Červen 2011

Asi jsem nechala mozek ve škole...nebo je pod postelí...každopádně - NEVIDĚL HO NĚKDO?

30. června 2011 v 17:35 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Dneska jsem zjistila několik hodně divných věcí, například, že
  • přehrávač Premium na Kinotipu je úplně naprd
  • zítra nejdu do školy
  • nesnáším vajíčka z hroznovýho cukru
  • nejlíp vypadám v kostýmku
  • když jsme byly s matkou na Bídnících, bylo Vlčkovi sotva pětadvacet (!!!!!)
  • si to pořád ještě zpívám

a taky, že
  • jsem právě sežrala celej sáček těch hnusných vajíček.
,,Vím kdo jseš, já tě znám, sprostě Cosettu ukrad jsi nám..."
Ehm, toho si nevšímejte, zase jsem objevila strašně chytlavou část v LesMis, takže si tady budu tak trochu zpívat.
Fajn, tak k věci - vízo. Nic hroznýho, pomineme-li fakt, že je to moje nejhorší vysvědčení ever. Mám tři trojky, tři dvojky a jsem osvobozená z těláku, plus mám dvě sta zameškaných hodin. Sečteno, podtrženo, vyjde vám "rok blbec". Není divu, že si ho musím zpestřovat Bídníkama a opakovaným hrabáním se v youtubku v naději, že tam toho Vlčka přece jenom někde vyhrabu.

,,Ruce pryč! Pil jste snad?! Nač ty skandály, nemám je rád!"
Nějaká bilance roku by se taky hodila. Jenže jak mám bilancovat rok, když jsem půlku strávila v nemocnici a druhou půlku jsem prospala, to mi teda řekněte. Zajímalo by mě, co mi vyroste příští rok...třeba rohy, křidýlka, nebo kopyto... Fajn, tenhle rok za moc nestál. Asi to bude tím, že jsem na střední, puf.
Víte, co je hodně divný? Že na filmových středních školách se vždycky něco děje, něco jako "já jsem blond a sexy a ty seš tlustá kráva, co mi nesahá ani po kotníky a proto do tebe budu pořád kopat", ale tady ne. tady ne. Tady panuje jakási osmdesátiprocentní rovnost, žádná suita oblíbených. Na jednu stranu je to fajn, ale na stranu druhou je to nuda. Hm, chvilkový záblesk myslící bytosti, doufám, že jste si to užili.

,,Ty mě znáš, ty mě znáš, ale nechceš mě znát!" ,,Je tu policie, všichni pryč, jde Javeeert!"
Bože můj, já mám fakt krizi. Už zase píšu článek o ničem a k ničemu a navíc nemám nejmenší ponětí, proč to dělám. Jediný, co tady z toho dává smysl, je ten text z LesMis.

"Jak došlo k šlamastykám, kdo je tu provokatér? Všechny vás pozatýkám, na to je mistr Javert!"
Tohle má obrovskou nevýhodu - když si to zpívám na ulici, všichni na mě koukaj, jak kdybych top byla já, kdo utek z Bohnic a ne ti dva devianti.
Ach jo, radši jdu psát něco, kde je víc obrázků a míň textu...

"Vy pane nechoďte sem, kde žije chátra a dav
a buďte rád, že jste zdráv!
Všichni hrabou všema čtyrma,
každej kouká, jak by ztloust!
Co chlap, to známá firma!
Oddělá vás pro pár soust!

Co tenhle samolibec,
znám jeho jméno i foch!
Vy byste svědčit mi moh,
v tu ránu spadla by klec...
leč ouha, kde je ten pán,
kam asi zmizel a kam?"

Šel psát trochu rozumější blábol, víte, inspektore?

Chci být kreslená

29. června 2011 v 17:57 | Moi Keiniku Sang
Kdybych do svého života namontovala kameru, byla by z toho pěkně nezáživná a rozvleklá telenovela. Vidím to na každodenních zápisech do deníku. Jsou všechny stejné.
Je to jako Ordinace - ze začátku to vypadalo záživně a dokonce to mělo i příběh, jenže na pokraji adolescence se začínám víc a víc nudit. Jednotlivé epizody ztrácejí švih, postavy se začínají opakovat a je to prostě pořád na jedno brdo.
Prostě nejsem chytrá jako Sheldon, hustá jako slečna Fine, ani tragická jako Šeherezáda. Neumírají mi manželové ani příbuzní a nenechávají astronomické dědictví a když už jsme u té astronomie, nejsem dokonce ani ufon a neřídím kosmickou loď. Nuda.

Chtěla bych být kreslená. Vždycky mě zajímalo, jaký to je, být kreslená. Koneckonců, všechny dětské seriály jsou dynamičtější, nápaditější a záživnější, než většina ostatních.
Podívejte se jenom na blbej Večerníček. Způsob, jakým se vyvýjí, je zářným důkazem toho, že lidi už nejsou tak kreativní, jako bývali. Srovnáme--li Vílu Amálku a Krysáky, vyjde nám jednoduchá rovnice, z níž lze vyčíst, že současná kvalite produkce Večerníčků jde jednoduše do hajzlu. Děti se dívají na 3D opelichané krysy, co vypadají jako pochodující výkaly a ani Bolek Polívka tomu nemůže dát rozumnou formu. A tohle bylo neobjektivní, ano. No a.

Chci říct, když se víc bavím u Mašinky Tomáše než u dejme tomu Ulice, asi bude něco špatně. Seriál by měl mít limit. Dokonce i seriáloví giganti typu Dr. House začínají pociťovat, že nejsou nemsrtelní. Podle mě je devátá řada seriálu už úplně zbytečná. Stejně jako sedmistý osmdesátý třetí díl .

Myšlenka na Dr. House mě přivádí na Dr. Ludského, "původní slovenský seriál". Moc by mě zajímalo, co konkrétně je na něm tolik původního, když je do očí bijící kopie House ( a je mi jedno, jestli to tak bylo nebo nebylo myšleno). Co konkrétně je například sledováno tímhle? Na světě je málo nekonečných seriálů, že se musí natáčet i kopie?

Fajn, zase dělám to, co jsem nechtěla - nadávám na seriály. Zkusím teď mrknout na tu pozitivnější stránku a totiž seriály, který jsem schopná skousnout, i když se statusem "občas".

5 seriálů který sleduju a proč
  • The Big Bang Theory, protože mě fascinuje, jak se můžou tak úžasně chytří lidi chovat jako blbci
  • The Vampire Diaries, protože Damon je luxusně sexy a mně se moc často nestane, aby se mi líbil někdo, komu je míň, než pětačtyřicet
  • The Simpsons, protože je to legenda
  • WalkerTexas Ranger, protože Chuckův kop s otočkou je prostě nejlepší
  • Profesionálové, protože jsem na nich vyrostla
Takže asi this way. Popravdě, nemám na seriály čas a ani mě to niak závratně nebaví. Radši si pustím film. Seriály si pak zpracovávám sama. O tom, že moje splašená fantazie si rozpitvá každou mně trochu sympatickou osobu a dodělá jí vhodný protějšek, jsem se rozepisovala už milionkrát. Nehodlám to dělat po milionté první.

Chci být kreslená. Hotovo.




Snůška nanicovatých keců o tom, jak je Moi totálně v prdeli

28. června 2011 v 19:51 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
10 věcí, který mě v poslední době nejvíc štvou:
  • mám zavirovanej kompl
  • budu ho muset nechat přeinstalovat a postahovat znova všechno kolem
  • ztratila jsem kolečko
  • máme novou káru
  • budou prázdniny
  • mám tři trojky
  • seká se mi youtubko
  • stávkujou mi konvertory
  • celá moje famílie se chová jako stádo troglodytů
  • všichni pořád chtějí, abych uklízela
Když se něco může pořádně posrat, posere se to se vším všudy a nezaváhá to ani minutu. Hans má spálenou hlavu a zřejmě půjde do kytek a Donnieho napadlo 31 virů zaráz, pravděpodobně jenom proto, že ESET, kterej není kompatibilní se sedmičkama se na mě prostě vysral a u Win Antispywaru mi došla licence čistě náhodou v ten samej den, tudíž mě ten blbej program teďka vydírá. Díky Odinovi máme souseda ajťáka a ten má spoustu kámošů ajťáků, takže mi to o víkendu přeinstalují. Budu mít panenskej neposkvrněnej počítač, terno.

O tom, jak jsem ztratila kolečko a s ním půlku své duše ( přemýšlím, jestli to teď myslím jenom obrazně), jsem už psala. Nenašlo se.

Prázdniny by se dalo přeložit jako dvouměsíční martyrium při vysokejch teplotách a permanetním tragickém nedostatku zmrzliny. Poslední slušný prázdniny jsem zažila plus mínus před deseti lety a v poslední době jsem si tolik přivykla samotě, že by mi úplně vyhovovala. Naprosto nikam se mi nechce a když říkám nikam, tak tím myslím NIKAM. Dokonce ani do kuchyně. jediný pozitivum, který jsem po usilovným pátrání našla, je fakt, že se konečně trochu vyspím.
Moje plány na prázdniny? Neutopit se v depresi, zhubnout deset kilo, nezabít btratra, nezabít matku, nenechat se zabít otcem a neskočit z okna. A koupit si nový sluchátka k Hele. A nebýt pořád nasraná.

Je to na dvě věci, ale jsem víceméně spokojená. Problém je, že já nejsem zyvklá být dobrá, ale přinejmenším chvalitebná. Rozhodně si nemíním slibovat, že se příští rok budu učit, protože když se potom n učení vykašlu, nemám aspoň takový výčitky svědomí. Ale pokusím se najít na všech těch irelevantních kecech najít něco natolik zajímavýho, aby mě to donutilo si je přečíst. Prostě stejný postup, jako zaujímá čtenář k tomuhle článku.

Asi urvu bratrovi hlavu.

Youtubko nejede čistě ze zvyku a konvertory jsem nedávno aktualizovala, tudíž ani neočekávám, že budou fungovat. Zatím mi ani jedna aktualizace nefungovla tak jak měla, ale zřejmě se to ze všech dejme tomu čtyř miliard lidí s nějakou IT aktivitou stává zase jenom mně, protože jsem ten největší počítačovej analfabet ve vesmíru.

Jestli do mě bratr nepřestane valit, tak mu fakt urvu hlavu.

Jo, celá moje rodinka se proti mě spikla, jak je jejich skvělým zvykem. Otec a matinka si vyjímečně dobře notujou a brácha dospívá do onoho ultraotravného věku, kdy máte chuť strčit ho do drtiče na odpadky nohama napřed bez ohledu na to, jak moc ho milujete. Školka ho totálně zkazila. Buď se chová jako mentálně retardovanej ( a to při vší úctě k mentálně retardovaným) nebo jednoduše jako blbeček, občas je hysterickej a chová se jako malej fakan, případně se chlubí, za což bych zdejší dětičky nejradši utopila ve sračkách.
Můj Kuba šel do školky čistej jak okvětí bílé lilie, naprosto nedotčenej sídlištěm a ti haranti ho nakazili Gormitama, Ninja želvama a uchlubeností, plus spoustou dalších otravných vlastností , pro případ, že bychom ho chtěli upgradeovat.

To fakt nechápu. Pořádek je pro blbce, inteligent se vyzná v chosu, znáte to, ne? Nemluvě o tom, že je to MŮJ chaos v MÉM pokoji, složený z MÝCH věcí a mamince i všem ostatním je po tom absolutní shit.

A mimochodem, Tarja je bohyně, Tuomas fešák a Nightwish prostě nejlepší bez ohledu na to, že časy, kdy tvořili hlavní náplň Hely, jsou dávno pryč.

A já jako obvykle nemám nejmenší ponětí, proč tohle píšu, když to stejně nikdo nebude číst.

Jo a asi mám schizofrenii.

Další nekrolog

28. června 2011 v 19:01 | Moi Keiniku Sang |  Anorganické výlevy
Zřejmě tu vypukla revoluce a já o tom zase nevím. Otec se naprosto nečekaně a bez jakýhokoliv varování předem rozhodl utratit našeho starouška.


Tohle pochopitelně není onen konkrétní staroušek. Neměla jsem příležitost si pořídit fotky na budoucí okamžiky nostalgie, takže jsem prostě něco vygooglila.
První auto, který pamatuju, byla šedivá škodovka netuším jakého typu. Táta ji měl ještě za svobodna a byla neskutečnej dříč. Bohužel nastala doba, kdy motor začal chrchlat a prskat a řízení šlo čím dál víc ztuha a lačné oko řidičovo se počalo po mladším exempláři poohlížeti.
Dotyčný mladší exemplář mi byl představen stylem "Co říkáš na tohle auto? Líbí se ti?" "Jo, docela jo." "No, tak už je naše." "Eeehh?" Přičemž mi bylo tuším sedm a můj názor tu koupi fakt ovlivnil. Ale staroušek byl náš a to bylo důležité. Pamatuju si, jak jsem naposledy hladila šedou kapotu škodovky a pak ji táta odvezl a my už ji nikdy neviděli. Prý ji prodal za pár šlupek kolegovi, který ji dal svému synovi jako první auto a ten z ní udělal vytuněnou pseudohustou káru, načež ji rozmlátil někde na šrot. Neblahý to osud potkal naše věrné autíčko.
Teď se nám pod oknem blýskal staroušek (tehdy to pochopitelně ještě nebyl staroušek) a půlka vesnice nás přestala zdravit. Později zase začalo lidem vadit, že staroušek stojí před naším vchodem a blokuje tak průjezd ulicí a málem kvůli tomu sepisovali petici, trapáci. Staroušek se přestěhoval ke vjezdu a bylo.
Teď mu táhlo na dvacítku, začínal reznout a když nám něco nebo někdo (nevím jestli to byl jelen nebo nějakej mladej namistrovanej blbeček) rozbil přední masku a tátovi se nepodařilo sehnat vínovou, ale jenom bílou, začali jsme se opět poohlížet po něčem v rámci Renaultu.
A pak jednoho dne prostě táta přijel se stříbrným Scénicem a bylo. Staroušek ještě pár nocí smutně koukal do mýho okna, jako bych s tím snad já mohla něco udělat a pomalu se chystal na svou poslední cestu. Vedla přímo na vrakáč.
Scénic se bude muset hodně snažit, aby se starouškovi vyrovnal. Čert ví, jestli se mu to povede, protože se starouškem jsme byli hodně dobří kamarádi.
Sbohem, staroušku. Budeme na tě vždy vzpomínat v dobrém.

Via Fantasia - ...v Praze?

27. června 2011 v 16:41 | Moi Keiniku Sang

Hila seděla za psacím stolem, likvidovala prastaré zásoby čokolády a před ní na monitoru svítila náhodně vybraná stránka z Wikipedie. Hila to takhle dělávala často. Tedy, než že by každý den jedla dvě kila čokolády, ale ráda předstírala učení pomocí staré dobré tetky Wiki. Nikdo nic nepoznal, jelikož text na stránce vypadal učeně a ona mohla v klidu rozjímat o ničem. Dnešní den strávený ve společnosti Grian Anabelly Ayové v ní zanechal podivný pocit. Byla lehce zmatená, jelikož se s Grian spřátelily, což při jejich situaci nebylo zas až tak na místě. Hila měla dokonce podezření, že se spřátelily hodně.
S nikým se ještě nespřátelila podobným způsobem. Na základce měla pár kamarádek, ale nespojovalo je nic krom jejich magnifické fantazie. Dnes byly ze všech uniformní nezajímavé holky. Grian byla jiná.

Hila zalovila rukou ve svém odrbaném batohu po nějaké zapomenuté a hodně kalorické věci, ale jako na potvoru tam žádná nebyla. Mamka jí zřejmě zase uklidila v batohu. Na jednu stranu to sice znamenalo vyházet plesnivějící sáčky od svačin, ale na druhou stranu taky zabavení všeho ještě poživatelného, co tam bylo, ve prospěch mladší sestry.

Nahmatala pomačkaný sešit na dně batohu, pod tíhou Scottova Čaroděje. Kruci. Hila ho nespokojeně vytáhla. Sice nebyla zrovna pořádná, ale nesnášela pomačkané sešity. A pomačkaný dějepis jí byl obzvlášť proti srsti. V prvním ročníku si na něj pořídila velký linkovaný sešit s tuhými deskami, na kterých byl vidět každý ohyb. Měla v něm zapsané všechno, co jim v dějepise za celých pět let řekli. Hila starostlivě prolistovala celý sešit. Čaroděj moc velké škody nezpůsobil, ale přece jen, jedna stránka byla natržená. Zrovna na ní probírali atentát na Heydricha. Hila se natáhla do poličky pro izolepu.
Druhá světová válka byla jejím oblíbeným tématem. Měla morbidnost v krvi a dokázala do nekonečna poslouchat o holokaustu a válečných zločincích. Popravdě, nelezlo jí do hlavy, jak se mohli všichni dát zblbnout jedním ošklivým uřvaným chlapem. Spousta z nich byli okouzlující muži. Dokonce i ten Heydrich měl určitou dávku charismatu, kterou mu nemohl nikdo upřít.
Hila přelepila stránku izolepou, aby protektorovo jméno, podtržené rudou fixou, bylo zase úplné a otevřela nový panel. Trvalo to nemožně dlouho. Hila se na Firefox zamračila. Nové verze a třikrát pomalejší než ta stará. Hila si otráveně podepřela bradu. Ještě jednou mi nabídněte aktualizaci a rozkopu monitor, pomyslela si a přesně v tom okamžiku se internet vypnul docela.
" To si snad robíš srandu!" vybuchla Hilabetea a práskla pěstí do stolu tak, že hrnek s bílou kávou (který tam stál od rána) nadskočil a kafe polilo podložku pod myš s motivem skupiny KISS.

"Co tam proboha děláš?" vyjekla v kuchyni její matka.
"Zdechnul mi net, všechno v pohodě!" odpovídala Hila a snažila se vylitou kávu utřít dřív, než se dostane ke klávesnici. Právě když zvedala oči k obrazovce, internet se znovu spustil.
"No paráda, " zavrčela Hila a posadila se k počítači. Ale něco bylo špatně. Nezobrazila se jí domovská stránka, jako obvykle, ale něco zcela jiného.
První, co Hilu napadlo, bylo, že mají opravdu pěkný design. Na stránce se prolínaly tóny fuchsiové a temně fialové a kdykoliv se okrajů dokla myší, obraz se zvlnil jako voda. Písmo působilo plasticky a lesklo se jako stříbrné. Nkědo tu zjevně umí sáhnout na grafiku. Ale k čemu je tahle stránka dobrá?
Vlnící se fialová na chvilku ztuhla a uprostřed stránky vyvstaly iniciálny V.F. S vyhledávací lištou. Z Hiliných repráků promluvil hlas, který dívce silně připomínal Optima Prima.
,,Co konkrétně bys chtěla vědět?"
,,Co je tohle za prču," vyprskla Hila a potřásla hlavou. Povídá si s počítačem? No co, to dělá celkem běžně, jen se málokdy stane, že konverzaci začne počítač.
,,Pro tebe je důležité, že tu najdeš vše, co hledáš."
Zjevně velmi výřečný web, pomyslela si Hila, jednoduše naťukala do vyhledávače "atentát na Heydricha". A stiskla ENTER.

Z monitoru vyšleho světlo. Hila byla okamžitě přesvědčená, že o počítač přišla, jenže nic neviděla. Když její oči začaly pracovat,tak, jak měly, nenašla ani počítač, ani svůj psací stůl, dokonce ani židli na které seděla.

Kupodivu její mozek nezačal okamžitě panikařit a vysílat zmatené "kde to jsem" nebo "co tu dělám" případně "jak jsem se sem dostala". Napřed analyzovala situaci. Takže seděla na lavičce z černě nalakovaného dřeva, kolem ní procházeli pánové v dlouhých kabátech a kloboucích a dámy v elegantních kostýmcích, které se dnes už stoprocentně dávno nenosí.
Hila musela s podivením konstatoval, že sama má na sobě poněkud upjaté dívčí šaty s límečkem a vlasy spletené do copánků jako dítě, což se jí, měla-li být k sobě naprosto upřímná, vůbec nelíbilo.
Město kolem jí ale připadalo nějak povědomé. Určitě ho odněkud znala. Bylo staré a dýchala z něj historie jako máslo z BeBe sušenek. Nevonělo to jako domov, takže musela být v cizině. Fajn, tak to bychom měli, pomyslela si, vypadám jako šestiletá, trčím ve špatném letopočtu a ještě navíc...
...v Praze?

Taky tak milujete školní focení?

27. června 2011 v 15:16 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí


Černá Moi, bílá Johanna a Kláša největší killer. Tolik k naší skupinové fotečce. A btw, z té houpačky mě pěkně bolela prdel!
A abych vás nestrašila těma svítícíma očima v menu, vyřízla jsem si novou uculenou Moi:


Nic, Nestrom, Naděje a další

22. června 2011 v 20:49 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec



Téma - NIC

Až se budete cítit
jako apokryf
jako stránka vyrvaná ze sešitu
pochopíte
že NIC se stalo VŠÍM
a vy s tím nemůžete NIC dělat.
Téma - PŘEKVAPENÍ - můj oblíbenej nestrom
Rostl u cesty
všichni mu říkali strom
a on jim jenom ukázal FUCK
svým jediným
listem.



Téma - NADĚJE
NADĚJE
zůstala na dně Pandořiny skříňky
což je fakt blbý
protože NADĚJE
klaustrofobiii.



Téma - ŽENA A AUTO - Ultrastupidní téma. Žádná filozofie.




Téma - NÁVRAT
NÁVRAT
znamená mlátit hlavou do zdi
dokud neprorazíš
apoto jsem nakreslila
ruku.


Příběh Ronette Clarkové - kapitola 9.

22. června 2011 v 19:42 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
Podlaha se chovala přesně tak, jak se od ní dalo očekávat - byla tvrdá a nepohodlná. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, proč tu ležím. U nosu a kolem pusy jsem měla zaschlou krev a něco v puse mě pekelně bolelo. Jazyk mi samovolně zajížděl na prázdné místo po špičáku. Ten parchant mi vyrazil zub. Takže to buď nebyl flám a nebo to byl hodně divoký flám. Spíš ta první možnost. Každopádně mě všechno bolelo a vybavit si cokoliv stršího než dvě minuty mi činilo nesmírné potíže. Moje hlava zjevně dostala zabrat.
Seštrykovala jsem schody (doprava, doleva, doprava, doleva..) a na nádvoří ztěžka dosedla na trávu. Vzduch, který nečpěl kouřem a příjemně chladil můj rozbitý obličej mi trochu projasnil hlavu. Takže hořelo, Garett byl vevnitř, když jsem já s Natalií přijela z msta. Natalie se chovala jako rozmzlená pipina, takže jsem pro Garetta šla já. Nad schody mě překvapil ten chlap, kterému jsem před nějakým časem vypíchla oko podpatkem. Zřejmě mě zmlátil nebo strčil dolů ze schodů, protože jsem se probrala na odpočívadle. A co z toho vyplývá? Že můj spokojený život se odstěhoval na Srí Lanku a vzal s sebou i šanci, že je Alistair ještě naživu.

Teď přichází ta pravá chvíle, abych představila další výraznou postavu mého na hlavě stojícího příběhu.

Nora Fawcettová byla ten typ ženy, kterou bůh začal tvořit jako muže, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Vysoká s rozložitými rameny, mohutným hrudním košem, ale žensky zakulacenými boky a pevnýma nohama. Ve tváři ne tak zcela hezká, ale rozhodně zajímavá, s tím svým římským nosem a žlutozelenýma očima. Moje častá společnice, mnohem oblíbenější než Natalie, a Garettova nejspolehlivější přímá pracovnice.
Nora nebyla žádná kancelářská krysa, pracovla přímo v centru věci. Já jsem doprovázela Alitaira na nejrůznější zasedání a jednání, ale ona byla vždy u předávání a placení. Při tom se mohlo lecos zvrtnout, což byl důvod, proč to Nora tak zbožňovala.
Nora byla vůbec blázen do zbraní a práce na tom nejčernějším trhu ze všech trhů jí plně vyhovovala. Uměla rozebrat a zase složit většinu vynalezených zbraní, střílela poslepu líp, než prezidentova osobní ochranka s otevřenýma očima a vůbec byla hrozně akční.

A právě ona přirázovala přes celý dvůr s rukama v bok a výrazem maximální nevěřícnosti. Když mě uviděla, přimíchalo se do té nevěřícnosti trochu úlevy.
,,Už jsem se bála, že nikdo normální nepřeži!"
Sedla si vedle mě na trávu, úzkou sukni si vykasala skoro až ke kyčlím a dala nohy křížem.
Mžourala jsem na ni skrz slepené řasy:,,Tak jaká?"
Podrbala se v rozcuchaných vlasech: ,,První patro je kaput, druhý co nevidět spadne. Uhořeli tři lidi, Alistair je pryč."
Někde uvnitř mě to píchlo. Ten blonďák už zase lítá v maléru.

Nora se na mě podívala, jakoby očekávala, že navrhnu nějaké řešení. Což jsem rozhodně neměla v plánu, jelikož naše situace vypadala neřešitelně. Řešení pochopitelně bylo nabíledni - vytáhnout Alistaira z kaše, jenže to se dělá dost těžko, když nemáte nějmenší ponětí, kde se ta kaše nachází a kdo ji uvařil. Tak jsem jí to řekla. V plicích mně klokotal nadýchaný kouř.
Nora se zatvářila skoro optimisticky a kývla směrem ke koronerovi: ,,Myslím, že nám pomůže."
Ať jsem to zpracovávala jak jsem chtěla, stejně mi nebylo jasné, jak nám může pomoct zrovna koroner, dokud Nora sebejistě neotevřela jeden z černých pytlů. Ven se vyvalil obláček kouře a na mě vykoukla opravdu velice odpudivá zčernalá karikatura lidského těla.
,,Ou," pronesla jsem procítěně.
Ticho.
,,No a?" povytáhla jsem obočí. To už tak procítěné nebylo.
Nora odhrnula okraj pytle a ukázala na zbytek ohořelého oblečení. Kdysi to muselo být moc pěkné sako. Něco se na něm lesklo, vypadalo to jako knoflík. Štítivě jsem to vytáhla. Chápete, ohrabávání tělesných pozůstaků v tomhle stavu není zrovna moje hobby.

Byl to odznak. Takový, jaký nosívají kluci na klopách školních sáček a předhánějí se, kdo jich má víc. Prostě odznak.
Pomineme-li ta důležitě vypadající čísla, vyražená na zadní straně plíšku. Zeměpis nikdy nebyla moje silná stránka, ale když vidím souřadnice, poznám je.

,,Noro? Jdi se sbalit."

Kanady v mražáku

20. června 2011 v 15:37 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Nikdy nejezděte na vejlet jenom na jednu noc, nemá to smysl. To berte jako přátelskou radu do života. Jo, přesně tak, mluvím o našem školním výletě.
V pátek ráno jsme vyrazili. Vlak, potom změna na regionku a voilá, Telči, tady nás máš. Napřed jsme si vylezli jenom tak z prče na kostelní věž. Větčina schodů byla dřevěná. Nesnáším ty dřevěný, žebříkoidní schody. Vím, že na té věži budou a stejně tam jdu. Ale vyhlídka byla fajná.
Následovala pauza na oběd. Musela jsem se spokojit s hranolkama. Zapadly jsme do takové pidi špeluňky, kde ani nic jinýho neměli. Nastrkaly jsme pět židlí kolem jednoho stolku, protože venku prostě nikdo nebyl, tudíž nikdo neviděl důvod to neudělat, načež se pani prodavačka začala velice rozčilovat a významně se nás ptala, co studujeme, že jsme tak blbý. Měla jsem zrovna dost nanicovatou náladu a tím pádem silné nutkání tu dementní babu praštit po hlavě jednou z těch viklavých židliček, kterými byl vybaven interiér.
Pak následovala prohlídka zámku, kde se natáčelo spoustu pohádek. Bylo to dobrý, prohlídky jsem měla vždycky ráda, takže mě to bavilo. Po skončení jsem se usadili na nádvoří v naivní představě o autobuse, který jel cca za čtvrt hodiny. Když nám bylo oznámeno, že jdeme pěšky, spolužák se zvedl a začal vyřvávat: ,,Děcka, fofr, jdeme, ať to stihnem!" Kupodivu to zafungovalo, všichni se začali zvedat, nicméně pak z dotyčného spolužáka vypadlo: ,,Ale nevím, kde to nádraží je." Takže pěšky, jako banda idiotů.

Prej deset kilometrů. To jsem ušla, když mi byly ČTYŘI. Tudíž jsem se domnívala, že to bude v pohodě, i přes to, že jsem na zádech měla plně naloženej batoh a v ruce igelitku s dětskou dřevěnou kuší (brácha je z ní nadšenej, to bych mu taky radila). Jenom deset kilometrů, brnkačka. Jenže jsme šli tak minimálně dvacet a z toho dvanáct bylo do kopce. Po jednom obzvlášť hnusným kopci (vlastně po tom nejhnusnějším ever, byly to takový ty přírodní schody z kořenovýho systému okolních stromů, sklon tak 120%) jsem si už prostě musela přiznat, že mě moje milovaný kanady zradily a mám puchýř přes celou patu ( a tentokrát to není nadsázka). Ten flastr od paní profesorky mi moc nepomohl, ale nechtěla jsem jí kazit radost tři kiláky před kempem.

Do něhož jsme dorazili v sedm, hodili věci do chatek a šli večeřet. Na večeři bylo asi cordon bleu, rozhodně se to podobalo cordon bleu víc, než čemukoliv jinýmu a bylo toho hrozně moc, uf. V chatě jsem překonala svůj osobní rekord a stihla zabordelit svou postel za dvacet vteřin čistýho času, horší bylo, že jsem to před spaním musela zase uklidit. Jejich snaha o vytvoření domácké atmosféry tím, že nám dají povlečení, byla velice dojemná, jenže jsme měly dvě a půl povlečení na čtyři postele. Haha.

Bojovka, sestávající z kilometrů toaletního papíru? Ne díky. Já, Kláša, Mrs. Lovett a Iva jsme byly jediný, kdo nešel a popravdě, nikoho (ani nás, ani ty co šli) to netížilo. V chatce jsme si musely napřed umejt sprchu, aby se v ní dalo sprchovat, potom přijít na to, jak se neopařit ani si nezpůsobit omrzliny třetího stupně, protože pro sprchu neexistoval pojem "vlažná voda" a pak teprve jsme se mohly umýt. Teď přichází ta pravá chvíle, abych vysvětlila ten nadpis.

Když strávíte celej den v botech jako jsou kanady, můžete si fandit jak chcete, ale ty boty vonět nebudou. Žádný boty nevoní po takovým pochodu. Takže to moje milé spolubydlící vyřešily prakticky - strčily je do mražáku (ona to byla lednička, ale to slovo se mi v kombinaci s kanadam nelíbí). Že ten mražák funguje jsem zjistila až ráno.

Tak jako tak, bylo to možná nejlepší ubytování, jaký jsme zatím měli. Hlavně tam byla sprcha a záchod a nemuseli jsme uprostřed noci chodit půl kilometru za kemp a doufat, že se cestou neposerem.

A náš večerní program? Mrs. Lovett děsně žere Grella, takže chtěla natočit vlastní verzi Grellova R-Rated, ovšem vzhledem k nedostatku červených negližé se musela spokojit s modrým pareem. Všechny jsem nás učesala a zmalovala. Na Ivu jsem byla hodná, ale Mrs. Lovett a Kláša vypadaly jako červený kurvičky a já jako zombie. U mě to byl účel, přemýšlím, jestli u těch dvou taky.
Kvůli zranění ta bojovka skončila asi za půl hodiny. Zbytek času do večerky jsme strávily lítáním po kempu v pyžamech, přičemž se mi dostalo několika kompliment typu "Bábo, nechoď sem v noci, jinak se poseru" nebo "Bábo, o půlnoci běž k profesorům a zařvi na ně "To máš za tu matiku!"" a tak dále, Kláša hodila hajzlpapír do hajzlu a Mrs. Lovett tančila u jednoho z podpůrných sloupů chatky jako u tyče. Upřímně lituju ty dva, co v chatce nad náma hráli šachy a toho pána, kterej pak šel kolem, toho taky. Spát jsem ale šla už v jedenáct a to i přesto, že naše deky se proměnily v dancefloor a Iva v discokouli a zpívaly jsme si Lollipop (zní to divně, ale ten Jeffree je fakt hustej:D :D). Nevím, jak by se tvářily naše profesorky, kdyby přišly do chatky zrovna ve chvíli, kdy jsme vyřvávaly " Fuck me, I'm celebrity" nebo "Love my pink knife". Případně "Pink bitch"

Druhej den probíhal ve znamení "Jsme v takové prdeli světa, že tu v sobotu ráno nejede bus, takže deme zase pěšky"
nebo stručně řečeno "Bolej mě nohy", protože ty nohy fakt bolely jak sviňa. Naštěstí ten terén byl úplně dokonalej, všehovšudy jeden malej kopeček. Jako kompenzaci za zničený stehenní svaly jsme dostali oběd v hospodě ( na vlastní náklady pochopitelně) - v životě jsem ten smažák s kroketama neviděla rradši. A potom hurá na nadráží, tam jsm dlouho nebyli.
Vlak jl až za hodinu či co, takže vyvstal problém, co tam tu hodinu budeme dělat. Ještě navíc v dešti. Odhlasovali si "kafe", takže jsem se taktně vzdálila, sedla si na studenej schodek (vítej, záněte ledvin, zvysoka na tebe seru) a jedla instantní nápojový prášek jménem Sir Edward. Byl kyselej jak potvora.
Když je "kafe" přestalo bavit, hrály se "molekuly" a to už jsem musela hrát taky. Ale byla to prča a taky mi začínalo být trochu šoufl ze Sira Edwarda. Když ale jeden spolužák v náhlém popudu, absolutně ignorujíc přítomnost pedagogického dozoru. zařval na celý Hodice "kurva", málem jsem umřela smíchy. Prostě nějak moc endorfinů, hihi.

Dvakrát jsme přestupovali, totálně na hrábnutí. V posledním vlaku jsme zabraly s holkama kupéčko, zatáhly závěsy a během dvou vteřin se objevila průvodčí, milá jak studenej spacák, a závěsy zase roztáhla. Pak přišla ještě jednou vynadat Ivě, že se vyklání z okna a kdyby viděla ten ohryzek, kterej tím oknem vyletěl o chvilku pozdějc, zřejmě by pukla. Možná to od nás nebylo hezký, ale kdykoliv prošla kolem nás, zařvaly jsme na ni "Důro!" Mám takovej pocit, že seřvala většinu naší třídy.

Snad bych i usnula, nebýt toho, že Iva v každým tunelu zařvala "HOVNOOOO!" na celej vlak a Mrs. Lovett jí přizvukovala výmluvným "ÁÁÁÁÁÁ!!!" A když jsme teda zrovn nebyli v žádným hovnovým ááá tunelu, byla u nás Anthony a vyprávěla nám o pánovi jménem Strýček, kterej je s "dlouhým a tvrdým" a rozhodně tím není myšleno ypsilon s čárkoou.

Včera ráno jsem nemohla chodit. Dneska taky ne. Překvapivě.

O von Braunovi, ufonech a shnilých deskách

16. června 2011 v 18:51 | Moi Keiniku Sang
Je několik věcí, které nás zákonitě fascinují. Zvlášť v dětství máme zálibu ve dvou z nich a totiž v dinosaurech a vesmíru. Ty plynné nebo kamenné kuličky, levitující ve vzduchoprázdnu, podněcovaly dětskou fantazii k vytváření spousty utopických cest do jiných galaxií. Jenom sousední planety? Ale kuš, zbytečné troškaření.
Zvláštní, když pomyslíte, že dětské představy byly schopny vymalovat na zeď totéž, na co američtí filmaři vynakládali miliony dolarů. Můj kamarád a zároveň první "kluk" miloval počítače a vesmír (a mě, ale to sem teď nepatří). Já milovala vesmír. Kdykoliv jsme byli u něj na návštěvě, mamky probíraly u kafe počasí a my nastartovali naši raketu a odletěli zachraňovat Slunce do alternativního vesmíru. Měli jsme jednopatrovou raketu, přičemž v přízemí byla technika a nahoře obytná část. V noci za nás kormidloval autopilot. Jídlo tvořily piškoty s nutelou, těch nebylo nikdy dost. Jsou skladný, výživný, dobrý a pomalu se kazí. Ideální! Právě uvažuju, že si jich pár kilo namažu na zítřejí povedenej vejlet...
To byla jedna z mála pozitivních věcí na základce - naše galaxy questy.

Vzpomínám si, že jako čtyřletá jsem nebyla stavu pobrat, jakto, že žijeme na Zemi, když ta je ve vesmíru a vesmír je přece nad námi. Možná proto mě to tak fascinovalo.

Dobývání

Před pár lety jsem se na popud papíka koukla na čtyřdílnej BBC dokument Závody v dobývání vesmíru. Bylo to dlouho před tím, než jsme ve škole brali studenou válku. Strašně mě to bavilo, úplně jsem to zbožňovala. Poslední díl jsem si natočila na kazetu a ta dodnes drží titul "Poslední natočená kazeta v naší domácnosti". Má pro mě sentimentální hodnotu. Ale zpátky k věci.

Když jsme tuhle tematiku potom probírali ve škole, byla jsem vysmátá a do testu napsala dvakrát tolik, co ostatní. V životopisu Koroljova a von Brauna jsem se dokázal hrabat do nekonečna. Nakonec jsem dospěla k závěru, že kdyby se ti dva dali dohromady, nejenže by byla von Braunova vysněná základna na Měsíci, ale pravděpodobně bychom posílali kosmonauty někam do sousední galaxie každej víkend. On totiž ze dvou debilů vzejde zase jenom debil (Kokuhaku), ale ze dvou géniů tím pádem musí vzejít ultragénius.

A potom jsou tu rakety. Moje matematické schopnosti omezují na malou a velkou násobilku a možná písemné dělení a co se fyziky týče, jsem na tom tak prachbídně jako málokdo, takže obdiv k někomu, kdo dokáže stvořit zázrak jako R7 nebo Saturn, je naprosto na místě. A není nic krásnějšího, než startující raketa. Ne západ slunce, mimika na křtinách nebo štěnátka s mašličkou. To je sice všechno velice roztomilé, ale majestátnost, s jakou se zvedají ze země tuny kovu a paliva, to nemůže ani omylem předčit. Dokonalé věci se totiž špatně překonávají.

Sousedé

A pak tu máme problematiku tak omílanou a staro, že už je skoro trapná, ne c'est pas? Zelení mužíčci, ufouni, panáčci s anténkami, co lítají v omáčníku a co chvíli chystají invazi na naši matičku Zemi. Jo, a ještě navíc si dovolují popírat Darwinovu teorii tím, že staví monstrózní stavby a čmárají si na plošinu Nazca a nasazují tak lidtsvu do hlavy myšlenky na to, že jsme potomky mimozemské rasy. Ne, že by na tom něco nebylo. Kdyby mi to moje lidské možnosti dovolily, chodila bych koukat na opice do ZOO, abych se přesvědčila, kam se jejich podoba za pár tisíc let posunula. A myslím, že Däniken by chodil se mnou.
Vesmír je nekonečný nebo jsme přinejmenším jeho konec ještě nenašli a tudíž by bylo ultraegocentrické myslet si, že jsme v něm sami. Stoprocentně jsou bytosti vyvinutější a inteligentnější. Něco tak dementního a sebedestruktivního jako lidstvo sotva může být ve vesmíru nej. Možná, že až se konečně definitivně zničíme, přijdou mimozemšťani i na naši planetu a ona konečně najde využití. Doufám, že to budou Transformeři.

Kdyby...

Vidíte to? Kdyby nebyl vesmír (teď se chvilku nebudu zabývat faktem, že kdyby nebylo vesmíru, nebylo by nikoho, pro případ, že by se v tom chtěl někdo vrtat), o čem by byly všechny ty filmy? Co by zkoumali všichni ti nadprůměrně inteligentní ajťáci? Kdo by vytáhl z maléru jednoho majora SS, co dostal doktorát zbytečně brzo? Ha? Asi svatej Petr, ne?
To mi dost často vrtá hlavou. Co bylo předtím, než se z té miniaturní kuličky vyklubal vesmír. To by znamenalo, že se nekonečno do něčeho vešlo, což je vážně zvláštní, nemyslíte? Pokud je něco v něčem, znamená to, že je to něco tím něčím ohraničené a nekonečnu se říká nekonečno proto, že NENÍ ohraničené, tudíž nekončí.
Takže kdyby nebyl vesmír, co by bylo. Prázdno se hrozně špatně představuje. Už sama o sobě představa nekonečna je divná.

Na závěr mám jeden dotaz - co je na konci vesmíru?
Jeden papíkův kolega se domnívá, že
SHNILÝ DESKY.

If I were a boy....no, tuhle zrovna nemusím

15. června 2011 v 21:21 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Kdybych byla "on", vím určitě, že bych byla
  • vysoká
  • štíhlá
  • kudrnatá
  • hezká
  • hudebně nadaná
  • matematicky založená
bych měla ráda
  • boty
  • obleky (hlavně kravaty a motýlky)
  • mobily a jiný technický zbytečnosti
  • brunetky a zrzky, až potom blondýnky
  • auta, motorky
bych neřešila
  • porod
  • menstruaci
  • holení nohou
  • a spoustu jiných věcí
Chtě nechtě se musím ztotžnit se sloganem značky Orsay:



Nespočítala bych, kolikrát za svůj náctiletý život řekla. Pravdou totiž je, že bych nechtěla bejt chlapem. Ženská existence přináší spoustu nevýhod, když to vezmete kolem a kolem. Pokud to říká osoba, která má v šestnácti přírodní déčka a většina chlapů zdraví její kozy a ne ji, pak je to asi pravda. Pravděpodobně bych taky dost ušetřila za jisté hygienické potřeby. Naše matky by taky nemusely v bolestech rodit děti, kdyby se samy narodily jako muži. A tak dál. Mužský život se z našeho pohledu zdá hodně pohodlný, otázkou je, zda bychom to tak braly i z JEJICH pohledu.
Jsem si celkem jistá, že jako muž bych přišla o spoustu vnitřních věcí a tím nemyslím vaječníky. Neumím si představit, že bych řešila to jak vypadám, brala si každej den čistý tričko a sotva bych si mohla dopřát dvanácticentimetrové podpatky. Přišla bych o závislost na Viktorovi, Ralphiem Fiennesovi a dalších.
Ale to by se možná nějak obešlo. Trápí mě jiné věci. Jako - dokázala bych psát? Měla bych neudržitelnou, předimenzovanou fantazii? Líbily by se mi záporné ženské postavy, nebo bych k nim přistupovala neutrálně a soustředila se na příběh jako celek? Chtěla bych hrát?
JAKÁ BYCH BYLA?

Vadila by mi nerovnoprávnost žen, i kdybych byla muž? Chtěla bych doma akční manželku nebo stepfordsko paničku? Celej tenhle článek by mohl být jenom ve větách tázacích.
Ten seznam nahoře je jednoduše orientační. Umím si představit, jaká bych byla tak nějak povrchově, ale o svém "mužském" myšlení nemám nejmenší představu. Ani nechci mít představu. Chci zůstat holkou a o jiné možnosti ani neuvažovat, pro jistotu. Ne že by mi to bezmála sedmdesátikilové tělo s hroznou pletí bůhvíjak vyhovovalo, ale Odin měl zřejmě svůj důvod, proč to tak zařídil (pomineme- li skutečnost, že se cítím spíš na Lokiho výtvor...). Nebudu se po něm pídit.
Ale tím oblekem a botama jsem si jistá!


Blicí párty

15. června 2011 v 18:41 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Kláša má konečně sladkých šestnáct a v sobotu jsme to slavily. Na derniéru jsme tím pádem dorazily přímo z oslavy a taky to podle toho vypadalo.

Takže jsem si v klídečku vstala skoro v devět, pustila si Šestý smysl (moc mě to teda nebavilo, čekala jsem víc) a ráčila se balit. Musela jsem si vzít velkou tašku, páč jsem táhla kostým a ještě navrch batoh, abycvh měla kam dát moučný červy a dávivý dortíčky...ehm, no nic, neřešte to.
Jak bude den probíhat jsem zjistila, když se mi naprosto bezdůvodně urvalo ucho u toho zatracenýho batohu. Paráda. Celkově se ten koženej fešák takl trochu rozpadá, nedávno se mi přetrhla jedna ze dvou zavazovacích tkaniček.
V trolejbuse jsem pro změnu narazila na starou paní, která se dotčeně ohrazovala proti mému úmyslu sednout si na svoje obvyklé místo, konkrétně slovy "Já tam sedím!" Nutno podotknout, že nejenže tam vůbec neseděla, ale ještě navíc ta krabice s bůhvíčím, kterou s sebou vezla, byla položená na sedadle před ní. I úplnýho idiota by tím pádem logicky napadlo, že sedí TAM. A popravdě, přijde mi dost ujetý na jednom sedadle sedět a na druhým mít krabici, která se může v klidu uvelebit na klíně. Prostě důchodkyně.
Kvůli dotyčné dámě se mi následovně vysypala půlka batohu. Jestli jste někdy honili deodorant v rozjetým trolejbuse, určitě chápete, jak moc jsem tu megeru chtěla zabít.

Fajn, úúúplně klidná jsem tedy dorazila na přestupní stanici a tam zjistila, že má devadesát minut k dobru, takže jsem celou hodinu pařila Bounce Tales.

Když jsem konečně dorazila ke Kláši, měla jsem všeho plný zuby a upřímně záviděla Mrs. Lovett její miniaturní příruční taštičku, v níž měla tričko na spaní, spodní prádlo a tím to končilo, kdežto já jsem se jako korunovanej debil táhla s kostýmem.
Měla přijít ještě Anthony, jenže ta byla kdesi na hodech či co, tudíž nejenže nepřišla, ale dokonce na to i zapomněla. Naštěstí se něco takového dá v případě Toničky pominout, jelikož je to bytost hodná a inteligentní a kdybychom se na ni naštvaly, nedala by nám opsat matiku.

Takže jsme jedly, prohlížely domácí porno..respektivě Klášiny dětské fotky a dětské fotky jejího více či méně dementního bratra, kterej se vyjímečně choval celkem přijatelně. Grilovaly jsme maršmelouny (mě se to foneticky napsaný tak líbí, hihiííí), málem se přiotrávily těma železnejma grilovacíma vidla, vynalezly novýž druh lepidla (fakt, ti maršmelouni drží víc než kdejakej Herkules). Prostě jsme pořád jenom jedly.
Jo, vlastně jsme ještě stavěly stan. Způsobem, ze kterýho by většina našich spolužáků měla orgasmus. Nevyjadřuju se.

Když se setmnělo, pustily jsme si Kokuhaku a tím pádem jsem to konečně viděla s titulkama. ,,Když se dva debilové spáří, vzejde z toho zase jenom debil." To mě málem zabilo.
Po Kokuhaku jsme vyrazily na hřbitov. je až za vesnicí, takže to byla úžasná noční procházka. Horší bylo dostat se z domu. Hotová špionáž.
Na hřbitov byl duch, pojmenovaly jsme ho Pepa. Aby bylo jasno, nikdo nemusí bejt dárk a ývl, aby šel v noci na hřbitov. Bylo tam krásně. Noc byla teplá, všude hořely svíčičky, kromě dunění nedaleké diskotéky bylo ticho. Klidně bych tam usnula.

Když jsme se vrátily, přišlo na řadu Black and White. Což byla zřejmě osudová chyba, protože když pak ve čtyři ráno přišlo na spaní, místo počítání oveček Mrs. Lovett počítala, co všechno je sexy na Grellovy a při tomhle:
,,Grell má sexy nohy!"
,,Grell má sexy namalovaný voko!"
,,Grell má sexy třetí bradavku!" (odmítám vysvětlovat, jak na to přišla)

se prostě spát nedá. A to ani za předpokladu, že předtím dvakrát letíte na záchod vyklopit všechno, co jste od rána snědli. Jo, to byl můj noční byznys, uf. Odtud pojem blicí pařba.

Derniéra

14. června 2011 v 17:21 | Moi Keiniku Sang |  Divadlo


V neděli jsem si pravděpodobně naposledy v životě zahrála v muzikále. Nevěřili byste, jak jsou ty derniéry smutný, už jenom ten pojem "derniéra". Premiéra znamená nervozitu, derniéra slzení u děkovačky, stoprocentně.
Užila jsem si to, přestože na jeviště jsem šla s tím, že tu svou roli už skoro nenávidím. Navíc se vyskytla komplikace v podobě faktu, že namísto zředěného Nestea se podávala vodka a slivovice a bylo na mě a asistentce Kláši, abychom to nějk dostaly na stůl hlavních protagonistů a nikdo kromě zasvěcených o tom nevěděl. Ále zmákly jsme to.
Kiksů bylo víc, než v obou předchozích představeních dohromady. Polštář, který mají Rusové roztrhnout na svatbě Tovjeho nejstarší dcery Cajtl byl roztžený už předtím, takže se vysypalo všechno peří. Byla to nádhera, jenže kdyby po té scéně nebyla pauza, moc by mě zajímalo, co bychom s tím kopcem peří uprostřed pódia jako dělali. I tak to bylo těsně, měli jsme čas se tak akorát napít.
Vypadl zpěv, haprovalo osvětlení, vypařilo se pár slovíček textu a jeden Rus mírně pohnojil chorošku, ale lidi tleskali, bylo to nejlepší publikum ever. Otvírali jsme oponu třikrát a málem to nestačilo. Rejža byl dojatej jako vždy, druhý den psal na fejs "Děcka, DĚKUJU". Ke konci představení jsme s klukama srkali slivovicu, abychom se udrželi vzhůru a zpíjeli to tím Nestea, aby to z nás nebylo cítit. Takže jsem byla trochu veselejší. Ale rozhodně ne ožralá, spíš zfetovaná z té úžasné atmosféry, která tam panovala.
V autě cestou dom jsem si trochu zaslzela a to i přes skutečnost, že na mě papík celou cestu hučel. Doma mě pěkně nas*ali. Teprve asi stopadesátá otázka byla "jaký bylo představení?" a to už jsem neměl nejmenší chuť se o tom bavit. Klasika.
Kdo to nezažil, nepochopí. Pokud derniéra dojme i někoho jako já ( slzný kanálky mi zřejmě už dávno vyschly), pak je to zlý. Přese všechnu mizérii musím říct, že díky muzikálu to byl nejúžasnější rok, jakej jsem si mohla přát.

Tu fotku nahoře úplně miluju. Je to "náš" dirigent (pojem "náš" je hodně diskutabilní, je to manžel naší hudebkářky) a najatej orchestr.




Představitel strážníka fungoval mimo jiné i jako zvukař. A byl dokonalej...teda jako strážník. Jako zvukař neumím posoudit, ale asi taky...


Anatěvka, Anatěvka...závěrečná scéna. Strašný drámo, emoce a tak dál. Obecně vzato se nám poakždé povedla. Zababušená holčina vpředu je dohazovačka Jente.


Popravdě, kdybych na té fotce nebyla já, je to úplně super fotka. Hospodská Motšach, původně chlap, ehm. Ostatním holkám nedal role dcer proto, že vypadaly příliš mladě, mně ji nedal proto, že vypadám moc staře.


Lajzr Wolf, moc fajnovej člověk a nemusim jim říkat, jak zavopatřenej...Jeden ze třech opravdu heroických výkonů.


Tovje s nepříliš inteligentním výrazem. Druhý ze třech heroických výkonů.

(Tyhle a další fotky najdete na stránkách fotografa Jana Džačovského. Mrkněte se na to, ten chlap to fakt umí! Když se mi bude chtít, dám sem i něco neupravenýho, ale momentálně se mi fakt nechce.)

Když o tom tak uvažuju, nemůžu říct, že byl někdo nejlepší. Nejlepší jsme byli jednoduše všichni, já konkrétně v tom smyslu, že jsem udržela svoje boty naživu až do neděle 12. 6. 2011.

Tak sbohem , Anatěvko. Jedeme do Ameriky!

Já jsem krásná. Protože krása je kravina.

8. června 2011 v 21:37 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Nedávno se mi celkem obstojně zvedl kufr u jednoho článku. Nedočetla jsem ho dokonce, takže nevím, jestli byl myšlen vážně nebo ten podtext ironie, kterej by se tam dost hodil, byl skutečnej. Ve škole máme starý vydání Reflexu, kde jsem zahlídla článek o komunitě BeautifulPeople.com. A začala jsem si říkat, kdeže to proboha jsme.
Z článku jsem vyrozuměla to, že tahle sociální síť je určená jenom těm krásným, dokonalým a hlavně kritéria splňujícím lidem. Přihlásíte se, zašlete svou fotku nebo co a oni vás buď přijmou nebo vyhodí. Pokud vás přijmou, musíte o svou krásu dbát, protože vás klidně můžou po čase vykopnout, pokud nějakým způsobem zhnusnete.
Tohle jsem ještě byla ochotná rozdejchat. Ale když jsem se dočetla něco v tom smyslu, že "krásní lidé jsou ale ochotni se obětovat a počít dítě i s někým ošklivým", časopis letěl na druhej konec chodby. Dost mi to připomíná výrok lorda Voldemorta v první části posledního HP: ,,Kdyby bylo po jejím, snad bychom se s mudly měli pářit." Jenomže u Voldemorta to můžu přejít, jelikož Voldemort je sympaťák.

Takže mi začalo vrtat hlavou, jak je vůbec možný, že si nějací údajně krásní lidé založí komunitu a separujou ty údajně ošklivý. Kdo si zahrál na pánaboha a určil, co dělá člověka krásným a co ne. Nechci tady na nikoho chrlit mravoučný kecy, ale to už jsme fakt až TAK povrchní? Na něco jako krásu má každej svůj subjekivní názor, pro každýho je krásnej někdo jinej, tak jak je možný, že něco takovýho mohlo vzniknout?

Odin ví proč, ale celé zeměkouli je do hlavy vtloukáno, že jen ti nejkrásnější mají naději na úspěch v lidské společnosti. Vemte si třeba pohádky - krásný princ, krásná princezna, krásná, ale zlá královna, nejkrásnější nejmladší sestra..a proti tomu ošklivý zlý král, ošklivá macecha, ošklivé starší sestry (většinou nevlastní), ošklivé čarodějnice...Princ si nikdy nevybral tu ošklivou. Otázkou pořád zůstává, proč.
Svět vždycky páchal ve jménu krásy ohromná zvěrstva, záleželo jen na tom, jaký druh krásy byl momentálně v módě. Ženy si deformovaly žebra korzetem, aby měly dostatečně vosí pas, muži koneckonců taky. V Číně se ničila ženská chodidla jen proto, že malé nohy jsou krásné nohy. A Třetí říše byla zase posedlá pohádkou o Zlatovlásce křížené Sněhurkou, aneb, jak říká Rebečin táta: ,,To si jeden malý, škaredý, černovlasý pán myslel, že je oslnivě krásný vysoký blonďák..."

Taky strašně nesnáším ty kecy o vnitřní kráse, ale ty kecy mají většinou něco do sebe. Krásný neznamená chytrý, slušný, zábavný, krásný znamená pouze krásný. Neslibuje nic víc, než jen to, že se na dotyčného bude dobře koukat. Jenže lidstvo si na vzhledu založilo celé jedenadvacáté století. je to jako nákaza, která se šíří všema možnejma způsobama infekce a nikdo není imunní. Mladá generace je skálopevně přesvědčená, že bez krásy je život na dvě věci. ted, ona je o tom přesvědčená i ta starší generace a útočí na stoly plastických chirurgů a utrácí nehorázné sumy peněz za to, aby se dala zmršit nějakým řezníkem. Chci vypadat jako ta a ta, chci mít nos jako ten a onen, chci dvakrát větší..no, to je jedno co. V dnešní době už jde cokoliv, tak proč se nestát "krásným", že jo.

A pak se můžeme divit, že lidi trpí pocitem méněcennosti, že mají koplexy, mindráky, anorexii, bulimii, že páchají sebevraždy. Protože jim nikdo neřekne, že vlastně oni jsou ti krásní. Že ta stokilová dáma na druhé straně ulice je krásná, protože se stará o děti své těžce nemocné sestry. Nebo že ten pán s nosem jako okurka a bradavicí na čele je krásný, protože má úžasně milou povahu a skvěle se s ním povídá. Nikdo to neřekne.

Každej jsme originál. Nikdo nás nestvořil na výrobní lince jao šmejd in čajna, podle nějaké podělané formy. Tak jak si může někdo dovolit říct "já jsem krásnej a ty ne" ? Jak může někdo říct, že ideální míry jsou 90-60-90 ?
Víte, jednou, jako hodně malá, jsem byla na výstavě voskovejch figurín. Byly tam nejrůznjší lidský anomálie a jedna vosková žena měla uplně celej obličej pokrytej bolákama. Na první pohled se zdála vyloženě odpudivá. Ale podle jejího story ji lidé milovali. Rodina ji zbožňovala, vnoučátka se pro ni mohla přervat. Zřejmě proto, že byla tak úžasně krásná.

Na závěr k tomuhle "oničem" článku přihodím pár věcí, ze kterejch se mi chce bez legrace zvracet. Těmhle dívkám je šest sedm let.






Jsem sama kdo má dojem, že se dívá na novou kolekci panenek Barbie?

Příběh hrdinného kolečka, nechť je mu země lehká

5. června 2011 v 20:51 | Moi Keiniku Sang |  Anorganické výlevy


Keltský kruh, jeden z nejznámějších keltských symbolů vůbec. Triskel uvnitř má různé podoby na různých kontinentech. Stejně tak různé zdroje uvádějí různý význam tohoto symbolu, ale shodují se na podpoře zdravotního stavu a kreativity. Nacisti ho použili jako jeden ze svých znaků a tahle konkréétní forma je zcela nepřekvapivě zakázána.
Tenhle přívěšek mi vybrala máma na Slavnostech burčáku. Chtěla jsem si sice původně koupit koňskou lebku, ale tohle se mi zalíbilo, protože to slibovalo smysl. Málokterej přívěšek má smysl.
Od chvíle, kdy jsem si ho dala přede dvěma lety na krk, jsem ho prakticky nesundala. Kolečko se mnou bylo všude, vidělo to, co já a slyšelo to, co já. Nesundávala jsem ho ani na noc. Přežilo cesto za hranice, horko, zimu, vodu, prostě všechno, vyšlo jen s lehkou deformací. A na oplátku toho, že se neválelo doma v zasviněné poličce, jako většina mejch šperků, se pečlivě staralo o mou kreativitu. Na péči o zdravotní stav mu už asi nezbýval čas, ale je fakt, že pro mě byla vždy důležitější ta kreativita.
A teď mi zmizí před očima. Jednou ráno jsem zaspala v tom zmatku jsem si ani nevšimla, jestli si ho beru nebo ne. Jedna moje půlka a Swee jsou přesvědčené, že kolečko na Dětský den ve škole nebylo, ale moje druhá půlka si je jistá, že si ho ráno přetáčela na krku a pak sundávala na záchodech, před převlečením do kostýmu. Ať to bylo jak chtělo, kolečko je pryč.
Po dvou letech je v tahu a nikdo mi ho nevrátí. Ve škole ho uklízečky nenašly a mě přijde lehce ujeté obcházet zbývajících cca 240 studentů a vyptávat se na něj. Stejně by mi ho nevrátili, i kdyby ho našli. Doma jsem pokoj převrátila vzhůru nohama, ale není tam. Já to fakt nechápu.
Na to, abyste sebrali a nechali si keltskej symbol na napůl rozložený kožený šňůrce, musíte bejt určitým způsobem založení a troufám si tvrdit, že to většina školy není. Protože se současnou módou se to zrovna neshoduje.
Všichni si myslí, že jsem divná, když kolem toho tolik nadělám. Jenže když máte dva roky něco na krku, ono to doslova sroste s vaším já a pak je to najednou v čudu, dotkne se vás to, i kdybyste nakrásně nechtěli. Popravdě, na mě je to hodně vidět. Jsem nervní, podrážděná, reaguju ještě nepřiměřeněji než obvykle. A mám pocit, že všechny nenávidím.
Navečer mívám záchvaty stesku, jak kdyby mi umřel křeček. Fakt se mi chce brečet, veřili byste tomu? Já ze zásady nebrečím, ale vztekám se a mlátím o zeď věcma, co jsou zrovna po ruce.
Není to jenom kus železa, jak se vyjádřila Rebecca. Je to jedinečnej kus železa, kus železa s osobností a vlastním duchem. Pochybuju, že seženu druhý takový kolečko. Dívala jsem se na internet, jistě, existuje, dokonce to samé. Nepochybuju, že na příštích slavnostech se nějakej Keltskej kruh najde. Ale i přes holej fakt, že jsem prostě rozhodnutá si sehnat novej, chci zpátky ten svůj, protože každý nový kolečko už bude pořád to druhý kolečko. Chci zpátky SVOJE kolečko.
Nosím teď na krku Keltský slunce, abych od sebe odvrátila negativní energii. Spíš mám ale pocit, že to shromažďuje veškerou negativní energii uvnitř mě. Navíc je nejmíň dvakrát menší, než kolečko a nemá tolik průřezů, takže si o něj nemůžu lámat prsty.
Lidi, neveřili byste, jak je tohle šílený. Mám pocit, jako bych se rozešla s klukem...houby, jako by mi někdo umřel. Není divu vlastně, v té věcičce byla schovaná většina mých příběhů, dalo by se to považovat za klíč k mýmu vnitřnímu světu. A teď je to jednoduše fuč.
Možná jsem psychicky labilní a celkově tak nějak nevyrovnanej pošuk, ale JÁ CHCI SVOJE KOLEČKO! A hlavně přede mnou nezkoušejte nikdo tvrdit, že je to jenom kus železa, protože u sebe v poslední době pozoruju lehce těžké sklony k agresivitě.
Jenom do října. Pak snad dostanu antibiotika.

Kolečko, ať si v tenle moment kdekoliv, dávej na sebe pozor. Kdyby tě někdo týral, kousni ho, nenech se. Nenech se máčet ve vodě, strkat do mikrovlnky a prostě tak. A hlavně nezapomeň na svou Moi, protože Moi tě měla vždycky ze všech lidí nejradši. Zkus najít cestu a vrátit se domů. Zkus to. Moi ti věří a doufá, že tě jednou ještě potká a ty jí budeš vyprávět o všem, co jsi ve světě vidělo. Sbohem.



Příběh Ronette Clarkové - kapitola 8.

5. června 2011 v 17:48 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
Byl to nádherný pocit, ráno vstát a necítit se jako přejetá parním válcem. Bylo úžasné vstát a nekoukat ve stresu po hodinách, nepatlat si na rty tunu rudé rtěnky a nemotat vlasy do správně nedbale elegantního drdolu. Bylo dokonalé vstát a nebýt šlapka.
Na druhou stranu to stálo za houby. Teď, když jsem si byla jistá, že se mi Alistair Garett hodně líbí, chtělo se mi všechno možné, jenom ne lézt mu na oči. Protože on měl zjevně pořád pocit, že je mi něco dlužný a bohužel pro nás oba mě zřejmě měl upřímně rád. Rád dělal přátelská gesta, bral mě kolem ramen, občas za ruku, někdy jsem dostala i pusu na tvář, ale nesnášela jsem, jak se mi přitom pokaždé rozbušilo srdce jako malé zamilované blbce. Nebyla jsem zamilovaná.
Jsem člověk, který rád dělá chyby, což se potvrdilo asi po dvou týdnech mého dokonalého života a nanicovatého užírání se v Garettově přítomnosti. Mohla jsem si jenom domyslet, že osudu za chvilku dojde, jak se seknul a skopne mě z těch nadoblačných výšin tam, kam patřím - na zem.
Natalie mě jako každou neděli vzala do města. Zjevně měla pořád dojem, že můj šatník není dostatečně narvaný k prasknutí. Teď jsme se vracely zpět do sídla a já měla pět nových sukní a dvoje šaty. Vzhledem k tomu, že jsem - mimo doprovázení Alistaira na nejrůznější schůze (jejichž záživnost se pohybuje hodně hluboko pod bodem mrazu) - neustále trčela doma a spala nebo se pokoušela číst, byla to strašná spousta zbytečných hader. Natalie z toho ale měla dětinskou radost a já jí to nechtěla kazit. Nicméně, jestli si myslela, že mi tímhle přiroste k srdci, tak se parádně spletla.
Už když řidič zatáčel na cestu k bráně, bylo evidentní, že něco je setsakramentsky špatně. Za prvé - brána byla otevřená. Brána nebývala otevřená nikdy, každý, kdo chtěl dovnitř nebo ven se musel identifikovat. Obě kovová křídla byla rozvalená, jakoby se tudy prohnal lidožravý buldozer. Natalie vedle mě se ostražitě napřímila.
Načež se před námi rozlila oranžová hořící záře.
Pravé křídlo a první patro byly v plamenech. Skoro ještě za jízdy jsme obě vyskočily z auta a zůstaly nerozhodně stát uprostřed příjezdové cesty. Běžet k ohni se nám moc nechtělo, to můžu směle mluvit i za Natalii. Ale Alistair byl pravděpodobně někde vevnitř, v pravém křídle měl kancelář i pokoj. Když jsem o tom tak uvažovala, můj tam byl taky. Možná se ty dvoje nové šaty budou aspoň trochu hodit.
,,Pojď, nestůj, jdeme!" popadla jsem Natalii za ruku, abychom se pohnuly z místa, než ze mě ten náhlý příval jakési takési odvahy zase vyprchá.
Přesvědčila jsem ji, aby si zula svoje drahé lodičky. Neuběhla ani pět kroků a už si stěžovala, že si rozdírá nohy o kamení. Začínala jsem ztrácet trpělivost. Co si myslí, proboha?
,,Garette!" zaječela jsem nazdařbůh do plamenů, přes jejicž hukot nebly slyšet ani vlastní myšlenky. Nepřipadalo v úvahu, aby mě slyšel.
Nechtělo se mi jít bosá do hořícího baráku. Jenže Natalie byla rozené budižkničemu a Alistaira jsem nikde venku neviděla.
Je snad logické, ujistit se, že je můj zaměstnavatel v pořádku, pomyslela jsem si, když jsem na naštěstí jenom osmicentimetrových podpatcích vybíhala schody. Bylo nesnesitelné vedro. Blejzr jsem odhodila někde dole a halenku jsem měla napůl rozepnutou, abych mohla aspoň trochu dýchat. Zastavila jsem se na odpočívadle, abych nabrala kyslík a ulevila nohám. Tedy, měla jsem v plánu nabrat kyslík a ulevit nohám, jenže nenadálý lomoz a ještě nenadálejší výkřik z patra mi ty plány lehce zhatily. Křičel Alistair.
Bože můj a už zase jsem beze zbraně, když ji potřebuju, zoufala jsem si. Boty jsem potřebovala na nohách, pásek jsem neměla. Třeba bude něco nahoře.
Taky že bylo, ačkoliv něco trochu iného, než v co jsem doufala a co jsem potřebovala.
Nahoře byl chlap bez oka a jeho pěst mi byla taky nějaká povědomá.

Koupím si druhýho medvídka a bude se jmenovat Filípek

5. června 2011 v 16:48 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Nevím, jestli jsem se zmínila, že mám v plánu koupit si dva medvídky? Vedle Comíka bude totiž ještě Filípek. Když o tom tak uvažuju, možná má Rebecca s těma fretkama pravdu. Že bych si místo MeToYou-áčků pořdila fretky? Ehm, tak k věci.
PHILIP QUAST

Tenhle barytonový pánbůh se narodil 1957 v Austrálii ve městě Tamworth. V současné době je ženatý a má tři děti. Známý je především jako Javert z Dream Cast Concert, nicméně má na kontě hafo rolí, z nichž jsou mimochodem některé napsané pro tenory. Za zmínku by stál Candide, případně Juan Peron z famózní Evity. Osobn se mi nejvíc zamlouvá skutečnost, že do Filípkova repertoáru patří i soudce Turpin z mýho oblíbenýho Swiňáka Todda.
Když si přečtete pár komentářů na youtubku, zjistíte, že všichni ujíždějí na jeho očích. Filípek má úžasný oči a svorně se na tom shone většina zainteresovaného něžného pohlaví. jak říká rebecca - oči dělají hlavní dojem.
Javert z Dream Castu.
Mezi moje a Rebečiny oblíbené písničky patří Confrontation. Nejvtipnější na té písničce je fakt, že sedmapadesátiletý Valjean zpívá o tom, jak dá třiatřicetiletýmu Javertovi přes ústa. A pak že si mládež vyskakuje...




A výsledek téměř čtyřicetiminutového hledání - konečně slušnej obrázek soudce Turpina z Royal festival Hall. Video hledám hledám, nenacházím. Ále já si věřím! jednou něco najdu! Ha!

Nakonec ještě Neznámý voják:
Ta kvalita je na prd, já vím. Btw, proč jsou všichni Australani kudrnatí? Neví někdo?

Do you hear the peopple sing...Yes, I do!

4. června 2011 v 19:20 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Oko za oko, zub za zub a víkend za víkend. Za víkend strávený na Třemešku s Rbeccou a ostatníma se domluvil víkend pro Rbeccu strávený se mnou a - bohužel - ostatníma.
Ubytovaly jsme se v mojí polovině baráku a když o tom tak uvažuju, vlastně jsme nedělaly nic jinýho, než zpívaly Bídníky. Ne nejsme normální. Sepsaly jsme repertoár tuším pětadvaceti písniček, rozdělily si "role" a zpívaly. Občas byla pauza, to když přišla máma nebo ,nedej Odin, bratr. Ale jinak jsme zpívaly, zpívaly a zpívaly. A když jsme nezpívaly, pro změnu jsme zpívaly.
Pochopitelně se to neobešlo bez záchvatů smíchu.

Například jsme si pustily Bídníky z roku 1998 s dokonalým Barbossou...totiž, chci říct Rushem ( k ztěm se snad dostanu ve Filmech) a vzhledem k faktu, že jsme to předtím viděly přibližně tak...trilionkrát, obkecávaly jsme, seč to šlo.

Valjean dorazí k soudu.
,,Je tohle budova soudu?"
Já: ,, Ne, to jsou veřejný záchodky."
,,Ale pokud je pán osoba veřejná..."
Rebecca: ,,Je to obžalovanej, blbče."

Marius míří na Javerta a říká: ,,Miluji tě, Cosetto."
Rebecca: ,,Měl by si ujasnit, kdo z těch dvou je Cosetta."

Večer na jeden a půl lůžkové posteli jsme se taky nenudily ani omylem. Zhasnem, ležíme a Rebecca najednou povídá: ,,Jste tam?" Případně: ,,Dejte mi ručičku, já se bojím." Což mi způsobovalo záchvaty smíchu jako sviňa, tudíž jsem NESPALA. A hrozně mě to nespaní bavilo. Když se nám extrémn nechtělo spát, hádaly jsme se. Respektiv zpívaly Confrontation.

A pokud jsme si zpívaly (což jsme vlastnhě skoro nedělaly, chápete), vypadalo to přibližně takhle:
,,Co je teď na řadě?"
,,Život můj."
,,Super, kdo bude kdo?"
,,No, asi by měl Valjean zpívat Valjeana, bude v tom podstatně menší čurbes. Protože takhle bude Javert zpívat Cosettu a Valjean Valjeana, kdežto předtím vždycky Javert zpíval valjeana a Valjean Cosettu. Chápeš?"

Celou sobotu jsme tedy kvílely Bídníky. V neděli nás mamka vzala do Olympie a šly jsme na Piráty. Naše kecy muselo slyšet celý kino. Doma nás to tolik chytlo, že jsme se rozhodly udělat z Pirátů muzikál a začaly mutovat písničky. Výsledek si budete moct časem přečíst na Filmovém průmyslu magorů, kam to Jane strčí (já jí věřím). Nutno podotknout, že se nám to hodně povedlo a to vůbec nemám vysoké sebevědomí.

Tak jako tak, když Rebecca odjížděla, bylo stopro jasné, že si to zopakujeme.


Koupím si medvídka a bude se jmenovat Colmík

3. června 2011 v 20:15 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Bylo nebylo, stalo se, nestalo. Podívejte se na ty dva články o LesMis a poslechněte si Valjeana. A teď si představte situaci - přijdete dom, totálně vyžvejklí, sednete ke komplu a pustíte si tohle:

Mám chuť obětovat Odinovi černou kozu z El Dorada za to, že dal vzniknout bytostri jménem

COLM WILKINSON


Colmík je irský muzikálový herec a právě role Valjeana se na něj nalepila a proslavila ho. Jeho kariéra začala v roce 1972, když si zahrál Jidáše v Jesus Christ Superstar. Nazpíval taky část role vypravěče Che v Evitě a pak přišel už zmiňovaný (pokud jste si pustili ten zvuk nad člíánkem, tak zmiňovaný) Fantom opery.
Wilkinson je obecně vzato považován za nejlepšího Valjeana, za což ho musím, při vší úctě ostatním Valjeanům považovat taky. Pochopitelně nezpívá nejlíp na světě, nikdo není dokonalý, ale jeho zpěv má "něco" (až přijdu na to, co to je, napíšu to sem, nebojte se). Třeba když si poslechnete Confontation si Filípkem, ke kterýmu se dostanu, musíte si všimnout, jak se jejich hlasy vzájemně skvěle doplňují.
Colmíkův hlas má popovější charakter, než Filípkův a dohromady to zní takhle úžasně. Víte, jsou věci, na který nepotřebujete mít hudební slucha umět noty a nepotřebujete umět rozeznat falešný zpěv od nefalše. Tady je to především o tom uvnitř a Colmík toho má uvnitř opravdu hodně.

Fotešky:


Fantom opery. Dívkám se víc líbí verze "Gerard Butler", protože má sexappeal nebo co, ale po hlasové stránce...no, co si budeme nalhávat, přece jenom toho Colmík odzpíval víc.


A moje oblíbená fotka Valjeana na barikádách.

A úplně nakonec Colmíkova verze písničky Danny Boy:
Takže tohle je prosím pěkně můj balzám na nervy. Přijdu domů, otevřu si na Wikipedii stránku s někým, kdo mě zajímá, pustím si na youtubku Colmíka, udělám si silné kakao a nedělám nic. A je to nádhera, věříte? Když přijedu ze školy naštvaná, pustím si Filípka. A dám si kopec šlehačky s kopcem kakaa.

Jak jsme vodníkovali aneb Den úplně na pi*u

2. června 2011 v 20:14 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Kdysi jsem psala o tom, jak jsme mikulášovali, čertovali, andělovali a vůbec dělali spoustu volovin v jedné školce nedaleko našeho gymplu. Tehdy jsme měli takovej úspěch, že si nás dotyčná školka objednala ještě na dětskej den, kde jsme pro změnu měli vodníkovat.
Neumíte si představit, jak těžký je vyrobit kostým na vodníka, když jedinej dostupnej a zelenej materiál široko daleko jsou igelitový pytle na odpadky. Celej večer jsem tu plastovou hmotu přišívala na tričko, abych pak mohla usoudit, že to vypadá blbě a zase ji odpárat.
Druhej den ráno jsem zaspala. Nevím, kdo Evanovi vypnul opakované buzení, ale já to teda určitě nebyla. Vzbudila jsem sye o půl osmé, musela jsem vytáhnout octíka z pelechu, aby mě zavezl. Stejně jsem přijela pozdě a málem se nestihla nachystat.
Nakonec jsme do školky dorazily v téhle sestavě:




Chybí tam dvě děvčata z naší skupiny, ale ta by ai nebyla příliš nadšena představou, že jejich zelenoxichté fotky jsou někde zvěřejněny, tudíž jsem je vyřízla. Na necenzurovanou fotku se můžete podívat u Swee.
Než jsme vyřídili všech 90 dětí, byla jsem totálně vyřízená já. Chystám se na polemiku o tom, jak je nemožné dělat dětský den pro děti, které vám s neochvějnou jistotou tvrdí, že jste "jenom převlečený a namalovaný lidi" a taky o tom, že dětská fantazie se odstěhovala na Aljašku, ale teď zpátky k věci.
Dostali jsme Delisu. Ale taky jsme mohli dojíst zásoby gumových kokinek pro dětičky. Popravdě, skutečnost, že jsem dopoledne strávila neustálým mletím keců typu "vyber si ducha...ták, chceš modrýho? No jo, kluk." a "víte jak byla na začátku ta čarodějnice, co sebrala rybičkám barvičky? No, tak ta vás teď začarovala..." kecy kecy kecy, a že jsem se málem uvařila v té blbé tělocvičně, to ani zdaleka nevykompenzovalo.
Ještě pár foteček:










Jsem já to ale éterická bytost...
Nicméněm potom přišla ta horší část, což byla kupodivu část plná záchvatů smíchu. Několikrát jsem si dokonce musela sednout, protože jsem nebyla stavu pokračovat v chůzi. Nikdy neroznášejte letáky když
  • máte na nohou rozpadající se balerínky
  • dostanete za to jenom třicet korun
  • neumíte číst v mapě
  • chcete být brzo doma
Prostě, abych to shrnula. Chtěla jsem být nejpozději ve čtyři doma, přijela jsem ve čtvrt na osm. Šest hodin jsme chodily po městě a strkaly letáky do schránek. Taky tak nesnášíte štětinatý schránky? Na co jsou schránce štětiny, proboha? Nejlepší je, když je schránka napříč a ještě je štětinatá.
V půlce cesty začala bouřka jako ďas, než jsem došla do školy, byla jsem mokrá jako kretén. Musela jsem si převlíct tričko z těláku a navrch si vzít Johanniny o dvě čísla menší boty plný písku, protože moje baleríny byly a jsou jednoduše na sračku.
Navrch jsme se zavřely v domově důchodců, nemohly se dostat do několika baráků a vynechaly několik ulic. Jak říká Swee ve svém článku - NEVERMORE.
A to ještě není zdaleka všechno. Ztratila jsem kolečko. Moje milovaný kolečko, který jsem dva roky technicky vzato nesundala z krku. Pokud ho nenajdu, budu muset až do října čekat na slavnosti a modlit se, ayb tam nějaký podobný bylo. A neslibuju, že to rozdejchám, ještě mu složím rozloučení. A budu pár týdnů opakovat, že chci svoje kolečko.