Červenec 2011

Technická poznámka

30. července 2011 v 21:18 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Blog.cz zřejmě není dostatečně dokonalý, takže admini neustále cítí potřebu se v něm rejpat. Inovace vkládání videí se pochopitelně neobešla od vedlejších účinků. Videa nefungují, komentáře nefungují, statistiky návštěvnosti nefungují. Přinejmenším mně. Lidi, já to čtu, jenže jaksi je mi tu upřeno právo vyjádřit se. Diskuze u článku o novém způsobu vkládání videí je už uzavřena, pravděpodobně byla hodně moderována, protože nejsem sama, komu to nefunguje. Psala jsem jim. Dokud to nějak nevyřeší, budete se muset obejít bez mých duchaplných komentářů.

Aby bylo jasno, hodně se ovládám, abych nerozkopala monitor, i když ten za nic nemůže. Jsem totiž fakticky odvařená z představy, že budu znova vkládat všechna videa, pokud se s tím něco neudělá, víte?
Fakt gratulace veliká. Takhle zmrvit bych to snad nezvládla ani já. A jsem VERY UPSED, takže jestli se někomu něco nelíbí, ať mi můj pánskej klobouk velikosti L-XL políbí!

Harry nám dospěl...jen doufejme, že další díl už nebude. Albus Severus Potter a ještě podtitul, to by nás kleplo...

22. července 2011 v 21:26 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Z tohoto článku vyplývá, že když řeknu "zítra", myslím tím "za týden". Zjistila jsem totiž jednu děsivou věc - hned po opuštění promítacího sálu jsem zapomněla, o čem ten film byl. Musela jsem to dvakrát znovu vidět v otřesné nelegální kvalitě na Kinotipu, abych si aspoň trochu ujasnila fakta. Už předem vím, že psát to chronologicky je zbytečná námaha, jelikož to stejně bude blbě. takže napřed ve zkratce děj, který stejně všichni znají a potom to vezmeme po postavách.

Tákže. U minulého dílu jsme skončili tím, že Voldemort udělal jednu z mála rozumných věcí ve svém životě a rozmlátil Brumbálovu architektonicky naprosto nemožnou hrobku, aby se dostal k jistému všemohoucímu klacíku - totiž k bezové hůlce. Harryho tahle skutečnost začne tížit cca o pět minut později, protože má moc práce s pohřbíváním domácích skřítků a obdivováním svého odrazu v zrcátku.
Bellatrix jim v minulé půlce nasadila brouka - respektive svůj trezor - do hlavy, takže se ústřední trio pakuje z Lasturové vily směr Gringottovi, ale nepakují se jenom tak. Hermiona si na chvilku vyzkouší, jaký to je být Bellatrix Lestrange (blbý, pokud neumíte chodit na podpatcích), Ron se vtělí do prapodivného vlasatého Smrtijeda a navrch s sebou táhnou Griphooka, který je má výměnou za meč dostat dovnitř.
Jsme uvnitř. Ne nadarmo se kouká jenom očima, jinak by se vm mohlo stát, že se utopíte v talířcích, hrnečcích a penězích (jistě, to poslední je sen nejednoho z nás, ale představte si to v reálu). Griphook se na Harry a spol. ve chvíli nejvyšší nouze vybodne, šlohne jim meč a ještě spustí poplach. Jenže Harry je nezničitelný, nejen že se dostane z trezoru ( v němž zatím jmění Bellatrix Lestrangeové narostlo do epických rozměrů), ale ještě navíc zdrhne na drakovi (což byl Hermionin nápad).
Potom hupsnou do jezera, kde Harrymu vleze do hlavy Voldemort, kterej je úplně na prášky z toho, že se ho Harry snaží zabít ( zřejmě to nečekal). Mimoděk ale Harrymu ukáže další viteál a hrdinové s hrdinkou míří do Prasinek, odkud se chtěji dostat do Bradavic. Místní silně paranoidní alarm okamžitě vyžene z hospody místní paranoidní Smrtijedy, jenže Harry je tak slavnej, že mu fandí i lidi v důchodovým věku včetně Brumbálova bratra Aberfortha.
Po krátké promluvě do duše a svačině Ab vysílá svou namalovanou sestru Arianu do hradu, odkud se Ariana vrátí s Nevillem, ze kterýho se zatím stal chrabrý bojovník za lidská práva. neville dotáhne Harryho a spol. do komnaty nejvyšší potřeby, všichni jsou totálně na větvi z toho, že se Harry vrátil a začíná vášnivá debata o viteálu.
Mezitím Snape vidí za roh, svolá shromáždění do Velké síně a začne vyhrožovat torturou každýmu, kdo kolem Harryho jenom projde, načež Harry vyleze z řady, vynadá mu a Snape se naštve. Začne ho ohrožovat hůlkou, jenže McGonagallová nerada vidí, když jej studenty někdo ohrožuje (mimoto, znám hodně starších dam, které by byly rády ohrožovány právě Alanem Rickmanem), takže začne ohrožovat Snapea, chvilku se tam ohrožují, pak Snape skočí z okna a všichni začnou tleskat (McGonagalová si užívá svých patnáct vteřin slávy).
Voldemort se naštve, vleze tam všem do hlavy a chce Harryho, jenže má pochopitelně smůlu. Harry vyráží hledat diadém (shodli se, že viteál bude právě diadém), Lenka mu dá adresu na ducha, kterej by o tom mohl něco vědět a zatímco tedy Harry flirtuje s duchem Heleny z Havraspáru, profesoři zabezpečují hrad, studenti se chystají na bitvu a Voldemort odpaluje ohňostroj. Pak začne bitva.
Spousta lidí umře, dokonce umře i jeden pokoj. Něžné pohlaví pláče, protože umírají nejcharizmatičtější mužské postavy - Snapea zakousne Nagini, všemi milované dvojče Weasleyovo (bože, já už zase nevím, který!!!) to od někoho schytá a Prašivec spadne z mostu. Ve finále se rozpadne i Voldemort, Harry to vyhrál, volejte třikrát hurá.
O devatenáct let později všichni žijí životy sladké jako cukrkandl, Harry a Ginny vysílají do školy synka Albuse Severuse (ten kluk bude mít těžkej život) a je to prostě totální idylka.

Hm, právě jsem vymyslela nejdelší zkratku na světě, haha. Tak se na to vrhnem.

Jak šel čas

Harry


Hermiona

Ron

Jsem heterosexuálně orientovaná žena, ale pořád mám pocit, že krásní jenom Hermiona...
Draco

Snape

...a taky Snape. Zraje jak víno.
Neville



Ten slibovanej zbytek

Ustrřední trio
Největší sranda na tom je, že Harry, Ron a hermiona mají de facto nejjednodušší role. Díky Odinovi si zachovali charakter a nesklouzli ani k přílišné tragičnosti (Ron) ani ke komickému hrdinství (Harry). Hermiona taky zůstala pořád stejně hermionoidní, prostě - udrželi laťku. Že dialogy místy vypadaly banálně není jejich chyba, ale scénáristů.
Osobně bych v Hollywoodu viděla spíš Rona a Hermionu, Harrymu bude přece jen víc slušet to jeviště. Takovej prknovej typ. Zkrátka nevím, co bch k tomu řekla. Abych se přiznala, možná se na tyhle tři ani tak nesoustředím, jde mi spíš o ten zbytek. Fyzicky mě nikdo z nich nepřitahuje, tak co. už jsem si na jejich role moc zvykla. Když jsem onehdy viděla Ruperta Grinta ve Wild Target, soustředila jsem se hlavně na něj ( a to i přesto, že tam hrál Bill Nighy, bacha!), abych viděla, jak bude hrát. Našlápnuto má skvěle. Hlavně se nezaškatulkovat.

Snape
Jsem do jeho postavy skoro zamilovaná od první třídy, takže po mě nikdo nemůže chtít, abych hledala chyby. To, co nám tady Alan naservíroval, byl hlavní chod a zbytek filmu něco jako předkrm. Chvilku mi trvalo, než jsem skousla, že Snape brečí, že Snape někoho o něco prosí nebo že Snape umřel(!!!), ani se nedivím, že právě jeho minulost vyvolala menší davové šílenství. Dost jsem se bála o svou vodě neodolnou řasenku, naštěstí k slzám nedošlo, nicméně jenom proto, že jsem se snažila vnímat každou buňkou a užít si to. Než se to v rozumné kvalitě objeví na Uloztu, ještě si totiž počkám.
Mám dojem, že Rickman má v tomhle směru dost problém. Pro starší generaci bude možná navěky věků ámn šerif z Nottinghamu ( Odin ví, jak se to píše), jenže mladší generace a děti mladší generace a děti dětí mldší generace ho budou znát v první řadě jako Snapea, i když je to génius, kterej natočil desítky větších a těžších rolí. na druhou stranu - představte si, až jednou řekne třeba svým prapravnoučatům: ,,Já jsem hrál v Harrym Potterovi."

McGonagallová
Donutila mě myslet na školu, potvora...Věcnější a šarmantnější než kdy předtím, dokonce se i zachichotala, chápete? Ten okamžik vejde do historie filmu - McGonagallová se zachichotala. Maggie Smithová pohřbila sto sáhů pod zem všechny bradavičnaté čarodějnice, koneckonců i ty nebradavičnaté, včetně Sabriny, Čarodějek a W.I.T.C.H. Nejsuprovější na tom ale bylo, že jste úplně viděli, jak si to užívá. Až budu teď sjíždět starýho Pottera, budu se na její postavu soustředit mnohem víc. Chci vidět, jestli je tam vývoj.

Neville
Hrozně se mi líbí směr, jaký jeho postava nabrala a myslím, že Matthew teď půjde docela na dračku, respektive v to doufám. Jak se říká, nouze naučila Dalibora housti a Nevilla zase mávat mečem. Je to úžasně čistá linie probuzení lidské osobnosti. V prvním díle se Neville postavil svým kamarádům poprvé a dostal za to deset bodů, teď vlastně zabil Voldemorta a to už je pořádnej kus cesty. Škoda, že nevím, jak s Lenkou vypadají po 19 letech.

Voldemort
Ralphie je moje závislost veliká a přinejmenším hlasově nemohli vybrat líp. On totiž hraje očima. Když byl vyděšenej ze zničených viteálů, chtělo se mi podat mu plyšáčka a kapesníček, když zíral na Harryho, vcházejícího na mýtinu, řvaly jsme smíchy všechny tři. Viděla jsem dost filmů na to, abych věděla, že je nejmíň Poseidon hollywoodskýho Olympu. Tohle byl pro něj vlastně takovej menší vedlejšák, jenže když se podíváte na tohle
a na tohle...
...myslím, že ho ten vedlejšák docela bavil.
P.S.: To jeho kimono mě fakt bere:D

Zbytek
Zbytek mě hrozně rozčiloval. respektivě mě rozčilovali filmaři, že jim dali tak málo prostoru, zvlášť když tam kolektivně umřeli. ta scéna byla suchá jak křížaly.
Malfoyovic famílie se na konci naprosto neadekvátně zdekovala, Luciuse omlouvá pouze fakt, že se nutně potřeboval oholit. Draco by si měl najít holku a Narcissa něco udělat s vlasama. Co se Bellatrix týče, souboj s Molly mohl být provedený mnohem působivěji, Moly se mohla víc rozlítit a Bella líp bránit a vydržet tak o chvilku dýl, ale budiž. zato u Gringottů převlíkla naše božská Helenka kabát tak rachle, že jsem na chvilku opravdu vážně zauvažovala, jestli to není přece jen ta Hermiona. Nebyla.
Spousty dívek po celém světě pláčí, protože jejich nový objev Prašivec si zařval a zařval. Nezoufejte, třeba použil Aresto momentum a přežil to! Nicméně ty jeho kalhoty jsou pořád stejně hrozný.
Ovšem zdaleka nejvíc mě dostala ta počítačová helena. Kam se poděla technika skorobezhlavého Nicka? Tohle bylo děs...

No, nic se nemá přehánět, ani ta chvála ne. Dělka vyhovující, akce vyhovující, dokonce se dostavilo lehké nutkání vidět to ve 3D. A pokud jste dočetli až sem, ste fakt dost dobří, muhehe! Vítejte v Márnici!

Po deseti letech zase kreslím princezny - část II.

22. července 2011 v 19:17 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Tak jsem dokončila svou depresivní little mermaid. Ty ryby jsou vážně funny, všechny mají takovej zfetovanej výraz, skoro jako já v kině. Technika - pastelky, formát - A3. Naskenováno nadvakrát, toho fleku uprostřed si nevšímejte.

Bráška kreslí

22. července 2011 v 19:10 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Už třetí den jenom sedíme a kreslíme a já jsem slíbila nějaká bráškovy výtvory. Co to zbytečně natahovat, technika - pastelky, formát A4.

Mořská princezna
Princezna
Mořská panna
Baletka s "chlapem"

Kreslím - Helheim

21. července 2011 v 20:42 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Moje a bráchovo velice oblíbené téma. narozdíl od brášky mám ale Helheim jenom jeden, kreslila jsem ho dva dny a tužkou. Jenže si to prostě nemůžu odpustit a všechny naskenovný obrázky musím prohnat Picasou, tudíž je to trochu tmavší, než originál. Ale vypadá to tak líp, tudíž proč ne. Opět useknutá A3.

Po deseti letech zase kreslím princezny - část I.

21. července 2011 v 20:33 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Pastelky jsou nejlepší a nikdo mi to nevymluví (no, možná si to časem vymluvím sama, ale to je vedlejší). Zkrátka a dobře, místo abych dělala věci, který bych měla dělat, třeba se snažila konečně dopsat svůj nekonečnej román, celý dny sedím s bráchou v kuchyni za stolem a kreslím a kreslím. Bráška má hroznou spotřebu papíru, ale až budu mít čas, naskenuju sem některý jeho obrázky, je to fakt dobrý.
Já jsem se vrhla na kreslení princezen z klasických pohádek. Kreslím na formát A3, kterej se mi nevejde do skeneru, takže chuděrka Sněhurka je trochu useklá. Momentálně pracuju na depresivní malé mořské víle, obklopené piraňama, který se tváří jako po požití většího množství LSD. Ale nebudu spoilerovat.
Princezna na hrášku


Sněhurka

Šípková Růženka

Fakt se divim, že nás z toho kina nevyvedi aneb Banda sťatej magorů vyrazila na Harryho Pottera

19. července 2011 v 21:51 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Ale předtím ještě pět hodin lítala po městě a sháněla klobouk jako má Taku-chan, brejle jako má Teru a mega prstýnek jako mají všichni, ale o tom později. Jo a technická poznámka - končím s přezdívkama, Zewla je prostě Kláša a Mrs. Lovett je Šajda, která Klášu překřtila na Kakšó a mě na Underfuckera.
Mno, takže. Něco na způsob recenze si nechám na zítra, musím vypsat kecy, dokud je mám v hlavě, muhehe.Jo, a BUDE TO HODNĚ SPOILEROIDNÍ!!!!!

  • ,,Držte hubu, snažím se dívat na film na mobilu!" (Šajda - při kinoukázkách)
  • "Ach jo, zas ten hnusnej hrob.". (Kláša - Voldemort rabuje Brumbálovu futuristickou hrobku)
  • ,,Kakšó, náhrobek! Kakšó, divnej domek! Ale má dobrej komín...teda nevim, na co to je, mít v tak pr'tavým domku dva komíny...Kakšó, nějaká hnusná tento...baba! (Hermiona, mimochodem)! Underfuckere, proč je tam toilk voken? Předtím tam nebylo tolik voken!" (Šajda - první scény v Lasturové vile)
  • ,,Skřet medituje."(já - Harry chce mluvit s Griphookem)
  • ,,Je mrtvej?" (Šajda - Griphook vzápětí řekl "Žiju.")
  • ,,Co chce? Tu zeď?" ,,Ne, ty mušličky..."(já, Kláša - Griphook domlouvá odměnu)
  • ,,Jo, když celej život pižleš klacíky, začne ti holt trochu šplouchat na maják." (já - Harry se ptá Ollivandera, proč muví s hůlkama)
  • ,,Měl by si umejt nohy." (Šajda - Voldemort se bosý prochází po hodně zasviněné podlaze v bance)
  • ,,Jéé, ten drak je kawaiii! Já ho chci dom!" (já - drak u Gringottových)
  • ,,Brum, brum, brum, zazpíváme medvědům..." (já - u Aberfortha)
  • ,,Vidíš ty stíny? Vidíš je?" ,,Ježiši, dyť vypadá jak štětka!" (já, Šajda - Snape řeční ve škole)
Vzdávám snahu psát to chronologicky. Pro klid své duše to možná časem opravím, teď to sem prostě jenom napíšu. Tak.
  • ,,Jéé, hele Malfoyík! Bez té paruky vypadáš jako dement chlapče.."(já - někde se tam objevil Malfoy mladší)
  • ,,Mno, otočil se a umřel." (já - Snape umřel)
  • ,,Bacha, Snape poprvé za celou sérii projevuje emoce, to si musím užít!" (já - Snapeovy vzpomínky)
  • ,,Co to je? To je nekrofilie, ne? Bábo, jak se tomu říká? je to nekrofilie, že jo?" (Šajda - Snape objímá mrtvou Lily)
  • ,,Ježiš, nemohli by se vykoupat? Sou tam jak prasata, všici." ,,Jo, pošlou Voldemortovi rychlýho posla - "Neútoč, koupem se. P.S.: Nechceš se přidat?" Harry se vykoupe, vezme si smoking, lakýrky..." (Šajda, já - obvyklá a velmi častá kritika hygieny hlavních hrdinů)
  • ,,Ohňostroj!" (všechny - Smrtijedi útočí na Bradavice)
  • ,,A hele, von má jiný boty! Má dobrý boty! Ty chcu!" (já - Prašivec testuje obranná kouzla)
  • ,,Tak na tohle snad ani nepotřebovali dabing, ne?" (já - Prašivec řve a vrhá se na Nevilla)
  • ,,McGonagallová by se měla přečesat." (já - rozkořípaná McGonagallová)
  • ,,Měl by si ten hadr vyprat." (já - Voldy má zaprášenej hábit, hrůza!)
  • ,,Sežeňte mu někdo doktora!" ,,Hele jak to bylo s tím mravenečkem, co mu sháněli doktora?" ,,Myslíš "Polámal se mraveneček"? Hm, polámal se Voldemortík..." (Šajda, já - Voldy má infarkt)
  • ,,Ona je větší než on?! No to se mi snad zdá, vona je větší než on!" (já - Harry a Ginny se líbají)
  • ,,To má bejt Bůh?" ,,To je Brumbál, vole!" (Šajda, já - Harry v nebi)
  • ,,Proboha, ať se nesměje, když si zapomněl protézu!" (já - Voldemort hlásí, že je Harry dead a má z toho strašnou prču, přičemž jsem nějak nenašla jeho chrup)
  • ,,Připomeň mi, že si mám takový šaty pořídit!" ,,To je řasa!" (já, Kláša - Voldemort má hýbací hábit)
  • ,,Vona to rozbila!" (já - Molly zabila Bellatrix)
  • ,Ježišmarja!!! Uf, už jsem se lekla, že se začnou líbat!" (já - Voldemort a Harry skáčou z mostu)
  • ,,Co s tím dělá?" ,,No teď už to nepotřebuje, když je Voldy tuhej...no, tuhej - když je Voldy v prášku." (Šajda, já - Harry zahazuje bezovou hůlku)
  • ,,Tak a teď vyleze sluníčko a všechno bude fajn na věky věků, ámen." (já - na konci)
Nejsem nijak přehnaně egocentrická, ale sebe jsem slyšela nejlíp, chápete. Krom toho jsem za celej film byla zticha asi deset vteřin.. No, jaký to bylo snad zejtra.
Brou noc!

Šaty - Snape a Malá mořská víla

17. července 2011 v 20:03 | Moi Keiniku Sang |  Šatičkoidní výlevy

UPOZORNĚNÍ: Je to chytlavý jako dvacet sviní!!!

Fajn, takže zpívající Snape. Mrkněte na youtubko a najděte mi pět komentářů, kde se nevyskytuje slovo "sex". Zajímalo by mě, jestli Rickman ví, jak velká část ženské populace chce mít sex s jeho hlasem...ehm, k věci, respektive k šatům.
První linie písničky je taková dárk a elegantní, tudíž to chtělo hladkou černou, jenže v refrénu úplně vidím blikat neony, což znamená barvičky, barvičky, akvarijní rybičky. S tím vrstvením se začínám opakovat, jenže co jeden nadělá, když je to Snape, že jo. Ta kresba samotná se mio nelíbí, je moc statická a není dost dobře vidět ten kontrast mezi uhlazeností černé a rozevlátostí barevné, rukávy jsou naprostá katastrofa a koukám, že jsem té nebohé figurce zlomila zápěstí. No nic.
Materiál:
  • černej samet, kterej se mi víc líbí nahrazenej černým úpletem (úplet líp drží linii)
  • hodně barevný hedvábí
Popojedem.




Ano, je to trochu divná kombinace s tím Snapem nahoře, jenže jsem si řekla když už kreslený písničky, tak všechny. V nejbližších dnech by měla doputovat kolekce "Disney".
Takže jak. Celá ta písnička je o princezně zrozené z moře a země, tudíž to chce něco evokujícího zemi a moře. Začátek je velice nežňoučká ukolébavčička pro malou princezničku, střední část, kde zpívá ten červenej krab ( jmenoval se Sebastian?) je naopak rychlá a taneční. Proto volba krátkých šatů se zvonovou sukní.
Materiál:
  • něco na způsob organzy, přpadně hodně tenké hedvábí, prostě něco lehkého, poletujícího a modrozeleného
  • písková třpytivá a hlavně pružná látka, opět je fuk, co to bude (ehm, koukám, že mám fakt jasno...)
Tak zase někdy, drahouškové!
Mimochodem, ta věc s šatama na přání pořád platí, napište mi písničku, já vám nakreslím šaty. Musím z toho múzáka, co tu kolem mě krouží vytáhnout co nejvíc.

Krátký nanicovatý blábol o mých (ne)zkušenostech s duchy

15. července 2011 v 21:17 | Moi Keiniku Sang
Když to vezmu kolem a kolem, náš barák by měl být přímo prošpikovanej duchama skrz naskrz. Během dvou let tátovi vymřela půlka rodiny, přičemž děda to natvrdo zabalil v kuchyni za stolem a babička kvůli komplikacím a dlouhé zimě není ještě ani uložená (je zpopelněná, neděste se). Krom prarodičů by se mělo v mém bezprostředním okolí vyskytovat ještě několik poltregeistů, protože jsem dokonalej exemplář psychicky nestabilní náctileté osobnosti. No a potom jsou tu Ramses, Hugo a Donnie se svou mrtvou baseballovou pálkou. Jenže namísto očekávatelné hordy strašidel máme duchů všehovšudy pět. Spíš čtyři a půl.

Děda

S dědou jsme měli komplikované - respektive skoro žádné - vztahy. Nevěřili byste, jak je jednoduché se 13 let nestýkat s někým, kdo bydlí hned vedle vás, vlastně vás oddělují jenom jedny zazděné dveře. Ale to je moc osobní povahy.
Zkrátka a dobře, děda naprosto neočekávaně umřel. Bábi se jednoho dne vrátila ze zahrady a našla ho sedět za stolem v kuchyni s hlavou na desce, načež v panice letěla k nám ( po 13 letech!!!) a bušila na otce, že je děda asi mrtvej.
Co dodat, byl mrtvej, ačkoliv tátovy chrabré oživovací pokusy by byly za jiných podmínek určitě velmi efektivní. Do naší poloviny domku se vrátil s tím, že dědovy trochu zrůžověly rty a že jde vyhlížet havrany (pohřebáky, ne mrchožrouty...jsou vůbec havrani mrchožrouti?) A bylo takříkajíc vymalováno. Babička, stará, s fibrózou plic, zůstala sama.
Mobilní byla přibližně jako buldozer bez pásů a ve vodě k tomu. Začali jsme se o ni starat. Protože, jak jsem řekla, dveře do druhé půlky byly zazděné, muselo se to obcházet kolem, kolem kuchyňského okna a pak přes dvorek (ve skutečnosti je to mnohem jednodušší, než to vypadá). Proč to sem tahám - protože táta viděl dědu.
Dokonce dvakrát. Abyste rozuměli, můj otec není citlivá, psychicky rozháraná bytost, která vidí duchy. Takže pokud ho viděl i on, pak tam děda je a jsem si tím jistá jako ničím. Prý se vždycky podíval ven z okna na tátu a apk jakoby zašel do obýváku, kde měla babička nemocenský pelech.
Babička umřela v nemocnici, tuším rok a půl po dědovi. Šlo to v pořadí bratr-otec-matka, de facto zůstal na světě můj táta úplně sám a víte co? je mu naprosto fuk.
Děda je pořád tady. Někdy, ještě ve společném pokoji s bráchem, jsem ho slyšela chodit po půdě. jasně, lezou nám na půdu kočky, ale lidský kroky od kočičích teda poznám. Vím, že čeká na babičku, a snažím se přesvědčit naše, aby tu chuděru urnu už konečně strčili k ostatním urnám. Ne že bych se bála, mám pokoj hned vedle, takže mám všechnu duchařinu z první ruky, ale mám jistou obavu. Dokud máme bábi doma, blokujeme jí cestu na onen svět. jestli děda začne být netrpělivej, budeme mít doma ducha agresivního a já nemám nejmenší představu o jeho oblíbené hudbě nebo barvě.


Bublina

Můj velice spekulativní osobní duch. Doteď nevím, jestli teda je nebo není nebo jak. Bydlíval v šuplíku v mé posteli, fubněl, škrábal, rajtoval po roštech (znáte takový ty postele,kde máte de facto dvě lůžka, přičemž to jedno je v onom šuplíku?) a vůbec dělal spoustu depresivních a iritujících zvuků.
Jeho snahu o poltregeistování jsem utla hned v začátku. Jednou v kuchyni shodil skleničku, takže jsem musela vylézt z horké vany, zabalit se do ručníkua jít do té kuchyně, kde bylo tehdy nějakých osmnáct stupňů (víte, co s váma může udělat velký teplotní rozdíl?!), abych tam NIKOMU řekla ,,neděl bordel, prosim tě, jetsli vzbudíš bratra, matak vyletí z kůže." nebo něco v tom smyslu. ne, nepřipadala jsem si jako magor.

Hugo Stiglitz, Donnie Donowitz a jeho mrtvá baseballová pálka

Hehe, jo, tohle uplně řve po nějakým vysvětlení, že jo. To bylo tak.
Nevím, jestli si pamatujete, jak jsme byly s Jane na Vysočině. V té době v našem filmovým žebříčku vedli Hanebný pancharti. Stiglitz v tom filmu umřel a co se stalo s mým oblíbencem Donniem, čert ví. nevím už, jak jsme se k tomu dostaly, ale najednou se duchové těch dvou octli u nás v chatce. Donnie se po zbytek výletu bavil tím, že se snažil urazit Jane hlavu a Hugo na všechno kejval a kejval.
A pak mě Jane naprosto sprostě zradila a odmítla si vzít Huga dom, takže oba fešáci skončili u mě. Dokud nebyl Ramses, bydleli v šuplíku ( kde je Bublina nemám tušení), teď jsem je nastěhovala do prostornější lokace a totiž do místnosti zvané "kamrlík", kde je taková debordelizovaná všehochuť. Mou dobrotu mi oplácejí tím, že v kamrlíku dělaj bordel, kterej moje racionálně smýšlející matka vždy hodí na mě. Aspoň že ta beseballka se chová slušně.

Perlička na úplný závěr

Když umřel strejda, jeho urna byla před rozprachem uskladněná zase u nás (mohla si ji vzít kterákoliv brněnská tetka, ale to né, grrr). Hezky čekala na odvoz vedle botníku, zabalená do igelitky z Tesca. A kousek od ní byly moje hadry do těláku, ZABALEÝ V IGELITCE Z TESCA. Takže je nabíledni, co se stalo.
Tři minuty před odjezdem autobusu doletím na zastávku, položím domnělej tělák na zem a on ťukne. Moje tričko neťuká. Podívám se do tašky, zařvu hodně sprostý slovo na celou náves a trtám dom.

Už ani nevím, jestli se mi to doopravdy stalo, nebo je to jeden z mých katastrofických scénářů.

Kolekce Lady GaGa

14. července 2011 v 20:14 | Moi Keiniku Sang |  Šatičkoidní výlevy
Lady Gaga mě ani v nejmenším nebere, jenže to prostě zrovna hráli a já dostala chuť si nakreslit šaty. Abych byla upřímná, do takovéhle hudby se vžívat neumím, pokud zrovna nevymejšlím choreografii, takže jsem z ní vytáhla jenom jakžtakž pravidelný rytmus a obtáčivý dojem refrénu.


Materiál:
  • černý nebo bílý úplet
  • zachovalej, hodně vzorovanej závěs s třásněma, nějaký lehčí materiál ( s vacetikilovou houní se nikdo tahat nebude)
  • velká černá perla a pár malých
  • boty ze závěsu podmínkou.
Nevím, jestli je to tou ekonomickou krizí v naší rodině, ale zlevňuju materiály. Trochu.

Nikdy jsem nechápala motorkářw v horku, přestože moje plány do budoucna zahrnují zařazení do jejich řad. Klip je hodně ovlivňující a ujetej, že jo, ale kdo ho neviděl, nedomyslí si, že hukot vody je Lady Gaga, kácející se ve vlnách. takže tu proběhl jakejsi pokus o spojení havaje a motorky. Že to vypadá jako Japonka v sadomasochistickým kimonu není moje vina, za to může ta pastelka.


Materiál:
  • tenoučký hedvábí s výrazným květovaným potiskem
  • tvrdá kůže na korzet manžety
  • širokej zip
Musí být opravdu velkej rozdíl, mezi volností hedvábí s drsným výrazem kůže, takže čím větší rukávy, tím líp.

Hlavně bejt tak kurvózní, že se za mnou všichni otočí. Co k tomu říct. Uvažovala jsem o peří, ale to je v módě už dost klišé, navíc by to pak vypadalo jako hodně divný šat na sambu, což nebyl účel.


Materiál:
  • černá lakovaná kůže, latex, cokoliv, hlavně ať je to uplý a lesklý
  • červená kožešina, klidně umělá, pokud jste ekologicky zaměření. Na tohle by totiž padlo hodně králíků.
Boa není podmínkou. I na tom obrázku to hodně splývá s kožešinovou vlečkou a ve skutečnosti by to vypadalo jako obří polosvlečenej kožich. Napadá mě jenom jedna osoba, která by takovej kožich nosila. Vlastně dvě - Leoš Marše a Grell.

Šaty Kamisama Help

14. července 2011 v 19:37 | Moi Keiniku Sang |  Šatičkoidní výlevy


Na začátku je to tutovej jazz, vlastně celá písnička se dá poslouchat v jazzovým profilu. Popravdě, můj pokus evokovat tím vrškem někdejší jazzová děvčata, dopadl dost chabě. Nicméně potom je to taková exploze barev, že jsem měla naprosto jasno - to chce tyl. Hodně tylu. hodně moc tylu.

Materiál:
  • něco svůdnýho na živůtek, asi satén. Klidně i něco levnějšího, hlavně, ať se to leskne.
  • tylový cancoury všech možných barev, nejlíp se třpytkama, hlavně, ať je to divoký
  • trochu souvislejší kusy na rukávky

Jako doplněk to chce něco pořádně konstrastního a metalovýho - vražednou platformu s vražedným podpatkem a ostnatý šperky. Krátký vlasy nebo ohon. Při vší úctě, na blondýnu to nevidím, zato barevnej melír, třeba řvavě zelenej, tomu udělá jenom dobře.

Ó duchu, jsi-li zde přítomen, dej nám znamení...ach jo.

14. července 2011 v 18:54 | Moi Keiniku Sang
Na světě je spousta věcí, které by se neměly dělat ani z legrace a vyvolávání duchů je jednou z nich. Dělat si kratochvíli ze světa mezi nebem a zemí může jenom nefalšovaný dement, který si svou demenci uvědomí většinou pozdě. Žádný duch není úplně neškodný, takže pokud si myslíte, že Božena Němcová je slabší kalibr než Hitler, jste na pekelném omylu.

Bohužel pro duchy je způsob jejich vyvolávání známý celému světu. Spiritistickou tabulku si dokáže vyrobit každý gramotný jedinec a něco, co poslouží jako signál, se najde taky vždycky.
Vyvolávání duchů patří mezi oblíbenou táborovou zábavu. Není moc lidí, který by si v životě nekoupili Bravíčko. Rubrika hororů se těší velké oblibě, ale kolikrát přímo bije do očí, že dotyčný horor je hororový jenom svou blbostí. Duchama se to tam jenom hemží a nezasvěcený by tak mohl získat dojem, že české náctileté dívky se baví zřejmě jenom spiritismem.
Příběhy o duchařině překypují frázemi jako "večer v chatce/stanu/u babičky na balkoně", "najednou/zničehonic", "byly jsme strašně vyděšené/ucítily jsme závan ledového vzduchu" a podobně a velice často končí něčím jako "přísahala jsem si, že už to v životě nezkusím".

Nemyslím si, že by ty příběhy byly vymyšlené všechny. Pokud se něco z toho stalo, lítá nám teď po republice pár pěkně naštvaných duchů, protože je nějaká pipka vyvolala a pak zapomněla odvolat. Většina těhle odstavečků olemovaných úplňkama a netopýrama je ale očividně navařená z vody.

Jaký je rozdíl mezi...

...svíčkovým, písmenkovým a skleničkovým vyvoláváním.

Svíčkové je pravděpodobně nejjemnější a nejjednoduší způsob, jak se dorozumět s duchem, když už ho teda musíte nutně obtěžovat. Chce to suché, utěsněné prostředí a dobře hořící svíčku. Opatříte si nějaké kouzelné řečičky, aby se duch uráčil dostaviti a pak mu kladete otázky, na něž se dá odpovědět ano nebo ne, přičemž si určíte, jestli duch bude hejbat plamínkem při "ano" nebo při "ne" . Otázka tudíž vypadá tímhle stylem, dejme tomu: ,,Narodil ses v roce 1945? Jestli ano, pohni plamenem svíčky." Nějaké zdvořilostní fráze nejsou na škodu. Vlastně byste mu měli vykat.
Duch pochopitelně vyžaduje plnou důvěru v jeho existenci, takže pokud budete pohyb svíčky svádět na průvan, urazíte ho. Proto ty utěsněné prostory.
Stejně jako každý jiný duch i ten vyvolaný svíčkově je potřeba odvolat. nezapomeňte několikrát zdůraznit, že vás sice velice těšilo, ale o další setkání nemáte zájem, něco ve smyslu requescat in pace a nazdar. TOHLE BYLA DŮLEŽITÁ VĚTA, TAKŽE SI JI PŘEČTĚTE JEŠTĚ JEDNOU.

Písmenkové vyvolávání je mateřskou lodí skleničkového. Potřebujete spiritistickou tabulku, napsanou perfektně čitelným hůlkovým písmem. Žádná nadzemská bytost není povinna luštit váš hrabopis, stejně tak není zrovna košer, když se samotní spiritisté začnou hádat, jestli duch ukazuje na "o", co vypadá jako "a" nebo na "a", co vypadá jako "o". Dost to kazí mystickou atmosféru.
Jako ukazovátko poslouží cokoliv drobného, třeba kamínek. Ptejte se na otázky, na něž se dá odpovědět stručně, slohovky načítané po písmenkách se blbě luští. Je taky fajn mít po ruce zapisovatele s pevnými nervy, který duchovu výpověď zaznamená. I když nechápu, k čemu by vám jako měla v budoucnu být.
Stejně jako každý jiný duch i ten vyvolaný písmenkově je potřeba odvolat. nezapomeňte několikrát zdůraznit, že vás sice velice těšilo, ale o další setkání nemáte zájem, něco ve smyslu requescat in pace a nazdar (ne doslova - zdvořileji !!!). TOHLE BYLA DŮLEŽITÁ VĚTA, TAKŽE SI JI PŘEČTĚTE JEŠTĚ JEDNOU.

Skleničkové vyvolávání funguje naprosto stejně jako písmenkové, pouze s tím rozdílem, že je jasně určeno ukazovátko - sklenička. Vyvolaný duch je uzavřen ve skleničce, překlopené dnem nahoru. Vyrobte si pro tyto účely větší spiritistickou tabulku, klidně běžte i do metrů. Ať se chudák duch nemusí tísnit v nějakým hořčičáku, poskytněte mu pořádnou zavařovačku s plnou penzí a padesátiprocentní slevou na noc.
Pokud u skleničkového vyvolávání dojde k panice, nesmíte skleničku za žádnou cenu převrátit, dokud nemáte stoprocentní jistotu, že duch je pryč. TOHLE BYLA DŮLEŽITÁ VĚTA, TAKŽE SI JI PŘEČTĚTE JEŠTĚ JEDNOU.
Žádné hranice už mimo skleničku pro ducha nejsou, tudíž se může odlifrovat, kam se mu zlíbí a duch, kterej je fuč, se odvolává fakt těžko.

A rada na závěr:

NEVYVOLÁVEJTE DUCHY.


Jaký je rozdíl mezi duchem a duchem

13. července 2011 v 20:53 | Moi Keiniku Sang
Slíbila...ne, vlastně neslíbila, jaksi jsem naznačila, že mám v plánu víc jak jeden článek na toto téma. V tom předešlém jsem se zabývala přímo slovem "duch", které má tolik metafor, jako málokteré jiné. Když jsem se na konci článku dopracovala ke strašidlům, začala jedna moje půlka řvát po nějakém více či méně fakty obsahujícím rozdělení.

Tak tedy duchové se dělí na následující skupiny:

1. Prostěradloví

Staří dobří prostěradloví duši, s nimiž začíná každé batole. Poletující prostěradlo s dírama pro oči, standardní halloweenský kostým, který slaví většinou slušný úspěch. Nedoporučuje se na něj používat vzorované ložní prádlo, protože bílým prostěradlovým duchem možná ještě někoho vyděsíte, ale kytičkovaným prostěradlovým duchem nikoliv. Medvídci a letadýlka jsou v tomhle směru úplný mor a o povlaku na peřinu s Edwardem nebo Jackem Sparrowem ani neuvažujte.
Když se na to podíváte z ptačí perspektivy, vlastně je takový nerealitický prostěradlový duch celkem strašidelný. Já nevím jak vy, ale možná bych se lekla, kdyby se mi uprostřed noci v pokoji vznášel hadr. Ne toho hadru, ale toho, co by mohlo být pod ním.
Což mě přivádí k pravidlu pro přežití s prostěradlovým duchem v domě - nikdy nesundávejte prostěradlo. Buď zažijete trpké zklamání nebo rozsáhlý nervový šok, šance jsou padesát na padesát.

2. Smutní

Klasickým zástupcem této kategorie je Ufňukaná Uršula. Což ovšem neznamená, že všichni duchové téhle kategorie prodlívají v záchodových mísách a vybrečí denně víc hektolitrů slz než zbytek zeměkoule za rok.
Se smutnými duchy to máte jednoduché. Většinou to jsou depresivní viktoriánské slečny v šatech se škrtivým krejzlíkem, které sedávají nebo se procházejí kolem místa své smrti,koukají do nikam a občas vzdychají. To mají ve zvyku obzvlášť v noci, kdy se to pěkně rozlíhá.
Pravidlo pro přežití se smutným duchem v domě - nerušte ho. Nechte ho, ať si chodí kolem zdi, kde ho zazdili nebo hačá na židličce, kde ho zamordovali a nerušte ho. Uvědomte si, že ten duch je chudák, kterýho pravděpodobně už nikdo nepomstí, jelikož jeho legitimní potomci vymřeli někdy před padesáti lety a jemu tak nezbývá nic jinýho, než se unudit na Zemi k druhé smrti.

3. Agresivní

Agresivní je možná trochu tvrdé vyjádření, slovo "popudliví" by asi stačilo. Takoví duchové jsou trochu jako rozbuška. Ukládají se do vaší domácnosti v latentní formě, ale když je naštvete, lítá to, proto je lepší je - logicky - nenaštvat.
Duch nebývá agresivní bez důvodu. vede ho k tomu lecos z minulého života. Mohl být zavražděn, donucen k sebevraždě zradou, prostě se mu mohlo stát něco hodně ošklivýho a ještě navrch po smrti zjistil, že ho nečeká ráj ani peklo, nýbrž bude hezky trčet tady. Upřímně, vás by nenaštvalo, kdybyste se jednou takhle vzbudili a shledali, že jste jednak mrtví, jednak neviditelní pro nesenzibilní bytosti ( a těch senzibilních po světě moc neběhá) a že lidi si skrz vás vesele chodí, jako by se snad nechumelilo, nebo co?
Agresivní - nebo chcete-li popudliví - duchové často potřebují jenom něco jako pomyslný dudlíček, který si mohou dudlat a který je dělá spokojené. Mimino taky řve proto, že se mu něco nelíbí, nikoliv proto, že by se nudilo a rozhodlo se si zařvat. Takovýhle duch vyžaduje maximálně citlivé jednání, což vylučuje všechny pohanské verze exorcismu, chce něhu, lásku, porozumění, prostě něco, co mu v životě scházelo. Jakmile to dostane, odejde sám v klidu a pokoji.
Pravidlo pro přežití s agresivním/popudlivým duchem v domě - diplomaticky. Žádné "Satane, odstup!" nebo podobné plamenné výkřiky, prostě diplomatická domluva, vyhranění přihrádky pro duchovy osobní věci a možná přidání nějaké pozornosti. Můžete třeba začít poslouchat jeho oblíbenou hudbu, nebo nosit tričko v jeho oblíbené barvě.

4. Poltregeisti

Notoricky známý nebezpečný duch, který se baví zřejmě tím, že do rozpadajících se rodinných vztahů ještě víc rejpe. Tenhle typ duchů se vyskytuje v domácnostech s impulzivními a citlivými osobami, tedy v domácnostech s teenagery. Mezi jeho ideální životní (pokud se u ducha dá použít slovo "životní") podmínky patří citová rozháranost, prudká náladovost, prostě vrchol puberty. Sebevražedné sklony taky nejsou na škodu.
Co takový duch dělá, ví celá zeměkoule - takzvaně šoupe nábytkem. Postel skáče, stůl jezdí, věci bez důvodu padají, ačkoliv na tom místě, z něhož právě spadly, ležely třeba několik let. Je to surová klasická duchařina, která v kombinaci s určitými prvky (bouřka, těžké ticho, naprostá samota ve velkém domě) působí stoprocentně a strašidelně. Záleží jenom na poltregeistovi, kolik toho umí a kolik toho předvede.
Považuju za poněkud zbytečné se tak známým duchem zaobírat nějak extra, takže tady je pravidlo pro přežití s poltregeistem v domě - počkat, až to přejde. Musíte se obrnit trpělivostí a přesunovat nábytek zase zpátky a skládat věci zpět do poliček. Jestli se chcete vyhnout zbytečnému pocení a zvýšenému tlaku a srdečnímu tepu, zdržujte se ve společnosti, nechte ducha, ať se vyřádí a pak to ukliďte. Zbytečně se nenervujte, nemyslete na žádný typ vraždy ( ani otco-, ani matko-, ani bratro- a už vůbec ne sebe-) a prostě easy, kámo. Kapišto?

5. Buddy

Tohle slovo jsem si zase vypůjčila z angličtiny - kámoš. Milý, kamarádský duch, kterého jste si "přivolali" sami, abyste si měli pod peřinou s kým povídat. Patří sem týpci jako Casper nebo partička z Ať žijí duchové. Velice vděčnými užitečnými společníky jsou duchové literátů, hodně dávnověkých králů a politologů stíhaných osudem. Celkem osvědčení jsou i duši oblíbených filmových postav.
Díky průhlednosti a stlačitelnosti jsou dokonale kompaktní, lze nosit s sebou úplně všude. Poradí vám při písemce, pohlídají stahování filmu, připomenou vám, že máte strčit mobil do nabíječky. Pokud jsou hodně staří, mnoho věcí v 21. století nemusí úplně chápat a vy máte tak šanci zažít naprosto dokonalý pocit, když vysvětlujete dejme tomu Hanibalovi, jak funguje myčka a že opravdu není nezbytné na ni útočit nebo ji dobývat.
Nevýhodou je, že žádný materiál pro ně není dost nepropustný a je třeba ducha dostatečně vychovat, aby neměl tendence lézt vám do koupelny, na toaletu a podobně.
Jo a ještě jedna věc - s mužským duchem si pokecáte bez ohledu na vaše pohlaví líp, než s ženským. Nevím proč. Osobní statistika.



Tři verze slova "duch"

13. července 2011 v 19:10 | Moi Keiniku Sang
Drahé lidstvo,
mám opět chuť si zahrát na encyklopedii a předstírat, že vím úplně všechno, takže si držte klobouky, paruky a příčesky, protože jdu na věc.
V angličtině je pro slovo duch několik výrazů. Ghost označuje klasickou představu ducha, strašidlo; spirit je označení pro osobní jiskru všeho živého nebo neživého; a soul je prostě duše. Nejsem si jistá, jestli se pojem "soul" vztahuje taky na takové to nafouknuté něco, co o Vánocích vytahujete z kapra.
Každopádně tohle rozdělení duchů není ani zdaleka finální. Vezmeme to popořadě, protože už mám plný zuby chaosu v mých článcích.

* poznámka pod čarou, která není pod čarou: V důsledku autorčiny dobré vůle dojde za pár okamžiků k pokusu o nastolení řádu, čímž vznikne ještě větši chaos. Doporučujeme si nsaadit kyslíkové masky a zapnout bezpečnostní pásy. Děkujeme*

Začneme tou nudnější částí - duší. Nudnější je proto, že nechodí nikoho po nocích strašit a po smrti nevstává z hrobu opakovaně, nýbrž jenom jednou a to za účelem spakování saků paků a odebrání své existence do pekel či ráje - pokud je dotyčná duše křeštanská; Tartaru nebo Elysejských polí, Helheimu, Valhaly, říše bohyně Rán, k Usireovu soudu...nebo prostě tam někam - pokud je dotyčná duše polyteistická; anebo jednoduše do pr..yč - pokud je dotyčná duše ateistická.
Žádná duše není černá ani bílá, blablabla, znáte to. Není člověk ten, co by se zavděčil všem, takže ve všech možných posmrtných lokacích musí o duše jako takové probíhat tvrdý boj, jelikož si je musí nutně nárokovat obě verze posmrtného odchodu.
Na duši se soustředím, když vytvářím postavu, hned na druhém místě za osobní jiskrou. Nejradši mám konfikty mezi tou bílou a tou černou částí duše. Jestli chcete vědět, jak vypadá takový zosobněný konflikt, počkjte, až budu slavná spisovatelka a Evan Wilcox se společně s ostatníma dostane na pulty, haha.

Tolik k duším.

S osobní jiskrou, totiž spiritem, je to jednoduché. Buď tam je anebo tam není a když tam je, poznáte to na první pohled. Máte to jako s betlémským světýlkem - necháte to zhasnout a pak můžete klidně škrtat nejdražším zapalovačem světa, ale ta stará jiskra nikdy nenaskočí. Jiskry zhasínají při nemoci, traumatu, únavě. Někdy nezhasnou úplně a pozdější události je ještě dokážou rozdmýchat, ale to má pak člověk setsakramentsky velkou kliku.
Jiskra je v oku, svět jenom čeká na to, až to někdo vědecky dokáže. Všimli jste si někdy takového toho bílého flíčku na duhovce? Ono se to tváří jako zrcadlový obraz, ale když se podíváte pozorněji, zjistíte, že je to ještě něco pod tím. Jako podprahová reklama, obrázky, co ve vás vyvolají negativní nebo pozitivní asociace. Jiskru vnímáte podvědomě, ale velice zřetelně. A je o neuvěřitelně velký "moc" důležitější, než fyzická krása.

Tolik k jiskře.

A nyní se konečně dostáváme ke konečnému tématu - DUCH, tedy ghost.
Civilizace odedávna vychází z domněnky, že duch vzniká po smrti, což nepochybně nějak souvisí s odchodem duše. Samotné základy duchařiny bych viděla v sebeobviňování a následné vsugerované halucinaci. Něco někomu provedete, je to dostatečně ošklivé na to, aby dotyčný natáhnul brka a vy pak máte výčitky jako ďas, utápíte se v depresi a bojíte se věčného zatracení a propasti temnot, použiju-li slovní spojení Davyho Jonese.
Přičemž jsem právě jen tak mimochodem objevila v anglické slovníku botu jako prase a ve své hlavě menší zkrat, jelikož tohle mi mělo dojít už o pět řádků dřív - duch je vlastně totéž, co duše. Je to duše, kterou na zemi drží nějaká záležitost, jako třeba dluhy, pomsta nebo přetíkající vana. Činností zvanou "strašení" se zabývá ne za účelem vyvolání strachu (tedy pokud se nenachází v situaci "pomsta", tam je někdy strach součástí plánu), ale za účelem splacení těch dluhů nebo zavření kohoutku.

Duchové si během staletí prošli výraznou evolucí a od levitujících prostěradel jsme se dostali k víceménně anorganickým humanoidům v různých stupních viditelnosti. K rozdělení duchů se dostanu v plánovaném (nikoliv slibovaném) dalším článku a pokud na vás bude Odin hodně hodný, dočkáte se i kritiky bravíčkových hororů, základních pravidel vyvolávání duchů ( a několika stručných bodů, proč to nedělat) s taky možná nějaké mé zkušenosti s duchy. Ne že bych jich zase tolik měla.

Donnie je jako novej a já jsem v hajzlu

11. července 2011 v 10:03 | Moi Keiniku Sang |  Anorganické výlevy
Na světě je spousta zákonů, bez ohledu na to, že je nikdo nedodržuje a že nefungují. Mezi nimi by se našla i hromádka těch, které sice nikdo nedodržuje, ale zato fungují na dvě stě procent, ne-li víc. Zákony schválnosti.
Cokoliv se může podělat na počítači, podělá se tomu největšímu IT analfabetovi ve všech známých vesmírech, včetně paralelních, alternativních a neexistujících - MNĚ.
Ale já si vůbec nestěžuju, to se vám zdá. Počítače mě jednoduše nemají rády a tam ten příběh končí. Narodila jsem se ve špatný době, patřím někam do vesničky na počátku 19. století, kde se vajíčka uchovávaly ve vápenné vodě a voda nosila na vážkách.

Kluci se mi vrtali v počítači tři dny a skončilo to přeformátováním disku a Donnie je teď čistej jak panna. To zní divně v kombinaci s tím mužským jménem...ehm, k věci.
Víte, pro mě je problém i taková sračička, jako zálohování. Já jsem se domnívala, že to UMÍM. Takže jsem si udělala od úplně všeho něco, co jsem suverénně nazvala záloha a VŮBEC mi nepřišlo divný, že jsem natáhla prakticky celej počítač na osmigigovou flashku.

Pochopitelně ty moje rádoby zálohy nefungovaly. Přišla jsem o všechny dokumenty (naštěstí se jich většina nachází tady), o dvě stovky filmů a stopadesát konvertovaných videí, což byla valná většina mých mp3, nejmíň 300 screenů (když máte dvě stě filmů, to se to screenuje), deset videoprezentací ani nevím o čem; maminka ztratila svoje materiály z rekvalifikačních kurzů a všechny verze životopisu ( ne, nejsme rodina kriminálníků s falešnejma identitama).

Zdaleka nejvíc mě sejří, že mi nejde spustit Freemake Video Convertor, protože jsem zatím nenašla žádnej jinej konvertor uzpůsobenej tak, aby s ním mohli pracovat i počítačoví primititvové jako já. Takže kdyby měl někdo z vás ponětí, co to sakra je Microsoft Net a jestli na to mám nebo nemám licenci, ozvěte se mi v komentářích a máte můj nehynoucí vděk (toho si važte, haha).

Počítače jsou zhouba lidstva. Ne proto, že jejich inteligence v mnoha případech přesahuje inteligenci lidskou, ale proto, že se z toho svýho brzo dočista zcvoknu, vezmu fotrův nůž a půjdu podřezávat krky nevinným občanům naší Prdele světa. A protože naše Prdel světa je relativně malá, přesunu se pak do nějaké větši a pak do nějak ještě větší a nakonec vyvraždím celou republiku. Ne, nepočítám s tím, že mě chytnou.

Pár zásadních faktů o Vřískotu

4. července 2011 v 9:16 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence

1. Ghostface je strašně roztomilej, dokud je v masce

Fakt, všimli jste si toho někdy? Jak packuje o ty židle a vůbec věci, co mu nějaká bezbranná oběť háže do cesty. Nicméně, jakmile si sundá masku a ukáže se vrah, ztratí kouzlo, protože už je to prostě jenom nějakej maniak, co morduje lidi. Ta kombinace člověčí zničitelnosti a nemotornosti s maskou ducha z něj dělá extrémně ujetou "nadpřirozenou" bytost, která je jako člověk sice hafo silná a rychlá, ale jako duch nestojí za nic. No neni prostě k sežrání? Hah, netvrdím, že bych si tohle myslela, kdyby mě honil s nožem po baráku, ale stejně je CUUUTEEE, lol.

2. Neve Campbell se ve všech čtyřech filmech tváří stejně

Pořád stejný výraz "pane vrahu, nezabíjejte mě" který se občas mění v " ty hajzle nakopu ti prdel,stejně jako jsem to udělala ve filmu předtím a taky předtím". Všude má poootevřenou pusu. Jasně, má hezký zuby, ale příliš inteligentně to nepůsobí, i když dojem zranitelnosti je bezvadný.

3. Neve Campbell ve všech filmech i vypadá stejně

Kdyby mi někdo neřekl, respektive, kdyby to tam nebylo napsaný, ani mi možná nedojde, že se to odehrává v rozmezí několika let. Ta děvčica vypadá pořád tak na sedmnáct, jenom v jedničce na třináct ("Bude ti to stačit jako do třinácti?"). Je to celkem děsivý. Taky jsem zjistila, že víc než ofina jí sluší to krátký mikádo ze dvojky a trojky. Ne snad, že bych ji okukovala, ale co se mužských postav týče, je tam buď Dewey, na kterým vsktuku není nic k vidění, nebo banda uhrovitejch puberťáků, případně Dewey A banda uhrovitejch puberťáků.
Vidíte? Další znak Vřískotů - nedostatek mužských postav. Snad možná detektiv Patrick Dempsey, ale ten se tam tak mihl, že to ani nestojí za řeč.

4. Bohatě by stačil jeden

Když se podíváte na všechny čtyři Vřískoty za sebou, dojde vám to taky. Já to zjistila hned napoprvé. Je to pořád dokola, Pořád tam lítá pošuk v bílé masce a chce napřed zabít všechny kolem a nakonec Sidney a nikdy se mu to nepovede, protože v Sidney se na konci probudí superžena, která ho zmlátí na hromadu a rozstřílí nebo tak něco.
První díl má švih a všechny takový ty věci kolem, ta úvodní scéna slušně brnká na nervy. Jenže druhý díl je slušně předvídatelný, třetí je hodně předvídatelný a čtvrtý se snaží být nepředvídatelný, jenže tím ztrácí švih.

Každopádně, já se dobře bavila. Byla celkem prča, řvát na monitor "Jseš blbá, kam lezeš?!" případně "Dej mu, dej mu, dej mu!!!" a tak podobně. Pokud si něco pustím znovu, tak jedničku.

,,Blondýnko."

Příběh Ronette Clarkové - kapitola 11.

2. července 2011 v 17:27 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
Leželo mi to na jazyku ještě hodně kilometrů za městem. Bylo to venku. Ty řeči o slovech, co nevezmete zpět ani párem koní mají něco do sebe.

Vořech nám řekl, kam vlastně jedeme. Sdělení, že souřadnice nás vedou do severní Kanady někam k hranicím Aljašky, nás rozhodně nepotěšilo, jenže zapadákov to byl odpovídající. Vořechův teréňák byl naštěstí dost prostorný pro dvě mladé ženy. Vystěhovaly jsme zadní sedadla a udělaly si provizorní postele z našich zavazadel. Jestli jste někdy spali na tašce plné střelných zbraní v jedoucím autě, určitě pochopíte, že když jsme zastavili, měla jsem hodně špatnou náladu.

Byli jsme v lese. Všude samé stromy, ani stopa po civilizaci, vlastně mě dost překvapilo, že sem vůbec vede silnice. Nora vzala zbraně a Vořech nás nasměroval do lesa. Nelíbilo se mi to, všechny stromy vypadaly úplně stejně, neměla jsem nic, co bych mohla použít jako orientační bod. Musela jsem zcela spoléhat na Nořiny orientační schopnosti.

Ušly jsme asi dva kilometry, střídaly se v nesení tašek a moc nemluvily. Nějak nebylo o čem. Konečně se za jedním malým kopečkem objevilo, to co jsme hledaly - pravděpodobně uměle vytvořené údolí s komplexem strohých betonových budov na dně. Bylo to vlastně dokonalé doupě - když na mapě údolí není, nikdo ho tam nebude hledat, to dá rozum.

,,Fajn, tak jsme asi tady."
Nora shodila zavazadla na zem a s rukama vbok se zadívala na náš cíl:,,Nějaká představa, jak bychom to asi měly provést?"
,,Především musíme zjistit, jestli tam Alistair je," rozumovala jsem a vybalovala stan. Z představy, že budeme v téhle kose stanovat, jsem byla doslova odvařená.
,,Infiltraci bych si s dovolením vzala na starosti já. Párkrát jsem byla v situacích, kdy jsem se musela hodně rychle a nepozorovaně dostat z baráku a mám v tom docela cvik. Šlo to ven, půjde to i dovnitř a navíc, ty umíš líp střílet na dálku."
Nora přikývla: ,,Budu ti krýt záda."
Nemohla jsem si odpustit kyselý úsměv:,,Připadám si jako v pěkně ujeté kriminálce."

Počkaly jsme na tmu.
V tmavém oblečení, vlasy stažené dozadu širokou čelenkou, u pasu pouzdro s revolvrem, ale taky s parádní kudlou, na kterou jsem spoléhala mnohem víc. Ne snad, že bych byla lačná nějakých jatek, ale přesnost nebyla moje silná stránka a střílení je především o přesnosti.

Díky tmě jsem se nemusela nijak zvlášť plížit, stačilo držet hlavu při zemi. Problém byl v tom, že nejen já jsem měla tmavé šaty. Hlídače jsem uviděla až na poslední chvíli a málem to šlo kompletně do háje.
Všechno to byli velcí chlapi, jak jsem očekávala. Pro mě hrála naopak moje velikost. Tím, že jsem byla menší - ano, jsem k sobě velmi kritická, ale menší, než tihle steroidoví fešáci jsem fakt byla - jsem byla i pohyblivější. Plot nevypadal jako pod proudem, stačilo počkat, až hlídač zajde za roh a přelézt ho.

,,Tak jdeme na to,"zašeptala jsem si pro sebe a dýchla si na ruce.
Teď.

Hrášek=> Bořek=>Killer=> Kuře=>BÁBA

2. července 2011 v 11:58 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Ani se nedivim, že jsem tak mimo. První rok na střední. Kdyby mi to neřekli, tak si toho ani nevšimnu. Ve své podstatě je to fascinující. Když nemůžu bilancovat rok, který jsem vlastně ani neprožila, spíš protrpěla, napadlo mě podívat se na to celkově. Z té vážnější stránky a porovnat sebe a sebe.

Základka?
Tlustá, brejlatá holčička, snadno proplouvající učením. Krátkej sestřih. Marně hledající, kdo vlastně je a co tu hledá. Jo, vlastně jsem hledala, kdo jsem a co tu hledám, začarovanej kruh. Maminečka mi to strašně ulehčovala tím, že mě až do čtvrté třídy vodila pomalu za ručičku do školy. A ve škole? Co tam?
Silně hierarchizovaná společnost, v níž jsem se nacházela úplně vespod. Pode mnou snad byla už jenom jedna moje kamarádka, která kromě toho, že žalovala, byla ještě navíc nepříliš chytrá, tudíž ji všichni zbožňovali, to si dovede každej představit.
Zajímalo by mě, jestli jsem už tehdy utíkala, nějak si na to nemůžu vzpomenout. Možná jsem byla přesvědčená, že když mě nemají rádi tady, nebudou mě mít rádi nikde. Nebo byla prostě moje osobnost zadupaná moc hluboko.
Hrozně mě štve, že jsem nestihla napochodovat do té zasrané třídy, plné povrchních kreténů a říct jim "Tady mě máte, jsem hezčí, úspěšnější a oblíbenější, než vy všichni dohromady vy s tím nic neuděláte, protože já jsem teď NĚKDO! " a jako bonus jim nakopat prdel svýma dvanácticentimetrovýma podpatkama. Já, ponižovaná, možná i šikanovaná, brejlatá tlustoprdka a šprt, jsem se někam dostala, zatímco oni zůstali trčet pořád v té stejné smradlavé díře, kde je nenaučí ani základy nutný pro přežití.

Gympl?
Poměrně snadnej rozjezd, rychlé navázání vztahů se zbytkem třídy. Nikdo nade mnou neohrnoval nos, protože jsem vypadala jako Ošklivka Betty křížená Ošklivkou Katkou, všichni všechny brali takový, jaký byli. Nikdy šikana. Nidy posmívání. Nikdy pocit méněcennosti. Byla to taková změna oproti základce, že rozměry vesmíru proti ní vypadají celkem směšně. Poprvé v životě jsem někam zapadla.
Z Hráška a Bořka se stal Killer, Kuře a nakonec Bába.

Pět let je moc krátká doba na to, abyste někoho poznali. Lidi, který považujete za kamarády, potkáte za pár let a zjistíte, že si s nima nemáte co říct. A pak si říkáte "Jak je sakra možný, že jsme si byli tak blízko?" Vzdálenost je relativní, stejně jako celej podělanej vesmír.
Ale když vás čeká osm let, společných let, začnete vidět, že vaši přátelé nejsou dokonalí a že mají určité chyby, díky kterým máte potenciální důvody je svým způsobem nemít rádi. Někteří jsou egocentričtí a veškeré vaše konverzace se točí okolo nich, jiní s vámi občas mluví jako s malým frackem a jsou přesvědčení, že vědí všechno nejlíp. A vás to pak začne srát a jste rádi, že to víte. Učí vás to vyčleňovat.
Za těch pět let jsem prožila několik typů kamarádství. Dlouhé, konstantní, bez jakýchkoliv emocionálních výkyvů, takové pohodové, ideální pro šílené záchvaty smíchu. Potom prudké, intenzivní, relativně krátké, ale hodně rychlé a silné, takové, od kterého si musíte jednou za čas odpočinout. A nakonec tiché, nenápadné, spočívající převážně ve zdravení a krátkých rozhovorech, ale upřímně radostné při shledání po dlouhé době.

Radši přestanu filozofovat. I tk bude hodně těžké to po tolika letech opustit. Zbývají mi tři roky a to uteče jako voda. Osmnáctka se nezadržitelně blíží a já skoro ještě ani nepřivykla chuti puberty. Čas je bastard. A Osud taky, aby mu to nebylo líto. Všechny ty vyšší moci, který nás ženou dopředu jsou parchanti, hotovo.

Příběh Ronette Clarkové - kapitola 10.

1. července 2011 v 12:55 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
Neměla jsem nejmenší tušení, proč to dělám, což se mi ostatně v životě stávalo téměř pořád. Zároveň mě hřálo déja vu, protože stejně zmatená ze svých vlastních činů jsem byla i tenkrát, když jsem bůhví proč zachraňovala Garettovi život.
Navlékla jsem si na sebe jezdecké kalhoty. Byly součástí mé garderoby, protože Alistair byl velký milovník koní a chtěl mě naučit jezdit, jen to nějak nestihl. Kalhoty se teď ale hodily. Nějak jsem si neuměla představit, že bych svůj spořádaný život zachraňovala v pouzdrové sukni.
Vidíte, dělala jsem to pořád dokola. Pořád jsem si nalhávala, že to všechno dělám jenom pro sebe. Ale já ho měla ráda. Měla jsem ho ráda, upřímně ráda a nejen proto, že mi dal šanci začít znovu bez nálepky prostitutky. Hlavním důvodem bylo, že to byl v mém životě první muž, který se na mě nedíval jako na zboží. Byl mi opravdově vděčný a dělal všechno, co bylo v jeho silách, abych byla šťastná, věděla jsem to. Bylo to v jeho klukovských očích, v náhodných dotycích, polibcích na tvář na dobrou noc.
Opřela jsem se čelem o skříň a zhluboka dýchala. Chtělo se mi brečet, tolik brečet. Všechno se v mým životě vždycky tak dokonale zhroutilo.

Fajn, seber se holka. Otřela jsem si oči a zapnula kabát až ke krku. Zřejmě budu pár dní nocovat venku, ale náhradní spodní prádlo si každopádně přibalím. Zašmátrala jsem v zásuvce s punčochama a narazila na něco tvrdého a studeného. Ve stejný okamžik zaklepala Nora a mě málem trefil šlak.

Byla oblečená v uniformě Garettových dělníků. Vzhledem k její velikosti si to mohla dovolit. Na zádech měla něco, co podezřele připomínalo plamenomet.
,,Tys brečela?"
,,Ani nevím, možná trochu."
Nora dvěma svými dlouhými kroky přešla až ke mně a objala mě: ,,Bude to dobré. Věř mi."
To už jsem slyšela tolikrát. Když vedli matku do plynu, šeptal mi to do ucha esesák, co mě držel v náručí. Když umřela Lorelai, říkal mi to šéf. A mám silné podezření, že když jsme utíkali před atentátníky a z Alistar omdléval z nedostatku krve, říkala jsem to já.

Znovu jsem sáhla do zásuvky a vytáhla tu studenou kovovou věc. Byl to revolver, což se vlastně dalo čekat. Jenom jsem si marně lámala hlavu s tím, k čemu je mi revolver v zásuvce, když o něm nemám ani páru. Byl nabitý. Nora mi zběžně ukázala, jak se taková věc používá, zkusmo jsem si vystřelila do zdi a spokojeně si ho přibalila. Hned mi bylo líp, ačkoliv jsem nepřestala spoléhat na svoje lodičky.

,,Vořech čeká venku," oznámila mi Nora, zatímco jsem bojovala s tou nanicovatou brašnou. Vořech byl padesátiletý pán pro všechno. Mezi jeho dobré vlastnosti patřilo mistrné řidičství a schopnost držet jazyk za zuby. Kromě toho trefil kamkoliv se mu řeklo, takže souřadnice na odznaku pro něj nebyly problém. A Vořech se mu říkalo kvůli jeho mohutným knírům, díky kterým vypadal jako postarší podvraťáček z ulice.

,,Popravdě, vlastně nevím, co tam míním dělat," podotkla jsem s rukou na klice.
,,Plán vymyslíme cestou, Vořech říkal, že je to celkem z ruky.." ,,Kam si myslíte, že jdete?!"
Natalie stála mezi dveřmi, ruce vbok, v blonďatých vlasech blesky. Zírala na mě jako na největší zlo svého života a já se rozhodla tím zlem být a se vším všudy.
,,Víš, zatímco ty budeš sedět doma a modlit se, my si půjdeme zastřelit pár divných týpků, kteří ti unesli manžela," ušklíbla se Nora a klidně prošla kolem, přičemž do ní nezapomněla strčit.
,,Fakt? Kdo si myslíte, že jste? Radioaktivní superhrdinky? Nikdy se vám to nepovede!"

Na světě je jen málo věcí, které mě dokážou namíchnout tolik jako podceňování. Popadla jsem milou Natalii za klopy jejího velice elegantního bílého sáčka a přirazila ji ke stěně, jako bychom byly v nějakém nemotorném akčním filmu.
,,teď mě dobře poslouchej, ty blondýno. Už jednou jsem Alistaira zachránila z ruk těch stejných hajzlů a udělám to znovu, protože jeho vlastní žena není schopná sebrat pár chlapů a jít je tam zmlátit sama! Možná jsem jenom blbá štětka. Co na tom. Dobře poslouchej, co ti teď řeknu, Natalie..."
Přiblížila jsem rty k jejímu uchu, ozdobenému pravou perlou.
,,Miluju ho."