Listopad 2012

Halloweenský rytíř Christopher Lee

19. listopadu 2012 v 13:25 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
NÁSLEDUJÍCÍ TEXT JE SILNĚ CHAOTICKÝ, JELIKOŽ SE SKLÁDÁ ČISTĚ Z DOJMŮ.
Je mu devadesát, měří 196 centimetrů, je to šlechtic a rytíř (prý pasován o Halloweenu) a má hlas, před kterým blednou i nejsexovnější hlasy světa, jako jsou Jeremy Irons nebo Alan Rickman. Před dvěma lety vydal jedno, možná dokonce dvě alba Charlemange. Je to Dracula, Kharis (tak sexy mumii jste ještě neviděli...), hrabě Dooku, Saruman, Francisco Scaramanga. A všichni ho milujeme. Aneb kterak do mé sbírky přibyl další Kryštof.

Že je na světě neslušně talentovaný pán jménem Christopher Lee, to je všeobecně známá skutečnost. Nedá se přehlídnout. Když se řekne čaroděj, nejlépe hodně zlý čaroděj, prostě se vám vybaví Saruman. Ty oči a ten dokonalej nos (miluju jeho nos)...Ale cesta takříkajíc do hlubin študákovy duše, lépe řečeno do hlubin Leeovy filmografie, začala u jiného neodolatelného homme plus agée, u Petera Cushinga (budiž země jeho krásným očím lehká).

Svého času byli Lee a Cushing něco jako Vinnetou a Old Shatterhand, na pořadí nesejde. Pouze s tím rozdílem, že Lee byl většinou ta obluda a Cushing ten dobrák, co se ji snažil zabít. Lee byl Dracula, Cushing Van Helsing (velmi sladký Van Helsing). A přesně tam to začalo.
Za celých osmnáct let své existence jsem nenarazila na tak okouzlujícího upíra. Prošla jsem si amerikofonním děvkařovitým Draculou v podání Richarda Roxburgha, prudce sexy Damonem Salvatorem, rozkošným enfant terrible Nikklausem, panenkovitým floutkem Lestatem i všemi opěvovaným zázračným Garym Draculou Oldmanem, ale teď jsem narazila na čistou, nefalšovanou KLASIKU a té se nic na světě nevyrovná.
Takže jsem se vrhla na kdejakou drákulovinu, v jejíž titulkách jsem našla jméno Lee. A bylo to fakt vostrý. Mimo jiné jsem přišla na to, že miluju starý filmy a opět se mi potvrdila moje domněnka, že muži jsou nevíc muži mezi čtyřicátým a šedesátým rokem, bez ohledu na to, jak dobře přitom vypadají.

Když jsem vzala útokem Youtube, našla jsem tu nádhernou věc s Rhapsody of Fire a pak na mě, ani nevím jak, vyjela nejlepší písnička tisíciletí. Podívejte se na to video, fakt to stojí za to. Po všech těch Sarumanech, Draculech a podobných, v dlouhých řízách zabalených osobách, bylo vážně bezva vidět pro jednou taky jeho nohy. A že to jsou nohy...
Nemluvě o tom, že říká/zpívá slovo "rocks" takovým stylem, že vdané dámy zoufají a dámy svobodné...radši nekomentovat.
"....rocks..."
LOL
Jelikož je ze staré školy, současné natáčení filmů pro něj musí být dovolená. Díky bohům za pokročilé technologie, jinak bychom zřejmě byli bez Sarumana (devadesátka je devadesátka). Při natáčení všech těch hammerovských horrorů si pěkně užil. jenom při natáčení Mumie si vyhodil záda, vykloubil rameno a pošramotil kolena, nemluvě o tom, že měl popáleniny z filmové náhražky nábojů do revolveru. A co teprve Dracula, kterýho neustále někdo propichuje, to ani nechci vidět, jak to natáčení probíhalo (chci chci chci!!!)
Nepopírám, že Arnold Vosloo je velice uspokojivá chodící mumie, ale pokud jde o kukuč, nemá šanci. Nevím, jak to v té legendě o Anance, která je podstatou toho mumiího dílka, mají zařízený, ale osobně bych zaživa nepohřbila nikoho, kdo by na mě takhle koukal, ňuf.


Abych vás nadále nezatěžovala svými fangirlingovými výlevy, zkopčím vám sem jeden komentář z Youtube - doytčný uživatel se skvěle vyjádřil:

Dear Mother Nature/God/Fate/Whoever Is In Charge Of These Things: Please let Sir Christopher get to 100. Sincerely, Joshmaul.

Můj playlist je čím dál divnější

17. listopadu 2012 v 16:13 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Časy, kdy se v mojí Hele nacházel převážně metal a filmové soundtracky, jsou zřejmě dávno pryč. Momentálně panuje v přehrávači brutální chaos. Posuďte sami.

Ačkoliv to vážně není můj styl, i mě dostal ten korejský týpek, který koluje internetem a rozsévá zkázu svým Gagnam Stylem. Lepší budíček si snad ani nelze přát. Jsou v tom tuny elánu, elán je čas a čas jsou peníze. Před odchodem do školy ideální.

Když jsem tak hezky začala tím, co by u mě nikdo nehledal, budu tak i pokračovat. Rebecca Black nezačala zrovna dobře, ten její Pátek je otřesná záležitost a že její zpěv tehdy nestál ani za psí štěk. Ze záhadného důvodu se mi ale nechtělo to s tou holčinou vzdát. Netuším, co to. A její Sing it se mi vážně líbí, přijde mi to takové upřímné, osvěžující, sluníčkové, je to hezké.

A tohle, tohle je neuvěřitelná věc. Velmi nedávno jsem začala registrovat bytost Christophera Leeho. Takové ty věci, že je to geniální herec a navíc rytíř, tedy věci všeobecně známé, jsem samozřejmě věděla už předtím. Jak jsem se dostala blíž, o tom jindy, ale na Youtube jsem narazila na jeho zpěv. V životě jsem neslyšela takový hlas.

Přichází další z mých milovaných soundtracků! Při gůglení Péti Cushinga (k tomu taky později) jsem narazila na pár fantastických pravěkých filmů a jeden z nich mě dostaůl svou hudbou. Dámy a pánové, přichází Drákula roku ´72! Ou yeah.

A nakonec největší bomba tisíciletí, která se pracně vyšplhala na úroveň desetihodinového Puddi Puddi, po kterém jsem dokonce pojmenovala svou plyšovou ovci - ...počkat, ještě upozornění - BUDETE SI TO ZPÍVAT. Protože je to nom nom nom nom nom nom nom.

To je, co. Chaos. Fuck the system.

Da fuck týden

17. listopadu 2012 v 13:09 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Děti moje drahé, tohle byl týden, že by se jeden posesouval. Chce se mi dělat jedno velké NIC, mám všeho a všech kolem plný zuby a nejradši bych hibernovala. A jestli ještě jednou spadne ta plechovka od miniColy, tak namouduši někomu ublížím..

V pondělí jsme já, Kláša, Becca, Marťa, Verča a Haňička vyrazily "reprezentovat" náš drahý školní časopis na vyhlášení krajského kola soutěže o školní časák roku. Samozřejmě pršelo a já si inteligentně nevzala kapucu, deštník a dokonce ani čepici, Zcela nečekaně jsme ten blbej barák absolutně nemohly najít. Když jsme se tam konečně dokodrcaly (pochválen buď Martin smartphone), měly jsme ještě spousty času, takže jsme seděly v té restauraci, kde se to celý mělo dít, a oblažovaly příležitostně procházejícího milého mladíka svými inteligentními výlevy. Z témat konverzace si živě vybavuju jenom sex.
Po vyhlášení byl workshop ohledně arabské kuchyně, před ním přednáška, v níž jsme byly seznámeny s výrazy KEBABÁRNA a FALAFELOVÁTKO, ze kterých se doteď řežu smíchem. Ve workshopu jsme si měly ufalafelovat falafel. Když Kláša zjistila, že se v něm nachází značné množství kmínu, propadla lehké panice a z falafelové hmoty si okamžitě oddělila svou část, kterou pak zuby nehty bránila před zlovolným kmínem.
Marťa neprozřetelně pronesla něco o separatistech, což vyvolalo vlnu mimořádného veselí ve mně a Becce, vzhledem k naší nové závislosti na Star Wars, o které jsem se tu ještě nezmiňovala, páč jsem měla lenóru. Mimochodem, tu mám pořád a tento článek je jenom hromadná halucinace.
Tudíž z Kláši byla na zbytek workshopu separatistka a z jejího falafelu separatistický falafel. Překvapilo mě, kolik lidí se potýká s výslovností slova "separatistický", eventuálně "neseparatistický". Proto jsem vznesla návrh, abychom pro zjednodušení vzájemné komunikace začali všichni nazývat Klášin separatistický falafel falafelem "bez kmínu".
Toho se chytla Becca a zakomponovala to do Star Wars, kde momentálně teď nestojí republikáni proti separatistům, nýbrž republikáni proti "bez kmínu".
Tož tedy jsme zkonzumovaly falafely s hummusem, olivami a nějakým tenkým placatým něčím, co bylo po celou dobu nazýváno prostě "placka". K tomu jsme pily naprosto boží mléčný pití, slaný, s kořením...a přísahala bych, že kdyby po mně někdo ještě před dvěma minutami chtěl jeho název, řeknu mu ho, ale teď si nevzpomenu ani za zlatej větrák. Ale bylo to vážně delicious.
Po tomhle jsem měla ještě jízdy, který ovšem radši nezmiňovat, protože nestály ani za tu starou bačkoru.

Úterý. Ulila jsem se ze školy a drtila se na středeční zkoušky. Docela obstojně mi z toho šibalo.

Středa. Řidičák. Hlavní poznatek - na magistrátu jsou všichni škrobení a ne zrovna příjemní. Teorie na sto procent, technická na devadesát. Úplně vím, kde jsou v akumulátoru nějaký kontakty a jak se kontrolují, že. Ale prospěla. Jízda nikoliv. Už jsem byla brutálně utahaná, začínala mě bolet hlava a kašel z úterka se rapidně zhoršoval. Ale aby se neřeklo, že se vymlouvám, nutno poznamenat, že jsem jela fakt nemožně. Nervozita, nervozita. Co čekali, když mě nechali tři hodiny čekat. Poznatek číslo dvě - odbočka doleva se těžko bude nacházet po mojí pravé ruce.
Včera jsem se mimochodem dozvěděla úžasnou věc - moje opravná jízda bude stát skoro dvakrát tolik, co stály celé zkoušky, když do ní započítám i kondiční jízdu s instruktorem autoškoly. Vůbec nemám chuť vzít paličku na maso a jít někomu rozmašírovat kosti lebeční, vůbec. Zajímalo by mě, kde na to vezmu, zvlášť teď, když matce ruply nervy a dala výpověď.

Čtvrtek. Málem jsem se udusila v děepise. Naše drahá profesorka konstatovala, že si připadá jak v sanatoriu. Já si ve škole taky připadám jak v blázinci a nemám potřebu vyjadřovat svoje dojmy. Moje drahá vlastní rodina ve mně vypěstovala fobii z narůstající absence (kvůli posrané autoškole, že to tak musím říct), takže i kdybych měla mor, prostě do té školy půjdu.
Doma jsem zabila odpoledne velice laxní přípravou na písemku z chemie. Makromolukulární látky, pche.

Pátek. Přísahala bych, že se mi od rána všechno snažilo zabránit ve vstupu do školy. Doma mi padalo z ruky cokoliv, na co jsem sáhla, z domu jsem vyšla tak pozdě, že jsem sotva stihla autobus a nakonec jsme spolu s Beccou ztvrdly na přestupní zastávce, načež jsem rezignovaly a nstoupily tříkilometrový pochod do školy pěšky. Přišly jsme asi o dvě minuty pozdě.
V zemáku jsem svým kašláním srala sebe i profesora, takže jsem se po druhé hodině sebrala a jela dom. Zalezla jsem do postele s Draculou (bohužel jenom kniha) a litry mátovýho čaje, trochu si pospala a večer na dvě hodiny zalezla k počítači. Dneska to zatím probíhá stejně. Začínám doufat, že mám černý kašel a v podobném duchu se ponese i celý příští týden, ale jelikož se to zlepšuju, zřejmě mě čeká další trpké životní zklamání.

Mimochodem, prodělávám si menší čtecí záchvat. Za poslední týden jsem přečetla víc knížek, než za poslední půlrok a náramně mě to baví. Dokonce jsem si stáhla Fifty Shades of Grey v originále, hmmm, výýzva.

Prozatím se mějte famfárově. Asi půjdu spát.

Fakt nabitej pátek

4. listopadu 2012 v 19:24 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Grrr, nemůžu uvěřit, že je už zase neděle večer. Kam zmizela sobota?? Tenhle víkend ji nějak přeskočil. Zřejmě jsem byla tak zheblá z pátku, že jsem ji ani nezaregistrovala. A hádejte co, měla bych se učit HTML, páč zítra píšem. Who cares, huh.

Pátek byl mazecu. Kláša už psala, že jsme se rozhodly ulít ze školy a vyrazit na Gaudeamus, stejně jako to udělala polovina třídy. Spíš tři čtvrtiny. A stálo to za to, vsadím svoje nejlepší boty, že ta chemie a fyzika odpoledne nebyla ani z poloviny tak zajímavá.
Byla jsem si na milion procent jistá, jak se na Výstaviště dostat, ale Kláša prostě nemohla počkat tu minutu, než dojede jednička a musely jsme jít na dojku, že, Kakšó? Tak fajn, jestli na netu píšou, že tam jede taky, tak tak možná fakt jede, tož jedem. A tak jedem....jedem....jedem...pořád jedem....jedem....jedem....a najednou jsme v Modřicích a pořád jedem a začínáme naznávat, že s náma internet zase jednou pěkně vyjebal, že tam nedojedem a že je to v kloace. Pak nám ruply nervy a vystoupily jsme. Prolezly jsme silně nesympatickým podchodem na protější perón, musely jsme při tom vypadat fakt inteligentně.
Navrch mě začala štvát moje krátká sukně, prohlásila jsem, že vypadám jak prostitutka a Kakšó z toho byla hotová. Já jsem zase byla hotová z toho, jak je ona hotová.
S mírným zpožděním jsme se dokodrcaly na výstavýák, kde se mě zmocnilo nelíčené nadšení z rozdávaných miniCocaCol, protože já je totiž miluju, víte, a pracuju na budování armády miniplechovek, které jednoho dne vyzbrojím lejzrem a pošlu je zničit svět. Pomáhat jim v tom budou takový ty žlutý věci, co bývají uvnittř Kinder vajíček. Ale to jsem odbočila.
Výstavák, CocaCola, entré. Vevnitř plná kloaka stánků, člověk nevěděl, kam dřív s očima. Chvilku trvalo, než jsme v tom našly systém. Klášina psychologie jako by se do země propadla, ale na mě se tam ze všech stran hrnuly nejrůznější humanitní obory, oděvní design a korunovala to autorská žurnalistika a výtvarná fakulta.
Nechybělo moc a měla bych studenstký orgasmus, normálně. Tolik božích škol, od kterých mě dělí jenom přijímačky (a průměr), uááááá!!!!! Chci je všechny!!!!
Tak za dvacet minut už jsme každá měly náruč brožurek, letáků a podobných věcí a to jsme obešly slabou polovinu všech stánků. Vzhledem k tomu, že jsem táhla ještě kabát, svetr a kabelku, mě trochu začínaly bolet ruce. Nohy byly ještě relativně v pohodě.
Nejvíc mě iritovali ti hezcí borci v maskáčích, kolem kterých byl největší nával, protože vojenská škola zajímá snad každýho, kromě Paris Hilton a Ashley Tisdale. Vždycky, když kolem nějakej prošel, jsem začala brečet, že chci do armády, a posílala jsem do prdele svůj zdravotní stav.
Hromada papírů povážlivě narostla a tudíž jsme zahájily akci "sežeň tašku", která se posléze přejmenovala na "kde je stánek s bankovnictvím?!!" (měli tam tašky). Poznávací znamení - byl zelenej - moc nefungovalo, poněvadž zelených stánků tam byla tuna. Nakonec jsme se vybodly na bankovnictví a ukradly igelitky z nějaké základny EU. Samozřejmě, hned za dalším rohem jsme narazily na bankovnictví.
Když se Kláša rozhodla, že potřebuje tašky dvě, jelikož ta eutaška to nějak nezvládá, bankovnictví se opět vypařilo. Ale pak zase sublimovalo a Kláša měla tašku.
Odcházela jsem s hromadou papírů, zdemolovanýma rkama a vyřízenýma nohama. Dostaly jsme další miniCocaColu a v té blbé tramvaji si nebylo kde sednout.

Jelikož na hlaváku jsme měly ještě spoutsu časy, vrzly jsme si to do galanterky. Dokonce jsem ji i našla, ačkoliv mi to trochu trvalo. Vybíraly jsme látku na kimona, do některých jsme se úplně zabouchly (pak jsme se podívaly na cenu a bylo po iluzi), z některých jsme totálně zvracely, ale když už jsme měly vybráno, našly jsme ve výloze dva naprosto dokonalé kusy, které si můžete prohlédnout tady. Pořád se nemůžu rozhodnout....vyhrávají hvězdičky, ale na druhou stranu...

Mno, pak se Kláša odporoučela k domovině a já měla ještě rande s Beccou a její kámoškou, kterou zde hodlám Leia nazývati, ačkoliv nedávno byla pokřtěna na Obi-wana. Razily jsme do Chajovny a opět, chvilku těm dvěma trvalo, než to našly. Já měla svědomí čisté, poněvadž jsem nejměla nejmenší ponětí, kde je v Brně nějaká Chajovna, WTF.
Ale došly jsme, objednaly si horkej jablečnej mošt se skořicí a jaly se konverzovati a smíchy chcípati. Jenže mošt nešel a nešel a Leia už měla jít a mošt pořád nešel a pak přišel a Leia se zrovna zvedlak odchodu. Tak jsme měly s Beccou mošt navíc, no.
Po moštu jsme se odsunuly směr autobus a moje nohy už byly rády, že jsou rády. Dom jsem dojela totálně zheblá, ale fakt spokojená a hned jsem se šla rodině pochlubit, kde všude chci studovat. Matka projevila neuvěřitelné nadšení pro francouzský oděvní design, ale to zřejmě není škola, nýbrž jenom program. Vygooglíme, uvidíme. Pak vám napíšu, co všechno jsem si z Gaudeamu dovezla.

A mimochodem, přihlásila jsem se do soutěže o lístky na premiéru Hobita do Londýna. Dost jsem váhala nad tím Novým Zélandem, ale s Klášou jsme se shodly, že je lepší ztratit se v Londýně, než na Novým Zélandu. Držte mi všechny palce, který máte.

Sovy s váma!