Leden 2012

Costa Concordia: Máme litovat mrtvé nebo Schettina?

31. ledna 2012 v 16:40 | Moi Keiniku Sang |  Když dostanu chuť se vyjádřit
Ano, Costa Concordia byla drahá loď. Ano, umřelo na ní 32 lidí (to ještě můžeme mluvit o štěstí) a ano, svět se zase jednou dozvěděl, že selhání lidského faktoru je opravdu problém. Francesco Schettino je v domácím vězení, čelí obvinění z několikanásobného zabití a navrch má z ostudy kabát. A co dělají ti duchaplní příslušníci rodu Homo Sapiens Sapiens? Ještě mu nakládají.

Klidně mě zabijte, ale mně je toho chlapa líto. Kdyby se tak zkusil nějaký ten dobrák, co tvoří tyhle stráááášně ftipný sra(ndi)čky vžít do jeho situace, možná už by mu to tak vtipné nepřipadalo.
Že vzal roha z potápějící se lodi? Je to jenom člověk, stejně jako dalších šest sedm miliard jedinců na téhle zatracené planetě. Dostatečně pevné nervy na to, aby zůstal, má jeden ze sta. Ani nepotřebujeme kapitána Zemana, který se k případu taky vyjadřoval, abychom si domysleli, že kapitáni výletních lodí jsou v příšerném a trvajícím stresu. Schettino měl na krku více jak 4 000 lidí a kolos za nekřesťanský peníze. Takže byl stoprocentně úplně v klidu, když se milá Concordia začala skládat na bok.
Posádka, podle zpráv TN.cz, nechtěla vydat záchranné vesty a vůbec začít evakuovat, když loď narazila na útes. Fajn, to byla blbost, ale na druhou stranu, nemůžete evakuovat čtyři tisíce lidí a pak jim říct, že jste se spletli a loď se vlastně nepotápí, ačkoliv by to bylo super zpestření, že.
Shrnuto podtrženo, posádka včetně kapitána to zvorala, ale tu historku o společnosti vlastnící loď, která CHTĚLA, aby Costa Concordia plula blízko pevniny kvůli reklamě, si Schettino asi taky celou z prstu nevycucal. Nikdo by snad nepostavil svoje tvrzení proti tvrzení celé společnosti, protože v případě, že by šlo o lež, by to nemělo šanci obstát. Takže to pravděpodobně zvorala i ta společnost, nicméně tu nikdo z ničeho neobviňuje. Všichni ukazují prstem na jednoho jediného člověka, který podle svých slov dělal jenom to, co se po něm chtělo.
Kněz Raffaele Malena ve své výpovědi uvedl, že Schettino se po nárazu zhroutil. Že prodělal nějaký otřes dosvědčuje i fakt, že svým přátelům se po telefonu přiznal. Kdyby opouštěl loď úplně klidný, bude zatloukat až do samého konce, řekla bych. A ten kněz asi nelže. Je to kněz. Holt když vám dojde, že jste právě udělali díru do lodi za majlant a že jste dostali životy čtyř tisíc lidí do sraček, položí vás to a začnete jednat pudově namísto správně. V důsledku čehož nechápu, co by se jako spravilo tím, že na palubě zůstane kapitán s nervama v kýblu.

Rozčiluje mě přístup k celé té věci. Ze Schettina uděláme totálního son of bitch, kterej za to všechno může a ještě si dovolil ten přepych zdrhnout a všichni ostatní jsou ztělesněním morálky a ctnosti! Bože, a ty dojemný příběhy o lidech, kteří se obětovali pro druhé! A že jich je, že? Už jsem četla celé DVA. Co ti ostatní, kteří teď ukazují na Schettina prstem a říkají "On je ten zlej, on je hajzl!". Kolik z vás, vy zapálení bojovníci za práva těch dvaatřiceti mrtvol, by to udělalo? Kecáte o tom, jakej je Schettino zbabělec a přitom jste v podobné situaci nebyli. Posuzujete člověka podle toho, co si přečtete v novinách. Je mi na blití z diskuzí pod článkama na TN. cz, je mi na blití z toho, že někdo má vůbec žaludek na to, dělat si z toho člověka ještě prču, když se proti němu díky médiím spikl celej svět a jednohlasně ho odepsal, protože JEDNOU udělal chybu a žel bohům zrovna ta chyba zabila patnáct lidí.

Jak mu asi je, co? Potopil loď, umřeli lidi, pozůstalí ho hromadně nenávidí, novináři si na jeho případu mastí kapsy, hrozí mu patnáct let vězení a na internetu kolují psedozábavné fotomontáže. To je super, ne? Hned bych s ním měnila. Až to nezvládne a spáchá sebevraždu, já budu mít svědomí klidný.

Drž se, Frankie. Errare humanum est.

Post scriptum: Protichůdné názory a slovní bitvu vítám.

Prodám 50 kg ječmene, zn. SPĚCHÁ

29. ledna 2012 v 20:02 | Moi Keiniku Sang |  Po přízni řízni...
Kecám, už jsme ho s mamá udaly.
Vyrazíme na ples a vyhrajeme půl metráku obilí, no není to super?
Ovšem ten ples neměl chybu. Kapela byla skvělá, naprosto nesrovnatelně lepší, než ta věc na pseudoplese v Dynálu. Měly jsme s mamkou stůl zase až u pódia (to už je tenhle rok podruhé, co jsem tam seděla), seděly jsme u zdi, což ovšem nevadilo, jelikož v první půlce jsme toho moc nenatancovaly. To víte, dvě holky, tancující polku mezi vrstevníky, to je celkem bez problémů, ale paní, které táhne na padesát a její dvakrát větší dcera, no, to nejde. Takže jsme seděly a pomlouvaly ostatní. A že bylo co pomlouvat!
Jakmile začali hrát trochu volnější melodie, šly jsme se vlnit na parket. Zjistila jsem, že už jsem tomu nespolečenskému tanci naprosto odvykla. Zato máma válela neuvěřitelným způsobem, věčná škoda, že jsem to nenatočila. Měla modrý šaty s třásněma, kombinovaný se zlatou, a boty na dvanácticentimetrový štekle, modrý semišový, s mašličkou na nártu (ty jsem jí vybrala já, by the way). Vypadal hyperhustě, což ostatně mamá vypadá vždycky.
Já jsem šla ve stejné černé jako na školní ples, byla jsem doma tak otrávená, že jsem nějaký šaty vůbec neřešila.
Tak jsme kolčily, jak říká máma, pak byla mašinka (tu babu za sebou jsem měla chuť zabít, celou dobu mě držela za tričko místo za pas), ve finále jsme to vzdaly a zatancovaly si i ploužák.
Tombola to zabila - celou dobu si děláme srandu z toho, že ve finále vyhrajeme nějaký obilí a pak ho fakt vyhrajeme. Mamka to naštěstí dala nějaké paní.

Teprve zpětně si uvědomuju, že jsem pila a na svoje poměry ne málo. Nemám moc ráda víno a zvlášť ne červené, nicméně s mamkou jsme za večer vypily sedmičku Cabernetu, přičemž jsem to ředila kolou (a celkem vážně uvažovala o přestěhování se na záchod). Cestou dom už jsem začínala mít trochu v hlavě, naštěstí jsem to vyspala. Pokud se těch pár hodin dá považovat za spánek.
Máma perlila a já jsem z ní řvala smíchy, ale skoro nic si nepamatuju, což je mimořádně na prd. Na další ples beru notýsek a pero.
,,Tančím ploužák s matkou, no to je konec!"

,,Hele, ta s tím zipem už to vzdala a zula boty...jsem zvědavá, co sundá příště."
,,Proboha, ať radši nic nesundává."
,,No, aby to pod tím nebylo nakonec lepší než to na tom."

,,Tak, vyhrály jsme dohromady zase hovno..."
,,Ne, hovno vyhrál pan starosta."
*pan sarosta si vylosoval fůru hnoje

,,Fakt se těším na tu zpáteční cestu."
,,Aspoň nebudou žaby, ne? I když, třeba se k nám přistěhovaly nějaký speciální polární žáby, jenom kvůli tobě..."

Domů jsme ve tři ráno šlapaly pěšky, obě v kožichu, mamina v čepici, já v šále omotané kolem hlavy. Skoro celou cestu jsem kecala, ale vůbec nevím co, znáte to, taková ta konverzace o všem a o ničem. Když jsme přišly, táta se už chystal do práce. Já vlezla narychlo pod sprchu, vytahala si z vlasů všechny perka a zalehla, naprosto totálně MRTVÁ. Takže jsem ráno vypadala jak zombie (černý stíny, černá tužka a černá řasenka a to jsem se neodmalovala, hehe), v celým pokoji BORDEL, protože když se já chystám do společnosti, vypadá to kolem mě jak po výbuchu, teď poslední den víkendu přede mnou a vyhlídka na školu. Takový situace miluju.

Jestli bude - 25°C, jak rosničky prorokujou, nejdu do školy a nazdar.

DvaTisíceDvanáct

29. ledna 2012 v 19:34 | Moi Keiniku Sang |  Básnické střevo
Pod Německem bublá sopka, už mají v zemi díru.
Jak v tom filmu s Tommy Jonesem bude chrlit síru.
Sežere pár seismologů, pak bude všechno v cajku,
na Fejsbuku tomu dají deset tisíc lajků.

Lidi slyší divný zvuky, prej že z hlubin Země,
budoucí dny vypadaj zas o něco víc temně.
Nikdo se tím nezabývá, mají to za fikci.
Já jsem slyšela to taky, holt - jsem na palici.

Anonymous hvízdají si hymnu kyberválky,
já se na to budu koukat s popcornem a z dálky.
Stoupne počet sebevražd, až Ksichtokniha padne,
silně totiž pochybuju, že to mládež zvládne.

Kvůli ňáké vadné smlouvě zřejmě půjdu do basy
jenom proto, že jsem občas MPtrojku stáhla si.
U muslimů lijí ženám kyselinu do tváře
a my mezitím řešíme internetový čórkaře.

To se nám to vybarvuje, žít je vážně radostí,
jakoby snad běžnej člověk neměl dost svých starostí.
Zeměkoule balí kufry, jednou nohou v pr*eli
a Mayové se v onom světě na náš účet veselí.

Šmejdi.

Perličky (nejen) ze školních lavic

27. ledna 2012 v 18:16 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Chemie
Profesorka rozebírá s Květákem jeho nedopsaný sešit.
Profesorka: ,,Já jsem žila v domění, že přijdete domů, najíte se a ..."
Květák: ,,Jenže já než přijdu dom a najím se, je jedenáct večer."
Wenca: ,,Nemáš jíst tak dlouho!"

Zeměpis
Profesor: ,,Co je typické pro pouštní půdy?"
Wenca: ,,Surikaty."

Latina
Wenca píše do písemky z mytologie: ,,Kdo to byl Paris...děsnej sexouš."
Píšeme pololetku, spolužák Doli říká Kubi, která sedí diagonálně před ním a podpírá si hlavu: ,, Sakra, to nemůžeš přemýšlet na druhé ruce?!"

Mamka v práci
kolega Tomáš: ,,Dal bych si jednu Kalovou kávu." Chápejte, máma je Kalová.
kolega Jakub: ,,Viš, Hani, teď bys měla víc jíst a začít cvičit. Ta myš je fakt dost těžká."
Máma si stěžuje, že přibrala:
už nevím který kolega: ,,Jooo, a kde? Máš hustší řasy?"

Můj kulíšek je prvňák!

26. ledna 2012 v 17:23 | Moi Keiniku Sang |  Po přízni řízni...
To je hrůza!!! Brácha před chvilkou přišel ze zápisu, kde ho úspěšně přijali do první třídy. Ještě včera to bylo půlmetrový mimi, se kterým papá dělal po pokoji letadýlko a najednou jde do první třídy.
Byl strašně rozkošnej, jak tam kreslil a vyjmenovával zvířátka. Bude mu to tam slušet. Angličtinu mají od první třídy, takže mě čeká nekonečné opakování "Hello, how are you? I´m fine, thank you.", ale abych pravdu řekla, docela se na to těším. Hlavně ho budu moct včas varovat před latinou.
Ve škole jsou pořád učitelky, který si ještě pamatuju, dokonce i ta psychopatka Psychopatka. Doufám, že jí zakázali první třídu, jinak ji zakážu já Kubovi. Ta ho teda učit nebude.
Už se těším, až půjdeme kupovat batůžek a pouzdýrko na tužtičky a jak budeme kreslit kopečky a preclíky do písanky. Těším se na to o to víc, že vím, že pravděpodobně nikdy nebudu mít děti, jelikož budu výchovou brášky úplně vyléčená.
Doufám, že bude dobrej na technický předměty, protože s tím mu fakt nepomůžu. O tom jsem se přesvědčila dneska ve fyzice.
Ještě pár příšerných, nekvalitních fotek z mamčina mobilu. Ještěže je tak roztomilej, jinak by se na to nedalo koukat.

Za indiána

Jako kovboj

Hajá bucá...a já si musím zvyknout, že už nejsem mimino.

A kdybych nebyla líná a kdyby je matka nestrčila kdoví kam, naskenovala bych ty super fotky ze školky s fotbalovou tematikou. Tam to prďovi strašně sluší. No, možná časem.

Hrobař - část 21.

25. ledna 2012 v 19:46 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
,,Maličký! Kde...kde se tu bereš?"
Monika pustila kosu a nastavila náruč, ale Vlček se do ní nevrhl, jak očekávala. Naopak, přitiskl se k Danielovi a zpod řas tu novou neznámou Moniku napůl nevraživě pozoroval.
Žena spustila vyhublé ruce podél těla v gestu poraženosti: ,,Chlapče...ty mě nepoznáváš? No jistě. Co se divím. Ale jsem to já, chápeš? Monika! Vždyť jsi mi pomáhal v kuchyni, někdy i v hospodě...můžeš se teď se mnou vrátit domů, maličký..."
,,Jmenuju se Vlček!" vyrazil chlapec málem agresivně a hned se zase schoval za Daniela. Lynn zabořila obličej do tmavých vlasů Daria, který sotva dýchal pod dětskými pažemi, omotanými kolem jeho krku.
,,Vlček," usmála se Monika. Chyběly jí jedničky, nepochybně důsledek práva útrpného. Ale nehyzdilo ji to, spíš naopak. Ve tváři připomínala malou holčičkou, které právě vypadly mléčné zuby. ,,To je hezké. Kdo ti dal to...jméno? Tvůj nový otec?"
Vrhla velice významný pohled na Daniela: ,,Překvapuje mě, že ještě žiješ, chlape. Možná je to jedna z věcí, které bychom měli napravit. I když, možná se taky pletu..."
Teď otočila hlavu k Dariovi a za jejími úzkými zády se objevily dvě mužské postavy. Daniel cítil bezvýchodnou situaci. Darius uteče, jen co bude mít příležitost (nezbývalo, než doufat, že mu ji Llewelyn nedá) a on zůstane sám proti Monice se dvěma malými dětmi. Jizva na břiše se jemně přihlásila o pozornost. Hrobař si ji mimoděk promnul. Nepřipadá v úvahu, aby se s někým pral.
,,Co chceš?" zeptal se, aby dal jasně najevo, že nemá v úmyslu být na nože.
,,No, moc toho není. Jenom chci zabít toho chlapa, co mě tak hnusně hodil do vozu, pak taky všechny ty, kteří mi trhali nehty a lámali zuby a totéž chtějí udělat všichni, kteří se mnou přišli, takže tu má někdo opravdu problém. A pak..." přimhouřila oči jako káně vrhající se na svou myšku, ,, si vezmu toho chlapce."
Daniel se podivně zajíkl, Llewelyn zvedla hlavu a Vlček sám vykřikl rozhodné "Ne!".
,,Nedám ti ho," zasykl hrobař. Monika se jenom usmívala.
,,I kdyby, já nikam nechci! Chci zůstat s Danielem," protestoval dál Vlček. Monika se pořád jenom usmívala.
Po několikavteřinovém tichu prostě pokrčila rameny a poupravila si kosu v ruce.
,,Tak se do toho dáme," zavrčela a rychleji, než by kdokoliv čekal, vyrazila směrem k Dariovi.
Llewelyn obratně sklouzla na zem a po čtyřech docupitala k Danielovi. Darius se kose bez problémů vyhnul, koneckonců, byl voják, načež proskočil zavřeným oknem, soudě podle hluku na ulici dal přes ústa někomu z Moničiných noshledů a pak byl pryč, dřív, než si toho vůbec někdo stačil všimnout.
,,Proč mám vždycky pravdu? Proč?!" zoufal si Daniel.
,,Úděl starších bratrů," mínila Lynn roztřeseným hláskem. ,,Dávej pozor!"
Monika se vztekle ohnala po nich. Minula a málem ztratila rovnováhu, jak ji tíha kosy strhla s sebou.
Daniel kolem ní prostrčil děti ke dveřím: ,,Jděte, utečte, zmizte někam! Schovejte se na hřbitově!"
,,Co budeš dělat?" vyhrkly obě děti zaráz a vzájemně si drtili dlaně v sevření.
,,Zbavím se té ženské a najdu Daria...případně jeho zbytky."
Llewelyn se podívala na Vlčka: ,,Uklidnilo tě to?"
,,Ne."
,,Skvělé."

Děti vyrazily na jednu stranu, držely se při zdech a když jeden druhému nedýchaly na krk, nebyly v klidu. Naštěstí si jich nikdo moc nevšímal. Daniel nazdařbůh vyběhl opačným směrem. Neslyšel v tom zmatku ani vlastní myšlenky. Ulice byla nějaká moc červená, všechno to ječelo a řvalo. Daniel křičel Dariovo jméno, ačkoliv nebylo možné, aby ho bratr při nejlepší vůli slyšel. Ale vysoký dětský hlas k jeho sluchu dolehl bez problémů.
,,DANEEEE!!!"
Jak se dalo čekat, křičel Vlček. Daniel ho zahlédl pod paží nějakého velkého muže, kopal na všechny strany jako smyslů zbavený. O něco níž se ve zmateném davu mihla Moničina tvář. Usmívala se, mrcha.
Daniel pozbyl chladného rozumu. Dral se skrz masu lidí za chlapcovým křikem a říkal si, proč většinu věcí, které kdy udělal, udělal špatně. Může si za to sám. Za všechno si může sám. Přišel o Arlene, teď přijde o Vlčka, zřejmě i o Lynn a o bratra a může si za to sám...
,,Neberte mi ho!!!" zařval na hranici nervového vypětí. ,,Neberte mi ho, PROSÍM!!!"
Někdo mu, ať už schválně nebo omylem, podrazil nohy. Dopadl do kaluže a do očí mu šplíchla špinavá voda smíchaná s krví. Na chvilku, na zlomek vteřiny přestal vidět a když to pominulo, Vlček byl pryč.

S(te)O(pravdu)P(raštění)A(byste věděli)

25. ledna 2012 v 18:08 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
SOPA aneb Stop Online Piracy Act. Překlad - eliminujeme všechno, na co se vztahují autorská práva a někdo to natruc jim sdílí a pak se budeme divit, že to nefunguje. Polopaticky řečeno.
Zrušení Megauploadu naštvalo spoustu lidí. Co teprve až zruší Youtube. Na jejich místě si pořídím pancéřovaný auto a armádu bodyguardů, protože se určitě najde maniak dostatečně velký na to, aby je pozabíjel. Upřímně, vůbec bych se mu nedivila.
Tak Američanům se zachtělo cenzurovat internet. Internet je příšera tak předimenzovaná, tak strašně VELKÁ, ža snad ani není fyzicky možné ji kompletně cenzurovat a zbavit všech těhle "pirátů". Spousta lidí stahuje filmy a seriály. Snad VŠICHNI stahují písničky, nemluvě o obrázcích, případně o takových fajnšmekrech, kteří kopírují z internetu ročníkové práce a podobně. Fajn, proti poslední kategorii lidí by se mělo zakročit, ale co ten zbytek? Začít se hrabat v internetu takovým stylem, to můžeme zrovna zvolit pána světa a mít tu totálně totalitní diktaturu.
Internet je síť, je tedy o vazbách. Má propojovat všechny se všemi, což snad zahrnuje i sdílení souborů, opravte mě, jestli se pletu. Pracně jsme si to vybudovali a teď to budeme omezovat?
Zastánci téhle srandy si myslí, že je třeba dát slovnímu spojení "autorská práva" zpět původní význam. Takže jak budou vypadat naše blogy, pokud se to ujme? Třeba ten slavnej Hudební blog, co přišel na přetřes relativně nedávno, ten nebude vypadat nijak. Ten nebude, jelikož 90% jeho obsahu tvoří videa z Youtube. Ostatním zmizí fotky, které nejsou jejich, videa a vůbec. Což o to, já nemám problém nakreslit si design, ale písničku si asi nenahraju.
Tak mě napadá - co bude s výrobci MP3 a podobných věcí? Vsadím se, že klesne prodej, protože lidi nebudou moc stahovat z internetu a moc žhaví solit za každou písničku peníze asi taky nebudou. To je jen taková teorie. A vůbec, co na tom netu budeme jako dělat? Zkoušel si pan Lamar S. Smith někdy přečíst hromadu textu bez jedinýho obrázku? No jo, je to politik, asi zkoušel.

Tady jsem četla jednak velmi zajímavý a o tři sta procent duchaplnější článek než je tenhle na toto téma a v komentářích se objevila věta : ,,To je přesně to, o čem Mayové mluvili." od KadetJainy. Jo, taky mi to tak začíná připadat. Protože uvedení takové nějaké SOPY do provozu by obrátilo net vzhůru nohama, poslalo spoustu lidí (zřejmě včetně mě) do kriminálu a zbytek světa by se z toho zbláznil. Jestli bude konec světa, pak jedině v tomhle stylu. Doufám, že si Obama uvědomí následky včas.

A pak, je pirátství na internetu fakt ten největší problém? Zrovna TEN je nutný řešit? Kdyby se čas na vynalézání takových super zákonů, který každýho akorát naštvou, věnoval třeba vynalézání léků, vzdělávání africkejch dětí, krmení africkejch dětí, boji za práva muslimských žen nebo osídlování jiných planet, bylo by to mnohem, mnohem, mnohem, mnohem, mnohem, mnohem, mnohem, mnohem,mnohem, mnohem, mnohem, mnohem, v, mnohem, mnohem, mnohem, mnohem, mnohem, mnohem. mnohem, mnohem, mnohem, mnohem, mnohem, mnohem užitečnější.

Kreslím - Duncan x Morgarath (Hraničářův učeň)

25. ledna 2012 v 17:00 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Hlavně, prosím vás, nic neočekávejte. Kreslila jsem si během polední pauzy a v latině. Ta latina mi bude chybět. V hodinách tam totiž absolutně nic nedělám. No, tak k věci.
Zjistila jse, že nejlíp to dopadá, když začínám kreslit, aniž bych věděla, co kreslím. Jak se říká, vyjímka potvrzuje pravidlo, což v tomhle případě platí. S půlkou ksichtu vypadají oba ti chudáci líp, než dohromady. U Duncana je problém, že jsem ho nikdy nekreslila a nikdy mi nedošlo, že fousatí maníci se kreslí nejlíp. U Morgaratha je problém, že se vždycky dostanu k ramenům a pak, co dál, že. Nemluvě o tom, že v obličeji většinou vypadá jako Baba Jaga nebo jako já a to je ještě horší.
Upřímně, skoro se bojím nakreslit Eraka. Aby nevypadal jako zarostlá Pipi Dlouhá punčocha.

Půlka Duncana

Půlka Morgaratha

Už jsem přišla na to, kterou další věc neumím kreslit - uši. Ty jsou beznadějný.

A teď oba...radši zavřete oči.

Tak a teď jdu zjistit, co jsme dneska v latině dělali.

Knižní zpověď

24. ledna 2012 v 20:45 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
1. Využila jsi některé knihy jinak než ke čtení?
Místo plyšáků, občas. Někdy se ke knížkám tulím. Ne, nejsem normální.
2. Napadá tě, jak ještě by se knihy efektivně mohly využít?
Když se kejve stůl, njaká braková literatura se vždycky hodí.
3. Dokážeš číst více knih najednou, nebo raději jen jednu, aby ses v tom neztratila?
Jo, dělám to často. Jeden z mých nejhorších zlozvyků. Ale při povinné četbě se to hodí.
4. Dostala jsi u nějaké knihy záchvat smíchu?
Zrovna nedávno u Bídníků.
5. Co tě k tomu donutilo?
Z tohohle: "Zabili, to není to pravé slovo. Je jisto, že velicí géniové revoluce, kteří nebyli zlí, to je nesporné, kteří byli hrdinové, hrome!, shledali, že André Chénier jim trochu překáží, a proto ho dali gilotin....Toti ti velcí mužové sedmého thermidoru v zájmu veřejného blaha poprosili André Chéniera, aby se laskavě odebral na..." Proč to sem vůbec píšu, když nikdo nezná kontext?
6. Brečela jsi u nějaké knihy?
Určitě, ale teď si nevzpomenu, u které.
7. Proč?
Kdybych si vzpomněla ,u které, vzpomenu si i proč, jenže...jenže. I když, učebnice matiky mě taky párkrát rozbrečela.
8. Brečela jsi někdy u knihy smíchy?
To asi ne.
9. Děláš při čtení někdy něco neobvyklého, nějaký zlozvyk (kousání nehtů, muchlání stránek...)?
Kdepak. Maximálně si stěžuju na blbost postavy nebo tak něco. nebo jím, ale nikdy ne tou stejnou rukou, kterou obracím stránky. nesnáším mastný fleky.
10. Když čteš, kde a v jaké jsi pozici?
Sedím, knížku mívám na koleni nebo na stole před sebou. Četla bych i vleže, ale moje záda protestují.
11. Slyšíš při čtení, když na tebe někdo volá?
Jo. A když se musím zvednout a jít něco udělat, neskutečně mě to obtěžuje.
12. Ruší tě při čtení, když lidi okolo tebe mluví?
Ne, jsem zvyklá. Vidíte, to je užitečná věc, kterou jsem se naučila ve škole - číst při ohromným hluku.
13. Když máš jednu knížku a líbila se ti, chceš mít doma hned všechny díly (viz Harry Potter, Stmívání, Eragon...)?
Chtěla bych mít každou knížku, na kterou ukážu, mám-li být upřímná. Celou Shanovu ságu, všechny Michaely Scotty, klidně i všechny Harry Pottery. Knih není nikdy dost.
14. Jakou knížku máš doma s největším počtem koupených dílů?
Darrena Shana. Mám celý tři díly, to jsem hustá co? A pak taky Ferdu mravence. Ty mám snad všechny.
15. Když tě nějak zaujal autor, snažíš se od něho mít co nejvíce děl?
Napřed si ale půjčím a přečtu, abych nevyhodila peníze za něco, co mě ani nebude bavit.
16. Od jakého autora máš nejvíce knížek?
Mám tak hroznousměsku, že se to nedá určit.
17. Vyhodil ti někdo někdy tvoji rozečtenou knížku?
Nevyhodil, ale schoval. Moje drahá maminka mi jednou zabavila Akci V1, V2.
18. Cos pak udělala?
Zuřila jak sviňa a nikdy už tu knížku neviděla.
19. Praštila jsi někoho někdy knihou?
Se spolužákem jménem Tácek přetrvává konflikt - on se sexuálně projevuje v hodinách a já vyhrožuju, že ho zabiju knížkou. Naštěstí teď sedí o řadu dál.
20. Udělala bys to někdy/ opět?
Už jsem si celkem zvykla.
21. Praštil tebe někdo někdy knížkou?
Určitě. Jako děti jsme se mlátili všichni vším, včetně knížek.
22. Jakým nejbizardnějším způsobem jsi znehodnotila knížku?
Možná párkrát od jídla...ale jinak jsem knihomilmol, takže na knížky nezvracím, nečůrám, nepatlu jogurt, nestříkám šlehačku, ani nic na ten způsob.
23. Spadla ti někdy knížka do vody? (jezero, řeka, vana, záchod...)
Nikdy. Ale jednou se mi na učebnice vylilo jahodový mlíko. Svedla jsem to na to, že mi to mlíko někdo rozšlápl při honič e po třídě.
24. Usnula jsi někdy při čtení?
Leda při učení. To usínám pořád. A kdo ne, že...
25. Na které místo si obvykle schováváš knížky?
Mezi binec na svým psacím stole.
26. Věděla bys o lepším místě?
Ha, nikdy!

Podívat jednou, poslechnout milionkrát aneb Stavte Zimmerovi oltář

24. ledna 2012 v 17:59 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Víte, co se stane, když necháte Hanse Zimmera dělat hudbu k disneyovce? Dokonalost. Je to depresivní, běhá z toho mráz po zádech, ale můžete to bez uzardění nazvat hudbou, ne jak většinu těch animovaných pdeudosoundtracků, kteréžto jsou sice fajn, ale vedle Zimmera vypadají jako dechovka (oprava, vedle Zimmera vypadá skoro všechno jako dechovka).

1. Deliver us (Vyveď nás)

Židé holt nikdy neměli lehký život. Osobně, nechápu, co pořád všechny nutilo je zotročovat a vyhánět a vůbec. Ale tenhle kousek je mistrovské dílko mimo jiné díky tomu, že dokázal všechno to utrpení zobrazit v dost velkých náznacích, ale bez brutality. A tuhle písničku dokonce nepohřbívá ani český text. To se hned tak nestane. Česká zpěvačka pro Mojžíšovu matku má něco jako přízvuk a zní to fantasticky.

2. All I ever wanted

Když jste egyptským princem a potkáte na ulici židovskou holku, která vás osloví "bratříčku", zacloumá to s vámi, že. V tomhle kusu Mojžíš vlastně přesvědčuje sám sebe, že je tam, kam patří. V druhé půlce ho uklidňuje i královna takovými těmi běžnými frázemi, jako "ale ty jsi náš syn..." a "máme tě rádi" a znáte to, no. Tak mě napadá - něco podobného říkal Odin Lokimu, když Loki přišel na to, že umí zmodrat. To bylo sladké.

3. Through heavens eyes

Když Mojžíš vezme roha z Egypta, dostane se k lidem, k nimž patří fešanda Tzipporah, kterou čistě náhodou před nedávnem osvobodil z otroctví. Její taťka mu právě vysvětluje, jak důležitý je i ten nejmenší něco na světě a že se nemá dívat na život z perspektivy člověka, ale z perspektivy Boha. To bych, v zájmu bezpečnosti vašeho zraku, v dnešní době už nepraktikovala. UPOZORNĚNÍ - způsobuje touhu tancovat.

4. The plagues

Deset egyptských ran shrnutých v jedné famózní tříminutovce. Napřed jsem si říkala, jak je možné, že něco na tenhle způsob může hrát v pohádce pro děti, ale pak mi došlo, že celá ta věc je masakr, takže proč ne. Ne že bych měla zvláštní vazby zrovna k téhle písničce...ale mám, vlastně ano, mám k ní obrovskou vazbu, respektive mám obrovskou vazbu k poslední minutě, ve které Ralphie Fiennes předvádí svoje dokonalé pěvecké schopnotsi, o kterých zřejmě nemá nikdo ani tucha.

5. When you believe

Stanou se zázraky, když víru máááááš...asi neumím věřit. Věřila jsem, že dostanu dvojku ze čtvrtletky z matiky a žádnej zázrak se nestal, chyběly mi dva body. To není zázrak, tak je to vždycky. V tomhle songu je dokonale rozkošná část, kdy začne hebrejsky zpívat ta malá holčička. Na konci kus chybí, ale za to může Youtube. I tak je to dokonalé, n´est ce pas? A Tzipporah zpívá Michelle Pfeifer (neumím to její blbý příjmení).

No, nejsou to všechny, to ani omylem. Ale myslím, že jako nástin to stačí. Ještě doporučení na závěr - nedivejte se na Prince egyptského před Josefem, králem snů. Josef je proti Princi úplná...nic.

A mimochodem, za přeházená a chybějící videa nemůžu, to se mě jenom blog snaží přechcat.

Z dob rodu dvouděložných trvalek z čeledi hvězdicovitých

23. ledna 2012 v 20:44 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Páni, já tak miluju Marseiillaisu. Dokonce i těch pět minut. Kde domov můj bych tak dlouho poslouchat nevydržela ani omylem. Prostě jsem se narodila ve špatným státě, já za to NEMŮŽU, tak. I když, možná je to i v tom, že z francouzské hymny rozumím jednomu slovu a české rozumím celé.
Dneska se flákám doma a moje naděje, že snad udělám něco užitečnýho, už zase udělaly PUF a jsou FUČ. Jsem asi fakt schizofrenik, protože MŮJ odpor k MÉ lenosti je nepopsatelný. Ale což, tohle nemá s kokardou ani francouzskou hymnou nic společného, že (to se vztahuje k faktu, že mám dělat seminárku, referáty o knížkách k maturitě, referát do zemáku o střední Americe, připravovat se na kraj ve francouzštině a okres v češtině, psát slohovku do soutěže "Komenský a my" a povídku do soutěže "O cenu jakéhosi Sernera" a místo toho tady píšu článek o FRANCOUZSKÉ REVOLUCI!!! Sakra, něco je špatně.).

Zatraceně, tak tedy konečně k věci.
Co to je francouzská revoluce, to všichni víme, doufám. Pár pánů v napudrovaných parukách se domluvilo s několika pány BEZ napudrovaných paruk a shodli se, že dost bolo monarchie a že republika je to nejlepší, co může Francii potkat. Koneckonců, lidi neměli ani chleba a Marie-Antoinetta na ně vykřikovala svoje neinteligentní doporučení, tak co. Zkrátka a dobře, zase si někdo vzal dobrý úmysl a totálně to zvrtal, což se ostatně dalo čekat, když to řídili takoví neurotičtí paranoici jako Robespierre. (Fajn, teď Maxíkovi trochu křivdím.)
Takže v roce 1989 filmaři vzali tenhle vlastně hrozně nudnej dějepisnej materiál z nejblbějšího představitelnýho období a narvali ho do filmu s krásnou Jane Seymour, legendárním Petrem Ustinovem a Andrzejem Sewerynem, SAMEM NEILLEM (doktor Grant jede!!! Toho pána chci doma, už jsem se zmínila?), Claudií Cardinale (fajn, bez té bych to přežila), Klausem Marií Brandauerem a Vittoriem Mezzogiornem (ne, taky je neznám...u Vittoria to chápu, umřel víc jak půl roku předtím, než jsem se narodila). Má to čtyři díly a já jsem to viděla. Tak.

První dojmy:
  • Desmoulins má vskutku zajímavý háro.
  • Špatně nasazený paruky by se měly zakázat.
  • Tý jo, mít takovýho vrrr doktora, pořídím si nějakou fajnou chronickou chorobu! (Prosím vás, heterosexuální příslušnice něžného pohlaví, neočekávejte nějakého mladého, ztepilého a děsně hot muže. To se jenom na scéně objevil Marat.)
  • Být princem je zárukou retardace.
  • Proč Maxíka zase hraje Polák?
  • Bože ten je šťastnej...jo, dřív se lidi uměli radovat z maličkostí, ehm.
  • Ach. fascinovaný pohled.
  • Proč je pod stolem...ty vole, Robespierre loví PODVAZEK? To je sladké.
  • Jeho klepne. Určitě. Jeho určitě klepne.
  • To je ale mánička, ten Saint-Juste.
Jelikož děj není třeba vysvětlovat, mrknme tedy na postavy. A pak už se fakt půjdu učit fyziku a matiku.
Tákže.
Robespierre - prostě Robespierre, co k němu říct. Poláci mají nějaké zvlíštní kouzlo, že ho dokážou tak skvěle zahrát. Andrzej Seweryn je malý, hubený, ale mimořádně revoluční, muhehe. Maxíka jako historickou postavu mám ráda. Pamatuju si, že jako malá jsem četla jeho životopis vedle životopisu Rousseaua. A hrozně jsem si je pletla. Koneckonců, bylo mi osm.
Robespierre před:

A Robespierre po:

Danton - tož Danton je vždycky milý a sympatický, že? Jo, Dantona jsem si v poslední době oblíbila, ačkoliv ten film s Depardieuem je k nevíře nudný. Klaus Maria je skvělý Danton. Sice toho moc nenařeční, ale když už otevře pusu, stojí to za to. hrozně se mi líbilo to jeho spokojené manželství s Gabrielle. Gabrielle se mi taky líbila, taková netypická, ale hezká.

Desmoulins - to je opravdu úžasný mládenec. Takový romanticky vyhlížející, ale spolehlivý, řekla bych. Ještě skoro kluk. A to jeho háro, no vsadím se, že měl víc vlasů, než většina pařížských žen. Ani jednou za celou tu dobu se neukázal v té nemožné paruce. A to jeho nadšení ze svatby s Lucille bylo jednoduše rozkošné.

Mara(t) - Jeho životní filozofie ( "Žádám dalších 100 000 hlav, 100 000 hlav!!!" ) je mi poněkud vzdálená, abych tak řekla, ale rozhodně to byla jedna z nejlíp zahraných a vůbec nejvýraznějších postav celé minisérie. Nemluvě o tom, že Mezzogiorno je fešák (sluší mu ručník na hlavě, haha). A taky ta Maratova vyrážka byla super (netvrdím, že je bůhvíjak super se prakticky rozkládat zaživa, ale na rok 1989 to byl vážně působivý make-up, ostatně, posuďte sami).

No a ještě spousta dalších postav. Jaksi je ale půl deváté a FAKT bych měla začít něco dělat. Ještě generála LaFayetta...jo, to je ale blbá fotka...
...a moje oblíbená momentka - Marat skáče rovnýma nohama do své kožní nemoci:

Tak a teď se fakt jdu učit! Nemáte někdo ponětí, o čem je tenhle článek?

Hrobař - část 20.

23. ledna 2012 v 15:14 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Vlček už věděl o Danielovi všechno možné, ale tohle mu nějak uniklo. Daniel se nikdy nezmínil o bratrovi. A už vůbec se nezmínil, že jeho bratr je velitelem vojáků. Možná to nezmínil schválně, protože nečekal, že přijde takový okamžik, jaký právě přišel.
Pravda byla taková, že Daniel měl nejen bratra, ale dokonce dvojče. Nikdo by to nepoznal ani na první, ani na druhý, možná ani na miliontý pohled, ale ten ramenatý chlap, co teď stál v hrobařově krámě, byl opravdu jeho dvojčetem. Zatímco Daniel se narodil slabý, s podváhou a málem zemřel, Darius byl zdravé a silné dítě a to ho přivedlo na dráhu vojáka. Se svým bratrem nepromluvil několik let. Vídali se na ulicích, ale čas je jeden druhému tak odcizil, že nepovažovali za nutné dávat nějak najevo svůj sourozenecký vztah.
Svět je plný paradoxů. Jak mohli být dva tak dokonale odlišní muži vůbec rodina, to nešlo do hlavy spoustě lidí. Ani Danielovi a Dariovi. Vlastně o oba považovali jen za hořkou skutečnost, se kterou se nedalo nic dělat. Daniel nebyl nadšený z Dariovy současné kariéry lovce čarodějnic a Darius zase stejně jako ostatní chodil kolem hrobaře obloukem.
Dnes se ale zjevně rozhodl udělat vyjímku. Sundal obvyklou kamennou tvář a vypadal, světe div se, ustaraně. A to, že Danielovi děsí učně, ho nijak zvlášť nezajímalo.
,,Musíte zmizet," prohlásil, popadl nejbližší rakev a přitáhl ji před dveře. ,,Venku začíná být horko."
,,Nemohl bys to trochu specifikovat?" mračil se Daniel, zatímco bral do náruče vylekaného Vlčka.
Darius obrátil oči vsloup: ,,Lidi s vidlema vtrhli do města a vraždí na potkání. Už zabili i pár dětí. Jsou jako nepříčetní. Stačí to takhle? Nebo chceš i názornou ukázku?"
Daniel zlostně vycenil zuby a vypadal při tom tak vražedně, že Darius ustoupil o krok dozadu.
,,Nehraj si se mnou, bratříčku. To, co se tu děje, je jenom a pouze tvoje chyba! Vlčku..." odtáhl od sebe chlapce a starostlivě se zadíval na jeho obličejík. Zdál se mu na chvilku stejný jako před několika měsíci. To nebylo dobré.
Daniel se napřímil. Nenechá to dítě prožít další martyrium. Stáhl tělo ze stolu a uložil ho do rakve. Úcta k mrtvým v nejnevhodnějších situacích byla jeho nejhorší zlozvyk.
,,Ukliď ty barvy, chlapče. Zvedáme kotvy. Zajdu pro Lynn a babičku."
Ale Vlček ho popadl za ruku a stáhl zpátky: ,,Nene, já...já tam skočím."
,,To není dobr..."
,,Danieli," chlapcova tvářička se stáhla do grimasy strachu a nenávisti. ,,Já tu s ním nechci zůstat."
A vyběhl na ulici plnou řevu dřív, než hrobař stačil zareagovat. S povzdechem se Daniel otočil k Dariovi.
,,Co ty tu ještě chceš?"
,,Pomůžu vám ven."
,,Ty nám pomůžeš leda do hrobu. Chtějí tě zabít nějakou hodně pomylou a bolestivou smrtí a na to se dívat opravdu nemusím. A vůbec, co se o nás teď staráš?"
Darius pokrčil rameny: ,,Jsi můj bratr."
Daniel mu věnoval pochybovačný pohled: ,,Když mě probodli pod hranicí na náměstí, byl jsem taky tvůj bratr. Ne, neodpovídej. Já vím, co by řekla veřejnost. Podívej...jdi."

Dveře se rozletěly a dovnitř vpadly dvě děti. Danielovi spadl kámen ze srdce. Byli to Vlček a Llewelyn. Ale holčička byla uplakaná.
,,Nemůžeme najít babičku," vysvětlil chlapec a opřený o kolena se vydýchával. ,,Venku je blázinec. Nikam se nedostaneme, Dane, je to beznadějné. Ti lidi...nemůžu uvěřit, že jsem s nimi žil v jednom městě! Jsou jako šílení, zabíjejí úplně všechny! A co je nejhorší - vede je teta Monika!"
Rachot na ulici najednou zesílil.
,,Blíží se sem," pípla Lynn.
Daniel si přehodil přes ramena svou pláštěnku. ,,Tak jdeme. Nebudu na smrt čekat. Dřu kvůli ní jako kůň, tak ať se teď trochu namáhá ona."
Jakoby snad chtěl někdo potvrdit Vlčkova slova o blázinci, dveře, už tak v dost špatném stavu, se vyvrátily dovnitř. Proti dennímu světlu se rýsovala smrtelně vyhublá silueta s kosou v ruce.
,,Smrtka!!" zaječela Llewelyn a aniž pořádně tušila, co dělá, skočila Dariovi do náruče.
,,To není Smrtka, Lynn. To je teta Monika."

O tom, jak jsem tančila s otcem valčík, večeru šéfoval pankáč a vůbec se to celý nějak zvrtlo

22. ledna 2012 v 19:46 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Jo, mluvím o závěrečným plese toho famózního, úžasnýho a blablabla Dynamicu. Mám to z krku, děkuji, nashledanou, nikdy více. Konečná, totallo finito atak dále.
Celej ten večer se všechno fákt moc dařilo. Už jenom dostat se do šatů mi dalo pořádnou práci. Pracně jsem kdesi vyhrabala ramínka od černé podprsenky, protože na šaty bez ramínek se při současné velikosti hrudníku už opravdu necítím. Celá šťastná, že mám ramínka, chápete. Asi pět minut před odchodem to udělá lup a jedno poutko u šatů se mi prostě urve, aniž by se vůbec někoho zeptalo! A hádejte co? Můj návrh, že teda oddělám i to druhý, byl ignorován a já šla s jedním ramínkem. Ještě jsem tam nebyla a už jsem se cítila jako korunovaný idiot.
Další kámen úrazu byla délka šatů. Oblíknu si je a shledávám, že jsou jaksi o půl metru delší, než by měly být. Máma argumentuje, že si vezmu boty na podpatku a bude to dobrý. Tak si je teda vezmu a šaty jsou POŘÁD o půl metru delší, než by měly být. Tak kde udělali soudruzi z NDR chybu?
Celej večer jsem nosila sukni v ruce.
S fotříkem jsme celou cestu tam svorně nadávali. K tomu nás vedlo hned několik faktorů - chumelilo, jakoby se nechumelilo, věděli jsme, že to bude děs a vyvstalo riziko, že se v noci nedostaneme dom, jestli okamžitě nepřestane sněžit. Navrch jsem díky opravdu hodně debilnímu umístění vozidla našeho souseda byla nucená jít asi deset metrů v tom zassssrrrraným sněhu v otevřených botech. Takže poznámka - zabít souseda, hned jak ho uvidím.
Stůl jsme měli - teda tatík měl na dobrým místě, s fajn výhledem (kdyby ovšem bylo na co koukat), ale dostat se k němu bylo umění. Tatík disponuje mužným bříškem, abych tak řekla (mamina pořád prudí, aby zhubl, ale já tvrdím, že mu to sluší), no a o velikosti mojí se ani šířit nebudu.
Pak se zjevila Kláša a vůbec prá dalších lidí a šly jsme chodit, protože jsme si neměly km stoupnout, super, že? Když se po chvíli vyloupla Velká šéfka Evica, myslela jsem, že mě omejvaj. Už je známo, že s tou paní nijak nesympatizuju a ani to nemám v plánu, nic o ní nevím a tak dál, ale jedno vím určitě - kdyby měla tak o třicet let míň, pak by si mohla vzít ty šaty, co měla na sobě a třeba by nevypadaly jako pytel, ale jako šaty. A k tomu, co měla na hlavě...*po půlhodině hledání dosttečně výstižného obrázku to vzdává a jde napsat vlastní definici*...představte si něco, co zepředu vypadá jako typická palmička, ale je to prostě pankáč. Tak. Takže jsme z ní řvaly smíchy. Bez urážky, paní Šedová, ale tohle vám mírně ujelo.
Takže jak jsme tam tak kroužily s Klášou kolem parketu, Kláša říká: ,,Né, kolem pódia nejdem!" Já: ,,Dyť tam nikdo není, co se bojíš..." A Kláša, úplně tak vyděšeně: ,,Vyjede tam na mě Evica..."

Nejvíc mě na celým večeru dojalo, že si pozvali Moničku Bagárovou. Jo, to bylo nejlepší, no. Tahle holčinka byla to poslední, co jsem tam potřebovala.
Krom toho, že jsem konečně objevila, jak super je Martini, když mi Pauli od nás ze třídy půjčil skleničku, se tm, nic moc zajímavýho nestalo. Kapela byla taková jakási celá jazzová, což tatíkovi nevyhovovalo (mě moc taky ne, ale jsou i horší věci na světě), valčík stejně hráli jenom třikrát. Tak jsme si zatrsali a kolem půl dvanácté to zabalili.
Zlatým hřebem večera bylo, když nějakej inteligent rozflákal přímo na parketě sklinku a nějakej bodyguard tam pak půlhodiny pobíhal se smetáčkem a lopatičkou. Kláša to zase okomentovala: ,,Hm, to je fakt super, pořád se dívat na jeho zadek..."

No, takže tak. O tom, že to zase byla parádní reklamní kampaň, jenom o sotvku dražší než ta minulá, se snad ani nemusím zmiňovat.

Právě jsem přečetla nejdebilnější článek na světě...

22. ledna 2012 v 18:20 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
...a mám protivnou potřebu vás o tom informovat.
O samotných Gormitech jako takových nemám valné mínění. Jsou to prostě předražené plastové obludy, ale mezi námi - Hnusáci lepáci jsou ještě horší. Teď se mi ale dostal do ruky Gormití časopis a já nestačila valit oči. Moc by mě zajímalo, jak budou čtenáři takových sraček ve škole zvládat povinnou četbu. Nechce se mi to přepisovat, takže to naskenuju. není to celý článek, ale myslím, že tohle bohatě stačí. je to velice uklidňující (zvlášť ta pasáž o reálných upírech) a ten závěr to dokonale zabil.

Ať žije třídění odpadu!!! Bohové...

Hrobař - část 19.

21. ledna 2012 v 11:35 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
V onom malém horském městečku nikdo nečekal, že se Monika vůbec ještě někdy objeví. Přišla pěšky a trvalo jí to několik týdnů. V té rachitické napodobenině člověka s neskutečně velkýma očima by Moniku prakticky nikdo nepoznal. Nemohla ani mluvit. Nemohla ležet na zádech, na boku, ani na břiše, když jí ošetřili, vypadala ve výsledku jako mumie. Neočekávali, že žena přežije víc jak pár hodin, ale Monika měla kořínek z oceli. Ani právo útrpné a cesta horami ji nedokázaly připravit o dostatek životní energie na to, aby zemřela.
Další dva týdny Monika ležela, střídavě v horečkách a zimnici, zatímco Vlček, Daniel a Llewelyn žili poměrně spokojeným životem. Neměli o ničem tušení. Ale jak Monika nabírala síly, jakmile byla schopná normálně přemýšlet, začal se jí v hlavě rodit plán. Nepochybovala o tom, že bude mít podporu ostatních. Lidé ji měli rádi a pak - teď to byla Monika, příště to může být třeba kovářova dcera. A příště hrnčířka. A příště...

Rovného půl roku po příjezdu muže s ohnivýma očima do městečka, se u bran kamenné metropole objevil temný, bouřící zástup. Nepřišel jen Moničin lid. Přidaly se i malé osady od řeky v údolí, kde byly ženy za účelem vymícení čarodějnictví vybity jako zvěř. Přidali se i lidé z hřebenů, kterých se hon na čarodějnice zatím nedotkl, ale kteří trnuli strachem a zakazovali svým ženám vůbec vycházet.
Dohromady přišlo několik set lidí. Ozbrojili se vším, čím se dal zabít člověk. Z dálky to vypadalo jako běžné lidové povstání, ale zblízka by mohl i nezasvěcený divák rozeznat, že za tím vším je hlubší smysl. Z těch lidí přímo kapala nenávist a zloba. Trend čarodějnictví se držel jen ve velkých městech. Malá městečka věděla své, ale teroru se nevyhnula. A teď jim došla trpělivost.

Zprávy o davu před branami se brzy rozlezly po celém městě. Běžní občané si ze své strany nebyli vědomi žádné chyby, ale stejně se poděšeně zavírali v domech. Povstalců bylo jen o pár desítek méně než obyvatel města. A odečetli-li se starci a ženy s dětmi, byli dokonce v přesile.
V budově - nestyďme se to nazvat palácem - městské rady se sešli konšelé, aby zabili pár drahocenných hodin času probíráním všech pro a proti, ačkoliv žádná pro vlastně nebyla. V zásadě si byli jisti, že by stačilo vydat těm lidem vojáky, kteří jim sebrali ženy. Což se ale nedalo považovat za zrovna nejšťastnější řešení.

,,Chystá se bouře," podotkl Daniel (po půl roce s definitivní platností na nohou a v pořádku).
Vlček zrovna roztíral tělovou barvu po ohromné podlitině na klíční kosti mladé ženy, která se zabila pádem ze skály při sbírání bylinek a při Danielově poznámce vzhlédl.
,,Přišli ti lidé," obrátil se k němu Daniel.
,,Jací lidé?" neporozuměl Vlček.
,,Lidé, kterým tohle město sebralo ženy," povzdechl si Daniel a na chvilku vypadal o deset let starší. ,,Otcové, synové, bratři a muži upálených rádoby čarodějnic."
Vlček sklonil hlavu zpět k tělu. Ta zatracená modřina nechtěla zmizet. ,,To není dobré, že?"
Hrobař se nevesele zasmál: ,,Přišli se pomstít. Přišli pozabíjet všechny ty pitomce, kteří si myslí, že existují...že mor způsobily čarodějnice. Vlastně nám přišli udělat službu. Ale vysvětli jim, že ty ses v téhle šaškárně vůbec neangažoval. Nebudou tu nikomu věřit. A zvlášť ne hrobařům."
Chlapec přetáhl barvu až na krk. ,,Co tím myslíš?" pípl.
Daniel pokrčil rameny a pomohl mu zamaskovat chybu. Co na to říct. Myslel tím, že nejspíš umřou a jestli přijde Lynn, umře asi taky. Že ti lidi jsou pekelně naštvaní a nebudou se s nikým mazat. Takové věci se dětem říkají opravdu špatně.

Někdo bez klepání rozrazil dveře a na chvilku do krámu dolehl hluk zvenčí. Vlček vzhlédl, aby příchozího upozornil na pojem "zaklepat", ale namísto jízlivosti z něj vyšel strašidelný neartikulovaný skřek, uskočil dozadu a upadl, jak zakopl o vlastní nohy.
Daniel se polekaně otočil. Bylo nabíledni, proč se dítě tak vyděsilo. V krámku stál onen muž s ohnivýma očima, člověk, který v jediném okamžiku obrátil chlapcův život vzhůru nohama a sebral mu milovanou chůvu. Neměl zbroj, ale takové oči by si zapamatovalo i nemluvně.
Vlček se přimkl k Danielově noze, jako by mu šlo o život.
Daniel se vyčítavě podíval na vojáka a tónem nespokojené matky pronesl: ,,Děsíš mi učně, bratříčku."

Asi vím, jak se cítí žvejkačky

20. ledna 2012 v 22:15 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Tohle byl DĚS. Nesnáším pololetí, nadělá se s tím ještě víc než s celým slavným koncem světa. Všechny ty blbý testy. Význam čísílek na papírku chápu čím dál míň. No dobře.

Pondělí

Čtvrtletka z matiky, ouvej. Překlad - šrotyšrotyšrtoty celej víkend. A jak to dopadlo, nemám ponětí. Wenca má možná známky, když o tom tak uvažuju. Pocit - nic moc. přece jen je to matika. Co se deskriptivy týče, pořád nějak nevím, co si mám myslet. Samotná deskriptiva mi snad ani nevadí, profesor mi taky nevadí, ale dohromady je nějak nemůžu strávit. Nebo možná můžu. jenom mi vadí vidina dvou hodin rýsování.

Úterý

Ať žije biola! Už mám ze všech těch škrkavek a ploštěnek trichinelózu nebo jak se to jmenuje. Ale jednička bude, muhehe. To bych taky prosila, vzhledem k tomu, že jsem u toho učení málem vypustila duši. No a pak fyzika, že. Kmitání není zrovna můj obor, ale zvládla jsem to na dvojku. Tak to bychom měli další testovou psychózu.

Středa

Informatika, pomoc. Parádně jsem si zmrvila známkuz v testu na podmínky v Excelu. Excel zjevně pořád není dost blbuvzdornej. Myslím, že budu ráda za čtverku. Takže pápá jedničko z informatiky.
Osdpoledne jsem se zdekla z "rodinných důvodů", v překladu - šla jsem pro bratra do školky. Ani už nevím proč...jo, vlastně mamá si šla kupovat notebook. Jakoby nestačilo, že mám na krku její reporty a výkazy, teď jí budu ještě pomáhat s noťasem. Super.

Čtvrtek

Poté, co jsem jaksi napsala a nestihla test ze ZSV, jsem se šla nachladit do podkroví na francouzštinářskou olympiádu. tam jsem původně vůbec nechtěla jít, ale všichni valili, ať jdu a tak jsem šla. Znáte ten pocit, že jste někde omylem, že jste úplně blbí a že jste neřekli jedinou souvislou větu? Tak přesně ten jsem měla.

Pátek

Vyválčila jsem si jedničku z dějáku a zjistila, že Béla IV. nikdy nevlastnil Korutany ani Kraňsko. Napsala pololetku z latiny, při čemž se ve třídě čile rozebíraly plněné papriky s rajskou. Proč ne, že. A dostala tři dvojky - dvě z fyziky a jednu z matiky. Ve fyzice mi to rozhodilo známku a asi se uvažuje o dvojce.
A dozvěděla jsem se, že postupuju do kraje ve francouzštině.
PROČ JSEM TAM LEZLA?!

Jdu chrupčit, lidstvo. Příjemné počtení těhle nesmyslů.

No tak kde to sme aneb Zabili mi Manuela, mrši!

19. ledna 2012 v 21:07 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Na rok 1937 to byl masakrální film. Kdybych se na to dívala z vlastní iniciativy, hafo by se mi to líbilo, i tak se mi to líbilo, ale je to tak depresivní a tak šíleně smutný!!! To byla zatím největší filmová podpásovka, jakou jsem zažila.
Celej film chrlí endorfiny, hlavní dětský hrdina předvádí neskutečný výkon a já z toho mám chuť na koktejl. Ale už v základu se to liší. Klukovi je teprve deset nebo kolik a začíná to u něj doma a jeho dočasným vyhazovem ze školy. Knížka začíná prostě přímo na lodi.
Z Manuela, v základu postavy vedlejší, je tu postava hlavní, která si vybuduje pevný, velmi pevný vztah s malým Harveyem. Je brilantně zahraný, stejně jako všichni, nicméně je takový neustále rozveselený, rozšafný, občas sentimentální, takový knižní Manuel nebyl. Knižní Manuel byl klidný, rozvážný a veselý jenom v mezích. Byl výřečný, to jo, ale nezpíval 24 hodin denně a tak.
A hlavně, v knížce to přežil. Po celém tom dobrodružně a šťastně vyznívajícím filmu se na Manuela a Dlouhýho Jacka složí stožár a Manuelovi to rozdrtí dolní půlku těla. Takže umře.
To mě naštvalo. Navíc Dlouhej Jack se tu choval poněkud víc násilnicky vůči Harveymu...respektive, chtěl se chovat. Veselej Dlouhej Jack se tady choval jako vocas.
Vážně, bylo to super, skvěle se s tím bude srovnávat. Úžasně je tam vidět, že peníze nejsou, nebyly a nikdy nebudou všechno, ale rozhodně bych to nepovažovala tak docela za filmovou adaptaci Statečných kapitánů. Dokonce i pár jmen je jiných.

Mno, teď dvě fotešky, ukradené na Googlu. Je to starý...nechte mě počítat, páni 84 let?!!! To není možný. No, prostě je hodně těžký něco slušnýho najít.

Manuel s Harveyem

A teď jim přes rameno kouká Dlouhý Jack...děsivý, že tentýž John Carradine hrál Heydricha v Hitler´s Madman (to nemůžu nikde sehnat a strašně strašně strašně mě to ŠTVE). Jo, btw, Manuel toho kluka nepodřezává, nýbrž mu vytahuje z ruky háček.

No, takže tak. Krásné, ale mrtě nepřesné.

Hodina dějepisu No. 1

19. ledna 2012 v 20:50 | Moi Keiniku Sang |  ...se učím
Jo, abych neměla výčitky svědomí...aspoň ne moc velký, tak sem teď narvu všechno, co jsem se dneska nadrtila. A bude vymalováno. Rozhodla jsem se čas od času sem takovou věc šoupnout. Ono se to hodí. Hlavně mně.
Dneska to bude o čísílkách, jelikož je jich asi trilion a je to dost na zabití.

882 - Oleg z rodu Rurikovců sjednotil Kyjevskou Rus
962 - Ota I. se nechal korunovat císařem a Svaté říši římské se začalo říkat Svatá říše římská
1077 - pouť do Canossy nebo možná Cannosy...hlavně si nepředstavujte kolotoče
1085 - český kníže Vratislav II. získal od Jindřicha IV. nedědičný královský titul za pomoc v boji o investituru, kterej Jindra stejně projel
1095 - první kruciáta vyhlášená Urbanem II.
1099 - dobytí Jeruzaléma
1113 - vznik Řádu špitálu svatého Jana Křtitele jeruzalémského. Kdyby vás to nebavilo říkat, říkejte jim Johanité.
1118 - vznik řádu Chudých rytířů Kristova hrobu. Ne nevznikla veka v trojobalu na milion způsobů, nýbrž Templáři
1122 - konkordát wormský
1158 - Vladislav získal nedědičný královský titul od Fridricha I. Barbarossy (neplést s Barbossou) za pomoc při obléhání Milána. Když tam prý Češi přijeli, Miláno se okamžitě vzdalo. Jo, tehdy se nás báli jako vojáků, dneska se nás bojí jako zlodějů. Trochu degradace, ne?
1189 - kruciáta tří králů. Nejsou to TI tři králové, ale Richard Lví srdce, Filip II. August a Fridrich I. Barbarossa, kterýžto se utopil při přechodu řeky kdesi v Turecku.
1197 - vznik Řádu německých rytířů
1202 - začátek hodně nepovedené kruciáty, která skončila exkomunikací všech účastníků z církve
1203 -Přemysl Otakar I. dostal opět nedědičný královský titul od Filipa Švábského
1204 - konec hodně nepovedené kruciáty, která skončila exkomunikací všech účastníků z církve
1206 - Mongolský sněm, kde zvolili Temüdžina za džingischána
1212 - Zlatá bula sicilská
1215 - Magna Charta Libertatum
1222 - Přemysl Otakar I. se usmiřuje s církví
1241 - Zlatá horda vpadla k nám a u Lehnice jim byl nakopán zadek. Přijel i Václav I. Se zpožděním.
1260 - Přemysl Otakar II. porazil Bélu IV., familiárně nazývaného Lugosi, v bitvě u Kressenbrunu
1270 - zemřel Ludvík IX. řečený Svatý na nějakou egyptskou nebo syrskou chorobu. Zrovna se poflakoval někde v těch místech na deváté kruciátě.
1273 - za římského krále je zvolen Rudolf Habsburský a Přemysl Otakar II. se pekelně naštve.
1276 - Přemysl Otakar II. poprvé převálcován Rudolfem
1278 - Moravské pole, zrádce Záviš a mrtvý Přemysl Otakar II.
1290 - hlava Záviše z Falkenštejna byla katapultována přes hradby hradu jeho bratra. Předtím byla pochopitelně oddělena. Krátce řečeno - popravili Záviše.
1305 - popraven Willy Wallace. Edward I. si prostě uměl udělat pořádek.
1312 - Filip IV. rádoby Sličný nechává upálit velmistra Templářů Molaye. To víte, dluhy. Navíc byl Filip lehce na palici.
1328 - vymřeli Kapetovci, nastoupili Valoisáni a Edward III. začíná vystrkovat růžky.
1337 - začátek Stoleté války
1346 - Kresčak
1356 - Poitiers...já to blbý město vymažu z mapy, tohle už je třetí bitva u Poitiers, o které jsme se tenhle rok učili. Bydlet tam musí bejt vážně výhra.
1360 - uzavřeno pseudopříměří, který ani nestojí za řeč, protože ještě ten rok začala druhá fáze stoleté války
1415 - Jindřich V. Plantagenet namlátil Francouzům v bitvě u Azincourtu
1430 - Burgunďani zajali Janu z Arku a Karel VII. si umyl ruce, šmejd jeden. Ačkoliv, Janča to neměla úplně košer v hlavě, co si budeme nalhávat.
1431 - A tak ji upálili v Rouen.

No a tam jsem prozatím skončila. Neumím latinu. Ftipné, že? Vůbec, jelikož je to pololetka. Kdybych měla něco špatně, opravte mě, hehe.

Stará láska nerezaví....

17. ledna 2012 v 20:49 | Moi Keiniku Sang |  Knihy - jedna z podstat mé existence
Dneska jsem je vytáhla z knihovny. Ách, lidi, to byl pocit! Nevzpomínám si, kdy jsem byla naposledy tak ráda, že někoho vidím. Ta nepříliš velkým počtem stran disponující kniha mě vrátila o několik let zpátky, odhadem tak do dvanácti až čtrnácti let, kdy jsem jednu dobu žila jenom pro chlapíky ze škuneru Jsme tady z Gloucesteru.

Jakmile v češtině zaznělo jméno Rudyard Kipling, okamžitě mi naskočilo, že Statečné kapitány můžu použít do čtenářskýho deníku. Zatím mě nenapadá nic, s čím by se to dalo srovnat, ale je to srdcovka a byl by hřích to tam nedat. Navíc už to mám tak pětkrát přečtený a vím, o čem to je, tudíž budu jenom dohledávat informace a charaktery.
Teď to ale zkusím zpaměti.

Harvey je to, čemu se běžně říká spratek. Harvey je spratek. Ještě mu nebylo šestnáct, ale už je vybíravý v cigaretách a mluví, jako by mu patřil svět. Jeho papá je pracháč a synek s mamá s ním jezdí po světě, takže Harveyho nemůžeme přiřadit k lidem nějak extrémně vzdělaným.
Jenže boží mlýny melou. Harvey jenoho dne machruje v kuřárně výletní lodi a nabídne si silný kubánský doutník - havana. Málem ho to porazí. Když se vydýchává na zádi, o samotě, zatočí se mu hlava a při trochu větší vlně slítne do moře.
Když se probere, leží na hromadě slizkých ryb ve společnosti rybáře Manuela, který ho vytáhl z moře. Než se kluk stačí rozkoukat, je na palubě Jsme tady.
Její kapitán Disko (Jmenuje se podle kraje, kde se narodil. Nevím už, kde přesně to mělo být, ale pamatuju si, že tam byla zima) mu dá dost rázně najevo, že nestrpí drzosti a taky že ho nebude držet na lodi zadarmo a že ho ani nenapadne, aby otáčel loď a odplouval uprostřed sezóny kvůli panskýmu synkovi, kterej neumí kouřit.
Takže Harvey musí začit pracovat. Posádka se zdá být nápomocná a pokud se zalíbí Diskovi, bude všechno v pořádku. Asi. Kromě kapitána Diska Troopa je na palubě ještě Portugalec Manuel, onen rybář zachránce, Dlouhý Jack, který je opravdu dlouhý, Diskův syn Dan, Tom Platt, bývalý voják z lodi Ohio, poněkud urejpaný strejda Salters a Penn, trochu nesmělý farmář. A taky černošký kuchař, jehož jméno nemůžu zaboha najít, ale asi mu říkali Doktor.
Harvey se učí rybařině a zvykům na lodi a shledává, že na tvrdých pryčnách a s vyprávěním rybářů je mu vlastně mnohem líp. Drzosti ho brzo přejdou, naučí se, jak těžké je vydělat pár dolarů a celkově se z něj stane charakterní postavička.

Ze mně samotné záhadnýho důvodu tu knížku děsně žeru. je prostě dokonalá. Dokonce má i obrázky, od Zdeňka Buriana a ten, jak známo, je geniální.
Vždycky jsem měla nejradši Manuela, pak se k němu přifařil Dlouhej Jack. Harvey mě štval, na Diskově místě bych ho asi přerazila. ty jeho kecy o tom, že papá by si mohl koupit celou Jsme tady...
Zřejmě nejpůsobivjší část je epizoda s námořnickým pohřbem. Tělo v balíku a zatížené řetězy je shozeno do moře a jeho pozůstalost je rozprodána. harvey si koupí opasek a Dan nůž, který pak dá Harveymu. jak si tak vyměňují nakoupené zboží na člunu, něco se zachytí na Harveyho udici a když to vytáhnou, zjistí, že je to mrtvola toho námořníka, stojí proti nim ve vodě, jak je zaháklá o udici a nemá obličej. Brrr, ještě teď z toho mám husinu. Navíc ten obrázek je strašně depresivní.
Lidi, já chci škuner. S Manuelem...týdadá...
A teď obrázečky!!! Pracně jsem je naskenovala z knížky, tak si toho važte.

Harvey právě dostal od Diska přes hubu. Dan v pozadí.

Posádka číslo jedna. Ta paní je Harveyova matka, zleva - Dan, Manuel, černoch Doktor a Dlouhý Jack.

Posádka číslo dvě - Pennsylvania Pratt, strejda Salters, Tom Pratt a Disko Troop.

Přichází depresivní obrázek s mrtvolou:

A můj nejoblíbenější - titulní strana. Manuel tahá Harveyho z vody.

TO SI MUSÍTE PŘEČÍST!!!!
Stahuju filmovou verzi. Z roku 1937.

Kamenná princezna - část 6.

16. ledna 2012 v 22:19 | Moi Keiniku Sang |  Nedokončené příběhy
Po kameni se rozběhly malé prasklinky, začal se drolit a opadávat a čím víc se drolil a opadával, tím větší byl Gabrielův úsměv. Pomalu vstoupil do světla celý a jeho tělo vydalo zvláštní dutý zvuk, jak popraskal kámen na několika místech naráz. Marion zapomněla mrkat, zapomněla na tetu Pamelu, zapomněla, že by tu neměla být. Zírala na na povrch se deroucí barvy Gabrielovy postavy a nějak se jí nedostávalo dechu.
Za pár desítek vteřin nahradil sochu muž v černém kabátě, s křídovou kůží, s mimořádně modrýma očima a vlasy barvy mosazi. Bůhví proč si při pohledu na ně Marion vybavila trubky ústředního topení, které matně zaregistrovala včera při příjezdu.
Nebylo mu padesát, nanejvýš pětačtyřicet a byl to aristokrat, zřejmě pěkně starý, počítáme-li to na lidské roky. To ale nic neměnilo na faktu, že celá tahle situace byla absurdní až na půdu.
Marion vyšla ven. Ostrovní slunce nebylo tak přívětivé jako slunce americké a naskočila jí lehká husí kůže,ale to všechno okázale ignorovala, protože při pohledu na Gabriela to jednoduše ignorovat musela.
,,Bohové, to je něco," vydechl a stál se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima. ,,Už mě z toho sezení chytala křeč."
,,Ach tak. Křeč," hlesla Marion poněkud konsternovaně.
,,Jak se jmenuješ?"
,,Co?"
,,Tvoje jméno. Je to hodně nenormální, že se na něj ptám?" povytáhl přísná obočí Rochefort.
,,Nechápu, k čemu ti bude," mínila Marion.
Gabriel přistoupila až těsně k ní a studeným prstem se dotkl stroupku na jejím čele: ,,Tohle mě probudilo. Je na nic být vděčný někomu, jehož jméno neznám."
,,Jsi mi vděčný, že jsem si rozbila hlavu o tvoje koleno?"
,,Tak nějak. Ačkoliv to rozbíjení hlavy nemuselo být, mohla ses třeba jenom píchnout do prstu nebo tak..."
,,Jmenuju se Marion."
,,To je sladké...jmenovala se tak vlastnice nevlastní sestry muže, který si vzal neteř sestřenice mé babičky...počkat, prababičky."
Marion vyprskla: ,,No ne, ty máš paměť. A jak mám já říkat tobě? Nepředpokládám, že bych se tě vbrzku zbavila, když už jsi jednou probuzený. Gabrieli? Nebo vám mám vykat, monsieur Rochefort?"
,,Gabin."
,,Gabin?"
,,Gabriela je Gábina. Tak proč by Gabriel nemohl být Gabin. Matka mi tak říkala běžně."
,,Gabin," zopakovala si pro sebe Marion. ,,Jo, to se mi líbí...ale to slunko se mi nelíbí. Nene, to se mi vůbec nelíbí."
Gabin, který se mezitím s rukama za hlavou uvelebil v trávě ( ne, nevadilo mu, že je pořád ještě mokrá), jí věnoval nechápavý pohled. Tahle holčička ho bude muset hodně naučit. Vůbec jí nerozumí.
,,Co se ti na něm nelíbí?"
,,No, tvrdí mi, že už jsem měla být dávno pryč," zamračila se Marion jako čert a hodila si batoh na záda. ,,Bůhví, kdy se mi podaří se sem zase dostat. Teta mi na to určitě přišla, nedivila bych, kdyby mě zavřela někam do věže. No, kdybychom se neviděli, těšilo mě, Gabine."
Vyhrabal se na nohy, napřaženým ukazovákem jí naznačil, ať ještě počká, a zmizel uvnitř. Slyšela ho šramotit a posunovat kámen po kameni a když se vrátil, měl na sobě stoletou vrstvu v prachu a v náručí toho nejrozkošnějšího kamenného dráčka, jakého si Marion dovedla představit.
Bylo to sotva půlmetrové mláďátko s kulatým čenichem, hebce vypadajícími špičatými oušky a obrovitánskýma, požitkářsky zavřenýma očima. Na ocásku, elegantně stočeném kolem těla, se rýsovaly nedokonalé hrbolky rostoucích ostnů.
,,Vezmi si ho. Zkameněl hned po narození a mám pocit, že jeho matka se nedochovala. A taky ví, kde budu."
,,Nemůžu se táhnout s takovým šutrem, to přijdu ještě později!" bránila se naoko Marion, ale celé její já řvalo, že bez toho božského ještěřího miminka se osud nehne.
A nehnulo.

Když se o 45 minut později snášely na Marioninu oranžovou hlavu hromy blesky tety Pamely, myslela holčička na spící kamínek nahoře ve svém pokoji, na zlatovlasého a zřejmě pěkně ujetého Gabina v Archangel Abbey a měla pocit, že se jí ve Skotsku snad začne líbit.
Gabin se jí líbil. Tak, jak se může dvanáctileté holce líbit muž, který by mohl být jejím otcem. Opatství se jí líbilo. Bylo tajemné a studené a navíc teď i bezpečné, vzhledem k tomu, že se spřátelila s obživlou sochou. Nekonečná louka se jí líbila. Cítila se na ní volně, i když upalovala s přetěžkým kamenem v batohu.
A koneckonců, ti tetini maxipsi taky nebyli tak úplně špatní.