Duben 2011

Ajsíkjů básnička

29. dubna 2011 v 18:04 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Začalo to nevinně...
Rebecca

proč mi hrabe?
proč asi
to bude šumařem
a erikem
a hrobařem
a tím perníkem...
a opět mluvím ve verších
což snad není takový hřích
i přesto že jak Javert vypadám,
nějaký básnický talent stále ještě mám
*a smíchy z nás dvou zas chcípám
ty verše toť prokletí,
kdo mě proklel oknem poletí!
a bratr by mohl zticha být,
nebo mu půjdu namlátit!
já myslím, že oknem poletí spíš vy komisaři
proč já?
co to má být?
zas revoluce?
nebo snad vtip?
vtip ani revoluce
jenom jste po ruce
já z vás smíchy umírám, co jsem kdy udělal vám?
co na to říct...
toho bude víc
i když nejsem žid...
no vy to víte líp
u slepic, nevím nic!
slpeice budou zítra,
nezapomeňte křídla..
vy vlastně hrajete erika,
tak to se vás křídla netýkaj
bůh při Javertovi zřejmě stál
a Javert se na křídla vykašlal....
no to, že hrajete erika,
není výhra moc veliká...
Valjeane, vždyť vy mě vraždíte,
koukejte, vy to nevíte?
vím to moc dobře a proto to dělám,
já už ¨se od vás znovu zavřít nedám
leda houby víte,
mě se nezbavíte
vás čekají galeje...
mě z vás jednou vomeje!
teď to chcíplo sakra!
proč ten krám nefaká?
beztak se sklání našimi verši okouzlen...
no to je jedno, čert ho vem!
nějak mi došly nápady
půjdu se projít do zahrady
třeba tam chytím inspiraci..
(ten alkohol se nevyplácí)
zejtra vstávám zas o šesti,
to dobrou náladu nevěstí
budu se chovat dost protivně...
ale nebojte ste v tom nevinně
nápady vám docházejí?
Je to důsledek galejí?
ach ta poezie,
nevzdělanou duši
do uší
bije....
když řeknu ano, zpychnete ještě,
to by pak bylo pod okap z deště
možná za to může únava
a otec co v kuchyni nadává
"Otec vám nadává zase?
Mám štěstí že můj je v base!"
a má matka s prominutím,
ke zvaracení všechny nutí
ta moje přišla, co chvílu začne nervit,
asi mě brzo vytečou nervy
tak s ní nakrmte červy!
chvilku nepište prosím,
tohle zkopčit si musím!
hodláte to na blog dáti? Nemusíte se s tím štváti
i když je to výjeb století, za mnou to oknem poletí!
mýlíte se milý pane,
to je jednoducho geniálne!
máte pravdu Valjeane, toto se jen tak nestane

jenom to musím přežíti, a snad i nepochčíti...
pro duševní svobodu
seďte blízko záchodu

pochčíti... dobré slovo, uznávám...
jen jednu radu dávám vám!

nechcete-li takto skončit, to můžete z mostu skočit...
jak se dáte na pití, je možné s tím přestati?
Odpověď je sndaná: Není,
To je důvod k přemýšlení...
A jelikož absťák mám, další sklinku vychlastám...




roto radši nepijte, v klidu život dožijte
proto jsem napsati chtěl, na klávesnici blbě jsem viděl




ještě než to zkusit zkusím,
nutně opustit vás musím




ač srdce rve mi to,
je už vážně dopito

sbohem můj příteli
a já jsem v prdeli
škrabošku nemám,
marně ji hledám



smutek mou duši tíží,
jdu se utopit v díži




vidím to totiž černě,
jsem na tom úpllně stejně

Jak vidíte, Rebecca byla o hodně kreativnější:D. Hlavně neřešte, proč se oslovujeme Valjeane a Javerte, je to složité až hrůza. Večer mi přišla esemeska, která končila
Au revoir, milý příteli,
oba dva jsme v prdeli.

KR.eativní EV. oluce

28. dubna 2011 v 19:38 | Moi Keiniku Sang
Na začátek mám jednu dobrou otázku.
Co napsat?
Něco o upírech? Proč?
Jestli to takhle půjde dál, budou za chvíli kdysi tak obávaní vládci noci cucat místo krve jahodovej džus. Protože krev pro ně bude moc staromódní.
Něco o tom, jak krev strašně miluju a jak bez ní nemůžu žít a jak jsem asi upír?
Už jako děti jsme si cucali pořezanej paleček, u Odina.
Tak co napsat?

Bez krve by spousta věcí nikdy nespatřila světlo světa. Dobrá polovina hororů by nemohla existovat bez krve, vzpoměňme si jen na slavné scény z Čelistí...
...podívejte se na jakýkoliv Saw...



(Sakra to není to, co jsem chtěla...momentíček...)
Tady je to...


...nebo třeba jenom na Sweeneyho Todda:


A pokud se podíváte na Piraňu 3D, kde je víc krve než ve všech Sawech dohromady a celkově je to strašně nechutnej film, uznáte, že by to bez té červené věci bylo fakt vo ničom.

Dál, ti veleslavní upíři. Kdyby nebyla krev, nebyli by upíři. Kdyby nebyli upíři, nebylo by Stmívání, Označená a spol., Upíří deníky a podobně. Ale i tak by svět byl o něco chudší...no, o něco, on by byl chudší o docela dost - o Damona, o Drákulu, o Viktora, o Lestata...a hlavně, kdyby nebyla krev, Lestatova smrt v Interview s upírem by taky nestála za nic.

No a až teprve teď by měly přijít na řadu řeči technické - jakože bez krve v našem těle by to prostě nešlo. Šlo, pánbůh (ať už jakejkoliv) by si prostě vymyslel jinej způsob. Nebo z čeho se krev skládá. Když si to člověk vygooglí, je až s podivem, co všechno za serepetičky se do nás vleze, o 18 metrů dlouhejch střevech nemluvě. Vidíte? Další věc která by nemohla bez krve vzniknout - Machete. Ale to už jsem nepleťme.

Je pravda, že nám holkám krev občas značně komplikuje život. Chlapci to mají v životě o tenhle kousek jednodušší. Já osobně mám za to, že oni by dostali krámy jednou a zabilo by je to.

Nedávno jsem se na popud Camelie (mám ji v oblíbených, kdyby někdo nevěděl, o které Camelii je řeč) podívala na japonské psycho Kokuhaku. To je film založený na faktu, že AIDS se přenáší krví.

Pro někoho je krev něco jako modla. je to součást mnoha obřadů, obětovala se bohům, prostě měla vždycky jakýsi rituální význam. Třeba takoví Aztékové, kteří rvali obětem srdce z těla a ještě bijící je zvedali k nebi (sežerte si to bohové) se na krev zřejmě dívali celkem rádi. A nejen oni. Starověké národy byly celkově poněkud morbidní - za vše mluví římské arény a mordování křesťanů za císaře Nera.

Kdyby s krví někdo udělal rozhovor, dozvěděli byschom se spoustu pravdy, protože krev tekla při každé větší události. Mohla by nám říct pravdu o Karotechii, o Hitlerově smrti, o Heydrichově smrti, o všech revolucích, co kdy proběhly, prostě o všem. Já osobně bych se jí v první řadě zeptala na svou krevní skupinu.

Možná byly časy, kdy krev byla prostě nezbytná pro život a když se s ní něcos talo, například z vás vytekla, měli jste dost óbr problém. Dneska slouží taky k emocionálnímu vyjádření, k pobavení, jako inspirace, prostě - její původní účel byl jaksi taksi přebit. Ale aťsi. Hlavně že krev pořád je. A nikam nejde.

U Odina, tohle je ale blábol. To je tak, když děláte stopadesát věcí naráz.

K nadpisu - neznamená to nic konkrétního. Prostě dvě moje oblíbená slova.

Příběh Ronette Clarkové - kapitola 7.

28. dubna 2011 v 18:34 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
,,Nějak jsi mě zapomněl upozornit, že jsi ztělesněná ilegalita."
Jsem naštvaná. Fakt naštvaná. Nepřipadá vám to jako podraz, nasadit zruinované existenci do hlavy domněnku, že už bude všechno v pořádku a pak ji nechat zjistit, že je opět mylná? Je to podraz.

Abych to tu uvedla na pravou míru - zásadní problém spočívá v tom, že Alistair Garett je výrobce zbraní. Vlastní největší ilegální továrnu na všechny ty střílecí věcičky v Americe. Nikdo s tím nic nedělá, přestože o tom všichni ví. Garettovi byli a jsou zatraceně bohatá rodina a jak známo, kde jsou peníze, tam se nesahá. Tam se neposílá policie. To se nechává ležet.
Garett pravidelně doplňuje arzenál všech větších mafií na světě. Neustále vyvíjí něco nového, je o deset let napřed před armádou Spojených států. Je nadprůměrně inteligentní. Je blond. Je okouzlující. Je hvězda bulváru. Je to zločinec. A neustálý terč atentátů, což má naprosto jednoduchý důvod - italská mafie odmítne koupit něco za požadovanou cenu, protože se jim zdá moc vysoká a Garett, místo aby slevil, to prodá mafii dejme tomu ruské za cenu dvakrát vyšší. Což je, jak jistě uznáte, normální výsměch. V důsledku čehož je červená laserová tečka v podstatě nedílnou součástí jeho těla. A víte, co je na tom ta největší legrace? Že ta tečka pochází výhradně z JEHO zbraní.

,,Nedramatizuj to, Ronette. Všichni se nějak musíme živit. A o mně ví celá Amerika. Armáda by dala cokoliv za to, aby mě měla na své straně a to nepřeháním. Je to rodinný podnik."
,,Kde je bereš?"
Moje zvědavost byla upřímná. Vážně mi nešlo do hlavy, kde mohl sebrat tolik lidí.
,,Vězení. Po celým světě."
,,Aha."
Až se budu chtít příště na něco zeptat, práskněte mě pánvičkou po hlavě. Děkuji.

Mahagonové dveře od své ložnice jsem večer zavírala s jistou dávkou úlevy. Jejich snaha provést mě po domě byla sice dojemná, ale bezúčelná, nepamatovala jsem si ani kde je jídelna. Zato jsem měla novou pleť, nové vlasy, nové šaty, nový pokoj, dokonce i nový život. Zajímavé.
Ze zrcadla na mě koukal někdo úplně jiný a fakt, že uvnitř mého těla byla pořád ta studená věc (nevím jestli jsem ji už zmiňovala....nezmiňovala? No, tak tam je.), mě taky příliš neuklidnil.
Mimoděk jsem si promnula to místo na tváři, kam mě Alistair políbil při příjezdu. Bylo to upřímné. Muži mě nelíbali upřímně. Ani já jsem je nelíbala upřímně. Nikdy. POkžadé to bylo jenom o tom, co umím a co oni chtěli.
Ale Alistair mě prostě políbil.
Studená věc se pohnula, až se mi z toho udělalo špatně.
Načež jsem rezignovala na situaci.

Via Fantasia - prolog

27. dubna 2011 v 19:31 | Moi Keiniku Sang

"Čau mami."
"Čau. Jak to šlo na soutěži?"
"Nebyla to soutěž, jenom konkurz. Máme mlíko?"
" V ledničce. Tak jak jsi dopadla? Necejbrej tu všude kolem!"
"Promiň, no. Kde jsou bébéčka?"
,,Můžeš mi říct, jestli tě vybrali na ten okres nebo ne?!"
"Jo, vybrali! Spokojená?"
"No vidíš. Ani to nebolelo."
Hilatabea Diellová práskla hrnkem mléka o kuchyňskou linku: "Teprve to bude bolet, protože hodlám skočit z babiččina okna! Nikam nejedu, od toho jsou náhradníci. Místo mě pojede ta holka ze třeťáku, Grian."
"Proč by měla jet Grian?! Vybrali tebe!"
"A co já s tím?!"
Paní Diellová věnovala své dceři velice zajímavý pohled. Dívali byste se tak například na prošlé jablečné želé nebo grilovanou housenku o velikosti bagety.
Hila sebrala talířek se sušenkami a odešla nadávat do svého pokoje. Skvělé, to poslední co chybělo. Při jejím dost katastrofálním prospěchu si ještě přijde jakási infantilní recitační soutěž. A jestli jim k postupu na okres stačí, aby tři minuty stáli na pódiu a žvanili o kytičkách, pak zřejmě nebude příliš na úrovni.
Zapípalo ICQ. Hila ho nepoužívala. Měla v kontaktech celou třídu, ale nepoužívala ho. K čemu taky. Těch pár holek, s nimiž se ve škole jakýmsi způsobem bavila, se na tomto konverzace schopném udělátku ukázalo zřídkakdy a zbytek byli buď nadržení frajírci, odhodlaní vynalézt nové odvětví pornoprůmyslu nebo afektované kachny s umělými nehty a vlasy rozežranými peroxidem. Hilabeteu nějak nenapadalo, o čem by se s nimi mohla bavit. A tak se prostě nebavila.
Dnes se ale žádná z těch "nejvíc-sexy" slečen nedostavila. Ten, kdo zapípal, byla holčina, kterou Hila dnes odpoledne vykopla z reprezentace - Grian Anabella Ayová.
Znaly se jenom od vidění, párkrát spolu promluvily, ale nepřátelily se. Hila se zamračila na blikající zelenou kytičku. Proč Grian pípá?
"Čau," psala Grian.
"Zdar."
"Jenom ti chci pogrartulovat."
"Odkdy se ke ztrátě času gratuluje?"
"Řekněme, že odteď :D :D"
Hila se taky usmála. Grian to zjevně bere sportovně. Napsala pár smajlíků a do statusu přidala "Nepřítomen". Ne snad, že by se chtěla učit. Jenom pro jistotu.
"Cos recitovala?" zajímalo ji.
"Shakespearův sonet. Ani nevím, kolikátej vlastně."
"To jsem fakt jediná, kdo měl sentimentální blábol o krásném jarním dni?"
"Vypadá to tak."
"Nechápu, jak mě mohli vybrat. Nejedu tam."
"Héééj, to mi neuděláš! Já tam nechci jet!"
"Tak jo, uděláme to následujícím způsobem - já to odmítnu a ty jakože onemocníš. A bude to."
"Geniální nápad :D"
"To víš. Já jiný nemám."
Smajlíci.
...
Čekala na ni na zastávce. Hila ji poznala hned, jak vystoupila z autobusu. Přece jen trošku nezapadala. Byla to hezká drobná dívka se světlou pletí, zlatavě hnědými vlasy a kočičíma zelenýma očima. Kdekdo by ji mohl považovat za roztomilou, kdyby se netvářila tak vážně, ale ona zjevně nechtěla být považována za roztomilou a tak se vážně tvářila. Bylo zajímavéí, jak se její tvář změnila, když uviděla Hilu. Skoro se usmívala.
Hila dodupala ve svých kanadách až k ní: "Ahoj."
"Ahoj," opáčila Grian naprosto nenuceně, jakoby se znaly odjakživa. Hila zahlédla svůj odraz v jejích slunečních brýlích a pomyslela si, že je proti ní až žalostně černobílá.
Povídaly si dokud nepřijel autobus. Obě měly zvláštní pocit, bylo to trochu jako skládat puzzle. Pokaždé jedna přiložila dílek, nějaký koníček, oblíbený film nebo knížku, nějakou soukromou averzi a pomalu dávaly dohromady obrázek ideálního kamarádského vztahu.
Uvědomovaly si moc dobře obě dvě, že se velmi liší jedna od druhé právě tím, jak jsou stejné. Co si neuvědomovaly byl fakt, že to bude jejich vzájemným poutem na cestě do nikam, kterou měly co nevidět poprvé - a omylem - podniknout.

Hel po stopadesáté třetí

25. dubna 2011 v 19:29 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Můj oblíbený námět - Hel. Nicméně, jak tak na to koukám, je to dost hrůza. Tou tužkou to vyzeralo o hodně lepčeji. S uhlem mi to prostě ještě nejde. Jo, jsem dneska hodně výřečná, uplně hafo.

Via Fantasia - úvod

23. dubna 2011 v 19:34 | Moi Keiniku Sang
Daly je dohromady věci, které obvykle lidi rozdělují - vzájemná konkurence. Jejich povahy jsou tak stejné a zároveň se tolik liší, že není mo¨žné, aby jakýkoliv tvor žil v symbióze s druhým podle tohoto schématu. Jedna je slunce a druhá měsíc, jedna je neustále zářící a druhá osvícená její září, ale nikdy nikdo nepřišel na to, která je vlastn která. Jmenují se Grian a Hilabetea a nikdo si nedovede představit, co ty dvě spolu prožily.
Grian Anabella Ayová



Věk: 14 let

Na svůj věk velice samostatná a spolehlivá. Díky své sociální fobii se víceméně straní lidí, za což si vysluhuje nepochopení úplně ode všech. Miluje knížky, historii a klasická světová díla.
Má dva starší bratry. Žije ve vile na kraji jednoho imaginárního městečka a většinu času tráví ve svém pokoji ve společnosti svých pěti křečků.
Grian je trochu podivínská a složitá osobnost, na první pohled působí velice vážně, ale ve společnosti Hilabetey se z ní stává úplně jiný člověk. Hodně lidí si myslí, že je nafoukaná, protože s nimi skoro nekomunikuje. Zajímá se o věci, které lidi jejího věku většinou nepřitahují. Je velmi temperamentní, občas mívá záchvaty vzteku, které jsou ale vzápětí vystřídány záchvatem smíchu.
Kdykoliv se začne o něco zajímat, zajímá se o to pořádně a do detailů. V zálibách není přelétavá a má pár svých stálic.
Občas má sklony k depresivnosti a kuchání zaživa.


Hilatabea Diell

Věk: 16 let

Na svůj věk velice nespolehlivá, ale samostatná. Poměrně společenská, ale strašně náladová. Nerada se hádá. Je velice temperamentní, občas tíhne k agresivitě a cítí potřebu rozbíjet hrnky o zeď.
Miluje jídlo (což je na ní bohužel vidět), metal a černou barvu. Věčně má konflikty se svou matkou, kterou má hrozně ráda a za nic na světě by ji nevyměnila, nicméně - sklony k agresivitě.
Má stejné záliby jako Grian nebo přinejmenším velice podobné, což je svedlo dohromady. Nejradši by pořád ležela v knížkách, kreslila nebo se dívala na jeden celovečerňák za druhým, to ale při jejím bortícím se prospěchu ( a nervové soustavě) dost dobře nejde.
Rozhodně nehrozí, že by někdy někoho podrazila, spíš má nepříjemnou schopnost říkat pravdu naghlas, i když toho pak většinou lituje a chtěla by to vzít zpět. Její rozpoložen se mění každou vteřinou, chvilku je šťastná a hned zas považuje všechny kolem sebe za imbecily.
Má mladší sestru, nesnáší psycho horory a Hannah Montanu.


Vzhledem k tomu, že jména Hilabetea a Grina jsou přece jen trochu nepraktická, budou po dobu příběhu používány následující zkomoleniny:
Grian: Ann, Rian, vyjímečně Bella
Hilabetea: Hila, Tea, Betty

Oč tu vlastně go:
Bella a Betty se seznámí při konkurzu na reprezentantku v recitaci na dívčí škole v jednom imaginárním městečku. Vídaly se i předtím, ale nikdy spolu nepromluvily více jak dvě slova. Betty rtento konkurz vyhrává a tím vlastně začíná celý příběh. Dívky se kupodivu spřátelí a zjistí, že je mnoho věcí, které je obě zajímají. Při svých pátráních po dalších společných závislostech na internetu narazí na podivnou webovou stránku a dostávají se do hotového blázince událostí. Vstupují do fiktivních příběhů i do dějin, jsou svědky nejdůležitějších chvil historie a popravdě, nestačí se divit.

Technick poznámka - netuším, kdy začnu psát. Ale začnu.

Předem se omlouvám za šok

22. dubna 2011 v 21:28 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Vítejte v roce 1905 v židovské vesničce Anatěvce, ležící kdesi na Ukrajině nebo v podobné řiti světa. Pokud tam tahle vesnička někdy byla, tak už tam dávno není a Tovjeho potomci pravděpodobně už taky nežijí.
Bylo po zkoušce my se prostě nudily.
Kdybych tomu nedala v Picase tuhle odpornou pabarvu, bylo by vidět, že zatímco Swee je celá černá (no dobře, má žlutý kytišky na šátku) a já mám žlutou sukni, modrou zástěru a červenou halenku, prostě vypadám jako ten papouch. Když nás jistý pan profesor viděl poprvé, bylo nám řečeno, že vypadáme jako těhotný, což mě fakt uklidnilo, ehm.
Vzhledem k tomu, že na té předchozí se xichtím jako magor, strkám, sem ještě jednu, která je sice hrozná (jsem na ní já, s Rebečiným fotografickým uměním to nemá nic společného), ale přitom o sto procent lepší. Toho Jiřího Bartošky v rohu si nevšímejte, je to focenný v miniaturní divadelní šatně a oni nám ho nedovolili sundat. BTW, ta jeho fotka tam je fakt hrozná.
Zase já (co je to za error, proč jsem na každé fotce, kterou jsme urobily???) a Rebecca. Původně měla hrát dceru, jenže rejža ji vyměnil, protože vypadala moc dospěle. Asi už chápu, proč hraju hospodskou středního věku (původně to byl chlap, mimochodem).

A tady jsme všechny, včetně Johanny vlevo. Vypadá v tom kostýmu nejpřirozeněji. Fakt jí závidím.
Sweein postoj "zkus tudy projít a nakopu ti prdel" XD
A takhle to vypadá před zkouškou, během zkoušky, po zkoušce. Bordel, bordel, bordel, hromady igelitek se vším možným, hadrama počínaje, přes skleničky a flašky od griotky jdouce a šavlí a maketou pušky konče. Je peklo v tom něco najít. Zákulisí je miniaturní, za zadním plánem se nedá projít, aniž by se opona vlnila jak cvoklá a jsou-li na boku víc jak tři lidi, hejbe se pro změnu reviálka. Prostě kamkoliv se hnem, tam se něco hejbe, no. Huhu. Hlavně když jsou v lemech zašitý řetězy a na bočních oponách železný cihle, o který se zabiju pokaždé, když jdu na scénu.

Kdyby byl Javert holka...

22. dubna 2011 v 21:07 | Moi Keiniku Sang
...vypadal by takhle. Nechápu, jak může být tak hezká holka jako Rebecca podobná tolika chlapům (o některých se nebudu šířit). Je navíc hrozně fotogenická ( ještě řekněte, že jí to tady nesluší!)
Jen tak pro orientaci - kdo nečetl článek o Bídnících, tady máte pro srovnání dva screeny. Javert je tady Phillip Quast, barytonový mág z desátého LesMis výročí.


Nemůžu si pomoct, ale vypadají jako tatínek s dcerou :D. Eh,, no tak popojedem, než mi začne zase hrabat. Tohle tedy byla Rebečina javertoidní foteška.

Grafička ze mě nebude, ale ...

20. dubna 2011 v 18:04 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec

Roxy si u mě objednala plakát na DJ Tiësta. Prej do Velikonoc. No a voilá, já to stihla. Vydělala jsem si na kino.
Použité materiály? Barvy, uhel, pastelky a lak na vlasy. Formát? Rádoby ádvojka.
Celkový dojem? Ale budiž. Mně se to líbí. Na to, že je to můj první výtvor uhlem a dělat to bylo docela peklo, se mi to líbí. To logo jsem chtěla původně udělat taky barvama, ale já se s těma patlavý,ma věcma moc nekamarádím, tudíž jsem si musela vystačit s pastelkama. Štve mě, že je to tak světlý. Kdybych měla suchej pastel, hned by to bylo lepší, jenže ty pastely, který bych fakt chtěla, jsou celkem drahá sranda...
Takže tak. Můj DJ Tiësto.

Jarní katabolismus osobnosti

18. dubna 2011 v 20:05 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Vždycky jsem byla z těch, co chtěli něco dokázat. Proto taky dělám to všechno, co dělám. Proto bloguju - co kdyby si mě někdo všimnul. Proto (sice nepravidelně, ale přece) přispívám na Pište-Povídky. Proto jsem se nechala vzít do redakce školního časopisu.
Na základce jsem si hrozně zakládala na tom, že jsem chytrá. Říkala jsem si, co nemáš na kráse, vynahradíš mozkem. Jenže kdo teď bude chtít holku jednak hnusnou a jednak ještě blbou? Nemám komplexy, mindráky, ani nic na ten způsob. Jenom jsem prostě zklamala svou spolehlivou a zodpovědnou polovinu, zatímco ta polovina nezodpovědná a líná se škodolibě chechtá. Už celý tři dny se učím jako šílenec. Učím se do každýho předmětu, aby ty známky, který se propadly někam do středu Země, vylezly aspoň někam k vnějšímu plášti.
Z fyziky jsem ve čtvrtletí nebyla kvalifikovaná. A hned druhej den jsem spadla na čtyřku. Třídní je z nečekané průměrnosti naší vždy tak nadprůměrné třídy tak v šoku, že nám okamžitě vyvěsila náhradní termíny oprav, mimojiné i na soustavy rovnic a tuhé těleso. A co neudělala Moi? Přehodila ty termíny.
Nebyla by to taková katastrofa, kdybych nedospěla ke stavu krajního zoufalství a tentokrát se vyjímečně nejedná o řečnický obrat. Fakt jsem včera byla zoufalá. Dokonce jsem se pokoušela brečet, ale moje slzné kanálky nějak nefungovaly, tudíž mě jenom strašně pálily oči a v krku jsem měla obří knedlík Od pěti odpoledne jsem seděla nad soustavama rovnic, projížděla straý sešit, hledala rovnice se substitucí a já nevím co všechno. Šla jsem spát o půlnoci, spala mizerných pět hodin a ráno vstávala totálně zbitá s naprostým vakuem v palici.
Když jsem dorazila do školy ("klídek, Bábo, učila ses to, o nic nejde") shledala jsem, že i kdyby tam to vakuum nebylo, stejně tam bude. Pět hodin biflování rovnic přišlo prozatím vniveč, protože se psalo na tuhý těleso. Nemusím zdůrazňovat, že fyziku jsem den předtím ani neotevřela. Takže nic, nada, pochybovačné pohledy třídní do mýho testu, na který jsem de facto měla být skvěle naučená.
Pak se mě ptala, co se děje, protože můj obličej měl bezpochyby velice zajímavou barvu. Tak jsem jí to řekla. K ničemu mi to ale nebude.

Možná se ode mě čeká, že se naštvu a umíním si všem nakopat prdel. Jenže já už na to nějak nemám sílu. Prostě mi nějak došel elán. Jsem unavená.
Nevzdávám to, to rozhodně ne.
Jenom jsem unavená.

Momentálně teď bych chtěla stát na jevišti nějaké hodně známé scény a recitovat Taťánin dopis Oněginovi. Ne nejsem cvok. Ten kousek miluju a strašně mě uklidňuje.

"Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci…
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my… z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.
Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou
i ctnostnou matkou usmířenou.
Jiného?… Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to prozřetelnost žádá…
Tak chtějí nebesa: Jsem tvá.
Můj celý život mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti…
Byls vidinou mých nočních snění,
už drahý mi, když nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl v touhy rozeznění
- a nebyl to jen sen - jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,
a ztrnulá jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on !
Och, ano… Já tě slýchávala,
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala
i když jsem v prosbách klekávala
za zmatené své duše žal.
Zda tys to, přízraku můj milý,
se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný…
Děj se, co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě: Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí…
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!
I končím! Hrůzno mi číst psaní…
Já studem, strachy umírám…
Však vím, že vaše čest mě chrání,
a směle svěřuji se vám…



Kdyby nebylo třešňových květů, nebylo by nikoho....

Ufňukaně psychologické fuck off

11. dubna 2011 v 18:06 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Ať už jsme se vyvinuli z opic nebo nás uplácal pánbůh z hlíny, byli jsme stvořeni tak, aby byl každý originál. Unikát. Něco specifického.A o tom to je, ne? Kdybychom byli všichni stejní, brzo by nebyl nikdo, jelikož by všichni pošli nudou. Takže - uniklo mi něco? Peklo zamrzlo, nebe si vyměnilo místo s oceánem nebo co se sakra děje, že se hrdost na naši jedinečnost odstěhovala tam, kam slunce nesvítí?
Najednou se na naší škole, na kterou jsme tolik hrdí právě proto, že je naprosto dokonale pošahaná, se objevil vetřelec - třída, postižená syndromem"jinýješpatný". Je postiženo rovných 98% jedinců, v důsledku čehož se většina třídy chová jako idioti. A když se objeví někdo, kdo je odlišný, prostě ho zapřou.

V emocionálním záchvatu v den mých šestnáctých naozenin jsem zveřejnila ošklivý článek na adresu Jane. Jane nato napsala ošklivý komentář na adresu Moi. A za dvacet minut jsme se bavily jako dřív. Jakýkoliv náš pokus o pohádání se se setkává s naprostým nezdarem. A proč?
Protože jsme separé.
Protože nenosíme úzké džíny (ne, nedokážu si to odpustit).
Protože neprobíráme potenciální jedince vhodné k páření všude a kdykoliv.
Protože víme houby o Hilary Duff, Seleně Gomez et cetera.
Prostě proto.

Náš friendship začal konkurencí. Teoreticky bychom se měly příšerně nenávidět. Místo toho jsem nejlepší kamarádky. Víte, když jsou veškré konverzace, které mezi vámi a vaší nejlepší kamarádkou probíhají, založené na nejnovějších módních trendech, případně na vyloupnutí nějaké nové komerční hvězdičky, pak je jasné, že si za chvíli nemáte o čem povídat a hádáte se.

Jsme divné a jsme na to hrdé. To bych vzkázala všem uniformoidním a barbinoidním zjevům z její třídy. Díky Odinovi, v mé třídě se tahle větev Homo sapiens s velice spekulativním druhým sapiens vyskytuje velice omezeně. I tak se ale výrazně podílím na jeho naprostém vyhubení.

Odin ví, proč tenhle článek píšu. Možná proto, že když jsem v neděli byla na Rebečině narozeninové oslavě, v duchu jsem litovala všechny, kteří si k ní nedokázali najít cestu, přestože je ona vtrvale naváděla. Netuší, o kolik přišly, protože Rebecca je jednou všechny nakope do těch jejich ukroucených prdelí.

Nemám nejmenší ponětí, proč tenhle článek píšu. Ale to, že nemám ponětí, neznamená, že nemám teorii. Moje teorie zní, že tenhle článek vznikl proto, aby bylo všem kolem jasný, že bez Rebeccy a jejích keců by byl svět o něco chudší. Byl by o hodně chudší. A taky vznikl proto, že chci, aby "někdo" (kdo si ho asi nepřečte, ale to je fuk) pochopil, že pokud nechápe naše vtípky ze zastávek, jelikož jsou nad jeho mozkovou úroveň, tak nás to jednak nezajímá a druhak to neznamená, že všechno, co Reb řekne je trapný nebo otřepaný. Jediná věc, která je trapná a otřepané, je vidět dvojsmysl v každé větě.

Pche.
A pak že nemám ponětí.

Sedím a kuchám si prst

5. dubna 2011 v 21:08 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Hlavně nevyvozujte mylné závěry, já netrpím chirurgickým sebepoškozováním.

Do you hear the people sing, singing a song of angry men...

Už mám z toho všeho, co se tady kolem děje, schízu. Jedna půka by se chtěla učit a vytáhnout umírající prospěch nahoru, druhá na to zvysoka kašle druhou stranou. Bohužel právě ta převažuje.

...it is the music of the people, who will not be slaves again...

Měli jste někdy před sebou rozhodnutí tak vážný, že mohlo změnit váš dosavadní život úplně od základů? Byly před váma někdy dvě alternativy - "ne" nebo "co když ano?" ? Varianta "ne" je lehká jak facka, prostě šlus, konec, game over. Zato varianta "co když ano?" je ve všech směrech totálně na prd.
Varianta "co když ano?" pro mě znamená následující - spousta finančních výdajů, tři roky ve Francii, totální absence češtiny, odloučení od všeho, co mám ráda, od všech, co mám ráda, hledání nových přátel a maturita ve franouzštině. Co je mi po tom, že pokud se to "povede" (ty uvozovky proto, že kdyby se to povedlo, zůstanu hezky trčet tady v díře a budu si dál spokojeně propadat z matiky), budu v internátě na lyceu u moře a dom budu jezdit na prázky. Já to nechci. Nechci to, sakra.
S kým budu hlodat? Rebecca to sice chce taky zkusit, ale s kým budu hlodat do té doby, než se tam dostane? S kým budu plovat? Swee dělá němčinu! Sakra, co to bude za život, když budu na prestižní škole, všechny předměty ve fránině, ale když tam NEBUDU šťastná?!
Zejtra mám ústní zkoušky. Dvakrát po sobě jsem teď mluvila s týpkem (a moc sympatickým a fajn týpkem) z Alliance francais nebo jak se to tam jmenuje a on mi tvrdil, že umím dobře francouzsky. Já osobně si to teda nemyslím, ale dneska jsme si pokecali slušně. Což mě, popravdě řečeno, dost irituje. Zní to úplně idiotsky, ale JÁ SE BOJÍM, ŽE TO DÁM. Jinak jsem úplně normální, děkuji za optání.
Fajn. Dost bo'lo Francie. Stačí, že celá Mokrá ví, jak si stojím. Matka mi denně hlásí, kdo mi drží palce a jsou to všechno lidi, kterým je po tom uplný nic.

When the beating of you heart echoes the beating of the drum...

Dobře, dobře...soustředím se. Je to důležitý.

Tell me quickly what's the story, who saw what nd why and where,
let him give a full description, let him answer to Javert!

Hm, fajn. Tak asi ne.

V poslední době mám pocit, že píšu články jenom proto, aby jich nebylo v každým měsíci tak žalostně málo.

Au revoir a Odin s váma.

P.S.: Ten nadpis je neaktuální jenom se mi nechce měnit.

To takhle seděl Tartaros s Helou u kafe a...

4. dubna 2011 v 21:30 | Moi Keiniku Sang
Ááááá, miluju takováhle témata. Všechno hezky nevysvětlitelné, iracionální jako čísla. Tak se na to vrhnem, po hlavě jako vždycky.
I když pojem "peklo" je tak nějak automaticky spojován s křestanstvím, nachází se tenhle prostor nebo prostor jemu podobný snad v každé mytologii - podsvětí. K tomu jsem tak nějak přičichla, když jsem vás upozorňovala, že bez peněz nemáte lézt za Cháronem, takže to nebude zas taková novinka.

Křesťanské peklo má diskutabilní podobu. Nejčastěji se jedná o jakousi temnou podpovrchovou ďouru se spoustou ohně, ve kterým se škvařej hříšný duše a stvořením, nazývaným ďábel, satan, lucifer, mefistofeles, rohatej, čert, a tak dál. Duše zřejmě třídí svatý Petr. Mě osobně by zajímalo, jestli křesťanskou ideologii zasáhla nějaká inovace a zavedli třeba výtahy do pekla nebo automatizovaný ohřev vody v těch kotlích, v nichž by se eventuálně měla vařit špína světa. Je to vlastně celkem logické - tepelná úprava sice ničí vitamíny, ale i bakterie ( i když některé vydrží fakt hodně), takže obraz kotlů je založený na vcelku spořádané domněnce. Jenže já nejsem křestaň, tudíž pokud přijdu do pekla, žádnej čertík bertík mě nepřivítá.

Tak se vrhneme na pekla, která jsou mi z hlediska duchovního bližší, totiž na pekla polyteistická.

Pravděpodobně nejjednodušší řešení nabízí mytologie egyptská - tam žádné peklo není. Duše, které by do něj měly přijít totiž sežere Velká požíračka, což je Osiridovo domácí zvířátko a při každém božím soudu slintá vedle jeho trůnu. Dalo by se zvažovat, že má Velká požíračka peklo v žaludku, nicméně to si i se svou obří fantazií představuju velice těžko.

Řecká mytologie si to hezky rozdělila, jako většina mytologií. Řecké peklo je nazýváno Tartar, šéfuje mu bůh Tartaros a je to tam velice ošklivé. Podívejte se na Sysifa (ehm, možná jsou ta íčka naopak) a Tantala. O osudu duše rozhodoval Hádes, podle jakých měřítek, čert ví. Nicméně poslal-li někoho do Tartaru, nadobro se ho zbavil. Tartar byl od toho, aby tam špatní lidé trpěli a myslím, že svůj účel plnil více než uspokojivě.

A konečně moje milovaná mytologie severská. Nedá se říct, zda tady existuje peklo. Tady je Helheim, že ano. Tam jdou všechny duše, bez ohledu na to , zda jsou dobré či ne, pouze bojovníci, kteří padli v nějaké šílené řežbě, putují do Valhaly. Jinak má všechny na starosti Hel. Jo! Počkat! Ještě utopenci. Ti patří Rán.
Helheim leží v kořenech Ygdrasilu, tudíž je tam věčná tma a mám pocit, že i pěkná kosa. Hel taky není zrovna výřečná a sdílná dáma, takže si tam pokecáte tak leda se sousední duší. Helheim funguje jako jakési skladiště, pobyt tam není ani fajn ani nesnesitelný, nicméně Hel bývá vnímána jako negativní existence. Zdroje tvrdí, že mládne při nemoci a ožívá při smrti. Koneckonců, je to Lokiho dcera. Co čekáte, he.


A moje osobní představa o peklu?
Jsem polyteistka, takže mám určitou představu o Helheimu a té se držím, i když Helina říše není peklo v pravém slova smyslu. Co ovšem JE peklo v pravém slova smyslu, je fakt, že jedu dělat ústní zkoušku na lyceum na který nechci. To je peklo. Nezklamat ostatní na úkor sebe.

Odin s váma, lidstvo.

P.S.: Peklo je!
P.P.S.: Všechny obrázky jsou z Googlu.

Proč jsem ještě neskočila z okna aneb The cutest thing EVER!

3. dubna 2011 v 17:50 | Moi Keiniku Sang |  Po přízni řízni...

KONEČNĚ se objevila nějaká fotka s bráchem, tak si toho važte.
Fajn, ten zjev vlevo (nebo kde, dneska jsem tak mimo, že si ani nepmatuju strany) jsem já, to jste asi poznali. Kam se podělo to fotogenické dítě, co vypadalo jako porcelánová panenka...no nic, zjevně je v tahu. Ale ta věc vpravo, to je...
...čičina, obluda, příšera, vrták, tydýt, ale taky kulíšek, je to můj úžasnej milovanej malej bráška! V ruce hrdě třímá mikulášskou nadílku.
A pozor, právě jsem se překonala a našla ještě jeden snímek!

Takhle vypadal před několika lety. Míval nádherný heboučký prstýnky do půl zad, dělala jsem mu culíček, ale pak to začalo řídnout, takže musel nakrátko. Teď odmítá mít vlasy delší než na ježka, takže svou holčičku už asi neuvidím, bé.
Stejně jako mě si pletli s klukem, o něm si všichni myslívali, že je holčička, což by ho teď zřejmě dost rozčilovalo, tudíž hlasitě protestuju, kdykoliv má mamina tendenci navlíct ho do něčeho růžovýho. Toleruju maximálně pyžamo.

Nechci si hrát na psycholožku, ale všem, kteří mají mladší sourozence a jsou přesvědčení, že není bytostí nad ně otravnějších, vzkazuju, že mají sice recht, já bych číču občas taky nejradši zabila, ale jednou BUDETE RÁDI, ŽE JE MÁTE.

Pamatujete si toho kyklopa ze Shreka Třetího? Definovala bych to stejně:
,,Kdo by si pomyslel, že zůda jako já může mít někoho tak krásného..."