Srpen 2012

26. den - jaký typ lidí tě přitahuje

31. srpna 2012 v 19:38 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
  1. Lidi podivný. Zaujme mě něco, co nevidím každej den, takže máloco.
  2. Lidi tajemní, jsou vždycky lepší než ti, kteří o sobě všechno hned vyzvrací na plac. Jo, tohle je klišé.
  3. Lidi s nadhledem, povznesení nad věci typu "die, Justin Bieber, die".
  4. Lidi s rozhledem. Postojem "Á, Moliére, to byl ten, co vynalezl žárovku, že?" mě fakt ještě nikdo nezaujal.
  5. Lidi s fantazií.
  6. Lidi se schopností nadchnout se pro maličkosti.
  7. Tvrdohlaví lidi.
  8. Lidi, co dřeli a v životě něco dokázali. Jo, tohle je DALŠÍ klišé.
  9. Lidi, kteří nazývají věci pravým jménem. Nesnáším, když někdo nazývá výkalem něco, co je zcela očividně hovno.
  10. Lidi, co kašlou na názor davu.
Nutno podotknout, že v poslední době mě lidé spíše odpuzují než přitahují. Projevila se u mě jakási divná sociální fóbie - pobyt ve společnosti více jak čtyř lidí mě naprosto vyčerpá. Absolutně. Normálně začnu usínat, nevnímám, reaguju přehnaně nebo pro změnu vůbec. Zkrátka jsem Mimo s velkým M. Nějak mi uniká, co budu dělat ve škole, kde se mnou v jedné třídě sedí 31 lidí.
Vlastně vím. UMŘU.

Kdybyste pro mě někdo chtěli něco strašně moc udělat, zakažte školu, jo?

25. den - někdo, kdo tě fascinuje, a proč

30. srpna 2012 v 11:15 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
No konečně něco pro mě, muhehe! Líbí se mi, že neudali počet, vy možná máte pocit, že udali, ale neudali a basta. Ony jsou to většinou maličkosti, co mě fascinují, takže to sice bude mega seznam, ale dohromady to bude vlastně nic, tak.

Napřed budu povrchní:
  1. Christopher Walken, protože vypadá jako vrah a přitom je to úžasnej komediant, kterej když se směje, tak vypadá jak neskutečně milej člověk. A taky proto, že se bojí koní (podle toho, co říkal při natáčení Sleepy Hollow) a má vysoký vlasy, i teď, v bůhvíkolika letech má vysoký vlasy! Jak to dělá???
  2. Willem Dafoe, protože mám pocit, že pro film by se klidně naporcoval cirkulárkou, kdyby to měl ve scénáři. Normálně se bojím podívat na Poslední pokušení Krista.
  3. Gary Oldman, protože dokázal zahrát policajta tak, abych ho měla fakt ráda a brečela, když to vypadalo, že umřel, protože je geniální a protože jeden mamčin kolega vypadá skoro jak on, což je super!
  4. Sean Bean, protože mu strašně sluší koruna, má uši jak skřítek (z toho jsem byla hodně hotová a hodně dlouho) a nádherně se směje.
  5. Eric Roberts, protože ten se taky nádherně směje, má už asi třicet let pořád stejný oči, super figuru a vypadá dobře v obleku. Najdete v reálným světě někoho, kdo tohle všechno splňuje? Zjistěte mi jeho telefonní číslo.
  6. a spousta dalších, kupodivu jsou mezi nimi i ženy, třeba Judi Denchová je úžasná, miluju její M.
Teď už nebudu povrchní:
  1. Von Braun, protože je to zřejmě jediný nácek, který se kdy zapsal do dějin v pozitivním slova smyslu.
  2. Tolkien, protože ho lze považovat za boha - stvořil svět.
  3. Edison, protože to byl prý lenoch a průšvihář a stejně to dotáhl mrtě daleko.
  4. Thomas Kinkade, protože na jeho obrázky vydržím zírat hodiny.
  5. Matt Dixon, ze stejnýho důvodu.
  6. Lindsey Stirling, protože neznám nikoo jinýho, kdo by dokázal tančit a hrát na housle zaráz, má geniální nápady, a vůbec je geniální.
  7. a spousta dalších.
Tak.

Chobits

29. srpna 2012 v 14:48 | Moi Keiniku Sang |  Anime


Délka: Z té jsem poněkud rozpačitá, protože zpočátku to bylo takové roztáhlé, ale roztáhlé vyhovujícím způsobem, a pak, ke konci, mi přišlo, že tam nahustili strašně moc věcí naráz.

Animace: Chii a persocony vůbec byly rozkošné, ale třeba Hideki mi místy přišel dost retardovanej.

Děj: Hideki je vesnický buran (ano, on opravdu JE buran), co se přistěhoval do velkého města za účelem studia. Nemá peníze, ponětí, jak se má chovat a ani žádné zvláštní vysledky ve škole, navrch trpí samomluvou, která ho často dostává do trapných situací.
Ve městě jsou v módě persocony, počítače-všeumělci, co vypadají jako lidé a chovají se tak. Hideki si je vědo toho, že by mu takové udělátko náramně zjednodušilo život, nicméně, nemá love. Jednou večer najde na hromadě odpadků pohozený persocon v podobě rozkošné blonďaté dívenky. Vezme ho domů, složitě vykoumá, kde se nachází spínač, a jakmile se mu podaří uvést persocon do provozu, zjistí, že je nějaký vadný, protože jediné, co umí, je říkat "chii" a napodobovat.
Tak se Hideki mění v učitele. Vysvětluje Chii, co je tohle a co je tamto, pomocí paní Hibiyi (domácí) jí opatří šaty a vůbec s ní začne spokojeně koexistovat. najde si práci v čínské restauraci My pleasure, kde pozná Yumi a tehdy už začíná panikařit, protože, pokud připočte i učitelku Shimizu, jsou kolem něj čtyři krásné mladé ženy. Seznámí se se svým sousedem Shinbou, vybaveným mobilním persoconem jménem Sumomo, a taky s expertem přes persocony, ještě chlapcem Kokubunjim (ten je pro změnu vybaven Yuzuki, persoconem, který má napodobit jeho zesnulou starší sestru). Společně shledávají Chii velice neobvyklou a možná jedinečnou v oblasti persoconů a mezi všemi těmi patáliemi, které Chii ve své náklonnosti k Hidekimu způsobuje, se snaží najít, co je vlastně zač.

Celkový dojem: Kromě toho zmatku na konci je to děsná prča.

Fanpop




...dneska mi nějak nejde hledání obrázků...

24. den - tvůj oblíbený film a o čem je

29. srpna 2012 v 12:03 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
To je mi zase dilem,a kterej vybrat. O LoTR je zbytečné psát, to stejně všichni znají, stejně tak HP, znovu otravovat s Mušketýrama se mi nechce...ou yeah, už vím!

PONYO Z ÚTESU NAD MOŘEM


Nejvíc kawaii pohádka ever a můj nejoblíbenější film od Miyazakiho, aťsi je Princezna Mononoke nebo Cesta do fantazie oceňovanější. Je to prostě a jednoduše naprosto dokonalé.
Malý Sosuke jednou v oceánu najde rybičku uvízlou v láhvi. Osvobodí ji a chce si ji nechat. Rybička nemá se svým novým příbytkem v podobě zeleného kyblíčku problém. Sosuke si ji pojmenuje Ponyo. Jednou, když si spolu hrají u pobřeží, na něj rybička promluví a řekne mu, že ho má ráda. Sosuke je nadšený. jenže pak přijde taková podivná vlna a odnese mu kyblíček.
Ponyo totiž není jenom tak ledajaká zlatá rybka, ona je velice podivná zlatá rybka. Její matka je mořská bohyně a otec Fujimoto, taký divný týpek, který ji hledal celou tu dobu, co tvrdla u Sosukeho a byla s tím tvrdnutím mimořádně pokojená. Teď ji našel a unesl zpátky k sobě. Jenže Ponyo se u Sosukeho změnila v paličáka, odmítá svoje pravé jméno (Brunhilde, no, to bych odmítala taky) a chce se stát člověkem.
A stane se. Uteče na hejnu obrovských ryb, najde Sosukeho a zabydlí se v domě jeho mámy. Pak přijde ohromná povodeň, která jejich domek úplně odřízne od města, kam se večer předtím vypravila Sosukeho máma na pomoc do pečovatelského domu. Sosuke s pomocí Ponyiny magie nastartuje svůj motorový člunek a jedou ji najít. Cestou se však s Ponyo začnou dít divné věci.



Další rozkošné fanamde pictures tady, tady, tady a třeba ještě tady. Tohle mě taky dostalo, lol. A tohle je rozkošné. Ten Fujimoto vypadá na praktický cosplay...teda až na tu paruku.

23. den - 5 obrázků známých dívek, které jsou podle tebe atraktivní

28. srpna 2012 v 21:58 | Moi Keiniku Sang |  Prostě...obrázky?
Tak a teď jsem teprve v řiti, ještě víc, než s tou televizí...já holky prostě NESLEDUJU. Vůbec. Maximálně se rozčílím, když čtu bulvár na Seznamu a oni tam zrovna vychvalují nějaké koště z mola. Ale tak jo. Ts, nějaký memečko si na mě nepřijde!

Miranda Kerr - protože je taková panenkovitá, hezounká a nemusí se nijak šíleně malovat, aby taková byla.

Saoirse Ronan - protože nenalíčená je jakýmsi způsobem hrozně zajímavá. Doteď jsem nepřišla na to, čím to. Namalovaná ale začíná splývat s davem.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
*vysvětlivky - adminka marně přemýšlí*
Holiday Grainger - protože když hraje nějaký emoce (a že v Borgiových nic jinýho nedělá), je taková upřímná a miloučká.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
......*adminka opět přemýšlí*
Modrá víla!!! - proč? No to je fakt debilní dotaz! Kdo je fakt mimo, ať se podívá sem.

Juno Temple - protože ona je prostě úžasně mimo, aspoň donedávna byla, teď začíná zrát pro takový ty dospělácký role.

Tak tohle bylo sviňsky vyčerpávající, abyste věděli!

Zdroje jsem zasklila. Většina je z Googlu, Modrá víla je od Kláši.

22. den - jak ses změnil/a za poslední 2 roky

27. srpna 2012 v 21:34 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Bezpochyby hodně, pokud počítáte takové ty koniny jako "mám delší vlasy, větší kozy, širší zadek" nebo "moje váha vyletěla do nadoblačných výšin a zalíbilo se jí tam, kurvě jedné", nicméně pokud jde o ten zbytek, není to nijak žhavé.
  • Tak tedy před dvěma lety jsem byla plná naivních ideálů o užitečnosti latinského jazyka, kdežto teď s lítostí musím konstatovat, že je mi na prd, respektive, že by mi byl na prd, kdybych si z něj pamatovala něco víc, než sloveso "laudare".
  • Před dvěma lety jsem si říkala, jaká to bude hrůza, až budu psát seminárku a po dvou letech to skutečně hrůza byla, dokonce hrůza mnohem horší, než jakou jsem se odvážila očekávat. Moje chyba, A jaké z toho plyne poučení? Když vy máte dojem, že ztrácíte čas, osatní jsou zpravidla přesvědčení, že děláte něco mimořádně užitečného.
  • Před dvěma lety jsem měla o dost slintacích objektů méně než teď. Předně, Tommy byl hluboko v lese na houbách, Maddieho jsem neregistrovala a stejně tak signor Roberts byl kdesi hooodně daleko...jak jsem bez nich mohla žít??? Asi bych měla přestat ječet "MARONIII!!!!" na celej barák...
  • Před dvěma lety jsem nebyla japanofilka, dokonce ani trochu. Teď jsem na nejlepší cestě být hodně nestvůrná japanofilka. Vlastně dost seriózně zvažuju koupi plyšového Alucarda, ačkoliv už budu v době návštěvy (kýžené a snad i uskutečnitelné návštěvy) Animefestu dávno dospělá.
  • Před dvěma lety jsem se neučila italsky, nebyla reglá na DA a nezabíjela veškerý čas určený k dělání perspektivních a užitečných věcí čmáráním.
  • Nebyla jsem ani z poloviny tak líná, nezodpovědná, nebyla jsem tolik agresivní a pomaleji jsem se naštvala. Dneska začínám mít se svou vzteklou polovičkou docela slušný problém. Jsem dost velkáa umím i slušně zezelenat, počítám se tím pádem jako Hulk?
  • Nebyla jsem závislá na LoTR, Mušketýrech (kniha, film, whatever, Rochefort je většině případů pořád stejně sexy, oujé), granulovém čaji a plyšácích.
Na závěr více pro dámy, méně, ale přece pro pány:

21. den - jeden z tvých oblíbených pořadů

26. srpna 2012 v 20:52 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
A tady narážím, protože já prostě nesleduju televizi. Vůbec, ani u jídla nebo tak. Na bednu civím jenom v případech opravdu krajní nezbytnosti, tedy když hlídám Kulicha přes noc a nemůžu tak mít puštěnej kompl. Třeba včera jsem se dívala na VIP Prostřeno. Vařící pořady jsou bezva, ale mám z nich hlad.

Nicméně zneužiju téhle položky v meme k tomu, abych vám povyprávěla jeden dojemný příběh o holčičce a tatínkovi, kteří trávili jeden silvestrovský večer v temné kuchyni.
Nevím, jestli to bylo Silvestrem, těma slanýma chrumkama nebo atmosférou blížícího se novýho roku, alemoje bránice byla na kusy. Já na židli seděla, octík se na ní rozvaloval. On popíjel něco alkoholického, já pravděpodobně nic. Pustili jsme si silvestrovské vydání Všechnopárty, jelikož samotný program Silvesttru stál, jak je posledních pár let zvykem, za totální hovno.
Kecací pořady musí mít zdatného moderátora a fajné hosty, jinak je to nudááááááááááá. Tenkrát se sešli klasici. Šíp jako moderátor, jasňačka. A jako hosti byli Halina Pawlovská, Franta Ringo Čech a...právě jsem úspěšně zapomněla, kdo byl ten třetí, no, třeba si vzpomenu. A už to jelo.
My jsme vám v té kuchyni normálně brečeli smíchy. Halinino popisování incidentu s obřadním vlízáním do postele, které naprosto zhatil ozvučený plyšák v podobě ovce mě zabíjí dodnes, když si na to vzpomenu. Snad ještě nikdo jsem neviděla otce tak vysmátýho. Mamina, která hlídala tehdy je mimi Kulicha, vždycky přišla, divně se na nás podívala a šla si nalít víno.
Byl to jeden z nejlepších večerů v mým životě. Ono zpravidla platí, že naši musí mít lehce popito, aby s nima byla ta správná sranda. To je pak prča, i když se jenom vaří čatní....neřešte, nepřepínejte, o tom někdy jindy.

Když jsem si tady vyrobila takovou endorfinovou atmošku, narvu vám sem ještě jednu geniální scénku, kterou jsem si opětovně připomněla díky Nice Cesaris. Dámy, plačte, protože JOSÉ NEPŘIJEL....a přetočte si to na pátou minutu, děkuji,

Kamenná princezna - část 12.

25. srpna 2012 v 20:49 | Moi Keiniku Sang |  Nedokončené příběhy
Tak to stejně přišlo, pomyslela si Marion a šklebila se do tváře vstupním dveřím nové školy. Vypadaly, že nutně potřebují opravit, ba nejlépe vyměnit. Stejně jako zbytek budovy.
Teta Pamela kolem sebe šířila oblak parfému a neopodstatněného optimismu, usmívala se jako sluníčko a půlku tváře jí zakrýval obří, zřejmě pro sváteční účely zakoupený klobouk. Kdyby si v něm vyšla v New Yorku, zavolali by blázinec. A aby byla její podvědomá demolice Marionina dekora kompletní, políbila ji před vstupem do třídy na obě tváře a navrch na čelo. Výborně, děkuju pěkně, tetičko.
Ačkoliv měla na sobě stejnou uniformu jako oni a se svými pomerančovými vlasy dělala před odchodem psí kusy, aby zmírnila jejich výraznost, připadala si jako mimozemšťan. Vzduch napěchovaný křídovým prachem a skotským přízvukem byl hustý jako sirup a Marion měla dojem, že se jím prodírá. Na nepříliš široké chodbě všichni hlasitě mluvili, ale stejně tam panovala na školu nepochopitelně strohá a upjatá atmosféra. Nikdo nepobíhal, nepokřikoval, nevrážel do ostatních. Sugestivní slušnost práskala Marion nad hlavou jako obří rákoska.
Lavice shledala oddělenými a pravděpodobně historickými. Desky byly poškrábané nespočtem nápisů, taháků a obrázků. Marion se rozpomněla na americké lavice, plastové, ale stejné neodolné. Zatímco na těch vypadaly všechna ta slova, včetně vulgárních, jako prostoduchý vandalismus, tady, vyrytá do dřeva, měla snad i význam. Což bylo děsivé.
Kam si sednout. Zůstala stát vedle katedry s nadějí, že se ostatní umístí a ona si pak prostě sedne tam, kde nikdo nebude. Zatím měla čas pozorovat. Všechny děti jí tu připadaly mdlé, jaksi zašedlé, všechny stejné. Bylo obtížné představit si, že z nich za pár let mohou být taky takoví halekající výrostci, které si pak dá Caesar z Archangel Abbey k večeři. Na mysli jí vytanulo křupnutí klukových kostí a žaludek se jí zavlnil.
"Prý to vzalo Mirandina bráchu."
"Říkali mu, aby tam nejezdil. Prý se ožral s kámošema a..."
Marion nepochybovala, že stříhá ušima jako králík. Nějaké "to" tu zřejmě bylo stará známá firma.
"Třeba učitelka něco řekne. Už je to několikátá oběť, přece si pořád nemůžou myslet, že se pohřešují!"
"Co by nemohli. Dává to mnohem větší smysl. Kdyby v opatství bylo nějaké zvíře, už by ho dávno někdo viděl. Kolem je rovina. A bydlí tam ta bláznivá babka s dogama."
Skvělé, tak teta Pamela je bláznivá babka s dogama, pomyslela si otráveně Marion a v duchu viděla svou popularitu, jak si balí kufry a odchází.
Do třídy vešel kluk, očividně starší a uvědoměle se tvářící. V ruce nesl štoček papírů a sotva vstoupil, menší děti se kolem něj sesypaly jako vosy na lízátko.
"Našel jsem škaredé věci, přátelé. Velice škaredé. Pokud o nich ale budeme chtít přesvědčit někoho vlivného, musíme mít v ruce víc, než jenom tyhle papíry."

Učitelka ji představila krátce a stručně a vykázala jí místo v třetí lavici v řadě u okna. Marion tam zbytek dne proseděla s trpitelsky podepřenou hlavou, učivo jí šlo jedním uchem dovnitř a druhým zase ven, částečně taky proto, že s tím zatraceným přízvukem rozumněla maximálně holé věty. Americká a britská angličtina na sebe maximálně zamávaly z vlaku a skotský přízvuk se na ně díval z letadla. Marion se nemohla dočkat večera, až sebou plácne do orosené trávy vedle Gabina a poví mu o tom záhadném "tom", o kterém onen velký kluk našel "velice škaredé věci". Jakýsi otravný červík jí hlodal v mozku. Kolik kluků se v této oblasti ztratí během jedné noci?

20. den - jak důležité je podle tebe vzdělání

25. srpna 2012 v 20:26 | Moi Keiniku Sang |  Když dostanu chuť se vyjádřit
To je velice dobrá otázka. Jsou chvíle, kdy jsem stoprocentně přesvědčená, že bez trochy vědomostí v hlavě je fyzicky nemožný existovat, ale pak mi stačí mrknout do bulváru a celá domněnka udělá puf a je v čudu. Protože je k nevíře, co za debily a debilky je dneska na vrcholu a pobírá milionové důchody v podstatě už jenom preventivně.
Každopádně je nutný umět jazyk. Často slýchám, že v tomhle státě chcípl pes a že mám jít ven, což taky hodlám udělat. Lituju, že jsem se nenarodila o pár let později, až angličtina ovládne svět a z češtiny a jiných komplikovaných jazyků budou jenom podružná nářečí. Chápejte, já miluju jazyk český celým svým srdcem, je jako plastelína, dá se s tím dělat kde co, což se o ostatních jazycích říct nedá, ale představa, že by neexistovala třeba taková latina...nádherná představa...beru to zpátky, nepřežila bych bez italštiny. Dobře, nechme svět tak, jak je.
Jasně, že je to důležitý. Kdyby nemělo vzdělání smysl, nikdo by se už dávno nevzdělával, naštěstí stvořitelé vybavili homo sapienta sapienta zvědavostí dostatečně silnou k tomu, aby žil v přesvědčení, že vzdělání smysl má. Ne proto, že vám může přinést významné postavení, spoustu peněz a spokojený život a blablabla, ale hlavně, když máte něco v hlavě, nikdo vás neoblbne. Lidi s váma nebudou moc zametat a šachovat podle svýho gusta. To je to, oč tu běží, chytřejší vždycky využíval služeb hloupějšího.
Nemluvě o tom, že se učíme celý život. Učení je, když se na to podíváte z dostatečné dálky, veškerou náplní lidské existence, protože každej den nám přinese něco novýho, sebemenší volovina to může být, ale nějakám způsobem nás to poučí. Že si z toho pár maníků udělalo živnost a nazýváme to vzděláváním za účelem vzdělání, to je přece fuk. Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně, ne?

19. den - kdy jsi nerespektoval/a své rodiče

24. srpna 2012 v 19:54 | Moi Keiniku Sang |  Po přízni řízni...
Popravdě, já už svoje rodiče nerespektuju tak nějak permanentně. Za dva měsíce mi bude osmnáct, takže po nmě nechtějte nějaký respekt. Jsem ráda, že to tak je. Nesnáším hraní na šťastnou rodinku. Nemám potřebu sedět spořádaně u stolu u každýho jídla a dívat se společně na rodinné komedie o zvířátkách, když ve skutečnosti to není doopravdyy ale jenom jako, naoko, aby se neřeklo. Upřímnost ve vztazích je důležitá věc, tím víc v těch rodinných, protože ty se s váma táhnou celej život.
A pokud je člověk jako já od přírody držka a má matku od přírody držku, pak je prostě těžký se na sbe usmívat jako dvě imbecilní sluníčka, i když v duchu si obě myslíme o prdeli. Řveme na sebe, často, vlastně neustále, ale když vypadneme z baráku, jsme jako nejlepší kámošky a řveme zase, ale většinou smíchy. To samé s fotříkem. Nebudu po něm chtít, aby se mnou vznešeně konverzoval nad dobrou kávou, když je utahanej jak hovado a má náladu tak leda na klobásu s křenem.
Pak jsou tu soukromá spiknutí. Otec pustí bráchovi dlouhej film a já jsem Švýcarsko, nic jsem neviděla a nic matce nepovím. Matka utratí majlant za bižuterii, ale tatíkovi řekneme jenom polovinu ceny, jinak by se vyvrátil. Jakmile se ale ti dva spiknou proti mně, kopu jak mula.
Co ovšem nesnáším, jsou rodinné žabomyší války. Je zacákaný zrcadlo v koupelně? No ty vole, to se zboří svět! A navrch přiletí ufoni, protože jsem nezametla v kuchyni! Stručně, nedokážu vystát voloviny, blbosti, který život jedince ovlivňují tak zanedbatelným způsobem, že to ani není možný. A nebudu se nikomu, ani vlastním rodičům omlouvat, že nejsem schopná mít dostatek pochopení pro ty, kteří zmíněné hovadiny řeší.
Pak je tu výchova mladších sourozenců. Matka se rozhodla, že z Kulicha prostě udělá malou sračku, co si bez maminky za zadkem ani neuprdne a já rostu do nebes. Nechci aby dopadl jako já - totálně připravená o jakýkoliv smysl pro samostatnost vlastními rodiči (napsala bych zrovna "vlastní matkou", ale to by byla podpásovka). Docela závidím samorostům, co se vychovali sami. Donedávna jsem nebyla schopná si dojít ni pro kofolu k baru a to, přátelé, je hodně na hovno.
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče se nemají poslouchat. Rodiče se musí poslouchat, v dnešní době milionkrát víc, než kdy jindy, jinak ty děcka ten náš skvěle vyjebanej svět úplně zkazí, vidím to doma sama. Ale pohlížet na rodiče jako na jakousi nezpochybnitelnou absolutistickou superautoritu, to je nezdravý a neprospěšný, protože i rodiče jsou jenom lidi a ani oni nemají vždycky pravdu. Pokud se tak na ně pohlíží, můžou to začít brát jako samozřejmost a totálně člověku dojebat život. Za rohem toho mám zářnej příklad. Uvědomit si tu chybu v matrixu uprostřed puberty je víceméně na prd. Á, opět vypadám jako někdo, kdo podkopává dobré vychování a úctu k rodičům svých bližních, jsem hrozná, zabijte mě, děkuji.
A nezapomeňte, dítě se dá vychovávat do deseti let. Pak je na všechno pozdě.

18. den - v co věříš

23. srpna 2012 v 17:24 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Nemám zrovna moc čas řešit, jaká je ranice mezi "věřím v" a "věřím na", takže z toho udělám takovou menší směsku formou seznamu. Mainenka mi za chvilku odjíždí na babinec a já trčím doma, jelikož Kulich potřebuje chůvu, no nic.

Takže věřím v
  • duchy
  • ufony
  • sebe
  • Áagard a jeho devět světů
  • ovládnutí světa stroji
  • tedy konec světa
  • magické účinky čísla 13
  • podvržené děti
  • lásku na miliontý pohled
  • lásku na první pohled
  • telekinezi
  • poltregeisty
  • posmrtný život
  • existenci duše
  • škodivé účinky Activie a Actimelu
Takže asi tak, mí milovaní. Valím!

17. den - tvé úspěchy a neúspěchy za poslední rok

22. srpna 2012 v 21:19 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
ÚSPĚCHY:
  • Napsala jsem seminárku.
  • Obhájila jsem seminárku.
  • Nezcvokla jsem se ze seminárky.
  • Mrkla jsem se do krematoria a hezky si ho celý prolezla.
  • Měla jsem vysvědčení nad očekávání dobré (podle mě, chápejte).
  • Sehnala a vydupala jsem si dost chytrou knížku na to, aby mě naučila kreslit.
  • Pořídila jsem si suchý pastely.
  • Umístila jsem se na pátým místě ve Skryté paměti Moravy (no co, bylo to poprvé)
  • Byla jsem první v OČJ v okresu.
  • A za výhru si koupila učebnici italštiny.

NEÚSPĚCHY
  • Byla jsem čtvrtá v krajským kole OČJ. O jeden zasranej bod.
  • Nevytáhla jsem několik trojek, který jsem vytáhnout chtěla.
  • Nezhubla jsem ani deko...who cares.
  • Zničila jsem si oči, vlasy, zažívání a nervy.
  • Zaznamenala jsem prudké zhoršení mojí agresivity.
  • Pořád jsem nevymyslela, kam budu dávat plyšáky.
  • Málem jsem se nervově zhroutila během školního roku.
  • DOTEĎ SE NENAUČILA CHODIT SPÁT BRZO!!!!

Ano Hana

21. srpna 2012 v 21:38 | Moi Keiniku Sang |  Anime


Délka: Akorát. Nečekala bych, že to řeknu, má to jenom jedenáct dílů, ale přijde mi, že celý děj tam rozložili naprosto rovnoměrně.

Animace: Klasická a naprosto rozkošná.

Děj: Yadomi, Menma, Anaru, Yukiatsu, Tsuruko a Poppo tvořili v dětství nerozlučnou skupinu, říkali si Superochránci míru a měli v lese vybudovanou tajnou základnu. Tam si nejen hráli, ale taky řešili svoje dětské lásky, aniž by věděli, jaký dopad to bude mít na jejich náctiletá já. Pak Menma umře.
Značně ochladlé přátelství vydrží až do doby, kdy se Menma objeví u Yadomiho v pokoji ve formě jakéhosi ducha. Yadomi ji vidí, může s ní mluvit, může se jí dotýkat. Zdá se, že Menmu drží na Zemi jakési přání, problém je v tom, že ani ona sama neví, jaké přání to je.
Přirozeně mu nikdo nevěří, když Yadomi ostatním vykládá o Menmě, ale pak se na jeho stranu přikloní Poppo. Menmin návrat nejhůř snáší zřejmě Yukiatsu, který byl jako malý do Menmy zamilovaný. Anaru to taky nemá jednoduché, jelikož je zamilovaná do Yadomiho, který ovšem taky miluje Menmu, a pak je tu Tsuruko, která se snaží uspět u Yukiatsua (jak se to skloňuje?!!!!).
Aby Menma odešla do nebe, musí společně najít její přání a splnit ho. Když se to zdánlivě podaří, Menma však neodejde a každý postupně přijde na to, že její přání neplnil kvůli Menmě samotné, ale kvůli sobě, protož mu nějakým způsobem překážela v životě.

Celkový dojem: No..pořvala jsem si. Menma vás prostě dostane, i kdybyste byli z kamene. Nádherný, smutný a neuvěřitelně roztomilý. Miluju to!!!! A až dojedu svůj seznam rozkoukaných anime, podívám se na to znova!


zdroj: Fanpop


zdroj: tady


zdroj: tady


16. den - tvůj názor na mainstreamovou muziku

21. srpna 2012 v 21:10 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Práv jsem se přesvědčila, že jsem totálně mimo. Musela jsem si to vygůglovat, abych vůbec věděla, co to je, nějakej mainstream. Když jsem to udělala, zjistila jsem, že se jedná zřejmě o jednu z věcí, která mě míjí obřím obloukem. Já prostě na mainstreamovou muziku názor NEMÁM.
Za prvé mi řekněte, co to je, protože ať je to cokoliv, jsem si celkem jistá, že do toho nepatří soundtrack z Jurského parku nebo Movie Villain Medley od Painta. Pokud se dal punk nazvat někdejším mainstreamem, pak dnešní mainstreamová hudba je nějaký hybrid mezi všemi možnými hudebními styly.
Což nás dostává k bodu dva, já a pop, dance, r´n´b, a tak dále, to nejde moc dohromady, zvlášť ne v poslední době. Vždyť nerozeznám jeden styl o druhýho, sakra. Mám pocit, že stačí vymyslet dost cool pseudonym, obarvit si vlasy na modro nebo tak a zajít za někým, kdo umí skrz kompl udělat z žabího kvákání operní árii a jste hvězda. Vem čert, že natočíte možná jedno úspěšný album, pokud vůbec a pak se po vás slehne zem, svých patnáct minut slávy jste měli.
Lady Gaga, Justin Bieber, One Direction, Katy Perry, a tak dále. Jedni je nenávidí, druzí je milují a teď běž, člověče, co posloucháš metal a filmový melodie, a udělej si stoprocentně vlastní názor. To je snad nad lidský síly, ne?

Stručně - Gagu jsem před časem hodně nesnášela, kvůli té její patologické potřebě jakési pseudooriginality, ale teď to nějak opadlo a ta její bizarnost sklouzla do jakési elegantnější linie a přijde mi spíš zajímavá, než trapná, což jsou charakteristiky na úplně opačných pólech, že. Navíc je to, pokud je normálně nalíčená, hezká ženská, má veliký oči a pěknej tvar rtů.
Bieber ? Ne, děkuji. Nemám nic proti němu, pekelně mě sere ten humbuk kolem něj. Kdybych to rozváděla, bylo by to na dlouho. Každopádně jsem asi vadná, protože na něm nevidím nic přitažlivého, z čeho bych měla omdlívat nebo tak něco. Jsem sice na starce, ale když vidím hezkýho kluka pod dvacet, tak si řeknu, že je hezkej. Co na tomhle týpkovi vidí miliony holek po celým světě, to mi ale stále uniká.
One Direction? Neslyšela jsem od nich jednu jedinou písničku, nic o nich nevím a fyzicky mě nepřitahují. Nechme být.
Katy Perry se mi hodně líbila v jednom z jejích posledních klipů, celej ten klip byl fajný, je tam za vojandu, ale název písničky po mě nechtějte. Občas si poslechnu Hot n´Cold, ale zbytek od sebe tak jaksi nerozeznávám nebo co. Zpěvačky jí podobné ignoruju, zní mi všechny stejně.
No a takhle by to pokračovalo dál, over and over again. Ztráta času a dohromady žádnej ucelenej výsledek.

Pokud je tedy tohle současná mainstreamová muzika, pak jste si na ni právě přečetli názor, který oficiálně nemám. Pokud není, pokusím se kontaktovat domovskou planetu, ať pro mě pošlou nějaký neidentifikovatelný létající objekt.

15. den - tví oblíbení blogeři

20. srpna 2012 v 20:52 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Hahá, teď vás tady pěkně všechny rozpitvám, muhehe! No dobře, tak ne. Možná trošičku. Beru to podle seznamu v menu, žádný pořadník tu nemám.

Rebecca Ciel Michaelis
Netuším, proč tam ten blog ještě mám, když Becca s blogováním sekla. Čtením těch jejích posledních článků se vždycky akorát naštvu. K Becce se toho moc říct nedá, protože už jsem skoro všechno řekla, ostatně, chodíme spolu do školy a pojí nás velice, velice, velice intenzivní přátelství. Ne, nejsme lesby, ale jsme většinu času spolu. Trochu black and white. Já jsem humanitně zaměřená, ona je na technický věci a chemii. Já jsem bruneta, ona je blondýna. A tak dále. Vždycky si najdeme nějakou společnous závislost a totálně ji rozpitváme. Občas si říkám, jestli jsme vůbec ještě normální, ne, neříkám, já o tom POCHYBUJU.

Kláša
O Kláši už tajky skoro všechno víte. Jak nedávno v komentech správně poznamenala, jsme jako staří manželé. Vážně nám stačí vzpomínat na starý časy, abychom umíraly smíchy. Nedejbože, když vzpomínáme obě naráz, to pak nezavřem hubu a posluchači jenom koukají s povytaženým obočím. Přivedla jsem ji na hodně závislostí, ze kterých se vyvinuly nový závislosti pro mě, takže tu máme takovej menší začarovanej kruh. Přiznám se, že mi občas dělá problém se těma jejíma obříma článkama prokousat, Kláša prostě neumí být stručná, což je někdy fakt vtipný. Když vám vykládá děj filmu nebo anime nebo děj čehokoliv, zapomenete začátek dřív, než se Kláša dostane nakonec, že Klášo? XD

Rottor1
Rottor byl jeden z prvních, kteří si můj blog oblíbili v začátcích, ale teď se po něm slehla zem, ostatně, je to pracující člověk, předpokládám. Píše úžasný, dost naturalistický a hororový povídky, navíc v nádherné slovenštině. Budu si je muset čas od času přečíst a oživit, protože to byl fakt luxus. Vlastně nevím, co ho na mým blogu tak fascinovalo, jelikož začátky byly fakt divný. Ale měla jsem v záhlaví kostru se svítícíma červenýma očima, tak možná to.

Cassie/Darion/Cassie
Cassie se stalo to, co se stalo i Becce - nkdo jí přišel na blog, někdo, dko neměl. Tak s tím sekla a pak se schovala za Darion, na kterou ovšem nedávno hodila bobek, stejně jako na to, co si o ní myslí ostatní. Což mi připomíná, že bych si ji konečně měla přejmenovat v oblíbených.
S Cass jsme se viděly osobně, když byla se třídou v Brně. Bylo to docela psycho ( "Týýý jo, ty na té fotce vypadáš jak citrón!!!") a stálo by to za to zopakovat. Když na to byla Cass blbě, měly jsme o ni s Klášou dost strach, zvlášť když se Kláša zrovna vrtala v odpovídajícím tématu a prognózy nebyly zrovna růžový. Jenže Cass je mrtě silná holka. Fakt je. A já jsem moc ráda, že ji znám.

Nika Caesaris
Nika mě fascinuje tím, že dokáže i o té nejobyčejnější pitomině napsat záživnej a obsáhlej článek. A když píše o něčem velkým, je to teprve mazec. Napíše jednou za čas, ale napíše, opravdu napíše článek. Ne jak někteří, kteří chrlí každej den tuny dvouřádkovejch článků. Její články mají sloh, nejsou v nich překlepy, hrubky.
Vážně mě dostává i její životní styl, je taková poetická, volná, sedne do vlaku a jede, kam chce, což je podle mě v dnešní době docela odvaha. Já bych to v životě nedokázala, prostě s čistou hlavou nechat všechno plavat a zmizet. Ale fakt bych to chtěla umět.

Malkiel
Tohohle pána čtu jenom občas, když mám náladu na tenhle druh humoru. Zřejmě je to ten typ člověka, co má na všechno svůj názor a ke všemu má co říct, aniž by se nechal vláčet davem. Udělala jsem si z něj tak trochu noviny ke kafíčku.

Camelia
Tak to tak vypadá, že od Cam jsem se dostala k anime a od anime ke Cam, no není to prostě super? Cesty Osudu jsou holt nevyzpytatelný a někdo s tak mizerným orientačním smyslem, jako mám já, se do toho zkrátka lehce zamotá.
Když čtete Camčiny články, v životě byste neřekli, že je to takové tiché a málomluvné stvoření, vážně. Z textu se jeví taková ukecaná, pokud zrovna nepíše o tom, že není ukecaná :). Viděly jsme se dvakrát, jednou v čajovně v Brně a podruhé nedávno u ní, společně s blogerkou Mayou. Označit tohle setkání jako uspokojivé by bylo hrubě nedostačující.
Sleduju i blog její rozkošné mladší sestry. Kdyby víla Amálka existovala, vypadala by asi takhle, řekla bych.

Madde
Madde je takové záchranné lano, když už fakt nevím, co napsat do čtenářskýho deníku. Je to taková knihovnička. Navíc píše dokonale romantické příběhy a cestuje, takže si vždycky počtu, něco se naučím a ještě se podívám do světa. A má kačenky!!! Ty jednou vejdou do dějin. Madde je vlastníkem mimořádné schopnosti - vyfotit koupací kachničku kdykoliv a kdekoliv tak, aby to vypadalo, že tam ta kachnička prostě patří.

Pet!nka
Severská mytologie prostě vede a basta! S Pet!nkou se taky slušně doplňujem, ona kope spíš za Tjora, já zase spíš za Lokiho a dohromady kopeme za Asgard. Pet!nka se vyznačuje tím, že píše články na téma. Nenajdete tam článek o ničem. Pokud jde o povídky, ještě jsem se nesetkala s takovým slohem. Na první pohled je úplně normální, ale jakmile to začnete číst, najdete tam takové to něco, co to dělá hrozně zajímavým. Pekelně mě štve, že pro to nemám definici. Snad na ni časem přijdu. S Pet!nkou jsme se ještě nesetkaly a fakt bychom to měly napravit.

Tazi
Tazi už se taky přemístila, ale z bezpečnostních důvodů neřeknu kam. Každopádně je to bytůstka mimořádně zajímavá a zřejmě zralá pro kdejakou koninu. Její články jsou takové upřímné, o ničem a přitom o všem a občas mi to přijde skoro neuvěřitelný. Docela se to dá čekat, od někoho, kdo nosí na krku visací zámek, ne? *blink*

Qweeerty
Qweeerty se mi ztratila, aniž bych si toho všimla, což je děsivé. Je to takový andílek s ďáblem v těle, kdybyste ji potkali, asi si řeknete "to je ale roztomilá holčička", ovšem na jejím blogu se to jen hemžilo Alice: Madness Returns, bloody anime a spoustou fakt hustých písniček, z nichž se valná většina stěhovala do mojí Hely.

BigBow
Asi byste neřekli, že zrovna BigBow bude v mých oblíbených odkazech, ale do ní když to vjede, tak by se jeden smíchy dorval. Takzvaná divokovajcová nálada. Když píše v téhle náladě, článek víceméně nemá smysl, je to shluk spousty vět, ale ona k tomu narve nějaký hejbátka a pár úžasných obrázků a je to. Chodím k ní kvůli divokovajcové náladě, právě těm obrázkům a od té doby, co objevila gif, tam občas hodí i nějakou čupr animačku.

Takže asi tak, moji milí.
Mimochodem, kdo nakope zadní část těla mýmu skeneru? Pořád se nedokáže rozmyslet, jestli teda funguje nebo ne, ráda bych, aby už v tom měl jasno.

14. den - tvá nejranější vzpomínka

19. srpna 2012 v 22:35 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Ani pořádně nevím, jestli je to fakt vzpomínka, nebo jestli jsem si to jenom vsugerovla. Pamatuju se pradědečka. Byla jsem mu jako malá na pohřbu. Prý mě viděl, jako úplnýho prcka ještě. Já si pamatuju (teda pravděpodobně), jak se někdo sklání nad postýlkou, žádnej obličej, jenom siluetu. Ale když jsem pak viděla dědovu fotku, vypadal úplně jinak, než ta silueta. Každopádně, ať to byl praděda nebo ne, pokud je tohle vzpomínka, pak je určitě nejstarší, co mám. Chtělo by to myslánku, abych to mohla čeknout, lidi.
Bylo by fajn, kdyby to byl děda. Prej byl strašně rád za každý nový vnouče, pravnouče a tak, a že jich něco měl. Na pohřbu jsem byla ještě malá, takže jsem si tam hopsala v tmavomodrých šatičkách s mašličkou po krkem (měly pruhovanou sukýnku) a motala se pod nohama těm lidem, co přinesli máry. Ještě si vzpomínám na nějakou blondýnu, co přišla k taťkovi a říkala "já si pořád říkám, kdo to je, a on je to náš Stanik!". Byl to jeden ze dvou pohřbů, na kterých jsem za celých sedmnáct let byla.
Hodně vzpomínek mám taky na výstupy s matkou, když jsem nechtěla po obdě spát. A na školku, tady převažujou ty hnusný. Pamatuju si kdejakou křivýrnu, co mi provedli, ale jak se jmenovala ta malá tmavovlasá a než já mladší holčička, se kterou jsem hodně kamarádila, to si nevzpomenu.
Jsem ráda, že se mi teď daří psát pravidělně deník. Je prča to číst.

Antique Bakery

19. srpna 2012 v 20:14 | Moi Keiniku Sang |  Anime
Délka: Krááátkééé, žalostně krátkéééé!!! Chci další!!!

Animace: Perfektně se hodící ke všem těm zákuskům kolem. Nijak zvlášť vyjímečná, ale taková romantická, sladká a prostě yummy.

Příběh: Tam nějaký je? No, pokud byl, už si ho nepamatuju, každopádně obsahuje prvky shonen ai, ale jenom maličko, maliličko a je to velice hezké.

Děj: Hezoun Tachibana se snaží uvést do provozu starodávnou cukrárnu. Pomáhají mu při tom podivín Chikage, co pořád nosí tmavé brýle a dělá Tachibanovi v podstatě bodyguarda, nekontrolovatelně přitažlivý homosexuál Ono a Kanda, mladý boxer. Ono odhalí svůj mimořádný kuchařský a pekařský talent, takže ho Tachobana zaměstná v kuchyni. Ono si později vezme do učení Kandu.
Pokud si dobře vzpomínám, točí se všechno kolem Onovy přitařlivosti, vůči níž je Tachibana ze záhadného důvodu imunní, vzájemných vztahů mezi muži v cukrárně, a zákusků.

Celkový dojem: Nedá se u toho nic jíst. V poronání s těma jejich načančanýma dortíkama je všechno humus. Doporučuju, úžasná oddechovka, žádný složitý a komplikovaný spojitosti mezi osobama, prostě paráda.


Najít k tomuhle obrázek je vražda, fakt.

Anime List

19. srpna 2012 v 19:17 | Moi Keiniku Sang |  Anime
Jak tak čtu ty Klášiny články, říkám si, že bych taky měla sepsat všechna anime, která jsem viděla, případně napsat nějakou pseudorecenzi, kdybych nebyla svině líná, problém je, že já svině líná jsem. Každopádně to aspoň zkusím.

Tnhle seznam budu čas od šasu aktualizovat, takže se nedivte, že toho zatím není moc. Koneckonců, jsem japanofil teprve krátce.

Shlédnuto komplet:
  • Ano Hana
  • Another
  • Antique Bakery
  • Ao no exorcist
  • Chobits
  • Fullmetal Alchemist - Bratrství
  • Ghost Hunt
  • Hellsing
  • Kuroshitsuji
  • Kuroshitsuji II
  • Ladies vs. Butlers
  • Romeo x Juliet
  • Shiki
  • Shinrei Tantei Yakumo
Rozkoukáno:
  • Ano Hana
  • Another (18+)
  • Death Note
  • Chobits
  • Elfen Lied (18+)
  • Gankutsuou
  • High School of the Death( 18+)
  • Jigoku Shoujo
  • Kore wa Zombie Desuka?
  • Ladies vs. Butlers (18+)
  • Princess Princess
  • Prince of tennis
  • Rainbow (18+)
  • Romeo x Juliet
  • Soul Eater
Jak vidíte, rozkoukanýho mám mnohem víc, než zkouknutýho a celkem dost z toho je 18+, ale pšššt.
  • Plánuju se dodívat na Ano Hana, páč v době, kdy jsem to rozkoukala na Shirai, byly otitulkovaný asi čtyři díly a teď už je to hotové.
  • Another mi provedlo to stejné, tři díly a šlus, a teď když dodělali zbytek, zesílili parent filter, takže se na to nedostanu, každopádně za tři měsíce mi bude 18, takže to už nějak přežiju. Hafo se mi to líbilo.
  • Death Note by se dal okomentovat jedním slovem - RYUUUUK!!!! Ovšem kdy se dostanu k nějakýmu koukání, čert ví, na Youtubku to budu těžko znova hrabat a navíc jsem úspěšně zapomněla, o čem to sakra bylo a kde jsem skončila.
  • Chobits je s anglickým dabingem, ale tak nějak se to dá přežít. Je to docela prča a má to zajímavej příběh, takže to určitě dokoukám.
  • Z Elfen Lied jsem viděla asi první díl a ten mě moc nebavil. Zkusím tomu dát druhou šanci.
  • Gankutsou má luxusní a strašně zjímavou animaci. Je v pořadí.
  • High School of the Death je sice 18+, ale podle mě je to celkem zbytečný. Až na pár bab bez podprdy tam nic není. No dobře, to šmalcování mozků vrtačkama a tak, to je docela vostrý, ale...Já vlastně nevím, jestli jsem to viděla celý nebo ne. Koukala jsem na to tuším na Youtubku a nedokážu si vzpomenout, kterej díl jsem viděla jako poslední. Pokud ovšem není dokoukáno, tak dokoukám. Fakt se mi to líbí.
  • Jigoku Shoujo mě nějak přestalo bavit, ty brďo. Nevím.
  • Kore wa Zombie Desuka nebylo špatný, ani nevím, proč jsem se na to nedodívala.
  • Ladies vs. Butlers je ze začátku porno jak ďas, fakt porno, ale teď se tam začíná rozvíjet jakejsi příběh, takže to asi nějak přetrpím, protože mě začíná zajímat, jak to dopadne.
  • Princess Princess je boží!!!! Právě jsem se na to začala děsně těšit.
  • Prince of tennis jsem měla v plánu shlédnout hned po návratu od Cam. Jenže mi úspěšně chcípla dotyčná stránka a k nalezení nové jsem se ještě jakso nedokopala.
  • Z Rainbow jsem taky viděla myslím taky tak jeden díl, pokračování si rozmyslím, ale je to spíš "asi jo" než "určitě ne".
  • Romeo x Juliet je mimořádně poetickej kousek, takže to taky dojedu. Trochu se to liší od Shakespeara, takže je to zajímavější.
  • Soul Eater mi doporučila Verča, dostala jsem se celkem daleko. asi by stálo za to to dokoukat.
Tak jo, prubnu ty pseudorecenze. zdechl mi skener, takže mě to na chvíli odradilo od neustálýho maniakálního kreslení. Musím se trochu rozepsat.

13. den - kam by ses rád/a podíval/a nebo přestěhoval/a

18. srpna 2012 v 20:54 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Proč vždycky, když jsem totálně zheblá a absolutně nemám náladu něco psát, je tam takovýhle psací téma??? Protože tlakovodní reaktor, jak by řekla Rebecca. Tak fajn, no.

Paříž - protože kterej pták by se nechtěl podívat do Paříže, to město je jedno obrovský klišé a chtějí tam všichni...fajn, tak všichni ne, ale hodně lidí jo. Navíc naše ex-frncouzštinářka nám ji vlíčila v tak živejch barvách, že si to prostě nesmím nechat ujít.

Londýn - já už tam byla. Ale jenom tak v poklusu, protože jsme totálně nestíhali a prostě jsme museli mít třídní fotku na Tower Bridge. Chci si ho v klidu prolízt i s tím velkým muzeem voskových figurín. V klídečku.

Itálie - páč ji miluju. A když ji miluješ, není co řešit.

Dánsko a Skandinávie - protože jsou to jediné státy, o jejichž obyvatelích nemám žádnou přesnější představu.

Japonsko - protože mají super kulturu, super řeč a super kuchyni a navíc jsou slušní a zdvořili a mají anime a Takkuna a Doriho a Kazukiho a vůbec!

Amerika - protože je tam tolik lidí, věcí a možností, že tam musí najít práci snad i úplnej debil. Navrch mají zřejmě nejvýnosnější filmovej průmysl na světě, to je sice čistě hypotéza, ale jeví se to tak.

Skotsko - protože je tam skotská, dokonalá krajina, jazyk, kterej umím, jakmile se naučím poslouchat ten jejich podivnej dialekt, mají chundelatý ovečky a kravičky a koberce na schodech. Sice mají taky hnusný jídlo a žádný lesy, ale to se poddá.

Takže tak.


12. den - popiš celý svůj den v heslech

17. srpna 2012 v 21:57 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Pokus o spaní aspoň do desíti.
Nadávání, že se pokus nezdařil.
Vylízání z postele, spínání vlasů do sponky, nasazování brýlí.
Otvírání okna, rvaní debilní síťky do okna.
Stlaní.
Snídaně.
Psaní do deníku.
Nuda, vyplněná nečekaným výjezdem na nákupy, kreslením, čtením, žehlením nebo prostě nuděním se.
Jídlo.
Jídlo.
Jídlo.
Ve tři zapínání počítače.
Nadávání na konfigurace, aktualizace a podobné srance.
Jídlo.
E-mail na Seznamu, případné přečtení.
E-mail na Gmailu, totéž.
Komentáře na blogu.
Aktivita na DA.
Matčina pošta na Seznamu.
Zapínání Shirai.cz.
Koukání na anime.
Jídlo.
Kreslení u koukání na anime.
Jídlo.
Jídlo.
Jídlo.
Skenování, upravování, nahrávání kreseb na DA.
Aktualizace DA stránky po půlminutě.
Pozdě večer psaní pidičlánků na blog.
Vypínání komplu.
Sprcha.
Chození sem a tam po pokoji se sluchátkama v uších.
Výčitky, že jsem zase proflákala odpoledne.
Spinkání.