Květen 2012

Kamenná princezna - část 10.

27. května 2012 v 19:15 | Moi Keiniku Sang |  Nedokončené příběhy
Marion zírala s otevřenou pusou.
"Gabine? Gabine, co to chce udělat...on ho sežere!" vykřikla nahlas a okamžitě ucítil na ústech Rochefortovu tvrdou ruku.
"Nekřič, jinak sežere tebe!" zasykl jí do ucha a Marion polkla.
Když Caesar otevřel tlamu a zakřupaly kosti, zavřela oči. Kluk ani nestačil pípnout.
Zlostně dupla Gabinovi na nohu a vysmekla se mu. Roztřeseným prstem mířila na místo činu.
"On...to, sežralo ho to!" vykoktala a v duchu přemýšlela, jestli se bojí nebo ne. Spíš tomu odmítala uvěřit.
Gabin vystoupil ze stínu a rozhodila rukama: "To se tady stává. Z toho kluka by stejně nic moc nebylo, jestli tě to uklidní."
"Ne, neuklidní! Zatraceně, Gabine..."
Marion ztěžka dosedla na trávu a schovala obličej do dlaní. Po páteři jí studeným prstem přejelo chvění, když nad sebou ucítila něco velkého a živého. vdle jejího levého ucha se sklonila mohutná hlava Caesarova, z nozder se vyvalil teplý, sírou páchnoucí dech, který jí připoměl týden strávený na svazích Vesuvu, když doprovázela matku na natáčení. Zvláštní chvíle pro takové vzpomínání, na matku se zpravidla nevzpomíná ve chvíli, kdy se nad vámi sklání obživla hora kamení.
"Líbíš se mu," poznamenal někde za ní Gabin a Marion z toho cítila snahu převést téma někam jinam, hlavně co nejdál od sežraného kluka.
Caesar vypadal, že s Gabinem vřele souhlasí. Šťouchl čumákem do Marion. Měl ho porostlý mechem a protáhlý, jako by měli draci, kdyby existovali. Marion neodolala a podívala se na něj.
Byl to krásný tvor, takovým tím divným, strašidelným způsobem. Jeho anatomie připomínala lidskou postavu, ale ohromnou, svalnatou a nepříliš uzpůsobenou pro chůzi po dvou. Po stranách hlavy mu vyrůstaly šakalí uši, oči měl prázdné, bez výrazu, jako mívají antické sochy. Ze zad mu vyrůstaly dva rozbité, smutně vypadající pahýly.
"Tys míval křídla," zašeptala Marion dojatě. Natáhla ruku, aby se dotkla mechu na špičce Caesarova čenichu. To stvoření bylo vlastně politování hodné. Bylo to prastaré kamenné torzo, připoutané k jinému prastarému kamenému torzu.
Caesar zakňučel a zahýbal zádovými svaly. Pahýly se zakývaly a celé tělo sochy se natáhlo vzhůru. Caesar musel létání milovat, než přišel o křídla.
V tom pohybu vynikla jeho velikost. měl nejméně osm mtrů výšky. Marion konečně došlo, na jakého tvora se dívá.
"Ty jsi chrlič!"
"Správně. Je to chrlič, neboli gargoyle."
"Gotické ozdoby církevních staveb! Měly symbolizovat ďábly a podobné věci," vzpomněla si Marion. Kdysi to brali v dějepise, kdysi hodně, hodně, hodně dávno.
"Caesar je starý, jeden z nejstarších tady vůbec. Jak opatství rozežíral čas a zbortila se střecha, urazil mu kus stropu křídla. Při vší smůle měl štěstí, někteří přišli o celé končetiny. Nebo je to rozdrtilo úplně."
"Tady je víc takových jako je Caesar?" zalapala po dechu Marion.
Gabin se usmál a ve světle toho ohromného měsíce se zaleskly jeho výrazné špičáky: "To si piš."
Z opatství začaly vylézat stíny.

Tož sme popili, zakolčili, dobrou vůli spolu měli...

27. května 2012 v 12:08 | Moi Keiniku Sang |  Po přízni řízni...
Všici majú Kawasaki,
všici majú, já chcem taky!
Všici majú Kawasaki,
všici majú, já chcem taky!
Čérný kola má,
to musí byt mašina!
Takú motorečku já chcem,
co má jméno Kawasaki!

Aneb když se to na hodové zábavě pořádně zvrtne.
Abych se dostala k tomu, jak jsem se tam dostala. Původní plán zněl jít v kroji a být nejkrásnejší, z čehož ovšem sešlo kvůli SEMINÁRCE, grrr. No co, stane se. Takže jsem v kroji nešla ani na mládežnický neboli obecní, ani na májový neboli babský.
Ale pak se moje maminenka inspirovala mnichovskou dohodou, tedy "o nás bez nás" a drze zanesla jedno číslo Gymplosu (do něhož píšu, že) našemu super starostovi (pozor, tohle není ironie, náš starosta je doopravdy super!). Načež přišla a prej "pan starosta tě prosí, jestli bys nenapsala do zpravodaje o hodech", nutno podotknout, že ještě před tím, než ten časopis vůbec otevřel. A že mi posílá pozvánku a jestli bych nepsala kulturu v obci.
No, poté, co pominul počáteční šok, jsem z toho začínala být obstojně nadšená, dokonce hodně obstojně nadšená...sakra, prostě jsem měla radost jak sviňa! Jednak to pro mě znamená vymetání všech možných tancovaček, co se v dohledné době budou pořádat, jednak jsem zase o krok blíž k "vládnoucí vrstvě" a jednak - co bych pro našeho milého, hezkého a hlavně normálního starostu neudělala, že jo.
Takže famílie šla na průvod, já měla jt večer s mamčí na tancovačku. Ta začínala v osm. Blížila se půl sedmá a famílie nikde, tož jim volám a oni sú na druhém konci vesnice a prý "zaváhalas, mělas jít taky, tohle jsou nejlepší hody, co tu kdy byly! A toho jídla tady..."
No málem jsme to nestihly, šly jsme pěšky do kulturáku, jsou to asi dva tři kiláky. Stůl jsme měly ZASE úplně u pódia, přímo vedle stál obří reprák na povážlivě vratké tyčce ( z toho jsem trošinku rostla). Plán zněl netancovat, koukat, kecat, pít. Začaly jsme tím "pít", mamí koupila sedmičku Sauvignonu (proč je tak kyselej???) a mně ještě minerálku, nicméně ačkoliv jsem ředila, stejně se mi pak už nějak motala hlava.
Když došlo víno, přešly jsme já na vídeň a mamka na pivo, chipsy a grilovaný vepřový (do řiti, to bylo dobrý!!! ...je mi blbě).

Kapela byla magnifique, zvlášť ten jeden trumpetista (a zřejmě i kapelník?), jak chytil slinu, začal předvádět neskutečný věci. Vypadal trochu jak Sylvester Stallone po třiceti letech a na trubku fakt válel. Stárky byly vesměs hezounké, policajti posléze trochu rozjaření, nicméně čím víc promile měli, tím líp tancovali. Jeden měl dlouhej cop a taký menší plnovous, vypadal totálně jak Ježíš, nicméně ani trochu se tak nechoval.
Když odezněly dechovky, vytáhla Stallone klávesy a začaly klasický popový vykopávky jako "Jahody" od Jirky Schelingera a tak, to už jsme se s mamčí neudržely a šly si trsnout. I na ten ploužák došlo. Jinak co se tance týče - nikdy netancujte rokenrol poté, co jste prakticky bez chleba snědli steak. Žaludku se to moc nelíbí, každopádně udržel se. A já miluju rokenrol, oujé!

Podezřívám mamku, že přišla trochu líznutá už z průvodu, poněvadž se pak neustále zaobírala pozadím jednoho čupr tatínka, jehož taneční kreace zřejmě vejdou do dějin: "No, podívej se, podívej se, jak provokuje! No, nepleskla bys ho po té...?". Pkud zrovna neřešila tohle, řešila, že starosta je strašně štíhlej a že vypadá jak kluk, tak jsem jí poradila, kam má zajet, jestli chce obézního a nevzhledného starostu.

Natáčela jsem na Evana a těsně před tombolou mu došla šťáva, když jsemse pokoušela ho resuscitovat, chtěl po mně PIN a ukázalo se, že WTF není můj PIN. I tak mám sedmatřicetiminutové videjko, jehož zvuk ten miniaturní repráčíček v Evanovi neutáhne.
Lístky do tomboly jsme nekupovaly, ostatně, ani jedna z nás necítila potřebu vyhrát zase půl metráku obilí. Domů jsme šly relativně brzo, nějak po půl druhé. Mamčí naskočil puchýř a musela jsem jí půjčit přezouvací boty, který původně měly posloužit mně. Díky Odinovi jsem měla baleríny, takže nohy mám na sračku jenom maličko.

A teď - tramtadadá - jdu psát článek do zpravodajeee!

A mimochodem, příští rok seru na seminárku a jdeme v kroji obě! To bude teprve bžundá....

Hrobař - část 37.

26. května 2012 v 12:48 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Vlček pod náhlým návalem adrenalinu zareagoval rychleji, než by kdokoliv čekal. Seskočil z vozu a vyběhl ke kroutící se bráně. Vrátnice za ní byla nade vší pochybnost v plamenech. Chlapec se opatrně dotkl podléhajícího dřeva a zatlačil. Roztavené zámky na druhé straně povolily a Vlček vpadl dovnitř. Jen tak mimochodem zaregistroval, že vrátnice skutečně hoří, soudě podle řevu zevnitř i s vrátným.
Lidi připomínali obrovské mravence, do jejichž mraveniště někdo píchl hořícím klackem. Snažili se hasit vším, co bylo po ruce, ale nikdo jim neřekl, že domácí pálenkou to nejde, takže plameny utěšeně šmátraly po nebi, navzdory všemu překotnému lopotění. Vlček se mezi nimi propletl až k na troud vyschlé studni Její kamenný obvod naříkal horkem a na několika místech se po něm táhly černé vypálené čáry. Když je Vlček sledoval, zjistil, že pokrývají celé náměstí v nějakém obrazci. Dotkl se jedné. Barvila jako uhlí. Co se tu stalo?
Někde poblíž se zvedla vlna výkřiků a Vlček zaregistroval srocení kousek od studny. Muselo to být něco velkolepého, když to mravence na čas odlákalo od neúspěšné likvidace požáru. Chlapec vylezl na studnu a zaclonil si oči.
V kroužku křižujících se lidí, recitujícím otčenáše a zdrávasmarie ve strašidelném hlasitém kánonu se motalo něco malého, plačícího a hořícího.

Llewelyn nahlas vzlykala a slzy se jí se syčením vypařovaly z tváří. Bila se malými dlaněmi do těla, ale oheň neuhasínal. Kdyby aspoň cítila bolest nebo umírala, možná by se jí některý z těch kolem pokusil pomoci, ale ona prostě jen hořela, hořela už několik minut a pořád žila. Zkoušela volat Daniela, ale nedokázala donutit vyschlý jazyk k pohybu.

Daniel přišel k sobě jen velice pomalu. Síla, s jakou ho Lynnin výbuch prohodil skrz zeď jednoho z bohatších domů, byla trochu moc velká. Měl vykloubené rameno, rozseknuté oba rty a trochu rozbitou hlavu. To nebyl nejhorší výsledek.
Hrobař se pomalu zvedl do sedu a jeho záda přitom vydala sérii hlasitých křupavých zvuků. Ať s nimi bylo cokoliv, teď už je to zase v pořádku, pomyslel si Daniel a vyštrachal se z trosek na popelem zasypané a kouřem zahalené náměstí. Po několika krocích zakopl o Elain. Vypadala jako mrtvá, oči doširoka otevřené a skelné, ale podle vyhaslých šedivých barev jejího těla byla v nejlepším pořádku. Stihla utéct.
Daniel dokulhal tam, kde býval druhý cíp trojúhelníku a ve stejném stavu našel Merah. To bylo dobré znamení. Fakt, že zabila vlastní matku, by asi Llewelyn nesla dost těžce. V případě, že by si vzpomněla. Daniel zaskřípal zuby při představě několika dalších let lhaní tomu sladkému stvoření, než se morové dcery zase ukážou. Nejradši by Lynn všechno řekl, kdyby jí to nezkomplikovalo život.
Siyah ležela kousek od své rudovlasé sestry. Daniel se nad jejími zbytky s povzdechem zastavil. Měl by začít vymýšlet, kam se schovat před morovou ránou, protože do týdne ji tu mají. Siyah byla, narozdíl od svých sester, stoprocentně mrtvá. Její hlava ležela v kaluži černých vlasů deset metrů od těla a vzteklýma fialovýma očima zírala do nebe.

Daniel opouštěl mrtvolu s přesvdědčením, že teď už ho nemůže nic rozladit více. Teď potřeboval najít Llewelyn a vypadnout, než se město zhroutí do sebe jako umírající hvězda a zabije všechno, co v něm ještě nebude mrtvé.
Za jeho zády se zbortil dům. Daniel přidal do kroku a do duše se mu zahryzl strach. Na tohle už jsem starý, pomyslel si a zamířil do středu náměstí. Přinejmenším riziko, že mu přistane na hlavě něčí střecha, tu bylo o něco menší.
"Llewelyn!" zakřičel nazdařbůh do změti ostatních výkřiků. Jestli tu někde je, stejně ho neslyší. Vdechl trochu víc kouře, než měl v úmslu, a rozkašlal se. Oči ho pálily z kouře a kašle, tudíž skoro nic neviděl. To prostě nemá chybu.

Výkřik "Llewelyn" odpoutal Vlčkovu pozornost od modlícího se hloučku. Kdo jiný mohl hledat Lynn, než Daniel? Chlapci vyskočilo srdce až někam do krku, kvapem slezl ze studny a rozběhl se po hlase. Najednou zapomněl na hořící město. jestli to byl Daniel, znamenalo to, že je Vlček takhle blizoučko starému životu.
Byl to Daniel. Vypadal strašně, špinavý, odřený, jeho vlasy neměly s bílou nic moc společného. Stál v předklonu, jednou rukou se opíral o kolena, druhou si tískl na plíce. Levou tvář mu zdobil pruh zasychající krve.
Vlček se zastavil pár kroků od něho. Skoro čekal, že ho teď zase někdo popadne a odvleče pryč. Čekal deset vteřin. Dvacet. Třicet. Ale nic se nestalo.
"Danieli?" špitl chlapec. Byl to nejhlasitější ze všech zvuků, které se vznášely nad městem.
Hrobař se podíval jeho směrem. Zamrkal, protřel se si oči a znovu zamrkal. Ale dítě nezmizelo.
"V..Vlčku?...Vlčku!"
Zalapal po dechu a nějak se mu podlomily nohy. Mám infakrt, napadlo ho, ale nebyl to infarkt, ačkoliv srdce se mu mohlo zbláznit. Zvláštní, jak málo rozdílů je mezi infarktem a nečekaným přívalem perfektního štěstí.
Vlček mu vletěl do náruče a zabořil obličej do jeho špinavých vlasů. Hrobařovy paže se pevně utáhly kolem chlapcova drobného těla a Daniel teprve po třetí za svůj relativně dlouhý život ucítil v očích slzy.
Vlček byl zpátky.
A jestli mu ho ještě jednou jedinkrát někdo vezme, Daniel dotyčného někoho zabije. Nikoliv obrazně řečeno. Zabije ho.

Hrobař - Rekapitulace

25. května 2012 v 23:03 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Jen abychom si ujasnili, kdo je kdo a co se s ním v průběhu předchozích 36 dílů stalo.

HROBAŘ

Postavy

  • Vlček - chlapec, tmavé vlasy a oči, drobná postava, 9 let
  • Llewelyn - dívka, zrzavé vlasy, zelené oči, roztomilá, 11 let
  • Daniel - muž, bílé vlasy, velmi světlé oči, charizmatický, ale divný, 42 let
  • Monika - žena, kaštanové vlasy, zelené oči, naštvaná, 38 let
  • Chůva (mrtvá)
  • Natana (mrtvá)
  • Danielův bratr-dvojče Darius - muž, tmavé vlasy, tmavé oči, voják, 42 let
  • Elain - žena, plavé vlasy, modré oči, morová dcera, 411 let
  • Merah - žena, rudé vlasy, zelené oči, morová dcera, Lynnina matka, 217 let
  • Siyah - žena, černé vlasy, fialové oči, morová dcera, 700 let
  • Mor - žena, podoba neznámá, status neznámý, věk hodně vysoký
  • Rolnička - žena, černé vlasy, hnědé oči, tanečnice, 19 let
  • Yorik - muž, šedé vlasy, modré oči, příležitostný žoldák, 40 let
  • Boris - muž, hnědé vlasy, hnědé oči, původně kovář, teď příležitostný žoldák, 38 let
  • Mathias - muž, světlé vlasy, hnědé oči, původně dřevorubec, teď příležitostný žoldák, 41 let
  • Roark - muž, černé vlasy, modrozelené heterochromie, zloděj, 31 let
  • Rolniččina sestra - žena, černé vlasy, hnědé oči, větkyně, kartářka, hadačka z ruky, 28 let
  • babička Llewelyn (mrtvá)
  • Arlene (mrtvá)
  • Vlčkova matka (mrtvá)
  • Vlčkovi sourozenci
Odehrává se v 14. století n. l. v blíže nespecifikovaném pohoří.

Co se zatím stalo

  1. Vlček se svými sourozenci a matkou opustili horskou vesničku, aby utekli před morovou nákazou. Vlček od nich v horách odešel, našla ho dívka jménem Natana, která zrovn zabíjela svůj volný čas jízdou na koni do oblastí nakažených morem. Ubytovala Vlčka u sebe v hradišti, kde žila jen s chůvou.
  2. Natana zjistila, že je nakažená, spáchala sebevraždu ( napřed si rozdrápala rašící příznaky moru a pak se utopila ve vaně). Chůva s Vlček odjíždí. Dostávají se do dřevěného města, kde se seznamují s Monikou.
  3. Za nějaký čas přijedou vojáci z kamenného města udělat razii proti čarodějnicím, zatknou Moniku a chůvu. Vlček zkouší chůvu osvobodit, tak ho seberou taky. Vedoucím vojenského oddílu je Darius.
  4. Přijíždí do kamenného města. Vlčka zavřou do šatlavy, odkud ho za nekřesťanské peníze vykoupí podivní vybledlý pán. Posléze se ukáže, že je to hrobař. Vlček se má stát jeho učněm a pak i pomocníkem.
  5. Ukazuje se, že hrobař se jmenuje Daniel a navštěvuje ho malá holčička jménem Llewelyn. Vlček se s ní spřátelí a dostává přezdívku Vlček.
  6. Upálí chůvu za čarodějnictví. Když se Daniel pokouší zachránit Vlčka, který se pokouší zachránit chůvu, probodne ho panská dcerka mečem a hrobař málem umře. Lynn s Vlčkem se snaží udržet naživu, ale rána se zanítí a je to moc zlé. Daniel shledává sá sebe provozu neschopným a začne Vlčka učit řemeslu.
  7. Monika uprchla z vězení a začíná plánovat pomstu. vzburcuje lidi z dřevěného městečka, aby vytáhli na kamené a zatrhli jim upalování. Zároveň chce najít Vlčka a vzít si ho zpátky. Při potížích v kamenném městě se ukazuje, že Darius, který za všechno může, je Danielův bratr. Když Monika Vlčka unese, rozhodne se chlapce najít a přivést zpět. Nicméně tohle rozhodnutí mu trvá dva roky.
  8. Po dvou letech, které Vlček strávil v mrzuté společnosti dřevěného města, se objeví Darius, ale něc se pokazí a Vlček musí utíkat na vlastní pěst. Když ho lidé z dřevěného města doženou, zachrání ho skupina kočovníků. Souhlasí s tím, že ho odvezou do kamenného města. Cestou narazí na Vlčkovy sourozence, ze kterých se staly tak trochu děti lesa, a Roark, jeden z kočovníků, jim poradí, aby Vlčka práskli Monice. Pokračují v cestě a dojdou až k městským hradbám.
  9. Tam zatím umřela a ožila Lynnina babička, něco své vnučce hodně nechutným způsobem předala a dorazily tři divné dámy, ab řekly Llewelyn, že je čarodějnice. Lynn se setkává se svou matkou, o níž si myslela, že je mrtvá, a na všechny se naštve. Daniel se chová divně, voda v městské studni se chová divně a když se Lynn probere z mdlob, nic si nepamatuje a hoří.

Wow.
No teda.
Co teď s tím?
Já na něco přijdu.

Home made pseudomanga

24. května 2012 v 17:48 | Moi Keiniku Sang |  Šitíčko, pseudocosplay a craft in general
Nemám čas to nějak zvlášť dlouho obkecávat, tudíž půjdu rovnou k věci. Tímhle jsme s Šajdou a Klášou zabily několik hodin výtvarky. Ignorujte přetažené okraje, rozmazaná okraje, radši i text a místa označená jako epic fail (je jich tam tuším11 a označená jsou dvě...nevadí).
Měla to být manga, nicméně jediný z mangy je způsob čtení. Na druhou stranu, místy to není nejhorší.

Rauš

(podtitul EPIC FAIL)













Ten bloodflek se mi vážně líbí.

"Děti, neberte drogy. Staňte se hvězdou a budou vám je dávat zadarmo!"


Hrobař - část 36.

20. května 2012 v 10:09 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Koně byli neklidní. Vlčka probudilo jejich frkání a nepravidelný krok. Měsíc zašel za mraky a cesta zmizela ve tmě, Yorik, Boris a Mathias pevněji sevřeli svoje sekyry. Roark, který až dosud šel vzadu za vozem, se několika rychlými kroky přemístil do blízkosti svých větších společníků, a Rolnička přitáhla otěže.
Žádné hmotné nebezpečí se v dohledu (pokud se v té povidlové tmě dalo vůbec mluvit o dohledu) nenacházelo. Jenom vzduch byl těžký jako náklad kamení, viselo v něm něco nepřirozeného, něco, co visívá nad místy, kde umřelo hodně lidí, přestože jejich mrtvoly dávno hnijí někde jinde.
"Je to zlo," ozvala se zevnitř vozu Rolniččina sestra. "A navíc cítím kouř, takže to zlo ještě navíc hoří."
Kolem bylo naprostě íicho, takže všechny vyděsila k smrti, když promluvila, zvlášť, když promluvila takhle. Byla to kartářka, hadačka z ruky a věštkyně a nikdo se neodvážil zpochybnit její úsudek. Měla na tyhle věci nos. Cítila je. A teď cítila zlo. Museli být blízko nějakého hodně, doopravdy hodně špatného místa.
Proto je moc neuklidnilo, když tma začala červenat a vylouply se z ní žárem pukající hradby kamenného města. Hořelo.
Kdyby byl Vlček ve městě o pár hodin dříve, možná by ho to teď ani moc nevyděsilo.

O pár hodin dříve...
"Všechny? Koho všechny? Nemůžete se aspoň na minutu přestat všichni chovat jako magoři?!" vybuchla Llewelyn a znovu se rozplakala. Teď dostala strach. Daniel vypadal víc sám sebou, až nějak moc sám sebou. Nějak moc bíle a nějak moc vyhuble. Možná to bylo tím hřbitovem kolem. Nebo těmi "všemi", o kterých mluvil.
Ozvěna jejího hlasu se pověsila nad hřbitov jako bouřkový mrak. Danielovým krkem proběhla podivná křeč a - Llewelyn nevěřeila svým uším - zavrčel. Byl to hluboký dutý zvuk, při kterém se kroutily kříže. Lynn udělala jeden krok dozadu, pak druhý...a pak utekla. Přelezla zeď v zadní části kostela a rozběhla se na náměstí. V Danově domě sedí tři čarodějnice, z nichž jedna je její matka, Daniel sám vrčí jako nějaká lidožravá příšera a všichni od ní čekají, že tomu porozumí. Kéž by tu byl Vlček.
Náměstí bylo tak žalostně prázdné, že se šance na ukrytí jevily úplně směšně. Llewelyn se schoulila do stínu studny, přitáhla si kolena k bradě a začala přemýšlet, co se stane v následujících deseti minutách.
Najednou ucítila na zádech mokro.
Voda se plazila ven ze studny kreslila po dlažbě na náměstí obrazce. Postupně se všechny slévaly do jednoho. Lynn seděla, bolavýma očima to pozorovala a už ani nepřemýšlela, co má tohle znamenat. Další z nevítaných pseudozázraků dnešního večera a noci.
"Lynn."
Byl to Danielův hlas. Vynořil se ze tmy ulice, pořád stejně strašidelný jako na hřbitově a skoro průsvitný se svými bílými vlasy a stříbrnýma očima. Llewelyn se cítila hrozně ukřivděná, protože tohle nebyl Daniel, kterého znala. Někdo přišel a ukradl mu duši nebo já nebo prostě něco, protože tohle byl jiný Daniel
Stejně vstala, kreslícími pramínky vody prošla až k němu a nechala ho, aby ji objal.
"Proč se tohle stalo, Dane? Všechno bylo dřív tak super," fňukla mu do pláště.
"Nedá se s tím nic dělat. Kdyby to nepřišlo dnes, přišlo by to později. Na dnešní noc zapomeneš a všechno bude jako dřív, slibuju."
Pohladil ji po vlasech, ale ruce měl studené jako mrtvola. Llewelyn se odtáhla.
Voda vykreslila na náměstí trojúhelník, vyplněný spletí čar, které nikde nezačínaly a nikde nekončily. Při každém cípu stála jedna z morových dcer. Daniel naznačil Lynn, aby šla doprostřed. Nelíbilo se jí to, ostatně, věci, které se jí dnes líbily, by spočítala na prstech jedné ruky.
O chvíli později si vzpomínala jen na záblesky - trojice nepřirozeně silných, hlubokých, rezonujících hlasů, něco silného, co ji srazilo na zem a zkroutilo tělo do nepřirozených poloh, šílenou bolest a pocit, že z ní něco násilím rvou ven a nakonec příšerný, explozivní vztek.
Když se probrala, cítila žár. Štípaly ji oči, ale tentokrát to bylo kouřem. Zaplavil ji pocit déja vu. Náměstí bylo plné panikařících, ječících a klejících lidí. Nejvíce jich bylo u studny a z jejich křiku Lynn vyrozuměla, že voda zmizela.
Vstala. Bolelo jí úplně všechno a bylo jí hrozné horko, což se ovšem dalo celkem rozumně vysvětlit při pohledu na hladový oheň všude kolem. Vykročila k nejbližší skupince lidí a ta se s jekotem rozprchla. Křižovali se. Llewelyn sklopila pohled ke svému tělu a zjistila, že hoří.

Chce se mi napsat článek

14. května 2012 v 22:04 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Jo, už jsem to dlouho neudělala. Krom toho bych se měla učit a co lepšího může udělat někdo, kdo se má učit, než neučit se. Díky Odinovi za polední pauzy a obdy ostatečně hnusné na to, abych je mohla vynechat. Nějaká matika? Pfrrr, prosim vás...
Tákže několik zlomových poznatků a skutečností:
  • Konečně jsem začala s tou italštinou a je to mrtě super jazyk. Dokonce můžu říct, že je to mrtě super a zatím jednoduchej jazyk, jednoduše - otevřela jsem učebnici, přečetla prvních pár vět a totálně mě to chytlo, jsem do toho zažraná jak roztoč do posranýho koberce, oujé!!! Miluju Itálii.
  • Pařba ve Vegas je masakrální film, na kterej se můžu dívat pořád dokola. Pařba v Bangkoku už tak dobrá není, ale pořád ještě je dobrá. A Phil (Bradley Cooper) je strašně kawaii.
  • Rebecca přijela ze školního výletu do Itálie (CHCI TAKÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝ!!!!! Klid.) a doporučila mi Anděly a démony, takže jsem se na to mrkla. Uvažuju, že v dohledné době napíšu úvahu na téma "proč jsou filmoví flanďáci tak sexy". Posuďte sami - Lorenzo z Goyových přízraků, abbé z Quills a ve finále Patrik z Andělů a démonů. Na zabití.
  • Už jsem se několik týdnů vážně neučila. Doma učebnice ani neotvírám.
  • Miluju tohle. Mimochodem, všichni zemřeme. Oujé.
  • Už nikdy nebudu jíst nutelu hned ráno. Myslím tu pravou Nutelu, Beca dovezla z Itálie. Ráno jsme jí půl piksle snědly a já pak byla totálně absolutně maximálním způsobem vymatlaná. V angličtině jsem si nevzpomněla, jak se sakra řekne "zlatý" a když jsem si vzpomněla, nedokázala jsem přijít na to, jakej rozdíl je mezi gold a golden. Zrovna jsme vypisovali strukturovaný životopisy a já si naplánovala...mám chuť na pizzu....docela slušnej program na příštích patnáct, dvacet let. Kdyby klapl, nezlobila bych se.
  • Dneska jsem dokončila Tonyho. Totalo finito, už jenom vypálit, natřít burelem, vymýt, znova vypálit a je to, takže do prázdnin ho snad budu mít doma.
A je hodin plnej komín, takže jdu spáát.
Love ya!

Hrobař - část 35.

13. května 2012 v 14:44 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Byly to děti, tři dívky a tři chlapci. Největšímu z nich bylo určitě více než patnáct let, zato nejmenší, dívce, bylo nanejvýš deset. Všichni byli špinaví, odění v nepadnoucích šatech, zřejmě i hladoví. A pěkně divocí. Když se Boris přiblížil k té malé, dostal kopanec do holeně, nečekaně silný a nečekaně agresivní.
Vlček postával opodál a mračil se. Ty mladé a nepřirozeně tvrdé obličeje už někde viděl, visely v jeho paměti, ale byla na nich tak silná vrstva prachu, že je nedokázal zařadit. Dokud ze šatů jedné ze starších dívek nevyklouzla rozdrbaná hadrová panenka. Kdysi byla z barevných hadříků, ale teď už měla celá šedivou barvu. Jedno oko bylo vypárané.
Jen panenka. Ale po ní následoval obraz vzpomínek tak jasný a zřetelný, že to Vlčka porazilo. Doslova. Vykřikl a dosedl ztěžka na zem a najednou mu bylo mdlo.
Vyrostli a zestárli, ne o pár let, ale o několik desítek. Navzdory tomu to byli pořád oni. Jeho sourozenci.

Nedokázal to říct nahlas, bylo to jako snažit se spolknout ještě živého brouka. Rodina. Daniel byl rodina. Lynn byla rodina. Vlček si přitiskl obě ruce na žaludek, zkroucený jako uzlík. Ty děti tady nebyly rodina. Kromě matky s nimi neměl společného absolutně nic. Nikdy si s nimi nepovídal, nehrál, nesmál se. Odešel od nich, ano sebral se a šel, protože neměl jeden jediný důvod, proč s nimi zůstat. Dokonce je ani nemiloval.
"Co je ti?"
Rolnička se posadila vedle něj se stéblem nějakého plevelu mezi zuby.
"Nechápu, jak to přežili," vyhrkl Vlček první myšlenku, která mu přišla na jazyk. Bez kontextu, který se skrýval v jeho hlavě, to dávalo smysl zcela jiný, než by mělo, ale Rolnička si to přebrala.
"No, to jsme dva. Kdyby se do toho Yorik trochu opřel, bude z nich hromada krvavé kaše, měli víc štěstí než rozumu. Zajímalo by mě, co jsou zač."
Vlček spolkl svého živého brouka a pokrčil rameny.
"Dojedeme dneska k městu?"
"Snad. Vezmeme ty děcka s sebou a prodáme je někomu do služby."
Vlček si vzpomněl na tmavou celu se slámou vystlanou podlahou a chvilku, kdy poprvé uviděl Daniela. Skoro se mu chtělo hvízdnout, jak dávno se to stalo. Opřel se o strom a po vzoru Rolničky si do úst zastrčil stéblo. Brzy bude všechno téměř jako dřív.

"Víš, moc rád bych ti něco řekl, ale posledních pět minut jsem strávil vymýšlením, co by to asi tak mělo být. Nic mě nenapadlo."
Daniel se posadil vedle Llewelyn k náhrobku a starostlivě se na ni podíval. Plakala, když přišel, a teď vypadala pekelně rozzlobená. Bradu položenou na předloktích, složených na kolenou, zírala upřeně před sebe a vraštila obočí.
"Nemám v plánu se ti nějak ospravědlňovat," povzdechl si hrobař a zaklonil hlavu. Měsíc se smrskl do podoby několika stíbrných pruhů, deroucích se skrz mraky.
"K ničemu by ti to nebylo," odsekla Lynn a demonstrativně popotáhla, jako by chtěla dát najevo, že ta hromada, co na ni naložili, je nad její síly.
"Víš, že časem bych ti všechno řekl. Že to přišlo takhle naráz, to vážně není moje chyba, Lynn. Asi tě potřebují. Možná přijde morová rána a ony chtějí posilu."
Llewelyn se prudce zvedla: "Na to kašlu! Nezajímá mě, jestli jsem nějaká pošahaná čarodka, chci vědět, proč je moje matka naživu, když jsem se od chvíle, co jsem promluvila, za ni každodenně modlila otčenáš!"
Daniel si přitiskl prst na ústa: " Tiše! Probudíš je."
Lynn nechápavě rozhodila rukama: "Koho?"
Danielův pohled obsáhl celý hřbitov. Zdálo se, že jeho světlé oči v měsíčním světle blikají a Llewelyn naskočila husí kůže.
"Všechny," usmál se hrobař. "Úplně všechny."

"Nemá cenu se snažit spát," prohlásil otráveně Boris a naznačil Rolničce, aby s Vlčkem vylezli na kozlík. "Pojedeme dál. Ty děcka vemte taky."
Nejstarší se nechápavě zamračil: "Kam nás chcete vzít? Proč? Nic jsme vám neukradli!"
Boris mu věnoval shovívavý pohled: "Ale jistěže ne. Půjdete do města. Najdete si práci a s ní i střechu nad hlavou, postel a jedno teplé jídlo denně. Tady v lese byste moc dlouho nevydrželi, drobci."
Kluk se uraženě napřímil: "Jsme bez domova už několik let, pro vaši informaci. Jsme z hor. Umíme si poradit a taky si radíme sami, od matčiny smrti. Ve městě nás rozdělí. Nepůjdeme."
Borise pímočarost jeho odpovědi lehce odzbrojila. Ta malá verbež, kterou měl před sebou, byla zřejmě tvrdá jako žula a houževnatá jako stoleté duby. Jestli byla pravda, co jejich vůdce říkal, měly ty děti víc kuráže, než většina dospělých, které Boris za svůj život poznal.
"Tak fajn. Chcete pokračovat takhle, prosím. Kdybyste si to rozmysleli, za týden se tudy budeme vracet. Kdykoliv můžete jít s námi."
Obrátil se k odchodu, ale přes rameno dodal: "Ovšem jestli nás ještě jednou přepadnete uprostřed noci, uděláme z vás žrádlo pro psy, navzdory tomu, že žádný nemáme. Doufám, že je to jasný."
Menší děti se přimkly k těm větším, snad ze strachu, že si to ten velký člověk rozmyslí a půjde svou výhružku naplnit hned. Ale Boris se odkolébal k vozu a už si jich nevšímal. Narozdíl od Roarka.
Ten, když se ujistil, že jsou všichni z doslechu, se zezadu přitočil k nejstaršímu. V jeho zeleném oku poskakoval rarášek, když namířil prst na Vlčka, kterého Yorik právě vysazoval na kozlík.
"Vidíte toho kluka? Je to horký zboží. Když půjdete tímhle směrem, narazíte na dřevěné město..no, spíš větší osadu. Tam je někdo, kdo ho moc chce. Myslím, že když mu ho dáte, budete mít všechno, o čem mluvil můj přítel a navíc zůstanete spolu. Rozmyslete si, jestli vám tenhle způsob života vyhovuje. Kdyby náhodou přestal, míříme ke kamennému městu."
Potom rarášek zmizel.

Kamenná princezna - část 9.

12. května 2012 v 20:35 | Moi Keiniku Sang |  Nedokončené příběhy
Vylézat v noci tajně z okna se zřejmě mělo v dohledné doběstát Marioninou železnou košilí, jenom se neubránila přání, aby to příště probíhalo bez toho šutru v batohu. Pod silnými podrážkami martensek necítila, na co šlape a jak moc vratké to je, a bála se, že při pádu rozbije nejen sebe, ale i dráčka.
Když dorazila k opatství, Gabina nebylo nikde vidět. Stavba samotná ve tmě úplně ztratila tvar a zůstaly z ní jen temné cáry, visící opačným směrem, než by správné cáry měly viset. Trůnil nad nimi fascinující obří měsíc. Marion se před vchodem zastavila, jako by narazila na zeď. Nebyl moc velký rozdíl mezi tmou uvnitř ve dne a tmou uvnitř v noci, jenže za dne se ta tma nehýbala a nedýchala.
Marion objala oběma rukama batoh a udělala dva kroky zpátky. Vevnitř se vlnilo něco velkého, mnohem většího než Rochefort. Navíc to funělo jako utahaná lokomotiva. A mručelo to.
"Krásná noc, co říkáš?" ozvalo se někde nad ní a vedle ní přistál Gabin. Musel být někde na zbytcích střechy.
"Jo, nádherná. Hraješ si na Batmana?" povytáhla obočí Marion. Nelíbilo se jí, že ji takhle leká. A vypadal strašně staře, takhle v té trošce měsíčního světla.
"Na co?"
"Neřeš. Takže, jak mám tu potvůrku přinutit k pohybu? Rozbít si o ni hlavu?"
Gabin se usmál, ale Marion měla pocit, že se šklebí. Možná to bylo opět světlem. Nebo se ten legrační pětačtyřicátník měnil v noci v tohohle divného starce, se kterým se necítila ani trochu dobře.
"Bude stačit píchnutí do prstu, neboj. Pravá potíž je v tom, že je takzvaně zamčený. Musíš krev umístit na přesné místo, aby ho oživila. Upřímně, trvalo mi šedesát let, než jsem přišel na to, kam."
"Měla jsem za to, že jsi od svého stvoření jenom trčel na podstavci," podivila se Marion a vytáhla dráčka z batohu. Byl skutečně mimořádně rozkošný.
"Trčel, ale v přemýšlení mi to nezabránilo."
Zevnitř se ozval sprostě hlasitý zvuk, když se něco velkého zřítilo na podlahu a rozprsklo se. Zřejmě socha. Marion sebou při ráně škubla a rázně odstoupila o několik kroků zpátky.
"Co je tam, Gabine?" vyštěkla.
Rochefort mávl rukou:" Jen příliš hluční kamarádi."
Jako potvrzení jeho snadno zpochybnitelné odpovědi ve tmě něco protivně zaskřípalo, kámen o kámen.
"Další...sochy?" polkla Marion a Gabin s mírným pokrčením ramen přitakal: "Tak tak, sochy."
"Ne, neuklidnilo mě to," zaškaredila se Marion a usadila se se zkříženýma nohama v trávě.
Gabin cosi kutil nad dráčkem za pomoci kousku křídy, který vyštrachal bůhví kde ve svém dlouhém kabátě. Vypadalo to, že ta spousta čar, kterou kreslí na dráčkův hřbet, má nějaký systém. Najednou se ale zarazil, začenichal a pak nevěřícně prohlásil: "Turisti? To jako vážně?"
Marion vzápětí zaregistrovala dva pruhy světla, blížící se z jihu. Posléze k ní dolehl hlasitý smích a pokřikování v angličtině se silným skotským přízvukem, kterému ještě nepřivykla. Nebyli to turisti, ale partička v autě, soudě podle zvuku frkaček se vraceli z nějaké oslavy a byli řádně na hromadě.
Gabin otráveně stáhl koutky: "Místní. A míří sem. Zatracená práce."
Naznačil Marion, že by se měla schovat. Netvářila se nadšeně, ale když on zmizel ve stínu, přepadl ji protivný pocit "jsem-sama-na-louce-před-strašidelným-opatstvím" křížený neméně protivným pocitem "jede-sem-banda-opilých-děcek-v-autě-své-matky" a radši ho rychle následovala.
Rozjařená skupinka se v legračním autíčku dohrkala ke krajnici a jeden z nich velmi hlasitě oznámil, že nutně musí vykonat potřebu, jinak to dopadne velmi špatně, což u ostatních vyvolalo výbuch upřímného veselí. Marion, zády přitisknutá na Rochefortovu nehybnou hruď, jenom obrátila oči vsloup. Občas si připadala tak dospělá...
Kluk se cikcak dopotácel do slušné vzdálenosti od unaveného Smartu a svých kamarádů. V ruce měl poloprázdnou láhev od CocaColy, ale zjevně popíjel i něco ostřejšího. Marion si usmyslela, že se musí tety zeptat, jaké mínění má o výskytu podnapilých mladistvých v blízkosti svého pozemku. Jen čistě akademicky.
Za zdí, do jejíhož stínu se ona a Gabin tiskli, se něco dalo do pohybu. Zase skřípal kámen o kámen a Marion cítila, jak jí na zátylku vstávají vlasy. Zato kluk se plně věnoval své bohulibé činnosti a neregistroval nic kolem sebe.
Gabinův tvrdý, neživý dech jí ovanul pravou polovinu obličeje: "To, co teď uvidíš, je vhodné nikde neříkat, jinak skončíme všichni v muzejním skladu."
V té chvilce, kdy se odmlčel, se Marion strašně zachtělo odtáhnout se od něj a zároveň se přitisknout co nejblíž. Rozhodně si nevzpomínala, že by se někdy cítila tak podivně vystrašená, buď strach měla nebo ne, ale tohle bylo přesně uprostřed a jí se to nelíbilo. Než si vybrala ze svých dvou možností, Gabin znovu promluvil.
"Tenhle se jmenuje Caesar."
Na kluka dopadla ohromná černá skvrna stínu.

"Ani se nehni, ty muflone..."

9. května 2012 v 20:43 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Thor je mi svědkem, že už nikdy nepůjdu v pracovním týdnu do kina. Ne že by mi za to ta migréna nestála, ale ten výmaz, jenž následuje den po tom, mi dost komplikuje život. Včera jsem byla na

Byl to nářez, ale vezmeme to hezky popořadě. Vyrazila jsem jako slušná holčička v kostýmku, bílé košili a kravatě, jako vždycky (většinou), vyzvedla si lístek o dvě hodiny dřív a nudila se. Usadila jsem se nahoru k popcornu a pokračovala v nudění.
Byli tam takřka samí kluci, občas doprovázení trpitelsky se tvářící partnerkou. V celém sále, který byl nade vší pochybnost plný ( a na té blikající věci před ním běželo "AVENGERS - premiéra", tak nevím, co si o tom mám myslet), mohlo být tak maximálně osm, možná deset holek. Esemeskuju mamině: "Je tu spousta kluku, rozpoustim vlasy a sundavam kravatu.". Zřejmě si to vyložila poněkud odlišným způsobem.

UPOZORNĚNÍ:

Neumím psát recenze, takže se o to ani nebudu pokoušet. Vezmu to polopaticky, jak to vidím já. Na place máme Iron Mana Tonyho Starka, Kapitána Ameriku Stevena Rogerse, Thora, Hulka Bruce Bannera, Hawkeye Clinta Bartona a Černou vdovu Natašu Romanovovou PROTI ...Lokimu a jeho emzácké armádě. Ze začátku seems jako maličko nepoměr, ale jakmile se dotyčná emzácká armáda vyrojí...

CELOU NÁSLEDUJÍCÍ ČÁST PŘESKOČTE, NECHCETE-LI VĚDĚT, O ČEM TO BYLO

Celý problém začne ve chvíli, kdy se Nickovi Furymu splaší ve sklepě (?) Tesserakt, taková svítící kostička s monstrózní energií, kterou známe z Kapitána Ameriky: Prvního Avengera (pomocí ní se tam pokoušel ovládnout svět Elrond). Udělá tak trochu bum a přímo na místě pompézně přistane Loki v modrých plamenech, vybavený okouzlující svítící mašírkou (v průběhu filmu zjistíte, že je použitelná i jako baseballová pálka, vsadím kanady, že s ní jde hrát i golf).
Tak tu tedy máme problém. Během krátké přestřelky, během níž se Furyho suterén ocitne maličko v troskách, Loki napumpuje do poblíž se vyskytujícího Hawkeye a dr. Selviga (znáte z Thora, tenhle pán) nějakou tu dark energy a přetáhne je tak na svou stranu. A vezme roha.
Jeho plánem je pomocí Tesseraktu otevřít bránu přímo do vesmíru, odkud se pak přihrne již zmiňovaná emzácká armáda. K tomu potřebuje vyvýšené místo a vhodný stabilizátor. K velké zlosti Tonyho Starka si vyvýšené místo najde přímo na mrakodrapu Tonyho Starka ("On chce publikum. Chce davy, květiny, monument, na kterém bude zářit...*chvilka uvědomění* Ten hajzl!").
Fury svolává všechny superhrdiny na svou základnu (seems to me like základna), což je uááá, naprosto dokonalá letadlová gigaloď, a teď se to řeší. Všichni se bojí, aby se Banner neproměnil v Hulka a snaží se nevyvolávat hádky, což jde ovšem dost těžko, když Tony rejpe do Kapitána, seč mu sarkasmus stačí, a vůbec.

Action 1: Catch Loki

Loki našel stabilizátor (jakejsi šutr s latinským názvem, chemie, nechtějte detaily) a teď ho nutně potřebuje šlohnout. Takže se hodí do gala (trochu mi dělalo problém neřvat kawaii a nedělat vrrr, se všema těma klukama kolem)...vidíte, mašírka!...a vyrazí mezi honoraci, jejíž šéf má onen šutr v držení.
Šlohne šutr a velmi stylově se přeonačí do své asgardské rohaté podoby, udělá si několik kopií, seřve přítomnou honoraci a pak se tam, kde se vzal, tu se vzal, objeví Kapitán Amerika a následujících několik desítek vteřin se pokoušejí jeden druhého zabít. Načež se objeví Tony, odlifruje Lokiho na schody, prohlásí "Ani se nehni, ty muflone..." a celý kino umře smíchy.
Máte ještě někdo mufloní dojem? Já bych to nazvala spíš krávou, protože mufloni mají ty rohy jinak posazený.
Následuje nechápavé zírání na to, jak se muflon..ehm, totiž Loki nechává klidně zajmout. Zírají především Kapitán Amerika a Tony.

Action 2: Thor on the plane

Probíhá transport Lokiho pomocí letadla. V průběhu letu se objeví hromy blesky a Loki nasazuje ksichtík "pomoc, bojím se bouřky", což je všem divné, dokud na kapotě letounu nepřistane na první pohled neurvalý blonďatý chlap, nedrapne Lokiho pod krkem a nezmizí. Iron Man a Kapitán skáčou za ním.
Po dojemné rozmluvě, nesoucí se v duchu "pořád tě miluju, brácho, tak neštvi a pojď dom" a "Odin je TVŮJ otec, já jsem v exilu, tak neruš" se objeví mírně nakrknutý Iron Man a porve se Thorem s tím, že nemá sahat na "jeho věci" (Loki je Tonyho věc? No ouvej.). Kapitán Amerika je musí majznout štítem, aby se začali chovat normálně.
Na základně Lokiho zavřou do takové plexisklové cely a pomalu, ale jistě všem dochází, že dělají přesně to, co on chce.

Action 3: Hawkeye´s back

Zatímco probíhají čachry machry na gigalodi (která se by the way proměnila v letadlo), řítí se k ní Lokiho lidi v čele s agentem Bartonem. Když přistanou, rozflákají, co se dá a tak zaměstnají Tonyho a Kapitána Ameriku opravou motoru, díky kteréžto opravě se z Iron Mana málem stane hromádka šrotu. Mezitím se naštve doktor Banner, promění se v Hulka a za minutu zdemoluje ten zbytek. Když se vrhne na nějakou stíhačku, vyslanou za účelem jeho zaměstnání ("Cíl zaměřen." ratatatatata "Cíl se naštval!"), stíhačka bouchne a Hulk odletí někam do pryč.
Thor se snaží zastavit Lokiho, který mezitím s naprostou samozřejmostí opouští svou celu, ale nachytá se stejně jako v Thorovi a zůstane v cele trčet sám. Načež je cela shozena z devíti kilometrů a Thor při svém úniku z ní moc pěkně zreje pole. Loki UDĚLÁ JEDNU VĚC, KTEROU MĚ FAKT NAŠTVAL a bere roha.
Hawkeye dostane po hlavě od Černé vdovy a rozsvítí se mu. Hurá.

Action 4: The rest

Probíhá vášnivá debata na téma "co budeme krucinál dělat", Tony zjistí, kde se nachází ono Lokimu potřebné vyvýšené místo ("That son of bitch!") a Avengeři vyráží do akce. Tony letí přímo do mrakodrapu, kde hodí řeč s Lokim (L: "Doufám, žes nepřišel apelovat na mou lidskost." T: "Ne, přišel jsem ti vlastně spíš pohrozit. Dáš si drink?" blablablablbla "Já mám armádu!" "My máme Hulka."). Přichází zabijácká scéna, kdy se Loki snaží ovlivnit Tonyho jako předtím Selviga a Hawkeye, nicméně Tonyho reaktor odmítá spolupracovat. Kino je opět mrtvé smíchy.
Následuje spousta mlácení, ufonů, rozbitých domů a hrdinského zachraňování, o kterém není třeba se nijak dlouze zmiňovat. Nejvíc mě dostala ta lítací mimozemská gigaželva (seems to me like želva) a doktor Banner na své prďácké motorečce.
Velké sympatie (a další monstrózní výbuch smíchu) vzbudil Hulk, když Lokiho, plamenně řečnícího o tom, že on je král a ostatní jsou verbež, popadl za kotník a rozmlátil s ním podlahu. Nejlepší byl Lokiho výraz "WTF??", uáááááá, LOLOLOLOLOL. To se ani nedá popsat, jak se ten kluk tvářil.
Zcela nepřekvapivě Avengeři vítězí, volejte sláva a všichni se radujte. A až někdo přijdete na smysl té věci na Lokiho obličeji při poslední scéně, sdělte mi ho, já ho titž nepobírám....??

TADY KONČÍ ČÁST, KTEROU MŮŽETE PŘESKOČIT, JESTLI NECHCETE VĚDĚT, O ČEM TO BYLO.

První dojmy:
  • Jaktože má Paramount sto let a já nic nevím??
  • Coulson, Coulson, Coulson!
  • Sexy přistání.
  • Zdrhej Fury, zdrheeej!!!
  • Jak může někdo vypadat tak přitažlivě na korbě auta a po mezigalaktickým letu?!! Mám komplex.
  • Pořídím si Kapitána Ameriku na nošení školního batohu, hah.
  • Coulson, Coulson, Coulson!
  • Loki, tos posral.
  • Ťuk...a nic. Hehe.
  • Želvička. Tu si koupím a dám do akvárka.
  • Néééééé, mes dieux, I´m dying!
  • Fešná ufoloď, škoda, že blafla.
  • Stan Lee!!!
  • To je...náhubek? Nechápu?
  • Brrrrm, to bylo hustýýýýýýýýýý!!!!....Bolí mě hlava.
Chci dom:
  • Furyho kabát
  • Furyho gigaloď
  • Furyho bazuku
  • Lokiho mašírku
  • Lokiho kabát
  • Lokiho...Lokiho.
  • Tonyho auto
  • Boxovací pytel Kapitána Ameriky
  • Emzáckou želvičku
Celkový dojem: Velké, nadupané a sexy. Pokud ale nemáte aspoň matný přehled o superhrdinech, budete jak Alenka v Říši divů. Spousta vrrr borců na jednom místě (pro holky) a dvě tři sexy ženštiny (pro kluky), spousta střílení, fyzicky nemožné akce a hlášek, jejichž autorem, pozor, není výhradně Tony. Pokud jde o hrdiny, Steven Rogers je pořád stejný slušňák, Tony pořád stejný playboy, Thor pořád stejný čupr bůh a Nick Fury pořád stejná šedá eminence. O Vdově nic nevím, ale i kdybych věděla, zřejmě mě to moc zajímat nebude. Hawkeye je sympaťák, fakt mě překvapil. Zasloužil by si filmeček. Bruce Banner je KONEČNĚ ten pravý Bruce Banner, ale něco, takový to protivný prťavý něco, tomu ještě chybí. Doufám, že v dohledné době přijde nějaká Hulkovina s Ruffalem.
Ale Loki, děti moje, to je úplně jiný kafe, než v Thorovi. Zatímco tenhle byl ublížený, tenhle byl prostě hajzlík. Kromě patologické potřeby vládnout aspoň něčemu nemá, řekla bych, s prvoplánovým zlounem moc společnýho, on prostě...dospěl. Jo, to je to slovo, dospěl.

Tak, bude třičtvrtě na devět, možná bych se mohla začít učit.
Případné překlepy ignorujte, nechce se mi to kontrolovat.

Love ya!




10x hudba a já

7. května 2012 v 23:03 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Potřebuju něčím adekvátním zabít pondělní večer a seminárka mě napadla až před chvílí. Navíc si nechci kazit chuť před zítřejšíma Avegers. Ukradeno u Pet!nky.

1) Sedí na tebe tvrzení "Hudba je můj život"?
Tutově. Je to záležitost relativně nedávná, tak dva tři roky zpět, ale bez MP4 bych to nepřežila. Potřebuju na něčem ventilovat svou předimenzovanou představivost a ne vždy jsou vhodné podmínky pro psaní nebo kreslení.

2) Máš svůj účet na nějakém hudebním serveru?
Na Youtube a jen pro účely vyjadřování se k videům.

3) Máš raději české nebo anglické písničky?
Po osmi (přibližně) letech učení se angličtiny nemám problém porozumět anglickým textům a cizí písničky získaly trochu jiný rozměr. Mám je radši než české, protože bych se nenazvala vlastenkou v žádném směru a tím méně v tomto. Nemám je prostě ráda. Buď mají debilní text nebo mi vadí melodie. Vlastně jsem schopná poslouchat jenom české muzikály. Jistě, dělám vyjímky, třeba Dan Landa nebo takové ty náhodné známosti, jako Svaz českých bohémů od Wohnout, popř. Vakuum a Dlouhej kouř od Chinaski.
Ovšem v základu mám stopro radši cizí.

4) Vzpomínáš si, jakou hudbu jsi poslouchala, když jsi byla mladší?
Relativně nedávno jsem zmiňovala Falca a pak, co rádio dalo. Brzo jsem si našla svoje obůlíbené písnišky a písničky nesnášené. Jo, vzpomínám si ještě na jednu fantastickou kazetu, byly tam písničky od Michala Davida a jiných diskocvoků, ale zpívali to Tom a Jerry (a znělo to mnohem líp, než v originále, to mi věřte). Tu jsem milovala. A pak Klíč (tady, tady a tady).

5) Jaké hudební skupiny máš ráda nyní?
Na Klíči se nic nezměnilo, když mám náladu, poslechnu si nějakou tu jejich středověkou věc Z českých ještě Kabáti, to je i Kulichova oblíbená. A pak Čechomor. Z cizích Nightwish s Tarjou, v poslední době jsem jim nevěnovala moc pozornosti a Lordy. Ať vzpomínám, jak vzpomínám, na víc si snad nevzpomenu.

6) Posloucháš hudební soundtracky?
Tvoří většinu náplně mojí Hely.

7) A co hudba, obyčejná, beze slov?
S Pet!nkou se shodnu na Lindsey Stirlingové, ta je neuvěřitelná. A nemůžu se nabažit Vivaldiho Čtyř dob. Vltavu taky miluju, ta se mi líbila i jako malé, ale Vivaldi pořád vede. Potom taky Mozartův Turecký pochod (jsem nekulturní prase, je to Turecký pochod? Ále, vem to ďas.).

8) Sleduješ muzikály?
Bohové, tohle je jedna z nejblbějších otázek, jaké mi můžete položit - já sleduju prakticky jenom muzikály! Bídníci, Drákula, Monte Christo, Evita, a tak dále. Moje sbírka deseti viděných se slibně rozšiřuje. Jsou to dokonalé zážitky díky dokonalým lidem v dokonalém divadle. Na pražskou verzi bych nešla ani za nic...respektive šla, ale asi by to ve mně nikdy nevzbudilo takové pocity, jako verze brněnská. Protože v Praze, to jsou hvězdy běžně k vidění kdekoliv jinde, ale brněnské herce vnímám spíš jako takové platonické kamarády. Mám nakoukané, jak kdo hraje, vím, co mám čekat a můžu řvát kKAWAII!!!, případně umírat smíchy, jak se mi zachce. Herectví pražských interpretů je ve srovnání s nimi takové...studené.

9) Vlastníš nějaký z moderních přehrávačů hudby?
Nevím, co přesně se považuje za moderní přehrávač, ale mám svou MP4 Helu s dotykáčem, která by uměla polovinu věcí, které umí i tablet nebo iPad, kdby ovšem její instalační CD bylo kompatibilní s Windows 7. Jenže ono není.

10) Jakou píseň máš jako vyzvánění?
Neholduju písničkovým vyzváněcím tónům, to zaprvé, a zadruhé, nemám kábl k Evanovi (můj "nový" mobil), takže v něm mám zatím jenom to, co v něm už bylo. K polovině toho, co tam tedy je, cítím hlubokou nenávist, protože skoro každá melodie už byla nastvená jako vyzváněcí tón budíku. Fuj.
Hmmm..jedenáct večer...chce se mi spát, nechce se mi spát...

Kreslím - Loki

6. května 2012 v 20:37 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Doufám, že zítra nebude moc písemek, jelikož jsem celý víkend zabila kreslením. Jak Pet!nka u Odina správně poznamenala, jedná se opět o amrickou představu. Nemám nic proti rohatým přilbám a podobně, ale irituje mě všechen ten kov na jejich kabátech a tak. Přesto musím poznamenat, že Lokiho kostým se mi fakt líbí.
Nějak jsem si rozdělila svoje bohy na dvě skupiny - jedna je klasická, kde je Loki zrzek, Thor má plnovous a hlavní složkou jejich oblečení jsou kožešiny a tak, a druhá komiksová, na kterou se chodí do kina. V klasickou věřím a nad komiksovou slintám, takhle bych to řekla.
Předloha tady, ale nesrovnávat, je to proporčně odlišné a děsivé vůbec, neumím stínovat podle předlohy. Kdyby to bylo moje dílo, jo, to bych byla nadmíru spokojená. Ta levá půlka je fakt hrozná.
Navíc jsem asi v půlce náčrtku zjistila, že se mi to na jeden papír fakt nevleze. Takže tu čáru uprostřed ignorujte.

Na závěr jeden hloupý dotaz - jak mám přesvědčit tyhle stránky, aby mě nechaly rezervovat si studentskou vstupenku? Protože já na to fakt nepřišla. A opravdu se mi nechce dávat za kino o 30 Kč víc, než bych musela, dokonce ani v případě, že jde o Avengery. Mám jistou hypotézu o uplatňování studentské slevy na místě, ale je to hypotéza. Nemám ráda hypotézy a jdu spát.

Hrobař - část 34.

6. května 2012 v 11:39 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Vůz se pomalu kodrcal po cestě. Koně šli líně, byli to dva velcí, moudře vypadající tvorové, našlapovali pevně a opatrně a Vlček jim byl za to mimořádně vděčný, protože rozhodně netoužil po dalším, dobrovolném či nedobrovolném pádu z nějakého svahu. Seděl mezi spoustou věcí uvnitř vozu a naproti němu se usadila ona dívka, která s ním po celou dobu toho zmatku venku udržovala konverzaci. Dozvěděl se, že jí říkají Rolnička.
Byla moc milá a taky poslouchala, co jí říkal. Vyprávěl jí o Nataně a její chůvě, o Monice (o té obzvlášť podrobně a s obzvlášť velkým strachem/zlostí), o Llewelyn a Danielovi, Dariovi a sobě. Rolnička se mu pak přiznala, že nechápe, jak toho mohl tak malý kluk tolik prožít, načež Vlček ji ubezpečil, že on to nechápe taky.
Za vozem šli dva muži a před vozem taktéž, na kozlíku seděla druhá z žen, Rolniččina starší sestra, která neprojevovala ani polovinu takové sdílnosti, jako Rolnička. Spíš se zdála naštvaná, že mají na krku dítě.
Rolnička Vlčkovi popsala každého člena jejich skupiny, ale dohromady se Vlček nedozvěděl vlastně nic, protože Rolnička byla podvědomě opatrná. Řekla mu jen, že ti tři velcí jsou Mathias, Yorik a Boris. Nicméně o čtvrtém se rozpovídala hodně a zjevně ho neměla ráda.
Roark byl "ten menší, než všichni ostatní". Celou dobu šel za vozem a pozoroval Vlčka víc upřeně, než by se chlapci líbilo v případě, že by se mu to vůbec líbilo. Rolnička ho se zvláštním tónem v hlase ubezpečila, že nebýt jeho obřího bratra Borise, dávno by Roarka zabila.
Vlček se po nějaké době rozhodl mu pohled se stejnou vytrvalostí oplácet. Roark byl černovlasý a měl něco, čemu dnes říkáme heterochromie, ale Vlček to prostě nazval "každé oko jiné" - pravou duhovku měl modrou a levou zelenou, což dělilo jeho tvář na jakési dvě poloviny, hodnou s modrým okem a zlou se zeleným. Když se takhle díval, nepůsobilo to moc uklidňujícím dojmem.
Protože jeli vozem, museli vybírat široké cesty, které vedly nejrůznějšími oklikami kolem těch, po nichž přijel Darius. Takže se stalo, že najednou padl soumrak a kamenné město ještě nebylo ani v dohledu.
Vlček se stulil do klubíčka k Rolničce a doufal, že Roark se ubytuje někde daleko od nich. Nějak se mu nechtělo spát. Myslel na Daniela a Lynn, na to, jak blízko jim je, a bál se, že se zase objeví něco, co ho zavleče někam úplně jinam.
Proto byl jediný, kdo kolem půlnoci zaslechl šustot lehkých noh na stráních a mezi stromy, a zakřičel "Pozor!", když se nad spící Rolniččinou sestrou vynořil stín s mohutným klackem v ruce.

Lynn se vysmekla Danielovi, proklouzla kolem překvapené Merah a vyběhla ven do tmy. Tohle bylo příliš. Začínala doufat, že si jenom zdřímla v některé z Danielových rakví a tohle se jí zdá, protože teď už přišla o veškerou schopnost zpracovávat šokující fakta. Srdce jí div nepukalo, hlava jí třeštila a odkudsi zevnitř stoupala horečka. Dokud se neukázala Merah, byla naprosto klidná, maximálně rozzlobená, ale pak se protrhla hráz.
Elain schovala obličej do dlaní. Takhle to rozhodně neplánovala. Siyah obrátila oči vsloup, za což si vysloužila vzteklé zasyčení od Daniela, který okamžitě vyběhl za Llewelyn, a Merah stála jako solný sloup uprostřed místnosti, unavená a nic nechápající.
Llewelyn běžela na hřbitov, což se takhle po tmě nezdálo jako nejlepší volba. Schovala se za rozložitým náhrobním kamenem, rychle oddechovala a nabírala do pláče. Pak plakala, tak moc, jako už dlouho ne. Dokonce ani ta ranní eskapáda s divným chováním její mrtvé babičky (omyl, s divným chováním černé čarodějnice) ji tolik nerozplakala.
Daniel mezitím nějak nenacházel vhodně ospravedlnění svojí osoby, protože měl na Lynnině pláči velký podíl. Celou dobu, co mu nosila spravené šaty a koláče od babičky (omyl, černé čarodějnice), věděl, že její matka je naživu a nic jí neřekl.
Teď stál pár metrů za ní, poslouchal její pláč a bylo mu tak mizerně, jako snad ještě nikdy.

Po Vlčkově výkřiku se jakoby odnikud začaly vynořovat další stíny. Byly to malé stíny, vedené jedním trochu větším. Jejich snaha o přepadení byla skoro legrační, když se proti nim najednou vztyčily ohromné siluety Borise a Yorika. Přesto se drzé stíny ještě držely, než se do věci vložili i Mathias s Roarkem. Pak se stíny válely po zemi a brzy přestaly být stíny, když nad ně Rolnička naklonila pochodeň. Potom nastalo zaražené ( a trochu provinilé) mlčení.
"Ksakru lidi," zabručel ospale Yorik a rozpačitě si hladil mohutný plnovous," vždyť to jsou malý děcka."


Rodinná historie růžového stravování od nepaměti až po nepaměť

3. května 2012 v 20:51 | Moi Keiniku Sang |  Po přízni řízni...
Když se řekne sladký, naskočí mi růžová. Divný paradox, růžovou nemám ráda a sladké ano, ale pořád se té představy nějak nemůžu zbavit.
Růžové stravování v naší rodině vždycky probíhalo podle jakéhosi zavedeného rituálu, který jsme podvědomě pořád opakovali, aniž by si toho kdy někdo všiml. Pro každou sladkost je tenhle rituál lehce odlišný.

Sušenky a oplatky

V duchu hesla "DLOUHO TO VYDRŽÍ" jsme z oplatků a sušenek všeho druhu učinili cestovní jídlo. Kamkoliv se jelo, jelo se tam s notnou zásobou tatranek, máslových sušenek, BeBe sušenek a podobných nesmyslů, které vám slepily hubu tak, že jste po zbytek cesty jenom lapali po dechu a toužili po něčem k pití.
Jednou, před spoustou let, jsme si od babičky takhle vyrazili do blízké vesnice, na pochoďák. Každý jen s JEDNÍM oplatkem, což se později ukázalo jako zásadní chyba. Cesta se nesla v dobrém duchu, už jako malá jsem byla schopná ujít velké vzdálenosti bez větších potíží. Táta mě co pět minut upozorňoval, že ty divné kopce na horizontu jsou Pálava.
Pak jsme dorazili do zmíněné vesničky a zjistili, že ta díra nemá ani hospodu, respektive má, ale zavřenou. To už jsem se začínala vztekat, protože jsem měla hlad a oplatek dávno snězený. Mamka mi dala ten svůj.
Vůbec si nevzpomínám, jak jsme se dostali zpátky, ale mám pocit, že jsem ve hřbitovní hospodě, která byla po cestě, vypila neskutečné množství kofoly. To už je ovšem jenom hypotéza.
Další vtipná epizoda s oplatky se udála během nejlepších čtrnácti dní mýho života, totiž ve Skotsku. Neumíte si představit to množství dotyčných oplatků a sušenek, kterým jsem byla vybavená. Půlku jsem toho dovezla zpátky domů, rozmašírované na maděru a totálně nepoživatelné. Ke konci zájezdu se mi při pohledu na tatranku obracel žaludek.
Na závěr oplatkové části snad jen poznamenat, že jako malá jsem striktně odmítala konzumaci čehokoliv na tenhle způsob. Dneska lituju, že mi to nevydrželo.

Čokoláda

Čokoláda je u nás neustále horké zboží. Řekla bych, že tatík si na ni moc nepotrpí, ale já a Kulich si zatraceně potrpíme. Nejhorší možná varianta čokolády je takzvaná desetikorunová, která kolem čokolády ani neprojela. Tu nemůžu ani vidět. I kdyb to byla jediná čokoláda na světě, nesním ji, hnus.
Čokoládou mě vytrvale zásobuje babička. Kupuje lepší variantu desetikorunových čokolád, čokolády dvanáctikorunové. Když mám hodně špatný den, za jeden večer ta čokoláda padne, často v kombinaci s hodně horkým mlíkem. Někdy ale vydrží i dva, tři dny.
Speciální postavení v naší domácnosti zaujímala až donedávna Studentská pečeť, ovšem poté, co její cena přesáhla čtyřicet korun, nezastává postavení vůbec žádné. Stejně se občas plácnu přes kapsu a koupím si ji a pak se musím hodně krotit, aby přežila aspoň dva dny.

Zmrzlina

Jít na zmrzlinu často znamenalo vzít kolo, jet do nedalekého městečka, dát si tam zmrzlinu a jet zase zpátky. Rozhodně to nebyly špatné výlety, dokud jsem si nevypěstovala averzi vůči kolům a v dotyčné cukrárně nezačali dělat vodovou zmrzlinu.
Pochopitelně holdujeme mraženým dortům, jsou k nezaplacení na každé oslavě. Co se zmrzliny v cukrárnách týe, máme pár stálic. V Hustopečích permanentně navštěvujeme jednu cukrošku, kde dělají super zmrzlinové koktejly. Zmrzka v KFC, posypaná čokoládou, byla tradičním dezertem po pizze z ulice, aspoň pro mě a tatíka. Musíme co nejdřív zasvětit Kulicha. "Moje a mamčina" zmrzlina se nachází blízko zastávky a Tesca, je obří a má vanilkovo-jogurtovou příchuť.
Co se nejoblíbenějších zmrzlin týče, pokud nechci experimentovat, dávám si čokoládovou a citronovou, v tomhle pořadí. Mamina má vanilkovou a variace jako pistáciová nebo oříšková, její kombinace mě nikdy nenadchly. taťka je všežravec všežravý, ale základ je čokoládová. A u Kulicha jsem si zatím žádné zrmzlinové pravidelnosti nevšimla, nicméně svorně ujíždíme na obřích nanucích z Lídla, jeden stojí asi deset kaček.
Kdybych měla jmenovat nejlepší zmrzlinu, jakou jsem kdy jedla, byla by mentolová s čokoládou (měla spešl název a bylo v něm slovo eight, ale nevzpomenu si ani za Valhalu), limetková a pak jedna s podivným názvem začínajícím Don, která se skládala z vanilkové, malin a cookies.

Gumídci

Nemůžu existovat bez trvalého přísunu gumových medvídků, což zřejmě vysvětluje, proč tenhle článek píšu už třetí den a nejsem stavu ho dopsat. Medvídci si vybudovali v jídelníčku tří čtvrtin naší rodiny velmi silnou pozici. Jediný, kdo je u nás nejí, je tatík, aspoň jsem ho při tom nikdy neviděla. Já a Kulich je zbožňujeme, leč Kulich je ve značné nevýhodě, jemu je ještě pořád dávkují, kdežto já dostanu sáček, řeknou mi "máš to na tři dny" a je jim putna, kdy je sním. Když je sním za jeden večer, je mi pouze řečeno, že jsem neuvěřitelná a měla bych se krotit.
Máma zas nadšení pro medvídky nesdílí, ona je na takové ty sofistikovanější druhy želé, velké kousky ve tvaru ovoce, obalené v cukru. To se příležitostně taky hodí, ale medvíci od Lídla jsou bezkonkurenční. Když se hodně rozšoupneme, najde se kačka i na kyselé kroužky v cukru nebo nějaký party set.
Pokud jde o party sety, hrozně mě fascinují ty pěnové myši s gumovými ocasy, krávy a minihamburgery. Což mi připomíná, že jako malá jsem hrozně milovala papoušky od JoJa a nikdo to nechápal, nechutnalo jim to. Vlastně je pořád miluju.
Z gumídků nemám takové výčitky jako z čokolády, přece jen se tváří zdravě. Navíc je ve většině případů konzumujeme v kombinaci s ovocem.
Jedna z mála věcí, na které se naše rodina shodne je, že marshmallows jsou fuj, přeslazená růžová hnus. V souvislosti s nimi se mi vybavuje scéna, kdy jsme u Kláši grilovaly maršmelouny a chudák rozpuštěný maršmeloun mi odcestoval po té grilovací vidličce skoro až k rukojeti. Divím se, že jsem se při následné konzumaci neotrávila olovem nebo tak něčím.

Tak jo, panstvo, začínám si tady slintat na klávesnici, takže jdu sehnat něco na zub.
Love ya!

Moi

Post scriptum: Překlepy ignorujte, nechce se mi to kontrolovat.

Kreslím - Odin

1. května 2012 v 18:08 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Ne, vůbec mi nevadí, že jsem ztratila průkazku za čtyři kila (takhle - to mi mrtě moc vadí, ale momentálně s tím houby nadělám) a v klidu si tady kreslím.
Předloha sice vypadala takhle a výsledek poněkud jinak, ale děsně mě to bavilo.