Červen 2012

Závislák na DA?

29. června 2012 v 21:30 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Kdyby se vám zdálo, že na blog kašlu, tak se vám to nezdá, zřejmě na něj totiž v dohledné době skutečně kašlat budu. Inteligentně jsem se regla na DeviantArtu a mám z toho menší kreslící záchvat, což je na jednu stranu super, ale na druhou stranu mě to stojí dost času. Stručně řečeno, víc čmárám, než píšu. Navrch mě múza znásilní vždycky tak kolem jedenácté večerní a to se věnuju jedné ze svých asi deseti rozepsaných knížek.
Takže na DA jsem

TADY.

Popravdě, nic moc pro vás nového tam zatím není, jenom jsem si vymyslela techniku na elfy - kreslím takzvané desetiminutové elfy a zatím je to vcelku uspokojivé. Za to, že mě tak chytl Tolkien, může Becca a Audrey, btw. Zvláštní, že ty dvě vždycky něco vyvedou společně.
Annatarů a Sauronů asi ještě pár přibude, kvůli mé vrozené náklonnosti ke zlounům a pak uvidíme, co bude dál.
Na dobrou no pro vás mám začátek přemutované titulní písničky z toho hranýho večerníčku o medvědech, zaboha si nevzpomenu, jak se to jmenovalo, ale ta písnička je tahle. Plánujem to dodělat, těšte se.

Glum, Glum, Glum,
prsten zdrhl k hobitům.
To je ale sraška,
kašle na miláška,
no a teď Saurone čum!

Loki s vámi!

Hrobař - část 41.

24. června 2012 v 13:26 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař

Místo, kam Elain děti zavedla, bylo mírně řečeno divné. Jako by obří králík vyhloubil noru a její stěny a strop potom zpevnily kořeny okolních stromů. Tahle chodba vedla hluboko pod zem a rozšiřovala se do malé jeskyně. Byla vybavená jako domek, velice provizorní domek, nicméně pořád domek. Byla tu postel, dost velká na to, aby se na ní vyspaly dvě děti, bylo tu ohniště, z něhož stoupal kouř, bylo tu několik keramických mističek a džbánů. A vonělo tam jídlo.
Usadili se kolem ohniště, Elain jim dala po kusu chleba a horkou ovesnou kaši, která se tam vzala bůhví odkud. Vlček si byl jistý, že právě jí jedno z nejlepších jídel ve svém životě. Úžasně otupovalo smysly.
Elain si je starostlivě prohlížela. Ještě před pár hodinami si spokojeně říkala, jak je skvělé, že Lynn po tom výbuchu všechno zapomněla, ale teď byla přinucena poněkud změnit názor. Siyah je mrtvá, ony potřebují doplnit trojici a všechna ta mizérie bude muset vyplout z temných koutů mysli.
A pak tu byl Daniel. Situace kolem něj se teď pořádně zamotala. Ty děti ho milují a on miluje ty děti. Na druhou stranu, děti navzájemn se nemilují o nic méně. Je skvělé, že je kolem nich tolik lásky, ale do krámu Mayr Any se to nehodí ani trochu.
"Takže...myslíš, že je Daniel v pořádku?"zeptal se Vlček částečně proto, aby zapředl rozhovor s tou divnou paní a částečně proto, že byl jednoduše zvědavý. Když to říkala, neznělo to jako prostá utěšovací fráze.
Elain se posadila na udusanou hlínu naproti nim se svojí miskou kaše. Byli tak půvabní, oba dva. Musela se na ně usmívat.
"Nemyslím, jsem si naprosto jistá, že je v pořádku. Je to složité, mnohem složitější, než to vypadá, ale Daniel je v pořádku, je naživu, jen trochu...no, to není důležité. Je v pořádku."
"A uvidíme ho?" zajímala se Lynn s pusou plnou kaše.
Elain si povzdychla a zadívala se do svojí misky. "Ano. Nevím kdy, ale uvidíte."
V chodbě se ozvaly dvoje kroky a vešla Merah s Dariem v závěsu. Vlček instinktivně vyskočil, ale pak si vzpomněl na jeho koně. Darius ho zachránil. Byl špinavý, rozcuchaný, na šatech měl spoustu krve a podle toho jak se tvářil, mu Merah zřejmě něco řekla. Asi o městě. O tom, že Daniel by měl být ohořelá mrtvola v hromadě dalších ohořelých mrtvol. Žádná uklidňující ujištění ve stylu Elain zřejmě neproběhla.
"Kluku! Jsi v pořádku, no, aspoň něco,"usmál se Darius unaveně. Vlček se zvedl a šel ho obejmout, protože nevěděl, jak jinak by měl zareagovat. A vlastně to bylo i upřímné.
Lynn se se svraštělým obočím dívala na Merah. Uvědomovala si, že je to její matka, ale neměla ponětí, odkud to ví a jakto, že ji to nepřekvapuje.
"Ahoj mami," pípla a dívala se jinam, než si to srovná. Merah jí pocuchala vlasy a usmála se. Nechtěla na ni spěchat.
"Už jim to řeklas?"obrátila se na Elain.
"Ne, ale když jsme tu teď všichni pohromadě...vlastně dokonce s někým navíc,"podívala se letmo na Daria,"můžeme se pustit do zbytku naší komplikované a nanicovaté pravdy."
Vlček stáhl Daria ne zem vedle ohniště a Lynn. Merah se s útrpným povzdechem postavila vedle své sestry. Elain si teatrálně protáhla ruce a spustila: "Všechno to stojí na jménech."

Největší trapas je, když máváte na vlak a on je nákladní.

24. června 2012 v 8:58 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Oujé, jsem aktuální jak tureckej záchod. Už je to týden zpátky, co jsme byly já, Rebecca, Šjda, Haňička, Verča a Marťa u Kláši. Svůj záměr sežrat všechno, co jim najdem v baráku, jsme kamuflovaly oslavou narozenin. Začínalo se v pátek, takže takhle rychle doma ze školy jsem snad ještě nebyla. Zpožďuje se mi klávesnice a začíná mě to srát.
Takže jsem samozřejmě s obřím zpožděním natrtala ke Kláši, pochopitelně v doprovodu svého super socialistického spacáku. Následně jsme měly se zbytkem holek vymyslet příběhy, který pak Šajda s Klášou chtěly zneužít na úkol do němčiny. Intuitivně jsme vymyslely takový sračky, že se to nedalo použít málem ani v češtině. Mezitím jsme taky zlikvidovaly veškerý zásoby jídla, který Kláša neprozřetelně nechala na stole.
Tak se doneslo nový jídlo, popřály jsme Kláši a kecaly. Občas se to dost zvrtlo, během celého času stráveného u stolu jsme rozebíraly mimo jiné třeba Lenina ve spodním prádle (zaboha si nevzpomenu, jak jsme na to přišly) a nejlepší na tom bylo, že nás celou dobu ze stromu šmíroval nějakej malej kluk, na kterýho jsem neustále řvala, že "je to až od osmnácti". Nutno podotknout, že u nás bylo R fakt už od šesti od večera.
Začalo se mračit, tak jsme se sebraly a šly jsme trsat na taneční podložku, to bylo super. Po těch párcích, na který nás zavolalo babičkovstvo, už to tak super nebylo, neboť hrozilo pemanentní nebezpečí vrhnutí. Tak jsme se na podložku vyčtverečkovaly a pustily si Black and White, což vedlo k dalším úchylný kecům. Mimochodem, kdybyste mi někdo chtěli darovat něco k Vánozzům, chci Taku-chanovy ruce!
A venku byla psychózní bouřka. S Marťou jsme se domluvily, že si zatancujeme v dešti, ale nějak na to nakonec nedošlo. Když o tom tak přemýšlím, možná to mělo něco do činění s faktem, že přestalo pršet. To jsme se vydaly na hřbitov. Všimli jste si někdy tho, že když chcete být fakt potichu, jednou jedinkrát ve svým životě fakt chcete držet hubu, tak naděláte dvakrát tolik hluku než obvykle, plus vás většinou nějakej poblíž stojící kretýn rozesmívá??
Na hřbitově byla tma, duši a spousta žab, takže jsme tam šeptem řvaly "žabža" a honily žaby. Chytly jsme prd. Inteligentně jsem si vzala otevřený boty a hamtla do kaluže, takže jsem zbytek prochodila s mokrýma ponožkama a mokrým lemem kalhot, supér.
V lovení žabží jsme pokračovaly i mimo hřbitov. Jsem sama , komu přijde, že žabže jsou na dotek jako okurky?
Pak už jsme dělaly obstojnej binec, nekolikrát nás málem zajelo auto a kdyby zrovna nebyly hody, určitě bychom rušily noční klid, ale pšššt, to je tajemství.
No a ten vlak byl fakt vtipnej - naskládaly jsme se k přejezdu, spolu s autobusem a jedním osobákem a jakmile se objevila lokomotivam tak prej "holky, máváme!" Tak máváme...a kolem nás profrčí řádka nákladních vagónků a autobusák i ten řidič na nás čumí jak na bandu mentálů, no, tak proč ne, že...
Dom jsme se musely proplížit, děsnej adrenalín. Pustily jsme si Zámek v oblacích - pšík je nejvíc!!! a šly spát asi ve dvě. A hádejte, koho poštípal zasranej komár?!!! No, vyspala jsem se fakt nahovnově, ale aspoň mi nebylo moc blbě, jenom...středně blbě.
A ráno jsme jely dom. Heh, radši toho nechám, protože čím dýl to píšu, tím je to horší.

Kreslím - Evil Fairy

23. června 2012 v 20:26 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Jenom čmáranička z dopoledne.

Kreslím - Eric Roberts

23. června 2012 v 20:07 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Jeden z těch intuitivních portrétů, kdy vezmu tužku a začnu čmárat, aniž bych se nějak výrazněji soustředila na to, co kreslím. Škoda, že mě tyhle stavy nepřepadají častěji. Je si totiž docela podobnej. Předloha tady...asi to není přesně ta stejná fotka, ale pro představu...

Kreslím - z výtvarky za celý rok

19. června 2012 v 16:53 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Dámy a pánové, milé děti,
inteigentně jsem sem narvala kopu obrázků a teď nevím, kterej je kterej. Každopádně se jedná o letošní úrodu z výtvary, kteroužto já považuji za mimořádně povedenou zároveň mě pěkně sere, že příští rok už výtvar nejni. Tož co nadělám, že. prd leda. Tak se vrhnem n ty zázraky, co jsem tady stvořila

Tema wa - ROZDÍLY - in love with black tempera!!!

Tema wa - SVĚTOVÉ JAZYKY - proč nebýt trochu morbidní, že jo.

Tema wa - ČTYŘI DOBY - moje hlavičky milovaný!!!

Tema wa - HLAVA V OBLACÍCH - ještě někdo se diví mým známkám z matiky??

Tema wa - KDYŽ JSEM BYL MALÝ... - no comment.

Tema wa - VÁLEC aneb jinejm by tohle u zástupce neprošlo...

Tema wa - STROM ŽIVOTA - tohle je moje poněkud emzácká verze Ygdrasilu, schválně, kolik najdete světů? :)

Ignorujte všechny fleky, stínové čáry uprostřed obrázků a podobně. Za to může Hans. Za většinu.

Hrobař - část 40.

17. června 2012 v 10:00 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Vlčkův nápad najít Rolničku vypadal spásně, dokud si neuvědomili, že veškeré stopy po povozu z cest smyl déšť. Došlo jim to oběma zároveň, ale jeden druhému se nesvěřili. Vlček dá předstíral, že ví, kam jde, a Lynn předstírala, že ví, že Vlček ví. Tak šli, ruku v ruce, a nezávisle na sobě přemýšleli, jak úžasné bude to pomalé umírání hladem uprostřed lesa a byli vděční, že jsou aspoň spolu.
Ve chvíli, kdy ob děti pochodovaly blátivou lesní cestičkou do neznáma, Monika vsedala na koně v čele dalšího, mnohem menšího a mnohem otrávenějšího oddílu svých amatérských lovců lidí. Její excesy ohledně chlapce už všechn přestávaly bavit. Shodli se, že tohle je nposledy. Ještě jednou jí dovolí hát si na velkou šéfku, ale potom konec.
Děvče, které nasměrovalo Moniku ke kamennému městu, nemělo přirozeně nejmenší ponětí, že kamenné město už není. Ačkoliv nad lesem stoupal kouř, nikoho nenapadlo, že z horské metropole je hromada sutin. Kamenné město bylo vnímáno jako něco příliš velkého na tak prosté zničení. Takže Monika vyjížděla s pevným přesvědčením, že dneska Vlčka definitivně dostane.

Darius ucítil kouř a z popudu jakési intuice se rozhodl ho následovat. U ohně se pravděpodobnost výskytu lidí zvyšuje a u lidí se zase zvyšuje pravděpodobnost přítomnosti koní. A Darius opravdu chtěl koně. Ačkoliv se nezdál pohmožděný nebo vůbec nějak zraněný ani sám sobě, cítil v určitých místech těla otravnou slabost a věděl, že za pár hodin bude mít problém udělat krok.
Teprve teď ho pořádně napadlo, kde je asi chlapec. Dojel vůbec do kamenného města? A Daniel...
Ztratil pojem o čase. Musel jít už celé hodiny. Dlouhou chvíli si krátil vymýšlením, co bude dál, kam půjde a co bude dělat, ale i to ho začalo nudit poté, co vymyslel asi tucet hypotetických scénářů. Les začínal také vpadat všude stejně a kromě toho deště se ani počasí nijak zvlášť nezměnilo. Ale skrz unavující rytmus kroků k Daroivi najednou zavanula povědomá vůně a zpoza stromu se vyloupla rudovlasá dívka.

Elain našla děti několik kilometrů od trosek. Vycítila z nich nejistotu, což se jí náramně hodilo. nerada někomu pomáhala proti jeho vůli. Vedli se za ruce.
"Llewelyn," promluvila a děti se zastavily jako na povel.
"Vás znám," zamračila se Lynn.
"Před pár hodinami jsem se viděly v hrobařově domě."
"Nevzpomínám si."
"Přirozeně. Nevadí. Jsem tu, abych tě,,,vás, abych vás odvedla do bezpečí. Nemůžte chodit po lese věčně."
"Říkala jste, že jste byla u Daniela. Co se s ním stalo po tom ohni? Víte to?" zeptal se Vlček a v krku mu znovu narostl knedlík.
"Jsem si jistá, že Daniel je víc než v pořádku,"usmála se Elain. Moc volno jí přitom ale nebylo.

Na zrcadlo vám čtverečkuju

14. června 2012 v 14:57 | Moi Keiniku Sang |  Po přízni řízni...
Krása je přežitek, dneska je v kurzu bejt stádo. Takže s fyzickou krásou mi vlezte na hrb a klidně tam zůstaňte na věky věků ámen, Lorenzo spad z kamen. Když vidím ty rachitický držky, co se promenujou na molu a následně holky vážící padesát kilo, přičemž deset z toho je make-up a deset řasenka, chce se mi blít, bez pardónu.
Dneska jsem na Seznamu viděla něco jako "Taťána Kuchařová okouzluje Paříž! Viděli jste někdy nco krásnějšího?", na což bych odpověděla "JO, VIDÍM NĚCO KRÁSNĚJŠÍHO KAŽDEJ DEN, KDYŽ VYLEZU Z BARÁKU, VY VLEZDOPRDELKY."
Ále tím se zabývat nechci.

Protože krása je, když
  • stojíte u jezera na Mušově, kolem jsou karavany, auta a lidi na dovolené, je poměrně hnusně, zataženo, a vaše mamá vám říká, že čeká dítě.
  • říkáte babičce, že budete mít sourozence a bojíte se, aby ji z toho nekleplo.
  • o devět měsíců později sedíte za stolem, snažíte se něco učit, ale srdce vám mlátí jak po maratonu, zatímco váš tatík volá každou půlhodinu do porodnice, jestli už.
  • se tatík posléze přiřítí, řve "Báro, máš bráchu!" a vy mu skočíte do náruče a on vás chová jako malou.
  • brečíte u psaní článku, jako já teď.
  • jdete za mamá do porodnice a oni vám donesou ten červenej uzlíček v bílých peřinkách, kterej vypadá stejně jako dalších deset uzlíčků kolem, ale dokonale vás fascinuje.
  • o nějakej čas později překulíte malýho na bříško a on začne řvát, ale pak zničehonic přestane a nádherně zvedne hlavičku a kouká a neví, co se děje.
  • o několik let později jdete ze zastávky a zrovna se vrací i Kulíšek s maminou ze školky a on vám trtá naproti a málem vás povalí.
  • se Kulíšek urazí, že jsou na něj rodiče "zlí" a jde trucovat k vám na klín a vy se cítíte LIKE A BOSS.
  • Kulich dělá voloviny, vy ho u toho natáčíte na mobil a oba jste mrtví smíchy.
  • vám Kulich přeje k narozkám.
  • vás Kulich budí.
  • Kulich trsá předškoláckou chorošku na Makaróny od Šmoulíků (to jsem ještě neviděla, ale jsem si jistá, že to JE krása)
  • si kupujete první večerní, vylezete z kabinky a vaše mamá začne brečet.
  • tancujete s maminou ploužák na plese.
  • se vracíte ve dvě ráno, máte v hlavě a proděláváte si vyčerpávající záchvat smíchu z mamininých hlášek.
  • se společně s maminou rozplýváte nad některým příslušníkem opačného pohlaví.
  • vaše mamina vypadá v dlouhých večerních jako filmová hvězda.
  • vám lehce přiopilý tatík v noci vypráví, v které hospodě se zamiloval do skotské a vysvětluje vám, jak se pije.
  • vybíráte taťuldovi motorku a celkem vás to baví.
  • vám tatík vybere boty na bílou prodlouženou a pak zjistíte, že máte v podstatě nejhezčí z celé třídy.
  • tatík vypadá v obleku jako lev salónů.
  • sedíte s rodičovstvem a prarodičovstvem skoro o půlnoci v kuchyni a vaše bránice je na kusy, protože babi a dede perlí jak o život.
  • máte pocit, že vás vaše rodina miluje.
Tak. TOHLE je krása.
Netvrdím, že není fajn být krásnej, to bych byla zatracenej pokrytec. Mám jenom trochu přeskládaný priority.

Vyrábím - náramek "Měla-bych-se-učit-ale-strašně-se-mi-nechce"

12. června 2012 v 18:18 | Moi Keiniku Sang |  Šitíčko, pseudocosplay a craft in general
Vezmete neporušený zip z nějakých kalhot nebo tak něčeho, staré, zrušené perličky a knoflík. Perličky našijete na zip, uděláte si díru na knoflík, přišijete knoflík, omotáte, zapnete a můžete machrovat, že máte sexy náramek. ještě to musím vychytt s tím zapínáním a rozepínáním zipu.
Ignorujte moji ohavnou ruku i to za tím, soustřeďte se na NÁRAMEK.

Drsňáckej knoflík

nebo
superelegantní perličky.

Jo, tohle je malinko fofr, protože jse usoudila, že bych fakt měla začít něco dělat.

Hrobař - část 39.

10. června 2012 v 10:58 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Čekali dvanáct hodin. Spustil se děšť a z doutnajících trosek kamenného města se valila oblaka dýmu. Vlček našel vykotlaný strom, do kterého se mohli i s Lynn pohodlně vmáčknout a strávit tam noc.
Lynn byla doslova a do písmene mimo. Nepamatovala si vůbec nic a její rozpoložení pendlovalo někde mezi neskonalým štěstím z Vlčkova návratu a totálním zoufalstvím ze ztráty Daniela. Protože tohle nemohl při nejlepší vůli přežít.

Se svítáním se vzali za ruce a vešli do ruin. Nedělali si iluze, že něco konkrétního najdou a ani nenašli, jenom spoustu stejně šedivých rukou trčících z popela a kamení. Vlček si s kacířským klidem v duchu říkal "už zase", Lyn slabě pofňukávala, ale doopravdy rozplakat se nedovedla.
Z hrobařova domu zbyly dvě stěny. To nebylo fér, protože samotný oheň ho skoro nezasáhl, veškerou škodu způsobily výbuchem rozmetané kusy jiných domů. Děti prolezly zbytkem dveří. Pracovní stůl, na němž Daniel připravoval těla k cestě na onen svět, byl přelomený ve dví kusem něčí střechy. Urny se vysypaly z polic, jak prázdné, tak plné, a vytvořily na zemi hromadu rozbité keramiky a lidského popelu. Většina rakví byla na třísky.
Prošli do zadního pokoje. Nebylo to tak hrozné, pokud pominuli stržené stěny a propadlou střechu. Lynn ze zvyku urovnala cíp přikrývky. Byl to takový menší tik, který si odnesla v genech z předchozích generací a taky z péče o babičku.
Na dvorku se Vlček zastavil před Arleniným náhrobkem. Nic jej nezasáhlo, stál tam klidně a prostě, stejně jako předtím, Vlček jenom ometl vrstvičku popela. Lynn se přitulila k jeho ruce.
"Myslíš, že jsou spolu?" popotáhla.
Vlček se kousl do rtu a zamračil se.
"Asi jo."
Nejsou!!! křičel v duchu. Nechtěl, aby byli. Otočil se na patě a skoro vyběhl zpátky na ulici, Lynn mu sotva stačila. Měl zlost, zlost na to, jak je k němu všechno kolem nespravedlivé. Nikdy nikomu nic neudělal, sotva by to stihl za svůj krátký život, a stejně se mu všechno mstilo.
"Najdeme Rolničku. Ona a její přátelé mě zachránili před Moniččinými poskoky a dovezli mě sem. Pomůže nám. Nebo aspoň bude vědět, co dělat."
Lynn mávla rukou k zasypanému náměstí: "Ty to nechceš aspoň zkusit?"
"Co zkusit? Zkusit najít Danielovu rozmlácenou, možná roztrhanou mrtvolu? Ne, o to fakt nestojím, Lynn. Čekali jsme na něj celé hodiny. On mi to slíbil. Když mě vysadil na koně, slíbil mi, že přijde. Takže buď slib porušil nebo je mrtvý. Co chceš zkoušet?"
Měl vztek. Už ho tolik vyčerpávalo být neustále z něčeho smutný nebo zoufalý, že měl vztek. Nechal Lynn stát na místě a jal se přelézat sutiny. Lynn si utřela oči a následovala ho.

Darius od chvíle, kdy se probral ve vyschlém korytu říčky, lehce ztratil pojem o čase. Byl si vědom toho, že proběhly nějaké noci, ale netušil, kolik. A bylo mu to i celkem jedno. Jeho prioritou bylo hodně rychle zmizet od dřevěných hradeb a najít cestu ke kamenným. Když už cítil, že je jim blízko, ozval se hřmot, jako by všechny nestvůry světa naráz zařvaly a nad stromy vystoupal hřib ohně. Darius usoudil, že teď už kamenné město hledat nemusí.
Kdyby s ním tehdy byl Vlček, jistě by ho překvapilo, jak malou starost si Darius dělá o Daniela, přičemž to nemělo nic společného s nevraživostí, kterou k sobě oba muži chovali.
V momentě, kdy se Vlček a Llewelyn vydávali hledat Rolničku a její společnost, Darius přemýšlel, kde ukrást koně. Měl by najít ty děti, pokud jsou vůbec ještě naživu.

Elain a Merah se usadily v samých vrcholcích stromů, kde byl na všechno výhled. Když se Lynnina energie uvolnila, měly co dělat, aby stihly zmizet. Což se jim podařilo, narozdíl od Siyah. Černá byla mrtvá.
"Matka bude zuřit," promluvila po několikahodinovém tichu Merah. Stihla se hodně rychle změnit. Už nebyla rozpustilá a nezodpovědná, když teď na vlastní oči uviděla svou malou dceru. Měla o ni strach.
"Jistěže bude," pokrčila rameny Elain. "Bude zuřit a bude hledat novou dceru. Její oči se obrátí k Llewelyn."
Merah se k ní prudce otočila: " Nedám jí Llewelyn!"
"Ale dáš," usmála se Elain. "To děvčátko má smůlu, že se to zrovna kolem něj tak zvrtlo. Když nenahradí Siyah, umře hlady, nebo při nejbližší morové ráně, a věř mi, ta je hodně blízko."
Plavovláska sklouzla z větve a přistála o dvacet metrů níž na všech čtyřech, jako kočka. Merah ji napodobila. Oprášily si šaty a spořádaně vykročily ke zbytkům kamenného města.
"Vážně dobrá práce. Zničit hned napoprvé celé město, to se nepodařilo ani černé," pokývala Elain uznale hlavou a Merah na ni vrhla vražedný pohled: "Odpusť si to."
"Promiň. Ale mám starost o toho chlapce. Ti dva si jsou velice blízcí a Lynn se ho nevzdá. To budeme muset nějak vyřešit, nemůže s ní být. Je...normální."
Merah se ušklíbla a zavrtěla hlavou: "Až se Mayr Ana rozhodne udělat z Llewelyn svou dceru, chlapec bude nejmenší problém."
Pak kývla k místu, kde se pomalu napřimovalo něco vysokého a potrhaného.

Co jsou krávy?

9. června 2012 v 12:00 | Moi Keiniku Sang
Na úvod bychom si měli položit otázku, nakolik normální je být normální. V poslední době totiž může v jedinci přetrvávat pocit, že všichni kolem jsou nenormální, kdežto ve skutečnosti je nenormání on a okolí je normální naprosto. Nicméně být normální nemusí vždy znamenat být v cajku. Spíš mám dojem, že čím "normálnější" jedinec je, tím je nudnější a tím víc se i sám nudí.
Já osobně, když se pokouším držet ve stavu jakési normálnosti, přicházím na velmi zajímavé myšlenky.

Tak třeba johany, takzvaní záchodoví pavouci. Žijeme v domnění, že jsou to sekáči, tedy že to vlastně vůbec nejsou pavouci a hlavně, že nedělají pavučiny.
Přitom kdykoliv kdekoliv narazíte na johanu, visí v pavučině. A ne jen tak nějak, visí tam takovým tím majetnickým stylem, jako "tohle je moje pavučina, to čumíš na drát, co". Fajn, za předpokladu, že je to sekáč, by tam ale neměla viset vůbec, natož pak takhle.
Dál - viděli jste někdy, že by se johana nějakým způsobem dostávala do té pavučiny kdesi v řiti v rohu u stropu? Viděli jste ji někdy trtat po stěně a pak se v tom rohu usadit? Já teda nikdy a to žiju v mrtě starým baráku, kde je takových johan plno.
Johany taky záhadně mizí. Jeden den tam je a druhej už tam není a zase ji nikdo neviděl odcházet. Lidí ve spánku sní určitý počet pavouků za rok, ale upřímně tahle varianta se mi moc nezamlouvá. Krom toho, johana oficiálně pavouk není, přinejmenším má jenom šest noh (aspoň ta, co visela u mě na stropě, měla).
Z výše uedených faktů pro mě vyplynulo následující - johany jsou ve skutečnosti mimozemšťani, monitorující naši planetu, což je uspokojivé, protože to se konec světa určitě blíží.

Fajn, teď vážně.
Když se dneska podíváte kolem sebe, zjistíte, že je hrozně in být nenormální, takže když náhodou nenormální opravdu jste, jste akorát "trapný, páč je to póza", což je ovšem pověstný házení všeho do jednoho pytle.
Nemyslím si, že bych byla normální. V žádným případě. Mám slušnou řádku duševních problémů, jsem extrémně náladová, agresivní, hážu židlí přes pokoj, když mi něco nejde, trpím výbuchy vzteku, při nichž ohrožuju zdraví svýho okolí, bez nadsázky. Chodím od čtrnácti let v kostýmku a vypadám jako matka svýho bráchy. Mám ráda Vivaldiho a klasickou literaturu, což v dnešní době taky není úplně normální.
Ale jakmile si odmyslíte tohle, jsem běžná osoba. Mám dvě nohy a dvě ruce, dohromady dvacet prstů, dvě oči, dvě uši, jeden nos. Žiju v normálním domečku se svou standardně sestavenou rodinou, otec i matka pracují, bratr půjde do první třídy, zvířat nemáme. V pracovních dnech vstávám, jdu do školy, spím ve vyučování, jedu doma a do noci pracuju na své vznikající závislosti na internetu a horšící se grafomanii.
VIDÍTE, JAK NUDNĚ TO ZNÍ???
To je zřejmě ten důvod, proč se všichni (a neříkejte, že vy ne, protože valná většina z vás to prostě dělá) stylizujeme do pozice nějakého pošuka, ale jen menšina opravdu pošuk je. Protože normálnost je kurevsky nudná a nikdo mi to tady nevymluví. Prostě je a kdyby měli být všichni pořád jenom normální, brzo se uzíváme. Radši budu teda ten hroznej pozér a budu se bavit, než abych nikdy nic nepředstírala a chcípla nudou.
Takže tak.


Kdo nechápe nadpis, nechť se na Stopařova původce po galaxii podívati milostivě ráčí...

Sex. Moc. Vražda. Amen

6. června 2012 v 20:30 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Lorenzo spad z kamen.
Víte, čemu se říká ideální stav? Když se svobodně vybodnete na učení, zobete luxusní třešně a na monitoru se vám prohání sexy kardinál, tohle rozkošné děcko a nejvíc vrrr papež v dějinách (ačkoliv ve skutečnosti to bylo fakt odpudivý stvoření), přičemž občas se tam mihne hláškující a strašidelná verze Machiavelliho.

Kdo aspoň jednou nespal v hodině dějáku, když se probírala Itálie, ví, kdo to byli Borgiovi a jak se chovali. Byli to Španělé v Římě a chovali se jako hovada, což z nich dělá mimořádně přitažlivý materiál. Často jsou nazývání vůbec první rodinou kriminálníků ever.

Tak tedy Rodrigo Borgia je zvolen papežem. Přirozeně ne férovou cestou, všechno si to pěkně koupil a teď ho za to všichni nesnáší. Ostatně Borgia je papež za všechny prachy aj tak, má děti, milenku...milenkY, rozhazuje za zábavy a u toho všeho..byste ho prostě sežrali, už jenom z principu, že má obličej Jeremyho Ironse.
Jeho žena Vanozza byla kurtizána, což jí v Římě dost komplikuje život. Přesto je matkou čtyř neodolatelných dětí - nejmladšího Gioffreho, krásné Lucrezie, kawaii Juana a sexy Cesara. Cesare nade všechno miluje svou sestru a dost nesnáší Juana, protože zatímco ten se vesele prohání ve zbroji v čele papežské armády, on, Cesare, ten starší a zodpovědnější, trčí v kléru.
Celé se to odvíjí v duchu politiky, a hlavně RODINY. Pro Rodriga je rodina všechno, protože je mu jasné, že pokud se nechají nahlodat zevnitř, Řím je rozmáčkne zvenčí papež nepapež. Takže se všichni mají co ohánět, protože španělská krev je velmi temperamentní.
Lucrezia je provdána za Sforzu, Sforzové se jako mocná rodina musejí držet buď hodně daleko nebo hodně blízko. Jenže Sforza není zrovna vzor galantnosti a Lucrezia v manželství trpí. Zamiluje se do Paola, negramotného podkoního a počne s ním dítě, jenže papežova dcera nemůže mít dítě s podkoním, takže Lucrezia se jednak nechá se Sforzou rozvést a jednak mizí za taťkou do Říma, kde dítě v tajnosti porodí.
Cesare si na Lucčině svatbě vyhlídne Ursulu, vdanou aristikratku. Sám je navíc kněz, ale stejně ji chce. Když její manžel urazí Vanozzu, Cesare toho využije a vyzve ho na souboj, v němž ho zabije. Ursule nic nepoví. Když je po třech týdnech ve stoce nalezeno tělo, Ursula se zhroutí a vstoupí do kláštera.
Juan místo vlastní nevěsty shání nevěstu pro Gioffreho. Nutno podotknout, že dotyčná, žena jménem Sancha, nevlastní sestra neapolského prince Alfonsa, ho zaujme natolik, že se s ní bez výčitek svědomí vyspí.
Proti Borgiům zbrojí zejména kardinál Dela Rovere a shání podporu, kde se dá. Včetně francouzského krále, takže najednou papež Borgia čelí útoku francouzské armády. Tribunál se totálně rozprchne. Jenže pak se francouzský král nakazí v Neapoli morem a zjistí, že padl do pěkné léčky.
Toliko k první řadě.
A druhou jsem ještě neviděla celou, takže můžu pouze lehce sesumírovat: budete je milovat, i když jsou to mrchy a svině a zabíjejí nebo se kurví na každým kroku. Je tam spousta krve, mrtvol, sexu, ale i lásky. Milostný scény Brgii seniora pohřbívají jakýkoliv další milostný scény hluboko pod sebe. A přijde mi, že druhá řada má zatím oproti té první neskutečný grády.

A teď screeeeenyyyy! Kdyby se vám zdálo, že fotím hlavně Cesara a Juana, tak se vám to nezdá.
Dva homemade wallpapery:
Na tu Lucinku jsem obzvlášť pyšná.

Cesare



Hm, pořád ho nemilujete? *need-a-boyfriend mode*

Bambitka!!!

Juan

Takhle kawaii byl v první řadě.


Teď mu narostly vlasy a ehm, mužné strniště.

Á zbytek.
Micheletto, Cesarův zabiják. V první řadě vypadal divně, tady už začíná připomínat vraha.

Rodrigo má depku.

Tenhle paskvil možná časem nahradím kvalitnějším článkem. Teď se mi ovšem ták moc nechce.

Kreslím - Sleepy Hollow - jezdec

5. června 2012 v 18:08 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Další rychlokresba, opět na papíře potištěným z druhé strany, grr. Před skenerem to vypadalo líp, ostatně, to není nic novýho. Předloha tady. NESROVNÁVAT!!!


Hlášky 04

4. června 2012 v 16:28 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Právě mě oficiálně přestalo bavit vymýšlet názvy k hláškovým článkům, takže odteď jsou to Hlášky X a basta fifli (to není překlep, to je fifli).

Biologie

Spolužákova poznávačka: "Parazit nevzhledný."

Probírámě ruměnici.
Kubi: "Jak ruměnice?!! Vždycky to byla ploštice! Můj život je lež!"

Probíráme hmyz.
Profesor: "Tohle je všekaz bojovný, známější pod jménem.."
Já: "Termix!"
Profesor ukazuje saranče: "A tohle znáte, to je..."
Já+Kláša: "Fuj."

Čeština

Říďulka po předání pochvaly ředitele: "Jste chytří, šikovní, ale občas nás štvete."
Kubi: "Nechtěla říct "Štvete nás, ale občas jste chytří a šikovní?"?"

Říďulka: "...a ten Kašpar si pak vzal svou milou, která se jmenovala Mařka..."
*výbuch smíchu*
"...ale pak musel na vojnu a jeho šéf, někde tam na stavbě, mu tu Mařku svedl. Když se Kašpar vrátil a zjistil to, tak se samozřejmě strašně naštval a tak nějak to zařídil, že na té stavbě spadla cihla a toho šéfa zabila."
Píšu: "Kašpar si vzal Mařku, šel na vojnu, Mařku vojel šéf a Kašpar ho zabil cihlou."

Říďulka: "Další román je Turbína. je to o velké rodině..."
Kláša: "Jestli se tam nějaká baba jmenuje Turbína, tak už se fakt neznám..."

Zemák

Jituš: "...a jsou tu i další křesťanství, třeba islám, hinduismus..."
Prof: "Křesťanství?"
Jituš: "Teda náboženství, pardon."
Prof: "Ježíš se obrátil v hrobě."
Kláša: "No to asi těžko, když v něm teoreticky vůbec nemá bejt!"

Doma

Kulich: "Ach jooo, škoda, že nemám pravýho panáčka NinjaGo..."
Mamina: "Ježišikriste!!! Zlatý Pikachu!"

Hrobař - část 38.

3. června 2012 v 13:30 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Monika zuřila. Poprvé po měsících a měsících spokojeného pocitu, že dosáhla svého, zuřila. Moc se nezměnila, za ty dva roky. Získala zpět část svých krásných vlasů, ale nenávistný špičatý obličej už jí zůstal. I když se usmívala, všichni věděli, že ve skutečnosti nenávidí.
A teď jí to dítě zase uteklo. Nebyla si jistá, zda ví, čím to je. Snažila se dát mu všechno, zázemí, rodinu, kamarády, nechtěla po něm žádnou práci, mohl si dělat, co se mu jen zlíbilo, pokud se to ovšem pohybovalo v mezích dřevěného města. Nechybělo mu nic. Mohl spokojeně prožít celý svůj život s ní. Měla ho ráda. Víceméně. Byla si plně vědoma faktu, že tomu klukovi chybí chůva, ať její země lehká, ale nikdo nemohl říct, že by se nesnažila mu to vynahradit.
A ten voják. Monika uhodila do stolu pěstí. Ten voják. Měl být na maděru po svém konfliktu s tím tupým velkým stvořením, a místo toho je fuč.
"Moniko? Je tu nějaká malá holka."
Monika se zamračila. "Nějaká malá holka" byl tady lehce širší pojem. "Jaká malá holka?"
"Ehm, no...malá."
Jsem obklopena idioty, pomyslela si Monika, usadila se ve svém křesílku jako na trůně a křikla, ať sem tu "malou malou holku" pošlou.
Byla skutečně malá, a taky špinavá, otrhaná a otrle vypadající. Monika se pokusila nasadit vlídný výraz.
"Co máš na srdci, maličká?"
Dívka si odkašlala, zhoupla se na patách a pak se s grácií vojenského vyjednavače zeptala: "Máte vztek, protože vám zdrhl ten kluk?"

"Co se děje, Dane? Proč tu hoří?" překřikoval Vlček hučící oheň a ječení lidí, kterým mezitím už došlo, že to jednoduše neuhasí.
"To je na dlouhé vyprávění!" odpovídal mu Daniel. Chlapec drtil jeho ruku ve své a oba zřejmě mysleli na totéž - tohle nepovedené shledání si budou muset vynahradit.
"Co je to tam?" Vlčkův ukazovák mířil na onen hlouček lidí, který ho zaujal před chvílí. "Nějak jsem to ještě nestihl zjistit."
Daniel si zaclonil oči, ale pořád viděl jenom tmavé obrysy proti plápolající budově naproti. Zdálo se však, že tihle nejsou pološílení panikou. Třeba ji viděli.
Vykročil k nim a Vlček musel málem běžet aby stačil jeho dlouhým nohám. Když se ale přiblížili, lidé si jich všimli a začali se kvapně rozcházet s očima rozšířenýma strachem a rukou kmitající před hrudí už skoro v tiku, jak se neustále křižovali.
"Abyste se náhodou neosypali, dávejte pozor," vrčel sarkasticky Daniel a obrátil svou pozornost ke středu jejich pozornosti. Načež ho málem trefil šlak.

Llewelyn už přestávala jasně vnímat. Uvědomovala si, že potácivě krouží kolem stále jednoho místa, ale tím to končilo. Už neviděla, v uších jí hučelo a slzy jí došly.
Najednou se kolem ní těsně ovinulo něco známého a tmavého, plamínky pod tím bezmocně zakuckaly a jeden po druhém odumřely. Lynn konečně omdlela.

"O..ona..ona hořela!" vykoktal zděšeně Vlček, zatímco Daniel rychle balil Llewelyn do své hrobařské pláštěnky.
"To..to je taky na dlouhé vyprávění," usmál se nervózně. Holčička byla v bezvědomí, ale bez jediné popáleniny, což bylo, víceméně, dobré znamení. Teď musí pryč.
Daniel se rozhlížel po náměstí ve snaze na něco přijít. Podle okolí mohli buď uhořet, uhořet nebo uhořet, což byla sice velmi lákavá nabídka, ale děkujeme, nechceme. Teprve kovárna hrobaře zaujala. Zevnitř se ozýval náramný hluk a ržání.
"Vlčku, umíš jezdit na koni?"
Chlapec se ušklíbl: "Zrovna nedávno jsem se to naučil."

V kovárně se vzpínalo velké, karamelově zbarvené zvíře. Kovář zřejmě utekl v půlce práce, podkova už byla místě, ale kůň byl řemenem připoutaný, aby nekopal. Daniel ho uklidňoval, zatímco Vlček se potýkal s řemenem.
"Budeš to muset zvládnout bez sedla. Místo uzdy vezmeme tohle. Vysadím tě a pak ti podám Lynn, musíš ji pevně držet, rozumíš? Pojedete ven a schováte se někde v lese. Já vás najdu."
Popadl chlapce v pase a vysadil ho na koňský hřbet. Kůň zahrabal, připravený vyrazit. Bylo mu celkem jedno, jaký náklad poveze, chtěl už být pryč.
Vlček pevně ovinul pažemi bezvládnou Lynn a zhluboka se nadechl. Zvládne to, musí. Ale pak se podíval na Daniela a naprosto spontánně z něj vylétlo: "Lžeš."
Hrobař nechápavě zamrkal: "Co?"
"Ty nepřijdeš, Dane."
"Bože, jistě, že přijdu. Ale ty musíš pomoct Lynn, chápeš? Věř mi."
Vlček cítil, jak mu do očí vstupují slzičky. Daniel mu vtiskl do ruky provizorní uzdu a pobídl koně k pohybu. Zvíře vyrazilo téměř cvalem a Danielova postava se Vlčkovi brzo ztratila v kouři. Tak už se to děje zase.
Vyjeli z již neexistující brány. Vlček zarazil koně, sesedl a stáhl na zem i Lynn. Byla těžká víc, než by odhadoval. Ale pořád byli blízko ohně. Přehodil si její ruce přes ramena, vytáhl ji na záda a tragicky pomalu se dovlekl o deset, možná patnáct metrů dál. Tam vyčerpaně klesl do listí.
Právě včas, aby viděl, jak se mocné kamenné hradby zničehonic zhroutily dovnitř a k nebi se vyvalil žhnoucí hřib výbuchu.

Říkal, že přijde.

Nalejvám si NOVEJ ČAJ...

2. června 2012 v 17:40 | Moi Keiniku Sang |  Básnické střevo
Kdo si vezme následující slova osobně, je fakt idiot. Upozornění - taktéž obsahuje notnou dávku vulgárních výrazů, jelikož adminčin každodenní šálek čaje stojí z prd.
Už všichni chcípněte,
do hajzlu běžte,
klidně se od stropu
za nohy věšte.
Mně je to upřímně
u zadní části těla
a lituju každýho,
kdo si z toho něco dělá.
Tohle je na hovno,
takovej život,
když už teda žiju,
mělo by být živo
a místo toho?
Pořád na stejný židli
a všichni se staraj jen,
abychom za roh nedohlídli.
A to teda nasrat, vážení, nasrat,
omluvte mou mluvu, to se ani jinak nedá říct,
než se celej život s životem babrat,
to se na to radši vykašlu a budu z Nemanic.
Do háje s váma, bariéry,
pro mě za mě, můžete se třeba otrávit,
já právě mířím do jiné sféry,
už jsem v půli cesty a nedám se zastavit.
Kuráž do kabelky, rozum do sáčku,
možná narazím a budu na sračku
a řeknu si "Zlato,
to stálo za to!"
Vydrápu se po cizích zádech
až nahoru, tam nádech
a skok - voda nás pohltí.
Třeba se znovu narodím ve správným století.
Všechno stejný, pořád dokola,
občas mám chuť ostříhat se dohola
jen abych měla změnu.
Vstříc chybám se ženu
a trapasům jakbysmet
a doufám, že změním svět.
Tak mi držte palce.

PROTOŽE VÁS VIDÍM!


Kulich kreslí

2. června 2012 v 16:34 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Kulich se dneska chová jako menší retard, nicméně ještě než s tím začal, byl docela hodnej a kreslil si. Mimo jiné kreslil i Lokiho. Na těch rukách budeme muset ještě zapracovat, heh.


Druhý výtvor okopčil částečně ode mě.

No. Nějak zas nevím, co bych k tomu napsala. Opět depka. Ještě navrch jsme si totiž pořídili podnájemníky, abych toho nááhodou neměla málo...

Doslova zasraná práce

2. června 2012 v 13:26 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Dokopala jsem se k seminárce na téma pohřbu žehem. Už mi chybí jenom vypálit blbý cédéčko a mám to z krku až do obhajoby, po obhajobě už o tom nechci v životě slyšet. Celý je to totiž těžce na hovno a stojí to sprostý prachy.

Moje práce probíhala tak, že jsem několik hodin v kuse mlátila do klávesnice, případně něco kopírovala ze stránek a tiskla, abych si to mohla číst i mimo kompl. Na zaškrtávání informací v takových materiálech jsem vypsala dva zvýrazňovače, bez prdele. Když jsem dělala tabulku s nálezy v ČR, musela jsem si každou blbou vesničku hledat na Google Maps, přičemž většinou mi jich to našlo tak deset a všechno to byly totální prdele světa o třech barácích. Když jsem dělala jinou tabulku, tabulku krematorií v ČR, která obsahovala i data založení, napsala jsem asi milion mailů do kremaček, který buď oficiální stránky neměly nebo na nich nebylo napsaný datum založení. Největší gól byl, když krematorium nemělo ani e-mailovou adresu a muselo se tam volat. To obstarala mamina, poněvadž já jsem po telefonu totálně na nic.
V jedné kremačce jsem byla osobně, vedoucí mě tam provedl a všechno bylo bezva.
Takže stať jakýmsi způsobem mám.
Teď přišly na řadu voloviny jako podědkování, prohlášení o originalitě a závěr. Jak mám asi podědkovat konzultantovi, když jsem neměla jednu jedinou konzultaci, cokoliv jsem mu poslala si přečetl po několika dnech a ještě jsem za ním musela jít, abych se vůbec dozvěděla, jakej na to má názor? To vše navzdory tomu, že v řádu k vypracování bylo něco naprosto jinýho? Sranda. Takže nějaké dojemné bláboly o trpělivosti apod.
Závěr. Kdybych tam měla opravdu napsat, co bylo přínosem, napsala bych tam HOVNO, KRETÉNI, což, jak jistě uznáte, by asi neprošlo. Tudíž opět totální improvizace.
A prohlášení? Vyližte mi, fakt už.

To jsem ještě netušila, jaká prča nastane při tisku.
Je skoro jedna ráno, já se dívám na Bridget Jonesovou a tisknu u toho seminárku, přičemž Hans se zasekne v půlce poslední stránky. MĚ MÁLEM KLEPLO. Takže jsem v jednu ráno jak imbecil řvala na svou tiskárnu "Makej, makeeej!! Už to bude, jeď, jeď, jeď...ták, šikovnej Hansíček!" Fakt, kdyby mě někdo pozoroval, volá Bohunice (nebo kde je ten nejbližší blázinec).
Tak cajk, Hans vyždímanej jak hadr, barva v řiti, jedeme to svázat. Kontrolovala jsem to asi kvadrilionkrát, tudíž to dopadlo dobře, dokonce to i dobře vypadá. Nakráčím s tím hrdě do třídy, všici se můžou potentit a každej to chce vidět (???) a pak se dozvím, že máme mít DVA výtisky, což jsem sice předpokládala, ale v trochu jiné formě. Hups.
V pátek jedu znova do copycentra, nicméně tentokrát už na to nemám ani z poloviny tolik peněz a navrch to musím vytisknout přímo tam, což mi zase komplikuje můj skvělej OPEN OFFICE. Strávily jsme tam s maminou asi dvě hodiny, pořád něco nefungovalo, nešlo, plus jsem musela překopat obsah. Člověk by nevěřil, že mu bude v copycentru hrozit nervové zhroucení, co?

Takže jsem hrdým vlastníkem dvou tištěných verzí mojí skvělé seminární práce. Stálo mě to majlant a nervy. Mám toho po krk. Navíc můj oponent je totální psychopat, takže pochybuju, že to obhájím. Nemá to chybu. Jako zkušenost s první seminárkou to FAKT NEMÁ CHYBU.

Spolužák to vystihl se svým poděkováním:
"Děkuji všem idiotům, kteří tohle vymysleli,..."

Právě jsem si oficiálně diagnostikovala únavový syndrom

2. června 2012 v 12:06 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Mám kurevskou depresi, abyste věděli. A kromě toho jsem nemocná, zralá k psychiatrovi a moje nervy visí na vlásku (TENCE JAKO VLÁSEK, GRRR...kdo nezažil, nepochopí, neřeší, nepřepíná).
Nedávno jsem si na Seznamu přečetla dtrašně chytrý článek o nových civilizačních chorobách. Zaujal mě, protože v nadpisu se vyskytovalo slovo ÚNAVA, což je v poslední době moje druhý jméno, hm. Tak jsem tam vyčetla, že

"Únavový syndrom je odborníky popisován jako souhrn duševních a tělesných příznaků, pro něž je charakteristická takzvaná dráždivá slabost. Projevuje se střídáním podrážděnosti a únavy, bolestmi hlavy, poruchami soustředění, nespavostí, řadou obtíží (poruchy stolice, impotence, bušení srdce a jiné).",

což mě strašně uklidnilo. Podrážděná jsem v jednom kuse, absolutně spím, dokonce už i v autobuse, což se mi nikdy předtím nedařilo, bolest hlavy je prakticky na denním pořádku, nesoustředím se na NIC, dokonce ani na svoje koníčky a období nespavosti už mám za sebou a bylo to fakt PRÍMA. A včera na zastávce, když jsem jela z TISKU POSRANÉ SEMINÁRKY, jsem si musela sednout, protože jsem měla pocit, že mám infarkt. To je doopravdy milé, že?

Přirozeně s tím nemůžu nic dělat, i kdybych nakrásně chtěla. Tak mám pro jistotu depku, záchvat komplexů (nenávidím svoje tělo, nenávidím svoje tělo, nenávidím svoje tělo...a ksicht taky, a ksicht taky, a ksicht taky) a chce se mi pořád brečet, případně řvát, většinou kvůli úplným prkotinám. Taky mám neodolatelnou chuť se na všechno VYSRAT a vypadá to, že se sesype všechno, co se až doteď dařilo, přičemž důvody budou naprosto banální.
NUTNĚ POTŘEBUJU KLUKA nebo prostě někoho a zároveň ho strašně nechci. Mám záchvaty lásky k rodině (z toho se mi chce zase brečet) a sere mě, že jsem opět na mizině, protože naše skvělá finanční situace donutila mámu, aby použila moje finance na věci, na které jsem je rozhodně použít nechtěla, mimo jiné VAZBA POSRANÉ SEMINÁRKY.

A ztratila jsem čelenku, nevím kde ani kdy. To mě taky sere, protože byla strašně hezká a já ji měla jenom párkrát. Jo, fakt mě to sere.
Rozdělala jem novou povídku, časem ji sem možná dám, ale ještě si to rozmyslím, protože je přinejmenším 15+, pokud se to ještě nezvrtne. V poslední době dělám hodně divných věcí, mezi něž patří i rozhodnutí, že se přestanu bát slov.

Tak, jdu napsat, jak strašně nenávidím seminárky.