Prosinec 2012

Doma a vůbec

31. prosince 2012 v 16:05 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Mohla jsem se sbalit a jet na Silvestr ke Kubi. Kubi chtěla. Já jsem taky chtěla, ale několik vnějších faktorů zařídilo, že budu zase doma. A myslím, že mi nebude nic moc chybět. Dny, kdy jsme jako rodina sedávaliu u tehdy ještě relativně zábavného televizního programu na Silvestra, jsou naštěstí dávno pryč. Brácha chodí spát před půlnocí a přípitek si odbýváme bez něj. A pak je každý na svém místě - mamá u televize v obýváku, papá u televize v kuchyni a já u komplu. Po půlnoci půjdeme s mamá na bilanční procházku, asi si zase pobrečíme a dozvím se pár věcí, které nemám zájem vědět.

Takže s kým budu na Silvestra? Sama se sebou, protože teď mi umřely dokonce i komunikační technologie. Taky s Ramsesem a tím jedním, se kterým si píšu. Asi si udělám menší LOTR maraton, jsem ještě v náladě z Hobita. Načnu to víno od Marti a pořádně se nadlábnu. Tak.

Mám něco velice podobného deptesi, ale je to taková....fyzická deprese. Nemám ani chuť k jídlu, což je u mě na pováženou. Zapomínám věci, co se staly před pěti minutama. Šla jsem i ven, ale nějak to nepomohlo.
A představa, že mám jít ve čtvrtek do školy, mě fakt uklidňuje. Ze seminárky mám tři strany, z rétoriky, kterou jsme si měli zpracovat, ani čárku. Bude pracovní Novej rok.

Nějaká bilance toho starýho? Prosim vás. Stres, stres, stres, toliko moje bilance. Nic jinýho nebylo. Mám pocit, že v poslední době nic nedaří. Nemám čas na italštinu, to mi hodně vadí. A když čas mám, jsem přibližně stejně bystrá jako hibernující medvěd. Vánoce nestály za psí štěk, osmnáctiny jakbysmet. Kdybych si k nim nedala Miláška...

Logla jsem se DA, hurá, máme pozitivní věc. Mám pár nových objevů. Taky jsem byla párkrát v kině a na několika fakt dost dobrých akcičkách, ale tím to taky hasne. Dokonce ani ten konec světa nebyl.

Třináctka je moje š´tastný číslo, tak by i ten rok mohl stát za něco víc, než tenhle. Nějaký předsevzetí jsem vzdala, nemá to smysl. Nechám to všechno tak, jak to je, akorát ty známky bych si mohla spravit, ale jelikož jsem teď deset dnů nebyla ve škole, mám silné podezření, že slovo VYMATLANÁ nebude v tomhle případě stačit.

Tak

Pfffffffffff 2013

přátelé. O půlnoci budu zřejmě zlitá nebo líná. Cink cink, virtuální objímačka. Som utahaná ak to hovado, přátelé. Mějte se famfárově, uvidímě se v novém roce!

Můj ohýnek.

Hrobař - část 49.

27. prosince 2012 v 15:01 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Probudil ho dotyk cizích silných paží a oranžový stín pochodně. Někdo ho vytáhl na nohy, ale on sám nebyl schopný stát. Slyšel klení a kdosi mu vrazil loket do žeber, což mělo jeden jediný efekt - spadl zpátky na zem, akoliv záměrem šťouchala bylo spíš ho zvednout, pokud mohl soudit. Pak zase usnul.
Když se probral podruhé, cítil se...ani ne tak živější, spíš méně mrtvý, což bylo rozhodně chvályhodné, ale pořád to ještě za moc nestálo. Kolem bylo podivné světlo. Daniel pootevřel oči a myslí mu prolétlo sarkastické "Aha." Rozhodně tu nebylo světlo, bylo tu jenom méně tmy, stejně jako on nebyl víc živý, ale jenom méně mrtvý.
Zkusil se posadit. Napůl očekával, že se mu z jakéhokoliv pohybu okamžitě udělá špatně, ale žaludek jenom bolel. Země už nebyla tvrdá a hliněná, ale tvrdá, hliněná a pokrytá slámou Jedna plus jedna jsou dvě. Daniel byl v cele.
Kupodivu si napřed vzpomněl na jablko a teprve potom na tu eskapádu s knězem. Ne, rozhodně ho nezavřeli za jablko. To ten zpropadený bláznivý pánbíčkář ho udal jako..jako co vlastně, jako čarodějnici? Vtipné. Co jim asi řekl, přemýšlel hrobař a v duchu se smál jako blázen. Že obcuju s ďáblem a lítám na pometlu nebo jim stačila zmínka o pohřbu žehem?
Zvedl se do kleku a shrnul si dlouhé vlasy z obličeje. Ani si nevzpomínal, kdy je naposledy myl, vlastně silně pochyboval, že ještě nemá vši, blechy nebo jiné malé kamarády. Prťavé okno bylo dost vysoko, ale když si Daniel stoupl na špičky, zahlédl kousek nohou pochodujících kolem jeho nového a snad prozatímního příbytku. Sklepní cela, zřejmě u náměstí, pravděpodobně pod radnicí. To by se dalo považovat za mimořádné zlepšení situace. Přinejmenším věděl, kde je. Trochu.
Silné železné dveře zavřískaly v pantech jak týraná kočka a otevřely se. Daniel se automaticky přitiskl ke zdi. Dovnitř se vkolébal nevysoký, ale velice rozložitý muž. Vedle vysokého štíhlého hrobaře vypadal jako krychle. Chvilku se vzájemně prohlíželi a pak krychle promluvil.
"Ty jseš teda zjev, kamaráde," protáhl jízlivě. Měl bručivý hlas věčně opilého pohodáře, ale protivně bdělé oči. "Utek si z pekla nebo co?"
Danielovu tvář ozdobil sarkastický úsměv: "Zjevně si tu někdo myslí, že ano."
Krychle se uchechtl. "Máš kuráž, chlape. To se musí nechat. S tím obviněním máš pravdu. Přiřítil se k nám starej z kostela, voči navrch hlavy, že prej chytil ďábla. Napřed jsme mysleli, že se zcvoknul, ale jak se napil a uklidnil, začal plácat trochu srozumitelněji." Mužova tvář ztvrdla. "Prej chceš pálit naše mrtvý."
Daniel dosedl na zem pod oknem. Nohy ho neposlouchaly, nechtělo se jim stát, mrchám. S hlubokým povzdechem se zadíval na krychlovitého muže. Ten rozhodně nevypadal, že by si nechal něco vysvětlit.
"A taky prej přežils pekelnej oheň. Jak shořelo to město tady kdesi."
Tohle byla podpásovka. Daniel nečekal, že kněz proti němu obrátí i tohle. "Přežilo to víc lidí...dalo se to přežít, když měl člověk kliku." Tohle bylo chabé, napomenul sám sebe, a neměl jsi říkat, že nás to přežilo víc.
"To říkej starýmu. Chce vidět tvůj popel ve vzduchu," zabrumlal krychle. "Možná se dočkáš té pocty, že budeš první místní upálenej po dvaceti letech."
Daniel by přísahal, že se mu na chvilku skutečně zastavilo srdce. Otázka byla, proč vždyť to čekal. Respektive - byl to jeden z několika katastrofických scénářů, které stihl za tu chvilku, co byl vzhůru vymyslet. Všechny končily jeho popravou. Ano, pravda byla taková, že nenacházel východisko.
Krychlovitý muž ještě něco mluvil. Hrobař na něj hleděl prázdnýma očima a říkal si, jestli si takhle připadal i Vlček, když si pro něj on přišel do šatlavy. Ale za zády toho muže, ať si byl kdokoliv, nečekal žádný černě oděný bělovlasý přízrak s dlouhými prsty a cinkajíím zlatem. Jeho nikdo vykoupit nepřijde.
Mimoděk si vzpomněl na hranici, ze které chlapce tenkrát - muselo to být před sto lety - tahal. Tehdy cítil, jak se kůže jeho bot taví a horko pronikalo až k jeho tělu. Tohle byl snad nejotřesnější způsob smrti, jaký znal. Těla vycházela z ohně nikoliv očištěná, jak se mnozí domnívali, ale černá, suchá, rozpadající se pod rukama a hlavně bez tváří.
Dřív bych byl schopný s tímhle něco udělat, pomyslel si Daniel. Dřív, před morovými dcerami, městem, Vlčkovým odchodem, dřív by neseděl opřený o studenou vlhkou zeď cely, nesledoval očima pohybující se ústa té tupé krychle, aniž by vnímal jediné slovo, neumíral by hlady, neměl by strach ze smrti. Ze smrti, staré známé.
Teprve po značné chvíli si uvědomil, že krychlovitý muž mlčí. Zíral na Daniela s povytaženým obočím. "Žiješ, člověče?"
Daniel několikrát polkl, než odpověděl. "Nevím."
Krychle se zachechtal: "Jen klídek. Všecky, co jdou na smrt, to dycky sebere."
Daniel na něj koukal a přemýšlel, jestli si ten chlap dělá legraci. Sebere? Daniela to nesebralo, Danielovi se chtělo zvracet z šoku. Tiskl si sevřenou pěst na trýzněný žaludek a nemohl dýchat. Krychle ještě cosi řekl a pak odešel. Nechoď, chtělo se Danielovi říct, jsi sice mizerný společník, ale pořád společník, nechoď.
Svlékl si pláštěnku (byla v příšerném stavu) a složil si ji pod hlavu. Bylo mu teď trochu chladněji a probralo ho to k životu. V mysli mu visela velká rudá písmena JÁ UMŘU, ale kolem vířila ještě spousta myšlenek, z nichž některé by se daly považovat za téměř racionálního rázu. Jenom kdyby se nějaká milostově nechala chytit.
Když práskly dvířka na spodku těch velkých železných veří a v cele se objevila miska s velice řídkou polévkou a velice pochybným kouskem chleba, Daniel zjistil, že mu došy síly. Definitivně. Dlouhý pochod za Vlčkovou společností, otřes nervů z několika hodin v podzemí plném mrtvol, další pochod, další otřes, dehydratace, to všechno způsobilo, že hrobař, zvyklý celý život na fyzickou dřinu, teď nebyl schopný natáhnout ruku a sebrat chleba. Za pár chvil nebude schopný ani přemýšlet a to už bude téměř konec.
A pak se konečně chytila myšlenka.

Jak jsem pro jednou aspoň částečně nepřišla o iluze

25. prosince 2012 v 10:58 | Moi Keiniku Sang |  Po přízni řízni...
Tak tohle se HODNĚ nepovedlo. Do puntíku se splnila moje očekávání o násilně milých a veselých Vánocích, co se ovšem do puntíku nesplnilo, byly moje představy o dárcích. To dopadlo mnohem hůř, než jsem čekala.
Chápu dětskou euforii z Vánoc a jsem ochotná připustit, že když se dítě unaví, je protivné. Ale kurva, v šesti letech jsem si ani nedovolila někoho honit do spěchu, když se teprve jí kapr! Prostě jsem seděla, držela hubu, byla ráda, že mám jednou za rok fakt dobrý jídlo, a snažila se nezadávit rybou! Když se rozbalovaly dárky, donesla jsem jeden, ten se rozbalil, identifikoval, předal určité osobě a teprve POTOM se vzal druhý.
A bratr? Honem honem, všichni do sebe hoďte salát, Ježichu, ty taky pohni kostrou, naval dárky, ať se na ně můžu vrhnout a škubat, až bude papír lítat na všechny světový, a pak je prostě strčím matce do ruky a vrhnu se na další, aniž bych se na ten předchozí podíval. U toho všeho nebudu mluvit, ale ŘVÁT, protože já totiž mluvit neumím, víte, ona totiž moje matka otci zahnula s megafonem, takže já prostě neumím mluvit potichu. A navrch mi bude uplně jedno, že všechny seru a že moje starší sestra má chuť s tím švihnout a jít si číst, Vánoce nevánoce. Že mi někdo říká, abych se uklidnil, ztišil, postupoval systematicky? Co, ty sis dovolil mě napomenout, otče, dědo, matko, kdokoliv? Urazím se a odejdu do druhýho pokoje, já vám všem přece dělám milosti!

V životě mě můj sladký mladší a prakticky vymodlený sourozenec tak moc nesral, jako včera večer. Ale pro jistotu dostal tank na ovládání, se kterým si bude hrát dva týdny a pak z něj bude jenom další chytač prachu (vím, co říkám, na obří ovládací jeřáb z minulýho roku už nesáhl ani nepamatuju), šachy (kupodivu z nich měl radost, což byl jeden ze světlých okamžiků večera), knížku o autech (nezájem, jdu rvát další krabici) a nějakou podivnou stavebnici, která je od tří let, ale přitom je složitá jak kráva.
Matka dostala kabelku, krááásnou kabelku, krááásnou šálu a ten divnej čínskej hrnek ode mě. A instantní svařák. Otec potahy do auta (asi je fakt dobrej herec, protože o těch MUSEL vědět...mimochodem, mám pocit, že potahy do auta se v naší rodině kupují ob týden a všechny vždycky záhadně zmizí, aniž bych je v tom autě kdy viděla...?), hrnek s nápisem Kafe od Žida (budu hrnková královna) a ještě něco, ale to už jsem samozřejmě zapomněla. Babi a děda dostali pro forma nějakou kosmetiku, krémy na ruce nebo na co a takový věci.
A já dostala ŠÁLU. Moc hezkou šálu, to nelze popřít. Ale sakra, prosila jsem se někoho o nějakou šálu? Mám doma dvacet šál! A nosím jednu, někdy dvě, co mám asi tak dělat s šálou? Celej měsíc byla matka utajená jak housle a pak dostanu šálu. Mohli by se PRO JEDNOU překonat a dát mi něco, co chci. A pokud neví, co chci, ať mi dají nějaký dvě stovky a já si je zužitkuju ke své spokojenosti. Ale ne. Nenene. Nic takovýho. Dostaneš posranou šálu a budeš muset být úúúplně nadšená, protože tu sis vždycky strašně přála.
Mohlo to bejt pyžamo! byla bych upřímn nadšená i z blbýho pyžama, protože bych konečně nemusela spávat v nočních košilích, který jsem líná zašít, eventuálně v mikině a legínách, což je fakt na nic, zvlášť, když je ta mikina s kpucí. Mohla to být mikina! Mám jednu mikinu, které se odmítám vzdát, ačkoliv začíná vypadat jako vytažená z poeplnice, POTŘEBUJU novou mikinu. Ale ne. ŠÁLA.
Kdybych neměla měsíc dopředu koupenou tašku, asi bych jim to hodila na hlavu. Chápu, že nemáme peníze a blablabla...nikdo po nich nechce dárky za tisíce. Ale ty blbý dvě kila nebo kolik ta šála stála, by mi udělaly radost mnohem větší. Takže ano, oficiálně jsem zklamaná. ne z dárků, ale z toho, že moji vlastní rodiče mi nedokážou udělat radost ani pod tím zkurveným stromkem.

Kdyby aspoň ta atmosféra nějak pracovala, tak se s tou šálou nějak srovnám, ale ona nepracovala. Žádná vánoční nálada, akorát urejpanej děda, nervózní matka a na zabití bratr. Poslední kapkou bylo, když se nám rádio pokusilo naznačit, že by snad nefungovalo. Mamá vypadala, že ho rozmlátí na místě. A celou večeři jsem se bála, že mi spadne na hlavu jmelí. fakt by mě zajímalo, na co věšíme na lustr jmelí, když se stejně nikdo s nikým líbat nebude.
V duchu nějaké rodinné sounáležitosti bych mohla tvrdit, že tyhle Vánoce nebyly o dárcích, ale o společně stráveným čase. Když je ale u večeře nad slunce jasný, že jeden každej z nás by si nejradši zalezl na svoje obvyklý stanoviště a na celý Vánoce se zvysoka vykálel, co si budu nalhávat, že.

Zbytek večera jsem strávila v depresi jako hrom. Navrch jsem byla přežraná kapra, takže jsem do sebe nedostala víc než nějakých pět, šest kousků cukroví, což je na moje poměry alarmující množství. Amarmující tím, jak je malé. deprese přetrvává, sjem protivná a na všechny čekám. Včer mi náladu trochu spravila Popelka a Tywin, ale jinak...ne, tenhle rok to vážně neproběhlo podle ničích představ.

Než jsem šla spát, říkala jsem si, že zpětně omrknuto to nebylo zas tak hrozný. Hovno leda. Byl to děs a jako ucházející Vánoce to začnu hodnotit možná za rok.

Asi bych vám měla popřát nebo co...

24. prosince 2012 v 11:56 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
...leč pravda je taková, že mně se vánoční atmosféra vyhnula obloukem táááákhle obrovským. Ze všeho toho stresu mi akorát naskákaly beďary a fakt, že máme v obýváku stromeček mě ani v nejmenším netankuje. Večer by pod něm měly být i dárky ode mě, který svůj budoucí balicí papír ještě ani neviděly, a já pořád tvrdím, že času je dost, ačkoliv je nad slunce jasnější, že večer budu nestíhat a nervit, zvlášť když si NĚKDO (rozumějte - moje matka) vymyslel, že se půjdu s bratrem podívat na živej betlém. WTF?
Prarodičovstvo, které u nás momentálně dlí, je, navzdory tomu, jak moc je mám ráda, spolehlivým generátorem stresu pro nás všechny, protože po padesáti letech společného soužití se skoro nemůžou ani cejtit, ale kdo by jim to měl za zlé, že.
Vlastně se těším akorát na jídlo. O dárcích si nedělám iluze, vím, že dostanu novou tašku a sama jsem si chtěla nadělit něco výtvarných potřeb, ale když máte na nákup dárků pro celou rodinu ubohé dvě hodiny a ubohých sedm stovek, sotva na vás zbude čas, nemluvě o nějakých penězích. No co, já to nějak přežiju. Pochopitelně dostanu kosmetiku a nějaký hadry, to je univerzální a skoro nikdy to nepotěší, takže moje radost bude opět pouze předstíraná, pokud se naši letos fakt nevytáhli. Sakra, chtěla bych bejt zase malá a věřit na Ježíška...
A věru nechci vidět bratrův obličej, až zjistí, že místo Ninjago panáčka dostal šachy. Jsem přesvědčená, že chtěl šachy, tak jsem sehnala šachy. Takové malé nanicovaté, ale šachy. Stejně to tu nikdo neumí hrát. No a k těm hrnkům, co mám pro naše, se ani nebudu vyjadřovat. Každej rok jim dávám hrnky. Ani se nedivím, že už v lince není na další nádobí místo. Ale ty hrnky se mi líbí. Asi jim řeknu, aby si v nich aspoň jednou za rok uvařili čaj nebo kafe, abych měla pocit, že jim dávám něco užitečnýho.

Moje iluze o tom, jak během vánočních prázdnin napíšu celou seminárku, se nepříjemně rychle rozplývají. Jsem sice schopná si do jedenácti do večera číst, přičemž mi pak teče z očí (co se divím, když celé hodiny čumím na monitor, že), ale ze seminárky mám jeden jediný odstavec a to je všechno. Do mé už pět let rozepsané knihy přibylo několik stran, ale jakmile si sednu nad krematoria v koncentrácích, nejsem stavu dát dohromady souvislou větu.

A vůbec nemám depresi, aby bylo jasno. Jenom na mě nějak přestává působit kouzlo Vánoc. Nesnáším to napětí u večeře, jak se všichni snaží usmívat se na sebe a být na sebe milí (kurva, je to TAK nepřirozený!!!), nesnáším, jak si matka prozpěvuje Jsou svátky od Káji Gotta, obecně jsem alergická na situace, kdy má ona lepší náladu než já, nesnáším, jak bratr chodí a mrčí, kdy už bude ta nebo ona pohádka.
Ani jsem nenapsala Ježíškovi a v tom je zřejmě zakopanej pes. Až do minulýho roku jsem to vždycky stihla. Tenhle rok ani omylem. A co bych mu tam tak asi psala. Že chci světovej mír a záchranu velryb? Jasně, kdo by nechtěl. Ale mně by bohatě stačily blbý barvy a pořádnej štětec, nebo prostě něco, co bych OPRAVDU chtěla. Ne něco, co potřebuju, ale něco, co sakra CHCI.

No dobře. Tak já vám popřeju, protože se to má a myslím to i docela upřímně.

Krásné svátky a šťastný nový rok vám přeje Moi!


Mimochodem, neveřili byste, jak těžký je najít nějakej slušněje obrázek s vánoční tématikou na netu...všechno mi přijde takový otřepaný...
A neuduste se kaprem, jo?

Přežili jsme ráno i poledne, ale o půlnoci nikdo nic neříkal...

21. prosince 2012 v 15:57 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
...takže možná ještě pěkně utřeme hubu. Tu máte menší epitaf-log-teton.

Moji drazí,

na sklonku existence našeho vzpřímeně se pohybujícího, zručného a moudrého živočišného druhu bych vám chtěla sdělit, že mi bylo skutečnou ctí s vámi koexistovat v této sluneční soustavě. I když někteří z vás, milí obyvatelé planety Země, jsou ukázkoví degeneranti a nemálo z nich si beztak myslí, že ukázkový degenerant jsem já. Aspoň jsme si kvit.

S veškerou neúctou -Já, kuře krvavé, nechť je mi země lehká.

Všem mimozemským civilizacím na vědomost se dává, že jsem nebyla bio ani eko, leč snažila jsem se tu nenadělat bordel. Lépe řečeno, nezvětšovat ten, který tu už je. Jediný corpus delicti, který by mohl zpochybnit pravdivost mých slov, totiž můj pokoj, je pravděpodobně už dávno rozpláclý meteoritem.
Taky jsem všem říkala, že lidi rozhodně nemůžou být nejinteligentnější bytosti ve vesmíru. Nikdo mě neposlouchal.

Všem potenciálním účastníkům potenciálního Ragnaroku na vědomost se dává, že...ti fandím, Odine. Nakopej jim zadky.

Mayům se na vědomost dává, že jestli ten konec světa zase nebude, fakt mě naserete. To jen tak na okraj.


Vítejte ve WTF světě...

14. prosince 2012 v 16:39 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Vítejte ve WTF světě. Na první pohled je to svět jako každý jiný, ale časem zjistíte, že jeho jediným zájmem je s vámi co nejukázkověji vyjebat. Nic není, jak se zdálo býti, buď je všechno vzhůru nohama nebo vy stojíte na hlavě, a co si zatím zachovává stoickou stabilitu a řád podle vašich představ, to se ráz na ráz sesype. Na vaši hlavu, pochopitelně.

Ve WTF světě zažíváte podivné stavy. Předně vás všichni serou. Rodiče, kamarádi, učitelé i neznámí lidé. Prostě vás serou. Sere vás jejich chování, jejich přístup k určitým věcem, jejich politické názory, serou vás v globálu, celkově a všeobecně. Když v jejich společnosti musíte trávit většinu své existence, je to docela problém. Dokonce vás serou i věci. I vy se serete.

Dále chcete vojet každého podle vašich měřítek přitažlivého jedince opačného pohlaví. Spřádáte plány na jeho únos a znásilnění skoro jako ten magor, co chtěl před nedávnem vykastrovat Justina Biebera, a soustavně narážíte na řadu problémů - dotyčné objekty vaší touhy neexistují, jsou kreslené, jsou na jiném kontinentě nebo jsou mrtvé.

Dalším stavem je transformace mozku do nejrůznějších druhů vařené zeleniny, nejčastěji kapusty. Tedy do něčeho zeleného a slizkého a krajně nepoživatelného. Projevuje se to zíráním do blba a nesmyslnými výroky naprosto od věci.
Velice nebezpečným stádiem je takzvané Řešení enormních volovin, tedy ŘEV. V tomto stádiu děláte věci, které vás každou sekundu přibližují k deportaci na Sibiř, kde nebudete ohrožovat na životě žádné nevinné spoluobčany, tedy například - vymýšlíte scénář na Star Wars VIII: Pomsta zelňačky, přemýšlíte, jak se asi cítí hasící přístroj, eventuálně páříte silmaril s Jedním prstenem.

Velice obvyklým jevem ve WTF světě jsou neopodstatněné záchvaty smíchu, které trvají i několik desítek minut. Během nich okolí živě líčíte, jak nemáte dopsanou polymeraci v sešitě chemie a jak se míníte ožrat jako to prase na adventním koncertě.

Jak poznáte jedince, který se nachází ve WTF světě:
  • Na všechny vrhá pohledy typu "Poslal bych tě do prdele, ale nemám to srdce to udělat."
  • Otevře sešit, přečte si dvě věty, řekne, že se to nedá a že na to sere a zase sešit zavře. Během pěti minut tuto proceduru zopakuje osmkrát.
  • Ve tváři se mu zračí neodolatelné nutkání mlátit hlavou do zdi.
  • Ve tváři se mu zračí neodolatelné nutkání mlátit NĚČÍ hlavou do zdi.
  • Má předem vytipované hodiny, ve kterých nebude nic, ale vůbec nic dělat.
  • Projevuje nemístné nadšení z vánoční haluze pověšené u stropu a chce ji sestřelit overballem.
  • Ráno se vzbudí a hned vyjmenuje všechny nadávky, které ho zrovna napadnou.
  • Zničehonic vám na ICQ napíše verš nějaké inteligentní dětské říkanky, nejlépe Skákal pes.
  • Tvrdí, že WTF neznamená what the fuck, ale who to fuck.
  • Píše debilní články o WTF světě, protože se mu nechce používat ich forma.

Hrobař - část 48.

9. prosince 2012 v 12:42 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Nedalo se dělat nic, než jít dál. Žádné zdi, kterých by se dalo držet, jenom stěny z mrtvol, slizkých a lepkavých na dotek. Daniel se držel co nejvíc uprostřed, cítil však, že se pohybuje po podezřele klikaté trajektorii. Tma byla dokonalá, neviděl si ani na špičku nosu, natož pak aby věděl, kam jde. Kdyby se před ním otevřela země, ani by o tom nevěděl.
Zpočátku počítal kroky, ale to po asi dvou kilometrech ztratilo význam. Nikde nebyl ani náznak, že by ta zatracená chodba mohla někde končit. Žádný pramínek jasu ze stropu nebo světlo na konci tunelu, nic. Katakomby zřejmě pokrývaly celé podzemí města, což mohly být klidně i desítky kilometrů, vzhledem k zatáčkám, klesání a stoupání, rozvětvování se a spoustě dalších faktorů, které snižovaly jakoukoliv možnost přežití na minimum. Navíc byly až po vrch narvané mrtvolami, v podstatě chrám vystavěný na počest moru a jiných hezkých věcí.
Daniel pokračoval ještě asi kilometr, než usoudil, že má dost. Jednak to nikam nevedlo, jednak měl hlad a jednak ho začaly pekelně bolet nohy. Nemluvě o rozbité ruce. To už má na věky, za žádných okolností to nemůže správně srůst a stloukat rakve jednou rukou, hm, haha, dobrý vtip. Daniel by nejradši někoho nakopl. Nejlépe toho idiotského kněze. Ano, s velkou chutí by ho nakopl.
Stočil se do klubíčka uprostřed chodby. Zkusí usnout, aspoň na chvilku. Pak možná půjde dál, možná zpátky...možná taky nikam...

Vlček se uvelebil v peřině a přitáhl si deku až k nosu. Byla tak úžasně teplá. V žaludku chlapce ještě hřála večeře, Rolnička měla postel hned vedle a slyšel její pravidelný dech, Yorik s Mathiasem měli pokoj hned přes chodbu a Boris s Roarkem hned vedle nich. Rolniččina sestra zůstala dole a tahala z lidí peníze svým věšteckým uměním. Všechno bylo perfektní, bezpečné a milé. Dokud nezavřel oči.
Projelo to jím jako zásah bleskem, netrvalo to ani vteřinu, ale přesto to bylo intenzivní a živé. Oheň. Cítil jeho teplo a pach pálícího se masa ve vzduchu. Ten bezpečně poznal, znal ho z kamenného města.
Rychle oči zase otevřel, ale srdce už mu bušilo jako splašené a v krku cítil onen dobře známý knedlík. Vítej, stará dobrá hrůzo a starý dobrý strachu. Po vás se mi zvláště stýskalo.
Chlapec potichu vylezl z postele, po špičkách přeťapkal vrzavá prkna kolem Rolniččiny postele a vyklouzl ven.
V hostinci bylo živo a vznášel se tam opar všeobecné podnapilosti. Rolniččina sestra seděla u stolu, obklopená hroznem lidí, vlasy se jí divoce vlnily všude kolem, oči jí zářily a tváře měla zrudlé. Vlček ji nikdy předtím takhle neviděl.
Proklouzl vedle ní na lavici. Nepřestala se věnovat zrovna natažené ruce, ale promluvila na něj: "Tys něco viděl, že?"
"Ano," přisvědčil chlapec a se zájmem sledoval její prsty přejíždějící po zákazníkově čáře života.
"Vyděsilo tě to."
"Vyděsilo. Byl to oheň."
Žena odložila ruku a vážně se na chlapce zadívala. Pak prudce vstala, shrábla peníze do kapsy, lehce se uklonila a za doprovodu nespokojeného mumlání celé hospody vyběhla schody nahoru k pokojům. Vlček nevěděl, co má dělat, tak běžel za ní.
"Děje se něco?" ptal se, zatímco ses ní snažil udržet krok.
"Nade vší pochybnost, děje. Dnes jsem četla z ruky asi třiceti lidem a viděla jsem divné věci. Všechny jsem je nakrmila žvásty o tom, jak plnohodnotný a skvělý život vedli-vedou-povedou, ale ve skutečnosti..."
Bez klepání vrazila do Yorikova pokoje a zalomcovala muži ramenem: "Vstávejte!! Všichni!"
Yorik se po ní ohnal jako po otravné mouše. "Co je, jdi k čertu..."
"Chlapec měl vidění."
"A co jako."
Věštkyně si založila ruce vbok: "A co jako? Musíme pryč! To jako!"
Mathias se zavrtěl ve své posteli a v polospánku zamumlal: "Ženská bláznivá...jsem to říkal, že jsme ji neměli brát s sebou."
Hodila po něm polštář.
"Idiote!"


Ještě žiju

6. prosince 2012 v 18:39 | Moi Keiniku Sang |  Básnické střevo
A je to fakt síla.
Na blbost světa se přece neumírá,
aniž o tom ví, všichni ti dávaj pěstí,
máš zkrátka štěstí.

Do hlavy díra, v ní tma tmoucí,
houby je mi platnej děda vševědoucí.
Nenadchla mě zimní krása domoviny,
myslím buď na sex nebo na kraviny.

V polovině případů netuším, o čem je řeč,
do mozku chytá mě sugestivní křeč.
Hlava mě bolí, i když zrovna nemyslí,
jakmile začnu, produkuju nesmysly.

Urval se mi závěs z garnýže,
(v příštím životě chci bejt prase, co hledá lanýže!)
s optimismem ať mi každej vylíže (polevu)!
Netrpělivě očekávám oblevu.

Mrtvý z perónu pět

3. prosince 2012 v 21:09 | Moi Keiniku Sang |  Básnické střevo
Kam se ta naše modrá koule koulí...
Jen sledujte hodinky, nestojí-li, jdou-li
a hrstmi berte ty drahocenné minuty,
které nám dává svět.

Máme čas jenom na to, abychom žili,
možná už jsme mrtví, jenom jsme to ještě nezjistili.
Snad nám jednou světla na ranveji řeknou:
"Už přistál váš let."

Proč do rakve dávají kytky a smuteční pásky,
nikdy ne airbagy nebo kyslíkové masky
a to smrt má být zábava!
(tvrdí Frank Featherbed)

Jak se zdá, už na mě nikdo nemyslí,
i moji společníci poněkud tu zakysli.
Pro potěšení duše střílím se do hlavy z kuše,
já, mrtvý z perónu pět.

A tak se ptáme, kam se modrá koule koulí
a sledujeme hodinky, nestojí-li, jdou-li
a čím déle tak činíme, tím víc vidíme,
že nám už je to na prd.

Až zase půjdeš na hřbitov pálit svíčku,
za nějakého příbuzného, třeba za babičku,
vzpomeň si, že tu čekám
jak blbec na konec světa,
já, mrtvý z perónu pět.