Říjen 2012

Když někoho střelíte do xichtu

28. října 2012 v 20:44 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
...docela mu to zamotá život.

Gunter Vogler si žil relativně spokojeným životem kriminálního živlu bez skrupulí, hrajícího na dvě strany, pracujícího pro oba velké lordy zločinu ve městě Bruteville, Tannhausera a Rackena, zároveň. Má supersvůdnou francouzskou a čerstvě těhotnou přítelkyni Martine a je to sociopat jak sviňa.
Jednoho krásného dne mají s Martine udělat jedno hezoučké židovské klenotnictví a Gunter dostane od Tannhausera rozkaz zabít Martine. Netuší ovšem, že Martine dostala rozkaz zabít Guntera. Hopla. Střelí ho do obličeje, double hopla. Bod pro Martine.
Gunter se probírá v nemocnici se zafačovanou hlavou a dvěma švestkama u postele. Švestka číslo jedna je sexy komisařka Eva Bardenová a švestka číslo dvě je traumatizovaný polda Hagerman, kterému Gunter odpráskl v tom klenotnictví parťáka.
Ukazuje se, že Gunter střelu do obličeje nade vší pochybnost přežil. Skoro. Jeho obličejová tkáň byla naprosto zdemolována a chirurgové mu transplantovali nový obličej, obličej Hagermanova mrtvého kolegy, což chudák Hagie těžce nese a první dva díly furt brečí. A popravdě, Gunter z toho taky není nijak nadšený.
Komisařka Eva mu dává nový život s novým obličejem a z kriminálníka se stává polda. A zjišťiuje velmi překvapivé věci. Martine, která ho střelila do obličeje, chodila nejen s ním, ale oficiálně byla milenkou Tannhausera, plus navrch ještě stíhala dělat idiota z Rackena a hrát si na "jeho ženu Lily". Gunter, Racken i Tannhauser jsou přesvědčení, že dítě, které Martine nosí, je jejich. A teď jak z toho ven.
A víc vám neřeknu, hezky si to najděte na PutLockeru a podívejte se na to. Kuk na charaktery:

Gunter Vogler je divnej, beze srandy. Napřed se vám zdá šerednej jak noc, ale jakmile si na tu jeho držku zvyknete, je z něj fakt fešák. A má perfektní tělo. Dost často budí dojem, že patří do polstrované cely a je tak trochu nezničitelnej. Plus absolutně nepouívá emoce, všechno co dělá, dělá lhostejně, popř. za doprovodu maniakálního smíchu.

Hagerman je chudášek. Zlej Gunter mu zastřelil kámoše (ačkoliv občas si nejsem tak úplně jistá ohledně jejich orientace), nosí jeho obličej a přitom se chová jako debil, do toho je to rtuťovitá komisařka, prostě, Hagie to nemá vůbec lehký, zvlášť, když on sám je takovej charakter, pobožnej, čestnej, odvážnej a todleto všecko.

Eva si je plně vědoma svojí přitažlivosti, ale nechápe, proč ji vlastně nikdo nechce. Jak jí Gunter "taktně" připomněl, její biologické hodiny tikají. Eva bývala zamilovaná do Hagermanova kolegy, ale to byl zřejmě gay, takže nepochodila. Snaží se udržet v Bruteville pořádek, dostat za mříže Tannhausera a Rackena zároveň a do toho si pořád udržuje ten neuvěřitelně úžasnej účes.

Martine je živoucí definice slova BITCH. Hraje to na všechny strany, láme jedno mužské srdce za druhým a velice se diví, když občas dostane přes hubu. Myslí si, jak je rozkošná s tím svým debilním francouzským akcentem, ale popravdě mi akorát lezla na nervy a dost. Když oblbovala Rackena, nosila červenou vlnitou paruku a byla fakt sexy.

Tannhauser miluje sněžítka, je doslova posedlý sněžítky. Dokonce má vlastní fabriku na sněžítka. On je celkově tak trochu mimo. Nikdo neví, kde bydlí, všechno v jeho bytě je buď černé nebo bílé a když mu rozbijete sněžítko, fakt ho naserete. Žeru ho, lol. A dost pochybuje o Martinině věrnosti, je si celkem jistý, že to děcko jeho není.

Racken mi připadá jako rozmazlenej harant. Beze srandy. On se tak chová. Nic mu není svatý, střílí svoje lidi stejně tak jako cizí a nejde mu golf. Tannhauser je uhlazený a diskrétní, Racken je tak trochu teatrální tornádo. Ale miluje svou ženu Lily a - pravděpodobně - svoje nenarozené dítě. Kdyby tak věděl...
(SPOILER ALERT: když se dozvěděl, že žádná Lily ani dítě neexistují, měla jsem sto chutí vlézt do monitoru a dát mu svou plyšovou ovečku, celej ten seroš byl sice pakárna na entou, ale tahle scéna mě málem rozbrečela, fňuk)

A víte co znamená THE SOB? Nic zvláštního, sob je zkratka pro son of bitch.
Je to boží chujovina, určitě se na to podívejte, má to jenom šest dílů po dvaadvaceti minutách!!!!

A teď už jdu vážně spát.

Při řízení mi nejvíc překáží auto

28. října 2012 v 18:50 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Pokud jste z Brna a okolí, pořiďte si soukromej eroplán nebo se odstěhujte. Nejsem si totiž jistá, jak dlouho potrvá, než mě zavřou, jakmile dostanu volant do ruky.

Jendoho krásného srpnového večera, asi v půl desáté v noci, lépe řečeno, mi moji drazí rodičové oznámili, že za dva dny začíná kurz a jestli do toho jdu. Vzhledem k tomu, že jsem napůl spala a fakt mi bylo putna, jestli budu dělat řidičák teď nebo za tři měsíce, odkývala jsem jim to. A začal mi báječně zábavný kolotoč teorie, bohužel ne Velkého třesku - dvakrát týdně přes celý Brno, tři hodiny s přestávkou po cca devadesáti minutách poslouchat ty neskutečně primitivní zásady bezpečné jízdy a podobný srandy, který stejně nikdo nedodržuje. Hlava mě z toho bolela jak střep.

Po dvou týdnech si nás poprvé proklepli, ale jak jsem řekla, bylo to lehoučký, takže sto procent.

Pak už jsem jezdila na tříhodinovou teorii jenom jednou týdně. Krásně mi to vyšlo na čtvrtek, kde máme krátkou školu. Ještě mám před tím hodinu čas na to, abych zašla do parku a nasbírala si půl tuny kaštanů. Miluju sbírání kaštanů. Ale o tom jindy.
Pak přišel cvičák. Srándy kopec. Instruktorovo nadšení z mých okouzlujících, čistých a vůbec úplně úžasných rozjezdů docela opadlo, když zjistil, že neumím jezdit vpravo. Hopla. Takže tři cvičáky, jinak do provozu nepůjdeme, nenene. Nešla bych tam nejradši ani po tom třetím, ale někdy se začít muselo, že.
Ale když jsem pak vyjela....fjuhů, to bylo boží! První jízda byla v pohodě, druhá taky ušla, pak se to začalo lehce zhoršovat a při jednom obzvlášť náročným pondělku mi to pětkrát chcíplo na každé křižovatce, ale teď už to pěkně šlape, instruktoři už ze mě nejsou zoufalí hodně, nýbrž jenom mírně, a autíčka si docela zvykla. Nicméně s tou sviní spojkou nebudu kámoška asi nikdy.

Instruktor na teorii je vtipný pán, který chce občas jít domů ještě víc, než my. Instruktor, kterého jsem měla na trenažér, cvičák a první jízdu po městě, je fešný, klidný, nikdy neřve ani nezvyšuje hlas, prostě nádhera. Instruktor číslo dvě je lečo. Namouduši je to lečo, já jedu jedním kolem ve škarpě a on mě s úsměvem upozorňuje, že ta silnice je támhle. Málem to naperu do auta před sebou, málem sejmu babku na přechodu, v zatáčce jedu šedesát...a on je prostě vysmátej. Z třetího mám depresi. A čtvrtej se rozčiluje na debilitou ostatních řidičů, takže to je v poho ("No jasně, jéď, to vubec není plná čára!"). Je to prča. Nemám ponětí, kde to trajdáme, protože tu část Brna prostě neznám, ale už začínám mít tu trasu, abych tak řekla...ve volantu.

Autíčka máme dvě. Jednou je hodňoučké, miloučké, jede skoro samo. Druhé je povážlivě náladové, plyn tam lítá jak s běhavkou....a budou se v něm dělat zkoušky, Humorné, vskutku.

Když už jsme u těch humorných věcí, je zajímavé, jak rychle si za volantem uvědomíte, že chodci ostatní řidiči jsou vesměs kreténi.

Mám před sebou posledních pět jízd a jdu dělat papíry. Takže za dva týdny se kliďte, nebudu cvakat další pokus. Hah.

Moji staříci

28. října 2012 v 17:40 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
Že ujíždím na chlapy a proto ještě nemám kluka, to už jsem tu zmiňovala mockrát. Pojem "stařík" si nelze vykládat nijak negativně, pokud ho řeknu já. Stařík znamená "honem, sem s ním, ať ho můžu sežrat bez příboru". Dost svého volného času trávím na internetu, kupodivu. A když už fakt nemám do čeho píchnout, sleduju, jak se moje oblíbený ksichtíky mění. Taková menší aktualizace, chápete. Ale jak tak koukám na všechny ty fanmade twincesty s bráškama Kaulitzovýma, říkám si, že jsem na tom ještě relativně dobře. A abyste z toho nevyšli jenom tak, rozhodla jsem se vás obšťastnit svými nejen slintacími objekty, ha!

Willem Dafoe
Věk: 57 let
Výška: 177 cm
Poprvé zmerčen v: Spiderman, starej dobrej Spidey a Willyho okouzlující hajzlík Osborn (ale ta maska byla fakt trapná).
Proč: To je záhada tisíciletí. Já fakt nemám ponětí, čím mě tenhle týpek tak bere. V poslední době mě začíná děsit, co všechno je ochotnej udělat pro film. Namouduši, jestli se zabije při nějakým natáčení, tak mu půjdu ještě vynadat.
Podomácku nazýván: Willy, rybička (s tím přišla Kakšó! Totiž, Kláša.)


Christopher Walken
*ta fotka, lol - mám psa a nebojím se ho použít!!!*
Věk: 69 let
Výška: 183 cm
Poprvé zmerčen v: asi Ospalá díra, kde se mihl na začátku a na konci, kdy měl bezhlavý jezdec hlavu.
Proč: Protože vypadá jak vrah a přitom je to takovej neuvěřitelnej bavič. A některý jeho postavy jsou fakt úchylové, hehe.
Podomácku nazýván: Piraňka (s tím taky přišla Kláša)

Christoph Waltz
Věk: 56 let
Výška: 174 cm
Poprvé zmerčen v: Hanebných panchartech. Ještě nikdy jsem si nechtěl vzít nácka tolik, jako u koukání na tenhle film.
Proč: Protože řvu kawaii pokaždé, když vyleze na obrazovku, má nádherný oči a i když je občas chundelatej jako náš zeměpisář, pořád ho žeru. A je Váha!
Podomácku nazýván: Kryštůfek

Eric Roberts
Věk: 56 let
Výška: 178 cm
Poprvé zmerčen v: Batmáááán! Chuhů. Moje úchylka na Taliány, mafiány a nejlépe taliánský mafiány zapracovala.
Proč: Mimo jiné proto, že mu tak strašně sluší brejle a když se směje, tak se fakt směje. Široké úsměvy mají zřejmě v rodině.
Podomácku nazýván: Ri-chan /ale tak chci pojmenovat svoje auto, takže to asi budu muset změnit, heh)

Alan Rickman
Věk: 66 let
Výška: 185 cm
Poprvé zmerčen v: Harrym Potterovi samozřejmě.
Proč: Protože Snape! Snapea jsem milovala už jako malinká holčička, na takový se nezapomíná *blink*.
Podomácku nazýván: Snape

Bill Nighy
Věk: 62 let
Výška: 188 cm
Poprvé zmerčen v: Lásce nebeské. Bez Billyho macka nejsou Vánoce.
Proč: Protože Billy, Viktor, Quentin a ti ostatní hubení dlouhonozí týpci, kteří ke gestikulaci používají výhradně dvou prstů.
Podomácku nazýván: hm....Billy?

Charles Dance
Věk: 66 let
Výška: 191 cm
Poprvé zmerčen v: Hře o trůny. Relativně čerstvá záležitost.
Proč: Protože Tywin je super a má rád Maisie a Maisie má zase ráda jeho a zřejmě je pořád ještě rozvedenej, narozdíl od všech těch ostatních, kteří jsou šťastně ženatí, grrrr.
Podomácku nazýván: Charlie, Tywin-chan

Dolph Lundgren
Věk: 54 let
Výška: 196 cm
Poprvé zmerčen v: Pravděpodobně Univerzálním vojákovi III.
Proč: Protože konečně HRAJE (překlad - protože Gunny Jensen).
Podomácku nazýván: Gunny

A teď už jsem fakt unavená, heh. Možná dneska vchrlím ještě pár článků, než dojedou naši. Kdyby vám to hodně lezlo na nervy, jděte se projít.

Jeden obří facepalm

28. října 2012 v 14:50 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Spektakulárně to tady zasklívám, já vím. Buď nemám čas a když ho mám, nemám náladu. Někdy mám náladu i čas, ale pro změnu jsem v lenóře, takže jediný, k čemu se dokopu, je zírání na nějakej debilní film, kterej jsem viděla už milionkrát předtím. Hlavně nic nedělat a moc nemyslet.

Ono se taky nic neděje. Múza si dělá, co se mu zachce. Absolutně ignoruje veškeré moje potřeby, takže kdykoliv chci něco nakreslit, musím to obšlehnout z fotky na netu, psát nezvládám vůbec a učit se přece nebudu, že jo, proč taky.
Moje známky tvoří ze tří čtvrtin čtyřky. Malilinko pracuju v humanitních předmětech, technické absolutně ignoruju. Udělala jsem si takovej pěknej roční plán - první čtvrtletí mě nezajímá, druhý mě nezajímá o něco míň, ve třetím začnu něco dělat a ve čtvrtým se z toho sice posesouvám, ale musím zpracovat známky na publikovatelnou formu.

Se seminárkou jsem ještě ani nezačala. Kláša aspoň chodí ke svým feťákům, ale pokud jsou fámy pravdivé, někteří z nás ještě nemají ani téma, natož pak nějaký kontext. Mi stačí doplnit něco do staré práce, jenže já nevím, jak jim mám vysvětlit, že v době morových epidemií se sice nakrásně spalovalo, ale všichni zvysooka srali na nějaký dokumentování. jednak se kolem umíralo na mor a jednak kremace byla v té době kacířství, svým způsobem, tzn. se s tím nikdo nezalamoval.
Akčně jsem si posháněla nějaký odkazy, kde by eventuálně mohlo něco být, ale zatím to vypadá dost bledě, takže kdybyste náhodou někdo o něčem věděli, pošlete mi link do komentářů a budu vám nadosmrti vděčná.

A do toho ta autoškola, no ty vole. To se ani nedá jinak okomentovat. za dva týdny zkoušky, to už budeme mít hezky sníh, to bude vončo, milá Tončo. Už mi z toho hrabe fakt. Já vím, pořád jse ještě nenapsala ten článek, co vám slibuju už půl roku, ale...viz. výše.

Můj životní optimismus se normálně sebral a odletěl na Kanáry asi. Ráno vstanu a "Nenávidím školu!", vlezu do školy a "Nenávidím školu!", večer přidju, čeknu diář a "Nenávidím školu!!!" a ráno zase od znova. Ať žije aktivní postoj vůči životu.

Takže shrnuto podtrženo - autíčkárna (peklo, ale dost mě to baví), známky v prdeli, mám kosu v pokoji (to jen tak naokraj), sněží, jsou dva stupně, nemám co na sebe, nejradši bych se na všechno vyprdla a zabalila to se základním vzděláním a tak vůbec. It sucks, seriously. Ale jinak je mi skvěle a mám výbornou náladu. V rámci možností.

Tohle je ale nudnej kec.
A chci bejt Spiderman, abyste věděli.

Srdcovka, kterou zatím nic nepřekonalo

21. října 2012 v 16:26 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence

Tak ho mám - svůj oficiálně nejoblíbenější film. Všichni ti Piráti z Karibiku, Harry Potter a ostatní klasiky jsou sice moc pěkný, ale...ale.
Jednou jsem kdesi (ještě nedávno jsem věděla, kde to bylo) slyšela narážku na tenhle film. Vztahovala se k jeho asi nejslavnější scéně, kterou vidíte i na plakátě - Gabriel Byrne má zastřelit Johna Turturra. Turturra mám ráda (AGENT SIMMONS!!!) a po Transformeech jsem ho fakt chtěla vidět v njaké normální roli, takže jsem se vrhla na CSFD a okamžitě si našla Křižovatku. Pak jsem si ji taky okamžitě stáhla a okamžitě se na ni podívala. A okamžitě se do ní totálně zamilovala.
Vím přesně, co mě na tom filmu dostalo - v první řadě to byl scénář. Tak geniální scénář ještě nikdy nikdo nenapsal. Pak to byl neuvěřitelně sladký Gabriel Byrne a do třetice jedna fantastická vyvražďovačka s klasickým hudebním doprovodem.
Vrhnem se na děj...pokusím se být stručná.

Tom Reagan pracuje pro Lea, kterému podléhají orgány oficiální správy města. Je zadlužený, jelikož miluje sázení, ale ani za zlatý prase by nenechal Lea, aby za něj ten dluh splatil. Spí s Leovou milou Vernou, kterou si Leo chce vzít. Hups. To jsou jen vedlejší okolnosti.
Je tu totiž jeden pán, Giovanni Gasparo, po americku Johnny Caspar, a ten je momentálně pekelně nasraný, protože ho podvedl jistý bookmaker. Johnny si koupil zápas v boxu, zfixloval ho, aby se mu sypaly penízky, a dobrák Bernie, dotyčný bookmaker, prodal jeho tipy, takže Johnnyho sázky šly do kytek (nesnažte se to pochopit, strašně blbě se to vysvětluje). Takže Casper teď chce vidět Bernieho mrtvolu oklovanou od vran.
Bernie ovšem platí za ochranu Leovi a jeho sestra Verna, tatáž Verna jako v prvním odstavci, si má Lea vzít. Tak se Leo šprajcne, že žádný Bernie se zabíjet nebude. Casper už je ovšem docela kapacita a začne povážlivě ohrožovat Leovu vůdčí pozici ve městě. Jediní dva, kteří si toho jsou vedomi, jsou Caspar a Tom Reagan, který má už docela potíže se svými dluhy. Takže se rozhodne vzít to do svých rukou.

Tak. Jestli jste to nepochopili, nevadí. Postavy jsou o dost jednodušší...chápete, jak to myslím.

Je inteligentní, ironický a hyperkliďas. Miluje svůj klobouk, sázení a Vernu. Nijak zvlášť ho netankuje, že má dluhy, spíš ho štve Vernin postoj vůči Leovi a snaží se s tím něco dělat. Jako jeden z mála nemá tendenci patlat si na vlasy kila pomády. Verna o něm ráda říká, že nemá srdce ("To jseš celej ty, Tome. Samý lži a žádný srdce.") a Tom si na tom docela zakládá. Je to jeho nejsilnější zbraň.

Upřímně, Lea docela žeru. Sice je to boss, aůe je to takové trdlo, žádný brainiac typu Dona Corleona. Na myšlení má Toma. Má rád Vernu, myslí to s ní vážně, chrání jejího bratra Bernieho, i když ho to málem stojí pozici. A s automatem to dědek pořád umí, hehe.

Johnny je taková plešatá koule, posedlá etikou. Potrpí si na etiku, to teda jo, a jakmile něco není etický, je to sviňárna a Johnny na vás pošle svoje lidi, aby vám rozbili hubu. Má otyloou manželku a neméně otylého syna, ze kterého je až nemístně nadšený. To ovšem neznamená, že neumí být tvrdý taťka ("vem si přiklad z tady toho pána! Trochu míň mluv a trochu vís mysli!!!").

Poskok Johnnyho Caspara, ruka na rameni, když se poněkud cholerický Caspar začne rozčilovat. Je přesvědčený, že do všech kolem vidí jak do hubené kozy. Má stodvaadevadesát centimetrů, což z něj dělá nejvyššího chlápka ve filmu a místy je to dost působivý, hlavně díky tehdejším dlouhým kabátům. Leze mu na nervy, jak jsou všici "so goddam smart" ("všichni jsou totiž strašně chytrý..."). A je to homosexuál...někdy to poznáte, někdy ne.

Bernieho sestra. Lea má ráda, ale není to žádná láska jako trám, klidně by to přežila i bez svatby, nicméně chce chránit bráchu. Není to žádná ufňukaná slečinka a klidně chlapovi i vrazí, když je to nutný. Toma miluje a nenávidí a pořád si mezitím nemnůže vybrat.

Bernie je krysa. Totální krysa, která si myslí, že se ze všeho vybrečí, že mu nikdo na nic nepřijde, že bude mít kliku až do smrti nejdelší. Když k někomu jde, nikdy nečeká na pozvání, prostě zaklepe a vleze dovnitř. zastává pravidlo, že nikdo nemá mít ničeho moc, že všeho má být s mírou, i kamarádů. Takže udržuje svoje přátelské vztahy na "s mírou" a má velmi vřelý vztah s Vernou. Kdejací jiní sourozenmci by jim mohli závidět.

Norek je Eddieho milenec a je to totální uke - malej hubenej, obrovský oči. je to taky krysa, ale ne tak velká jako Bernie. Eddie je absolutně přesvědčený o jeho loajalitě a důvěryhodnosti, takže ho pořád brání před Casparem, ale Norek je docela svině a bez výčitek podvádí i Danea. Jediná jeho starost je, aby se to Dane nedomákl a nerozbil mu hubu.

Celý je to úplně boží, dokonalý a vůbec. V anglickým originále si dejte pozor na Caspara, protože ten má otřesnou výslovnost, místy je to jak hantec. Eddie j v originále luxusnní bad ass, zato Norek je podivný, v českým dabingu ho mám radši.
A ten soundtrack...balada.

Jak mě chtěl zabít Eddie Dane

15. října 2012 v 16:47 | Moi Keiniku Sang |  Krátké povídky
Tohle byl tak luxusní sen, že jsem rozhodla z něj udělat jednorázovku. Je to divný, jako psát fanfiction na bratry Coenovy. Ale tentokrát jsem v prznění velkolepých literárních i filmových děl absolutně nevinně, za všechno může moje podvědomí nebo co, kdyžtak se zeptejte Kláši, přes tyhlety psychověci je tu ona. Tak jo a teď jdeme na věc, moje první klasická jednorázovka, hehe. A ještě navíc tak ujetá.
Jo a lidi - zdálo se mi to, takže pokud vám to přijde jako kravina, rozhodně to není jenom dojem. The point is, že to má děj a že si to pamatuju.
A ještě jedna věc, než si to přečtete, zběžně mrkněte na děj Millerovy křižovatky, jinak budete mimo.

Hrobař - část 47.

14. října 2012 v 14:36 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Večeře byla doslova ohromná. Vlček si ani nevzpomínal, kdy naposledy viděl takové množství jídla. Jen o porci jeho samotného by se podělili s Danielem a ještě by zbylo pro Lynn. Vlček se zamyšleně zakousl do ještě teplé pletýnky a se zavřenýma očima si na chvilku vybavil Lynnin obličej. Připadalo mu to hrozně dlouho, co ji naposledy viděl. Navíc o byla taková uspěchaná chvilka, ono nepříjemné teď nebo nikdy. Pomerančové lokýnky a oči jako olivy. Žádná holčička odsud se jí nepodobala. Děti tu vůbec byly náramně nudné.
Rolnička vedle něj chroupala zeleninu, Yorik se ládoval ohromnou kýtou a Mathias s Borisem závodili, kdo sní víc česnekové polévky...nebo to tak alespoň vypadalo.
Hostinský se jmenoval Jonn, ale říkalo se mu prostě a výstižně Koule. Všude ho bylo plno, naléval u jednoho stolu, zatímco servíroval u druhého. Na tak rozměrného člověka byl mrštný a rychlý a zdálo se, že taky neustále dobře naladěný. Vlčkovi se zamlouval. Necítil z něj ani kapku negativní aury. Byl prostě srdečný a hotovo.
A tak chlapec seděl ve svém, snad znovu nabytém, životě, pozoroval hospodského Kouli v jeho kolotoči mezi stoly a přitom mu před očima visela půvabná podobizna Llewelyn.

Kněz sestupoval s rozžatou pochodní dolů po ochozených schodech, ne moc prudkých, aby po nich bylo možno nést tělo, ale o to delších. Daniel ho následoval, lehce sehnutý, aby nedřel hlavou o strop. Vzduch tu byl nevětraný a povědomě nasládlý. Daniel ho důvěrně znal. Bylo to mrtvé tělo.
Ale jak zmenšoval obdélník dvířek do sklepení, pach sílil. Otec to ignoroval, ale Daniel si musel přetáhnout cíp svého pláště přes nos, protože to jednoduše nebylo k vydržení. Dělal s mrtvolami tolik let, ale tohle ještě necítil nikdy v životě. Puch morových epidemií byl proti tomuhle jako procházka růžový sadem.
"Tady to je," promluvil po nějaké době kněz a pochodeň osvítila masivní dveře s kovaným křížem. "Jste nějaký bledý, můj synu."
"Za prvé, bledý jsem pořád, otče, a za druhé, žertujete? V tomhle puchu má mít člověk zdravou barvu?" ucedil hrobař skrz látku a pokynul staříkovi, aby otevřel.
Pohled dovnitř byl neuvěřitelný. Daniel by přísahal, že odtud vzešla jedna každá morová nákaza, co kdy na světě byla. Našel by tu mrtvolu v každém stádiu rozkladu. Vstoupil dovnitř, do uličky mezi dvěma ohromnými barikádami z těl. Ta nahoře drtila ta dole. Nahoře byly čerství mrtví, dole skoro jenom prach. Ve stinech rohů se krčily žebříky. Po těch vynášeli těla nahoru, usoudil Daniel.
Ale i kdyby s nimi chodili česat třešně, tohle bylo...Daniel prudce zavrtěl hlavou. Takhle to rozhodně nemohlo zůstat. Ne pokud tu má příštích pár týdnů, eventuálně měsíců, žít jeho Vlček.
"Asi vám nedochází, co tu vlastně skladujete, že, otče?" obrátil se ke knězi. "Tohle je líhní veškerých chorob! Musíte to okamžitě zlikvidovat, než se vám tu vylíhne nějaká hezká morová rána!"
"Z-zlikvidovat?" zaškobrtl boží muž o vlastní jazyk.
"Pohřbít. Nebo spálit."
"Spálit!!!" Knězova tvář dostala barvu zkažené smetany a muž se několikrát pokřižoval. Celou jeho postavu zahalil třas, jako by se před ním zjevil samotný ďábel a Daniel si uvědomil, že to asi neměl říkat.
Lidé z metropole chápali pointu spálení těla. Prach jsi a v prach se obrátíš, a tak dále, ale jinde, jinde to zřejmě bylo jiné. Tady to bylo asi hodně jiné. Možná by ho tu i pověsili za to ukradené jablko.

Rolnička měla kouzelný hlas. Vlček seděl za stolem, bradu položenou na složených předloktích a lehce se kolébal do rytmu. Dívka zpívala píseň v jazyce, který neznal, (ale už po první sloce usoudil, že se ho určitě chce naučit) tancovala a tleskala a všichni muži, co jich v krčmě bylo, měli oči jako přišpendlené na ní. Pokud vedle nich náhodou seděly jejich ženy, okázale je ignorovali.
Kde se vzal tu se vzal, k chlapci si přisedl Roark. Ani v nejmenším nepustil z hlavy ty děti, které je před nějakým časem přepadly v lese, ani to, co jim řekl o někom z dřevěného městečka, kdo toho kluka chce. Ale zdállo se, že se nic nestalo a ani nestane. Pokrčil rameny. Stejně by z toho bylo sotva pár mincí, jestli vůbec. Stejně, ale...
"Čím jsi tak zvláštní?" zeptal se Roark nahlas, ačkoliv původně tu otázku mínil ponechat nevyřčenou.
Vlček se na něj udiveně otočil: "Zvláštní?"
"Asi jseš zvláštní, když po tobě šli tamti."
Chlapci chvilku trvalo, než si ujasnil, jaké konkrétní tamty Roark myslí. "Nejsem ničím zvláštní. Jenom existuje jedna ženská, která si bůhvíproč předsevzala, že to bude ona, kdo mě vychová, a nikdo jiný. Zdá se, že pro to udělá opravdu hodně."
"I cokoliv?"
"To už asi ne," ušklíblo se dítě a Roark z toho nebyl dvakrát moudrý. Nadechl se k jiné otázce, ale pak potřásl hlavou a nechal slova viset. Na co se bude vyptávat. Ono se to vyjasní. Vyhodil nohy ve vysokých botách na stůl a začal hrotem dýky vyrývat do lavice klikyháky.

"Věděl jsem to! Cítil jsem to z tebe na míle daleko! Ty a tobě podobní nejste nic, než zatraceníhodní přisluhovači ďáblovi!" soptil kněz a oháněl se pochodní jako plamenným mečem spravedlnosti. Daniel si příležitostně kryl obličej, když se rozpálený otec dostal moc blízko.
"Vzpamatujte se, otče! Víte vůbec, co povídáte?!"
"Spálit! Znesvětit!" hulákal kněz s očima navrch hlavy. Hrobař usoudil, že zdejší budou asi hodně ortodoxní, ale zůstával v klidu, dokud ho konec pochodně neudeřil do prsou tak prudce, že skončil na zemi. Pád na kamennou zem zabolel víc, než by býval čekal. Koneckonců, nedávno na něj spadla málem polovina města a přežil bez horších následků. Asi mě zmohl ten týden bez jídla, pomyslel si Daniel a namáhavě se zvedl na nohy. Včas na to, aby viděl, jak kněz sahá po klice a přitahuje dveře k sobě.
Daniel byl sice hrobař a denně měl v rukou mrtvé, ale rozhodně netoužil zůstat zavřený v katakombách plných mrtvol, zvlášť když v žaludku neměl nic víc, než to zpropadené jablko. Podařilo se mu vrazit ruku mezi dveře a veřeje a kněz insinktivně zpomalil svůj pohyb, takže náraz Danielovi jenom zlomil dva, možná tři prsty, ale neurazil je. Jenže boží muž se brzy vzpamatoval a znovu se ohnal pochodní, tentokrát přímo a jasně po hrobařových očích. To Daniela odehnalo na vteřinu dost dlouhou na to, aby kněz mohl dveře dovřít. A bylo to.
Ani ne po minutě si byl Daniel jistý, že na něj zírají všechny mrtvé oči, co jich ve tmě bylo. Přitiskl se zády ke dveřím, pláštěnku si přitáhl víc k tělu a snažil se nehýbat rozdrcenou rukou, která i tak bolela jako deset čertů. Vzduch byl tak nepopsatelně odporný, že se bál dýchat.
"Kde jste teď, Merah, Elain, hm," hlesl (a neodpustil si tu ironii) do tmavého ticha. "Kde jste, když má Danny problém?"

Jedna osmnáctka....

10. října 2012 v 21:10 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
...a jedna šestašedesátka.
Tak, Charlie, sbal kufry, sedni na letadlo a do rána ať jsi v Tuřanech. Pokecáme, dáme vínko, eventuálně se ztřískáme jako koně a neříkej, že to neumíš, to ti teda nepapám, nechal ses navlíct do kožené minisukně!

Tak jo, je to tady. Před týdnem mi to ještě nepřišlo, předevčírem mi to nepřišlo, včera mi to nepřišlo,, dneska dopoledne už mi to malilinko přišlo...a teď je to tady a popravdě je to docela v prdeli.
Ne, nemluvím o menstruaci, nebojte se.
Ještě dvě minuty a budu mít přesně čtyřicet posledních minut nedospělosti před sebou.
Já ani nevim, co k tomu říct, ty jo....dá se na to vůbec něco říct? Nemám depresi, je to prostě divný. Jo, divný. Když jsem divná já, musí být divný...

....už jenom čtyřicet minut...

...musí být divný i moje osmnáctiny.
Obstojně mi hrabe a nehodlám na to nic měnit, ani za zlatý prase. Budu magor až do samýho konce a ještě dloooouho potom.

34 minut.

Ještě abych vysvětlila ten první odstaveček. Tenhle okouzlující pán...

...půl hodiny...

....tenhle okouzlující pán má jednoduše narozeniny ve stejný den jako já, což se mi u žádného oblíbeného človíčka ještě nestalo, takže prve jsem z toho byla docela na větvi. Jsem holt skromné děvče, co se umí radovat z maličkostí.

25 minut...ještě ne....now.

Teď už jenom čtvrt hodiny a jedna minuta.

Devět minut.
Osm.
Šest.
Pět.
Čtyři.
Tři.
Dva.
Jedna...


Kreslím - Daniel

8. října 2012 v 16:04 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Na to konto mě chytla strašná chuť napsat si kousek Hrobaře. Tak jsem ho napsala. A teď mám zase strašnou chuť si kreslit. Sakra.

Nevyretušovaná verze. Vypadá totiž, že je mnohonásobně lépe naskenovaná.

Hrobař - část 46.

8. října 2012 v 15:50 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Dva týdny trvalo, než narazili na civilizaci. Bylo to kamenné město, mnohem menší než to, které Lynn omylem vyhodila do vzduchu. Lidé tu nebyli tak upjatí, spíš se zdálo, že se snaží hrát si na jednu velikánskou rodinu. Pramálo se starali, jestli k nim přijeli kočovníci nebo královská rodina, každý návštěvník byl celebrita a zasloužil největší možnou pozornost. Vrátný ovšem nemohl popřít, že ho ti velcí, lehce nabručení muži docela vylekali, zvlášť když uzřel jejich arzenál plný sekyr a šurikenů. Když mu Yorik ospale vysvětlil, že je to nezbytně nutné k ochraně žen a chlapce, muž chápavě pokýval hlavou a podrbal Vlčka jako štěně.
"Všichni jsou tu milí," poznamenaka celkem zbytečně Rolnička, jak tak procházeli městem a koně za nimi nezúčastněně vlekli vůz.
"Je to podezřelý," zabručel Mathias.
"Souhlas," kývl Vlček. Měl strašidelný pocit déja vu, když vcházeli do největšího z místních tří hostinců. Když naposledy vlezl do hostince...radši ani nevzpomínat. Ale tady nebyla žádná hubená bruneta s ohromným copem a zelenou vílou v očích, nýbrž vousatý pán s břichem tak velkým, že by na něm mohl nosit korbele jako na tácu. A samozřejmě s širokánským úsměvem.
Dokonce to vypadalo že jemu je přítomnost kočovníků na jeho dvorku úžasně milá.
"Pokud mi zařídíte zábavu na večer, zpěv, tanec, cokoliv zvládnete, nechám vás tu bydlet zadarmo, s teplou večeří," smlouval hostinský a Rolnička jenom kulila oči. Místní lidi byli fakt divní.

O půl dne později dorazil k městské bráně další člověk. To byl neobvyklý nával hostů na tohle město. Navíc tentokrát se vrátný vážně vyděsil a Daniel mu to nezazlíval, protože si byl plně vědom faktu, že vypadá ještě hůř než obvykle. Stačilo ale říct, že už týden nejedl nic, krom toho, co les dal, a ten dobrý pán zjihnul jako nad zatoulaným kotětem. Dokonce se mu pokoušel vnutit několik mincí. Daniel odmítl. Ukradne jablko nebo tak něco.
"Řekněte mi jenom jednu věc, dobrý muži," obrátil se k vrátnému při odchodu, jak ho tak najednou něco napadlo. "Máte tu hrobaře?"
"Hrobaře?" vykulil oči vrátný a škrábal se prstem na strništěm pokryté hradbě. "To nemáme. Zemřelého předáme knězi, ten udělá krátký obřad a tělo odnese do sklepů."
Daniel zalapal po dechu a myslel, že se snad přeslechl: "Do SKLEPŮ? Vy tu mrtvé skladujete ve sklepech?!"
Vrátný pokrčil rameny: "A kde jinde?"
Daniel obrátil oči vsloup a dlouhými kroky odešel. V duchu doufal, že se mu předchozí rozhovor zdál, protože tohle bylo absurdní. Taky ti zatracení komedianti museli zakotvit zrovna v tomhle zjevně na hlavu postaveném pidiměstě, že?

Vlček se labužnicky rozvaloval na posteli a na chvilku dočista zapomněl na předchozí dny. Měkká postel. Hotová utopie po těch několika nocích v drncajícím povoze. Mazlil se s polštářem a spokojeně vrněl. Rolnička si přisedla na pelest a pocuchala mu čerstvě umyté, ještě vlhké vlasy.
"Začínáš být chundelatý. Co kdybych tě dneksa trochu ostříhala? Jinak si tě budou plést s holkou."
"Tak jo," zamumlal chlapec do polštáře a do vzduchu se vzneslo několik peříček.
Někdo zabušil na dveře a do pokoje vstoupil Yorik. Odložil svoje kůže a rozpletl si cop, takže se mu jeho dlouhé šedé vlasy volně plazily po ramenou. Vypadal jako král, co si někde založil korunu.
"Je to tu takové miloučké, což," usmál se na Vlčka objímajícího polštář. "Mohli bychom se zdržet."
"Mathias je jiného názoru," připomněla mu Rolnička.
"Mathias podezřívá každého, kdo se aspoň jednou v životě zasmál, moje milá," uchechtl se Yorik a hupsl na postel vedle chlapce, kterého žoldákova váha vyhodila půl metru nad pelest.
"Šašku," zasmála se Rolnička a odcupitala po schodech dolů do hostince, aby zjistila, co bude k večeři a pro kolik hostů budou hrát.

Najít kostel nebyl moc velký problém. Vypadal staře a - jakkoliv divně to v souvislosti s kostelem znělo - nedobytně. Spíš chrám, než pouhý kostel, moc velký na tohe město.
Daniel zahodil ohryzek od ukradeného jablka a vešel dovnitř. Tam ho nečekalo nic překvapivého, zevnitř to byl prostě typický kostel se spoustou tmavých lavic a křížů. Daniela zajímal farář.
Našel ho v jedné z předních lavic, pohrouženého zdánlivě do motlitby, ve skutečnosti však do tvrdého spánku. Byl to šlachovitý človíček s tonzurou lemovanou chabým zbytkem šedých vlasů. Daniel mu lehce zatřásl ramenem a farář vyletěl jak čertík z krabičky. Očividně se bál, aby ho při tomto nedůstojném šlofíkovi nikdo nepovolaný nepřistihl. Když zaregistroval Daniela, chvatně se pokřižoval a posunul se na lavici od dobré dva metry dál. Zřejmě se chystal říct něco jako "odstup, satane".
Daniel obrátil prázdné ruce dlaněmi vzhůru: "Klid, otče. Nekoušu."
Faráři se viditelně ulevilo. "Cizinec?"
"Ano, ale ne zdaleka. Donesly se k vám zvěsti o zkáze toho velkého města ležícího tak...hm, řekl bych, severozápadně odsud?"
"Ano, ano, to jsem slyšel," pokýval horlivě hlavou boží muž. "Strašlivá zkáza. Hotový pekelný oheň, říkají."
"Jsem odtamtud. Býval jsem hrobařem, otče."
"Hrobařem říkáš, synu?" Teď se ve farářově hlase objevil stín odporu. Daniela to nepřekvapilo.
"Chápu, co si tohle město o takových lidech myslí, otče. Vrátný mi řekl, že tu své mrtvé ukládáte do sklepů."
"I ten mluvka!" rozdurdil se mužík a chvatně vykročil k oltáři. "Bůh aby ho zatratil za tu jeho nevymáchanou hubu, co neví to nepoví, ale jinak vyžvaní kdeco."
Daniel si založil ruce na hrudi a zvýšil hlas, takže teď zněl celou lodí: "Možná mu jednou budete vděční, že mi to vyžvanil. Když dovolíte, otče, rád bych ta sklepení viděl."
Farář se pokusil chabě zaprotestovat, ale hrobař jen naklonil hlavu ke straně a čekal. Nakonec stařík svěsil ramena: "Tak dobře." A hrobař se usmál.

Všichni moji neznámí

7. října 2012 v 13:15 | Moi Keiniku Sang |  Když dostanu chuť se vyjádřit
Není to názor, není to úvaha, ačkoliv se to úvaze původně mělo blížit. Je to fakt a jsem si jistá, že každý si je takového faktu vědom. Je od nás vyžadována jistá rutina, pravidelnost, které přizpůsobujeme svou existenci v těch nejzbytečnějších detailech, jako je například autobus. Nebo deset dvacet kroků po nějakém chodníku.
Ostatní jsou taky vázáni pravidelností, taky vstávají v určitou dobu a v jinou určitou dobu jedou nebo jdou tam a tam a pak nastává okamžik míjení. A tak se navzájem míjíme. Všimli jste si někdy těch, které míjíte? Občas je totiž velmi zajímavé všimnout si a začít přemýšlet o tom, kým jsou a jací jsou, případně jestli oni přemýšlejí o nás, protože koneckonců, pro ty, které míjíme, jsme jen těmi, kteří je míjí.
Já mám tři míjející a míjené, spíš dva a půl. Prvním míjejícím a míjeným byl muž se psem, prostě řečený "psovod". Jezdíval jedním z časných autobusů s hezkou fenkou německého ovčáka. Nikdy jsem mu neviděla do obličeje, protože nikdy nešel bez kšiltovky. Zvykli jsme si na sebe navzájem a dokázali se podělit o místo pro kočárky. Fenka už ví, že nesmí ležet na mé noze a to černé dlouhé, co mi visí z kapsy, jsou sluchátka a nekouše se to, nežužle a nejlépe vůbec neregistruje, a že to nejdůvěrnější, co si může k té cizí holce dovolit je šťouchání do kolena.
Ale jelikož s novým školním rokem přišla i nová rutina a my tři se míjet přestali.
Druhým míjejícím a míjeným je paní v bílém. Ne, nestraší mi ve věži ani v pokoji. Kdykoliv čekám na autobus v určitou chvíli, kolem zastávky pokaždé proběhne paní celá v bílém, od bundy až po obutí. A zůstává bílá, nikde ani flíček, což při současném provozu a ušmudlanosti města nějak nechápu. Sem tam mívá růžový šátek. A vždycky má naspěch, takže soudím, že její spoje nenavazují tak, jak by měly. Jak já tu paní chápu...
Posledním je děda se dvěma holemi. Oba se snažíme, abychom se nepotkávali u keřů, protože ačkoliv uhýbám já, stejně to pohyb vždycky zkomplikuje i jemu. Podle toho, jak mile vypadá, bych řekla, že má spoustu legarčních vnoučátek. Bohužel jsem poněkud skeptická, pokud jde o první dojem.
Míjející a míjení jsou na denním pořádku a nikdo s tím nic nenadělá, leda by se odstěhoval do středu Sahary. Ale ani tam by neměl stoprocentní záruku, že nikoho nepotká. Lidé jsou různí, s tím taky nikdo nic nenadělá, leda by se rozhodl být tím vyvoleným jedincem, který změní sám sebe a při troše štěstí tím rozpoutá domino reakci, přičemž ve výsledku tu budeme mít sedm miliard příjemných a usměvavých osob. Nicméně, i kdyby lidé jako živočišný druh nestáli za nic, na pozorování jsou mimořádně zajímaví.