Únor 2012

Kreslím - Motýl

29. února 2012 v 17:06 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Jeden z výtvorů, který jsem vyprodukovala ve večerním kreslení, kteréžto mě připravuje o veškeré fyzické síly. Klikněte pro zvětšení. Skener to vyblil.

30x kniha a já

28. února 2012 v 20:29 | Moi Keiniku Sang |  Knihy - jedna z podstat mé existence
1. Co ti četli rodiče, když jsi byla malá?
Četli minimálně, tatík usínal a mamina se občas zmohla na nějakou pohádku. Spíš si příběh vymýšlela, než že by mi četla. Nikdy jsem si na to nepotrpěla.
2. Co jsi četla ve škole, jako první povinnou četbu?
Nevzpomínám si, že bychom měli nějakou "povinnou" četbu, ale jelikož jsem četla nejlíp ze třídy, mohla jsem si přinést vlastní knížku. Jmenovalo se to Aadam a Otka, nebylo to špatný, ale jsou i lepší knížky. Vlastně mě to nebavilo.
3. Co tě donutili přečíst ve škole a tebe to absolutně nevzalo?
Co mě nebere, to nečtu. Pravda, že jsem se dokopala ke Kytici, ale to bylo fajn, Máj bude horší.
4. Máš při čtení nějaký zlozvyk?
Občas se k tomu nutím. To je blbý, protože pak mě to nebaví.
5. Máš při čtení nějaké zásady?
Víte, že ani nevím?
6. Čím zakládáš knihy?
Vším, co je po ruce a dá se to splácnout. Nejradši starýma náramkama přátelství.
7. Kde nejraději čteš?
Kdekoliv, nejardši tam, kde nemůžu (v hodinách, kupříkladu).
8. V jaké poloze nejčastěji čteš?
V jakékoliv, ačkoliv vleže se mi čte dost špatně. Přitom v posteli čtu skoro nejradši, protože člověka má ten úžasnej pocit stoprocentní rekreace, když leží pod peřinou a čtou si.
9. Dokážeš číst v dopravních prostředcích?
Ne. Což znamená, že se nemůžu v buse ani učit a pekelně mě to štve.
10. Navštěvuješ nějakou knihovnu?
Místní, šlapanickou a skrz matčinu průkazku i brněnskou Mahenku. Občas.
11. Kolik knih si průměrně odnášíš z knihovny?
Tolik, kolik se mi vejde do batohu s učebnicemi.
12. Vrátila jsi už knihu do knihovny bez toho, aby si jí přečetla?
Občas půjčím něco bratrovi a pak to měsíc leží u mě v pokoji, než se naštvu a vrátím to.
13. Chodíš častěji do knihovny, nebo do knihkupectví?
Není love, není knihkupectví. Kouila jsem si zatím všehovšudy tři knížky.
14. Jak často vybíráš knihu podle obálky?
Občas, častěji podle názvu a anotace na zadní straně.
15. Máš elektronickou čtečku knih?
Ne a nechci ji. Miluju vůni knih. Zvlášť Scottova sága úžasně voní, všimli jste si?
16. Jak často čteš knihy mimo svůj oblíbený žánr?
Experimentuju. Třeba jsem četla Akce V1, V2, což bylo napůl odborné. Ale bavilo mě to.
17. Existují knihy, kterým se vyhýbáš?
Začínám být alergická na dětské detektivky.
18. Je nějaká kniha, která tě rozhněvala?
Trochu, trošičku Bídníci. Byla to místy docela nuda, kdyby Hugo míň myslela a víc psal, dost by to zredukovalo počet stran.
19. Kniha, od které jsi neměla žádné očekávání, ale nakonec se ti líbila?
Pravděpodobně můj aktuální Dostojevskij - Zápisky z podzemí. Dost jsem se bála, že e z té filozofie nevyhrabe, ale teď je to fákt hustý.
20. Kniha, od které jsi očekávala hodně, ale nakonec se ti vůbec nelíbila?
Já Claudius. Ten sloh vypadal ze začátku strašně nadějně, ale obávám se, že mě to nebaví.
21. Největší knižní výzva, kterou jsi ustála?
Akce V1, V2 a Bídníci. Čtrnáct stovek stran, to je bez pardonu na posrání.
22. Největší knižní výzva, do které se stále bojíš jít?
Bible. Já nemůžu číst bibli, u Odina.
23. Kniha, kterou jsi nedokázala dočíst?
Otec Goriot. Myslím, že jsem přečetla první stranu a pk jsem to zabalila. NEBETYČNÁ NUDA. Teď se bojím přečíst něco od Balzaca.
24. Existuje kniha, kterou čteš vždy při nějaké příležitosti?
Upír s tváří anděla od Anne Riceové. Často to čtu, když jsem lazar. Pak taky červenou knihovnu, ale z té mi k konci nemoci bývá dost blivno. Je to všechno stejný.
25. Oblíbená filmová adaptace knihy?
Mám je ráda, můžu porovnávat. Ale oblíbenou asi nemám, tak nějak všechny.
26. Filmová adaptace knihy, které tě totálně zklamala?
Všichni proklínají Eragona a já pořád nenacházím odvahu se na to podívat. Upírův pomocník byl dost slabej. Vlastně to byla hrozná kravina, ale bavilo mě to.
27. Oblíbená knižní postava?
Těch je!
28. Oblíbený knižný záporák?
Těch je!
29. Je nějaká knižní postava, která ti stojí vzorem?
Ani ne tak vzor, jako spíš level. Rozhodla jsem se, že budu lepší než Machiavelli, a naučím se řídit.
30. A naopak nějaká, která se podle tebe chová hrozně?
Monte Cristo. Ne přímo hrozně, ale ta jeho pomsta mi přijde taková děsně nevyvážená, vůči viníkům. Udání sepsali Danglars a Mondego. Mondego se zastřelí, fajn. Danglars jenom zbankrotuje. A Villefort, kterej ho vlastně jenom uvěznil, přijde o ženu a syna a zešílí. To není fér.

Ukradeno od Pet!nky.

Až do rána bílého....no dobře, do dvou

26. února 2012 v 16:29 | Moi Keiniku Sang |  Po přízni řízni...
Já, mamčina kolegyňka, mamka a teta pařmenka. BTW, mám šaty z bílé prodloužené.

Já a teta pařmenka.

Já s maminou.

Já a ruka strejdy pařmena. Nebojte, byl ode mě dost daleko...

Vyhrály jsme polštářek, jsme hustý!
Moje krásná mamka.

Taneček s Domisem.

Teta pařmenka fotila. přísahám, že takhle kreténsky se normálně netlemím, ale už jsem měla maličko v hlavě (fakt maličko, s maminou na vedlejší židli se ožírat nedá).

Hrobař - část 24.

26. února 2012 v 14:41 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Uplynul druhý rok.
Vlček se naučil číst a psát. Jeho chování začalo připomínat stav, v němž byl, když do městečka přišel poprvé - byl tichý, apatický, nestýkal se s ostatními dětmi. Teprve po takové době se projevily všechny rány na jeho psychice. Nikdo už se nesnažil s tím něco udělat. Monika už to také vzdala. Nepřipouštěla si sice, že udělala chybu, ale vzdala to. Vlček si žil zase sám pro sebe.

Llewelyn se po nemoci hodně změnila. Pořád chodívala k Danielovi, ale už to nebyla stará Lynn. Jakoby dospěla. A získala něco strašidelného, co nutilo všechny děti, které se jí i tak vyhýbaly, aby ji přímo obcházely obloukem. Když pršelo, mívala špatnou náladu. Přinejmenším to tak vypadalo. Daniel ale jaksi tušil, že je to naopak - když měla špatnou náladu, pršelo.

Daniel neměl ve zvyku se během let nějak měnit. Ačkoliv vevnitř všechno krvácelo a bolelo (a odnášely to rakve a urny), navenek se snažil zachovávat si svoje hrobařské dekorum. Stejně jako Llewelyn, i jemu se však usadilo v očích něco. Kdykoliv se na někoho podíval, dotyčnému vstaly vlasy na hlavě. Ve způsobu, jakým se ohlížel přes rameno, jakým si přitahoval k tělu pláštěnku, jakým si natáčel na prst jednu ze svých stuh, byla všechna nenávist světa, na kterou měl hrobař svrchované právo, ale nemohl dělat nic. Ačkoliv od Vlčkova únosu uplynuly dva roky, Daniel nepřestával podvědomě hledat způsob, jak to dítě zase vidět. Aspoň vidět.

Zbýval mu ještě Darius. Daniel se nestyděl za to, že od chvíle, kdy unesli Vlčka, na bratra skoro nevzpomněl, ostatně, proč by to měl dělat. Ale Darius na Daniela myslel, často. I po dvou letech vídal ve snech ty děti a svého bratra, a bylo mu křišťálově jasné, co to znamená. Výčitky svědomí. Darius je nikdy neměl. Všechno, co kdy udělal, jakkoliv to bylo špatné, považoval za povinnost, kterou bylo nutné splnit, chtěl-li přežít. Jenže jak se tak zpětně díval na příběh toho chlapce, čím dál víc toužil se od toho distancovat, protože nacházel stále větší a větší podíl své viny. A pomalu ho to začínalo štvát.

Bylo to přesně rok po oné bouři a tedy dva roky po Vlčkově zmizení, když někdo zabušil na Danielovy dveře. Hrobař to ani nepostřehl, protože sám zrovna sbíjel rakev pro jednu tři dny mrtvou starou paní a rána se mezi ránou snadno ztratí. Že je v krámě ještě někdo kromě něj zjistil, až když mu na rameno dopadla ruka v kožené rukavici, těžká a s tvrdým stiskem. A Daniel naslouchal s rozšířenýma očima hlasu, který mu s přesvědčením říkal: ,,Najdu a přivedu ti toho chlapce, bratře."

Dreamcast - Hraničářův učeň

25. února 2012 v 16:42 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Už dva roky se kolem plánovaného zfilmování Hraničářova učně nic, zhola nic neděje. K režii se podle nějakých drbů přihlásil Paul Haggis, ale o obsazení se spekuluje. Na Youtube se objevilo několik dreamcastů, podívat se můžete tady, tady, tady a tady. Tak mě napadlo, proč si taky neudělat dreamcast. S videem se mi nechce tentit, takže to vezmu jenom skrz obrázky. Upozornění - půlku postav si nepamatuju.

1. Will - Logan Lerman
Proč: Ten chlapec se mi líbí a ze záhadného důvodu hodí na Willa. Když ho srovnám s jinými herci v jeho věku, jeví se jako nadaný. V poněkud netradičním pojetí Tří mušketýrů byl jeho D´Artagnan velice roztomilý. Stručně řečeno - umím si ho v té roli představit.

2. Halt - Jeremy Irons
Proč: Protože to nejlepší, co můžete pro film udělat, je obsadit do něj starou dobrou firmu, jako je Irons. Jeho hlas miluje celá planeta, hraje geniálně, postavy tohoto typu mu sednou. Tedy proč ne.

3. král Duncan - Sean Bean
Proč: Protože on byl stvořenej pro hraní králů, protože nikdo na trůně nevypadá líp než on a pokud jste si někdy všimli jeho uší, pak víte, že má super skřítčí ouška (ne snad, že by to bylo rozhodujícím faktorem pro výběr Duncana), hihi...jsem v pohodě. Fajn, prostě ho tam chci, to bude ten hlavní důvod. Ňuf.

4. Horác - Jeremy Sumpter
Proč: Narážím tady na problém, na který narážím u všech - jsou moc staří. Dokonce i Lerman je moc starej. Jenže vybírám z toho, co se mi nabízí, a momentálně se mi nabízí dost málo, chci-li někoho milého jako Horáce. Jeremy vyrostl z roztomilého Petra Pana ve velkého ramenatého kluka, kterýmu by kůň moc slušel.

5. bojový mistr Rodney - Ray Stevenson
Proč: Jen se na něj podívejte. Protože má dva metry a drsňácký svaly a přitom umí bejt ták milej (viz. Volstagg v Thorovi). A jeho Murlough, no, řekněme, že Darrenova sága získala trochu jiný rozměr.

6. Erak - Tyler Mane
Proč: Obsadí-li Manea do role Eraka, tak se stanou dvě věci - já budu mimořádně spokojená a filmaři budou mít problém s obsazením Morgaratha, protože ten má být vyšší než Erak. Neznám moc lidí vyších než Mane. Ale už ho úplně vidím s nějakou fešnou sekyrou a copánkama v plnovousu, hihi.

7. Gilan - David Wenham
Proč: Já vím, Gilan má být mladej. Když ale on se mi na něj tak hodí...směle bych ho navrhla i na Halta, ale k tomu mu pár let ještě chybí. Když vezmete Faramira a ustřihnete mu vlasy, máte Gilana.

8. Morgarath - Jon Campling
Proč: Protože má ty správný oči. Myslím, že tuhle fotku na Googlu nenajdete, jelikož jsem v Picase vyretušovala ten jeho super plnovous. Úplně mě praštil do očí, když jsem koukala na ty videa. Kingsleymu bych Morgyho beze všeho svěřila, je to přece Kingsley. Billyho zbožňuju, ale Morgarath to není, nemůžu si pomoct. Ale tenhleten týpek...

Jak říkám, nepamatuju si všechny, ani zdaleka ne. Ale základ snad mám. V několika případech mám stejnou ideu jako ty čtyři videa tam. Jsem fakt zvědavá, jak to dopadne.

Report z posledních několika dnů mojí existence

24. února 2012 v 16:34 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Není normální
  • číst a každejch pět minut vzdychnout "chudák Villefort"
  • mít už od 6. 2. ve statusu na ICQ větu "Chci Archieho." a jenom k tomu dopisovat věty jako "a zakažte doprdele tu školu" nebo "a Gunnyho!!!"
  • změnit status na "Kawaiii!!! *dívala se na trailer na Deadline*", přestože jste si plně vědomi, že ten trailer NEMÁ být a není kawaii.
  • sníst půl sáčku granulovanýho čaje místo chipsů
  • zapomenout, co jste chtěli psát ihned po otevření rozepsaného článku *grrrrr*
  • třikrát během jedné minut zapomenout, jaký slovo vlastně hledáte v tom slovníku
V hodině latiny se dá
  • spát
  • psát na tabuli "Latájna vif Nájna" *Latina with Nina*
  • rozebírat poslední díl Upířích deníků
  • opisovat sešit do biologie
  • při překladu textu vmýšlet věty jako "Sekyry šly dom."
  • házet z okna papírové koule
  • desetkrát za sebou prohlásit "Mám hlad."
  • třikrát během jedné minut zapomenout, jaký slovo vlastně hledáte v tom slovníku
  • kreslit srdíčko do latinského slovníku kolem slova salvatore *překlad - spasitel*
  • kreslit anime mimozemšťanky
Zjistila jsem, že
  • granulovaný čaj aspiruje na post mého nejoblíbenějšího jídla
  • už nemáme žádný granulovaný čaj
  • můj múza *říkám záměrně "můj", jelikož moje múza je muž*, je zjevně úplně na palici, protože to na mě zkouší zásadně jenom v hodině
  • nesnáším egocentriky, nesnáším, nesnáším, nesnáším
  • čeho je moc, toho je fakt příliš a to už se pak nedokážu smát ani nuceně
  • když si někdo myslí, že ví všechno nejlíp, koleduje si o dodržky
  • se pořád nemůžu rozhodnout, jestli budu psá spisovně nebo ne
  • nemám šanci stihnout tu blbou seminárku
  • jestli budu pokračovat tímhle stylem, bude mi dělat problém jakýkoliv souvislý text
  • zřejmě propadnu z biologie, jelikož jsme začali členovce
  • už podruhé za tenhle článek jsem vynechala O ve slově bilo...potřetí, biOlogie
Takže tak. Hahá. Tak....první z plánovaných článků napsán.

Brejle. Brejle. Brejle.

22. února 2012 v 20:58 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
Hů, hádejte, co bych měla dělat! Opisovat sešit do chemie (však on nemá nožičky), učit se ZSV (taky nemá nožičky) a číst si nějaké materiály na seminárku (kteréžto sice nožičky mají...respektive, ani ne tak ony, jako spíš seminárka samotná, ale nějak se s tím nezalamuju) a co dělám místo toho? Píšu článek o BREJLÍCH.

Asi si brzo taky jedny pořídím, čert vem to, že v nich budu vypadat jako blbec. Klasický brejle v Hollywoodu. Nikdy předtím jsem se moc nezabývala brejlema na nose celebrit, nevím, cože to teď přišlo. Jsou zkrátka věci, který nestárnou.

Brad Pitt nám začíná taťkovatět. Nikdy jsem na něj moc nebyla, ačkoliv je pravda, že třeba v Troji mu to slušelo. Nejvíc se mi líbil asi v Dannyho parťácích, ačkoliv se tam neustále cpal nějakým jídlem.

Garyho není nikdy dost. Úžasný Sirius v HP, hyperzlý Stansfield v Leonovi a můj milovaný Gordon v Batmanovi. Nemluvě o Drákulovi, to je mi nářez ("Míná!"...ehm, neřešte). A ty brejle mu mrtě sluší.
Ano, ano, moje relativně nedávná závislost, za kterou může Batman a Postradatelní. Eric "Jimmy" Roberts. Tahle konkrétní fotka je z filmu Deadline (což je už pátej film, na kterej chci jít do kina). Ne že by tam nebyly lepší fotky, ale já prostě miluju ten jeho výraz. Ronnie Bullock. No, uvidíme, jestli něco uvidíme.
Bill bez brýlí ani není Bill. Jako by Viktor a Bill Nighy byly dvě rozdílné osoby. Co na to říct. I feel it in my fingers, I feel it in my toes...

Bezva, teď už jdu konečně něco dělat.

Kamenná princezna - část 7.

18. února 2012 v 12:29 | Moi Keiniku Sang |  Nedokončené příběhy
Teta Pamela rozhodla, že dá Marion týden na rozkoukanou a nákup věcí do školy. Dokonce jí půjčila svoje staré kolo, aby si mohla zajet do nejbližšího města. Marion to uvítala s poněkud menším nadšením, než se od ní očekávalo. Vlastně se jí dost příčila představa, že bude muset jet na kole někam, kde to vůbec nezná a kde se se svou americkou angličtinou bude velice složitě domlouvat, jelikož kolem se to jen hemžilo skotským přízvukem.
Nejbližším městem bylo Leelands a pojem město byl hodně nadnesený. Byla to taková větší vesnice, kterou dělalo městem jenom to, že měla školu. Domečky tu byly úhledné, z červených cihel a s předzahrádkou. Škola se od nich lišila jen tím, že měla tři patra. Chodily do ní děti ze všech přilehlých samot a vesniček.
Marion přihrčela na kole kole desáté dopolední. Oranžové vlasy si smotala do velkého uzlu nad týlem a narazila si jeden z tetiných pletených baretů, aby tolik nekřičely. Ve snaze ztratit se v davu si vzala to nejsvětlejší oblečení, které našla - šedou teplákovku. Stejně měla pocit, že se na ni lepí pohledy všech lidí, které cestou k obchodu minula.
Měla k dispozici celých deset liber. Hodlala si větší část schovat do Londýna, kam plánovala vyrazit a prozřetelně si dovezla pár sešitů a pastelek z Ameriky, ale učebnice si pochopitelně dovézt nemohla.
Knihkupectví bylo očividně liduprázdné, za což byla Marion neskonale vděčná. Holka, co si kupuje učebnice v polovině roku by totiž zřejmě vyvolala rozruch. Marion vlastně nepochybovala, že nový žák je to největší rozptýlení, jakého se Leelands může dočkat.
Zaparkovala kolo, důkladně ho omotala zámkem a se seznamem knih v ruce vešla. Zvonek nade dveřmi oznámil zákazníka, ale nikdo se neobjevil, aby ho přivítal. Marion to okázale ignorovala a začala se rozhlížet po Velkém přehledu savců. Všechny ty nové a zářivě barevné knihy ve starých zčernalých regálech působily opravdu uklidňujícím dojmem.
Ke svému překvapení našla Velký přehled po pár vteřinách hledání. Až v té nejvyšší polici se tísnilo rovnou několik výtisků. Prodavač ani nikdo na ten způsob se pořád ještě neobjevil, takže Marion pokrčila rameny a bez okolků použila spodních polic jako žebříku. Úspěšně dosáhla na kýženou knihu, ale pak ji zradila levá noha a ona se musela hodně snažit, aby přistála na chodidlech a ne na zadku. Při tom snažení se jí podařilo shodit několik dalších knih. Popadaly na zem s dunivým rachotem, který by probudil všechny chrliče v Archangel Abbey i za hluboké noci.
Marion zůstala stát bez hnutí v naději, že konečně někoho vyburcovala k činnosti, ale ani teď se nikdo neobjevil. Uličky mezi regály na ni otráveně prázdně zívaly dál. Podívala se na knihu, kterou držela v ruce. Nebyl to Velký přehled. Podivné, byla by přísahala, že ho před minutou držela.
Posbírala knížky na hromádku a zařekla se, že si třeba každou učebnici okopíruje v učebně informatiky ("Doufám, že tu MAJÍ učebnu informatiky!"), ale do téhle podivné zatuchlé díry vlezla naposledy. Stejně tak naposledy jela na tetině kole a stejně tak se naposledy stěhovala kvůli matčiným rozmarům. Teď s hezky obrátí, pošlape zpět na samotu a když při troše štěstí teta bude v práci, podívá se za Gabinem na opatství. Tak.
S tímto skvěle promyšleným plánem jala se opustit knihkupectví, když se jí pod nohy připletla malá černá knížečka.
"Jů, deník Toma Raddla!" povytáhla obočí Marion a knížečku zvedla.
Nebyl to deník Toma Raddla, k jejímu nekonečnému zklamání. Ale deník to byl. Psal ho zjevně někdo dospělý a zjevně moc psát neuměl, protože tak hnusný rukopis by svět pohledal. Marion se pokusila přelouskat prvních pár slov, ale nešlo to. Bylo to latinsky nebo nějakým jiným dávno mrtvým jazykem. Pořádně rozeznala jenom slovo gargoyle, které se v prvním odstavci několikrát opakovalo. Okraje stránky byly pokreslené odpudivými pokřivenými obličeji s dlouhýma ušima a velkými zuby.
"Bezva, satanista," ušklíbla se Marion a přidala deník na hromádku shozených knížek. "Moc mě těšilo."
Aniž o tom věděla, setkala se tehdy Marion poprvé se stvořitelem Gabriela Rocheforta.

Hrobař - část 23.

18. února 2012 v 9:20 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Uplynul rok.
Vlček zarputile bojkotoval jakoukoliv snahu svého okolí o sblížení. Monika dočasně rezignovala na situaci, ale aby si nemusela nic vyčítat, sehnala chlapci učitele. Byl jím starý a občas dost mrzutý kněz z malého dřevěného kostelíku v údolí, který přicházel jednou týdně kázat. Kněz po mši sedal s Vlčkem nad knihou a vštěpoval mu do hlavy slova a na listy pergamenu kroužili písmena. Vlček byl učenlivé dítě, ale učil se bez nadšení. Tisíckrát, milionkrát milejší mu byla štíhlá a tvrdá ruka Danielova, než kulatá dlaň starého kněze. A tísíckrát, milionkrát radši obtahoval štětcem z koňských žíní podlitiny na mrtvém těle, než donekonečna opisoval svoje jméno.

Danielovo zoufalství po zmizení Vlčka vystřídal vztek. Hrobař zuřil nepředstavitelným způsobem. Ani jeho trpělivost nebyla nekonečná. Daniel teď pracoval jako stroj, za jeden den udělal, co mu jindy trvalo týden a vztek ho jenom posiloval. Občas propukl záchvat a v takových chvílích bylo lepší držet se od hrobaře dál, protože to pak rakve létaly vzduchem a tříštily se o stěny krámku. Potom přišly slzy a ráno zarudlé oči. Daniel se nesnažil svou novou výbušnou povahu nějak usměrnit. Bál se, že ho to sežere zevnitř, pokud tomu nedá průchod.

Lynn přežila bez úhony. Vlčkovo zmizení ji připravilo o jediného kamaráda, kterého ve městě měla a holčička z toho za nějakou dobu onemocněla. Dobré dva měsíce ležela v horečkách a babička u ní sedávala a držela ji za ruku. Daniel byl u ní tak často, jak to jen šlo. Llewelyn v deliriu vykřikovala věci, na které by jindy ani nepomyslela. Proklela několikrát za sebou Moniku i její město a tu noc, kdy to udělala po sedmé, přišla do hor bouře.
Nikdo z místních pamětníků takovou bouři ještě nezažil. Na tom, že očesala veškerou kleč na svazích hor a nadělala z ní třísky vhodné tak maximálně na podpal, nebylo nic divného, ale pokud jste pohlédli na nebe, uviděli jste mimořádně divné, temně fialové mraky, stáčející se v monstrózním víru nad celým pohořím. Blesky z nich se natahovaly jako prsty a podpalovaly všechno hořlavé, co bylo na dosah. Bouře trvala osmačtyřicet hodin a po tu dobu panovala úplná a dokonalá noc.

Nikdo bouři nepřičítal žádný zvláštní význam. Byla to prostě jen silná bouře a strachy se křižovali jen ti nejpověrčivejší a nejstarší. Všichni je ignorovali. Škody, které bouře způsobila, ať byly jakkoliv rozsáhlé, byly zase opraveny, spáleniště byla odklizena.
Horské městečko bylo zasaženo nejvíce, ale všichni tvrdili, že to má na svědomí jeho z většiny dřevěná zástavba. Teprve když došlo na sčítání obětí, všem naskočila husí kůže.
Nejstarším mrtvým byl muž jménem Martin. Následovala pradlena Orina. Potom pochybná ženština, snad kořenářka Norma a její neméně pochybný snad manžel Igor. Nejmladšími oběťmi byli sourozenci - dvanáctiletý Korin a čtyřletá Anna.
Těla ležela vyrovnaná v řadě na plácku, sloužícím jako náměstí a zatímco Vlčkův učitel kněz přednášel motlitbu za zesnulé, všichni četli jméno, které jim mrtvý napsali svými jmény - MONIKA.
To bylo přesně rok po Vlčkově únosu.

Švéd, který dospěl v pětapadesáti

17. února 2012 v 18:42 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
Už to tak vypadá. Do pětapadesáti si musel tenhle "giant with a shotgun" počkat, než se našel. Upřímně, já doufám, že o tom ví, že se našel, a že se toho bude zuby nehty držet. A pokud to ještě neví, dojde mu to snad po Expendables II. A jestli mu to nedojde ani pak...

Dolph, vlastním jménem Hans Lundgren se tedy narodil v roce 1957 ve Stockholmu. Ačkoliv by mohl v někom vzbudit dojem tupého svalovce, stačilo by mu lusknout a všichni ti takzvaní chytráci by padli na zadek. Mluví plynně čtyřmi jazyky - rodnou švédštinou, krom toho německy, japonsky a anglicky a má akademky z matematiky, chemie a fyziky,tzn. ze všeho, co mi nevoní a nejde.
Ještě když studoval, dal se na bojové sporty a několikrát se stal mistrem Evropy. A než se stal hercem, živil se jako model pro sportovní oblečení.
Jedna z jeho prvních rolí byla role ruského boxera Ivana Draga v Rockym. Od roku 1995 nastalo devítileté období toho, čemu já říkám černé filmy - tedy filmy, které jsou na CSFD honoceny jako velmi špatné. V tomto rozmezí jich natočil osmnáct a z toho osm se drží v průměru, kdežto z deseti černých tuším devět figuruje v seznamu nejhorších filmů.
Pak ovšem přichází lepší období, zakončené sice slabým In the Name of the King, ale proložené mimořádnými Expendables. A právě v Gunnym Jensenovi se podle mě našel. Velcí chlápci s velkým srdcem, to je jeho parketa, protože tady předvedl jednoznačně nejvěrohodnější výkon své kariéry. Kolikrát máte potřebu tu vraždící mašinu obejmout, poplácat po zádech a říct "to bude dobrý", vážně. Gunny je prostě Gunny. A to jeho nový háro se mi moc líbí, hehe.

Do prkýnka, to jsem se rozepsala.

Myšlenky zpod sprchy

16. února 2012 v 9:34 | Moi Keiniku Sang |  Básnické střevo
Nad písemkou z deskriptivy
ruce si meju.
Ostatní dělaj divy,
jen já se zase směju.
Však z pětky vedle eska
nikdo se neroztleská,
a já se nezbleju.
Celej den v jednom kole,
teď sotva stojím.
O svůj postoj vůči škole
oprávněně se bojím.
Něco mi říká,
že i mě se to týká,
fakt, že jsem zpátky v loji.
Prý že nezabiješ,
praví x-té přikázání.
Všichni na to kašlou,
půjdou spát bez pokání.
Přítel na telefonu
už zase chrápe,
odmocniny u matiky
zjevně málokdo chápe.
Nic nenaděláš,
vezmou ti i to, co nemáš
a ještě řeknou "Srabe!"

Hlavně v tom nehledejte smysl, žádnej to totiž nemá.

K šípku s odmocninama, ať žijou řetězáky!

13. února 2012 v 16:15 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Upřímná?
Upřímně? Moc ne. Jen v těch nejnevhodnějších situacích.
Sebevědomá?
V mezích. jsem si vědoma faktu, že neumím všechno.
Hodná?
Soudím, že Loki si mě přetvořil k obrazu svému poté, co to Odin vzdal.
Přátelská?
Ale jó. Pokud oni, tak já taky, pokud ne, tak nasrat.
Uzavřená?
Jsou místečka, kam nikoho nepustím.
Samostatná?
Nedostala jsem příležitost vyzkoušet. Oops.
Sobecká?
Jedna moje půlka je sobecká mrcha a ta druhá ji za to nesnáší.
Hádavá?
Nerada se hádám. nerada říkám nehezký věci do očí. jeden z mých nejblbějších zlozvyků.
Ulhaná?
Občas zalžu, pochopitelně. Ale hobby jsem si z toho neudělala.
Agresivní?
Ani se neptejte *významně se dívá na černej flek na koberci, kterej tam zůstal poté, co hodila židli přes pokoj*
Tvrdá?
Bejvávalo. V poslední době je toho na mě nějak moc.
Jemná?
Jenom v duchu.
Milá?
Nema problema.
Ukřičená?
Jen v krajní situaci.
MÁŠ RÁD/A...?
Společnost?
Občas. Respektive, nemám s ní problém, když už se do ní dokopu.
Samotu?
Já nikdy nejsem sama *potutelné pohledy na šuflík od postele*
Lidi kolem sebe?
Obejdu se bez nich.
Přírodu?
Bez hmyzu! Dobře, skotská příroda je famózní.
Jídlo?
Ne, jsem sedmdesát kilo antihmoty, víte?
Když Ti někdo lichotí?
To by napřed musel někdo začít...
Hudbu?
Seberte mi čokoládu, budu se vzekat, seberte mi MP4, vyvraždím vesnici.*zprovozněte ACTU a nechtějte vidět, co se stane!*
Pořádek?
Jo, můj psací stůl na to fakt vypadá...kam zmizela podložka pod myš?!
Smích?
Prodlužuje život - jsem nesmrtelná, muhehe!!!
Srandu?
Sranda osobně.
To bylo něco o tvých vlastnostech....
Teď napiš...
Něco, co na sobě opravdu nesnášíš...
Předimenzovaný hrudník a chundelatý ruce.
Co nesnášíš na Životě...
Že končí.
A teď něco, co se Ti na sobě líbí...(Vlastnost/Vzhled)
Kdybych zhubla, mám dokonalou postavu á la přesýpací hodiny. Kdybych...
Co máš ráda na svých přátelích a proč jim tak věříš....
S tou důvěrou bych to moc nepřeháněla, sama nejsem zrovna truhlice tajemství. Hm, mám ráda, že dělají školu únosnější.
Co nemáš ráda na svých nepřátelích?
Že jsou mí nepřátelé.
Tvůj oblíbený výrok?
Hrozně mě štve, že mám vždycky pravdu.
UŽ JSI...?
Někdy lhala?
Tak to je fakt blbá otázka.
Něco zapřela, abys pomohla druhému?
Přinejmenším se o to pokusila, ale většinou to bylo spíš na škodu.
Na sebe byla někdy pyšná?
Jsem pyšná na to, že jsem přežila sedmnáct let v jednom baráku s maminou. Teda - že jsme to obě přežily.
Někdy milovala?
Ani se neptejte.
Někdy líbala?
Maru alias Perčika na tvář, protože zrovna nebylo po ruce velikonoční vajco.
A někdy něco víc?
Žádný náruživý orangutan v dohledu.
O kom si přeješ dozvědět se víc a tím pádem chceš, aby udělal tento řetězák?
Tak třeba Madde a Kláša, abych s tím neopruzovala moc lidí.

Šlohnuto u Foxx.

Kdybych byla...

11. února 2012 v 14:16 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Kdybych byla ovoce, byla bych...broskev. Kulatá a chundelatá.
Kdybych byla barva, byla bych...černá, zeštíhlující, hehe.
Kdybych byla zvíře, byla bych...strašně roztomilá, chundelatá a všichni by mě hrozně zbožňovali...asi bych byla Haňiččina kóška.
Kdybych byla domácí spotřebič...byla bych lednička - pořád plná jídla.
Kdybych byla kniha, byla bych...hodně tlustá kniha.
Kdybych byla oblečení, byla bych...čepice s ušima, hahá!
Kdybych byla šperk, byla bych...ten štrasový náhrdelník, po kterým toužím už třetí rok a na který pořád nemám dost peněz (a kterej už možná prodali nějaké obstarožní dámičce v norkovým kožichu, grrr).
Kdybych byla věc, byla bych...sprej proti pavoukům.
Kdybych byla auto, byla bych...buď černý porsche jako Foxx, nebo tank.
Kdybych byla živel, byla bych...oheň, respektive sopka (což není živel). Vybuchuju a ohrožuju tak svoje okolí.
Kdybych byla strom, byla bych…lípa. Nějaká hodně velká a stará.
Kdybych byla drink, byla bych…nějakej slaďoučkej likérek, ňamy, ňamy, nebo Tonic nebo Mojito, možná Kofola...
Kdybych byla příchuť zmrzliny...byla bych mentolová s kousky čokolády.
Kdybych byla člověk, byla bych...upřímně netuším. Neměnila bych.
Kdybych byla planeta, byla bych...Saturn, protože je to moje nejoblíbenější planetka od mých sedmi let.
Kdybych byla hmyz, byla bych...beruška nebo včelí medvídek. Kawaii!
Kdybych byla písnička, byla bych...filmový soundtrack.
Kdybych byla film, byla bych...něco, kde hrají všechny moje posedlosti naráz.
Kdybych byla roční období, byla bych...jaro.
Kdybych byla květina, byla bych...šeřík! Miluju šeříky.
Kdybych byla kreslený seriál, byla bych...anime, zřejmě pěkně krvavý.
Kdybych byla místo, byla bych... asi Notre Dame.
Kdybych byla dárek, byla bych...štěňátko.
Kdybych byla vzpomínka, byla bych...hmmm, mimořádná!
Kdybych byla město, byla bych...Florencie.
Kdybych byla smysl, byla bych...zrak.
Kdybych byla hra, byla bych...divadelní hra.
Kdybych byla sladkost, byla bych...čokoška křížená zmrzkou a vůbec.
Kdybych byla denní doba, byla bych...doba mezi osmou a desátou večerní.
Kdybych byla část těla, byla bych...zřejmě pusa. Moc žvaním.
Kdybych byla země, byla bych...Velká Británie, pravděpodobně Skotsko.
Kdybych byla chuť, byla bych...všehochuť.
Kdybych byla sport, byla bych...tanec.
Kdybych byla cit, byla bych…lááááska..ne fakt, byla bych láska.
Kdybych byla vůně, byla bych...Perceive nebo Passion dance od Avonu. Pravděpodobně.
Kdybych byla měsíc, byla bych...květen.
Kdybych byla hračka, byla bych...plyšák.
Kdybych byla látka, byla bych...samet.
Kdybych byla tvar, byla bych…koule.
Kdybych byla slovo, byla bych…bohové, kušuj, kawaii....nebo tak něco.
Kdybych byla otázka, byla bych...Ehh? (to je takové univerzální, to víte)
Kdybych byla odpoveď, byla bych... Chci dinoš! Nebo něco podobně otravného a nesmyslného.
Kdybych byla nucena vybrat 3 lidi, kteří mají pokračovat vybrala bych... Pet!nku, Madde a Klášu...a celkem by mě zajímala i Nika Caesaris, jenže po té se slehla zem. A Audrey by všude napsala nevím, že jo, Audrey:D
Ukradeno od Foxx, která to šlohla od Chilli Papričky,která to šlohla od Skžítka .

Thore, třes se, Loki je zase o rok starší

11. února 2012 v 12:46 | Moi Keiniku Sang |  Oblíbení lidi aka The Hug List
Maličko jsem zaspal...tedy, ani ne tak zaspala jako spíš neměla čas. 9. 2. měl jednatřicáté narozeniny Tommy Hiddleston.
Narodil se 1981 ve Westminsteru. Tomův taťka fušoval do chemie a Tom v roce 2005 vyšel jednu z nejznámějších divadelních škol na světě - Královskou akademii dramatických umění. Svou první televizní roli dostal v povedeném zpracování Dickensova románu Život a dobrodružství Nikolase Nicklebyho. Za šest epizod v seriálu Wallander dostal ocenění za nejlepšího herce ve vedlejší roli - Crime Thriller Award. Tak mě napadá - že by byl Branagh objevitel? Nakonec, do Thora ho uvrtal právě na konto Walladera.
Původně měl Tommy hrát Thora *Moi se hroutí pod stůl - NIKDY!!!*, ale Branagh prý usoudil, že jeho talent víc vynikne v úloze Lokiho. A jako vždycky měl recht, ostatně, Lockahrt má vždycky recht. Lokiho si Tommy zopakuje v Avengerech, to už jsme rozebírali...já jsem to rozebírala.
Momentálně pracuje a Deep Blue Sea a podle galerie to bude hyperromantika, áááách...

Strniště dělá divy týý jo...

Tohle mě fascinuje, že by výsledek capoeiry, kterou cvičil kvůli Lokimu (ten pole dance stál za to, ham)?

Tohle je tááááááááááákhle moc kawaii!

Kuk sem - nemá chybu:-).

Kreslím/e - s Kulichem doma

10. února 2012 v 17:29 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Další úžasně zabité dopo...vlastně odpoled...vlastně celý den. S Kulichem je to většinou super, pokud nemá zlobicí náladu, nicméně takhle zdemolovat poslední den oficiálních prázdnin, no, z toho jsem fákt vodvařená.
Každopádně, tohle jsme vyoslili za pomoci papíru a pastelek. Už od Vánoc slibuju Šajdě Grella a konečně jsem se dokopala k tomu, abych to i splnila. Kulíšek se inspiroval a dost se mu to povedlo...na to, že je mu šest.

A teď Kulichova verze:

Jen tak mimochodem jsem si nakreslila Miku. Kupodivu chybí v mé skupince sexy eMek, nechápu, jak je to možný...no nic. Původně to byla jenom tužka, ale v té inkoustové se mi to celkem líbí.

Ááááách....Morgan....

8. února 2012 v 19:25 | Moi Keiniku Sang
Muhehe, vy, kteří tu očekáváte Klause, máte smůlu. Nerozplývám se nad ním, anóbrž nad autem. No není krásnej? Tenhle fešák je poměrně levná záležitost, žel bohu se vyrábí jenom na zakázku a výroba trvá několik let. Všechno se dělá ručně (to vysvětluje tu dobu). Chcete-li nějaké technické údaje, mrkněte sem. Já jim houby rozumím, tudíž je do vás nebudu hustit.Bohové, ten interiér...
Je to ale relativně malinké autíčko, ovšem ta limitovaná edice 4/4 je jednoduše nádherná. Líbilo by se mi něco takovýho za maturitu, ale jelikož si ohledně svých budoucích řidičských schopností nedělám pražádné iluze, asi to neklapne. Kdybych totiž tohle rozflákala někde na rohu, asi bych se šla oběsit.


Kreslím - Fobos

8. února 2012 v 19:01 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Bývaly časy, kdy jsem ho měla opravdu v ruce a nemusela to zkoušet desetkrát za sebou, jako teď. Stejně to za moc nestojí, abych pravdu řekla. Musím se trochu rozkreslit a dostat se do toho, takže počítejte s tím, že se tenhle maník tady ještě párkrát objeví. Koneckonců, je to moje oblíbená figurka z dob, kdy jsem žrala WITCH k snídani, obědu, večeři a v knihkupectví přečetla každej komiks. Ach, to byly časy. Nicméně, seriál je lehce slabomyslný. Už jsem na to fakt stará, ale z Fobose nevyrostu zřejmě nikdy, ehm. Když on se tak dobře kreslí...ale ruce nesnáším!

Bohové, ten skener to zase dosral.

Modelka s přírodním gastrickým bypassem, Loki a Psáno U zpráv

7. února 2012 v 18:33 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Právě jsem dostala hroznou chuť napsat článek. To se mi moc často nestává, abych pravdu řekla. Krom toho mám milion práce, ale jednoduše se mi nechce nic dělat. Vím, že za pár dní budu vyšilovat, protože nebudu mít ani náznak povídky do Sernera a ani čárku v úvodu do seminárky, ale jelikož jsem schizofrenik, je mi to jedno, aspoň prozatím.

Jak tohle můžou pustit na molo

Začíná to vypadat, že si článkama tohohle typu něco kompenzuju, ale můžu vás uklidnit, že nemám nejmenší potřebu si něco kompenzovat. Jenom to jednoduše nechápu. Vždyť na tom není nic hezkého, dokonce je to nanejvýš odpudivé, nejste-li majitelem nějaké milé úchylky, která vás nutí dívat se na tahle ubohá košťátka, co spolknou lžičku extrémně netučného jogurtu ráno a večer a pak celou noc výčitkami nespí.
Tahle slečna za to ovšem nemůže. Má prostě přirozeně poškozený metabolismus. Když jsem si ale přečetla, že dělá MODELKU, řekla jsem si, jak mám teda vypadat já a ostatní normální (slovo "normální" berte s rezervou) holky, aby je svět začal považovat za hezké.
Spousta holek ročně umírá na anorexii a bulimii jenom proto, že na všech molech vidí takovéhle zjevy. Chtějí se jim podobat, kdo by nechtěl (eh, počkejte - vlastně já, modelce bych se fakt podobat nechtěla. Mně stačí mít šedesát kilo místo sedmdesáti.) Jednoduše, místo padělání a duševního vlastnictví by se měl řešit škodlivý vliv těchto osob na psychiku náctiletých dívek.

Na první dojem se fakt nedá dávat

Když poprvé zveřejnili cast na Thora, říkala jsem si, neexistuje kluk, který by zahrál Lokiho. Však taky neexistuje, Loki jako mytologická postava je neztvárnitelný. Poku jde o Lokiho z komixu, to už je jiná káva. Ale při pohledu na toho nevinně vyhlížejícího kudrnatého blonďáčka mi naskakovala husina. Jakmile nastoupil černý přeliv a žehlička na vlasy, začalo to vypadat.
A dneska jsem poprvé mrkla na CSFD na Avengery (ať už je to v kinech, nebo se zcvoknu!) a voilá, Loki má háro až po ramena a vypadá mimořádně působivě. Což na jeho roztomilým hiddlestonovským obličejíku nic nemění, aspoň v určitých scénách ne. Myslím ale, že v Avengerech takových scén moc nebude. Miluju fotky z natáčení.
Thorovi to háro taky povyrostlo. Bratři, jak se patří.

Úsměv prosím, přichází zlo...

Jen on tak vysokej nebo ten týpek v červeným tričku tak malej?

Obrázky poctivě nakradena na Fanpopu. Mimochodem, Avengeři mají skvělou oficiální stránku - tady.


Čeština je jednoduše boží

Právě si píšu s Rebeccou na ICQ a ačkoliv nebásníme, ale vybíráme jí účes, znovu jsem se přesvědčila, že čeština je nejlepší jazyk na světě. S ničím se nedá udělat tolik věcí, jako s češtinou. Což mi připomíná, že můj sloh se obdivuhodně změnil od začátku článku až sem. Nechápu, jak to dělám, vždycky začnu celkem slušně a pak se to zvrtne do mýho klasickýho nudnýho pseudoslohu.
Abych se dostala k jádru pudla, dogy, chrta nebo čehokoliv chcete. Poslechněte si tuhle super písničku. Tak parádní text už jsem dlouho neslyšela.

No, to by bylo tak přibližně všechno. Úsporný režim - nacpu tři věci do jednoho článku. Že spolu absolutně vůbec nesouvisí, to nevadí, přinejmenším mně ne. Jdu si číst historii kremace. Fakt jdu. Ne, ani nemysli na vařící hry!

Hrobař - část 22.

5. února 2012 v 14:28 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Čím těžší je něco vybudovat, tím rychleji a snadněji se to pak zhroutí. Vlček cítil, že je na pověstném prahu šílenství, když mu za stromy zmizela velká městská brána. Už zase ho někdo násilím rval od milovaných. Začínal litovat, že neumrznul tenkrát v horách. Rozhodně by mu to ulehčilo život.
Zatímco jeli skrz les, myslel na matku a zjišťoval, že si ji téměř nepamatuje. Vzpomínal si na každou tvář, která mu zatím prošla životem. Obličeje jeho sourozenců se zdály všechny stejné - křídové, obklopené černou čupřinou, se dvěma prázdnými otvory namísto očí. Na jejich hlasy si nevzpomínal. Vlastně si ani nevybavoval, zda vůbec někdy promluvili.
Natana, chůva, Monika (předtím, než se proměnila v tenhle vychrtlý zbyteček člověka i lidskosti), Lynn s Danielem, všichni viseli v galerii ve Vlčkově mysli. Ale matka tam nebyla. Chlapec najednou dostal strach, že se postupně vypaří všichni.
Monika si nepřipouštěla, že dělá něco špatně. Mluvila na něj veselým tónem, ignorovala jeho mlčení a občas chvějící se spodní ret, vlastně téměř zářila nadšením.
Těch pár starců a žen s dětmi, kteří zůstali v městečku, přivítali Moniku jako královnu. Vlček nemohl uvěřit, že je skutečně všem jedno, jak je jemu. Co Monika získala jeho únosem? Dobrý pocit?

O chvíli později seděl v rohové lavici v Moničině hospodě, před sebou hrnek čerstvě nadojeného mléka. Zabalil se do koňské deky, která příšerně kousala, ale pro Vlčka představovala jakousi bariéru, která ho chrání před okolním světem. Zalezl do deky až po nos a mléka se ani nedotkl. Na to ho příliš bolel žaludek. S brekem na krajíčku si vzpomněl na koláče Lynniny babičky a přetáhl si deku i přes hlavu.

,,Chlapče?"
Po hlase poznal Moniku a okatě se obrátil na opačnou stranu.
,,Ale no tak, nebuď tvrdohlavý. Chci pro tebe jen to nejlepší. Stejně jako teta chtěla."
Vlček vystrčil hlavu a vrhl na Moniku dost vražedný pohled: ,,Nikdy se nesrovnávej s tetou."
Monika si povzdechla a prohrábla si krátké, oškubané vlasy v zátylku. Prstem cinkala o okraj hrnečku s mlékem a špulila rty, jakoby hledala slova.
,,Co by tě tam čekalo?"
,,Co mě čeká tady?"
Monika vykulila oči. Zelená víla dávno umřela. ,,Já tě nepoznávám, dítě. Kde se v tobě vzal všechen ten odpor? Měl jsi to tu rád."
Vlček se vymotal z deky a stoupl si před ženu s rukama vbok. Monika si nemohla nevšimnout, že vyrostl a zesílil. Bylo z něj půvabné gotické dítě s velkýma očima a lícními kostmi jemnými jako dívka.
,,Nejsem na světě moc dlouho, teto Moniko, ale stalo se mi už tolik špatných věcí, že se bojím mít to někde rád. Umřelo kolem mě už tolik lidí, že se bojím mít někoho rád. A když jednou, jednou jedinkrát začnu doufat, že jsem našel domov, přijdeš ty a všechno je pryč!"
Dítě uhodilo pěstičkami do stolu. hrnek nadskočil a mléko vyšplíchlo Monice na ruku. Ucukla.
,,Měl jsem Daniela rád, víš? Jako taťku nebo staršího brášku. Nikdy jsem pořádně neměl ani jedno! A Llwelyn byla moje jediná kamarádka. Přinejmenším mě tam čekal spokojený život, teto! Tak ti moc děkuju, že jsem zase tam, kde jsem byl!"
Na chvíli se zdálo, že začne plakat, jak by bylo pro situaci příhodné. Ale ať chtěl Vlček jak chtěl, slzy se neobjevily. Jakoby vyschly. Zůstal jenom knedlík v krku. Další kapitola chlapcova života zůstala nedopsaná.

Nejúžasnější filmové scény

4. února 2012 v 20:14 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
V poslední době jsem přišla na to, že na určitý scény se můžu dívat pořád dokola a nikdy se mi neokoukají, ačkoliv celý film už znám nazpaměť. Závisí to hned na několika faktorech - na herci, na prostředí, na hudbě. Pokud to všechno dohromady tvoří harmonický celek...

1. Magneto a ponorka - Je tam Archie, je tam Beast (Zmiňovala jsem se už, jak moc tu modrou, chundelatou potvůrku miluju? Je kouzelnej!), je tam nádherná hudba. Áách, miluju to. Ten film je boží od titulek po titulky, ale tahle scéna je neskutečně působivá.

2. Magneto a satelit - Jo, já vím, jsem hrozná *nevinně se usmívá*. Upřímně, Archie tady vypadá dost psychoticky, hned uvidíte proč. Jelikož na Youtube je tohle video za a) zmrvený a za b) zrcadlově převrácený, tak ho sem nedám, stačí toto. Fakt, Joker se může jít zahrabat.

3. Frankenstein oživuje svoje monstrum - Mohla bych sem z fleku nahrát celej film, protože je to mimořádná podívaná. Branagh zkrátka umí, tahle scéna opět disponuje božskou hudbou a Kenneth tu vypadá velice, velice, velice dobře. Vlastně si nevzpomínám, jestli mu to někdy někde takhle slušelo.

4. T-to je..to je dinosaurus! - Ach bohové, ti dinosauři jsou tak neuvěřitelně nádherní. Nikdy je nepřestanu zbožňovat. Doktor Grant byl hrdina mého dětství (holky měly panenky, já doktora Granta) a ten soundtrack by John Williams uvolňuje monstrózní množství endorfinů. Dosud jsem nepřišla na to, čím to je.

5. Kladivo - Ačkoliv Thor jako film je komiksárna, která s původní severskou mytologií sdílí jen ty nejnutnější detaily, přinejmenším tahle scéna je takzvaně hodně hustá. Hrozně mi vadí Jane s tím jejím debilním tričkem se sluníčkem, ale kompenzuje to ten trikově úžasně provedený vír a parádní hudba. Celej soundtrack z Thora jsem si stáhla ještě před filmem.

6. Protego Maxima, Fianto Duri - Profesoři zabezpečují školu před bitvou s Voldemortem. Tu scénu miluju nade všechno, zvlášť kvůli chichotající se McConagallové, která mi připomíná naši bývalou francouzštinářku. Ach, nostalgie....

Tak, a teď mě přepadla taková lenóra, že to neni hezký. Jdu si pro chipsy a dokoukám svůj potterovský maratón.