Květen 2011

Access denied

25. května 2011 v 19:11 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Filozofické TT

To sme to dopracovali...*pohoršeně potřásá hlavou* au, kruci...*křuplo jí v krku*

22. května 2011 v 17:29 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Prej tuhle sobotu konec světa. Určitě jste to viděli, je toho pořád plnej internet. Nějakej pobožnej dědouš z New Yorku to už jednou zkoušel před 14 lety a vyšlo mu to přibližn stejně jako tentokrát. Zjevně se všichni dimnívají, že když se Mayům nechtělo dělat kalendář dál jak do roku 2012, tak může kdekdo začít hlásat konec světa každej týden pomalu a lidi se potentujou strachy.
Dřív jsem ke konci světa nebyla tak skeptická. Dinosauři byli taky mnohem větší a stačil jeden šutr z vesmíru a bylo po dinosaurech. Lidstvo je mnohem menší a mnoem zabedněnější, takže konec světa bude, otázka je kdy. Za posledních pár let máme totiž mírně překoncováno. Někdy jsou ty návrhy i docela originální, jako třeba ta postupka v roce 2009 - 12 hodin 34 minut 56 vteřin, 7. 8. 2009.
Nicméně teď, když další konec světa má být už za dva týdny, kdy má na Zemi přijít ďábel, no tak sorry, ale toto....


Smrt si pro tě přijde, Doláku! Muehehehe!!!

22. května 2011 v 15:51 | Moi Keiniku Sang
To vám bylo tak.
Žila byla jednou jedna pomenší školička, kde se měli všichni rádi, všichni měli samé jedničky a nikdo nikoho nechtěl zabít. A na té malé školičce, těšící se obrovskému věhlasu, bylo stejně jako na každé mizerné škole bez jakékoliv úrovně poslední zvonění. Leč blížil se den prokletý, pátek 13. . Na nevinné děti, které toho rána přijely do školy, chtivé vědomostí, čekal strašný šok.
Ulice před školou se hemžila oživlými mrtvolami....

Ehm, dobře. Tak jinak.
Maturita má dvě části, část příjemnou a část nepříjemnou, přičemž tu příjemnou lze sdílet s ostatními studenty. Všichni totiž buď strašně milují nebo strašně nenávidí POSLEDNÍ ZVONĚNÍ.
Tenhle rok to na našem gymplu stylově vyšlo na pátek 13. Tak jsme si to v klídku naštrádovali do autobusu, autobus se milostivě dohrkal až na zastávku a tam to začalo. Vytáhněte ze všech lepších i horších hororů jednu postavu, dejte ji před naši školu a nikdo nepozná rozdíl. Byla tady horda obživlých mrtvol všech možných druhů - podřezaní, oběšení, utopení, ostříhaná verze Samary, Jason Vorhees, ďábel, nějaká věc s paraplíčkem, o níž jsem se nemohla nedomnívat, že jde o kingovskou postavu, lolita zombie s deseticentimetrovými řasami, dva mniši a spoustu dalšího. V hlavní bráně narafičili žebřík - projdete pod žebříkem o pátku 13. a máte celej den smůlu, ne?- na volejbalovém hřišti vybudovali hřbitov, roztahali pavučiny po celé škole, všude "zapomněli" červený sliz s očima a u vstupu na schody číhal mozkomor nebo něco na ten způsob. Nemluvě o milionech černých koček, pavouků, netopejrů a jiné havěti

Tudíž logicky vyvstala otázka, jak se dostat bez úhony do školy. Byla tu alternativa "Okno", jenže to bylo na druhé straně budovy. Takže jsme měli smůlu ještě než jsme pod ten žebřík vlezli. Zakuklila jsem se do své nesmrtelné čepice a předpotopní mikiny, kteroužto jsem si přesně pro tyto účely dovezla z domu a šli jsme.
Za prvé jsme musela vypláznout nějakou drobnou na jejich maturitní večírek, za což jsem dostala srdíčko na tvář od Samary, cute, až na to že to nešlo dolů.
Za druhé nám všem jeden mnich žehnal nechutným gelem na vlasy.
Za třetí nám druhej kněz lil na hlavu Odin ví čím svěcenou vodu, když jsme probíhali pod žebříkem.
A ve finále jsme zjistili, že před vchodem stojí smrtka s kosou a odmítá pustit dovnitř kohokoliv bez srdíčka.

Tak jako tak, všichni jsme se s větší či menší újmou dostali do vytouženého (IRONIE JAKO KRÁVA) vyučování a pochopitelně nikdo nevnímal, protže všichni čekali, kdy vtrhnou do tříd. Pak se z chodby ozval vřískot, všichni málem dostali infarkt, protože ten řev byl opravdu HROZNEJ.
Jejich pogrom ve třídě žádné kritické následky, akorát pár in lidiček, co si udělalo známosti v oktávě, bylo zliutých od hlavy až ky patě a možná i někde jinde, pomalovaných rtěnkama atd. atd. atd.

Všichni si táákhle oddechli, leč předčasně, poněvadž ta největší prča nás ještě čekala. Čtvrtou hodinu nás vyhnali před školu, seřadit do zástupů podle tříd a máme pro vás soutěž děcka. Každá třída vyfasovala kyblík, obvykle používaný na mytí tabule, v němž byla jakási ultramaxisračka ze všeho možnýho, kterou kněz Žmolek nazval zvratky. Bylo v tom přes čtyřicet kamínků a museli jsme je po jednom co nejdřív vylovit. Popravdě, hrabání se ve zvratcích se proti tomu teď zdá ještě jako relativně chutná činnost. Bez nadsázky se mi zvedal kufr, byla jsem si storpo jistá, že vyklopím nejen dnešní, ale taky včerejší amožná i předvčerejší svačinu. Každopádně to naše třída vyhrála.

Pak se prodávaly odpustky na všechno možné. Na jídlo v hodinách, na zvonění mobilu v hodinách, na promíjení mizerných známek v nejrůznějších předmětech. Dražilo se všechno za cenu ponožek, bot, tlačenky, jedné naší spolužačky, triček a tak dál. Z tohohle jsem se vynechala.
Krátce po pátku se objevilo tablo - letáčky z Divokého Západu s nabízenou odměnou za dopadení mrtvých či živých maturantů a jejich třídního profesora. Ten byl všem púo ruce, takže na něj vypasaná odměna se smrskla na jeden jedinej dolar, což mi teda za tu námahu nestálo.

Teď už je čeká jenom ta nepříjemná část maturit a totiž maturita. Já sama mám pocit, že bych mohla odmaturovat z té lehčí verze o celý tři roky dřív. Co chvíli se objeví někdo z profesorů s nižší obtížností acvičně ji píšeme v hodinách. Osobně by mě zajímalo, kolikrát se to do toho našeho konce ještě změní, protože ta nižší úroveň je fakt směšná.

Jo a ten nadpis - to bylo načmáraný ve třídě na tabuli, když jsme o posledním zvonění přili. Dolák je jeden náš spolužák. A pořád žiije.

Původně jsem sem chtěla strčit prostě obrázek Smrtky, ale když jsem narazila na tohle, neodolala jsem. I když to s maturitou nesouvisí, leda že by Michael Jackson maturoval ze zeměpisu. Zeměpis je totiž všechno, víte?


O tom, jak jsme bojovali, myšovali, jmelíovali a vůbec dělali spoustu konin

21. května 2011 v 20:01 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Mohla bych se tady široce rozepsat o tom, jak
  • se v dnešní době bohatým dává a chudýým bere
  • někteří nemají ani páru o situaci druhých a přesto si myslí, že ví všechno nejlíp
  • máte kolikrát pocit, že toho týpka za volantem v autobuse snad otravujete nebo co,
ale poněvadž by se mohl objevit zase nějakej Tadashi, kterej o mně neví ani to hovno a začal by mě poučovat, že nemám ztrácet čas psaním "zbytečných" článků, tak to nenapíšu A jelikož dneska nemám chuť dělat si z někoho srandu, tak to nenapíšu.

Místo toho se rozepíšu o něčem mnohem záživnějším a zajímavějším. Kterak jsme vyrazili do Jeseníků. Přeskočím ten úvod o tom, kdo mě pozval, proč mě pozval a kdo tam byl, protože nejdůležitějším faktem se jeví skutečnost, že tam byla Rebecca.
Tak se na to vrhnem.

Kde je ten čaj?
Potom, co jsme si prošly cestu na bojovku a přezpívaly si v lese kompletní české znění Bídníků, začal můj krk protestovat proti extrémnímu přísunu studeného vzduchu, takže jsme s Rebeccou zamířily do baru na čaj. Usadily jsme se hezky separé, mladík z baru nám přinesl hrnečky s uvařenou vodou. Rebecca jim věnovala podivný pohled a povídá s upřímným údivem: ,,Hm, díky. A kde je ten čaj?"

Utek mi ocas.
Sedíme v pokoji, debatujeme o všem možným a Rebecca si hraje s takovým tím dlouhým balónkem s volným kouskem na konci, ze kterýho zruční tatínkové dělají svým ratolestem pejsky a koníčky. Ten volnej konec je tam proto, aby měl vzduch kam odcházet a udělal místo uzlíkům. Rebecca motá a motá, najednou se zarazí a říká: ,,Tak a teď mi utek ocas."

Schumacher na střeše
Původně to byl pracovní název Šumaře na střeše. Nevím už, jak jsme se k tomu v Jeseníkách dostaly, nicméně podotkla jsem, že by nebylo nereálné natočit muzikál o tom, jak se Schumacher vymlátil na dráze a skončil na střeše. Rebecca se toho okamžitě chytla, vyskočila na postel a začla zpívat tohle:

Bublinky
*organizační poznámka: platí to, co vždycky - neřešte, proč se oslovujeme Valjean a Javert, je to hafo složitý*
Od přírody nechovám nijak velké sympatie k minerálce bez bublinek. Takže sedím na posteli, prohlížím si flašku a říkám:,,Kde jsou bublinky? Aha, nyní bez bublinek..." Rebecca se naprosto od věci ptá:,, Nejsem ve službě, ne?" ,,No, pokud jste bublinka, tak ne, protože nyní bez bublinek." ,,Půjdete na galeje i se svejma bublinkama!" ,,Jo tak proto tu ty bublinky nejsou, jsou na galejích!"

*děláme kraviny, válíme se smíchy po posteli*
Já: ,,To pití je otevřený."
Reb: ,,A co já s tím?"
Já:,, No že ho vyleju a pak si s váma měním postel."
Reb: ,,Tak to si naserte, 35602."

To pochopitelně není vůbec všechno. Vzhledem k tomu, že jsme měly tendenci si neustále zpívat ( kompletní muzikál jsme si přezpívaly 2x a ano, byla jsem následující ráno komplet bez hlasu), vznikaly různé zvrácené verze všech možných songů.

Například v souvislosti s Rebečiným mladším bratrem, divadelní hrou Myš a celkově tak nějak vším.

"Slyš tu píseň zástupů ze slzavého údolí, chcem tady žít, už máme Honzy dost a bordel v posteli..."

,,Kdo jsem já? Jsem ten kdo scenář věčně neumí a do písmenek bez pointy jen čumí...to vyšlo by mi ohromně, kdyby někdo hrál to místo mě!"

,,Taky vznášet jsem se chtěl, leč hélium došlo nám.."

"Naše Myška jó, sakra to je tip, když se umí scénář, hned se hraje líp! Zapomenem text, dáme na jmelí, ale bez jmelí jsme prostě v prdeli!"

Bojovka se nakonec ukázala být bojovkou spíš pro nás, než pro děti. Vlastně si víc než děti hráli dospělí. Jeden z úkolů byl složit básničku, v níž by se vyskytla slova kamarádi, rodina, Rosnatka a díra. Vznikala díla hodná Nobelovy ceny za literaturu.
,,S kamarády z Rosnatky nazvracíme do Svratky."
Což se nakonec změnilo na
,,...pak večer u táboráku načůráme do baráku."
Uklidňující, není-liž pravda? Znovu podotýkám, že toto dílem dospělých jest.

No a prostě a tak dál. Doufám, že máte dostatečnou představu, v jakém duchu tenhle vejlet probíhal. Zvlášť ta jedna noc byla fakt masakr:D

Plakáty k Myši




Dělala je Rebecca, btw.

Egoistický výlev jedné existence, o níž si všichni už dávno mysleli, že je ztracená.

11. května 2011 v 21:31 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Já mám hroznej problém, kterej spočívá v tom, že vlastně žádnej nemám. Abyste to špatně nepochopili, já mám problému, že bych je mohla prodávat. Ale včera se něco stalo. Já nevím, co.
Prostě jsem vypla.
Switch off, totální kolaps motivačního centra, šlus, totalo finito.
A tak se stalo, že už druhej den předstírám učení pomocí zapnuté Wikipedie a nedělám NIC. Prostě nic. A nejlepší na tom, je že to nehodlám nijak měnit. Chce se, chce. nechce se mi, smůla. Ne moje, ale smůla těch, co si myslí, že se mi BUDE chtít, protože ono totiž NEBUDE. Naučím se o přestávce, pokud budu mít chuť. Já takhle zkrátka fungovat neumím.
Včera mi taky došla jedna zvláštní věc. Je mi šestnáct, což sice není žádná hrůza, ale za dva roky budu dospělá a to hrůza JE. Školní docházka má jednu kurevsky velkou chybu a totiž, že vás okrádá o nejlepší roky života. Nikdy už to nebude takový jako v pubertě, ať si budete chodit na kolik botoxů chcete. Prostě budete dospělí, budete zodpovědní a roky, kdy jste se mohli chovat jao fakani budou nenávratně v tahu.
Jistě, jsem ambiciózní stvoření, které chce něco dokázat a vidina několika titulů za jménem ho velice láká, ale proč se mám zabývat věcmi, které mě nebaví, které mi nejdou a které především nemůžu ani cítit? Ze všech těch super věd mi bude k něčemu tak možná malá a velká násobilka a tu dokonale ovládám, dokonce i písemné násobení zpaměti. Ale zabíjet tím svoje poslední svobodný roky? To by mi musel Odin nadat do volů.

Nikdy jsem si nedala předsevzetí, že se budu učit. Vždycky jsem si jenom řekla, že si ty známky spravím, konec. O učení nepadlo ani slovo. Dokážu to i bez učení. Protože ono to jde. Když jste na základce jedničkáři a nejlepší ze třídy, nic vás nemůže změnit, nikdo vám před nástupem na gympl nevoperuje mozek a nedá novej, úplně vygumovanej. Je to ve vás, napořád. I ve mně to je. Nikdo mě nikdy neodnutí, abych byla horší. To jen tak mimochodem.

Vlastně je na světě spousta věcí, za klterý by normální člověk nadával, ale já bych měla být vděčná. Věci jako že jsme permanentně bez šlupek a otcova výplata sotva pokryje nejnutnější, že rodiče mají krizi středního věku (oba zaráz - peklo!), že jsme poslali do školky hodnýho (relativně), sladkýho chlapečka a vrátil se nám zkaženej, rozmazlenej spratek a tak dál. Kdyby nebylo jich, nikdy si nezačnu pokládat takový ty zásadní otázky, jako co chci dokázat, kam to chci dotáhnout a podobně. Protože i když svou vesničku velice miluju, nehodlám v ní trčet až do Ragnaroku.
Po šestnáctých narozeninách se se mnou udála podivná změna. Začala jsem být mnohem náladovější, většina mých kámošek mi lezla neskutečně na nervy a myslím, že jsem to i prákrát dala dost najevo. Chtěla jsem být sama a tam ta story končí. Včera, když jsem tak seděla nad otevřeným sešitem z informatiky, mi došlo, co to bylo za změnu.
JSEM PŘIPRAVENÁ BÝT NEJLEPŠÍ.
Neberte to, jako že si fandím. Jenom jsem se potřebovala vypsat, vidět to černý na bílým. Pro někoho, kdo toho díky své fantazii tolik prožil, je jednoduchý dokázat to, aniž by dřel s nechutí a přesvědčením, že musí.
Já nemusím.
můžu.
A já CHCI.
A já BUDU.

??? (překlad: "zapojte svoji kreativitu a vymyslete si nějaký nadpis, dík)

8. května 2011 v 10:08 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
FYZIKA
,,Bábo, to jsou ty přitažlivý síly..."
,,Paní profesorko? Není ve školním řádu něco o tom, že se žáci nesmějí sexuálně projevovat ve škole?"
*zmatené ticho, jelikož sexuální projevování nesouvisí ani s termodynamikou, ani s molekulární fyzikou*
,,Mohla byste mu teda říct, aby se neprojevoval?"
,,Paní profesorko, Bába to strašně zveličuje, ona reaguje nepřiměřeně!"
,,Nechtěj, abych začala reagovat nepřiměřeně!"
,,A vyhrožuje mně!"
,,A čím ti vyhrožuje, prosim tě?"
,,Že mě zabije knížkou!"

*po hodině*
,,Tobě to přijde jako sexuání obtěžování, Bábo?"
,,Jo, přijde."
,,Ale to neni...to bych ti říkal jiný věci, třeba že se mi líbí tvoje náušnice!"

OBĚD
*mrs. Lovett má dva banány, já jenom jeden*
,,Já mám pif paf! A ty máš jenom pif!"
*chvilka ticha*
,,Ale je nějakej shnilej, ten pif. Ten paf teda taky, když na věc přijde..."

PO VYUČOVÁNÍ
* S Erikem*
,,Ty brďo, ty ryby svítí! A je tam okurek!"
,,Jo, Eriku, veděls, že Bába je ubrus?"
,,Co?"
,,Jo, jsem ubrus, to nevidiš?"
,,Černej?"
,,Pro mě za mě, třeba černej."
,,A s husím peřím!"
,,Já se jdu utopit v tom akvárku..."

(Fajn, tohle kandiduje na post BLÁBOL STOLETÍ, ale já v poslední době nic jinýho ani neprodukuju, že jo.)

Kočičky a komunisti

5. května 2011 v 17:23 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Hlavně v tom nadpisu nehledejte smysl, prosím vás. On tam totiž žádný není. Jenom jsem šla s Rebeccou kolem vitríny, v níž na jedné polovině plápolaly letáčky KSČM a na druhé půlce se místní důchodky široce rozepisovaly o blahodárných účincích koček mňoukavých na infarkty.
Děkuji za pochopení

CESTA Z CHEMIE
,,Hele, bažant."
,,Kde?"
,,Tam...hm, tak nic. Je to vrána."
,,Hej! Neurážej Damonka!"
,,To je havran, vole. Todle je beztak kavka."
...
,,Hm. Tak je to kos, no."

Už chápete zhoubné účinky chemie? Obvykle totiž bažanta od kosa poznám.

ZPÍVÁM RÁD...
,,No, nevim, jestli je u holek mýho věku normální, znít jako Fantina..."
,,Normální to není, s tím nic nenaděláš."
,,Kašlu na to, jdu si zpívat Javerta."
,,Jo, to je naprosto normální."

Už chápete zhoubné účinky Bídníků? Obvykle si totiž čtrnáctileté dívenky neprozpěvují na zastávce "tell me quickly, what's the story..."

JSEM UBRUS
,,Kubi, víš o tom, že jsem ubrus?"
,,No jasně!"
,,Mně to nikdo nechce věřit."
,,No, je to možný? To přece každej na první pohled jasný, že jseš ubrus!"
...
,,Víš, že jsem ubrus?"
,,Ehm, co? Aha...tak to mě těší, svícen."

Už chápete zhoubné účinky nedostatku spánku? Obvykle totiž nejsem přesvědčená, že jsem ubrus!

Dnes jsem trávila každou přestávku telepatickým přesvědčováním veškerých zákazníku našeho papumatu, aby si koupili hořkou čokoládu, protože já chci tu bílou, co je za ní. Nepovedlo se mi to.

Do školního časopisu se po mně chtějí nějaké informace o přijímačkách, tudíž jsem musela trochu zpérovat spolehlivý zdroj - naši milovanou říďu (POZOR - tohle nebyla ironie, tak si to užijte). A dozvěděla jsem se věru zajímavé fakty.
Tak tedy, věděli jste, že:
  • Masaryka upálili na Čertových kamenech?
  • když je někdo na někoho jako pes, je mu věrný?
  • hokej spolu hráli Švédi a Norci?
  • Gottwald, Zápotocký a Novotný byli významní filmoví režiséři?
  • Robinson a Crusoe byli hrdinové slavného trosečnického románu?
  • propast Macocha se jmenuje podle mnicha, co se dolů spustil na konopným provaze?
a největší gól
  • že srdce je součást vylučovací soustavy?
Tak tedy komunistické kočičky s váma!

Jak udělat muzikál

5. května 2011 v 16:37 | Moi Keiniku Sang |  Divadlo
Potřebujete
  1. přibližně čtyři metráky volného času
  2. nejmíň šest metráků trpělivosti
  3. přibližně třicet schopných herců
  4. jednu sokolovnu
  5. dva menší společenské sály
  6. autorská práva
  7. funkční sbor
  8. funkční orchestr
  9. symbiotickou koooperaci
  10. hodně kyselých bonbónů
Původně jsem byla přesvědčná, že náš Šumař na střeše nevznikne. Prvotní plán zněl, že tohle představení obstará pouze sbor, naštěstí se do toho včas navezl dramaťák a už to jelo. Žádná dvouhodinová zkouška v pátek po škole, hezky každou sobotu, občas i v neděli, poslední týden před premiérou každej den místo školy. Absence? Nezájem! Jak z mé strany, tak ze strany rejži.
Pominu-li každodenní vstávání v šest a návraty tak ve čtyři odpoledne, byl to dokonalej týden. Sice se mi s definitivní platností zastavila kolečka v mém dosud na tak...0,000000001 % fungujícím mozku a teď nejsem schopná pojmout ani minimální množství vědomostí, ale byl to dokonalej týden. Spousta srandy, několik hodin v sukních a takřka neustále na nohách, což hodně odnesly moje podkolenní šlachy ( a křečový žíly máme v rodině!). Prostě ideální stav.

A pak přišla premiéra. Nervy se kupodivu nekonaly, ačkoliv úplně v klidu nebyl nikdo, což mi výmluvně sdělily ledové a zpocené ruce hlavní postavy ( u úvodního tance se držíme za ruce, puf). Každej každýho nakopl pro štěstí, což je zvyk, o němž jsem dosud neměla ani páru, posedali jsme si do kolečka na pódium a hrálo se.
Užila jsem si to. Když stojíte na jevišti a před vámi je tma, vidíte tak maximálně orchestr, je to něco neskutečnýho. Abyste si nemysleli, kdybych tam nebyla, zřejmě si toho ani nikdo nevšimne a prostě těch pár mých vět řekne někdo jinej. Hlavní role mě opět minuly monstrózním obloukem. A Aby toho nebylo málo, hraju původně mužskou roli hospodskýho/hospodské Motšach(a). V angličtině je to Mordcha, uf.

Ti, co hrajou, mi dají za pravdu. Když se lidi zasmějou, když lidi tleskají, když si na konci stoupají ze židlí a tleskají pořád a je jim šumafuk, že herci počítali s maximálně jedním přídavkem, tudíž ten druhý prostě nebude, je to skvělej pocit. Měla jsem skvělej pocit dokonce i tehdy, když mi rejža řekl, že jestli nepřijdu, bude velkej problém to představení odehrát a souboru hrozí pokuta :).

Takže jak vlastně udělat muzikál? Hlavně to nevzdát. Rebecca vám potvrdí, že jsem ji zuby nehty držela v dramaťáku, když chtěla odejít (což chtěla ob den). protože i když říká dvě věty, přece jenom je pořád součastí té nádherné mašinerie na prknech, která sice neznamenají svět, ale hraje se na nich stejně tak dobře.

Když o tom teď tak uvažuju, vlastně by se tenhle článek měl jmenovat spíš "Jak jsem si splnila sen".

VIVA LA SOKOLOVNA!