Říjen 2011

Fuck the system aneb Já nejsem zelenej salám

30. října 2011 v 19:06 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Obvykle tohle neposlouchám. Obvykle ani nesleduju filmy typu Pravá blondýnka. Jenže jakkoliv je ten film prostoduchej a popcornovej, aťsi klidně má modrej sloupek na ČSFD, jednu věc mu nemůžu upřít - vždycky mě donutí se učit. Ten moment, kdy Elle odejde naštvaně z večírku a začne na sobě dřít mě prostě nakopne a donutí mě něco dělat. I když je ta scéna stereotypní a klišé, funguje.

,,Já jsem myslela, že tě dějepis baví, že ho máš v malíčku..."

Jsem schopná překousnout spoustu věcí, ale nesnáším, když jsou ze mě lidi zklamaní. Ovšemže mám ráda dějepis, ovšemže ho mám v malíčku. Jenže jsem ten den vstávala o pěti ráno (ano, vím, že to nikoho nezajímá a zvlášť ne naši dějepisářku) a když mě někdo utne při zkoušení s tím, že nechce, abych si to ještě zhoršila... Ach, děkuji velice...že jste mi nedali příležitost dostat otázku, na kterou znám odpověď, sakra.
Panebože v Asgardu, na základce to šlo! Nosila jsem si do čtení knížku, zatímco ostatní ještě slabikovali, sešit s malou násobilkou jsem měla spočítanej jako první. To se kvadratický rovnice tak moc liší od malé násobilky? To se Dobrovskýho Slovesnost tak liší od Adama a Otky?
Dokázala to blbá blondýna ve filmu. Čím víc přiblížím svůj svět filmu, tím ideálnější se pro mě stane. Budu myslet na Dvořáčkovou a nakopu jim prdel. Protože já nesnáším, když se na mě někdo dívá jak na zkaženej salám, když mi někdo píše pod známku na písemku "A příště nevrč!"". Žiju v demokratickým státě a můžu si vrčet, kdy chci.
Ve třídě je nás 33. Jestli 3 lidi skutečně čtou povinou četbu, tak hodně. Jaký paradox, že zrovna já mám dvojku z výtahu. To je tak, když od vás někdo něco čeká. Už vidím říďu, jak si přečetla slovo od slouva takových...mno, počítejmě, že každý to měl na pět stran, to dělá 165 stran žvanců o knížkách, který 80% studentů ani nečetlo. teď nikoho neosočuju, teď konstatuju holý fakt, protože jsem kámoškám dávala číst svůj výtah. A ony určitě nečtou. Já dojíždím na to, že jsem dříč.
Tenhle měsíc mi bylo sedmnáct. Příští rok budu starší než moje knižní hrdinky. Mám ošklivej dojem, že jestli chci fakt něco změnit, měla bych to do té doby zvládnout. Možná proto jsem se dneska naučila 49 letopočtů.

Post scriptum: Jestli máte dojem, že mám depku, pak je tento dojem zcela správný. Za to může ta změna času.


Blíží se nám Helouvýn...

29. října 2011 v 21:52 | Moi Keiniku Sang |  Knihy - jedna z podstat mé existence
Mno, tak mě napadá, proč to sem nenapsat. Kdysi dávno se v naší knihovně objevila knížka strašidelných příběhů, jmenovala se "Požíračka mrtvol a jiné příběhy". Byl jsem jedna z prvních, kteří si ji půjčili a přečetli a dobře jsem udělala, protože pár týdnů na to ji stáhli z pultů jako nevhodnou pro mládež. Přitom tam nic moc jako nebylo, prostě pár místy celkem ostrých scary povídek. No, tak když budou ty dušičky, podělím se s vámi, kteří jste si ji přečíst nestihli. Nepamatuju si všechny, bohužel. Některý z nich však byly tak klasický, že je netřeba připomínat.

Požíračka mrtvol

Po které je knížka pojmenovaná. Povídka je o partičce studentů mediny nebo patologie nebo tak něčeho, kteří se spikli proti jedné příšerně arogantní studentce. Ukradli nějaké mrtvole ruku a tu připevnili na vypínač do jejího pokoje s tím, že ona přijde a první na co sáhne, bude prostě ta ruka. Žertík nevinnej až na půdu, že?
Tak studentka tedy zalezla do svýho pokoje a pak se dlouho neobjevila. Nakonec to bylo tak divný, že vyslali pár studentů, by se šli podívat, co je jí. Všichni si mysleli, že je prostě jenom uražená kvůli té ruce. Jenže chybička se asi někde vloudila. Milou studentku našli v rohu pokoje nalepenou na zdi. Vlasy jí úplně zbělely. Zdaleka nejvtipnější ale bylo, že okusovala tu mrtvou ruku a mezi sousty mlela "požírám mrtvolu, požírám mrtvolu".
To by jeden neřekl, jak může člověka taková nevinná ruka rozhodit, co?

Tetička

Žila byla jednou jedna zbožná dívka. Tuším ráno na Dušičky nějak nemohla dospat a šla do kostela o hodně dřív. Myslím, že to tam dost divně smrdělo, ale děvče se prostě posadilo do lavice a začalo se modlit. Kněz odříkával tu svou litanii, prostě všechno v nejlepším pořádku. Když se ale kázání chýlilo ke konci, paní vedle dívky se k ní naklonila a ona si všimla, že je to její pět let mrtvá tetička.
,,Než kněz řekne amen, musíš odsud rychle odejít. Po cestě se neohlížej a hoď o potoka svůj šátek."
Chudák holka byla tak na nervy, že opravdu před koncem kázání odešla, běžela rychle domů a cestou hodila do potoka šátek. Za plného světla se tam vrátila a viděla, že šátek je rozervaný na cáry. Pochopila, že kdyby zůstala do konce kázání, byla by na cáry ona.
To jsou zombíci fakt tak blbí, že nepoznají rozdíl mezi šátkem a člověkem??

Babička na hřbitově

Tohle je známé i jako prostý frk. Dívka jde domů, ale strašně spěchá. Navíc už je tma. Rozhodne se tedy jít zkratkou přes hřbitov, tedy vzít to k domu vzdušnou čarou. Za hřbitovní bránou se k ní připojí milá stará paní, celou cestu si povídají a dívka se vůbec nebojí.
Na konci hřbitova dívka babičce poděkuje, vypráví jí, jak se bojí chodit za tmy sama na hřbitovy ta, babička se usmívá, chápavě přikyvuje a nakonec povídá: ,,Z toho si nic nedělej děvče, já se taky bála, když jsem byla naživu."

Psychopat

Dívka je sama doma, rodiče odešli do kina. Poslouchá rádio, hraje si se svým roztomilým malým psíkem. najednou je vysílání přerušeno a hlasatelka oznámí, že z nedaleké léčebny zrhnul vraždící šílenec, kterého přitahuje krev a světlo. Dívka tedy zhasne lampičku a dál poslouchá rádio.
za chvíli se rozhodne jít spát, ale je trochu vystrašená a tak nechá svého psíka spát pod postelí. Vždycky, když je nervózní, strčí pod postel ruku, pejsek ji olízne, aby věděla, že není sama a dívku to uklidní.
V noci se dívka dvakrát nebo třikrát vzbudila, protože se jí zdálo, že někdo jde po schodech a pak že slyší divné zvuky v koupelně. Vždycky ale strčila ruku pod postel, pejsek ji olízl a všechno bylo v cajku.
Ráno se vzbudí, jde do koupelny a začne řvát jako tur, protože tam na prádelní šňůře visí její pes, podřezaný. Všechna krev z něj vytekla do vany.
Dívka rychle běží do svého pokoje, podívá se pod postel a tam najde vzkaz - "I lidé dovedou olizovat ruce!"
( Kdybyste chtěli jinou, jemnější verzi téhle povídky, mrkněte sem.)

No, pak tam bylo ještě něco o tmavomodrým autobuse, či co, ale to už si vážně nepamatuju. Tu věc o psychopatovi jsem jednou vyprávěla na výletě a Šajda se celou noc dívala pod postel, jestli tam není vrah.
Veselej Helouvýn, lidstvo...

Hrobař - část 8.

29. října 2011 v 21:07 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
,,Děláte si legraci?"
,,Co nám to tu vykládáte za pohádky?!!"
,,Jděte s těma nesmyslama otravovat jinam! Tady na čerodějnice nehrajem!"
,,Koukejte nám vrátit naši Moniku, vy bastardi, jinak se neznám!"

Bylo zjevné, že se naštvali všichni do jednoho a v ten stejný moment. Soudržnost, která uživila městečko tolik let se teď soustředila ze všech koutů na maličké náměstí se studnou a hostincem a hrozila výbuchem.
Monika to všechno sledovala zpoza mříží, bledá na smrt, ale s úsměvem na rtech, protože se právě spojilo celé město, aby bránilo ji, obyčejnou, bezvýznamnou hospodskou. Chlapec to také pozoroval, ale s menším nadšením. Cítil ve vzduchu něco špatného a jenom doufal, že jeho chůva zůstane schovaná v kuchyni.
Veliteli jezdců se mihlo po tváři lehké znepokojení. Zdálo se, že lidé jsou hotoví sebrat vidle a pohrabáče a umlátit jeho i ostatní jezdce jen kvůli té ženštině. Což by znamenalo něco, pro co mají jazyky celého světa jediný výraz - selhání. Neměl to slovo rád, nedělalo čest jeho jménu, jeho postavení. Dostal za úkol najít Moniku, kterou kdosi obvinil, že způsobila mor, pustošící hory a teď, když ji našel, nebude se nikoho ptát, zda na ní smí vykonat spravedlnost. Mor přece nepřišel sám.
,,Ona je zodpovědná za černou smrt! Chcete chránit stvůru!" rozkřikl se na měšťany.
,,Mor přišel sám! Vaše názory jsou předpotopní jako naše vozy!" vykvikla jedna stařenka a muž v kožešinové čapce se rozesmál a s ním i další. I Monika se v kleci pochichtávala.

Chlapec u schodů se zvedl. Něco ho drželo na místě, ale teď, když byli jezdci zaměstnáni, mohl by Moniku osvobodit. Ten pitomec, který ji měl hlídat, měl klíče zavěšené na sedle tak, že by je mohl vzít kdejaký kolemjdoucí. Chlapec se propletl po čytřech pod nohama lidí a přiblížil se zezadu ke koni. Monika ho viděla a ze všech sil se snažila udržet jezdcovu pozornost obrácenou směrem k davu. Klíče byly na dosah. Až bude Monika volná, lidé jednoduše vypráskají cizince ven, aťsi mají sebedelší meče, pomyslel si chlapec a vidina dalších dní, prožitích v poklidu a bez pohádek o čarodějnicích roztáhla jeho koutky do nesmělého úsměvu. Natáhl se po klíčích...
,,Ty spratku!!!"
Rána zasáhla chlapce ze strany do hlavy a odmrštila ho o dva metry dál.
,,Zatracenej fakane! To by se ti líbilo, co, pomáhat tetičce čarodějnici!"
Něco těžkého ho zasáhlo do žeber a do pořád ještě slabého těla mu vystřelila bolest. Měl určitě jedno žebro zlomené.
,,Co jste to za zvěř?!! Mlátíte malý dítě!! Vy jste dobytek nic víc!" rozkřičela se Monika a zalomcovala mřížemi nečekanou silou. Byla velmi silná, když zuřila a teď litovala, že se nerozčílila i předtím, když ji zavírali.
Křik přivolal chůvu.
,,Co se tu...chlapče! Chlapče, co se ti stalo?! Kdo mu to udělal?!! Kdo z vás bestií mu to udělal?!!!"
,,Drží s tou čarodějnicí!" zařval okamžitě velitel, až téměř vypadalo, že na to čekal. ,,Seberte je!"
Teď se rozkřičel i chlapec.
,,Tetičko! Nechte tetičku! Ona nic neudělala! Nechte..."
Krev mu naplnila ústa ještě předtím, než rána vůbec začala bolet. Pak dopadl na něco měkkého a zjistil, že je to Monika. Už plakala bezmocným vztekem a přitiskla ho k sobě, aby nemohly doapadat další rány. Hned za chlapcem hrubě hodili do klece i chůvu. Tvrdě přitom narazila hlavou na mřížoví.
,,Konec debat! Odjíždíme!" zavelel muž s ohnivým pohledem. Cítil, že kdyby zůstali byť jen o vteřiny déle, dav by je zlikvidoval a jejich hlavy by skončily napíchnuté na městské bráně pro výstrahu otatním s podobně špatnými nápady. Obrátil proto koně a cvalem vyrazil. Ostatní ho následovali. Klec se nebezpečně zakymácela, když se koně dali do pohybu.

Do chlapcova srdce se vkradl podobný pocit, jako když opouštěli s matkou vesnici. Bylo to v očích měšťanů, v zoufale natažených rukou Moniky a jeho chůvy, vy hysterickém tónu jejich pláče.
Ženy byly ztraceny. Co bude s ním, věděl jenom bůh, v nějž chlapec dávno nevěřil.

Kamenná princezna - část 2.

27. října 2011 v 20:38 | Moi Keiniku Sang |  Nedokončené příběhy
,,Dáte si něco, slečno?"
,,Odchod."
Stevard obrátil oči vsloup a nalil Marion malinový džus.
,,Nesmíte si to tak brát, slečno. Skotský venkov je překrásný."
,,Ještě slovo o skotském venkově a zblázním se. Cos mi to nalil, Linku?"
,,Malinový džus, slečno."
,,Dobrá volba, díky."

Ve společnosti malinového džusu a příležitostné zdvořilosti Linka cesta přes oceán uběhla relativně rychle. Marion vystupovala stejně nabroušená jako nastupovala a neobměkčil ji ani pohled na mile vypadající kulatou stařenku, která jí přicházela naproti. Nade vší pochybnost byla ve Skotsku. Norma Jean přistála na kýčovitě zelené louce, do všech stran se zděšeně rozbíhaly bečící ovce a na letadýlko povýšeně zhlížely holé kopce, na vršku fialové od vřesu. Skotsko jako z pohlednice.
První Marionin dojem byl kupodivu úžas. Link nelhal, když říkal, že Skotsko je krásné. Marion byla ohromená a vůbec se jí to nelíbilo. Ať už to na ní bylo vidět nebo ne, kulaté stařence to bylo jedno. Cupitala přes louku skrz stádo poplašených ovcí na svých krátkých nožkách a usmívala se jako sluníčko.
,,To je...teta?" povytáhla obočí Marion.
,,Ano. To je sestra vaší babičky, Pamela McCaneová, slečno."
,,To se mi dost ulevilo. Čekala jsem nějakou kostnatou babiznu bez smyslu pro humor."

Teta McCaneová zatím docupitala až k nim.
,,Tohle musí být moje sladká malá Marion! Vůbec nejsi podobná matce, díkybohu...Linku, dones k nám domů zavazadla. Všechny vás tu vítám, děti moje, já jsem tak ráda, že jsi přijela, holčičko...."
Bylo zjevné, že jakmile tetička jednou spustí, hodně dlouho nepřestane. Zatímco se přesouvali od letadla k domku, vysypala ze sebe nestravitelně obrovské množství informací, zahrnující nejen užitečné věci jako polohu Marionina pokoje a rozvrh hodin pro koupelnu, ale i nesmysly týkající se stáří koberců a umístění prohnilých parket v předsíni. Marion se v mezitím duševně připravovala na to, že bude muset tetičku hned v úvodu požádat, aby jí všechno zopakovala. To asi neudělá zrovna nejlepší dojem.

,,Tak, Marion, tady teď budeš bydlet. Chápu, že to asi není srovnatelné s tvým bytem v Americe, ale budeš si muset zvyknout. Moje neteřinka se s tím nikdy dvakrát nepárala...á, tady jsou moje zlatíčka!"
Dolů ze schodů, vedoucích do zřejmě dost malinkého podkroví, se řítily dvě dogy velikosti telat. Marionino obočí zmizelo v oranžových vlasech.
,,Tohle je Pif a tohle Puf. Budou tě tu ochraňovat, když nebudu doma," usmívala se tetička a drbala obě monstra za ušima.
,,A-aha...jasně. To je dobré vědět," zahihňala se Marion a zděšeně si uvědomila, jak moc se jejich angličtiny liší. Ve škole to bude peklo.
,,Tvůj pokoj je nahoře, zlatíčko. Jsem špatná na nohy, nemůžu chodit do schodů, takže tě doprovodí tady Lincoln. Pojďte, pistolníci, dostanete papu."

Marion stoupala za Linkem nahoru.
,,Opravdu těm psům řekla "pistolníci", Linku?"
,,Pokud mě nešálil sluch, slečno..."
,,Mám být v jednom baráku s ženskou, která říká psům "pistolníci"?!"
,,Hlavně zachovejte klid. Jsem přesvědčen, že paní Pamela je velmi zábavná osoba. Tak, myslím, že to bude tohle."
Marion vstoupila do ne zrovna největšího, dřevem obloženého pokojíku. Obsahoval jen nejnutnější nábytek, což znamenalo nechat spoustu věcí v krabicích. Skvělé.
Přešla k posteli. Byla pod oknem a pamatovala snad ještě McLeody. Peřina ale vypadala poctivě. Když už nic, aspoň se vyspím, pomyslela si dívka a vyhlédla z okna.
Načež to konečně uviděla.
Archangel Abbey.

Kreslím - Alucard

26. října 2011 v 19:53 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec

Alucard prostě jede! Jenom chudák ten kněz vypadá jak skinhead a to jsem toho ještě půlku uřízla. Konečně se mi povedlo najít Hellsinga s českejma titulkama a dneska jsem to viděla takřka v kuse. Některý ty hlášky se vážně nedají...

Za všechno může Klausova hruška!

25. října 2011 v 20:59 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Znáte takový ty dny, kdy vám naprosto beznadějně hrabe? Vsadím svoje kanady a Helu navrch, že znáte.
Existuje keltský symbol - Slunce. Má to odhánět zlý duchy a negativní vlivy vůbec, jenže na mě to působí nějak moc a jsem vždycky úplně pod obraz, když si to vezmu. Dneska jsem si to sice nevzala, ale pod obraz jsem byla stejně. Navykla jsem si všechno svádět na Klausovu hrušku, rozvíjely se podivné debaty ohledně těhotenství a3D ultrazvuku a ve finále jsem si vymyslela, že nebudu letos utrácet za dárky a budu dělat kromě perníkových srdi ještě obrazy. nelíbí se mi slovo "obraz". Když něco označíte jako "obraz", všichni od toho budou něco čekat. Na druhou stranu mi přijde divný nazývat věc na A3 obrázkem. Ale zpátky k tomu hrabání.

Naše třídní si dovedla do fyziky nějakej zácvik, takovou nevinnou blondýnku, která z nás byla dost vyděšená...nebo tak aspoň vypadala. Celý to bylo dost podezřelý, protože jí ukazovala, jak se vyznat v třídnici a naše jména. Kolektivně jsme se lekli, jestli nestřídáme třídní, jestli není třeba těhotná nebo tak něco. Tak jsme to s Klášou tak rozebíraly (proč přece dávat ve fyzice pozor), ale pak se to nějak zvrtlo a dopadlo to přibližně tímhle stylem:
Já: ,,Mně je blbě."
Kláša: ,,Nejseš taky těhotná?"
Já: ,,Jo, třeba s tou hruškou, ne?"
Kláša: ,,No...ale počky, hruška je rodu ženskýho. To spíš s tím Klausem."
: ,,Tos posrala!!! (mlátím Klášu, už si nevzpomínám čím, myslím, že to byla guma)
Kláša: ,,Prosim tě, kdo ví, jak k tomu přišla ona...nebo třeba moje matka..."
Já: ,,Jo, telefonovala s fotříkem, co, a teď je v tom."
Kláša: ,,Ne, na ňu někdo pšíknul, víš."
: ,,Neblbni, na mě taky nedávno někdo pšíknul!"
Kláša: ,,nebyla jsem to já, náhodou?"
Já: ,,Ježiš, to zas bude Zoot!"

Vysvětlivky: proč mlátím Klášu - protože kdybych měla mít děcko s každým, koho jsem kdy měla na ploše, tak mám děti s polovinou Hollywoodu; co je to Zoot - termoska, ze záhadného důvodu pasovaná na naše dítě.

Ve výtvarce bylo téma "Když jsem byl malý, tak". Přesedlali jsme na novej debilní a rádoby inovativní způsob známkování - student navrhne téma a pak oznámkuje výtvory, načež to profesorka ještě poopraví. Kubi nakreslila embryo a Doli říká: ,,Když mi tam nakreslíš dělohu, tak ti dáme jedničku."
Rozpoutala se další vášnivá debata, tentokrát na téma "děloha". Kubi řešila, odkud kam vede pupeční šňůra, kde je placenta a kudy se do dělohy leze (ehm, chápete, jak to myslím, ne?) a tak podobně. Nakonec tu jedničku stejně nedostala, tak jsem jí poradila: ,,Narvi mu tu dělohu do chřtánu a máš to." Fyzicky trochu neproveditelné, heh.

Klausova hruška může za všechno a hotovo. Dokonce i za to, že se teď dívám na Ben Hura. Proč je na světě tolik mladých dobrých herců, kteří trčí někde v...seriále? Za to určitě taky může Klausova hruška...hele, on si povídá s urnou? Koukám, že nejsem sama, komu už to dneska leze na mozek.

Ovocné Upíří deníky

22. října 2011 v 19:17 | Moi Keiniku Sang |  Prostě...obrázky?
Nemůžu si pomoct, ale mně se tyhle fotky líbí. Líbí se mi Damonkovo jabko a líbí se mi, že Klaus tady nevypadá jako děcko a štve mě, že Caroline a Tyler nemají taky ovocnou fotku.
A všechny jsou z Googlu.

Další várka perliček

22. října 2011 v 18:50 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Musím se vám pochlubit se svým novým objevem. Že je roztomiloučkej? Já ho miluju, JÁ HO CHCI !!!
Ehm, jsem v cajku.. Přestože se včera všichni chovali jako padlí na škopek a u mě celý den přetrvávala silná potřeba nakopat někoho do hader, jsem schopná se pořád rozplývat se nad takovýmahle cukrouškama (*doufá, že tam omylem nezkopírovala promofotku Josepha Morgana, to by bylo fakt blbý*).
Tak tedy tady je další várka z mýho Hlodníku:

ZSV
Bereme ekonomii, což je nebetyčná nuda, nicméně pokud jde o našeho profesora, ten vždycky vidí sklenici zpola plnou místo zpola prázdné. Přestože je to katastrofálně zdlouhavý a složitý, aspoň se učíme něco, co pro nás bude mít v životě význam.
,,Česká pošta bývala taky ve ztrátě. Víte, co ji výrazně zachránilo?"
,,Zdražení známek."

ZEMÁK
Zemák je zabitej. Něčí negativní karma ( a moje to určitě není) mi bojkotuje moje snahy o učení se a moje známky podle toho vypadají. No co, rok je ještě před námi, ehm.
,,Žije tu největší kočkovitá šelma, což je..?"
,,Taku-chan!"
,,Pak je tu taky lidoop, v překladu znamená "lesní muž"."
,,Panda?"
LATINA
Latina probíhá v duchu "vedeme kecy uplně od věci", ale zvládáme se u toho i něco naučit. naše profesorka je asi o šest let starší než my, takže pokoušet se o nějakou úctu k autoritě snad ani nemá smysl.
Onehdy jsme se bavili o vysoké škole.
,,Řeknou vám "naučte se celou historii" a pak se vás zeptají na elektrifikaci Kambodže."

TĚLÁK
Sotva jsem švihla s tělákem a začala chodit do cvičení pro invalidy, začala naše třída chodit plavat do bazénu základky. Jenže jsou rozdělení na skupiny, ve kterých je občas decentní bordel.
Profesor takhle jednou přišel a zjistil, že nikdo neví, kam a kdy má vlastně jít.
,,Tak kdo tu má plavky?"
Nikdo z kluků se nehlásil.
,,Fajn, takže plavat jdou holky, na kluky není nikdo zvědavej!"
BIOLOGIE
Konečně bereme zvířátka, chápete to? Nicméně, začali jsme buňkou a to je zoufalá nuda.
,,Co jsou to mikrotubuly?"
,,Éééé...??"
,,Dobře!"

Spolužák otvíral okno a profesor si toho všiml.
,,Odcházíš?"
,,Ne, právě jsem přiletěl."

Takže asi tak. Příští týden určitě bude taky úroda. Nebýt těch keců, zcvokla bych se.

Kamenná princezna - část 1.

22. října 2011 v 13:37 | Moi Keiniku Sang |  Nedokončené příběhy
,,Proboha, Marion! Tváříš se jako zkysaná smetana! Co máš za problém?"
,,Jedu na venkov, mami. Hádej, co mám za problém."
,,Budeš na čerstvým vzduchu! Nebo chceš věčně dýchat výfukový plyny?"
,,Dobře, řeknu to jinak. Jedu na venkov za starou sklerotickou tetičkou, která má asi dvacet koček a k nedělnímu obědu vaří ovčí žaludek."
,,Je to národní jídlo, teta je pouze věrná tradicím."
,,Bezva. Takže umřu hlady, protože moje tradice to nejsou."
,,Kušuj!"
,,Kuš."
,,Marion!"

Černá limuzína se zkušeně proplétala provozem, červená na semaforu pro ni téměř neexistovala. Přitom měla majitelka limuzíny všechen čas světa. Její soukromé letadlo, do něhož plánovala posadit svou desetiletou dceru, odletí, až k tomu ona dá povel. Někdo by si mohl myslet, že se nemůže dokat, až bude mít dcerku z krku. Samotná Marion o tom věděla své.
Narodit se slavné herečce mělo své pro a proti. Těch proti bylo vlastně o něco víc. Marion měla dojem, že od ní někdo neustále něco čeká, že se všichni domnívají, že bude skvělá a nejlepší, jako její matka, Ryor Halloranová. Jenže Marion se Ryor nepodobala ani v nejmenším a netoužila po tom. Měla svou maminku ráda, to jistě, koneckonců, bez jejího lůna by těžko byla na světě, ale nikdy ji nevnímala, tak, jak se obvykle matky vnímají a o její práci si myslela své.
Málokdo hádal, že Marion a Ryor mají společného i něco jiného než příjmení. Ryor byla vysoká bruneta s olivovou pletí a španělsky temnýma očima. Měla dokonale souměrný malý nosík a kulatou bradu s malým důlkem. Oproti ní byla Marion jaksi špičatá a ostrá. Ač teprve desetiletá, měla výrazný orllí nos, který jejímu obličejíku dodával podivný dospělý výraz. Dvě tenké linky obočí se jí klenuly nad velikýma černýma očima a kdysi špinavě blond vlasy, rovné jako hřebíky, teď měla pomerančově oranžové. Obarvila se na znamení bojkotu akce " Marion jede do Skotska". Moc jí to nepomohlo.
Teď seděla v limuzíně vedle své nádherné matky, v oranžových vlasech měla velikou mašli z černého saténu, v kufru auta napěchované všechny věci, bez kterých odmítla odjet a pravou tvář přitištěnou na okýnku. Kolem očí se jí rozpíjela linka černé kajalové tužky.
Letadýlko jménem Norma Jean poslušně stálo na ranveji. U schůdku podupával nohou v naleštěné polobotce stevard. Ryor na něj kývla, na což odpověděl lehkou úklonou hlavy. Marion se na něj jenom zamračila, vzpurně produpala do letadla a hodila svůj příruční batůžek přes celou chodbičku na sedadlo. Teprve teď dostávala pořádnou zlost.
,,Nebuďte tak nedůtklivá slečno. Jistě chápete, že vaše matka musí pracovat," podotkl ne zrovna nejšťastnějším způsobem stevard.
,,Ve svém vlastním zájmu se z toho vynech, Linku," doporučila mu Marion a vyhlédla ze dveří letadla na matku. Stála vedle své limuzíny v dokonale padnoucím kabátku a lodičkách na vysokém podpatku, na očích sluneční brýle, které stály víc než samotné auto a mávala jí s úsměvem na rtech. To snad ne.
,, Až se budeš někdy ptát, Ryor, proč ti neříkám "mami", vzpomeň si na dnešek!" vykřikla Marion a zabouchla dveře.
,,Můžeme, Linku."

Hrobař - část 7.

22. října 2011 v 11:41 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Uplynul měsíc.
Chlapec zesílil. Chůva spokojeně pracovala v kuchyni, kde nevrlý kuchař žasnul nad jejími říčními pstruhy na másle a vepřovou panenkou. Brzy se rozkřiklo, že v Moničině hospodě mají novou kuchtičku a výdělky stouply. Moničina zelená víla zářila. Chůva taktéž. Chlapec jí konečně přestal říkat "paní" a oslovoval ji teď "teto". Smál se. Dokonce poskakoval.
Velice se lišil od městských dětí. Městské děti byly plavovlasé nebo nazrzlé, měly oči v odstínech moře a lesů a nosy neustále růžové od mrazu. Chlapce barvila zima spíš do šediva. Za hodně studených dnů vypadal jako ledová soška. Sedával na suchých místech a pozoroval, jak si děti hrají, sám se skoro nepřipojoval. Menší děti se ho bály a on to cítil z jejich schoulených ramen a stranil se jich. Vůbec nejraději byl se svou tetou a pomáhal jí. Všechno se zdálo být tak sladce dokonalé, až se to přejídalo.
Přišlo jaro, doprovázené takřka neznatelným táním, všude najednou byla voda a bláto. Děti se vracely špinavé, ale pramálo jim to vadilo. Matky jen vzdychaly.

Ti jezdci se objevili zároveň s pvními jarními dny. Chůva zrovna nabírala vodu ze studně na náměstí, když se ozval dusot mnoha koňských kopyt a řinkot zbroje. Do města vjelo dvanáct jezdců. Zdálo se, že jejich koně dýchají oheň, jak byli vroucí a neklidní ve srovnání s něžnými horskými poníky. Muži, kteří je ovládali, neměli pranic společného s těmi polovičnatými horaly ve městě. Vedl j vysoký brunet s ohnivýma očima a přeraženým nosem. Na konci průvodu vezli klec.

Zavedl svého mohutného grošáka přímo doprostřed náměstí.
,,Poslouchejte všichni! Je tady mezi vámi nějaká žena jménem Monika?"
Ať kdokoliv dělal cokoliv, nechal toho a upřel pohled na jezdce.
,,Tak je tady?!" zvýšil hlas.
,,Zavolejte ji někdo," přikázal postarší pán s kožešinovou čapkou a holí v ruce. Při řeči neznatelně zesílil sevření kolem hole. Cizinci se mu nelíbili.

Monika neměla nejmenší ponětí, o co jde. Přehodila si přes hubená ramena vlňák, ujistila chůvu, že se hned vrátí a vyběhla na náměstí. Když se prosmýkla kolem chlapce, zastudilo ho v hrudi. Natáhl se po její ruce, ale minul. Než stačil zavolat, Monika se mu ztratila v davu, který se kolem jezdců srotil. Chlapec si pevně objal kolena a zavřel oči.

,,Co se děje?" chtěla Monika vědět, hned jak stanula před řeřavým pohledem velitele.
,,Ty jsi Monika?"
Žena obrátila oči vsloup, protože úcta k mužům byla jedna z věcí, které jí byly cizí.
,,Posla jsi pro Moniku. Já jsem přišla. Tak to budu zřejmě Jánoš, ne?"
Davem proběhla vlna opatrného smíchu, ale hned utichla. Nikdo pořád nevěděl, co čekat.
Muži vykvetl na tváři podivný úsměv: ,,Pakliže jsi tedy Monika. Půjdeš s námi."
,,Cože?! Proč? Kdo to poručil?"
,,Jsi snad šlechtična, abys ses starala, kdo to poručil? Naložte ji! Svůj úkol jsme splnili, jedeme dál!"
Obrátil koně a zamířil k bráně. Moniku popadl nejbližší jezdec v pase a než někdo stačil zareagovat, hodil ji do klece. Monika vykřikla.
Muž s kožešinovou čapkou napřáhl hůl: ,,Tak počkat, co se to tady děje?! Nemůžete jenom tak sebrat naši hostinskou a vrazit ji do klece! Koukejte okamžitě vysvětlit..."
,,Starče!" přerušil ho velitel ostře. ,, Buď si jist, že já tu můžu cokoliv. Ta žena..." ztišil hlas do potěšeného šepotu,.. .je čarodějnice."

Crystalka nás zradila

16. října 2011 v 15:35 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Nikdy jsem nepatřila mezi zakomplexovaný slečinky, který jí jedno jablko týdně jenom proto, že se jim čísla na váze zdála příliš vysoká. Párkrát jsem se pokoušela opravdu zhubnout, někdy se mi povedlo i kilo dvě shodit, ale jo-jo efekt je parchant, takže jsem to po čase dá se říct vzdala a začala si hledat cestičky, jak mít svoje špeky ráda. A docela se mi to daří.
Už nevím, kde jsem narazila na Crystal Rennovou. Jako tuším patnáctiletá se chtěla dát na modeling, ale z agentury ji vykopli, aby prý zhubla a přišla znova. Navzdory tomu, že měla Crystalka normální hezkou postavu. Tak začala drasticky hubnout, dospěla až k anorexii a pořád se jim zdála moc tlustá. A tak se na to vykašlala a stala se plus size modelkou.
Tahle dáma má velikost 40, jen pro pořádek. Možná dokonce 42. Trochu rozdíl oproti běžné 34.

Ze záhadného důvodu teď ale Crystalka zhubla na onu 34 nebo číslo tomu blízké. Přitom byla vždy známá tím, že má ráda svoje tělo, že je spokojená s tím, jak vypadá. Nějak mi nedochází, co ji k tomu vedlo. Na celým světě musela mít spousty obdivovatelek a ona zhubne. Takže teď vypadá takhle:
Ta zlatá róba je krásná, to bezpochyby, jenže dekolt prázdnej, obličej špičatej a ručičky jako hůlčičky. Z původní Crystalky toho zůstalo moc málo a od tuctovýho vychrtlýho koštěte ji dělí jenom v mezích zajímavej oibličej.

Nechápu, kde lidstvo přišlo na to, že nejkrásnější ženy jsou "štíhlé". Teprve před nějakým tím týdnem se objevila nová statistika, že mužům se nejvíc líbí modrooké černovlásky s velikostí 42. Nedělám si iluze, že by svět dostal rozum, ale přece jen taková zpráva jednoho potěší.
Takže nesmutněte, dámy "mojí" velikosti. Pořád jsme žádané. Crystalka zřejmě jen nechce být nejkrásnější ženou na světě.

Hrobař - část 6.

14. října 2011 v 21:34 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Chlapec dvě třetiny cesty prospal. Chůva byla unavená, ale starosti jí nedovolovaly si to připustit. Poník si to šinul po příkrých svazích jako po rovince, spokojeně odfukoval páru a občas pohodil hlavou. Měkká hříva se mu pokaždé rozletěla na všechny strany jako vodopád karamelového mléka. Chůva si podvědomě uvědomovala, jak je to zvíře rozkošné. Párkrát se přitom usmála. Míří do neznáma s malým podvyživeným klukem a myslí na zvířátka.

První město se před nimi objevilo po čtyřdenní cestě, kdy už i chůva začala usínat v sedle. Vlastně měla napřed za to, že ta mohutná dubová brána před nimi je přelud a pokud není, pak je to město určitě zamořené.
Ale nebylo.
Na ulicích proudil ruch nudného podvečera naprosto beze spěchu. Ženy na poníkovi a s chlapcem v náručí si nikdo moc nevšímal. Lidé tady zřejmě nebyli poskvrnění strachem z moru. Nebo to na nich aspoň nebylo vidět. Trhovci klidně balili svoje stánky, na náměstí postávalo pár žen nad ohýnky a opékalo si starý chleba a děti chňapaly po obláčcích páry, které se vznášely ve zmrzlém vzduchu. Žena s poníkem jenom dotvářela představu idylického odpoledne.

Chůva zarazila poníka před hostincem. S málem euforickým nadšením pomyslela na nedotčený váček peněz. Poslední čtyři dny strávili ona a chlapec jen o chlebu a slabému tělíčku dítěte to zrovna neprospělo.
Zaklepala. Otevřela na hostinskou netypicky vyhublá žena s úžasně dlouhým a silným copem čokoládových vlasů. V očích jí tancovala zelená víla, usmívala se. Sjela pohledem chůvu, na chvilku se zastavila na chlapci a pak povytáhla jednou klenuté obočí: ,,Budete chtít pokoj?"
,,Ano, ale napřed něco k jídlu. Zaplatím vám hned."
Zelená víla se nadšeně zatřepotala.
,,Tak račte dál."

Chlapce probudila vůně pečeně. Chvilku nevěřícně zíral na plný talíř před sebou, ale pak se pustil do jídla s vervou dospělého muže, který nejméně měsíc nejedl. Chůva s úsměvem pozorovala rostoucí ruměnec na jeho lících a zahřívala si ruce o pohár horké medoviny.
Žena s copem si po chvíli přisedla. Usmála se také chlapcově chuti a upřela svůj vílí pohled na chůvu.
,,Jedete zdaleka?"
,,Dá se to tak říct."
,,Z morové oblasti, že?"
,,No..skoro."
Chůva si nebyla úplně jistá, jaké stanovisko město vůči moru zaujímá. Ale hostinská se jen smála.
,,Tady to nemusíte skrývat. Pokud nejste nakažení, pochopitelně. Jinak tu máte dveře otevřené."
,,Nemám moc peněz, ale ten chlapec potřebuje střechu nad hlavou. Myslíte, že by se tu našla nějaká práce?"
Hostinská si znovu prohlédla chlapce.
,,Můžu vás zaměstnat v kuchyni. Umíte vařit, předpokládám. A až ten klučina zesílí, najdu mu taky nějakou práci. Prozatím ho necháme tady."

Teprve když chlapec pokračoval ve spánku s životem ve tváři a plným žaludkem, v obyčejné, ale měkké posteli, dovolila si chůva chvíli přepychu o samotě s vlastními myšlenkami. Dozvěděla se toho dne spoustu věcí a musela vymyslet, jak jich patřičně využít.
Žena s copem se jmenovala Monika a pracovala v hostinci odjakživa. Její bratr zdědil podnik po rodičích, ale málem ho utopil v lihovinách. Monika se v pití taky nijak neomezovala, ale uměla se ovládat. Ráda o sobě říkala, že umí pít a byla to pravda. Jedjí hospoda prosperovala.
Chůva dostala slíbené místo v kuchyni. Kuchař nebyl moc nadšený z toho, že přijímá neškolenou kuchtičku, ale Monika byla neoblomná. Chůva se pro sebe usmívala a pomalu se jí zavíraly oči. Však ona ho přesvědčí. Ještě než se pohroužila do vytouženého spánku, stačila si pomyslet, že snad teď bude líp. Chtěla i zaklepat na dřevo, aby to nezakřikla.
Bohužel usnula v polovině pohybu.

Pastelkový "asifejeton"

14. října 2011 v 18:52 | Moi Keiniku Sang
Modrou a zelenou jsem vytvořila svět.
Oranžovou a žlutou jsem do něj postavila holčičku.
Tmavě modrou jsem jí dala zrak.
Růžovou jsem ji ošatila.
Černou jsem jí vyleštila botky.
A pak jsem ji červenou podřízla.

Co mám kromě kaštanů, cizích flashek a motivačních citátů od dědečka v pouzdře

12. října 2011 v 21:37 | Moi Keiniku Sang
Představuji vám svůj speciální tým supertajných agentů zamaskovaných za pastelky. Jsou speciálně vycvičení na tvorbu taháků, podávání náhradních propisek, když uprostřed písemky ta moje dopíše, broušení kružítka a podobně. Bohužel, napovídání jsem je zatím nenaučila.
Rozhodně nejspolehlivějším je Černá. Časté nasazení v akci a následná nutnost podstoupit ořezávání ji zmenšily na polovinu. Pořád má ale elán.

Žlutá

Délka: nadprůměrná
Ořezanost: průměrná
Používaná: minimálně
Oblíbená činnost: vykukování z pouzdra
Oblíbený parťák: Oranžovej, Pleťová
Oblíbené jídlo: žluté Vexty, citronové instatní limonády, žluté Lentilky
Obecná charakteristika osobnosti (OCHO): Temperamentní, ale přizpůsobivá.

Pleťová

Délka: téměř kompletní
Ořezanost: nadprůměrná
Používaná: vůbec
Oblíbená činnost: skládání poezie na téma "kaštan"
Oblíbený parťák: Oranžovej
Oblíbené jídlo: kandované fialkové květy
OCHO: Velice křehká a něžná bytůstka.

Oranžovej

Délka: téměř kompletní
Ořezanost: průměrná
Používaný: středně
Oblíbená činnost: flirtování s Červenou
Oblíbený parťák: všichni, Červená především
Oblíbené jídlo: paprikové chipsy
OCHO: Pařmen a jedlík. Nerad se strouhá.

Červená

Délka: průměrná
Ořezanost průměrná
Používaná: hodně
Oblíbená činnost: parodování Edwarda Cullena
Oblíbený parťák: Černá
Oblíbené jídlo: arašídy v červeném wasabi, pizza
OCHO: Taková mystická kráska. Má jizvu po něhodě s ořezávátkem a Oranžovej se z toho může zbláznit.

Růžová

Délka: téměř kompletní
Ořezanost: průměrná
Používaná: minimálně
Oblíbená činnost: čtení Bravíčka
Oblíbený parťák: Černá a Fialová
Oblíbené jídlo: cokoliv, hlavně ať to má míň jak 150 kcal na 100 gramů
OCHO: Barbie. Pečlivě sleduje módní trendy. Nikdy by neobarvila na růžovo čivavu.

Fialová

Délka: průměrná
Ořezanost průměrná
Používaná: hodně
Oblíbená činnost: karate a koukání na Kung Fu pandu nebo cokoliv s Davidem Carradinem
Oblíbený parťák: Černá
Oblíbené jídlo: mořské potvory, lékořicové pendreky
OCHO: Děsně akční, nedoporučuje se rozčilovat ji.

Tmavě modrej

Délka: téměř kompletní
Ořezanost: téměř maximální
Používaný: minimálně
Oblíbená činnost: pošťuchování svého dvojčete Světle modré.
Oblíbený parťák: Světle modrá
Oblíbené jídlo: smažák a hranolky, bez tatarky, bez kečupu
OCHO: Spolehlivý, milý, někdy ale zavání nudou.

Světle modrá

Délka: nadprůměrná
Ořezanost: průměrná
Používaná: středně
Oblíbená činnost: sledování Simpsonových
Oblíbený parťák: Tmavě modrej, Růžová, Světle zelenej
Oblíbené jídlo: špenát s domácím bramborovým knedlíkem
OCHO: Rozjívená, hyperaktivní, bratr ji musí držet na uzdě.

Světle zelenej

Délka: nadprůměrná
Ořezanost: průměrná
Používaný: středně
Oblíbenná činnost: skákání na trampolíně
Oblíbený parťák: všichni
Oblíbené jídlo: Cini Minnies, jablečný džus
OCHO: Mimořádně společenský, do všeho se hrne po hlavě. nejradši by celý svět přebarvil na zeleno.

Zelená

Délka: téměř kompletní
Ořezanost: průměrná
Používaná: minimálně
Oblíbenná činnost: čtení knih v originále
Oblíbený parťák: nejradši pracuje sama
Oblíbené jídlo: domácí chleba s vaječnou pomazánkou
OCHO: Přísná, někdy až moc.

Zrzavá

Délka: průměrná
Ořezanost: průměrná
Používaná: minimálně
Oblíbená činnost: nicnedělání
Oblíbený parťák: Černá
Oblíbené jídlo: zakysaná smetana a mléčná skořicová rýže
OCHO: Konfliktní. Ráda se hádá, jestli je zrzavá nebo hnědá.

Černá

Délka: silně podprůměrná
Ořezanost: hypermizerná
Používaná: maximálně
Oblíbená činnost: její práce
Oblíbený parťák: ten, kdo byl přidělen ke spolupráci
Oblíbené jídlo: chlebové hranolky s chilli nebo česnekovým kečupem
OCHO: Spolehlivá, stoprocentně účinná, oddaná své práci. Ale zábavná.

Ve výcviku je nová sada upgradeovaných KoH-i-Norek. Příští rok už budu muset některé veterány nahradit.

Čas je pěknej kripl

10. října 2011 v 21:28 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Sedím u stolu.
Po levé ruce mám dvě hromádky rozečtených knížek. Je tu "Já, Claudius" od Richarda Gravese. Odložila jsem ji kvůli nesnesitelně chaotickému, i když příjemnému slohu autora.
Je tu "The testament" od Johna Grishama. Anglická zkrácená verze, vypůjčená z knihovničky našeho angličtináře. Nejvyšší úroveň náročnosti, pro mě lehká jak facka. Chytlavé čtení.
Je tu "Percy Jackson a zloděj blesku". Ani nevím, proč jsem si to půjčila, ale vím, že se mi to moc líbilo.
Je tu druhá půlka "Bídníků", kterou nejsem schopná přelouskat, přestože má jenom 700 stránek.
Je tu Scottův "Čaroděj". Půjčuju si ho jenom proto, abych si po milionté přečetla, jak se Italovi zabodne do nohy aurický šíp Johanky z Arku. Vlastně už to ani nečtu, jenom to leží na stole a čeká na vrácení.

Mezi knížkami leží starý sešity z minulých let, ty, který jsem nepoužila. Načatá hudebka. Čistá literatura. Je tu moje korespondence s významným politologem, v kroužkovým sešitě s motivem královskýho esa. Je tu sešit určený výhradně pro školní časopis, částečně popsaný črtami článků a seznmy očekávaných příspěvků, daty uzávěrek a podobně.
Na tom všem hrdě trůní prázdná krabice od čokoládových mořských plodů s prázdným obalem od hořké orionky vevnitř; školní pouzdro, v němž jsou kromě tužek píšících taky tužky nepíšící, kačtany, moje číslo od přijímaček a povzbudivý citát od dědečka; náhradní silonky do tanečních a informační lístečky ustřižené z nového trička.

Po ruce pravé mám Hanse II, náhradu za Hanse I., který nedávno umřel na spálenou hlavu. I přes varování lékařů, respektive návodu, je Hans II. příležitostně zaskládán papíry, skicákem, talířky, hrkny a prostě vším, co má svůj třetí rozměr natolik výrazný, že to nejde použít jako podložka na psaní.. Před Hansem II. je hromada letáčků a na ní box s DVDčky. Na něm momentálně leží ještě "Osvícení" a "Holčička, která měla ráda Toma Gordona" a úplně navrchu Hela, moje MP4.

Abych se dostala k tomu, proč vám popisuju bordel na svým stole. Poslední rok totiž tvořilo můj svět jenom velice málo určitých objektů - můj stůl se vším tím nepořádkem, kterej tak úzkostlivě udržuju ve stále stejným stavu a uklízím jedině tehdy, kdy se situace stane neúnosnou; moje postel s několika plyšáky, kteří musí být srovnaní v přesném pořadí, běda, je-li něco jinak a ulička mezi postelí a hromadfou nepodstatných předmětů uprostřed pokoje.
To je "můj svět" použiju-li tohle příšerné klišé. Existenční vakuum. A světe div se, trávím tu i svoje narozeniny. Nejdivnější, co jsem kdy měla, asi.
Den dva před mýma sedmnáctinama padaly meteority. Meteorickej déšť, kterej jsem já neviděla, protože zrovna nad naší dírou musel viset mrak jako kráva. Ale cítila jsem je, podobně jako cítím úplněk, jenom trošku silněji.

Možná je moje teorie o Smrti a Osudu správná. Možná mi jenom připadá správná, protože jsem ji vymyslela a vdechla život hlavním aktérům - pošahanýmu schizofrennímu Evanovi s modrými vlasy a cyklámenovýma očima a černé, kouřovité esenci Smrti, která hledá útočiště v lidských schránkách.
Třeba už zítra budu telekinetička, telepatička nebo tak něco. Možná se zítra přibližně v tuhle dobu objeví Evan za stolem v kuchyni, řekne si o hrnek silnýho kafe a spustí tu svou litanii a tradicích a zásadách smrtkovskýho řemesla a já vyfasuju kalhotovej kostým, šněrovací marlenky a odrbanou předpisovou kápi a půjdu kosit sebevrahy na střechy obchodního domu. Možná zítra budu ten sebevrah na střeše obchodního domu.

Nepřemýšlím tak proto, že bych chtěla skákat ze střechy nebo vařit kafe Evanovi. Přemýšlím tak proto, že za rok už si takové myšlenky nebudu moct dovolit, aniž bych se necítila jako idiot. Je mi sedmnáct a mám z toho depku, toť vše. A Odin mi poslal meteorický roj. Ano, jsem hrozná egoistka. Ale mám na to svrchovaný právo, při všem tom zkurveným štěstí, který mám při vší ještě zkurvenější smůle.

Moje máma a já. Máma bývala zamlada nádherná, i teď je krásná, ale starosti to překrývají jako make-up. Nejsme si vůbec podobné. A teď se mi chce brečet. Nevím proč.

Hrobař - část 5.

7. října 2011 v 21:14 | Moi Keiniku Sang |  Hrobař
Nedávno požité jídlo se jí obrátilo i s žaludkem o celé kolo a vyletělo z ní ven horkým páchnoucím obloukem. Chůva se zachytila okraje kádě, ale málem přepadla dopředu přímo do rudé vody. Před očima se jí rozpíjely květy krve, vyrůstající z dívčina podpaždí. Žaludek se jí znovu zvedl, ale byl už prázdný.

Když se jí před očima přestali třepotat splašení blyštiví motýlci a byla schopná myslet, začala uvažovat o nejbližší budoucnosti. Natana byla mrtvá, smysl jejího života se tedy odporoučel do temnot onoho světa, prostě stačilo fouknout a svíčka zhasla. Stalo se a nejde odestát.
Ale chlapec je pořád tady.
Byl pořád tady, doslova a do písmene, stál mezi dveřmi v noční košilce, z níž chůva dole kus ustřihla, protože mu byla dlouhá.
,,Co se stalo, paní? Je vám špatně?"
Upustil polštář, kteří až dosud objímal hubenýma ručkama a docupital až k chůvě. Zdálo se, že kamenná dlažba ho do bosých nohou vůbec nestudí. Pohladil chůvu po tváři a hřbetem ruky jí setřel z brady stopu nevolnosti. Ano, chlapec tu pořád byl.

,,Sbalil sis věci jak jsem ti řekla?"
,,Ano, paní."
,,Neříkej mi paní. Zní to, jako bys byl můj sluha a to ty přece nejsi, chlapče. Říkej mi jinak."
,,Jak?"
,,Jak chceš. Třeba...třeba tetičko?"
,,Tetičko, když chceš."
Vysadila chlapce na hřbet koně. Byl to mohutný horský pony, spíš pes než kůň. Koníci z hor byli známí svou úžasnou vytrvalostí a obratností na příkrých svazích pokrytých ledem. Chůva nepochybovala, že tenhle je doveze do míst, kde není mor a mrtvé dívky ve vaně s krvavou vodou.

Chlapec se bál, ale nic neřekl. Tohle už jednou zažil, sice neměl pod sebou horký hřbet huňatého zvířete, ale zažil to. A jak to dopadlo. Těla jeho rodiny zřejmě někde ohlodávají vlci a supové. Pevněji se přimknul k poníkově hřívě. Zdálo se mu, že k němu koník promlouvá skrz mysl.
Neměj strach. Znám hory.
Když já myslel, že maminka je zná taky. Ale neznala.
Dovezu vás do bezpečí. Třeba dostaneš i jméno. Chtěl bys?
Chtěl.

Chůva nasedla za něj. Na široké boky poníka připevnila vaky s jídlem, vodou a šatstvem, na krku měla kožený váček po Nataně s penězi. Nevěděla, kdy dojedou do nejbližšího města a zda-li vůbec v tom městě někdo bude. Lidé odcházeli, prchali před morem. Chůva pomyslela na Natanu. Nechala její tělo ležet ve vodě, už se jí nedotýkala. Taky měly odejít. Mor už byl příliš blízko a Natany byla příliš lehkomyslná.
Objala chlapce, pevně uchopila uzdu a koník se bez pobízení dal do pohybu. Hradiště se za nimi bez emocí dívalo. Bylo spokojeno se svou stávající společností - dvanáctiletou dívkou v rudém závoji.

Kterak se faraon potřetí uráčil k plebejce promluviti

6. října 2011 v 20:55 | Moi Keiniku Sang |  Anorganické výlevy
No těpic, ty ještě žiješ?
Hm, divný, že?
Celkem. Dřív ses aspoň obtěžovala mě jednou za čas utřít z prachu...
Opovaž se si stěžovat!
To by mě ani nenapadlo. Můj celoživotní sen je trčet v šuplíku u postele a nechat do sebe kopat.
Nekopu do tebe, bratr do tebe mlátí MiniCooperem.
Čímže?
To je složitý, má to čtyři kola a jezdí to.
Zajímavé. K čemu to je?
V podstatě k ničemu, jenom to dělá emise.
Proč do mě tvůj bratr mlátí něčím, co dělá emise?
Vážně bych tě neměla zavírat do toho šuplíku. Leze ti to na mozek. To, co má můj bratr, rozhodně emise nedělá.
Tos ale neřekla.
No jo, máš recht.
Co to jíš?
Křupky.
Křupky?
Křupky.
Tak křupky...vypadá to jak nějakej lehce podivnej brouk.
Dík, hned mám větší chuť k jídlu.
Jsou to přírodní bílkoviny!
Odpusť si to, jo? V dnešní době už se brouci jaksi nejí. Přinejmenším ne tady.
Jasně, jíte místo brouků křupky, chápu.
Máš obdivuhodnou schopnost překroutit všechno, co řeknu. NEJÍME křupky MÍSTO brouků, prostě jíme křupky a konec.
Jste vážně ujetí, víš o tom?
Proč? Potože nejíme brouky?
Mimo jiné. Hele, dlouho jsme si nepovídali. Změňme téma.
Křupky jsou dobrý téma. Plánuju o nich udělat polemiku do školního časopisu.
Chceš polemizovat o křupkách a ptáš se mě, proč si myslím, že jste ujetí? To nedává smysl.
Čokoláda a křupky nemusí dávat smysl.
A tohle taky nedává smysl.
Řeknu ti, co nedává smysl - když na trůn nastoupí královna a stejně nosí ty vaše prapodivný vousy jako ostatní faraoni.
*ticho*
Jejky. Asi jsem se dotkla tradic.

Problematika tuleňů v Bajkalu a vůbec

5. října 2011 v 20:43 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Bajkal je hrozně vadný jezero. Nestačí mu, že má všechny možný superlativy světových statistik - je nejstarší, nejhlubší, má nejdelší výměnu vody a blablabla - ono musí mít i tuleně. Sladkovodní tuleně, chápete? Osobně by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby v té mega hloubce byli třeba mražení mastodonti. Vůbec by mě to nepřekvapilo.
Náš profesor zeměpisu také shledává tuto skutečnost velice překvapivou. Dneska na účet tuleňů v Bajkalu vyloženě perlil.
,,Tady neexistuje vysvětlení, proč by uprostřed nějakýho debilního kontinentu měl být tuleň."
Následovala debata na téma "Jak se tuleň dostal do Bajkalu". Něčí návrh, že ho do jezera něco spláchlo, byl ale zamítnut slovy: ,,Jo, a kdo ho tam spláchnul? Tsunami, ne? A přitom to byl test, jestli je Temelín odolnej proti tsunami!"

Jak říkám, vadný jezero.

Mám za sebou dva naprosto děsivý dny a dneska, když mám chvilku, tak mám i okno a nejsem schopná nic napsat. Vypadá to, že nějakou dobu sem bude přibývat jenom Hrobař, kterýho zároveň píšu i do online časopisu naší školy. Nedá se svítit, škola zavolala na ostatní, ale na mě pořádně zařvala. Trochu mi z toho zalehlo v uších.

Učím se teď prakticky každej den, sleduju u toho jeden film za druhým, abych neusnula. Ve škole počítám hodiny, i když jsem se zařekla, že to dělat nebudu a když nepíšeme písemku, vyloženě se nudím.

Jak se ukázalo, deskriptiva bude tenhle rok asi největšíé problém. Nejenže nemám nejmenší šanci stihnout tu šílenost v hodině, ale řečnické umění našeho pana zástupce mě dokonale přeprogramovalo. Teď všechno měřím stokrát, je-li to o milimetr - nedej Odin o dva - mimo, okamžitě předělávám celou konstrukci - to znamená, že začínám od začátku tak pětkrát, šestkrát do hodiny. Tomu chlapovi se povedlo mě přesvědčit, že neumím ani náčrtek. U Mjolniru, moje náčrtky vždycky vypadaly líp než konstrukce! Z rýsování mám 1-2 a z náčrtku 3? Tak WHAT THE FUCK?

V dějáku jsem se teď dozvěděla pár "zajímavých" faktů ze severské mytologie. Tak kdybyste náhodou nevěděli, Thor byl bůh ohně. Jasně, je to mytologie a i když je každá legenda jiná, v jednom se shodují všechny - Thor je primárně bohem hromu. jestli je i bohem ohně, to ví leda tak on, možné je všechno, nicméně, nikde jsem to neviděla a silně o tom pochybuju. Naopak jsem četla, že za boha ohně byl považován Loki. Co mě však dostalo úplně bylo, že Valhala je sídlem bohů. Kecy. Valhala je Odinova síň a to, že si tam Všeotec občas nastěhuje všechny bohy za nějakým mimořádným účelem, z ní nedělá sídlo bohů.
Ale nejsem sebevrah, takže se s paní profesorkou nebudu hádat. Jenom doufám, že se na to nebude ptát při zkoušení, protože já nejsem schopná tvrdit, že Thor je bůh ohně a Valhala sídlo bohů. Prostě ne. To je jak kdyby ortodoxní křesťan řekl, že Marie vůbec nebyla panna. Prostě to z principu nejde.

By the way, četli jste někdo Holčičku, co měla ráda Toma Gordona? Je to hodně dobrý. Ať žije King.

Osvícení aneb Taťka se zlobí

2. října 2011 v 15:19 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Co dělat, když se potřebujete naučit sedm stran do chemie a k smrti se vám nechce? Stáhněte si čtyřhodinové Osvícení. King je skoro stejně hororový jako chemie, proto jsou jeho účinky v takových případech takřka blahodárné.

O čem to je:

No, zhruba o tom, že rodinka, skládající se z autistického sedmiletého jasnovidce, amatérské malířky a krátce abstinujícího pasivně agresivního cholerika, trčí v zimě v luxusním hotelu v horách a je ohrožována...hotelem. Konkrétně krabicemi starých papírů ve sklepení, keři vystříhanými do podoby divokých zvířat, požární hadicí a scvrklou blonďatou mrtvolou z pokoje 217. Všemu šéfuje palice na kriket. A vzteklej bojler ve sklepě.

Kdo je kdo:

  • Krátce abstinující pasivně agresivní cholerik Jack Torrance přišel o práci učitele poté, co zmlátil studenta. Ačkoliv vrchnost v podobě nějakého pana Ullmana je silně nespokojená, že bylo místo poskytnuto alkoholikovi, dostane Jack šanci jako zimní správce hotelu Overlook. Jack miluje svou ženu a syna, nicméně má tak trochu nervy v kýblu a na jeho jednání se to dost odráží.
  • Malířka amatérka Wendy Torrancová je svému muži onou dojemnou podporou, o jaké čítáme v románech a opravdu se snaží věřit, že její Jack je dobrý člověk. Jeho excesy se jí ale těžko odpouštějí.
  • Danny Torrance je malý kluk s velkými schopnostmi. V jeho životě figuruje imaginární kamarád Tony a spousta hrozných výjevů. Kam v Overlooku vleze, tam vidí krev, mozky na stěnách a sekery v židlích, prostě to, co se tam stalo a zůstalo.
  • Kuchař Halloran je taková dobrá černošská duše se stejným problémem jako Danny, jen o mnoho slabším. Ví, čeho je hotel schopný a částečně na to Dannyho připraví. jejich telepatické spojení je později velmi užitečné.
  • Overlook je parchant. Krásná stavba v krásném prostředí s tou nejprohnilejší historií ze všech.

Kdo koho hraje:

Steven Weber alias Jack Torrance. Ten týpek mě mile překvapil. Jediná role, ve které jsem ho zatím viděla, byl ten vocas Jonathan v Drákulovinách, což je parodie a tudíž nemůžete čekat nějaké hyperherectví. Ale tady...hmmmm. Ta jeho schizofrenie "řvu na Dannyho versus neřvu na Dannyho" je k sežrání, omlouvání mu žeru na skoro sto procent a házet hubu do sněhu umí fakt skvěle.
Rebecca De Mornay neboli Wendy Torrancová je podle Jacka Torrance ztělesněním tří B - Blondýna Božská a Blbá. Doufám, že o samotné herečce to neplatí, protože se mi celkem líbila. Nikde jinde jsem ji ještě neviděla.
Courtland Mead je bezva depresivní chlapeček, ale jeho sestřihu á la hrnec jsem za celý čtyři hodiny nepřivykla. Naposledy v něčem účinkoval v roce 2003.

Celkový dojem?

Moc fajný. Hrozně se mi líbí ten dabing, mimořádně povedenej. Přece jen je to obstojně dlouhý, ale neměla jsem dojem, že by to někde vázlo nebo tak. Uvidíme, až uvidíme Jackieho Nicholsona. Myslím, že verze 1980 bude s touhle nesrovnatelná, protože nemůžu srovnávat Webera s Nicholsonem, ale...stejně. Uvidíme.

Screeny tentokrát nebudou, aspoň ne hned. Tenhle film není moc fotogenickej.