Duben 2012

Fotím - Kraviny s Kulichem

30. dubna 2012 v 22:37 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Většina mých fotek v mobilu je s Kulíškem. nejradši ho fotím když je totálně našrot a dělá voloviny, zvlášť když jsme našrot oba a děláme voloviny. Nebo když si hraje, případně když dostane dárek a mermomocí s ním chce zapózovat.
Vzniká přibližně tohle.

Pozor, přichází sexy pohled!

Ještě někdo nechápe, co nám na převlíkání triček trvá půl hodiny?

Motorečká, brm brm!!! je perníková, btw, tolik barviv na jednom místě jste ještě neviděli, věřte mi. Když jsem pak dojídala zbytek, měla jsem modrý i zuby. Ale Kulíšek tam má takovej nádherně šťastnej ksichtík...

Jsem kořeň! A všem vám nakopu zadky, abyste věděli.

V mým klóbrcu.

Model.

Ehh, radši toho nechám.

Fotím - Z plesů

30. dubna 2012 v 22:05 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Dneska je den blbec, nebudu se tím radši moc zaobírat, protože bych se musela naštvat. Každopádně, mimo jiné jsem byla u Kláši, která je hrdým vlastníkem takového toho udělátka, které vám z mobilu přetáhne do komplu, pokud nemáte kábl. Tož se stalo.
UPOZORNĚNÍ: Následující fotografie jsou drastické. Mohou způsob šok, dýchací potíže, noční můry, infarkt. Díváte se na vlastní nebezpečí a ministerstvo zdravotnictví ani adminka za to nenesou žádnou odpovědnost.

Bílá prodloužená. ten účes, co jsem měla, byl super, nádherenej, ale...ne na mně. Jelikož mám ksicht jak koblížek, tenhle typ účesu mi nesluší a na to jsem přišla, až když jsem to měla na hlavě. Ale bylo to hezký. Zezadu.

Barevná prodloužená. Česala jsem se sama, stylem "chytnu, motám, motám, motám, narvu tam tunu vlásenek, vyliju si na hlavu lak a je to fajn", celkem se to povedlo, ale zrovna tady je to takový rozkořípaný. Ještě jsem tam měla takovou placatou třpyticou kytku, jenže ta je černá, tzn. není vidět. Hlavně se neptejte, kam tak blbě čumím, já fakt netuším.

Školní ples. Vypadala jsem na něm asi nejlíp ze všech plesů, který jsem absolvovala. Opět motací styl, nicméně tentokrát z ocasem, můj oblíbený. Opět mám kytku, bez kytky ani ránu. tentokrát je to pseudokytka z nějaké asi organzové stuhy z balení vonné sad, hehe, asi kilometr dlouhá a namotaná na vlásenku tak, aby vypadala jako kytka.

Toliko k plesům.

O čarodějnicích a jiných potvorách

30. dubna 2012 v 0:00 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
V dnešní době je na světě tolik rituálních zločinů, sekt a kdečeho možného, že se v něm snaha o vymýcení černomagických praktik dočista ztratila a plémě čarodějnic, ježibaba a čarodějek vesele bují. Co když zrovna vaše sousedka je...

Čarodějnice obecná

Tento typ čarodějnice se vyznačuje NAPROSTOU BĚŽNOSTÍ. Na první pohled skvěle rozeznatelná čarodějnice, jejíž přednostní doménou je koště, pometlo, smeták, případně mop, chcete-li, opatřený patřičnou formulkou, kterážto mu umožňuje létat.
Díky své neopatrnosti byla čarodějnice obecná takřka vyhubena v průběhu čarodějnických procesů, jelikož její schopnosti by se daly označit pouze za ZÁKLADNÍ, navíc většina z nich byla stejně negramotná a tudíž logicky nedisponovala žádným oheň zahánějícícm kouzlem.
V současné době se čarodějnice obecné uchylují do starých neobydlených domků se zanedbanou předzahrádkou, vyznačují se několika vrstvami starých světrů a sukní a nikdy nemluví, jenom divně koukají. Malé děti se jich instinktivně bojí. Co se fyzických vlastností týče, jsou na tom nevalně. Velmi často jsou doprovázeny kočkami, nejen černými.

nebo...

Ježibaba

Ježibaba je velmi často zaměňována s čarodějnicí obecnou. Zásadní rozdíl tkví v jejich vzhledu - zatímco čarodějnice obecná vyhlíží jako obyčejná, leč hodně stará paní, ježibaba je výrazně ošklivá, má bradavici, knír a všelicos další, často i hrb. Dalším rozdílem je kočka - čarodějnice obecná bývá obklopena kočkami všech druhů a barev, kdežto ježibab se drží ze zásady ty černé.
Ježibaba je často obviňována z týrání dětí a kanibalismu, ale vědecky podloženo není ani jedno a mnohdy jde o tvrzení nadsazená. Je vcelku jisté, že v minulosti ježibaby často unášely děti, ale nejsou známy případy, že by je konzumovaly.
Schopnosti ježibaby se zaměřují především na dorozumívání se ze zvířaty a uřknutí předmětů. Mezi její typická obydlí patří různé lesní chaloupky (často zaměňované za zchátralé rekreační objekty), případně přírodní přístřešky (například jeskyně). Jsou známy i případy, kdy se ježibaby usídlily na zříceninách.
Pozn. aut.: Ta věc s perníkovou chaloupkou je smyšlená - přírodní vlivy nedovolují dlouhodobě spravovat objekty tvořené z JÍDLA.

nebo...

Čarodějky

Jelikož během čarodějnických procesů došlo k masovému obviňování na základě chatrných důkazů, neunikly ani čarodějky, ačkoliv jich bylo poskrovnu. jejich druh se začíná rozmáhat teprve v 19. století. Vyznačují se mimořádnými fyzickými půvaby, tajemností a schopností omotat si kolem prstu všechny, kteří jsou jim nablízku. Pochopitelně se specializují na muže.
V současnosti je poznáme podle upraveného zevnějšku a luxusu, který je obklopuje. Potrpí si na drahé šaty, boty a auta se soukromým řidičem. Velmi čast nosí klobouky s širokou krempou, velké sluneční brýle a rudou rtěnkou. jeví zájem o muže, kteří jsou přesvědčení, že o ně žena ani nezavdí pohledem. Čarodějka je omámí svým osobním a posléze i dalšími kouzly a využívá je k takzvané špinavé práci. Někdy jsou to i docela obyčejné věci, jako mytí nádobí a podobně.

Koho si s nimi neplést

Kartářky - číst z karet se může naučit každ, kdo se o to zajímá. každá paní, co vám vyloží kart, nemusí nutně být čarodka nebo ježibaba.
Věštkyně - tyhle ženy jsou pouze velmi dobře znalé psychologie a lidských pocitů, netkví v tom žádné čáry. Křišťálové koule mají bohatou histirii, vycházejí z tradice využívání krystalů při keltských věštbách.
Tchýně - to snad ani netřeba vysvětlovat.
A co ta vaše sousedka, je..?

Hrobař - část 33.

29. dubna 2012 v 10:42 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
"Nikdy, rozumíš, nikdy, na ni nekřič, Sssiyah," procedil Daniel zaťatou čelistí a Llewelyn se na něj udiveně podívala. Tenhle tón od něj ještě nikdy neslyšela. Byl klidný, ale studený jako čepel nože. Jako takové samozřejmé a jednoduché "ještě jednou to uděláš a zabiju tě".
Siyah nasadila výraz podrážděné kočky, ale stáhla se zpátky na svoje původní stanoviště poblíž dveří. Daniel zaútočil na Elain. Ta vypadala, že věci se nevyvíjejí přesně podle jejích představ.
"Co mi to tu vykládáte, Elain? Jaká čarodějnice?!"
Elain bezmocně rozhodila rukama: "Já si to nevmyslela Danny. Je z linie, s tím se nedá nic dělat, jenže...vypadá to, že do ní někdo naočkoval cosi z černé magie."
"Babička," řekla okamžitě Lynn. "Dneska ráno moje babička umřela a...pak je to divné. Ona jaksi obživla a vyzvracela na mě takovou hnusnou, černou...sliz."
"Krása," ušklíbla se Siyah. "Černá přímo v linii, to je prostě fantastické."
"Možná tě to překvapí, ale není to moje chyba!" vyštěkla Lynn a zaťala pěstičky. Daniel jí položil ruku na rameno, ale z divoce tepající žíly na jeho zápěstí poznala, že už má opravdu vztek. Siyah se zřejmě netěšila příliš velké oblibě a Llewelyn se tomu ani trochu nedivila.

Byla to skupina složená ze dvou žen a čtyř mužů. Ženy byly obě tmavé pleti s černými kudrnatými vlasy, obě velice krásné. Kolem pasu měly zavěšené vrhací nože a hvězdice. Muži byli velicí a silní, v kůžích, každý vybavený mohutnou dvoubřitou sekyrou. Jen jeden byl poměrně drobný a vypadal o dost nebezpečněji, než ostatní.
Vlček zmateně koukal hned do té tváře, hned do jiné, a trvalo mu dobré čtvrt hodiny, než začal jasně myslet.
"Potřeboval bych se dostat do kamenného města," obrátil se k dívce, která ho zvedla ze země.
"To je trochu riskantní, pro takové dítě nikoho, jako jsi ty, ne?" mínila dívka a kontrolovala, jestli není někde zraněný.
"Už jsem tam byl. Mám tam přátele," namítl Vlček.
"Jaké přátele může mít škvrně jako ty ve městě?" divilo se děvče. S patrným uspokojením našla malý škrábanec na jeho levé paži a honem ho obvázala barevným šátkem, který se objevil v její ruce bůhví jak.
"Jednu holku a její babičku....a pak taky hrobaře."
Dívka ucukla, jako by se dotkla mrtvoly nakažené morem. "Hrobaře?!"
"Koupil mě, aby mě neupálili."
Děvče se lehce otřáslo: "To je...zajímavý. Víš co, vezmeme tě tam, ale jenom k bráně. Dovnitř ani nepáchnem, nemají nás tam rádi."
"Proč ne?"
"Jsme kočovníci. To je něco strašně odpudivého pro měšťana."
Chlapec znalecky pokýval hlavou: "Jako hrobař."
Ani jeden z nich si nevšiml onoho drobného muže, naslouchajícího za stromem, zdařile předstírajícího, že čistí svou zbraň. Když dívka chlapci slíbila, že ho vezmou k bráně, nespokojeně mlaskl.

"Takže, co vlastně umím?" zajímala se Lynn, jíž se fakt, že je čarodějnice, zatím rozležel v hlavě. "Umím lítat na koštěti, přičarovávat lidem kozlí rohy nebo tak něco? A nečeká se ode mě, že budu...jak se to říká, obcovat s ďáblem?"
Elain se rozesmála: "To dělají černé čarodějnice."
"Koukám, že toho o babičce dost nevím," zašklebila se Llewelyn. "Vůbec toho nějak moc nevím," dodala s pohledem významně upřeným na Daniela.
"Na všechno je dost času," ujistil ji hrobař.
Elain se nadechla k řeči, ale přerušilo ji zaklepání. Následně vstoupila třetí, rudovlasá dívka. Daniel se neobvykle zářivě usmál: "Merah!"
"Danny, ráda tě vidím. Vypadáš dobře."
Krátce se objali, jako velmi staří přátelé, což bezpochyby byli, jenom jí, Lynn to zase nikdo neřekl.
"Našli jste?" zajímala se Merah dychtivě.
Daniel ustoupil stranou a jí se tak naskytl plný výhled na Llewelyn. Obě zaráz vykřikly "Cože?" a tentokrát to byli Daniel, Elain a Siyah, kteří nechápali, co se děje. Pár věcí se ovšem vyjasnilo, když Lynn nechápavě dodala: "Mami?"

Hrobař - část 32.

22. dubna 2012 v 10:03 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Vlček bez dechu dosedl mezi sukovité kořeny rozložitého stromu. Pod žebry ho bodalo a před očima měl mlhu, ale dušička se tetelila s vědomím, že jim utekl. Běžel směrem, kterým by je ani nenapadlo ho sledovat. Byl sám an sebe pyšný, ale když si znovu vzpomněl na Daria, taky se za sebe trochu styděl. On mu přijel pomoci, jakkoliv divně to v souvislosti s tím zatraceným vojákem znělo.
Odpočíval asi půl hodiny, než se mu v hlavě vyjasnilo natolik, aby si mohl uvědomit, že z jedné bryndy rovnýma nohama skočil do druhé. Nevěděl, kde je. Už zase.
Když se ztratil naposledy, přivedlo ho to k Nataně a její chůvě, od Natany k Monice a od Moniky k Danielovi. Když pomyslel na to všechno, čím musel projít, aby si mohl dovolit pár týdnů relativně šťastného života v hrobařově domku, udělalo se mu špatně a rázem si odmítl připustit, že je ztracený. Kamenné město je velké. Odněkud musí být vidět.

Llewelyn nezačala ječet, ani plakat, ani ho osočovat, že jí nikdy nic neřekl, jak Daniel předpokládal. Pustila jeho ruku, seskočila ze stolu a chvilku zadumaně hleděla do země.
"To nechápu," řekla zase a upřela olivové oči na Elain. "Ne, vážně. Celkem rozumím té věci s ničením a tvořením, ale Mor...ne, to nechápu."
Siyah vrhla na svou plavou sestru pohled "já-ti-to-říkala". Lynn to zaregistrovala a usoudila, že tu černovlasou s listím ve vlasech nemá ráda. Je studená jak psí čumák.
Elain ji k sobě přitáhla a zblízka si prohlížela její obličej. zdálo se, že zkoumá šedivé skvrny, které na Lynnině tváři zanechala její babička.
"Časem tomu porozumíš, " zamumlala blondýnka nepřítomně a zamračila se. "Siyah, tohle nevypadá dobře."
"Co?" chtěla vědět Llewelyn. Nebylo jí příjemné, že ji takhle zblízka někdo zkoumá jako cizokrajného brouka."
Studená Siyah se naklonila blíž a nespokojeně mlaskla: "Černá."
"Jaká...co?!" Llewelyn se Elain vytrhla a znovu se přimkla k Danielovi, jehož mlčení už ji začínalo taky pěkně rozčilovat. "Co kdyby mi někdo řekl, co má tohle všechno znamenat?"
"Znamená to, že jsi čarodějnice, ksakru!" rozkřikla se Siyah a Lynn měla pocit, jako by Daniel za ní povyrostl.

Vlček si naplnil kapsy kabátku vším, co by se mělo dát jíst, a vykročil směrem, jímž tušil cestu. K svému překvapení byl vcelku klidný. Hopsal ze svahu dolů, jen jednou se na chvilku zastavil, aby si prohlédl chundelatou černou veverku, která hlodala oříšek na nízké větvi usychajícího stromu. Pak hopsal dál.
Cesta se skutečně objevila a dokonce se zdála být správná. V prachu byla vidět změť koňských stop, tak divoká, že Vlček nedokázal určit, zda se jezdci obraceli nazpět nebo ne. Ale neslyšel koně ani hlasy, což bylo nepochybně dobré znmení.
Jak tak šel a rozhlížel se, ucítil najednou, jak prašná cesta pod jeho nohama měkne. Když sklopil zrak, zjistil, že je temně rudá. O kus dál ležel Dariův grošák, pobodaný a potrhaný, s ostrou větví zaraženo v oku.
Vlček se rychle podíval jinam. Dnedka jsem zabil muže a koně, problesklo mu hlavou. Nějak těžko se mu dýchalo a nedokázal dost rychle zareagovat, když na stráni někdo zařval "Chyťte ho!" a všude kolem náhle byli lidé. Měl nepříjemný pocit déja vu, když ho čísi silné ruce hrubě chytily.
Pak něco hvízdlo vzduchem a několik mužů se sesunulo na zem s krátkým vrhacím nožíkem zabořeným v čele. Hvízdlo to znovu, pak to prásklo a někde zařehtal kůň. Vlček dopadl zpět na krví nasáklý prach bez nejmenší představy o tom, co se děje. Šumivé lesní ticho kolem něj prostě najednou vystřídala vřava, jejíž původce musel být někde mezi stromy a Vlček ho neviděl. Přišlo mu bezpečnější zůstat ležet a tak zůstal ležet. Kolem něj dupaly těžké boty a kopyta a on si uvědomil, že jezdci z dřevěného města se před něčím dávají na útěk.
Znovu ho někdo zvedl, tentokrát však jemně.
"Chlapče? Chlapče, slyšíš mě? Jsi v pořádku, drobku?"
Vlček zamrkal, aby se zbavil špíny v očích. Mluvila na něj dívka.
"Jo...ne, asi...nevím."
Někde za ní se ozval ospalý mužský hlas: "Podívejte se, co provedli tomu ubohému koni. To jsem teda ještě neviděl."

*na tomto místě mohla být vaše reklama*

20. dubna 2012 v 21:02 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Na návštěvnost jsem vždycky kálela, ale dost mě namíchlo, když se teď místo obvyklých 150 ukázalo jenom 50. Z toho jsem usoudila, že bych měla něco napsat. Ale upřímně, nemám tucha, co by to mělo být. Jdu si zahrát nějakou stupidní skákačku na Superhry, třeba na něco přijdu.

O 35 minut později...

Ne, nepřišla jsem na to, co bych tak měla psát. Na téma týdne mě nic nenapadá, abych pravdu řekla, protože světlo není zrovna to pravé ořechové pro mě. Měla bych dělat něco užitečného, což znamená
  • psát Hrobaře, protože zítra mám na odpoledne vcelku nabitý program a nebude na něj čas. Sranda je, že přestávám tušit, co se tam bude dít, protože dál jsem se ve vymýšlení příběhu nedostala, a když jsem si tam chytře nasáčkovala bandu divných slečen, musím je tam i vhodně zakomponovat. Navíc se už asi tři kapitoly zabývám relativně krátkým časovým úsekem a začíná mě to dost srát, chci se pohnout z místa.
  • dělat seminárku, kterážto byla slavnostně odsunuta na konec května, tudíž ji dávám k ledu až do posledního dubna. Nebo si přinejmenším najít kontakt do některého blízkého krematoria a začít vymýšlet logické vysvětlení, proč se chce sedmnáctiletá studentka přijet podívat. Stejně si myslím, že to nepůjde, pohřby jsou z etického hlediska poměrně delikátní záležitost.
  • učit se na OČJ, v níž mě čeká příští týden kraj. Celkem ráda bych se nějak slušně umístila, nejlíp na prvním místě, poněvadž z toho by kápla další poukázka na knížky. Nicméně když tu budu sedět a psát články o ničem, asi to moc nedopadne.
  • přestat nervit ohledně své vyhlídnuté učebnice italštiny, kterou pořizuju za darované tři stovky z okresu OČJ. Dneska jsem byla v obchodě, kde ji zcela překvapivě neměli, protože když já jednou vyrazím kupovat knížky, všechny se leknou a utečou. KURVA TO SEM SE LEKLA!!! To nic, jenom je u nás bouřka a hrom mi mlátí přímo před oknem, hajzl. Jestli ještě vypnou proud, tak už se neznám...,ehm, kde jsem to byla? Aha, italština. No, odcházela jsem s tím, že si ji objednám přes e-shop, ale v buse mi došlo, že bych se na ni měla podívat, jestli mi vůbec bude vyhovovat. Takže jsem doma napsala takový menší zdvořilý blábol do Barviče, jestli by ji teda mohli objednat, aby se tam moje maličkost mohl dokulit, podívat a koupit. Grr, cvokhaus! Mně ta italština snad není souzená, bo co.
  • pokračovat v přepisování svýho pseudorománu, kterýžto chci mít na konci letních prázdnin hotový a nejlíp ještě poslaný někam, kde mi oficiálně řeknou, že je to blbost a že se mám jít radši zahrabat. Dělám na tom už pět let a pořád nejsem schopná to dodělat. Nějaké detaily jsem lehce (úplně) překopala, ale nevadí.
  • přestat přemýšlet, zda má cenu riskovat zbytky svýho prospěchu a pořizovat si Asassin´s Creed jenom proto, že je to z renesanční Itálie. Za to teda můžou hlavně Borgiové a PAK AŽ Mac, ale tak jak tak, měla bych přestat přemýšlet. I kdybch se odhodlala pohřbít svůj prospěch, stejně mi to naši nedovolí a asi těžko se mi podaří propašovat Vojtu k sobě do pokoje, aby mi to natentil do komplu, protože sama to tutově nezvládnu.
  • vyměnit svůj playlist v Hele, protože zjišťuju, že tenhle mě už vážně tragicky nebaví. Jo, to udělám, než půjdu chrnit.
  • číst Faraa a Zítra bude líp Pána prstenů. Nejlíp všechno dohromady, a ještě to napsat do čtenářskýho deníku. Znova si půjčit Dostojevského od Wency a zjistit, o čem to bylo.
  • uklidit v pokoji.
  • vrátit angličtinářovi tu knížečku, kterou mám doma už rok a kterou on ani školní knihovna zjevně příliš nepostrádají. Ale napřed to dočíst.
  • dokreslit skicy k naší pseudomanze, kterou jsme s Klášou a Šajdou zabily už pět hodin výtvarky a s kterou úča začíná ztrácet trpělivost.
  • přestat mít takovou škodolibou radost z toho, že už třetí týden po sobě nebudu mít deskriptivu.
  • přestat mít chuť na čokoládu.
  • přestat mít chuť na zmrzlinu.
  • přestat mít chuť na cokoliv.
  • vymyslet soutěžní povídku, jejíž téma je tak geniální, až je blbé.
  • fakt přestat myslet na tu učebnici.
  • přestat mít chuť poslat do prdele pár lidí.
  • vymyslet, o čem ksakru bude ta blbá Kamenná princezna. Protože já prostě nevím. Kdybych to nepublikovala v Gymplosu, normálně to smažu a budu předstírat, že to nikdy neexistovalo. Takhle - on by si toho ani v tom Gymplosu zřejmě nikdo nevšiml, ale chápete mě, ne?
  • jít vyměnit ten playlist a spát.
Jo, věděla jsem, že to dopadne takhle - seznam. Ještě chvíli a nedokážu napsat souvislý text. Bezva, už jenom vymyslet nadpis. Ta italština mě nasrala, mimochodem...., ne, nemyslím na italštinu, nemyslím na italštinu, nemyslím na italštinu...ostatně, nasadila jsem si na ni hlídacího psa a ten by měl hafat, jakmile se objeví v prodejně, otázka je, v jaké prodejně se objeví.
Vážně, je to normální? Deset let toužíte po tom učit se italsky a když máte příležitost, bojkotuje vám to UČEBNICE.
*
*
*
*
*
Nadpis jsem nevymyslela.

Hrobař - část 31.

15. dubna 2012 v 10:48 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Vlček zůstal ležet, dokud se nad srázem slepě nepřehnali lidé z dřevěného městečka, a teprve potom sebral odvahu k pohybu. Měl plná ústa suché půdy a prachu, každý volný kousek kůže měl odřený a šaty na několika místech roztržené. Ale jezdci ho minuli a to bylo důležité. Spokojený sám se sebou se vydal nazdařbůh kupředu. Až se mu po pádu vyjasní v hlavě, rozmyslí si, co bude dělat dál.
Po několika krocích čvachtl do vlhka. Byl to zbytek říčky, tentýž zbytek, který tekl kolem dřevěného města a tentýž zbytek, u něhož nechal Daria. Teď měl dilema. Mohl se vrátit, riskovat, že se to tam jenom hemží Monikou a jí podobnými, ale případně pomoci potenciálně přeživšímu Dariovi, nebo korýtko překročit a pokračovat svým směrem, tedy nazdařbůh kupředu.
Ani jedno z toho se mu moc nelíbilo, ale než se stačil rozmyslet, ozvalo se ze směru, jímž odjeli jeho pronásledovatelé, divoké a bolestné ržání a několik výkřiků. Pak ržání najednou umlklo.
Vlček přeskočil říčku a rychle se vyškrábal do protějšího svahu. Srdíčko mu splašeně bilo. Nechtěl vědět, co se tam nedaleko stalo, ale jisté bylo, že jezdci objevili prázdné sedlo Dariova grošáka.

Darius se s ohromnou námahou pohnul a hned toho litoval, protože polámaná žebra se okamžitě přihlásila o slovo. Bylo zhola nemožné, aby se postavil a odešel. V ústech cítil krev a zjistil, že přišel o levou spodní šestku. Krvácel i z nosu a na spánku, kterým přistál na kameni, měl také slušnou ránu. Ale největší starostí mu byly polámané kosti. Když nezmizí, někdo z dřevěného města ho najde, zjistí, že ještě žije a až se dostane do ruky Monice, bude si bezpochyby přát, aby se nikdy nenarodil.
Zřejmě poprvé v životě si Darius otevřeně přiznal, že má strach. A shledal to velice osvěžujícím, nicméně houby platným, v jeho situaci.
Někde blízko zašustilo listí. Darius zadržel dech. Ucítil příjemnou květinovou vůni a pak se ho dotkla malá studená ruka. Blízko svého obličeje rozmazaně zaregistroval bílou tvář a rudé vlasy a do mysli se mu vetřela vzpomínka na tři ženy na cestě. Kudy k dřevěnému městu mu tam ukázala rudovlasá.
Něco ho zastudilo na obličeji. Byl to zelený šál, dívka jím stírala krev z jeho spánků a rtů. Druhou rukou spočívala na roztříštěných žebrech a Darius cítil, jak mu z jejích prstů proudí do těla teplo. Bolest ustávala a zrak se mu projasňoval. Už viděl zcela zřetelně její půvabnou holčičí tvář s kočičíma očima. Ustaraně vraštila jemné obloučky obočí a špulila rtíky. Byla překrásná.

Zatímco Elain osvětlovala fakta, Llewelyn seděla přitulená k Danielovi a snažila se to všechno úměrně rychle zpracovat. Bylo toho tolik, že na chvíli dokonce zapomněla na Vlčka, který se, mimochodem, dosud neukázal.
Elain, Siyah a Merah byly sestry. Že to nebylo na první pohled znát, to byla vina času. Narodily se stejné matce, ale s odstupem několika století. Nejstarší Siyah bylo rovných 700 let, Elain nedávno dovršila 411. rok a nejmladší Merah bylo teprve něco málo přes dvě století.
Jejich společnou matkou byla žena oficiálně pět tisíc let stará, ale zřejmě mnohem starší, než si kdo vůbec dokázal představit. Byla svědkem všech významných událostí, které se na světě staly, a jejím vlivem padaly celé ohromné říše. Nikdy nic nestvořila a sama říkala, že jejím úkolem bylo pouze ničit.
"Proto v každém období svého života nechala ve svém lůně vzklíčit lidské sémě a porodila nás, aby naším prostřednictvím dokázala i tvořit," vysvětlovala Elain.
Llewelyn chvíli přemýšlela. "To nechápu," usoudila nakonec.
"Možná bych ti mohla pomoci," ozvala se Siyah. "Jméno naší matky je Mayr Ana, ale lidé ze severních zemí pro ni našli lepší jméno, Znáš ho stejně dobře, jako své vlastní."
Llewelyn neměla nejmenší ponětí, jaké jméno má černovlasá na mysli.
"Je krutá, neviditelná a nezničitelná," napověděla jí Siyah s úsměvem, při kterém Lynn naskakovala husí kůže. Daniel ji k sobě víc přitiskl a s povzdechem se podíval jinam, což značilo, že on to jméno zná velice dobře.
Siyah obrátila svoje fialové oči vsloup. "Poslední nápověda," upozornila ji a pak se zvláštním důrazem dodala: "Je černá."
A Llewelyn to naráz všechno došlo. Jen musela několikrát polknout, aby byla schopná vůbec promluvit.
Pak sotva slyšitelně špitla: "Mor."

Kterak se faraon popáté uráčil k plebejce promluviti

13. dubna 2012 v 19:17 | Moi Keiniku Sang |  Anorganické výlevy
Po delší době jsem se zase dala do řeči s Ramsesem. Respektive, on se dal do řeči se mnou.

Proč, vysvětli mi proč se vždycky na tak strašně dlouhou dobu odmlčíš? Je mi trapný pokaždé začínat konverzaci.
Mám práci. Nemůžu si s tebou každej den povídat.
A zrovna teď bylas několik dní doma a nehlas prstem.
To kecáš, to jsem setsakra hejbala!
To víš, blbě z toho šuplíku vidím. A vůbec, proč bylas doma?
Byly Veliknoce.
Aha.
(dlouhé ticho)
Co to je Velikonoce?
Kdysi to byl svátek, ale pomalu se to blíží definici "komerční zbytenost, kterou už stejně nikdo nedodržuje".
Hm, v čem to spočívá?
Je to oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
Ahá, zase tamten Kristus?
Jo, zase tamten. Já jsem polyteistka, takže v těch monoteistických věcech se příliš nevyznám. Detaily tudíž nechtěj. Každopádně, obvykle se pečou beránci a barví vajíčka. A mlátí holky žilou.
Co to má za smysl?
Možná nějakej jo, ale pro mě to byla vždycky především zábava.
Nikdy mě nenapadlo malovat na skořápky.
Kdybys nebyl obrázek, mohl bys to zkusit. Je to super.
Já nejsem..no dobře. Ale ta ovce...?
Beran. My vždycky dělali piškotovýho. A pokud se dobře pamatuju, vždycky nám přetekl z formy.
Tak teď jsem v koncích.
Já jsem v koncích z toho, jak jsi v koncích. Objasni příčiny tvého výskytu v koncích.
Vy jste...rvali ovci...
Berana!
..tak berana, no, do nějaké formy?
Bohové, a co je na tom divnýho? Jak bychom ho asi jinak dostali do tvaru ovc...berana?
Já to nechápu čím dál víc, zastav.
Kde přesně jsi to začal nechápat?
U "piškotovýho".
Aha. To je jádro pudla. My nepečeme skutečnýho berana. Jenom umícháme piškotový těsto a to se pak lije do keramické formy ve tvaru beránka. A v té se to pak peče. A když to vyklopíš, máš z toho berana. Dáš mu lentilky místo očiček a poliješ ho nějakou bílou polevou, uvážeš mu mašličku a pak ho sežereš. Chci říct - sníš.
To je...hezký. Vážně, to se mi líbí. Ale tenhle rok jste ho museli nějak vynechat ne?
Tenhle rok jsme vynechali celý Velikonoce.
Jo ták. Vajíčka taky?
Vajíčka taky.
A cos to říkala o té žíle?
Ne o žíle, ale o žile. O pomlázce. Taková..věc, nejčastěji z vrbovýho proutí, ačkoliv můj otec má gumovou, kterou kluci řežou holky.
Tohle ti taky přišlo zábavný?
Ne, tohle mi přišlo debilní. Neznám moc holek, kterým by to debilní nepřišlo. Prej že to omlazuje, takový kecy.
Divné. Asi je to nejdivnější svátek, s jakým jsem se kdy setkal. Vánoce mi přišly takový smysluplnější. Ty dárky a tak. Asi jsem už moc starej.
Zřejmě jsme dva. Svoje poslední Velikonoce jsem strávila v divadelní šatně, jestli so dobře vzpomínám.
Cos tam dělala?
Oblíkala se do kostýmu, nečekaně. A kámoš přišel s žilou a místo vajíčka chtěl pusu. Sakra, to znamená, že už rok jsem nestála na prknech. Bohové, néééé!!! Já umírám!!!!
Na co?
Na abstinenční záchvat!
Aha..hehe.
To není vtipný, jsem v prdeli, chci hrát a nemůžu!
Klídek, princezno. Jednou budeš stát v brněnské činohře a lidi tě budou milovat.
Jo. Na tom si trvám.




Kamenná princezna - část 8.

12. dubna 2012 v 20:09 | Moi Keiniku Sang |  Nedokončené příběhy
Když Marion přihopkala k Archangel Abbey, Rochefort ležela na trávě, dlouhé nohy opřené o nějaký zřícený kus zdiva. Marion se natáhla vedle něj. V Americe si na trávě moc nepoležela a teď to byl nezvyk. Ze všech sil se snažila ignorovat vědomí, že pod ní se to jen hemží edafonem a jinými legráckami přírody.
"Tak jak bylo?" začala rozhovor a zavřela oči, aby ji nebodalo slunce, které se pomalu, ale jistě blížilo k nadhlavníku.
"Co bylo?" otázal se lehce zmateně Gabin.
"To se říká místo "jak se máš". Chápu, že v roce Někdyhodnědávno se to nepoužívalo."
"Vlastně jsem se neměl...nijak. Od včerejška ležím tady," pokrčil rameny Gabin a Marion se na něj překvapěně otočila: "To jako fakt?"
"To jako fakt. Jako šutr jsem si tak nějak navykl zůstávat dlouho na jednom místě."
"Ach tak."
Chvíli mlčeli. Ani jeden neměl dojem, že si nemají co říct, ale ani jeden taky nevěděl, odkud začít. Rochefort žil už moc dlouho a Marion zase moc krátce. Nakonec její zvědavost předběhla tu jeho a Marion opětovně zapředla hovor.
"Víš, celkem by mě zajímalo..."
"Co?"
"No, v tom to je. Všechno. Vlastně bych se s tebou vůbec neměla bavit. Jsi šutr."
"Nehádám se," usmál se Rochefort. "Takže chceš, abych ti o sobě něco řekl, viď?"
"Byla bych za to přinejmenším neskonale vděčná," přitakala Marion a pohodlně se uvelebila.
Gabin se zadíval do slunce a z jeho očí jako by se na okamžik vytratily duhovky.
"Rád bych. Ale nevzpomínám si."
Marion se prudce posadila: "Nevzpomínáš? Jako, vůbec na nic?"
"Na nic. Jsem jenom hrdým předmětem mnoha legend. Třeba, že jsem kdysi vládl tomuto kraji a pak mě někdo proklel, takže jsem zkameněl. Osobně mám tuhle nejradši. Znamená to, že jsem někdy měl rodinu. Někoho, komu na mě záleželo. Byla by tu aspoň malá šance, že někde na světě ještě žije moje krev. Ale jestli jsem jenom šutr..."
Marion se překulila na břicho a zadívala se mu do tváře. Všimla si přitom, že jeho kůže je jiná, než její. Jako by se skládala z mnoha a mnoha vrstviček, podobná třeba slídě. Marion neodolala a píchla ho prstem do lícní kosti.
"Co je?"
Holčička pokrčila rameny. Na omak se kůže od její nijak nelišila. "Ale nic. Vidíš to moc černě. Jsi zase na světě.. Jediný, co tě teď může trápit, je, jestli tě nešoupnou do muzea."
Gabin se zasmál, ale neznělo to příjemně. Spíš to připomínalo skřípání diamantu po skle. "Lidi se bojí. A přitom nemají tušení, co se tady schovává. Ale žere to jejich psy. Žere to i jejich děti. A tak se bojí."
Marion zaraženě ulehla zpátky do trávy.
"Víš, jak oživit to dráče?" zeptal se po chvíli Gabin volnějším tónem.
"Ještě jsem nad tím nějak nepřemýšlela. Musela jsem pro učebnice." Marion se zaškaredila při vzpomínce na zbytečný výlet do knihkupectví.
"Přijď v noci. Ukážu ti to."

Kreslím - Gunny

12. dubna 2012 v 19:46 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Taková menší skicka, která mi trvala snad dvě hodiny, jelikož jsem se u toho dívala na Kokuhaku. Není to nic moc, proporčně to neodpovídá předloze, ale což. Když si čmárám, kašlu na to, čemu to odpovídá.
Originál vypadá (mnohem líp) asi takhle:

Písemková pseudopoezie

12. dubna 2012 v 15:51 | Moi Keiniku Sang |  Básnické střevo
Tak jsem včera uléhala o půl jedenácté, vyčerpaná k nevíře a s absolutně ŽÁDNÝMI vědomostmi v hlavě, a tu se tam objevila melodie Nohavicovy komety a skoro okamžitě začala naskakovat slova. Vskutku nepochopím, proč nejsem stavu si zapamatovat pravidla pro posunování grafů, ale básničku v polospánku složím? Hm, tak fan. Ke konci rytmus pokulhává, takže nedoporučuju si to zpívat.

Mozkovna k prasknutí
narvaná přeludem,
až přijde písemka,
nic už v ní nebude,
narval sis do hlavy
písmena, číslice,
ale to vakuum zabírá nejvíce
prostoru.
Jako na potvoru.
Po míše
šplhá do mozku nahoru,
kde krčí se
stereometrie
co tě buď posílí...a nebo zabije.
Papír se prohýbá
pod tíhou červené.
Ještě jsi nezačal,
už je to ztracené.
Odložte škrabošku, vzácná císařovno,
když nejde o život,
řekněme narovno:
vždycky jde o hovno.

Jak ze sebe spolehlivě udělat totálního idiota už v šest ráno

11. dubna 2012 v 12:55 | Moi Keiniku Sang
Potřebujete:
  • něco výrazného, aby si vás všichni pamatovali (v mém případě řvavě zelený kabát)
  • radu někoho, kdo by měl být v dané oblasti dostatečně zběhlý a přitom ví kulový (v mém případě otce)
  • absolutní neznalost dané oblasti (v mém případě KUPOVÁNÍ JÍZDENEK)

Ano, čtete dobře, moje maličkost není schopna si sama koupit ten správný lístek. Neuvěřitelné, že? Já taky zírám.
Nesnáším, když mi propadne šalinkarta. Protože to logicky znamená jeden den jet na obyčejný lístek a to je peklo (zrovna teď se část mojí mysli zaobírá myšlenkou jít domů pěšky) pro moje nervy.
Tak tedy dneska ráno naklušu do autobusu a řeknu si o lístek. Řidič, milý přibližně jako zmrzlé lejno, mi řekne, že ten se dá koupit jenom v automatu. Tak honem rychle vzpomínám, na jaký lístky jsem jezdila, když u nás fungoval ještě starý dopravce, řeknu si o jiný lístek a on se na mě podívá jak na debila (ne že bych si tak nepřipadala) a oznámí mi, že taková jízdenka neexistuje. Nakonec si teda kupuju lístek o sedm kaček (!!!) dražší, než jsem měla původně v plánu. Kdybych si ráno nepřihodila do barmanky dvacku, neměla bych ani na cestu dom.
A za všechno může můj drahý papá, který, ač je to k nevíře, přestože dělá už čtvrt století řidiče městské hromadné, ví o jízdenkách IDS JMK přibližně tolik, jako já, jak jsem se dneska dozvěděla. Samozřejmě je přesvědčený o pravém opaku.
Takže po vyučování beru útokem automat s jízdenkama a bez cvikací jízdenky nikam nejedu. Dopravní systém je moje noční můra.

Já jsem tak vzteklá, že jsem to sem prostě musela napsat.
Jinak, mám za sebou písemku z Excelu, která zřejmě dopadne velmi, ehm, zajímavě. Jako vždy tam mám plno blbých chyb, ale pouštím to z hlavy.

A v dějáku bereme humanismus a renesanci, tzn. můžu si svobodně přečíst Scottovu ságu a pustit si Borgiovy a tvrdit, že se učím, hurarááá!!! Díky Odinovi za Machiavelliho.

Jestlipak už jsem přečetla knihu na každé písmeno abecedy?

9. dubna 2012 v 16:01 | Moi Keiniku Sang |  Knihy - jedna z podstat mé existence
Aneb inspiration by Tazi. Jo, měla bych se učit, psát seminárku, případně dokončovat román a místo toho tady píšu koniny. Nevadí, vsákne se. A pokud se nevsákne, taky nevadí.
Osobně si myslím, že jo. Ono je to spíš o paměti.

A - Adam a Otka, Alchymista, Antigona
B - Bídníci
C
Č - Čaroděj
D - Děti z Bullerbynu
E - Elyonova země (nevím, jestli jsem to dočetla)
F
G
H - Hrabě Monte Cristo, Hoši od Bobří řeky
I
J - Jiskra života
K - Kytice, Kameny osudu
L - Lola Rose
M - Manon Lescaut, Moje sestra Jodie
N - Není lidu římského, Nový měsíc, Na Větrné hůrce
O - Othello, benátský mouřenín, Oči pod závojem, Oči bez závoje, O letadélku Káněti
P - Polní žínka Evelínka, Půlnoc, První starost/slzy/nástrahy/láska
Q
R - Rybaříci na Modré zátoce, Rozbřesk
S - Stateční kapitáni, Stmívání
Š - Štuclinka a Zachumlánek, Školák Kája Mařík
T
U - Upíří hora, Upír s tváří anděla
V - Vladař, Vědma
Z - Zatmění
Ž

Zvláštní, vzpomněla jsem si převážně na povinnou četbu a knížky, co jsem četla jako malá. Přičemž u většiny nevím, o čem je. Asi si to přečtu znovu. včetně Štuclinky. A teď už jdu fakt něco dělat.

Jako vystřižené z mojí / jeho / naší hlavy

9. dubna 2012 v 11:15 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Náhodou jsem narazila na tuhle písničku, když jsem se hrabala v castu NEUHODNETE ČEHO, kteří mají vyjít tenhle rok. Nemám tucha, kdo je to Aaron Tveit (teď už mám) a ten muzikál taky neznám, ale když jsem si to poslechla, přišlo mi, jakoby si můj múza stoupl před mikrofon. Moje milé vakoveverky, to je úplně přesné!!!
Mrkněte na ten text:

Když si to přeložíte, dostanete vztah mezi mnou a mým múzou, založený na vzájemném despektu a naschválech a taky na tom, že jeden bez druhýho nemůžeme žít.
Škoda, že za mě taky nenapíše seminárku.

Kreslím - Tony Perkins

8. dubna 2012 v 21:00 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Taková menší rychlokresba, která dopadla líp, než většina věcí, s nimiž jsem se štvala třeba dva dny. Říkám si, když už jseš na těch Bídnících, skicni si Tonyho, nic ti to neudělá...a neudělalo. Ba dokonce jsem na to i docela pyšná. A skener mi to nezmrvil.
Tužka a papír z tiskárny, asi..hm, půl hoďky? neměřila jsem to. Každopádně, jsem si víc než jistá, že ve skicáku by to tak dobře nedopadlo. Ten volnej papír dává takovej pocit nezávislosti.

A kreslila jsem to podle screenu a totiž tohoto:

Jak nadávat slušně

8. dubna 2012 v 14:44 | Moi Keiniku Sang
Trojité konverzce s Audrey a Rebeccou jsou zabijácký. nedávno jsme kupříkladu usoudily, že nejsme dostatečně slušný a že bychom vypadaly inteligentněji, kdybychom místo zavedených pojmů na "p", "k" podobně používaly odborné výrazy.
Tohle je jenom zlomek toho, co jsme byly schopny vymyslet.

  1. Ty antigravitační antisemitistický baryte!
  2. Povím ti, že jsi dezintegrovaný despota, elekronegativito...
  3. Neskutečný, co je to za gravidní ganglion.
  4. Ty karcinogenní, kryogenetický kondenzátore!
  5. Tohle je rektum jak něco...
  6. Jdi do malpighických trubic!
  7. Tohle je hotová normalizace.
  8. Ty jsi děsná regulační tyč!
  9. Kterej grafitovej / tlakovodní reaktor tohle vymyslel??
  10. Do hexakyanoželezitanu, který radioaktivní rektum tohle vymyslelo?
  11. Nakopu tě do hexakyanoželezitanu, ty jedna stomatologická ortorulo!
  12. Ty jsi ultrabazický jak stridulační metanefridie!
  13. Ty jedna viskózní vakoveverko! - tohle budu hodně často používat
Becca: Jestli do mě ti grafitoví radioativní viskózní vakokrti budou nadále anektovat ty jejich ortoruly...
: Tak jim narveš ten jejich stenografický teflon do sinice?
Becca: Ano a budu se hodně snažit, aby jim tokontaminovalo ty jejich ultrabazické uhlohydráty!
: Všechno jsou to termální zemnivky, co pořád jenom stridulujou nějaký transcendentální textury a zaslouží tak leda skartaci. Tohle je na stratosferickej sklerometr, fakt.
Becca: Ano. Je to upřímně dost endoplazmatické retikulum.

Takže asi tak.
Viskózní vakoveverky na vás, muhehe!

LesMis aneb Tři gigantické hlasy. a ...ten zbytek

8. dubna 2012 v 14:11 | Moi Keiniku Sang |  Divadlo
Pozor, pozor, moje totálně závislá maličkost se tetelí radostí a nejradši by ječela a může za to Rebecca, abyste věděli. Rebecca totiž vytáhla Moi na Bídníky a Moi pak skoro nespala. Za to může Vlček (ne to roztomilé, ubohé, opuštěné dítě z Hrobaře, ale tenhle Vlček).
Ono se to nezdá, ale šestnáctá řada je vážně dobrej flek. Jen by to chtělo kukátko, nicméně to má drahá máti hledá už šest let. Ale aj tak to mělo grády, moji milí, mělo to kurňa GRÁDY!!! A to je co říct, že to říkám, protože ten příběh, ty charaktery a celej ten muzikál znám nazpaměť!
A stejně budu otravná a stejně vám o tom napíšu. Tak. Já vím, jsem hrozná viskózní vakoveverka (ehm, vysvětlím později).
Vykládat děj Bídníků vám ale NEBUDU, koukejte si na to zajít/to stáhnout a pustit/to přečíst. Navíc je to taková klasika, že kdo nezná Bídníky, jako by nebyl....znám hodně lidí, kteří nejsou, he. Vezmeme to po postavách a budeme trošinku serióznější, abychom to pak mohli zkopírovat do editoru Gymplosu, kde se nám ze záhadného důvodu NEZOBRAZUJÍ ČLÁNKY, GRRRR!!!! Jak vidíte, jsem dnes úplně klidná a neodbíhám od tématu. Vůbec.

Jean Valjean...

...je role, která Petru Gazdíkovi (37) vynesla v roce 2009 Thálii. Když jsem na Mizerech byla prvně, zpíval tuhle roli Jan Ježek a byl to takřečený masakr, takže upřímně, Gazdíkovi jsem naděje na jeho překonání moc nedávala, ačkoliv vím, že on UMÍ (Čarodějky z Eastwicku). A jak to dopadlo? Ani se neptejte.
No dobře, zírala jsem. Valjean je hlasově náročný, protože střídá strašně moc poloh, a jelikož jde o muzikál, musíte u toho i hrát. Pan Gazdík to zvládl bravurně, ne-li (děsím se toho, co teď řeknu) líp než pan Ježek. Musela bych slyšet oba a pak bych se možná, MOŽNÁ rozhodla, který z nich je "můj" Valjean.
Dobře, můj Valjean je Colmík navždy a forever, jenže to se tak nedá brát, když on si je někde bůhví kde. A navíc je mu bůhví kolik.

Teď si zacpěte uši.
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Tak, dobrý.
Můžem.

Javert...

... mě takzvaně dostal už před těmi třemi lety. To mi táhlo na čtrnáct, měla jsem matné ponětí o ději a bála se, že mě to nebude bavit. Jména v obsazení mi nic neříkala, tím méně "nějaký" Lukáš Vlček (31, tehdy osmadvacetiletý). A pak jsem po třech hodinách odcházela (ubrečená z Valjeanovy smrti) a říkala si "Proč mi to udělal, jak z toho mostu mohl skočit??? Já to nechápu!!!".

Když on je takovej klouček roztomilej, průměrně vysokej, štíhlej. Potkat ho na ulici, rozhodně si netipnete, že se v něm skrývá nádhernej, dokonalej (a sexy, hmmm *slint*) hlubokej chraplák...abych pravdu řekla, Za lístky bych dala třeba majlant stejně bych na něj šla, klidně milionkrát za sebou. Takže jsem reagovala dost...hm, neelegantně, když jsem zjistila, že hraje v našem představení (z toho plyne poučení - nikdy v divadle neječte na celé foyer "Jooo, máme Vlčkaaaa!!!")...ehm, říkala jsem seriózně, že? Fajn. Zkusím.

Pan Vlček extrémně klame tělem. Koneckonců, na to, abyste mohli tak mladí zpívat takovou roli, musíte být hodně, hodně, hodně dobří. Tenhle Javert disponuje především nádherným hlasem a famózními hereckými schopnostmi. Dokonce jsem se během večera setkala s názorem, že ačkoliv by představitel Javerta neměl zastiňovat představitele Valjeana, párkrát tato situace nastala. Osobně si myslím, že jádro pudla tkví v hlasu. Zatímco pan Gazdík má hlas krásný a silný, pan Vlček (upřímně, to "pan" mi vůbec nejde přes pusu, on je tak...nechám toho) má hlas krásný, silný a zajímavý. Husí kůže zaručena.

Marius...

...byl třetím velkým hlasem na jevišti. Dušan Vitázek (32) je čerstvým držitelem Thálie a zahraje vám zřejmě všechno, co mu dáte. Rozený komediant v tom nejlepším slova smyslu. jeho výkon byl rozhodně nesrovnatelný s výkonem Maria před třemi lety. Opět tu nastává problém, že s panem Vitázkem se opravdu moc herců rovnat nemůže, ani hlasově, ani herecky. On je totiž jeden z těch lidí, kteří se rodí takzvaně na pódiu.
Na druhou stranu ale musím uznat, že to byl trochu nevýhodný tah. Marius totiž svým zpěvem a projevem vůbec dost zasklil svoji milou Cosettu a taky Enjolrase. Druhé jednání pak působilo lehce nevyváženě.

Fantina...

...byla tradiční brněnská Fantina - černovláska. Pokud se v tom dostatečně dlouho vrtáte, přijdete na to, že pražské Fantiny jsou vesměs plavovlasé, kdežto v Brně se snad ani jednou blondýna neukázala.
Už jsem zapomněla, jak malá je její role. A taky jsem zapomněla, kdo ji hrál a to mě mrzí, protože ta paní se docela předvedla, přinejmenším dostačujícím způsobem pro hudebně hluché a kulturního zážitku chtivé (tedy mě). U Knížky snů mi ale přišla taková statická a když už se pohnula, říkala jsem si, proč radši nezůstala stát. Bylo to dobré, ale ještě kousek tomu chyběl. Přece jenom, Knížka snů je sólo plné emocí a lidi v šestnácté řadě z toho moc nemají, když jenom stojíte a zpíváte. Později jsem si ale všimla, že kulhá. Nevím, jestli měla něco s nohou nebo to jen hrála a už se to zřejmě nikdy nedozvím, každopádně, měla-li něco s nohou, pak její nepohyblivost beru na vědomí.

Eponina...

...si mě na chvilku získala při svém sólu Samotářka a pak při své smrti. Nevím, čím to, ale její postava mi přišla strašlivě nevyužitá, navzdory tomu, že měla hlas jk zvon a za svou Samotářku si vysloužila obdivné "Bravo!" z několika koutů hlediště. Herecky pěkně zvládnuté, hlasově úžasně zvládnuté, ale zase je tam to protivné něco, co tomu chybí. Asi je to prostor.
V "umírací" scéně na barikádách potkala mistra Vitázka nehoda a zapomněl text. Obávám se ale, že to došlo v celém hledišti tak třem lidem (z toho dvě jsme byly my), protože oba dva to skvěle zahráli do outu a celou scénu to ještě pozdvihlo a udělalo dojemnější.

Cosettu...

..hrála dívka s hlasem na hranici ultrazvuku, rozkošným sopránkem, který byl ovšem slyšet jen díky své výšce. V trojhlase s Mariem a Eponinou se poněkud ztrácela. S Jeanem Valjeanem jí to ovšem šlo skvěle, tam byl kontrast mezi hlasy vlastně žádoucí. Její herecký projev byl uspokojivý. Verzi 2009 si, jak jsem zjistila, nepamatuji téměř vůbec.
Co ovšem musím vyzdvihnout, je malá Cosetta, která podala málem lepší výkon, než její dospělá verze. Svým Zámkem v oblacích si vysloužila ohromný potlesk a byla tak roztomilá, že jsem uvažovala o adopci. Jak dělala pápá svým pěstounům a mazlila se s panenkou, věřte mi, to byste ji snědli.

Gavroche...

...byl ztvárněn dívkou. Věk si netroufám odhadnout, ale byla skvělá. Ostatně, dětský element Bídníků je spolehlivě skvělý vždycky. Vzpomínám si, že v roce 2009 jsem celou dobu tušila, že ten klouček umře. A tentokrát mi opět hrozně vadilo, že umřel. Ona ta umírací scéna taky není zrovna nejjednodušší, když se na to podíváte kolema kolem. Zvláštní je, že ještě jsem neviděla Gavroche, který by umřel nepřesvědčivě.
Je to neskutečně šarmantní postavička, ve filmových zpracováních bohužel opmíjená, utlačovaná nebo rovnou vynechávaná. V muzikále se pro ni naštěstí místo našlo.

Enjolras...

...mi připadal strašlivě znehodnocený. Je to nejvýraznější postava revoluce, takže se od ní taky něco čeká. S jeho hlasem by bylo všechno v nejlepším pořádku, byl jasný a mladý, ovšem oproti svým kolegům mi připadal slabý. Velice nevýhodné pro jeho postavu byl Igor Ondříček jako součást komparzu. Celkově byl nepřehlédnutelný díky své výšce a když navíc i zpíval líp, než samotný Enjolras, nedělalo to dobrotu.
Herecké stránce ale nemůžu vytknout nic, snad jen tu špatně uvázanou trikoloru z košile, ubrusu a spodničky, ale unzávám, že není jednoduché soustředit se na uzly, když máte zpívat.

Thénardierovi...

...aneb to nejlepší nakonec. Thénardier byl osvědčená stará firma, kdežto Thénardierka byla silně netradiční, stylizovaná spíš do uražené a zneuctěné fifleny, než do drsné hospodské, jak by to podle knížky mělo být. Měla takový jemný hlásek, oproti jiným, typicky hřmotným Thénardierkám. Ale Thénardier Tomáš Sagher, viděn i před třemi lety, se držel svého hodně vysoko nasazeného standardu.
Thénardierovi fungují jako odlehčující prvek, který má v první řadě pobavit, což se jim opět bez nejmenších problémů povedlo. Při scéně, kdy Thénardier chová malou Cosettu v náručí a nedopatřením ji upustí, takže chudák holka visí hlavou dolů, povyskočilo na sedadlech celé hlediště.

Celkový dojem? Půjdu znovu.
TENTO ČLÁNEK JE NAPSÁN POUZE A JEN ZA ÚČELM ZKOPČENÍ DO GYMPLOSU. OČEKÁVEJTE JICH JEŠTĚ...NĚKOLIK.

Trocha nostalgie...

6. dubna 2012 v 20:58 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Za to může Kláša. Právě mi poslala odkaz na jednou video na Youtube a mi došlo, jak strašlivě moc mě sere naše učitelka hudebky. Ona je fajn, opravdu. Dá se s ní v pohodě kecat, umí zpívat, žel Odin pro mě umí i noty, ale nezjednala si respekt hned, když přišla a teď se diví, že kázeň v jejích hodinách jde do kytek.
Když jsme měli Uríka, bylo to všechno jiný. Možná bych i tu fyziku s ním pochopila. Jenže on po deseti letech odešel. osobně se mu moc nedivím, deset let učit, to by mě hráblo. Ale když ho dneska občas vídám (už jsem ho sto let neviděla) v obleku a s kravatou, říkám si, jestli to vůbec ještě je náš starej dobrej Urík, co nosil trička a hrál na kytaru ve třídě jako u táboráku.
Tohle video vytvořili naši lidi na Youtube ho zveřejnil exšéfredaktor našeho časopisu. Ty písničky jsou všechny Uríkovy, sbor je Uríkův a hlas taky. Ujišťuju vás, že NEUMŘEL, ačkoliv to video tak místy vyznívá.

Hrobař - část 30.

6. dubna 2012 v 11:35 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Snad ten kůň ví, kam jede, myslel si poněkud pesimisticky Vlček, zatímco křečovitě svíral otěže, přitisknutý k tělu zvířete vší silou, a grošák uháněl lesem. Kdyby mu kůň mohl odpovědět, asi by ho zklamal. Neměl nejmenší představu, kam jede, kromě té, že jede co nejdál od těch bláznů, co jeli za nimi. Bylo to jako valící se kamení, rachotící a válcující vše, co mu stojí v cestě. Takže pryč od toho. Směr, kterým leželo kamenné město, se od jejich dráhy úspěšně odkláněl čím dál víc.
Skrze poletující pramínky koňské hřívy Vlček viděl, jak se před nimi cesta stáčí do šílené zatáčky, lemované téměř kolmým srázem. Cesta byla pokrytá silnou vrstvou tlejícího listí. Klouzalo to. Ještě než si stačil rozmyslet, co udělá, aby to přežil, grošák tryskem vjel do zatáčky, naprosto očekávaně mu podjely nohy a s velkou slávou se poroučel na bok. Vlčkovi se na poslední chvíli podařilo přehodit nohu na druhou stranu a zachránit tak svou holenní a stehenní kost, takže když dopadli, byl kůň pod ním a ne on pod koněm, za což byl mimořádně vděčný.
Grošák byl téměř okamžitě na nohou a zvědavě se otočil na Vlčka, přičemž netrpělivě hrábl na místě. Jezdci s dřevěného města se blížili a on chtěl vědět, jestli Vlček nasedne. Chlapec se podíval na koně, na sráz, znovu na koně a pak do zatáčky.
"Jeď!" vykřikl a plácl grošáka přes hřbet. Kůň mu věnoval nechápavý pohled, ale když se kluk pořád neměl k nasedání, dal se do pohybu.
Vlček přehoupl nohy přes okraj srázu, zhluboka se nadechl a sklouzl. Do vzduchu se vzneslo ohromné množství prachu.

Daniel si předsevzal, že se nebude nervovat. V klidu pokračoval ve své práci, ale nesoustředil se, takže nakonec usoudil, že nebude-li dělat nic, bude to užitečnější. Llewelyn kolem popocházela a bezúčelně rovnala urny v policích do řad, a když už nebylo co rovnat, začala je otáčet, aby byly všechny křížkem dopředu. Když nebylo co otáčet, začala přecházet rychleji a přiváděla tak k šílenství sebe i Daniela.
Zrovna když se jí chystal navrhnout, aby třeba pochytala všechny pavouky v krámě, někdo zaklepal na dveře.
"Vlček!" vyjekla Llewelyn nadšeně a hrnula se otevřít. Srdíčko jí bušilo jako buchar.
Ale nebyl to Vlček. Nebyl to dokonce ani Darius. Llewelyn zaraženě ustoupila dozadu, když do místnosti vkročila krásná plavovlasá žena v modrých šatech. V šedivém krámku se zdálo, že dočista září. Za ní vešla ještě fialově oděná, trochu nebezpečně vyhlížející černovláska, tiše zavřela dveře a zůstala v pozadí. Llewelyn se raději stáhla až k Danielovi, který v uklidňujícím gestu položil ruce na její ramínka. Nevypadal překvapeně ani polekaně.
"Elain," usmál se a oslovená mu lehce pokynula.
"Zraješ jako víno, Danny. Byla bych si nikdy nepomyslela, že se tak hezký člověk zahrabe u hrobařiny," poznamenala. "Tohle je moje starší sestra Siyah, už jste se setkali."
Daniel přikývl: "Vzpomínám si."
"Tak to máš obdivuhodnou paměť," ozvala se Siyah.
Llewelyn zatahala Daniela za rukáv: "Ty je znáš, Dane? Co je to za...osoby?"
"Staré přítelkyně, řekněme."
Elain se zvonivě rozesmála: "Velmi staré."
Pak zvážněla a s povzdechem se usadila na víku rakve: "Ačkoliv nostalgie je krásná věc, nepřišly jsme vzpomínat, Danny. Přivolalo nás zrození."
Daniel přikryl tělo na svém pracovním stole plachtou a vedle něj vysadil Llewelyn. Holčička mrtvolu o kousek odstrčila, aby se mohla opřít a pak se s očekáváním a samozřejmostí zadívala na obě ženy.
"Zrození?" zeptala se s nechápavě povytaženými obloučky obočí.
Elain si vyměnila nejistý pohled se Siyah a chystala se něco říct, ale Daniel ji zarazil napřaženým prstem: "Pokud mi chceš navrhnout, že by Lynn měla raději odejít, pak se zbytečně nenamáhej. Zůstane tady. Dnes ráno jí umřela babička a už nikoho nemá. Je načase, abych ji do svého života přijal se vším všudy. I s...vámi."
Lynn mu věnovala roztomilý úsměv a přitulila se k jeho rameni.
Elain si rezignovaně povzdechla.
"Tak dobře. Moje milá, hezounká, rudovlasá dívenko,"obrátila se k Llewelyn,"teď ti povím něco, co nesmíš nikde, nikdy a nikomu vyprávět. Kdybys to udělala, tady Siyah si tě najde a zabije tebe i všechny, kterým jsi to řekla."
Daniel si rozpačitě odkašla: "Ehm, tak takhle jsi zrovna začít nemusela."
Elain na něj upřela svoje veliké oči a nevinně zamrkala: "Ale vždyť jsi říkal ´se vším všudy´."


Jak zabít učitele geometrie

6. dubna 2012 v 10:50 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
*V úvodu musím poděkovat panu profesorovi z deskriptivy, který mi je inspiraci pro psaní takových článků, heh. A jestli si to přečte, je po mně.*

Tak tedy jak:
  1. Zeptejte se ho, jestli to můžete načrtnout od ruky.
  2. Načrtněte to od ruky.
  3. Přineste si do hodiny tužku z Ikey (tuhle), nejlépe ještě ořezanou na poloviční velikost.
  4. Rýsujte černou pastelkou.
  5. Pořiďte si ohebnou tužku a celou hodinu si s ní hrajte.
  6. Pořiďte si ohebné pravítko a udělejte na něm uzel.
  7. Pořiďte si nějaké takové, takové nebo takové pravítko, chcete-li být velice konkrétní, pak tohle.
  8. Až budete mít konstrukci hotovou, řekněte, že se vám to nelíbí, a celé to vygumujte.
  9. Vůbec velmi často gumujte.
  10. Rýsujte kružnice za pomocí kelímků od jogurtu nebo kafe.
  11. Řekněte mu, že pokud je přímka kolmá k půdorysně, vidíte v prvním průmětu tečku (důležité slovo je tečka).
  12. Rýsujte kolmice podle milimetrových čárek na pravítku.
  13. Čárkovanou čáru dělejte se zásady takhle: - - - - .
  14. Kružnice, přímky a body označujte za kolečka/kroužky, čáry a tečky/křížky.
  15. Při rýsování točte sešitem.
  16. Přehněte si sešit, aby zabíral míň místa (spolehlivé, vyzkoušeno).
Mno, myslím, že to by stačilo. Vyrobeno v částečné koprodukci s Klášou a Rebeccou.