina na zastávce mě vůbec nebavila. Když máte kabelu jídla, o němž víte, že ho NESMÍTE sežrat, protože jinak nebudete mít následující tři dny co do úst, je to dvakrát horší, než jenom nuda.

Nicméně šťastně jsem se dožila hodiny odjezdu. Narvala jsem fotříkovi do káry scou mega koženou kabelu s naprosto epicky nabalíčkovaným jídlem, vyšel mi přesnej příděl na každej den, byla jsem na svoje balíčky tak pyšná! Později už o něco míň, protože jsem prostě jedla, co se mi hodilo.
Cestou jsme nabrali Verču, která strašila lidi v autobuse v bílé paruce. Ta jí, btw, fakt sekla. Když jsme dojeli, hledaly jsme dav. Dav tam nebyl. Pak jsme ho našly a byl to dav jak kráva, což se zřejmě dalo čekat. Následující cca hodinu jsme se dostávaly dovnitř. Kláša zapomněla doma pracně ušitou neko.

Jelikož je to asi tisíc let zpátky, co jsem tam byla, nebudu se namáhat vzpomínat, co se kdy stalo. Prostě to tak nějak sesumíruju.

Přednášky

Byly jsme (já, Kláša, Šajda, Verča, později i Camelia) asi na třech. Na prvních dvou hned v pátek a hned po sobě. První byla Nagat se svým Kam mizejí yaoistky. Co se dělo TAM snad netřeba popisovat. Došlo na velice zajímavé situace, například když hned ze začátku vyjel slajd vybavený tímhle obrázkem. Když jdete na Animefest, jednoduše neočekáváte Thranduilův obličej na přednášce o yaoi, navzdory všem těm pairingům s Thorinem a kdečím jiným.. prostě neočekáváte. Celkově tam bylo docela dost narážek na LOTR a spol.
Každopádně Nagat byla skvělá.
Druhá přednáška byla o fanfiction a bylo v ní VŠECHNO. Jestli chcete psát fakt dobrou fanfiction, prostě běžte na tu přednášku. Chápu, asi to není zrovna reálný, vzhledem k tomu, že byla před měsícem, chci tím jenom naznačit, že byla včerpávající. Třešničkou na dortu byl konec, kdy ta prezentující holčina, jejíž jméno jsem ještě před chvilkou věděla...no, prostě četla nejhorší fanfikce, jaké byla schopná najít. Kolektivně jsme se smíchy váleli po zemi.
Mimochodem, největší legrce je, když jde do sálu takový množství lidí, že jste rádi, když vůbec chytnete místo...a se zbytkem vaší partie se dorozumíváte pomocí esemesek.
Přednáška číslo tři byla o k-popu. Snad v životě jsem neslyšela jedinou písničku tohohle druhu, ty ksichty na slajdech mi neříkaly naprosto nic a Kláša na tom byla jenom o trošku líp, protože už nějakou písničku SLYŠELA. Nicméně bylo opravdu vtipné sedět v sále plným zarytých fanynek k-popu, který začaly ječet a tleskat, jakmile se na promítačce objevila fotka někoho, koho znaly, což bylo pokaždé.
Samozřejmě se rozebíraly i pairingy. Pairingy zahrnující jakési tyče a taky gumové kachničky. Ty kachničky mě fakt vyděsily.

Promítání

Na začátek bych upřesnila, že za promítání nepovažuju anime, které běželo v sále A, když jsem tam spala na třech židlích (dokud mi jednu někdo neukradl). Jednak to byly věci, který jsme viděly už předtím a jednak si z toho pamatuju jenom změť barvenejch fleků.
Promítání numero uno - Perfect Blue. Skvělá a dost těžká věc, kterou jsem dosud pořádně nepobrala, nicméně se mi líbila na milion procent a hned jak bude někde k download free, jduz po ní! Napíšu recenzi, snad, časem. *víte, tenhle článek už píšu asi tři týdny*
Promítání numero due (čert ví, v jakým jazyce to je) - Strašliví půlnočníci. Je to megadebilní název, já vím, zní jak ke špatnýmu pornu, ale schovává se za ním tuna psychedelické pošahané zábavy! Dalších milion procent!
A poslední velký promítání - BERSERK II a BERSERK III.. Berserk III měl na našem milém Animefestíku svou první mimojaponskou premiéru. Takže síla lidu před branami, přirozeně. A pouze na občanku. Byl fakt adrenalin se tam dostat, ale i když jsem si málem vykloubila rameno o dveře a myslela jsem, že v tom davu zdechnu...o tom bude řeč níže, stálo to za to, dalších milion procent, dámy a pánové, dalších milion procent. Co jsem se vrátila z AF, viděla jsem BI a BII asi třikrát a rozkoukala jsem anime. Manga je na můj vkus skutečně dlouhá...navíc, já mangu nečtu. Též napíšu recenzi...ještě dřív, než na Perfect Blue a Půlnočníky.
Mimo celovečerňáky jsme viděly několikero menší anime - například Z Nového světa, to bylo dost zajímavý, snad to někde najdu. A nějaké krátké počiny, zvlášť mě zaujal ten, kde dva chlápci hráli kulečník o svoje životy...byl tam takový zajímavý týpek, myslím, že něco jako Cháron...

Tak, už včil je to dlouhé jako ta kráva, takže druhá část se chystá!