Prosinec 2011

Hrobař - část 16.

31. prosince 2011 v 12:36 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Obě děti stály vedle lůžka, ruku v ruce, stažené krčky. Daniel vypadal hrozně. Poprvé jeho kůže v bledosti předčila vlasy. Zdálo se, že se rozpadne, jestli se ho někdo dotkkne. Lynn už dávno věděla, že Danielova imunita je v troskách. Pracoval za každého počasí, v zimě, v létě, v dešti, v suchu, byl pak sice málem bohatší, než městská rada, ale jeho zdraví to podrývalo. Táhlo mu na čtyřicet, to byl u nich ve městě slušný věk, ale zároveň byl nějak moc mladý na smrt.

Llewelyn dalo neskutečnou práci sehnat někoho, kdo by byl ochotný jí pomoct. Ani slzičky nepomáhaly. Po čtvrthodině běhání po nejbližších uličkách začala propadat zoufalství. Klidně by se přetrhla, jenže ti lidé prostě nechtěli. Bylo jim ukradené, co se komu stalo. Jaksi jim nedocházelo, že na Danielovo místo nemá kdo nastoupit a že jestli ten muž zemře, mají tu mor do dvou týdnů. Nebo jim to prostě bylo fuk.
Ani hanba jim nebyla, když o chvilku později Llewelyn kolem nich proběhla se starým jednonohým pánem v zádech. Měl sice co dělat, aby jí se svou dřevěnou nohou stačil, ale jediný on šel.
Byl to bývalý voják, který v bitvách ošetřoval raněné, takže Lynn měla při vší smůle velké štěstí. Ač byl starý, jeden z nejstarších obyvatel města, disponoval silou dvacetiletých a zkušenostmi lékařů. Při letmém pohledu na Danielovy ránu jenom nespokojeně zasykl, pomohl mu vstát a ovinul si jeho paže kolem ramen tak, aby Daniel na zranění pokud možno nepřenášel váhu. Proto došli až téměř domů a hrobař se propadl do horečkového deliria jen pár kroků od prahu.

Horší bylo, že se ještě pořádně neprobral.
,,Hlavně dostatek vody. ne moc studené, ale teplou taky ne. Měň ty obvazy pravidelně, děvče, ať je ta rána pořád v čistotě," nakazoval důrazně jednonohý lékař a podivuhodně čile ťukal se svou protézou kolem.
,,Mám se ptát, jestli bude v pořádku?" pípla Lynn.
Muž pokrčil rameny: ,,Nejsem ani opravdový lékař, natožpak jasnovidec. To opravdu nevím."
,,Bude."
Llewelyn se překvapivě otočila. Vlček na ni koukal svýma obříma tmavýma očima, jasnýma, vnímavýma a zřetelně opakoval: ,,Bude."
,,Jo," dupla si Lynn a opatrně se usmála. ,,Bude."
Jednonohý jenom zavrtěl hlavou. Ty dnešní děti...

,,Můžeš jít domů," uklidňoval Vlček nejistou Lynn po doktorově odchodu. Koneckonců, byla skoro noc. Ale holčičce se celá ta změna nezdála. Ještě ráno byl Vlček na pokraji nervového zhroucení a najednou je plný života.
,,Je to zvláštní, víš," pokrčil klouček ramínky. ,,Myslel jsem si, že je to kvůli mně. Utekl jsem od maminky. Ona mě neměla ráda, tak jsem šel pryč. Nevím, co se s ní stalo. Pak jsem potkal takovou krásnou slečnu, ale ta asi umřela. Její teta se o mě začala starat a teď umřela taky. Měl jsem ještě jednu tetu, která je taky někde pryč. Ale ono to není mnou. Prostě jsou tu nějací zlí lidé. Jako ta slečna, co bodla Daniela. A já už teď vím, že jim jenom nesmím dovolit, aby mi pořád ubližovali. Teď už budu statečný, víš? Už jim to nedovolím."
Vlček se natáhl a dal Lynn pusu na tvář. Holčička zčervenala a uskočila, až se jí rusé prstýnky rozhoupaly.
,,Ty přece jsi statečný, Vlčku," kníkla, když se trochu vzpamatovala. Nevěděla, jestli má pusu oplatit. Radši jenom zamávala a rychle odběhla do tmy ponořenou ulicí pryč. Babičce beztak už tečou nervy.

Vlček se zachumlal pod peřinu k Danielovi. Hrobař pravidelně oddechoval a jenom hořící čelo poukazovalo na to, že je něco v nepořádku. Chlapec si usmyslel, že bude každou hodinu vstávat a kontrolovat ránu. To zvládne.
Zvládl. Byl celou noc čilý jako rybička, měnil obvazy, čas od času otřel Danielovi čelo mokrou látkou a byl na sebe docela pyšný, jenže po půlnoci se začal Danielův stav rychle zhoršovat.
Napůl se probudil, aby vzápětí zase napůl usnul, horečka stoupla. Přišly halucinace. Vlček už ani neuléhal a jenom měnil obvazy, protože rána začala znovu krvácet a hnisat. To už chlapec uvažoval, jestli se nepřecenil. Recept jednonohého - smíchej vodu s vodou - asi přestával fungovat.

Bylo půl čtvrté ráno a Daniel už zase spal, ale ani zdaleka ne tak klidně, jako předtím. Vlček v krámku drhnul staré obvazy, protože už mu došly a zřejmě bude ještě nějaké potřebovat. Zatím neplakal, ani necítil žádný zvláštní strach, ale volno už mu nebylo. Pootevřenými dveřmi viděl na Daniela a slyšel, jak ze spánku říká nějaké ženské jméno. Zatínal přitom prsty do deky, až mu na hřbetech vystupovaly žíly. Pak toho nechal a zdálo se, že cokoliv se mu zdálo, je to pryč.
Vlček se přemístil k němu na pelest. Teprve teď začínal být unavený, ale do svítání zbývalo pár hodin, to vydrží a až přijde Llewelyn, zdřímne si...až přijde Llewelyn...až přijde...Llewelyn...až....

Vlčkovy se zavřely oči a hlava spadla na hrudník. Usnul, ale výčitky si dělat nemusel, protože téměř vzápětí se Daniel vymrštil do sedu s očima dokořán a zařval tak, že to muselo být slyšet až na náměstí.
,,ARLENE!!!"

Charleyova teta - fotky

30. prosince 2011 v 21:04 | Moi Keiniku Sang |  Divadlo

Charley a Jack. Pro zvětšení klikněte (doufám, že to fakčí).


Kitty a Amy.


Spettique a Jack.


Jack a Brasset.


Pravá donna Lucía.


Falešná donna Lucía. Já tu fotku jenom vidím a padám ze židle, to je konec...


Tuhle fotku hrozně žeru, ten jeho výraz, uáááá. Klid. takže to je...jo, to je Ela a tetička Babberly.


A žili šťastně až do smrti. Lucy a Francis.


Tihle kupodivu taky. Babberly a Ela.

Chcete-li víc fotek a detailů obecně, mrkněte sem, odtud jsou fotky. A trávím tam dost času. Což mi připomíná, že potřebuju Vlčkův kukuč, Filípkův baryton a něco dobrýho k tomu.

Donno Lucío, vy jste SUDOKU!!!

30. prosince 2011 v 20:27 | Moi Keiniku Sang |  Divadlo
Lidičky, já zvládnu hodně. Zvládnu Lupina, kterej si užívá s takřka ještě pubertálním Leonardem DiCapriem, zvládnu nejrůznější porno horory typu Antikrist, dokonce přežiju i Willyho Dafoea v roli prostitutky.
Ale NEZVLÁDNU dvoumetrovýho holohlavýho chlapa, navíc alternaci Javerta, lítajícího po jevišti v sukních a klóbrcu s peřím. To nezvládnu.
Včerejší den byl vzato kolem a kolem úplně na nic. Od rána jsem se NUDILA u počítače, mamá byla v práci a bratr zlobil jako vždycky a já se fakt snažila dělat věci do školy. Myslím hodinu před odjezdem do divadla jsem načala referát o Hondurasu a tím to zhaslo.
Vůbec se mi tam nechtělo. Ani trochu. V autobuse bylo přetopeno, takže mi bylo zle. V činohře jsem byla poprvé, takže zmatená jak lesní včelka Mája. Hromada lidí u šaten, dvě tři židle sem tam, blázinec. Opravdu mi nedělá dobře, když je kolem mě moc lidí. Bolela mě z toho hlava a měla jsem miliarduz chutí sebrat se a jít dom. Hned na fleku. Navrch jsme nemohly najít záchody.
Měly jsme 15. řadu, sedadla 10, 11, tudíž pravděpodobně nejlepší místa, vzhledem k uspořádání činohry. Pak se věci začaly lepšit. Jednak jsem měla na klíně sáček s milánskou směsí (úspěšně zlikvidován ještě před začátkem představení) a před námi nikdo neseděl. Až v druhé půlce se přikodrcal nějaký pán.
No a pak se šlo na věc.

Když zavřu obě oči a sundám si brejle, budu schopná dívat se na nové české pohádky

28. prosince 2011 v 16:33 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Dejte mi jeden jediný rozumný a racionální důvod, proč má náš stát neustále potřebu točit nový pohádky. Protože mě by to opravdu zajímalo. My máme málo pohádek? Hezkých, opravdových pohádek?

Už v roce 2003 jsem se pokoušela dívat na slátaninu jménem Čert ví proč. To mi bylo devět. V devíti letech byla moje dětská duše ještě dostatečně neposkvrněná na to, abych poznala dobrou pohádku a já jsem to vypnula po půlhodině. Mě to nebavilo. Ani TROCHU. Rozhodla jsem se dát té slátanině po pár letech ještě jednu šanci a shledávám ji stravitelnou, ovšem nutno konzumovat s velkým množstvím pečiva a bulinkové vody. Stravitelná je hlavně Csongoru Kassaiovi a jeho neodolatelnému Luciferovi. Vrr, toho fakt žeru. Má fantastický ruce. Leč obávám se, že slátaninu statusu nejblbější české pohádky hned tak něco nezbaví.

Od té doby ovšem jsem odmítala dívat se na nový pohádky. Pořád dokola jsem sjížděla archiv českého filmu, zamilovala se do S čerty nejsou žerty, pořád ještě nenapravila svoje resty vůči Pyšné princezně a každý Štědrý večer koukala na krásnou Libušku Šafránkovou v dosud ničím nepřekonaných Třech oříšcích pro Popelku.

Nicméně tenhle rok jsem se překonala. Poté, co jsem byla sprostě odlifrována hlídat bratra, pustila jsem si Tajemství staré bambitky.
Co k tomu dodat. Tomáš Klus je roztomilý až na půdu, ačkoliv po stránce herecké to kulhá, je to roztomilé. Navíc mi s těma zlatejma kudrnkama připomínal Percyho Wetmora. Nebojte, jsem normální.
Celkový dojem z díla uspokojivý. Nemožný princ, který se musí vydávat za kuchtíka, aby si vůbec mohl dát rande s hrnčířkou svých snů, kterážto je po tatíkovi poněkud drsnějšího ražení. Chytlavé písničky s plus mínus debilními texty, zato ovšem nesnesitelné postavy rádců, jejichž snaha působit zle a vychytrale byla fakt dojemná. Z těch jejich napomádovaných pěti vlasů se mi zvedal kufr. Celkový dojem - ušlo to.

Na popud Rebeccy jsem se podívala na Micimutr. Úroveň pohádky by vyletěla do nebes, kdyby Libušce dali trochu prostoru. Drak vypadá jak debil, bez urážky, dva hezcí chlapci, z nichž jeden je loutkář a druhej vocas, jsou fakt celkem hezcí (zvlášť na Vojtovy nohy bych mohla koukat celej den), princezna milounká a podle mě i dobře zahraná, Jirka Bartoškuj jako král velmi stylový, královna nesnesitelná až na půdu, Dejdarův kuchař fantastický. Vložka s klukem z 21. století úplně zbytečná a pseudodojemný příběh se psem taky. Celkový dojem - líbilo se, docela.
A pak jsou tu pohádky, které vůbec nejsou pohádkami. Například Tři životy. Já jsem zírala s očima navrch hlavy. Mýmu gustu to sice odpovídalo nejvíc, přece jenom to mělo takový temnější podtext, ale mohlo to být rozpracovanější. Ale nechápu, proč se v pohádkách musí producírovat nahé dívky, mlátit bičem chlapci a hlavní hrdina se musí brutálně prát s otcem své milé. Ale bylo to velmi zajímavé. Celkový dojem - líbilo.

Sečteno podtrženo, nové české pohádky jsou čím dál horší, ale v každé se najde imponující postavička nebo okamžik Zbytek je ovšem omáčka bez chuti a zápachu. A tak se prosím, hromadně vyhazují peníze oknem.
Jdu si pustit Peklo s princeznou.

Screenuju - 300: Bitva u Thermopyl

27. prosince 2011 v 21:37 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Mám celých 61 screenů a vůbec nejsem magor, abyste věděli. tak jdem na to.

Momentky

Já jsem právě sežral baterku a teď sežeru i tebe!!!

A přesně tomuhle se říká "ďoura v zemi", víte, děti?

Teda nevím, jak Sparta kope dneska, ale ve starověku...

Nerušit! Leonidas si dělá bábovičku.

To jsou čupr mraky, co?

To je čupr voda, co?

Eh...no...co k tomu říct.

A prej že vajíčka do malty...

Jaké to poetické panoráma!

Oštěp jde po schodech.

Lidi

Theron. Ten charakter se mi děsně zalíbil a to tam byl půl hodiny i s cestou. Politik. Uznejte sami, že se na něj kouká příjemněji, než na NAŠE politiky.

Během filmu jsem získala pocit, že se s povytaženým oočím snad i narodil.

Theron ojíždí královnu...

...královna zabíjí Therona...

...Theron umírá...

...a je mrtvej. Chci jeho háro.

Tak co, mám toho kreténa zabít nebo ne?

Totálně...

zfetovaný...

Orákulum.

A můj Archie milovanej, sladkej, dokonalej...jsem v klidu, jenom ho strašně žeru.

Keep smiling!!!

Archie letí.

Archie zase letí.

Tohle potkat na pláži, tak snad začnu držet dietu, lidi.

Astinos, takové rozkošné, nevinné dítě, co zabíjí obří nosorožce a podřezává jakoby nic. Úžasnej záběr, snad nejlepší z celýho filmu.

Málem bych zapomněla na Archieho bojový postoj.

A kukuč.

Přísahám, že tohle není extáze z omamné vůně Jihlavanky.

Rozhodně by to byla krásná ženská

KUKUČ!!! Prej že nejvzteklejší král starověku.

A právě dostal přes hubu. Asi poprvé v životě. To je nevýhoda, když je jeden král.

Jo. Bejt král je na hovno.

Efialtes, stručně řečený Obludné obludárium, které tak se chová i vypadá.

A na závěr, umírající Archie. Jo, skvělej závěr, já vim. Ale udělat na mě chlap takový kukadla, odpustím mu i to, co neproved a to se tolerancí a solidaritou zrovna nepyšním.

I have a dream...

27. prosince 2011 v 19:19 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Jinak řečeno, proč se zrovna mně zdají takový BLBOSTI? Jen tak pro orientaci a taky vyčištění hlavy vám moje nanicovatá ctěná maličkost přináší 4 z těch nejblbějších snů, co se mi kdy zdály. Měla bych to pomale sepsat a vydat knižně, jelikož by to určitě byl trhák. Leč momentálně jsemť v nudu pohroužena, ačkoliv plnou prdel práce mám, to pročež moje prázdninová lenóra ráčí vrcholu svého dostupovati, tudíž jsem rozhodnutí učinila, že milostivě oblažím nejbližší své snůškou iritujících a nezajímavých keců mých.

Eh, no, nechme toho.
K věci.
  1. Sex s bezhlavým jezdcem. Ne nejsem nekrofil, ano, mám ráda Walkena, ale v MEZÍCH!!! Jenže když se třikrát denně díváte na Ospalou díru, nutně to nechá následky. Ale nebojte se, žádné trauma a averzi vůči sexuálnímu životu z toho nemám, jelikož jsem nic neviděla, nic neslyšela a nic necítila, prostě jsem jenom věděla, že dělám to, co dělám. To je bezva, ne? Na nasrání.
  2. První místo v chemické olympiádě. Což mi připomíná, že bych měla udělat tu češtinářskou. Chápejte, já NIKDY nebudu dělat chemickou olympiádu, natožpak abych ji vyhrála. Navíc, ten sen dopad podobně jako poslední písemka ze zemplu. první půlku, kterou jsem uměla nazpaměť, jsem dala, ale tu druhou, kde byla i nová látka...No a nějaký obrázky (který byly z biologie, btw...jsem natolik vzdělaná, že vím, kam patří řasinkový epitel), to šlo uplně mimo mě. celý mi to nadiktovala Kubi a já ji SLYŠELA , takže to určitě byl jenom sen.
  3. Valčík s Xerxem na bitevním poli. Za to může 300: Bitva u Thermopyl, kterou jsem viděla už aspoň 47x. A taky moje fascinace skutečností, že někdo, kdo má na xichtě víc make-upu než já, může mít hlas jako největší zloun v galaxii. Asi jsou zase skrvny na slunku bo co, protože za normálních okolností bych s dvousetřiceticentimetrovým, polonahým a piercingama ověšeným hromosvodem valčík netancovala ani ve snu.
  4. Lítání na deštníku. Uááá, to byl tak hrozně moc super sen! Každej den vstanu, roztáhnu deštník, udělám hop a letím, protože všechny vzdušný proudy se kvůli mně přestěhovaly metr nad zem. Žel bohu, nemám řidičák na deštník a taky mám maxihovnovej orientační smysl, takže se stalo, že jsem se jednou nestihla dostavit na vyučování, jelikož jsem si zaletěla pro něco do Brna a pak se nemohla vymotat. Rebecca chtěla lítat se mnou, ale byly jsme dohromady moc těžký a letěly jsme asi půl metru nad zemí. Navrch se to ještě blbějc řídilo.
Ne, na víc se prozatím nezmůžu, jelikož mi paměť vynechává. A pak - zdají se mi čím dál větší výblitky, takže tohle bude co nevidět překonáno. Asi jdu screenovat 300, než se mi stáhne Micimutr. A jestli budu dneska v noci tancovat chachu s Leonidem, tak se neznám!!!

Kreslím - Elizabeth

27. prosince 2011 v 13:51 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Já si fakt umím vybrat. Původní obrázek je úplně dokonalej. Nicméně, sotva na to sáhnu a sotva udělám tu chybu, že použiju nejen tužku, ale i PASTELKY, dopadne to...takhle:

Snad poprvé to ale po skeneru vypadá líp, než před ním. Vypadá to hrozně a může za to SKENER!!!

Výplach mozku

26. prosince 2011 v 12:28 | Moi Keiniku Sang |  Básnické střevo
Podívej, ruka!
A hele, tam druhá!
Co se to děje?
Už skončila duha
a poklad furt nikde.
Jen spousta kostí,
co hroby tu hostí
a smrdí, až hrůza.
Pochcípala lůza.
Koukne a vidí
zbytky lidí.
V klidu si tlejí,
živejm se smějí
a je jim fajn.

Princezna z ledu
jede na ohnivým oři.
Mýty boří
a hoří.
Všechno je jinak,
celej řád v prdeli.
My dělali jenom
to, co jsme nesměli
a tak jsme v prdeli
s řádem.
Pokud to půjde, utečem zadem.

Na světě jsou věci,
kterým je všechno jedno.
Latinský kecy
ze židle tě zvednou,
jsou děsně chytrý,
vysypaný z mitry
plné zlata.
A církev svatá
mrtě je prachatá.

Tak.

Věřte, naše rodinné vztahy nejsou zas až taková hrůza...

25. prosince 2011 v 21:29 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Právě jsem vzdala psaní čtenářskýho deníku, protože mě to naprosto zoufale nebaví a jdu se věnovat něčemu, co mě dokonale dostalo.
Definitivně jsem nabyla přesvědčení, že zbožňuju konverzační drama. Ať už jde o "Hanebný pancharty", "Konferenci ve Wansee" nebo "Lva v zimě". Právě se "Lvem v zimě" se vytasila naše dějepisářka a celýho 21. 12. jsme koukali na bednu. Jestli se bavilo pět lidí, tak moc, ostatní znuděně vzdychali a hráli piškvorky. Pitomci. Bylo to boží.
O co zhruba go.
Jindřich II. Plantagenet má rodinu za všechny prachy - nanicovatou vychytralou manželku Eleonoru, povedené synáčky Jana, Richarda a Geoffreye.
Eleonora proti Jindřichovi zbrojí ve spolupráci se synem Richardem a Jindřich ji zavře do věže jako v pohádce. V čase, kdy se Lev odehrává, je Nora v domácím vězení deset let.
Přicházejí Vánoce a Jindřich se rozhodne vybrat ze svých tří synů definitivního nástupce. On sám chce Jana, Eleonora Richarda a Geoffrey Geoffreye. Do toho potřebuje Jindřich provdat svou milenku Alais, kterou si vzal ke dvoru pro věno a totiž Gaskoňsko a do toho se mu taky moc nechce, takže přijíždí ještě Filip II. August z Francie, aby se teda nějak dohodli.
Takže vznikají výbuchy emocí a hádky, při kterých vám vaše rodinné sešlosti budou připadat jako procházka růžovou zahradou. Ztratíte se v ději hned, jak to půjde, za chvíli nepoznátre, kdo má koho vlastně rád a čí uzemí kdo chce, lepší je uazvřít to s tím, že všichni všechny nenávidí a všichni do jednoho jsou to charaktery křivý jak paragraf.

Jindřich

Tohle není zrovna jeho typická póza.
Jindřich je prostě chundelatý anglický král, velmi šarmantní, milovník žen a vína, ale všeho s mírou. Jeden z nejmocnějších anglických panovníků, schopný věznit svou ženu a zároveň s ní vést tvrdý boj ohledně nástupnictví.
Peter O´Toole nikdy nezklame, ačkoliv už je starý a asi dost unavený. Občas jsem se tu bála, že ho klepne pepka, byl fantastickej, geniální, nejlepší a ani na vteřinu jsem o něm nepřemýšlela jako o Petrovi, nýbrž celou dobu jako o Jindřichovi.

Eleonora

Na vězněnou královnu veselá a rozšafná ženština, která na svůj věk vypadá velice dobře. Nadržuje Richardovi, kuje pikle a projevuje patřičné emoce podle potřeby - je buď chladnokrevná nebo hysterická. Když si ji Jindřich bral, byla nejbohatší ženou kontinentu - Akvitánie byla nejbohatším územím a tak byla Nora nejbohatší ženou.
Katherine Hebpurn, jedna z nejkrásnějších hereček ever, tu předvádí dojemný herecký koncert a její milující maminka je rozkošná až na půdu.

Jan, Richard a Jeff

Jan



Všichni tři chtějí být králem a dva mají slušnou naději. Jednoho chce matka, druhého otec a třetí co si neudělá, to nemá. Jeff je de facto sám proti všem, Jan je poněkud retardované stvoření, se kterým každej zametá, jak se mu zrovna hodí a Richard je voják, který se nevzdá a je si jistý svým vítězstvím. Takové sladké ratolesti, že?
Debut Anthonyho Hopkinse!!! Málem jsem se vyvrátila, když jsem to zjistila. Okouzlující, zvlášť když mu Eleonora říká "jehňátko", brrr.

Filip


Sladký, mladičký Filípek, ze kterého jsem umírala smíchy celou dobu (respektive když jsem si to pouštěla doma). Je pseudoperfektní a uhlazený stejně tak, jako je Jindřich chundelatý a poněkud neotesaný. Byl prvním králem, který začal dobývat na Angličanech území a má nepočítaně želízek v ohni.
Timothy Dalton. Ty VOLE!!! Budoucí agent 007. Tohle. Takový DĚCKO.

Ovšem neskutečný množství hlášek. Fantastických hlášek, při kterých celá třída explodovala smíchy v těch pár vzácných okamžicích, kdy dávali pozor.

Jan: ,,Richard se bude ženit?! Jako hned teď? Hned...hned teď?!"
Eleonora: ,,Vždycky jsem se obdivovala, jak ti to rychle myslí."

Alais: ,,Nemohu být vaší milenkou, když se vdám za vašeho syna."
Jindřich: ,,Proč ne, tomu to nebude vadit."

Jindřich: ,,Co mi to dáváte?"
Eleonora: ,,Jste jako dítě, pořád zvědavý."
Jindřich: ,,Je to těžké....to je můj náhrobek! Eleonoro, rozmazlíte mě!"

Jindřich: ,,Hochu, neopovažuj se nikdy říkat králi do očí, že je lhář!"
Filip: ,,Já NEJSEM kluk! To platí pro všechny!"
Jindřich: ,,Hochu...."

Jindřich: ,,Já kašlu na smlouvu! A na Francii taky! Nevzdám se, dokud budu živ, nikdy!"
Filip: ,,Váš život a nikdy, to jsou dva rozdílné časy!"
Jindřich: ,,Ne na mých hodinkách, kloučku!"

Eleonora: ,,Je to syn Ludvíka. Chudák Ludvík. Kdybych mu byla schopná rodit něco jiného, než samé holčičky, byla bych dosud královnou Francie a my bychom se nikdy nepotkali. Taková je, moji zlatí, úloha sexu v dějinách."

Vzhledem k tomu, že film má dvě hodiny a chvilku, je zhola nemožné, vypsat všechno. Takže zlomek. Fakt se na to podívejte, stojí to za to. Díky bohům za starý filmy.

Tuomas má narozeniny, myyy máme přání jediný...

25. prosince 2011 v 11:56 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence

Tak, tak, Tuomas má dneska pětatřicet. Nemohla jsem si to odpustit, protože jeho není nikdy dost, že ano. Tak ti, Tomíku, přejem všechno nejlepšejší a hlavně zůstaň pořád tak sexy a hrej pořád tak dobře jako dosud, protože pokud půjdou hudební ikony Finska do kytek, půjde do kytek celá metalová scéna (nebo aspoň její většina).

Pro ty, kteří neví, která bije. Tuomas Holopainen, pianista, klávesista a skladatel, člen hudební skupiny Nightwish a For my pain se narodil na Boží hod vánoční v roce 1976 ve finském Kitee. Má dva starší sourozence. Jako teenager prý nevedl žádné extra kolektivní zábavy a rád četl To mi někoho připomíná...Jo mně taky. Ve škole míval hodiny klavíru a klarinetu.
Skupina Nightwish se zrodila v jeho hlavě v roce 1996. Od třinácti let se znal s Tarjuškou, právě díky hudební škole a tak dali hlavy dohromady a voilá. Žel bohům se Tarja v roce 2005 zdekovala, prý kvůli konfliktům s ostatními členy kapely.
A na závěr videjko, šlohnuté z Youtubka.

Miluju koledy

25. prosince 2011 v 11:10 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence

Ne, opravdu. Třeba tuhle francouzskou mám nade všechno ráda a zpívám si ji už 48 hodin...vlastně víc, 72. Když ale mluvím o koledách českých, je mi místy až blivno. Texty jsou vesměs debilní, neustále se opakují tytéž motivy a nápad veskrze žádný. Z Tiché noci mi naskakuje ekzém.
A proto byly vynalezeny "jiné" koledy.
Začala bych touhle...věcí. Je to velice působivé provedení další typické francouzské koledy "Il est né le divin enfant", tedy "Narodil se boží syn", které vyoslila prastará skupina Siouxsie and the Banshees. Francouzi a francouzštináři, zacpěte si uši, jinak vám je ta výslovnost urve. A vzhledem k věku omluvte zhoršenou kvailtu videa.

A teď ten zbytek.

A moje oblíbená Tichá noc. Nebýt Manowarů, v životě si tu koledu už neposlechnu.

A tohle je největší sviňa chytlavá:
Ou, to jsem neměla dělat...
A teď jsem něco chtěla a nemám paáru, co to ksakru bylo...no, asi to nebylo důležitý.


Jingle bell jingle bell jingle bell rock...

Postvánoční kecy v kleci

25. prosince 2011 v 10:45 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Nazdar kapry a řízky s bramborovým salátem, cukrovím a jinými vánočními zázraky přežrané lidstvo! Jak se říká, podle sebe soudím tebe, že? Eh...jo, přesně tak.
Jak jste si všimli, ani jsem vám letos nepopřála veselé Vánoce a všechny ty nesmysly. Přijde mi to totiž BLBÉ. Dost na tom, že jsem byla nucená rozesílat přáníčka pomocí Donnieho. Je to meosobní, technické a vůbec. V tomhle směru jsem hrozně staromódní. Co budeš dělat, až na trh vtrhnou hologramový vánoční stromečky?
Ještě nikdy za celých sedmnáct let mé nanicovaté existence se mi nestalo, že bych JEŠTĚ na Štědrej den pekla cukroví, případně že bych dostala nějakých pět a půl ozdoby, vypelichaný, dvacet let starý koště a "udělej stromek". A to i přesto, že pokud jde o vánoční koště, moje aranžovací schopnosti zděšeně balí teplé ponožky a prchají na Aljašku. Ale jsem dobrá, zvládla jsem to, navíc máme prostě hrozně hezký ozdoby, plyšový a barevný. Chudák koště teď ale vypadá jako chovanec psychiatrické léčebny v cele s nejvyšší ostrahoou - namotala na něj asi deset řetězů. Jsou tam čtyři a kušuj!

Taky jsem přišla na to, že už jenom kvůli jídlu stojí za to ten blbej a drahej svátek slavit - namísto kapra byla velryba, jak jsem se zmiňovala v nějakém aktuálním výžbleptu, navíc zombie velryba, leč díky Odinovi, na talíři už se nemrskal. Zřejmě se krátce po naporcování odebral do rybí Valhally. A byl moc moc moc moc moc moc moc moc moc dobrej, ha! Miluju kapra...mnohem víc, než cokoliv jinýho, co se dá jíst. Vezmeme-li v potaz, že jíst se dá teoreticky všechno...
Abych se konečně dostala k jádru věci a totiž k dárkům. Nesnáším balení dárků a neumím balit dárky, takže jsem z té spousty papíru a izolepy měla akorát migrénu. Nicméně dílo se v rámci možností povedlo. Ehhh...no....
Na to, jak na prd celej den byl, se večer mimořádně povedl. Nekonalo se žádné emocionálně nabité divadýlko s objímačkou a slzičkama a já se náhodou i docela bavila. Dědovy a babiččiny hlášky jsou prostě něco.
"Ježíšek" se vcelku překonal. Dostala jsem
  • sadu miniparfémů od Mary Kay - od každýho dámskýho jeden. Hrozně se mi to líbilo. Mamka to schraňovala jak dlouho, pořád se snažila to prodat a nakonec to dala mně.
  • puzzle Aztec Queen. Ty byly doma už bůhví jak dlouho, objednaly se zároveň s Ramsesem a já o tom neměla ani páru, vlastně jsem počítala s tím, že puzzle nebudou. Joo, jsem nadšená! Fakt? U tebe je těžký poznat, kdy si děláš srandu.
  • punčocháče. Konečně!!! Mám jedny a ty jsou děravý jak cedník. To je tak, když kupuješ oblečení na pouti. No co, tvrdili mi tam, že je to česká výroba.
  • sluchátka, pro jistotu hned dvoje. Zvuk nic moc, ale přežiju to. Snad.
Bráchovi jsem koupila vojáčky, tatíkovi kuchyňskou chňapku Protože někomu, kdo se zajímá jenom o jídlo a modely aut, z nichž jeden stojí dva litry, je těžký něco kupovat., mamá si vybrala šálu. Babičce a dědovi jsem dala čtyři familiární ufonky vlastní výroby a věnováním rozbrečela babičku. Já jsem prostě dobrá, heh. Nedělej ten blbej zvuk!!! Aspoň o Vánocích ho prosim tě nedělej!!!

Celej den mě totálně vyčerpal, takže na slavení se schizofrenními kamarády Třeba se mnou nebo Nickiem, co? Hej! To sem nepatří, jo? Kde jsem to byla....jo, nezbyl čas. Hodlám to v nejbližší době napravit.
Jako třešinku na dortu bych zmínila fakt, že ten pořezanej malíček mám nějakej necitlivej.
A teď jdu dělat něco perspektivního. Jo, měla bys začít číst povinnou četbu nebo knížky na socku, nebo...ne, nechci ti zatěžovat svědomí. Pozdě!!!!

Hrobař - Vánoce pro Daniela

24. prosince 2011 v 10:15 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Těžce sentimentální a se samotným dějem absolutně nesouvisející mega díl, který jsem si prostě nemohla odpustit.

Ééééh, nadpis...co třeba - MUFFIN

22. prosince 2011 v 21:25 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Tak jsem se zase rozhodla oblažit vás snůškou nepodstatných keců v kleci. Psala bych, až by to svítilo, ale nemám ponětí, co. Takže budu kecat nesmysly, hahá.

Za prvé, nejradši bych se neviděla. V životě jsem neměla takovou chuť ukousnout si hlavu a dát si ju k snídani s kakaem jako dneska. Dala jsem nezabalenej keramickej "svícen" do jedné kapsy s taktéž nezabalenou Helou. A co nestalo, její dotykovej displej teď vypadá jako Bagdád po náletu. Výborný, doopravdy výborný.

Za druhé, máme pětikilovýho zombie megakapra. Není to prostě bezva, když se vám podříznutej kapr začne mrskat v tašce a mrská se i po skoro dvou hodinách doma? Bude ze mě zombie, když s ním zombie kapra? Asi ne, co?

Za třetí, dneska proběhl ve škole jakejsi pseudoJežíšek. Rozdávala jsem laky na nehty a všechny se mi mrtě líbily. Šárce růžovej, i ten se mi líbil, Verči černej, ten mám, Kláši neonově žlutej, ten by se taky hodil, Rebecce stříbrnej, uááá a Káči zelený třpytky, taky hustej.
Obdržela jsem zlatou kachnu, dva náhrdelníky, medvědolva (když jsem ho ukázala bráchovi, prhlásil, že je to pes), kterýho jsem pojmenovala Beckett, muffin s náušnicema, špendlík se sebevrahem a kresbu chat-katze s křídlama.
Chat-katze je speciální druh kočky, abyste věděli.

A na konec jedno poučení - děti, nehrajte si s formičkami na dlapky, je to nebezpečné. Pravou ruku mám oblepenou a všichni mi říkaj, že vypadám jak Dobby. Zkrátka jsem natlačovala těsto do formiček a hádala se s maminkou. Top byl ten výstup s bratrem, kterej jsem pak rozebírala s Ramsesem*Dokonce mě utřela z prachu, chápete to?*. Ten hajzl malej *Cooo?! Prosím tě, nebuď tak vztahovačnej, faraone.* , co mám na malíčku, pořád nechce přestat krvácet.

Mám hlad.

Kterak se faraon počtvrté uráčil k plebejce promluviti

21. prosince 2011 v 21:25 | Moi Keiniku Sang |  Anorganické výlevy
Jé! Ty ještě žiješ? A utíráš mě z prachu?! Sutech se polepšil a mně to uniklo?
Ani ne, podle horoskopu jsem Sutech já. Spíš se o Vánocích nechci bavit s někým zaprášeným?
Aha, Vánoce. Zase budete zdobit strom?
To ještě není tak jistý. Všichni by se na to nejradši vybodli.
Podle toho, jak to říkáš...
je poznat, že bych se na to nejradši vybodla taky, že? Máš recht, zlato.
Nesnáším, když jsi v takové náladě. Co se ti stalo?
Co se mi stalo? Vcelku nic, jenom mi můj milovanej mladší bratr udělal scénu a řval, že se mnou nebude doma, že jsem na něj vždycky zlá.
A jsi?
Myslíš, že jsem chtěla sourozence jedenáct let, abych pak na něj byla zlá?!
No, to asi...ne.
Určitě ne. Prostě ho proti mně poštvali.
Podal bych ti kapesník, žel Horovi ale nejsem 3D.
I tak ti děkuju.
Asi jsme si zbyli.
Víš, kdyby to nebylo hodně netaktní, řeknu, abys byl rád, že jsi mrtvej.
Kdyby to neznělo blbě, řeknu, že JSEM rád, že jsem mrtvej.
He. A to jsem si říkala, co všechno musím dneska udělat...
Co to máš za...barvičky?
Lak na nehty. Nic pro tebe. věř mi.
Ale je to hezký.
*ticho*
Neptáš se, k čemu to je?
Nevypadáš, že bys měla náladu mi něco vysvětlovat.
Musíme zapracovat na tvým odhadu, faraone. Vyjímečně tu náladu mám. Tyhle barvičky, jak říkáš, se patlou na nehty. A pak je to barevný a strašně kawaii.
Kawaii?
Japonsky roztomilý.
Ty umíš japonsky?
Jenom pár slov. Je to super řeč. Jednou se to naučím. Po italštině.
Naučil bych tě staroegyptsky, ale obávám se, že můj rodný jazyk už poněkud vyprchal. Vlastně pochybuju, že jsem ho kdy uměl.
Ty nikdy nepřekousneš, že jsi jenom obrázek, viď?
No...asi ne.
Neboj, až si tě pověsím na zeď, bude z tebe obraz.Prvních pár dní budeš mít asi migrény z mé drahé rodiny, ale zvykneš si.
Hlavně na tebe budu vidět. Smrdí to z tebe nějakou zvrhlou hloupostí.
Tak se obvykle říká sebevraždě. Já se nechci zabít, neboj.
Radši to budu dělat společnost jako obraz, než jako mrtvola. Jdi už spát. Vypadáš hrozně.
Děkuju teda.
Není zač.

Je ho sice škoda, ale neznala jsem ho a na chleba mi nedal

20. prosince 2011 v 20:00 | Moi Keiniku Sang
Neprožila jsem komunismus ani převrat a když byl Havel prezidentem, byla jsem tak malá, že mi to bylo jedno. *Teď jsi velká a Klaus je ti celkem jedno taky.* Tudíž nemůžu posoudit, zda to, co pro republiku udělal, bylo pro mě, jakožto občana ČR přínosné nebo ne. Možná, kdybych byla starší, budu tíhnout spíš ke komunismu. Nebo k neonacistům, co já vím.
Lidi, kteří to zažili, to komentují dvěma způsoby. Stejně tak něco jinýho slýchám ve škole a v nejbližším okolí. A pak nevím, co z toho si vybrat, čemu věřit a jaký obrázek si udělat a už mě to dost štve. *Na totalitě je dobrá přinejmenším jedna věc a totiž, že všichni melou to stejný.*
Mám ale pocit, že se to s tou glorifikací Havlovy osoby kapík přehání. Všichni zřejmě očekávají, že se celej svět zblázní z našeho exprezidenta. Den po jeho úmrtí jsem četla na Seznamu dotčené titulky "Čína Havlovu smrt zasklila, Kreml mlčí." A co mají jako dělat? Snad mají svých starostí dost, ne? To my jsme přišli o osobnost. Nemluvě o tom, že se taky nijak široce nevyjadřujeme k úmrtí Kim Čong-ila a neděláme si starosti, co s tou ubohou Koreou teď bude. Ale z Havla bude bulvární materiál ještě rok a běda, jestli se Dáša objeví s někým na veřejnosti. Hned bude za běhnu, která neumí uctít manželovu památku.

Pokud jde o to, že měl národu ještě co říct, s tím klidně souhlasím, ale upřímně, je mi to jedno. Jako dramatik nebo literát mě neoslovil, absurdní drama se mi vyloženě nelíbí. Jistě, možná jsem to nepochopila. *Ale když usínáte nad čítankou, je věru těžký hledat poselství ducha.* Protože ne, nežila jsem v jeho nejkritičtějším období (OF, Charta 77) a tudíž ne, neumím si představit, jak těžká nebo jaká doba to byla.
A co se revoluce týče, prý to bylo celé domluvené. No tak kde jsme. Ještě někdo se mě může zeptat, proč se nezajímám o politiku.

A na závěr - snad poprvé musím říct, že tohle je nevhodné téma. Blogy jsou zálibou hlavně dospívajících, nemýlím -li se a to činí z lidí, kteří v Havlově případu ví, o čem mluví, drastickou menšinu. Takže psát, jaký to byl hrdina, pomalu ho svatořečit jenom proto, že to dělají všichni ostatní, je pokrytecké a ubohé, nezlobte se na mě. To už je snad lepší to přejít. Nějak se mi nechce věřit, že ty třináctileté dívky mají páru o charakteru a zásluhách našeho "největšího Čecha" natolik, aby mohly psát "odešel úžasný člověk, bla, bla, bla...". Když se jich pak zeptáte, v čem byl tak úžasný, budou tupě zírat a mlčet.
Stejně tak vyjadřovat se stylem "je mi z vás špatně, jste uplně blbí, že Havla kritizujete, atd." je poněkud ukvapené. Dotyční blbí a zblití hodní lidé mají zkrátka jenom odlišný názor na věc, respektivě na Havla. Ten můj je velmi neúplný a vlažný.

Takže shrnuto, podtrženo - stalo se, 75 let je krásnej věk, ale jednou tam musíme všichni. Udělal hodně, některým se to líbí, některým ne a je to každého věc. V něčem musel být dobrý, když se dostal tak vysoko, a chyby dělal taky, byl to přece jenom člověk. Nečekala jsem, že umře, ale bůhvíjak široce se tím zabývat nehodlám.
A mimochodem, pojmenovat letiště v Ruzyni po Havlovi se mi zdá jako dobrý nápad. Je pravděpodobnější, že napíšu dobře "Havlovo" než "Ruzyňské". Ovšem proč chtějí přejmenovávat i blbej Zelnej rynk v Brně, to už mi nějak uniklo. *Jak mu pak budeme říkat? Havlák? Asi těžko.*

Třetí říše mi leze na mozek

18. prosince 2011 v 14:36 | Moi Keiniku Sang

Doufám, že časem najdu nějakou lepší fotkou, nicméně s Rebeccou si tak probíráme Lidice na ICQ a ona mi pošle odkaz na nějakou galerii a tam na mě vyjede Heydrich a komentářem "najít představitele Reinharda Heydricha zřejmě nebyl problém". Já na tu fotku tak koukám a najednou zjistím, že má stejnej tvar očí jako Geoffrey Rush a začnu řvát na celý kolo "To je Barbossa!"
A teď jsem se prostě s tímhle poznatkem musela pochlubit, takže to ve vlastním zájmu ignorujte a dál přemýšlejte o Rushovi jako o charakterním herci a o Heydrichovi jako o blonďaté bestii, pražským katovi nebo jak chcete.

Páni, ta fotka je fakt blbá. Ne, nejdu hledat jinou, jdu dělat deskriptivu!!!!

Otvírám staré hroby...

18. prosince 2011 v 14:14 | Moi Keiniku Sang
...respektive uklízím a náhodou jsem narazila na svou plážovou tašku plnou brázků a papírů vůbec. Ležela, chuděra, několik let ve skříni (dobře, možná dva roky, no) a já si na ni nikdy nenašla čas. Nicméně, úklid je, jak známo, skvělá terapie a včerejší depka je relativně pryč a to i přesto, že mi přišli na to ujídání perníčků. Stejně jsem je pekla já, tak co.
Tak tedy k věci, totiž k obrázkům.

Začnu menší kuriozitou z mého plakátovacího období. Konkrétně se jedná o nejlepší urvanou hlavou, jakou jsem kdy nakreslila a pochází z "plakátu" k filmu, který, až budu prachatá a budu bydlet v tom Hollywoodu, určitě jednou natočím.

Jeden čas jsem hrozně ulítávala na gothic obrázcích. Pohybuje se to kolem roku 2008/2009 , možná i dál, a já mám dojem, že jsem tehdy kreslila líp, než teď. Holt ještě nikdo nepotlačoval tolik moji kreativitu.

Tahle kresba strašně nadchla dědu. Pamatuju si, jak se rozplýval, kolik bych za to dostala v nějakým časopise. Prostě děda. Líbí se mi ty křídla a štve mě, že je to takový zašedlý celý. Celkem chápu, proč prof nechce, abychom rýsovali na recyklovanej papír, zato nechápu, jak jsem na něj kdysi mohla kreslit.

Vějíř je úžasná věc, zvlášť když se vám nechce kreslit druhá půlka ksichtu.

Á, můj hyperoblíbený motiv, pohřební růžička.

Kostík!!! Proporčně je to hrozný, vlastně to vůbec nevypadá jako lebka, ale hrozně se mi to líbí, což se mi u mých obrázků nestává moc často.

A konečně období napůl emo obrázků, který zvlášť ve škole slavily úspěch. Jak říkám, moje kreslící schopnosti jdou dolů, dolů, dolů...



No, takže to bychom měli. Teď bych se konečně mohla věnovat nějaké perpektivnější činnosti, třeba deskriptivě. No dobře, to zrovna není moc perspektivní, aspoň v mým případě, ale budiž.

Hrobař - část 15.

16. prosince 2011 v 20:41 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Vlček se probral po necelé hodině. Nepromluvil ani slovo, jenom seděl v rakvi s očima vytřeštěnýma před sebe a mechanicky se kýval. Dopředu. A dozadu. Dopředu. A dozadu. Dopředu...
Daniel zůstal ležet na stole s rukama přitisknutýma na ránu a stočený do klubíčka. Lynn chodila od jednoho k druhému a začínala propadat zoufalství. Daniel jí s obličejem staženým bolestí tvrdil, že je opravdu v pořádku a Vlček pro změnu nemluvil vůbec.
Holčičce se draly slzy do očí. Aby byla aspoň zdánlivě užitečná, několikrát šla zkontrolovat, jestli se jejich směrem nehrnou nějací nadšenci s vidlemi a loučemi a veleopatrně svlékla Danielovi ohořelou pláštěnku. Hrobař jí za to děkoval křečovitými úsměvy.
Zůstala dlouho do noci. Uložila Vlčka a pomohla do postele Danielovi. Hrobař ulehl tak, jak byl, v od popela špinavých šatech. Naposledy ujistil Lynn, že je opravdu v pořádku a zachumlal se do deky tak přesvědčivě, že mu to uvěřila.

Vlček byl vzhůru s rozedněním. Ulice byly lehce šedivé od popela a on se ze všech sil snažil nemyslet na to, čí ten popel je. V krku mu vyrostla tuhá hrouda, nemohl mluvit. Žaludek přestal přes noc existovat, pouhý pohled byť jen na vodu v něm vyvolával odpor. Oči měl suché a pálily ho.
Sedl si do stejné rakve jako včera a přitáhl si kolena k bradě. Seděl tak a nemyslel zhola na nic, dokud nepřišla navyspalá Llewelyn, plná starostí o své dva chlapce, jak často říkávala doma se zvláštním dospěláckým podtónem v hlase.
Přinesla jako vždy koláč a jako obvykle se zeptala, kde je Daniel, protože při pohledu na Vlčka, stejně apatického jako včera, nevěděla, na co se má zeptat. Chlapec jenom namířil hubený prstík někam dozadu. Neměl nejmenší ponětí, kde je Daniel.

,,Dane?"
Žádná odpověď. Lynn si povzdechla. Vešla bez zaklepání do malé místnůstky, která Danielovi sloužila jako ložnice a povzdechla si znovu, protože tam nikdo nebyl. Dokonce i ohořelá pláštěnka zmizela.
Holčička se s hraným zoufalstvím chytla za hlavu: ,,To snad ne!"
Vyběhla ven. Nemělo smysl Vlčkovi nakazovat, aby raději nikam nechodil, protože se zdálo, že hodlá v té rakvi strávit celý den. Navíc teď měla Lynn jiné starosti.
Městský hřbitov, nacházející se kousek od hrobařova domku, se skrýval za velkou zdí a kovanou bránou o níž se říkalo, že stála tolik jako purkmistrův palác. Město trpělo šílenou paranoiou, pokud šlo o vampyrismus či cokoliv se vstáváním z hrobů. Udělali by všechno možné, aby potenciální obživlé mrtvoly udrželi na hřbitově. Daniel a Llewelyn si jenom významně ťukali na čelo.

Dnes byla brána pootevřená. Lynn se protáhla dovnitř a začala volat Danielovo jméno. Padalo do měkkého hřbitovního ticha a zůstávalo bez odpovědi.
Llewelyn stísněně vykročila mezi hroby. Od té doby, co jí umřela matka a ona málem spadla do hrobu za ní, měla ze hřbitovů menší hrůzu, leč v přátelství s hrobařem jí to nijak nebránilo. Tehdy se s Danielem potkala poprvé a ačkoliv měla správně zrovna oplakávat matku, upřímně ji ten člověk fascinoval.
V poslední době si ale začala říkat, jak bez ní předtím vůbec mohl přežít.
Hroby si tu stály, jako by se nechumelilo. Náhrobní káme Lynniny maminky začal před rokem zarůstat mechem a Lynn se intuitivně zastavila, aby ho oloupala. A možná to bylo dobře, protože konečně zaslechla těžký, chrčivý dech, který až dosud přehlušovala svými kroky.

Daniel ležel na zemi vedle nedokončeného hrobu a třásl se po celém těle. Přes tváře mu stékaly kapky potu, ale evidentně mrznul.
,,Dane," vydechla zděšeně Llewelyn.
Pomohla mu do sedu.
,,Panebože. Klepeš se, co je stebou? Promiň, ale ty jsi idiot, víš to? Proč jsi sem chodil. Vysvětli mi, proč jsi sem chodil?"
Sáhla mu na čelo. Vůbec nevnímal a úplně hořel. Llewelyn si najednou nemohla vzpomenout, jakou jehlou mu včera zašívala ránu. Ránu, která teď nejenže znovu krvácela, ale navíc i hnisala a šířila kolem sebe rudou skvrnu.
Bylo to zanícené.

90 otázek o mně

14. prosince 2011 v 17:15 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
1. Celé jméno: Barbora Kap...zbytek si domyslete, pomůže, když vezmete všechny církevní stavby co vás napadnou. Zkuste i církevní hodnostáře.
2. Přezdívky: Bába, Moi
3. Narozena : před sedmnácti lety
4. Místo narození: Brno
5. Znamení: (těžká)Váha
6. Pohlaví: žena
7. Moje škola: osmiletej gympl
8. Moje třída: SEX....ta
9. Krajina: Myslíte Jihomoravský kraj?
10. Město: houby město, prdel světa je to...
11. Barba vlasů: hořká čokoláda, pendlující někde mezi fialovou, bronzovou a černočernou, záleží na světle. A btw, nikdy jsem se NEOBARVILA.
12. Délka vlasů: Po lopatky?
13. Barva očí: modro-hnědá (prý mám jedinečný duhovky, haha)
14. Poznávací znak: kanady, skoro mužskej hlas
15. Brýle: Jo. Od čtyř let.
16. Piercingy: Nein.
17. Tetovaní: Já chciiiiii!!!!
18. Pravačka/levačka: Pravačka, která je na všechno levá.
19. Moje výška: Plus mínus 160 cm.
20. Moje šířka: Mám ideální ženské míry, jenom ke každé musíte 10 cm přičíst...
21. Přítel: Všichni se mě bojí...
♥ PRVNÍ:♥
22. Moje první nej kámoška: Darča. prospěch měla hroznej, ale na blbosti nás užilo, nicméně první hlubší přátelství bylo s Evou a Janou. Ani s jednou už si teď nemám co říct. Dobrý, ne?
23. První cena: 3. místo v recitační soutěži. Ve 2. třídě.
24. První sport: Tanec a gaučink.
25. První zvíře: bratr
26. První dovolená: Krkonoše...v zahraničí jsem byla až před dvěma lety se školou a byly to nejlepší dva týdny v mým životě, uáááá!!!!!
27. První koncert: V osmi letech Karel Gott s mamkou. A šla bych zase.
♥ NEJ :♥
28. Film: Mění se ob týden...momentálně jsem si oblíbila antické řežby všeho druhu. Spousta polonahých namakaných chlapů, chápete.
29. Tv program: Nekoukám na telku.
30. Barva: černá
31. Zpěvák: Snad ani nemám...možná Marylin Manson, ale jenom něco.
32. Zpěvačka: Tarjuška Tururenová!!!!!
33. Skupina: Všechno, co hraje metal, hardrock nebo aspoň rock.
34. Písnička: Taky se mění ob týden. Momentálně vede Reich mir die Hand od Blutenegela. No, i když...
35. Sladkost: Všechno!!! Ale čokoláda je prostě čokoláda.
36. Chlast: Bílej burčák, likéry všeho druhu, Mattoni Mojito.
37. Restaurace: Jím ze zásady doma anebo v Mekáču a to fakt NENÍ restaurace.
39. Herečka: Ve filmech koukám po chlapech, ale Meryl Streepová nikdy nezklame.
40. Oblečení: Kostýmek. Kalhotovej, klasickej...
41. Boty: Kanady, lodičky.
42. Předmět v škole: Cokoliv, hlavně ne matiku, fyziku, deskriptivu ani nic na ten způsob.
43. Kniha: Tak to bych tu byla do zítřka...např. Scottova sága.
44. Časák: Epocha, Historie, Enigma...ale že bych na to měla prachy, to se říct nedá.
♥PRÁVĚ TEĎ:♥
45. Cítím: Hlad. Ale trucuju a nechci ty hnusný brambory, takže si budu muset vzít rohlík.
46. Vidim: Zfetovaný Orákulum.
47. Potřebuju: Napsat osnovu na seminárku.
48. Jsem: Doma.
49. Jím: Nic. To si užijte, tahle situace moc často nenastává.
50. Piju: Taky nic. To už není tak neobvyklý.
51. Chci: Nejít zítra do školy.
52. Dělám: Všechno, jen ne to, co bych měla.
53. Poslouchám: 300: Bitva u Thermopyl. Už to znám skoro nazpaměť.
MOJE BUDOUCNOST:
54. Děti: Ani za nic.
55. Svatba: Pokud vůbec, tak hodně velká a krásná, ale myslím, že to nehrozí.
56. Auto: Kdepak. Motorka.
57. Město: Hollywood!!!
MŮJ VYSNĚNÝ MUŽ:
58. Vlasy: Nevím.
59. Délka vlasů: Taky nevím.
60. Oči: Opět nevím.
61. Výška: Aspoň sto osmdesát.
62. Rozkosny abo sexy: Obojí, vrau.
63. Romantikus bo priřirozený: Přirozený romantikus.
64. Tlustý bo chudý: Štíhlý, v mezích svalnatý. Arnieho nechci, tyčku taky ne.
65. Hravý bo vážný: Ode všeho trochu.
66. Něžný bo vášnivý: Jak jsem řekla...
67. Sukničkář bo věrný: Podle sebe budu soudit jeho. Já nevěrná, on nevěrný. Buď budeme spokojení oba nebpo se rozvedem. Easy.
68. Problemář bo Mr. Ticho: Vrána k vráně sedá...tak co byste tak řekli.
UŽ JSEM NĚKDY:
69. Políbila cizího člověka: Otázka je, kdo je cizí...
70. Chlastala: Tož ještě som sa neožrala.
71. Fajčila: Ne. Nikdy. I když je to místy velice elegantní a já občas mívám strašnou potřebu něco mít mezi rty ( v důsledku toho neustále hryžu propisky).
72. Zdrhla z domu: Mockrát přemýšlela, nikdy neudělala.
73. Si něco zlomila: Jo. Tuhu u kohinorky číslo jedna.
74. Chodila s klukem: Jo! Asi týden. No, holt jsem byli malí a blbí, no.
75. Zlomila někomu srdce: Moje matka neustále vyhrožuje, ze ji ze mě klepne, počítá se to?
76. Pohádal se s někým: Každý den, každý den, k svačině jedině.... (*překlas: jo*)
77. Plakala: Samozřejmě.Obden mám hysterák.
78. Někoho zabila: Spousty komárů. Ale to přijde, nebojte se nic.
79. Byla zamilovaná: Byla, je a bude.
VĚŘÍM V...
80. Boha: V bohy, Heil Odin!
81. Zázraky: Jasný...
82. Lásku na první pohled: Až se mi to stane, tak v to uvěřím.
83. Duchy: Tutovka.
84. Mimozemštany: Nevěřím, DOUFÁM!!!!
85. Nebo a peklo: V Helheim a Valhallu.
86. Polibek na prvním rande: Až bude, uvěřím.
87. Anděly: Valkýra se asi nepočítá jako anděl, že?
88. Moje druhé já: Jo. Je blbý, nespolehlivý, líný a má se mnohem líp než já.
89. Horoskopy: Achich ouvej, ani omylem.
90. Někdo o kom vím že ho chci a nemůžu ho mít: Do konce roku bych to nevypsala.

Šlohnuto od Foxx, která to šlohla od Vellíq.