Srpen 2011

Příběh Ronette Clarkové - kapitola 18.

31. srpna 2011 v 18:35 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
,,Už se probouzí."
,,Díkybohu, po takové době..."
,,Asi nebude zrovna nadšená."
,,Nezbývá jí nic jinýho, než být nadšená. Může být ráda, že vůbec přežila."

Ten poslední hlas mě pobral dokonale. Do rozhovoru Nory a Vořecha totiž vstoupila Natalie. Moje čichové buňky málem pochcípaly z náporu jejího drahého kýčovitého parfému.
Otevřela jsem oči. Šlo to snadno. Někdo mi z víček odstranil zbytky líčidel. Na několika místech jsem cítila příjemně měkkou gázu. Takže jsem i ošetřená, to je komfort. Ještě si na to zvyknu.
,,Ahoj, lidi," usmála jsem se a napůl poslepu jsem zdravou rukou šmátrala před sebou. Našla jsem Vořechův knír.
,,Těpic, Ronnie. Jsi ty ale sedmispáč," drbal me Vořech ve vlasech jako malou a smál se svým příjemným hlubokým smíchem.
,,Jak se cítíš?" chtěla vědět Nora. Už na sobě neměla pracovní kombinézu, ale jednoduché šaty barvy khaki. Ačkoliv to byla taková mužatka, moc jí to slušelo. Dokonce měla i náušnice.
,,Není to nehorší," připustila jsem . Opřená o zdravou ruku jsem se pomalu posadila. Hrozný pocit, být takhle dysfunkční. Moje kancelář zůstala někde v ruinách pravého křídla, tenhle pokoj jsem neznala. Zrovna jsem chtěla začít přemýšlet, zda má tohle nýt moje nové království, kdž jsem si vzpomněla, že jsem vlastně na odchodu.
,,Noro? Mohla by se prosím postarat, aby mi někdo sbalil věci?" obrátila jsem se na kamarádku a v duchu připravovala odpověď na tázavý pohled jejích zelených kukadel.
,,Ty se při té řežbě stihla i pohádat s bossem, jo?"
,,Jsem ženská, zvládám dělat víc věcí naráz...ale ne, v tom to není. je to složitý."
Moje oblíbená diplomatická výmluva - je to složitý. To by nebyla Ronette Clarková, aby to nebylo složitý.

,,Neřekla bych, že je to složitý. Naše malá prodavačka lásky se nám zamilovala a teď se bojí, aby na to někdo nepřišel."
Na Natalii jsem skoro zapomněla. Ne skoro, úplně. Ale její střela poněkud minula, přinejmenším mě minula. Nora a Vořech se tvářili, jakože zásah.
,,Garett?" Nořino obočí vyletělo do nadoblačných výšin.
,,Ty ses...zamilovala do Garetta?" zeptala se jako by na tom bylo něco k nepochopení. Což nebylo. Každá by se dokázala zamilovat do někoho jako on, vždyť měl všechno.
,,Ano i ne."
Spustila jsem nohy přes okraj postele. Zdálo se mi, že se nějak převažuju na jednu stranu, ale přičítala jsem to tomu dlouhému spánku.
,,Každopádně teď jdu pryč a opravdu to není kvůli tomu, že jsem se zamilovala, promiň Natalie. Tohle prostě není místo pro mě. Patřím mezi spodinu, tak mezi spodinou budu. Nenechám se už podruhé opít rohlíkem," hrabala jsem se z postele. Nohy mě nějak nechtěly poslouchat.

Vořech mě sledoval nespokojeným pohledem zpod rozježeného obočí. Nevypadal příliš nadšený mým záměrem dokodrcat se ke dveřím.
,,Tohle bych nedělal. Není to ještě úplně zahojené, mohlo by se to...ehm, potrhat."
,,Co by se mohlo potrhat? Aha. Ou." Konečně jsem si vzpomněla, že bych měla věnovt trochu zasloužené pozornosti i mé zdemolované levačce.
Byla vzorně omotaná kilometry obvazů. Možná proto byla tak těžká. Začala jsem se pomocí zbývajících nehů dobývat dovnitř. Vořech chtěl něco říct, ale Nora ho umlčela pohybem ruky. Natalie se zvědavě naklonila dopředu.
Ať už mi ruku ošetřil kdokoliv, dal si záležet až moc. Měla jsem přece "jenom" rozstřílené rameno, nebylo třeba omotávat celou ruku. Dobývání mi šlo ale docela dobře. Proto jsem si tak zakládala na své manikúře.
Najednou jsem škrábla nehtem o něco studeného. Skrz poslední vrstvu obvazů prosvítalo něco černého a lesklého.
,,Co to..co to je?"
Ještě jsem to neviděla a už se mi to nelíbilo. A když jsem to viděla, líbilo se mi to ještě mnohem míň. Protože to už jsem nemohla být já. Nebyla jsem to já, nebyla to moje ruka, dokonce ani zbytky mojí ruky. Nahoře to bylo černé a kovové a plné šroubků, o kus dál už sice ne, ale uvnitř to nemělo cit.
Měla jsem místo ruky stroj.

Příběh Ronette Clarkové - kapitola 17.

30. srpna 2011 v 21:07 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
Na pátý pokus se mi podařilo strčit klíče do zapalování. Brečela jsem. Tři dny stará maskara mě štípala v očích. Ve zpětném zrcátku jsem viděla Garetta, jak vyběhl zadním vchodema málem se zabil na namrzlém betonu. Nastartovala jsem a snažila se vymyslet, jak budu řídit jednou rukou.
,,Ronette!"
Už mi neříkal Ronnie. A způsobil mi tak další záchvat pláče. Já snad neodjedu.
,,Co...co mi to děláš?!"
Garett svíral oběma obvázanýma rukama napolovic stažené okýnko a tvářil se jako liška chycená v oku. Sešlápla jsem spojku a dupla na plyn. Alistair uskočil od auta, ale to jenom demonstrativně zaštkalo a zdechlo. Zkusila jsem to znovu.
,,Nemůžeš mě tady nechat!" zaječel Alistair a praštil oběma rukama do kapoty. Pažemi mu projela křeč. Vypadal rozzuřeně, ale v očích měl slzy jako hrachy. Kdybych právě nebyla v tak strašném šoku a nechtěla být v jiném paralelním vesmíru, možná by mi ho bylo i líto.
,Že nemůžu? Tvůj otec mě připravil o existenci! Řekni mi...zatraceně...jeden-jedinej-podělanej-důvod, proč bych tě tu neměla nechat?!!"
Bože, já snad nenastartuju.
,,Protože jsem se pokusil dát ti novou existenci! A nejsem svůj otec!"
V tomhle měl pravdu. Nebyl svůj otec. Nemohl za to, že dotyčný byl korunovaná svině. A tihle lidi ho chtěli pohřbít zaživa, což byla nejhnusnější možná smrt. Nemluvě o tom, že sama možná nedojedu ani za roh. Zaštípalo mě v očích, když jsem si uvědomila, že ještě před pár minutami by první položkou na seznamu "proč nenechat Gareta jeho osudu" bylo, protože ho miluju. Teď jsem si nebyla jistá.
*****
Pokud se dobře pamatuju, podařilo se mi vjet do lesa. Byla jsem málátná jako po hodně silné dávce morfia, všechno se měnilo, nahoře bylo dole a místy jsem neviděla nic, než televizní obrazovku bez signálu. Černobílý šum. Pak mi od nártu až do stehna vystřelila bolest, protože Garett dupl na brzdu. Klel jako dlaždič. Vedle mě něco kovově zaskřípalo, asi jsme se otřeli o strom. Pak už jsem usnula.
*****
Někdo mě veleopatrně vytahoval z auta. Zdravou rukou jsem se ho chytila za košili.
,,Je to dobrý, Ronette. Je to dobrý, držím tě, jsi v bezpečí."
,,No-Noro?"
Nora se na mě usmála, alespoň co jsem viděla skrz svou vlčí mlhu. Položila mě na něco studeného a měkkého. Musela to být deka ve stanu. Někde poblíž zavoněla Vořechova staromódní kolínská.
,,Vy jste tu...zůstali?!!"
Nějak mi dělalo problém tomu uvěřit. Nikdo dobrovolně nezůstane v takové zimě, v lese a ve stanu tři dny. Ale oni zůstali. Jejich neochvějná důvěra ve mě mě lehce rozesmála.
,,Zkus se nehýbat," radila mi Nora a odmotávala Garettovu košili z mé ruky. Pak ucukla.
,,No, to je hnus. Promiň, ale vážně je."
,,V pořádku," usmívala jsem se a cítila se úžasně zdravá. Nora počkala, Vořech počkal, já žiju...Garett žije.
,,Ta ruka je ztracená," konstatoval Vořech a sklonil se nade mnou. Dýchl mi do tváře kouř z dýmky s cizokrajným tabákem.
,,Ale měl bych nápad, jak ji dát zase dohromady. Víceméně."
Chtěla jsem se ptát, ale Nora byla striktně proti a moje tělo taky. Byla jsem přetažená a potřebovala spát. Ne omdlít, zkolabovat nebo to prostě nějakým jiným způsobem zabalit, chtěla jsem spát.
A tak jsem spala.



Ještě je brzy

30. srpna 2011 v 18:28 | Moi Keiniku Sang
Před sedmnácti lety se stalo něco velmi...prapodivného a totiž že jsem se narodila. Původně jsem to plánovala na dušičky, ale kdyby k tomu došlo, nejsem si tak jistá, jestli bych dneska ještě žila.
Moje datum narození má jednu velkou nevýhodu, kterou mi nedávno objasnil jeden zvláštní a neskutečně sympatický člověk - desítka znamená "představ si a stane se" (věděla jsem to i latinsky, ale kde jsou ty časy). Já mám v datu narození desítky dvě - sílu tvoření, proti síle ničení. Zatím tvořím ( přinejmenším jsem toho názoru), ale jsem povahy výbušné, hodně snadno se naštvu a pak by mohlo přijít na řadu to ničení.

Jenže před sedmnácti lety mi to bylo putna, pochopitelně. Pravděpodobně jsem si hajala někde v postýlce mezi ostatníma uřvanýma uzlíčkama plen, jednou za čas mě donesli matičce na kojení a pak jsem zase hajala a tak pořád dokola. Když jsem poprvé uviděla tátu, prý jsem se na něj zamračila.

Byla jsem andělské dítě, což našim velmi ráda připomínám, zvlášť v poslední době, kdy je bratr přivádí k nepříčetnosti. Takříkajíc jsem jedla a spala, byla jsem schopná vytuhnout na sedmnáct hodin. Máma chodila kontrolovat jestli dýchám.

Ve čtyřech letech jsem dostala brýle, což hlavně v souvislosti se školkou znamenalo riziko trvalého oslepnutí. Děti ve školkovém věku totiž nemají příliš pochopení pro potenciálně odlišné jedince, jako jsou děti s brýlemi nebo holčičky ostříhané nakrátko. Pokud jste holčička s brýlemi ostříhaná nakrátko, máte problém. Učitelka na mě podivně koukala, už když jsem při příchodu do školky vybrala za svůj obrázek švestku. Prostě jsem chtěla mít na skříňce štvestku a co jako?
Měla jsem skříňku vedle jednoho neskutečně otravnýho kluka. Skříňky jsme měli úzký a kolem bylo málo místa, navíc to nebyl zrovna designerský zázrak a dvířka těch skříněk si jednoduše překážela. Vždycky před procházkou nastala menší přetlačovaná. Byla jsem v právu, protože já byla hodná, kdežto on sígr.

Stejně jsem školku vlastně nesnášela. Učitelka nedokázala pochopit, že když se mi na záchod nechce, prostě tam nepůjdu. Možná to bylo tím, že byla zrovna obarvená na blond. Mimo jiné mi jednou udělala přednášku o tom, že svou maminku velice trápím tím, jak si nedostatečně vyprazdňuji dýchací cesty a tudíž neustále dýchám pusou. Chtělo se mi na ni zařvat " to je proto, že mám astma, ty krávo!", ale to jsem ještě nevěděla, že mám astma, takže jsem na ni nezařvala nic.
Už si ani nepamatuju, jak se jmenovala moje nejlepší kamarádka. Zato jsem měla "kluka". Hráli jsme si na ufony, na špióny a zachraňovali "hady" (totiž větvičky) před bandou nepřátel. Můj druhý kámoš byl ve své podstatě hroznej lump, bral nám sponky a panenky a tak, ale myslím, že jsem ho měla radši, než většinu holek.

O tom, co bylo na základce a následně na gymplu, si můžete přečíst tady. Džouk je v tom, že když kliknete na dalších pár článků, přečtete si to stejný v bleděmodrým. Všichni píšeme o tom, co jsme prožili, kdo na nás byl ošklivej a kdo naopak ne a jak nás ve škole strašně neměli rádi, protože jsme byli moc chytří.
Otázkou zůstává, jestli se to skutečně dá považovat za příběh. Zatím totiž nemáme konec. Nemluvě o tom, že pokud bychom to sepsali, uspěli bychom možná u fanoušků Alexandreidy (všichni ji přepisovali až do aleluja a předháněli se, kdo ji napíše líp).

Mám v hlavě plno. Někdy se mi stává, že ten můj příběh, co mám, mi splývá dohromady s příběhem, který bych mít chtěla. Bohužel se to nedá uvést jako racionální důvod, proč si dva měsíce před koncem školního roku všimnu, že nemám dobrý známky, aspoň ve skutečnosti ne.
Zatím jsem teprve u prologu. A chystám epochální závěr, jenže mezi tím je ještě spousta práce, jako udělat maturitu, vystudovat nějakou vejšku ( nemám ponětí jakou), najít si práci a vydělat si na cestu někam dopryč. V tom pryč bude taky spousta práce, která bude možná vyžadovat hodně silný žaludek a pak teprve přijde vyvrcholení děje. Osobně doufám, že až budu psát ten epilog, budu udržovaná stařenka se slušným majetkem a vilou na skotském venkově.

Příběh Ronette Clarkové - kapitola 16.

29. srpna 2011 v 18:57 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
Ošklivý stařec seděla už zpátky ve svém rozvrzaném kolečkovém křesle, na hlavě sáček s ledem. Prakticky jsme ho ignorovali, když jsme se nějakým prapodivným způsobem dovlekli nahoru. Děda se na nás mile usmíval a neříkal nic.
Alistair mě uložil na postel. Před očima jsem měla černo, ruka byla zcela očividně ztracená. Tohle už dohromady nedá ani světová chirurgická špička, tím jsem si byla jistá. Bylo mi z toho vědomí špatně od žaludku. Kdybych v něm něco měla a posadila se, na milion procent to vyklopím.
,,Klíče od auta. A auto!" namířil Garett revolverem tak přesvědčivě, až jsem málem uvěřila, že v tom vystříleném zásobníku něco je. Ale třásla se mu ruka.
,,Jistěže, auto," usmíval se stařeček. Měla jsem dojem, že si vzal valium nebo tak něco. Rozjel se, opět za doprovodu neskutečně otravného skřípotu, k nejblížší zásuvce a začal se v ní přehrabovat. Ven vytahoval hromady papírů, fotek a dětských kreseb. Občas se u nějaké zastavil, nostalgicky si povzdechl a pokračoval. Nepřišlo mi moc normálníí mít klíčky od auta na dně zásuvky s papíry.

,,Víš, proč jsem založil tuhle organizaci, děvče?" zeptal se najednou a upřeně se zadíval na jeden obrázek.
,,Protože ho nemáte rád."
Děda zavrtěl hlavou: ,,To není úplně přesná definice. Ale dala by se akceptovat."
Pustil obrázek na kostkovanou deku v klíně a zadíval se někam na neurčité místo na zdi za Garettovou hlavou.
,,Povím vám oběma, proč jste teď tady. Protože já jsem to chtěl. Nemyslím tím, že jsem chtěl, abys zamordovala mým oblíbeným svícnem tři členy mojí ochranky, to je pouze vedlejší - i když, musím přiznat, že velice působivý - účinek. Ale abych se k tomu dostal, musím vám to říct oběma a od začátku. Mládenče, kdybys byl tak laskav a posadil se."
Garett poslechl skoro okamžitě. Ten prázdný revolver zahodil někam na podlahu a opřel si hlavu o pelest. Byl unavený. Dědeček se spokojeně usmál tou zdravou polovinou obličeje.
,,A teď se tedy dostaneme k věci. Chlapče, jediné tvoje provinění je, že jsi Garett. Tvoje rodina mi hodně, opravdu hodně ublížila. Připravila mě o to nejcennější, co jsem měl.
Narodil jsem se v Americe, ale ve dvaceti odjel do jižního Polska. Přestěhoval jsem se do Krakowa. Koupil jsem si pěkný byteček, začal parcovat a vydělával si na milé klidné živobytí. Všechno bylo dokonale úžasné.
Pak jsem potkal Emu, židovskou sedmnáctiletou dívku, co se nepohodla se svými rodiči a odešla z domova. Neholdovala příliš židovským tradicím, víte? Seznámili jsme se v jedné zapadlé krakowské hospůdce a já ji vzal domů. Zůstala u mě, časem jsme se vzali. Po americku. Narodila se nám krásná holčička, měli jsme spokojené manželství.
Těsně před tím, než začala válka, se do města přistěhovali Garettovi. Za obchodem, chápete. Chtěli rozmístit svoje pobočky po celém světě, jenže jim to překazila válka. A holocaust. Garettovi byli proti tomu všema deseti, ale Hitler je chtěl mít na své straně a nic neříkal. Nebo to tak aspoň vypadalo. Paní Garretová byla citlivá duše. Rozhodla se Židům pomoct a nastěhovala si k sobě nás, kteří jsme bydleli nejblíž. Schovali nás. Dávali nám jídlo a vůbec všechno, co jsem potřebovali. Paní Garettová byla moc milá, spřátelili jsme se s ní celkem rychle. Hlavu rodiny jsme nevídali, ale občas jsme zahlédli jejich syna. Nevzpomínáš si, chlapče? Tehdy ti bylo sedmnáct, byl jsi takový pobledlý knihomol.
A potom jednou přišli. Zničehonic, nikdo to nechápal, nikdo tomu nemohl uvěřit, ani paní Garettová ne. Tvůj otec, chlapče, nás udal. Prodal nás nacistům.
Přišli vojáci. Emu a dceru mi odvedli, mě nemohli, nebyl jsem Žid. To oni mi udělali tohle, víte? Chtěl jsem vystřelit, ale měl jsem ucpanou hlaveň. Ještě než jsem omdlel, viděl jsem, jak se jeden ten bastard směje. Ucpal ji schválně. Ale to není podstatné.
Podstatné je, že tvoje rodina chlapče, mi zničila život. Myslíš, že chlap s takovým ksichtem má ještě šanci najít si ženu, založit novou rodinu a zapomenout? Nemá. Takže nastupuje pomsta. Tvojí mamince bych nikdy nezkřivil ani vlásek, budiž jí země lehká. Ale tvůj otec byl svině. Ty máš tu smůlu, že on už je mrtvý a ty jsi jeho syn."

Pomalu jsem zpracovávala celou story. Vzal si Židovku. Pak ji poslali do tábora. I s dcerou. Žili předtím v Polsku. Myslí mi probleskl obraz hezké ženy s perlovými náušnicemi. Usmívala se.
Slezla jsem z postele. Žaludek se zhoupl jako na pouťové atrakci, trochu jsem zavrávorala. Necitlivou rukou jsem se otřela o Alistairův zátylek. Otřásl se a ucukl, načež mě počastoval omluvným pohledem, který byl vzápětí vystřídán předchozí ztuhlou maskou, prostou všech emocí.
Vzala jsem jeden obrázek ze starcova klína. Byla na něm kostrbatá rodinka - paní s tmavým copem, holčička s culíčky stejné barvy, pán s moc velkou hlavou. Vedle nich stála paní s vlasy světlými a náhrdelníkem z modrých kuliček.

Znáte ten pocit, kdy máte v sobě úplně prázdno? Nedokážete si vzpomenout ani na vlastní jméno, nevíte zhola nic. A je vám špatně, strašně moc špatně, tak špatné, že máte pocit, jako byste se rodili a umírali zároveň. Někdy to způsobí slovo, výjev nebo jenom pitomá dětská kresba.
Pustila jsem ji. Tohle se mi muselo zdát. Pak ovšem nechápu, proč mě to rozstřílené rameno neprobudilo. Musela jsem třikrát polknout, abych to ze sebe vůbec dostala. Chutnalo to jako zteřelá guma.
,,Tati?!"

Je to tak SNADNÉ...

29. srpna 2011 v 14:06 | Moi Keiniku Sang
"Můj příběh" se dá pochopit jakkoliv. Suverénně nejkrásnější z těchto významů je "můj příběh" v souvislosti s literárním kouskem, který někdo stvořil. Protože když něco napíšete a pak si uvěddomíte, že je to vaše a nikdo na světě vám to nemůže vzít, protože pořád to máte především ve své hlavě, je to neskutečně nádherný pocit. Když to došlo mně, byla hladina endorfinů srovnatelná s okamžikem narození mýho brášky.

Problém je v tom, že některé věci se jako "vaše" počítat nedají. Třeba FANFICTION. Jistě, postavíte osnovu příběhu a možná přidáte nějakou postavu a tak, ale nemůžete říct že je to vaše a cítit u toho totéž, jako když napíšete něco sami. Ne snad, že bych byla nějaká extra zkušená spisovatelka, ale popsala jsem už dobrej metrák papíru, takže budu natolik drzá, abych potenciálním autorům poradila, jak z fanfiction udělat vlastní dílo.

  • Vyberte vhodnou postavu. Hodně záleží na tom, zda ji máte rádi nebo ne, pochopitelně. Ale postavy hodně košaté a rozpracované se budou špatně upravovat. Nejlepší je holý kmen a nahoře malá koruna.
  • Vizuální úpravy? Nejsou nutné, pokud vaše postava nemá nějakou opravdu výrazně identifikační znak jako třetí oko něbo tak něco. Koneckonců nikdo netvrdí, že třeba Snape je jedinej slizkej a černovlasej učitel na planetě.
  • Charakterní úpravy? Jistě, ale nikoliv hop na krávu a je tele. Vymyslete událost, která ze zamračených udělá usměvavé a naopak.
  • Jméno. Změnit. Pokud chcete svoje dílo povznést nad úroveň fanfiction, pak určitě změnit. Pro vás to bude pořád vaše oblíbená postava, která si právě prochází nějakým žůžem dobrodrůžem, do kterýho by se původně ani nenamočila, ale pro čtenáře to bude někdo jiný. Což už nebude fanfiction.
Co uděláte se svou postavou je už logicky na vás. Vtip je v tom, že jakmile změníte už vytvořené postavě jméno a charakter, už to nebude ten Snape, ale postava inspirovaná Snapem. A vy pak můžete říct, že máte svůj příběh.

Ještě někdo mi chce tvrdit, že ICQ není zdraví škodlivé?

27. srpna 2011 v 19:49 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Já: Jááá chci doma ...nevím co.
Rebecca: Já chci.... nevím. Každopádně si zřejmě postavím z lega koncentrák nebo aspoň věznici.
Já: Wraaauuuu...to už jsem dlouho neudělala.
Rebecca: Drůbežárna!
Já: Už vím co chci - vrnícího Filípka!
Rebecca: A já chci vrnící věznici!
: A drůbežarnu!!!
Rebecca: Ehm, co?!
Já: Vrnící drůbežarna...
Rebecca: Ehm... a chci začít sbírat autíčka...víme co...budem bydlet společně a otevřeme si muzeum. Tak.
Já: Jo!
Rebecca: A na všechno se vykašlem. A budem ještě stavět koncentráky z podšálků a z lega a budem je vydávat za drůbežárnu.
Já: Jo! A bude to vrnět!

*************************************************************************************************************************************************************************
Rebecca: O-ka-ma! Okamaaaaaaaaaaaaaaa!!!
Já: Five six seven eeeight!!! Ježiš, ten Yaxley je sexy...
Rebecca: CO???!!!

Příběh Ronette Clarkové - kapitola 15.

27. srpna 2011 v 19:26 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
,,Garette?!" vykřikla jsem.
Panebože, byla jsem tak moc ráda, že ho slyším! Rozrazila jsem dveře. Tím jediným okýnkem dovnitř muselo vnikat houby světlo, ale teď, za epileptického poblikávání rozstřílené zářivky to bylo ještě horší.
Alistair vypadal jako mrtvola. Částečně za to mohlo to nezdravé světlo, ale byl mnohem hubenější, než když jsem ho viděla posledně. Lícní kosti měl taky mnohem vystouplejší a bradu špičatou. Oči veliké a divně zářící. Kolem vyhublých rukou měl omotané kusy hadrů, v nichž jsem po chvilce rozeznala rukávy. Zbytek košile byl v ještě horším stavu než majitel.

,,Jsi to ty, Ronnie? Proboha, jsi to opravdu ty?!"
Alistair se rozesmál lehce maniakálním smíchem a kulhal směrem ke mně. Zablokovala jsem dveře svícnem a rozběhla se mu naproti, přičemž se ozval kotník. Pomalu se zpátky ke slovu dostávala moje ženská část, protože jsem začínala slzet. Objala jsem ho a rozbrečela se mu na rameni. Měla jsem sto chutí mu vlepit pořádnou facku, za to, jak mě vystrašil, za to, jak se nechal unést tak nesmyslně na konec světa a za to, že jsem mu nestihla říct, co mi udělal. Normálně by se mi z takové přemíry kýče a sentimentu zvedal žaludek, ale momentálně jsem byla schopná jenom bulet jako malá holka.
,,Tohle už nikdy, nikdy, nikdy nedělej, rozumíš?" vzlykala jsem.
Vypadal strašně křehce, bála jsem se ho k sobě trochu přitisknou, abych mu nepolámala žebra.
,,Tys pro mě přišla," šeptal mi do vlasů a pořád se tak šíleně smál.
Byl špinavý, zmrzlý a stoprocentně i hladový, ale podle tlukotu jeho srdce jsem poznala, že je úžasně šťastný.

Skrz cáry košile jsem nahmatala hluboké dlouhé šrámy a spoustu sražené krve. Rány od biče. Popadla jsem ho za pravačku a odmotala improvizovaný obvaz. Popáleniny, nejmíň druhého stupně, všechen cit pryč.
,,Co ti to udělali," šklebila jsem se zhnuseně, ačkoliv skutečnosti byly zjevné.
Alistair byl zbičovaný a popálený, ale obojí bylo ve vyšším stupni hojení. Což mě přivedlo na další myšlenku.
,,Jak dlouho tu jsi? Jak dlouho tu jsem já?" lekla jsem se, protože mě zatím nenapadlo počítat svůj čas na dny.
,,Tohle mi udělal hned po příjezdu. O tobě jsem se dozvěděl před třemi dny."
Tři dny!
,,Sakra!"
Nakopla jsem nějblíže ležícího vojáka, až se převrátil na záda.
,,Co je?" nechápal Alistair, přičemž si s jistou dávkou hrdosti prohlížel svoje dílo - podřízl strážce kusem drátu.
,,Nora a Vořech tu určitě tři dny netvrdli. Takže buď ukradneme auto a dostaneme se odsud sami, nebo tu zůstaneme a tím pádem jsme v háji a zahrabou nás zaživa oba."
Alistair vedle mě hlasitě polkl: ,,Za-zahrabat? Zaživa?!"
,,Oni ti nic neřekli, že? V zájmu vlastní psychiky se tím moc nezaobírej," radila jsem mu a šacovala mrtvole kapsy. Měl revolver, paralyzér a samopal a stejně tu teď ležel, podříznutý drátem.

Zato ten druhý začínal být čilý. Hrabal se na nohy a dezorientovaně se rozhlížel.
,,Hej!" ozval se Garett překvapivě silným hlasem a vzal mi z ruky pistoli.
,,Dovedeš nás ke starýmu. Máš svolení mířit na nás tou svou hračkou, ale zkusíš si něco a vystřelím ti játra druhým bokem, rozumíš?"
,,Utekl jsi z gangsterky nebo co?" šeptala jsem a nechala ho, aby připoutal mou ruku k jeho a klíč mi hodil za výstřih. Stejně by mě nepřekvapilo, kdyby ho někdo hledal i tam.
Voják na Garettovi zřejmě poznal, že to myslí vážně, protože kromě několika poznámek se přizpůsobil v klidu. Chňapl mě svou medvědí prackou za rameno, Garett mu zapíchl hlaveň do žeber a vyrazili jsme. Pochopitelně jsem té gorile nevěřila. Určitě se nedal zastrašit jen tak, tím pádem jsem každou chvíli očekávala zradu.

Čím víc stráží kolem bylo, tím divnější pohledy a pitomější poznámky se objevovaly.
,,Hele, to bude ten fantóm. Malá holka!"
,,Ten si troufá, jenom se samopalem na takovou ranařku, hehe..."
,,Cos udělala, prosim tě?" šeptal mi Garett koutkem úst.
,,Tak trochu jsem zabila tři lidi. Svícnem."
,,Aha. To hodně vysvětluje."

Obytná kostka byla necelých pět metrů před námi, když se náš doprovod ošklivě zašklebil a obrátil samopal proti Garettově hlavě. Alistair stiskl kohoutek a uhnul.
Náboje se jeden každý zavrtaly do mého ramena.
Nějaké znásilnění se mohlo jít zahrabat a hodně hluboko. Nic jsem neviděla, nic jsem neslyšela, byla jsem schopná jenom křičet a hroutit se na vedle stojícího Alistaira.

Cítila jsem, jak mě táhne dovnitř, občas se zastavil, by zastřelil nějakého příliš dotěrného pěšáka. Potom byl klid, slyšela jsem ho zamykat dveře. Zašátral mi rukou za límcem, ovšem bez jakéhokoliv postranního úmyslu, protože zřejmě to poslední, na co teď měl náladu, bylo nějaké povyražení. Pouta si asi strčil do kapsy nebo já nevím kam.
,,Ronnie? Ronnie! Sakra tohle byl blbej nápad!"
Opřela jsem se o zeď a opakovala si takové to přihlouplé "je dobře, je dobře" a popravdě, vůbec to nepomáhalo. Měla jsem místo ramena krvavou kaši z masa a šlach, skrz kterou prosvítala holá kost, takže bylo dost těžké věřit tomu, že "je dobře", sakra.
,,Tohle celý je jeden velkej blbej nápad," vydechla jsem nakonec a zkusila vstát. ,,Musíme najít pokoj toho páprdy, než ty venku napadne použít zadní vchod."
,,Počkej." Alistair si stáhl z těla zbytky košile a omotal mi je kolem zbytků ramena. Pak mi věnoval velice zvláštní pohled.
,,Díky, žes přišla."
Přišla jsem, protože jsem do tebe zamilovaná, ty pitomče! chtělo se mi zakřičet, ale namísto toho jsem se jen nějak divně dotkla jeho tváře, předvedla lehkou křeč mimických svalů při pokusu o úsměv a jala se kulhat do schodů. Omdlévala jsem prakticky při každém kroku.
Zničená ruka mi pateticky plandala podél žeber.

Příběh Ronette Clarkové - kapitola 14.

27. srpna 2011 v 15:20 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
Ticho táhlo k čertu.
Protáhla jsem se zábradlím a seskočila dolů. Zmrzlá zem pod těžkýma botama zakřupala a chlapi u zdi ztuhli. Tím hůř pro ně, protože mně to poskytlo spoustu času.
Toho, co byl blíž k otevřenému prostranství, jsem bodla hrotem na svíčku do zad a trhla vzhůru. Zároveň jsem přišpendlila jeho obličej ke zdi pěstí a navrch ho kopla do podkolenní jamky. Šlacha asi nepraskla, ale určitě to bolelo.
Ten menší z dvojice nevěřícně lapal po dechu a šmátral po vysílačce. Spadla mu a ten pitomec na ni ještě šlápl. Obrátila jsem svícen podstavcem dopředu a švihla na jeho krk. Rána dopadla nad rameno s dostatečnou razancí na to, aby chlapovi hlasitě zakřupalo v krku. Jeho hlava zůstala v podivném nerovném úhlu. Vrčel a zkoušel se narovnat, ale zjevně to nešlo. Tak jsem ho zkusila praštit z druhé strany, co to udělá. Zlomilo mu to vaz.

Upřímně jsem samu sebe překvapila. Přede mnou leželi dva muži, jeden mrtvý a druhý umírající. Kromě pár násilnických zákazníků jsem nikdy nikoho nezmlátila, nemluvě o zabití. Proto jsem teď absolutně netušila, kde se ve mně ty akční sklony berou. No nic. Možná jsou oni moc blbí, ne já moc chytrá. Nebo někdo chce, abych se ke Garettovi dostala. Zatřásla jsem hlavou, abych tu myšlenku rychle zase pohřbila. Žádné brouky v hlavě.

Obrátila jsem toho rozříznutého chlápka k sobě a zvedla ho, aby mu krev z rozdrceného nosu netekla do dýchacích cest.
,,Ten zbraňový magnát. Kde je?"
Chvilku mi trvalo, než jsem v tom chrchlání a klokotání rozeznala řeč. Nechtěl mi to říct, překvapivě. Nasadila jsem svůj nejmilejší úsměv: ,,Koukej, fešáku, až tě pustím, umřeš. Buď vykrvácíš nebo se utopíš ve vlastní šťávě. Takže mi to v klidu můžeš vyklopit."
Znovu spousta bublavých zvuků. Vyluštila jsem z toho, že Alistair je o dvě budovy dál, maximálně střežený.
,,Co s ním chcete udělat?"
Radši jsem měla zůstat u té myšlenky s prachobyčejným zabitím. Voják mi horko těžko vysvětlil, že hodlají udržet Garetta naživu co nejdéle, aby si zástupci všech poškozených zemí přišli na své. Což znamenalo, že až s ním skončí, bude z něj potrhaná chrastící zombie. Pak ho prý pohřbí. Zaživa.

Pustila jsem ho. Ležel sotva dvě minuty, pak se začal vzpínat, hrabal kolem sebe všema čtyřma a snažil se převrátit na břicho. Připomínal mi přerostlého brouka. Ale broukům obráceným na krovky jsem vždycky pomohla na nožičky, kdežto u něj mě to ani nenapadlo
Vyšplhala jsem zpátky na můstek. O dvě budovy dál. Střecha byla namrzlá a nebe temnělo. Takže je večer, pomyslela jsem si. Párkrát jsem se musela zastavit a v předklonu počkat, až přejde záchvat bolesti v klíně. A taky mi začínala být zima. Určitě jsem na sobě měla ještě něco, než jsem se přizabila o elektrický plot.
Před cílovou betonovou kostkou jsem seskočila. Noha mi při dopadu podjela a v kotníku luplo, takže jsem na chvilku propadla panice. Díkybohu se nezdálo, že by s nohou bylo něco špatně. Zamnula jsem si ruce a sevřela svícen pevněji.

Tak tedy budova to byla asi tři metry vysoká, přičemž asi ve výšce dvou a půl metru bylo mrňavoulinké okýnko s tlustým sklem. Za jedním rohem stáli dva těžkooděnci s něčím, co vypadalo jako menší protiletadlový kanón. Zřejmě měli o Alistairovi poněkud vyšší mínění než já.
Za druhým rohem nebyl nikdo, kromě stop velikosti 48, jež mířily směrem, kterým jsem přišla. Stopa byla dlouhá, majitel té obrovské hnáty musel běžet. Teprve teď mě napadlo, že ty tři mrtvoly musel nějaký pochůzkář určitě najít. Jako potvrzení mého...ehm, briskního uvažování se zezadu ozval německy znějící výkřik a k mé nekonečné radosti oba protiletadloví kanóni odklusali taky.

Tak buď jsou opravdu blbí nebo je to opravdu léčka. Každopádně jsem svícnem zaútočila na dveře. Skleněná výplň zřejmě nebyla nic extra, podlehla okamžitě, nicméně vzápětí mi hlavu málem ustřelila salva ze dvou menších samopalů. Sjela jsem na zem s rukama na uších. Zatracená práce.
Když palba ustala, něco mě lehce šťouchlo do boku. Střelci poškodili zámek.
,,Někdo tam je!"
,,Jasně že tam někdo je, ty vole."
Dvoje těžké kroky se daly do pohybu, slyšela jsem, jak jeden z nich dobíjí samopal. Pak se ale uvnitř něco pokazilo. Vypukl chaos, někdo vysypal celý zásobník do stropu a nejspíš trefil světlo, protože uvnitř to jiskřilo a bouchalo. Po chvilce se ozvala dvě uspokojivá těžká žuchnutí a ozval se známý, leč roztřesený a unavený hlas.
,,Ro-Ronnie?"

Přátelské varování (??)

24. srpna 2011 v 11:03 | Moi Keiniku Sang
Nejsem si tak úplně jistá, jestli se to děje jenom mě, ale kurnik moc o tom pochybuju. Jestli máte v oblibě Kinotip, jakože já osobně jo, vyhýbejte si přehrávači PutLocker jako čert kříži. JE TO ZAVIROVANÝ. U dvou rozdílných filmů mi můj antivirus zablokoval trojskýho koně. Není to přímo v tom přehrávači, ale v takové té posrané reklamě, kterou musíte odbýt, abyste se dostali k samotnému přhrávání. Kliknete na "Start Video As FreeUser", blikne vám tam nové okno a máte z počítače hřebčín.
Tak bacha na to.

Proč se Grell jmenuje Sutcliffe

23. srpna 2011 v 21:10 | Moi Keiniku Sang
Pokud je to náhoda, pak je to nejvtipnější náhoda, jakou jsem zatím viděla; pokud to náhoda není, pak je to setsakramentsky dobrej tah.

Kdo viděl první řadu Kuroshitsuji ví, že Grell a Madame Red se tam vyskytovali v rolích rozparovačů. Sutcliffe je jméno, které se na to maximálně hodí.

PETER WILLIAMS SUTCLIFFE - Yorkshirský rozparovač se narodil v roce 1946. Oženil se se Soniou Szurmou a byl vzorným manželem. Křesťan, nezahýbal, nepil, nekouřil. Jenom zabíjel.
První tři jeho oběti zázrakem přežily a skončily s těžkými poraněními hlavy v nemocnici a bodnými ranami. Jedné z nich bylo teprve čtrnáct let První zabitá byla krásná blondýnka jménem Wilma McCannová, matka čtyř dětí, která po večerech obráží bary. Nedá se nepochopit, že si po noci protančené na vysokých podpatcích prostě stopla auto. Špatný auto.
Vybíral si "špinavé" ženy - prostitutky. Svoje oběti vraždil kladivem a šroubovákem. Kladivem mlátil po hlavě a šroubovákem řezal do těl obrazce. Zabil celkem třináct žen, z toho se ho půlka v podnapilém stavu pokusí sbalit a to mu výrazně usnadnilo práce.
Pouze jednou jedinkrát se spletl a zabil "ženu čistou jako lilii", z čehož byl upřímně zoufalý, nicméně chudince Jayne to už bylo na dvě věci. Pak udělá chybu u prostitutky jménem Jean - zaplatí jí za sex a bankovka zůstane v její kabelkce. Dostane se tak do seznamu podezřelých. Ještě v tomtéž roce napadne další prostitutku, která ovšem uteče a poskytne policii detailní popis.
Než ho chytnou, zabije tedy třináct žen a nejen prostitutek. Teprve po dvou dnech výslechů se nečekaně přizná - s tím, že mu všech třináct vražd našeptal Bůh - a je odsouzen na doživotí,. Je několikrát napaden spoluvězni, přičemž je nenávratně poškozeno jeho levé oko. Je krátce propuštěn, když zemře jeho otec.
JEHO POSLEDNÍ ODVOLÁNÍ, PŘÍMO K NEJVYŠŠÍMU SOUDU BYLO ZMÍTNUTO 9. BŘEZNA 2011.




Via Fantasia - Ve své podstatě velmi charizmatická tvář, která měla dvě chyby - patřila Heydrichovi a byla mrtvá.

23. srpna 2011 v 20:10 | Moi Keiniku Sang
,,Takže?"
,,Takže."
Konverzace poněkud vázla. O čem se taky chcete bavit, když trčíte v minulém století, oblečení v papodivných šatičkách. A navrch v Praze.
,,Nějaký plán?" vzdychla si Grian.
,,Nemám," opáčila Hilabetea a nespokojeně se dívala na špičky svých úhledných střevíčků.
,,Vždycky jsem se chtěla do Prahy podívat," podotkla Grian najednou. ,,Sice jsem předpokládala, že přitom zůstanu ve stejným roce, ale co. Když už jsme tady..."
Vstala, oprášila si šaty a s rukama vbok se rozhlédla kolem. Hila ji mlčky pozorovala. Typická Grian. I když ji právě vcucnul počítač, pořád je chladnokrevná. Hila by si moc přála říct totéž o sobě. Zvedla se z lavičky, aby vypadala aspoň trochu činně: ,,Obejdem to tady. Třeba tu vysvětlení leží někde na chodníku."
,,Velmi pravděpodobné," ušklíbla se Grian.
,,Přibližně tak, jako že se tvůj počítač promění v retardovanej stroj času."
,,Přesně. Kam ten svět spěje."
,,Jak se říká, nikdy nevěř ničemu, co umí samo myslet, když nevidíš, kde to má mozek."
,,To se říká?"

,,Asi jsme na Letné," konstatovala Grian po pár desítkách metrů.
,,Především jsme v protektorátu," ucedila Hilabetea a byla Prahou o moc míň nadšená než její společnice.
,,Zadaly jsme "atentát na Heydricha" , tak co čekáme," zachichotala se Grian a Hile se v hlavě rozsvítila varovná kontrolka, protože chichotala-li se Grian, znamenalo to krizi.
,,Koukej, co ten chlap dělá," všimla si najednou a zatahala Grian za roztomilý balonkovitý rukávek.
,,Háže prasata zrcátkem," pokrčila rameny Grian, jako by bylo zcela běžné, že obyvatelé protektorátu stojí na ulici a hází prasátka. Jenže Hila viděla ještě něco. Nóbl černé auto se staženou střechou.
,,Panebože," vydechla.
,,Co je?" polekala se Grian.
,,Jsme na Letné! Zadaly jsme "atentát na Heydricha"! To zrcátko byla..."
,,...signalizace!" doplnila Grian s očima navrch hlavy.
Obě dívky se obrátily na patě a rozběhly se za světelným prasátkem, následované černou mercedeskou bez střechy.
Doběhly na křižovatku.
,,Tam! Ten týpek s kabátem na rameni!" vykřikla Grian a rychle si zakryla pusu rukou. Nevypadalo to však, že by ji někdo slyšel.
,,Automatická pistole," zašeptala Hila a zatáhla Grian na chodník. Kolem se prohnalo protektorovo auto rychlostí určitě vyšší, než byla povolená.
Muž vstoupil do zatáčky právě v momentě, kdy tam vjížděla i mercedeska. Obě holky na kraji chodníku zatajily dech.
Střelba nenastala.
,,Seklo se mu to!" vydechla Grian, jakoby se lekla, že Heydrich nakonec neumře.
,,Granát," odbyla ji Hila a bez mrknutí sledovala, jak protektor svírá dlouhými prsty rám čelního skla. Pohnul se dopředu, zjevně bez nejmenšího nápadu, co má dělat.
,,Nevstávej, vole!" zaječela Hila a Grian jí věnovala velmi podivný pohled: ,,Jseš neonacistka nebo co?"
,,To byl reflex!" bránila se Hila, protože představa sympatizace s tímhle konkrétním esesmanem se jí silně příčila. Navíc ji stejně neslyšel. A i kdyby slyšel, pravděpodobně by to nepochopil. Nebyla si tak úplně jistá, jak je na tom Heydrich po jazykové stránce.
Než se tou myšlenkou stačila hlouběji zaobírat, zalehly jí uši, protože hodně blízko to bouchlo.

,,Do hajzlu," ujelo i jinak velmi slušné Grian. Popadla Hilu za límec a strhla ji na chodník. Nad hlavou jim proletěla neidentifikovatelná část černé mercedesky.
Když se rozptýlil kouř, Hile se vrátil sluch. Všichni kolem řvali. Heydrich se hroutil na přední díl kapoty a vojenská zeleň jeho uniformy rychle červenala.
,,Sakra," shodly se dívky.
,,Padáme odsud," hrabala se spěšně na nohy Hila, zatímco ostatní lidi přítomné atentátu požírala panika.
,,Geniální nápad."

Jenže někdo nechtěl, aby jenom tak vypadly. Po dvou krocích měly obě dívky pocit, že procházejí skrz svislou vrstvu studeného lepkavého sirupu a pak se obraz změnil. Jenom na chvilku.
Předtím, než Hilu a Grian vcucnul starý známý výšleh světla, zahlédly tvář, kterou znal každý díky učebnicím dějepisu. Úzký světlý obličej, pichlavé světlé oči, tenké světlé rty. Ve své podstatě velmi charizmatická tvář, která měla dvě chyby - patřila Heydrichovi a byla mrtvá.

Muhehehe! (* prosím představte si velmi zlý smích*)

22. srpna 2011 v 21:58 | Moi Keiniku Sang
Pokud moje googlovací schopnosti nezklamaly, pak je tohle téma trefné a ironizuje všechny, kteří vyjadřovali své...ehm, nespokojení nad toaleťákem, aniž o tom dotyční vědí.
Tak tedy

Floccinaucinihilipilification

První, co na tomhle slově zaujme, je jeho délka. Popravdě, když jsem ho viděla jako nové téma týdne na Téma-blogu, měla jsem za to, že je to prostě jenom takové to "pěstí do klávesnice", teprve na druhý phled mi seplo, že je to SLOVO. Slovo o devětadvaceti hláskách, počítám-li dobře.
Zaujala mě zvlášť jedna část tohohle slova a totiž "nihil", což znamená latinsky nic. Nevím, proč jsem si všimla zrovna toho, možná proto, že je to jediná část, která sama o sobě dává smysl.
Je to poprvé, co jsem se setkala s tak zvláštním slovem a to pořád ležím v knížkách. Problém je zřejmě v samotném slově, protože než tohle někdo vysloví, zamrzne peklo.
Nechce se mi tady rozepisovat se o významu, ten si může každej najít na netu. Stejně mě nic na světě nepřinutí v něm ten daný význam vidět, dohromady mi to stejně smysl nedává.
  • "Flo" je prostě zkratka jména Flora.
  • "CCI" je zkratka něčeho prapodivnýho, nejsem si jistá, jestli jsem ji už někde viděla nebo ne.
  • "Nauci" mi připomíná slovo jméno z řecké mytologie a totiž Nausiká, což byla fajácká princezna, která chtěla sbalit Odyssea a nějak jí to nevyšlo.
  • "Nihil" je nic.
  • "Pilif" je pozpátku "Filip".
  • "Cat" je "kočka", což částečně souvisí s "Filipem", protože u nás je ve vitríně už asi měsíc inzerát na kousoura jménem Filípek.
  • ,,Ion" je moje nejmíň oblíbená slabika z tohohle slova, jelikož mi moc připomíná chemii - iont.
Takže tu máme dvě jména, obojí dá se říct latinského původu, kocoura Filípka, nic a ionty. Šel by z toho udělat detektivní román o čtyř stovkách stranách, což mě přivádí na myšlenku napsat povídku. Jenom musím promyslet kontext.

Právě jsem si všimla další divné věci - jakkoliv jinak se pokusím to slovo rozdělit, "nihil" mi uprostřed vždycky zůstane a nehne se. Bastard jeden!

Postprázdninový výžblept

21. srpna 2011 v 19:46 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Pozor pozor, krizová situace! Do začátku školy zbývá rovných deset dní a já jsem si dneska všimla, že jsou prázdniny! Jsem úplně mimo, vlastně nemám nejmenší představu, proč to sem sakra píšu...aha, to bude tím, že nechci zatěžovat svůj deník snůškou takovejch keců ...ehm, co? Teď jsem chtěla něco napsat a totálně jsem to zapomněla...tak počkat. Znovu.

Takže, je konec prázdnin. Fajn, co s tím. Striktně jsem odmítla kupovat kompletní sešitovej arzenál, takže s největší pravděpodobností dojde k tomu, že se mi v prvním pololetí rozpadne většina sešitů, jelikož už teď jsou dost na sračku, což je ovšem to úplně nejmenší, co řeším. Jsem výmaz, absolutní prázdno, nic, nada. Vakuum.
  • Francouzština? Budu ráda, když si vzpomenu na tři základní časy, budu moc ráda, slovní zásoba odletěla na Bahamy, protože na Aljašce už je moc plno.
  • Latina? Laudare, živá slova a mytologie, nazdar, sbohem, nic víc neumím.
  • Angličtina? V normě, díky Odinovi.
  • Povinná četba? Místo abych četla "Já, Claudius", čtu brak nad brak, dokonce i můj brácha má lepší sloh než autor, ale vůbec mě to netíží, stejně jako fakt, že z pěti knih mám hotový dvě.
O zbytku se radši ani nezmiňovat. Deskriptiva? Dvě nový učitelky? Ještě někdo mi chce tvrdit, že se proti mně svět nespikl a nesnaží se mě zničit?

Jinak jsem během prázdnin učinila pár zajímavých poznatků.
  • Pavouk a vůl je totéž, soudě podle mamčiny perličky: ,,Chceš sklo s pavoukem nebo bez pavouka?" ,,Bez pavouka." ,,To je vůl!" ,,Já myslela, že pavouk..."
  • Tvarohový koblížky jsou velice charakterní jídlo. V každé várce se najde aspoň jeden blbec, kterej nejde obrátit.
  • Nadabovanej Solomon Kane nejni to pravý.
  • Při nedostatku jídla se blbě hubne.
  • O prázdninách se celkově blbě hubne.
Když pomalu nemáte na chleba, moc špatně se pak dělají prázdniny. To poslední, co si teď dovedu představit, je sebrat se prvního září a jít do školy, vyslechnout si rozvrh, vyzvednout deset kilo sběru...totiž, učebnice a začít zase sekat latinu. Asi si pustím něco s Tomem Cruisem, abych věděla, jak vypadá taková Mission Impossible.

Screenuju - Van Helsing

20. srpna 2011 v 20:23 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Van Helsinga jsem viděla přibližně miliardkrát a zjistila jsem, že bez toho tomu nemůže nikdo přijít pořádně na chuť. Takže jsem opět potrápila jistou klávesu a nadělala fotek jak nakálenejch.

Krajinky





Pozor, přichází moje oblíbená...








Troška interiéru...Drákula se baví fakt ve velkým stylu.

Momentky

Triumf vědy nad Bohem...














Nevěsty



Podle tohohle si Maryšku možná zkusím někdy nakreslit...

Tohle je strašně kawaii!


Anna

Na ty první tři jsem obzvlášť pyšná.




Frankenstein

Příšery jako Frankie nebo Igor jsou v tomhle kousku obzvlášť fotogenické...



Igor



Hrobník

Tenhle týpek si titul "hrobník" zaslouží. Nemůžu si pomoct, ale je to prostě karikatura Undertakera a hotovo, žel Odinovi ho ale musím zařadit do kategorie fotogenických oblud.

No...aspoň někdo má horší chrup než já...



Dracula










Série romantických foteček s Annou.




Věřili byste, že články tohohle typu jsou nejnáročnější?

Trocha neškodné debility

20. srpna 2011 v 16:44 | Moi Keiniku Sang |  Básnické střevo
,,Všechno zlé má důvod svůj,"
říkával jsi častokrát,
když byla výplata jak nic
a chléb stál víc, než měl by stát.

,,Všechno zlé má důvod svůj,"
říkals a já věřila,
že jsem si vzala prostě filozofa
a ne optimistického debila.
Já ti věřila.

,,Však zase bude líp,"
říkával jsi pokaždé,
když přišel účet za vodu
a já přemýšlela o vraždě.

,,Však zase bude líp,"
říkals a já doufala,
že se mi to jenom zdá.
Že ještě nejsem zoufalá,
jsem doufala.

Těhle tvých průpovídek
mám pořád plnou krabici,
strčenou ve skříni mezi sáčky
s levandulí a skořicí,

a když večer nemůžu spát
jednu vytáhnu a pak
pokud mám chuť se smát,
se začnu smát.

Svět prostě takový je,
plný existenčních omylů,
oveček a beznaděje
a optimistických debilů.

Příběh Ronette Clarkové - kapitola 13.

19. srpna 2011 v 19:32 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
Tak jo, holka, jsi zpátky v akci. Nemáš nejmenší představu kde jsi, jak dlouho tu jsi, ale to je detail, který tě nemůže zastavit, že? Popravdě, neměla jsem pocit, že jsem na tohle stavěná. Chůze, byť sebepomalejší, mě pořád bolela. Vlastně byla moje situace celkem k smíchu, když uvážím, že jsem vyrazila vyzbrojená mizernými základy sebeobrany a těžkým mosazným svícnem, kteý jsem sebrala při odchodu z místnosti.

Vykulhala jsem do pravděpodobně prvního patra. Byla tu chodba stejná jako ta, z níž jsem právě vyšla, ale mnohem útulnější. Na stěnách visely reprodukce miloučkých krajinek a útulných zátiší. Na dveřích z tmavého dřeva se leskly kovové cedulky se jmény ze všech koutů světa. Tak jsem usoudila po přečtení prvních asi pěti cedulek, na nichž byli dva Francouzi, Italka, nějaká čínská rodinka a pravděpodobně Arab. Na to, že byl Alistair tak inteligentní, si svou blbostí nadělal celkem slušnou řádku nepřátel.

Zjevně jsem ale měla zamířit spíš dolů. Nebo do jiné budovy. Zatraceně. Cesta zvenčí byla zablokovaná partičkou bodyguardů, kteří mě s největší pravděpodobností moc nemuseli a můj revolver byl bůhví kde. Opřená o zeď ve stínu rohu jsem čekala na spásnou myšlenku. Vedle mě se jeden obraz jemně rozkýval jak nedalekým oknem vletěl do chodby průvan. Protože mi unikal smysl větrání na Aljašce, šla jsem to okno automaticky zavřít a tehdy ta spásná myšlenka přišla. Střecha.

Upřímně jsem doufala, že nemám co do činění s bandou paranoiků, co strká stráže i na střechu, když jsem po namrzlém požárním žebříku nahoru. Podle vzduchu bylo buď navečer nebo nad ránem a mě hrozně rozčilovalo, že si tím nejsem jistá.
Ze střechy jsem měla celý betonový komplex jako na dlani a stráže taky. Spokojená sama se sebou jsem vyrazila k okraji střechy, abych si našla cestu na sousední střechu, načež jsem získala pocit, že se mi snad vážně začalo dařit. Budovy byly opatřeny můstky, pravděpodobně to byla součást evakuačního plánu. Měly jednu maličkou nevýhodu - byly těsně nad hlavami procházejících stráží. Potěžkala jsem svícen v ruce. Opatříme si samopal.

Stačilo počkat, až se některý svalovec dostane úměrně blízko a pak mu zasadit pořádnou ránu do hlavy. V téhle chvíli nic na světě nevypadalo jednodušeji. Klátivým krokem se ke mně blížila ramenatá silueta. Podle špatně rozeznatelných rysů bych ho tipla na Švéda, ale měl moc tmavé vlasy. tak možná Fin, co já vím.
Upravila jsem si svícen v ruce a když procházel pod můstkem, máchla jsem směrem k jeho hlavě. Ostrá hrana podstavy se mu zabořila doprostřed čela jakoby měl místo hlavy hroudu másla. Zřejmě to byl vážně těžký svícen.
Chlap poněkud přiblble zavrávoral, oslepený krví zašátral před sebou rukama o velikosti klubových talířů a pak ochabl. Načež se pod vahou jeho býčího těla, jak se tak poroučelo k zemi, utrhla polovina lebky.

Stála jsem na tom stejném místě a v té stejné pozici ještě aspoň dvě minuty a zpracovávala, že ten chlap je mrtvý, nikoliv omráčený a je jedno, jestli to byl Švéd nebo Fin; že má opravdu hlavu vejpůl, přestože jsem ho jenom praštila svícnem; a že ta věc, co se vpíjí do zmrzlé země je fakt jeho mozek.

Zpracováno, nezpracováno, ani jsem si ten samopl nakonec nevzala. Vzpomněla jsem si na to o půldruhé střechy dál. neznala jsem intervaly, v jakých strážní procházeli uličkou a ochomýtat se tam teď bylo zvlášť pro mě celkem nevhodné.
Potřebovala jsem si odpočinout. Klín mě bolel, jak kdybych utekla z porodnice a začínala jsem doufat, že se mi pod svícen ještě nějaká ta hlava dostane. Potřebovala jsem ventilaci. Slezla jsem na můstek a s rukama na podbřišku jsem se vmáčkla do tmy v koutě. Jenom dvě minutky.
Celkem mi zatrnulo, když se místo jedné objevily postavy dvě. Nebyl ovšem důvod k panice, chlapci přišli jenom vykonat nezbytně nutnou potřebu. S očima vsloup jsem naslouchala jejich rozhovoru.

,,Dneska je to fakt na piču ti povim. Kdyby starej nesolil takový prachy, dávno odsud padám."
,,Moje slova, kámo. Tady jsou všichni padlí na hlavu. Tvrdnout v takový díře kvůli jednomu jedinýmu chlapovi..."
,,Prej udělal hrozný věci."
,,Udělal neudělal, strávit zbytek života tady a bez ženský, to teda nehodlám."
,,Měls bejt ve správnej čas na správným místě a byla by i ženská, chacha."

Najednou jsem viděla rudě.

Povídám povídám pohádku...

18. srpna 2011 v 19:16 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Povídám povídám pohádku,
že spějeme zpět k svému začátku.
Že ztrácíme úctu k existenci
a stávají se z nás namyšlenci.

Všichni všechno a o všech ví
a všem to přijde normální.
Bulvár tloustne jak při poruše potravy,
reputace kosí sociální popravy.

Žijem už jenom tak ze zvyku,
milujem se pro srandu králíkům.
Mocných a bohatých dlouhé prsty
nadělaly nám díry do ozonové vrstvy.

Nikdo už nehledá poklad na konci duhy,
sotva se narodíš, hnedle máš dluhy.
A ufoni potají doufají,
že ledovce přece jen roztají.


Albert Einstein řekl:

,,Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny."

Einstein je všeobecně považován za chytrého člověka, ale i kdyby v ničem jiném neměl pravdu a jeho teorie relativity byla prohlášena za naprostý blábol, v tomhle má pravdu na 300%. Lidský druh spěje zcela beznadějně a jednoznačně zpět ke svému začátku a to navíc ještě pouze v případě, že se evoluce uráčí.
Nikomu jsem tu neslibovala optimistický článek o cíle majícím rozvoji naší sofistikované a kultivované společnosti, pyšnící se mnoha fascinujícími technologiemi. Tahle společnost je totiž pěkně nanic. Zcela upřímně můžu říct, že nemám pocit zisku. Nemám pocit, že by mi tahle společnost něco dala. Ale zpět k věci.
Prostě se mi chce brečet, když poslouchám mámu, jak si hrávala u babičky na dvorku s hrnečkem fazolí, jak jim babička vyprávěla večer potmě o svém mládí nebo jak jim děda loupal dýňová jádra. Chce se mi brečet a říkám si, co máme teď? Ani blbá lidová slovesnost nezůstala suchá, smrskla se v chatovací aplikace a slušně popovídat si dneska umí jenom málokdo. Až příliš moc věcí bereme jako samozřejmost. Dovádíme k dokonalosti všechno, superpočítači počínaje a panenkou Babie konče. Dětem už nestačí krabice od banánů a otcovo reznoucí autíčko. Neumí ušít panence sukni, uplácat bábovku z písku. Každá zatracená barbína musí mít pohyblivé klouby, příslušenství o kompletní garderobě a nejlíp by měla ještě mluvit v pěti jazycích. Autíčko musí být striktně ovládací a pokud si do něj má dítě sednout, musí to jet samo.

Ženy. Kde jsou ty časy, kdy si mladé dívky většinu své skříně dokázaly ušít. Nepoužívaly make-up a přesto dokázaly být krásné. Stačilo jinak uvázat šátek nebo zaplést cop a odlišit se a to bylo hlavní. Dnes to nejde. Nejde to. Obchody jsou přecpané konfekcí a přitom nerozeznáte jednu od druhé. V touze po dokonalosti se něžné pohlaví hyzdí na stolech plastických chirurgů a muži si stejně pak najdou jinou.

Zabíjíme svůj svět tím, jak se ho snažíme učinit lepším. Až dosáhneme vrcholu, naše pyramida z karet se zhroutí a my budeme muset začít stavět znovu. Možná se naše lidstvo reinkarnuje do blech nebo vší a to další bude mít trochu funkčnější mozek. Možná. Ohledně spění lidského druhu holt nejsem optimistická.

Mnoho podob věci nadmíru prosté

17. srpna 2011 v 20:25 | Moi Keiniku Sang
Určitě nejsem první, koho to napadlo. Zrovna dneska jsem četla titulek, že život je jak toaleťák. A není snad? Takovej hodně barevnej a různorodej toaleťák. Každej čtvereček je jinej a více či méně zas*anej. To jenom trocha filozofie na začátek.
Tak tedy toaleťák. Já osobně bych nechtěla být toaleťák, ale pár lidem bych to fakticky přála. Aby poznali jaký to, když na ně někdo neustále se*e, případně aby se ocitli v situaci, která je takříkajíc na pos*ání. Nebo jaký to je, bejt permanentně v hajz*u nebo v pr*eli.
V dnešní době máme toaleťáky úplně na všechno. Nedávno jsem se vrhla na mamčinu poštu, která nutně potřebovala roztřídit a našla jsem tam pár opravdových skvostů, mimo jiné i prezentaci plnou toaleťáků.

Je libo vánoční toaleťák? Velice praktická věc, dá se použít i jako dárek, stačí převázat mašličkou. Radost udělá někomu, kdo má problém s prostatou nebo si nedokáže zapamatovat, že po třešních se nepije.

Vysoce ekologický toaletní papír. Můžete pěstovat doma na zahradě. Jediná jeho nevýhoda je, že v zimě neroste a na podzim jeho kvalita silně klesá. Ale pokud zvolíte správný druh listů, může vaše toaleta na jaře a v létě pěkně vonět. Jestliže se rozhodnete použít listovou zeleninu, můžete se dokonce i zakousnout.
Totéž platí i pro tenhle druh toaleťáku. Tady je ovšem třeba udržovat na záchodě dostatečně nízkou teplotu, jinak bude papír smrdět hůř než to druhé, jestli chápete, jak to myslím.
Bez komentáře.

Stylové, že?
Toaleťák není jenom takové téma, blbé, nanicovaté, nesmyslné, jak tady tolik lidí tvrdí. Je to téma, u něhož je třeba jít hodně do hloubky. Nikdo vás přece nenutí, abyste psali o hajzlpapíru.Víte co? Toaleťák je vlastně životní postoj. Kdysi to byl dokonce důkaz, že máte určitou životní úroveň. Nemluvě o tom, že toaleťák vlastně dokonale ovládá náš život. Často bychom potřebovali, aby nám někdo nějaký symbolický toaleťák podal, protože hrozí, že se ze vzniklé situace poděláme. proto má toaleťák tolik podob. Nemyslím ty podoby na obrázcích na tímhle textem. Myslím podoby jiné.
Ani nám nedochází, že objetí, stisk ruky, polibek nebo čokoládová tyčinka jsou vlastně takovým toaleťákem. Mně osobně se zdá, že dneska si musí čím dál častěji každej ten svůj toaleťák obstarat sám a rozhodně ho nemá na rozdávání, pročež se některé části světa doslova topí ve sračkách.
Jak říkám, životní postoj. A úroveň.

Příběh Ronette Clarkové - kapitola 12.

17. srpna 2011 v 19:38 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
Ten plot pod proudem byl.

Křičela jsem. Zlomila jsem si několik nehtů, jak jsem ho škrábala do obličeje. Bila jsem ho pěstmi, ale on měl snad lebku z ocele nebo co. Šklebil se stejně jako ten esesák, co si užíval před třinácti lety. Smál se.
Bolelo to. Muselo jich být několik po sobě, protože to trvalo dlouho a kurevsky to bolelo. Potom někdo asi zhasl, protože byla tma. Dlouho byla tma.

Když jsem se probrala, ležela jsem na posteli nebo přinejmenším matraci, každopádně to bylo měkké. Byla mi zima a tenká deka, kterou jsem byla dost mizerně přikrytá, mě studila do kůže, takže pokud jsem na sobě něco měla, moc toho nebylo. Z klína mi do zbytku těla vystřelovala pronikavá bolest, jako když vás někdo opakovaně bodá nožem. Byla mi povědomá. Jenže před těmi třinácti lety to bylo horší. Byla jsem malá a podvyživená, ten chlap mě roztrhal. Bylo to prostě prase, ale teď... Škodolibě - aspoň tak škodolibě, jak mi to můj naprosto zdevastovaný mozek dovolil - jsem si pomyslela, jak šťastná musí být žena, která má muže v takové ráži. Nepochybovala jsem, že krvácím.

,,Dobré ráno, Šípková Růženko," ozval se někde blízko mě hlas.
Byl to ten typ hlasu, při kterém se vám automaticky vybaví dobrotivý dědeček, který sedí v houpacím křesle, zakrytý flanelovou kostkovanou dekou a vypráví pohádky hloučku vnoučátek. Takoví dědečkové obvykle neschovávají v posteli čerstvě znásilněné ženy.
,,Kde jsem?" starala jsem se okamžitě, ačkoliv hlas byl zřejmě někde na dovolené, pročež jsem sotva chraptěla.
,,To není moc důležité. Omluv moje chlapce. To víš, tady na konci světa je málokdy šance na setkání s ženou. Navíc s ženou tak půvabnou a odvážnou..."
,,To stačí, chlape! Nechcete si zrovna taky vrznout?!" vybuchla jsem a pod tenkou pokrývkou zaťala pěsti. Musí být všichni kolem mě permanentně nadržení?
Blízko mě zavrzal invalidní vozík. Na pokrývce jsem ucítila nepříliš těžkou a zřejmě dost starou ruku. Pomalu jsem zamžourala skrz řasy na jejího majitele. Když se světlo patřičným způsobem usadilo na sítnici, vyvstal mi před očima ten nejděsivější lidský obličej, jaký jsem kdy viděla.
Chyběla mu polovina tváře. Nedokázala jsem odhadnout, zda šlo o popáleniny nebo kyselinu, ale bylo to hodně nechutné. Místo oka měl pouze podivný svraštělý důlek a jeho rty vypadaly na té straně jako uměle prořízlý otvor. Něco mu na našponované blýskavé kůži vytvořilo podivnou červenou mapu.

,,Takhle se zpočátku dívají všichni," usmál se stařec tou zdravou polovinou obličeje. ,,Nehoda z mládí," vysvětlil pak a popojel se svým rozvrzaným vozíčkem kousek dál.
,,Dozvím se něco konečně?" zvedla jsem se na loktech. Bolest v klíně se okamžitě znásobila. Přesto jsem byla schopná probodnout dědu dostatečně nedočkavým pohledem. Začal vysvětlovat. Jenom jsem zírala.

Tohle nebyla mafie. Ani náboženská sekta, ani nic na ten způsob. Byli to lidé. Lidé ze všech koutů světa, lidé, kteří ztratili někoho blízkého, někoho milovaného. Lidé, kterým ublížily Garettovy zbraně. Teď pochopitelně chtěli pomstu, proto dali dohromady tuhle skupinu. Ten stařec je vedl. I jeho zohyzdění bylo způsobeno hračkou Alistaira Garetta. Po tomhle sdělení jsem vypnula a začala se zajímat o to, jak se odsud dostat. Protože tohle bylo špatné, dokonce moc špatné.
Nájemný vrah vás zabije. Parta opilců vás zmlátí a možná okrade. Ale rozzuření, střízliví lidé jsou ve vzteku schopni mnohem horších věcí.
,Je mi zima, když dovolíte. Mohla bych po vás chtít ten přepych a obléknout se?" přerušila jsem dědu v půlce věty a myslela to i docela vážně. Pán se na mě podíval s velice nepříjemnou shovívavostí a přitakal. Ukázal na paraván a odvrzal z místnosti.
Dovléct se za ten zatracený paraván byla nejdelší cesta mého života. Dokonce delší, než ten bezhlavý úprk z dosahu atentátníků. Když jsem si oblékala svoje spodní prádlo, přísahala jsem si, že najdu toho parchanta, co se na mě zchladil a hodně moc na něj budu zlá. Děda popojížděl někde ve vedlejší místnosti. Pomyšlení na to, co jsem chtěla udělat, se mi vzpříčilo v krku jako rybí kost, ale nebylo zbytí. Nebo možná bylo, já nevím. Ze všeho nejvíc mě zajímalo, zda je počet Alistairových končetin ještě kompletní.

Ten děda mi měl trochu míň věřit. Vzala jsem ho po hlavě těžkým starožitným talířem.

Sakra shit už!!!

17. srpna 2011 v 18:39 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Lidi, já jsem asi ufon. Moje mateřská planeta pravděpodobně právě provedla nálet na Daniela Craiga v té chujovině o Kovbojích a vetřelcích (trailer mi stačil k tomu, abych si udělala obrázek...), zatímco já tady sedím jako debil u počítače, kterej každou minutu více a více nenávidím. Nebo jsem snad jediná, komu přijde nenormální, že mám počítač v pořádku pět týdnů a už zase je problém? Lidi, já se zlbázním, já se tu namouduši zblázním. Teď mám několik možností.
  1. Pronajmu si práškovací letadlo a nechám ho lítat kolem zeměkoule s obřím transparentem na ocasu a na tom transparentu bude napsáno "Běžte se těma zasranýma virama už kurva do prdele!"
  2. Vyhodím Donnieho z okna a koupím si novýho Donnieho za peníze, který si vycucám z prstu.
  3. Postavím si stroj času a odporoučím se do daleké minulosti, kde se ubytuju v jeskyni a budu se držet na hony daleko i od petrolejky, aby náhodou nezapadl knot.
  4. Skočím z okna.
Nejlevněji vychází to okno, jak tak koukám. Zkrátka a dobře, někdo se zřejmě naboural do mýho počítače. Soused mi poradil nějakej štít, takže jsem si prostě něco stáhla, nemám ponětí, co to kurnik je a je mi to už úplně jedno.

Takže ty blbečku, co si myslíš, že u mě něco najdeš, koukej jít vysávat nervy někomu jinýmu, jinak přísahám bohům, že ti něco provedu. Znám lidi, co se dovedou nabourat i do NASA, když se jim zachce, takže mě do hajzlu neser!

Fajn, hned je mi líp. Teda není, ale už to prostě odmítám řešit. Když nejde o život, jde o hovno. Tak budu prostě bez počítače. Referáty si budu dělat v knihovně a posílat je učitelům na maily a nazdar. Sem budu psát v informatice nebo nevím kdy. Budu se sice muset objít bez screenování a jiných úchylek a utratím spoustu peněz za DVDčka, ale co už, že jo. Vidíte? Mám to naplánovaný do posledního detailu. Ať žije 21. století!

Ludra jedna.