Březen 2011

Nejkrásnější světové hlasy aneb Jean Valjean's 17

31. března 2011 v 21:53 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence

Pokud jsem to dobře pochopila, jedná se o semnáct představitelů Jeana Valjeana rzných světových zemí. Celkem ráda bych si poslechla třeba sedmnáct Javertů nebo sedmnáct Eponin...
Určitě doposlouchejte až do konce, naživo to musel být neskutečný zážitek. A je tam i Čech!
Možná bych ale ty zpěváky trochu jinak uspořádala, některé hlasy v crescendu jsou na crescendo příliš jemné, řekla bych. Třeba ten Polák by podle mě měl být někde vpředu...Ale stejně to miluju.

Les Miserables part 2 aneb Budete mít husí kůži

31. března 2011 v 21:43 | Moi Keiniku Sang |  Divadlo
Look down
Píseň pařížské chudiny. Prostitutky, chudí studenti, děti bez domova, všichni se v téhle písničce nějakým způsobem představí. Toho klučíka Gavroche budete zbožňovat, v těch několika gestech, co tam udělá je ohromnej potenciál, nemluvě o hlase!
"Follow me!"
ABC Café
Naštvaní chudí studentni plánují revoluci. V téhle kavárně shromažďují dobrovolníky, zbraně a informace. Student Marius je čerstvě zamilovaný do teď už dospělé Cosetty, čemuž je věnována krátká pasáž. Jinak se zpívá o rudé krvi a černotě časů minulých. Je tu dobře vidět, že na začátku byli opravdu odhodlaní dosáhnout svého. A ten chlapec v rudozlaté vestě má nádherný hlas.
"Red, the blood of angry men, black , the dark of ages past..."
In my life
Cosetta překvapeně shledává, že se do revolucionáře Maria zamilovala a je z toho dost na větvi. V písni popisuje svůj dosavadní život plný otázek bez odpovědí. Marius je zase celý pryč z jejího zjevu a Eponina se vyzpívává ze své lásky a touhy patřit do Mariova náručí místo Cosetty.
Ta Cosetta se mi vůbec nelíbí.
On my own
Moje asi nejoblíbenější ženské sólo. Eponina je nádherná, text je nádherný, celá ta skladba je nádherná. V tom provedení je strašná upřímnost, vezmeme-li v potaz, že Lea Salonga jenom stojí a zpívá. S ženských postav jsem měla Eponinu stopro nejradši. Je to dcera mizery Thenadiera, ale rodiče se o ni už dávno nestarají, žije na ulici s Gavrochem a ostatními. V noci se prochází po Paříži a sní otom, že je s ní Marius.
"On my own, pretending he's beside me..."
Heart full of love
Co k tomuhle dodat - zamilovaný trojúhelník, kde má Eponina tu smůlu, že je třetí.
One day more
Day před revolucí. Úžasná píseň plná optimismu a sebedůvěry, každý zpívá o tom, co ho čeká - Valjean, že bude bojovat se studenty, Cosetta o svém strachu o blízké, Javert o hromadném zatýkání, Eponina o dalším osamělém dni, Thenadierovi nevím o čem a Marius o tom, že bude bojovat. Nejblíž pravdě byl Javert.
Jaká to ironie, že se zrovna ti dva dělí o mikrofon, n'est-ce pas?
"Tomorrow, we'll be far away, tomorrow is a Judgement day..."
Do you hear the people sing
Neskutečně chytlavý kousek, který byl na výročí proveden ještě v tzv. sedmnáctce, tu najdete ve článku Nejkrásnější světové hlasy. Studenti zpívají na barikádě, řekla bych, opět si nejsem jistá umístěním. Vyzývají lid, aby se k nim přidal a zachránil s nimi republiku. Nechybí vlajková scéna. Revolúcija! (ehm, to nic, to je zase ze Šumaře na střeše)
"Do you hear the people sing, singing a song of angry men..."
Upon these stones
Studenti se chystají v bitvě, přičemž mezi ně pronikne přestrojený Javert se znepokojivými zprávami o počtu nepřátel, jejich zbraních atak dál. Doteď nevím, proč to vlastně udělal, ale udělal to. Nicméně malý Gavroche ho poznal a práskl, takže Javert strávil revoluci někde v taverně pod ostrým dohledem hlavně nabité bouchačky, což zřejmě nebylo tak úplně podle jeho představ.
Asi adoptuju Gavroche.
"Good evening, dear inspector, lovely evening my dear..."
Drink with me
Příšerně depresivní písnička. Studenti po denních bojích usínají na barikádách vyčerpáním, ale vítězství je v nedohlednu. začínají vážně uvažovat o tom, že všichni zemřou a vzpomínají na dívky, na pití a na svůj život, zaobírají se tím, zda si jejich jména někdo zapamatuje nebo zemřou zybtečně. Marius se ptá sám sebe, jestli pro něj Cosetta bude plakat. Počáteční optimismus je v tahu.
Little fall of rain
Eponina se vrací od Cosetty s dopisem, se kterým ji poslal Marius, šplhá na barikády a je raněná. Umírá Mariusovi v náručí, tedy tam, kde si vždy přála být. Je šťastná a to jde poznat i z textu té písně, zatímco Marius ani omylem, protože má pocit, že mu odchází všechno štěstí.
Final battle
Poslední útok na barikádu, při kterém padnou všichni studenti a Marius je vážně zraněn. jean Valjean ho na zádech donese do svého domu a zachrání mu tím život. Z velké části instrumentálka.
Javert's suicide
Když Valjean prchá s polomrtvým Mariusem z barikád, chytí ho Javert. valjean ho opět přemluví, aby ho ještě nechal jít a co víc, slíbí, že se pak vrátí a nechá se zatknout. To už je na Javertovu psychiku moc. Když ho zajali na barikádách, lidový soud rozhodl, že zemře. Valejan ho měl zabít, ale namísto toho jej nechal jít. Teď, když se mu sám nabídl, že se nechá zavří, jen aby zachránil toho kluka, Javert nabyde definitivního přesvědčení, že Valjean, kriminálník, je lepší člověk než on či co a spáchá sebemord impozantním skokem do Seiny.
"Who is this man, what sort of devil is he..."
Bring him home
Valjeanova motlitba za Maria. Naprosto strhující výkon Colma Wilkinsona, nechápu, jak ten chlap může takhle zpívat. Dokonalý závěr mého nedokonalého článku.

Pokud vás to zaujalo, jakože doufám, že jo, protože je to prostě...už mě nenapdá žádnej superlativ, mrkněte na Youtube, je tam ještě spousta dalších písniček z desátýho výročí. Je v nich celý příběh, nic jiného nepotřebujete. Pro slabší povahy - hodně papírových kapesníčků.

Přidat či nepřidat? To je, oč tu běží!

31. března 2011 v 18:10 | Moi Keiniku Sang
Pojem "internetové seznamování" mi přijde dost zavádějící. Virtuální identita je přece založená na tom, že tu pravou identitu můžeme nějakým způsobem vylepšit. Na internetu se člověk může změnit v někoho úplně jiného, z brunety se stane blondýna, z impotentního dědouška statný čtyřicátník. To, že si přečteme jeho profil tam či onde nemusí nutně znamenat, že se SEZNAMUJEME s jeho pravým já. Spíš si vytváříme představu. Seznámení je seznámení jenom tehdy, kdy máme informace podložené fakty a ani to na internetu někdy nefunguje. Takže o nějakém seznamování v pravém slova smyslu vlastně nemůže být řeč, jenže "internetové vytváření představ o někom, s kým si právě píšu na Facebooku" zní debilně a navíc by to některé méně intelektuálně vyvinuté bytosti zbytečně zatěžovalo. Takže se vytvořil pojem "internetové seznamování" a všichni jsou s tím spokojení. Skoro.
Vtipné je, že ačkoliv celý svět ví o internetových podvodníčcích jakéhokoliv kalibru, dál se jim báječně daří. Pánové se dál chytají na barvité popisy tělesných půvabů zlatovlasé krásky, ze které se na schůzce vyklube obtloustlá paní s řídkými vlasy; dámy nesutále cítí potřebu reagovat na výzvy potenciálních pánů Božských, o nichž se časem dozví, že jenom potřebují zaplatit dluhy; náctileté dívky si bez rozmýšlení přidávají přátele na Facebooku jenom proto, že mají pohlednou profilovou fotku a poslouchají stejnou hudbu. A pak dochází k exekucím, tahanicím se zákonem, znásilněním, vraždám, bla bla bla. Lidská blbost je v tomhle nedostižitelná.
Jenže podobně jako ve spoustě jiných případů, nelze všechny házet do stejného pytle, jep. Například ten tolik propíraný, do nebes vynášený a zároveň zatracovaný Facebook. Byl případ, že na něm matka našla po dvaceti letech svého syna. Stejně tak internetová seznamka už dala dohromady spoustu párů a ty spolu žijí dodnes a budou žít šťastně až do smrti. Nic není jenom černé nebo jenom bílé a jak říká pan Hyde, všichni máme svoje mouchy.

Já se neseznamuju. Na Facebooku mám cca dvacet, pětadvacet přátel - spolužáci a lidi, které jsem viděla a které znám. Používám ho jenom ve chvílích, kdy se krajská rada rozhodne zrušit náš gympl nebo tak. Na ICQ mám šest kontaktů a používám dva.
Ale! Jedno seznámení se mi opravdu povedlo. Mohli jste si o něm přečíst v článku "Jsem citron!" S Cassií jsme na sebe narazily náhodou a zjistily, že jsme si v mnoha věcech podobné, respektive, věevětšině věcí. Naše komunikace probíhala pouze skrz komentáře, jelikož moje ICQ zrovna ráčilo stávkovat, pak se přidaly Swee a Rebecca a ze dvou blogerek, co si náhodou porozuměly, byla najednou perfektní sehraná partička, která měla jednu jedinou chybu - jedna její čtvrtina žila v Náchodě. Když jsme se ale nedávno na chvilku setkaly, mělo to tragický dopad na naše bránice a na psychiku náhodných kolemjdoucích.

Neodsuzuju internetové seznamování, ale ani neschvaluju tak docela. Zkrátka jsem se měla narodit v jiné době, protože moje romantická představa seznámení se dost liší od přdání do přátel nebo do kontaktů. Nicméně inovace postihuje i vztahy Homo sapiens sapiens. Až nám přibyde třetí "sapiens" budou se přes internet i dělat děti.

Poučení? Nepřidávejte si každýho, kdo vás o to požádá. ALE nebuďte paranoidní a nenechte se děsit myšlenkou, že na vás všude číhají násilníci a vrazi.
Tolik můj schizofrenní názor na "internetové vytváření představ o někom, s kým si právě píšu na Facebooku".


Les Miserables part 1 aneb Budete mít husí kůži

30. března 2011 v 21:51 | Moi Keiniku Sang |  Divadlo
Bídníci. legenda romantické literatury. Nechápu proč, ale poté, co jsem se podívala na filmovou verzi z roku 1998, jsem jimi úplně posedlá. Nikde nic českého, našla jsem všehovšudy dvě písničky z úžasného brněnského provedení. Pak jsem narazila na nějaké desáté výročí Bídníků, kde je v podstatě kompletní muzikál.
S nějvětší pravděpodobností to není správně seřazené. Všechno je to anglicky, rozumím tomu, ale nepoznám, do jaké situace to patří. První dějství jsem tedy ukončila Javertovým nádherným sólem Stars.

Hodlám zalžit rubriku o divadle, ale netuším, kdy se k tomu dostanu. Tam se vyjádřím k brněnské hudební scéně, kterou miluju, miluju, miluju! Jsem v cajku. Tak se na to vrhnem.

Work song
Jediná písnička, u které jsem si stopro jistá, že je na správném místě - na začátku. Ukazuje galeje v Toulonu, na nichž dřel i Jean Valjean (Colm Wilkinson) a pokud si budete číst ty anglické titulky, zjistíte, že je to písnička jenom o utrpení a hrůze, které jsou galejníci vystaveni, o víře, že se všechno v dobré obrátí a o potlačování naděje na tutéž věc. Jednoho dne si tedy vězně číslo 24601 ( Valjean) zavolá dozorce Javert ( Phillip Quast) a oznámí mu, že byl na podmínku propuštěn. Tím začíná celý příběh.
"You know what that means." "Yes, it means I'm free."

At the end of the day
Jean Valjean začne nový život, do něhož patří i cihelna, kde ženy pracují odděleně od mužů, aby si zachovaly čest. Dělnice Fantina není zrovna oblíbená, bůhví proč, všechny na ni donáší a tak dál a tak dál. Tuhle píseň mám obzvlášť ráda, začíná dost pesimistickým tónem, ale druhá polovina refrénu přímo svádí k představě rozjásané společnosti. Samozřejmě úžasné hlasové výkony.
I dreamed a dream
Tohle je asi špatně umístěné, ale nikam jinam se mi to už nehodí. Fantinu (Ruthie Henshall) vykopli z cihelny, protože se přišlo na její nemanželské dítě. Tenhle song je její příběh. Ruthie má nádherný chraplák, projevující se ve správných chvílích, takže to zní dokonale tragicky.Celkově je to hrpozně depresivní písnička.
"I had a dream my life would be so different from this hell I'm living..."
Lovely ladies
Aby svou nemosnou dcerku udržela naživu, vrhne se Fantina na dráhu prostitutky. Prodá vlasy a všechno co může. Ale když si na ni začne vyskakovat nějaký pán z lepší společnosti, brání se. Javert tou dobou už dávno nedělá dozorce v Toulonu, naopak buduje docela slušnou kariéru jako policejní komisař, což vám nemohlo dojít, protože prostě mám v tom uspořádání někde chybu. K věci - Javert celý incident vidí a místo, aby zatkl toho pána, zatkne Fantinu. respektive - zatkl by ji, kdyby kolem nešel pan starosta (Jean Valjean, Javert ho nepozná)....
Sledujte text.
Fantina's death
Fantina umře. Opět za doprovodu svého bezkonkurenčního hlasu a bezkonkurenčního hlasu Colma Wilkinsona. U tohohle se musí dávat dobrý pozor, aby se postřehl ten vztah mezi Fantinou a starostou Valjeanem, protože je to velmi nenápadný a emocionálně složitý vztah.
Confrontation
Setkání Javerta a Valjeana tváří v tvář pravdě. Javert obdrží rozkaz k zatčení Jeana Valjeana a dorazí do jeho domu právě ve chvíli, kdy se Valjean chystá odjet pro Fantininu dcerku Cosette. Javert ho chce okamžitě zatknout, ale Vlajean se ho všmožně snaží ukecat. aby mu ještě dovolil to dítě dovézt. Ve filmu to končilo omráčeným Javertem a prchajícím Valjeanem, ale nevím, jestli to v muzikále bylo taky tak.
Castle on the cloud
Tahle Cosettka je neskutečně roztomilá, i přes ty její králičí přední zuby. Fantina se domnívala, že se jejímu děvčátku daří dobře, opak je ale pravdou. Cosetta otročí v hostinci darebných Thenadierových. A zpívá si písničku o vzdušném zámku, kde by chtěla bydlet.
Master of the house
Monsieur Thenadier. V češtině mám tuhle písničku radši, ale i v angličtině skvěle vystihuje povahu hospodského, který hledí jenom jak vytáhnout z hosta co nejvíc peněz. Je to taková tragikomická figura, stejně tak i tahle písnička je taková lehčí a vtipná, narozdíl od ostatních kusů. Upozornění - pokud si to najdete česky, budete si to neustále zpívat.
The bargain
Valjean kupuje Cosettu. Thenadierovi se ho snaží přesvědčit, že dívku zbožňují jako vlastní, což zcela očividně není pravda. Pochopitelně se snaží Cosettu u sebe udržet, nedejbože, aby madame Thenadierová musela uklízet. Ale protože Jean má lejstro, podepsané Fantinou a svědčící o jeho způsobilosti se o dívku starat, Cosetta odchází s ním.
Stars
Opravdu netuším, jestli to patří skutečně sem. Jde o jakousi motlitbu ke hvězdám, což naznačuje, že Javert opravdu nechtěl nic jiného, než vidět 24601 zase zpátky na galejích. Je to jeden z nejnádhernějších kousků celého muzikálu a Phillip Quast tomu dává naprosto nový rozměr. Nemluvě o tom, že mě naprosto fascinují jeho oči.

Pokračování příště






Depka je, když...

29. března 2011 v 19:07 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
  • se smějete u Konference ve Wannsee
  • se smějete u Bídníků
  • vám vlastní matinka vnutí pocit, že za mizerné přežívání vaší rodiny můžete v podstatě vy
  • si uvědomíte, že ty šaty, co jste si koupili jako štíhlá, pětapadesátikilová dívka, už fakt neoblečete
  • kreslíte obrázek na téma Žena a auto a nejpovedenější na něm je Smrtka
  • váš prospěch spadne ze dne na den na dno
  • jste druhej den ve škole bez make-upu
Abyste tomu špatně nerozuměli. Já vůbec nemám depku. Ani trochu. Dokonce je mi skvěle, tak báječně jsem se dlouho neměla. Ale ráda bych uvedla pár věci na pravou míru. Jo a jen tak pro pořádek - nědělám si nejmenší iluze, že to někoho zajímá.

1. Smějete se u Konference ve Wannsee
Na konferenci ve Wannsee se sešla partička nacistů, aby probrali otázku odstranění Židů. Byli tam Heydrich, Eichmann, Neumann od čtyřletého plánu, major Lange, doktoři Kritzinger a Stuckart a spousta dalších, který já si nepamatuju. Rozhodně nic vtipnýho, jak sami uznáte, dokonce ani pro někoho, kdo tematiku druhé světové miluje.
A já se skvěle bavila.

2. Smějete se u Bídníků
A zvlášť u té scény, kdy Jean Valjean mlátí s Javertem o zeď, protože si na místě Valjeana představujete sebe a na Javertově místě všechny ty parchanty, co vám komplikujou život. Bídníci jsou jediný představení, u kterýho jsme s mamkou na konci svorně brečely, je to nádhera, něco tak dokonalýho, že jste v divadle schopní jenom sedět a zírat.
A opět žádná prča. Ani jeden úsměv za celej příběh. Jenom nenávist, posedlost prací a revoluce.
A já se skvěle bavila.

3. Vlastní matinka vám vnutí pocit, že za mizerné přežívání vaší rodiny můžete v podstatě vy
Nesnáším situace, kdy si připadám nadbytečná. Což si v poslední době připadám pořád. Jsme na tom teď hodně mizerně a já s tím nemůžu nic dělat. Všichni jsme na sebe vzájemně naježení jak jehelníčky v galanterii.
Když o tom tak přemýšlím, vlastně svou rodinu fakt hrozně obtěžuju. Dýchám jejich vzduch, jím jejich jídlo, dokonce bydlím v jejich domě. Děsivé. Jsem fakt parazit.

4. Uvědomíte si, že ty šaty, co jste si koupili jako štíhlá, pětapadesátikilová dívka, už fakt neoblečete
Nikdy jsem neměla komplexy ze své postavy. Pořád se držím v hranicích plnoštíhlosti. Ale jako moc mi nepřidá, když každej den jdu do skříně pro sako a vidím tam viset model za tři litry, kterej teď můžu použít leda tak jako paruku. Červenou. Ještě navíc.

5. Kreslíte obrázek na téma Žena a auto a nejpovedenější na něm je Smrtka
Dva měsíce čekáte, až bude vátvarky a vy vylejete svoje pocity na papír bez ohledu na úču a pak se dozvíte, že téma je Žena a auto a po vás se chce něco k tématu a s vyjádřením vlastního rozpoložení.
Proto ta Smrtka. A musím uznat, že se mi fakt povedla, takovej kříženec mozkomora a nazghúla. Popravdě, mozkomor by si na mě moc nepošmákl v poslední době.

6. Váš prospěch spadne ze dne na den na dno
Stačí, abych měsíc chyběla a všechno je v hajzlu. A to je celej problém mojí depky. Nejsem zvyklá být mezi nejslabšími, co se známek týče, vždycky jsem se držela u průměru. Tenhle rok jsem chtěla nad průměr. Chtěla jsem VYZNAMENÁNÍ. Pět dvojek byl můj cíl, byla by to nádhera. A teď? Propadám ze všech technických předmětů a v jazycích se držím jenom tak tak. A jaký to má dopad na moje sebvědomí? Řekněme, že poněkud drtivý.
Jsem v hajzlu.

7. Jste druhej den ve škole bez make-upu
Jsem prostě ta utahaná, že nemám sílu si každý ráno dodělávat obličej. Vypadám jak Moravský pole po bitvě a nejlepší na tom je, že je mi to úplně jedno.

Stává se ze mě apatická mrtvola. Totální citový rozklad. Totální fyzický rozklad. Potvrzení od doktorky, že nesmím do konce roku svičit, což se rovná nekvalifikaci,. Takže reparát? Bezva. A do toho si půjdeme hrá na inteligenty a půjdeme na druhý kolo přijímaček na lyceum! Dyť my to přece zvládnem! Jo, jasně.

Jdu si pustit Bídníky.
Potřebuju štěňátko s mašličkou.

Jsem citron!

25. března 2011 v 21:32 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Neberte to jako projev egoismu, ale já prostě nejsem stavu vymyslet nadpis. Tak.
Dnešní den probíhal ve znamení totální depky, respektive se na to chystal, ale infoška to zlomila. Až do čtvrté hodiny jsme já i Swee byly totálně vyfluslé bytosti, flegmaticky si uvědomující svoji nevědomost v oblastech češtiny, matematiky a celkově všeho. Čeština moje milovaná dopadla na mě naprosto katastrofálním způsobem, ale já se prostě nedokážu naučit dvacet stran historie s milionem jmen a literárních děl, k čemuž je třeba připočítat i fakt, že musíme vědět, která kronika byla napsaná latinsky a která staročesky, co byl spis právnický a co byla satira.
Miluju tuhle látku, je to zajímavý, baví mě to, ale. Nejsem robot, i když jsem dneska silně připomínala univerzálního vojáka...akorát nemám tak hubený nohy jako Jean Claude van Damme. Ehm, k věci.
Takže výsledek? Kvízová část absolutní tip, psaná část sedm odpovědí ze třinácti. Error.
Matematika? Pcháchá! No to byl dobrej vtip, ale vůbec jsem se nezasmála. Za pět, ostatně jako vždy, kdy jsme za posledních čtrnáct dní něco psali. Zřejmě propadnu.
Angličtina? Za jedna, haha.

Počítaly jsme hodiny, celej den. Pak jsme počítaly čtvrthodiny a nakonec minuty. V dramaťáku jsme byly jenom aby se neřeklo ( a ono se stejně řekne) a pak hurá pryč. Hurá na rande s Cassií. Hurá zničit svět, muhehe.

Tak tedy dorazíme k Vaňkárně (Galerie Vaněk, kapišto? ), napůl zblitý z nechutnýho smradu v podchodu, v klidu projdeme Interspar...a pak zavolá Rebecca, že jsou obě někde úplně jinde. Takže jdeme zase zpátky, trtáme jak magoři...a jsme tam.
Jestli jste viděli dneska v Brně partičku holčiček ( mocky hodných holčiček, samozřejmě),, která se chovala jako utržená z řetězu a řvala smíchy, pak jsme to byli my.
Nebudu tu psát, co všechno jsme probíraly, bylo toho hodně a jedna o druhé jsme se nedozvěděly prakticky nic, ale že by to někomu vadilo, to se říct nedá.
Vtipné to bylo, když jsme se fotily Cassiiným mobilem u kašny s krokodýlem. Čuměli na nás všichni okolo, protože nám to nešlo, a když už se to konečně povedlo, dozvěděla jsem se, že vypadám jako citron. No není to paráda? Já jsem citron, heč!

Ehm, skvělý a smyslem tohohle článku je, že nemá smysl, takže ho nehledejte, stejně jako u těch lyžařských bund. Prostě jsem dom dorazila o půl sedmé večer s bránicí na sračky. Vsadím se, že nikdo nehádal, že jsme se viděly poprvé v životě. Nesnáším věty, ve kterých je milionkrát za sebou že, jsou slohově neestetické.

Narvala jsem tenhle...rádoby článek do rubriky Výlevy mojí existence, jelikož jsem začínala sebou, končit budu taky sebou a navíc jsem citron.

Postoupila jsem do druhýho - konverzačního - kola výběrovýho řízení na studium v Nimes. Ještě před nedávnem to bylo studium v Nimes nebo v Dijonu, teď mě šoupli k Nimes, což je dál, super. Takže si pojedu pokecat do Prahy s nějakým Frantíkem, což bude velice zajímavý.
A co když se tam dostanu?
Nevim.
Asi skočím z mostu, protože kdybych jenom tak odmítla, matka by to nepřežila.
HUPS.

Nakonec jedna moje oblíbená fotka, stejně děsivá jako všechn ostatní moje fotky, ale přece oblíbená. Matka tenhle výraz nazývá "koncentrákovej".

Ze školního výletu v sekundě. Hihi. Jestli jsem vám právě způsobila duševní újmu, pak vězte, že to byl účel!

OMG? ...WTF?

25. března 2011 v 19:43 | Moi Keiniku Sang |  Prostě...obrázky?
Ten Onur musí bejt chlap. Má srdcí na rozdávání. Má srdce ranní, v tom případě musí mít určitě i večerní. Nebo třeba dopolední, polední a odpolední...
Panebože, lidi.

Post scriptum: Tohle není článek. Jasné? Není. Tohle je čtvrtčlánek. Možná osminčlánek. Ale určitě ne článek.

A pořád hit!

23. března 2011 v 16:43 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence
UPOZORNĚNÍ: To, co si teď pustíte na videu níže umístěném, je silně návyková a všeobecně známá písnička, takže hodláte-li mě v budoucnu osočiti, že si to neustále prozpěvujete, tak si nohou trhněte, jelikož jsem vás varovala.

Tohle je klasika, která vejde do dějin, pokud už tam ovšem nevešla. Osobně miluju toho Voldemorta na konci a dneska jsem to dávala dost najevo.
Voldemort, Voldemort, yeah, Voldy, Voldy, Voldy, Voldemort!
Sakra, spadl mi monitor za stůl...

Kterak jsme mezi lid vyrazily...a lid to málem nepřežil

22. března 2011 v 18:43 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Co se stane, když smícháte dva magory s intelektuální a éterickou bytostí? Celá tramvaj bude zírat jako u vytržení, naprosto neschopna pochopit, o čem se proboha ty holčiny baví.
Já to říkala, že tlačit mě do nějaké olympiády zanechá vážné následky na psychické stránce lidstva a dneska mám grafomanský záchvat, což znamená, že budu mluvit a mluvit a mluvit, ale ne stylem, jakým obvykle mluvím, nýbrž stylem, kterým píšu, za použití (špatného použití) přechodníků, věcí jako "již", "jenž", "kterak" a "pročež" a spousty dalších lahůdek jazyka českého. Jo a ještě s inverzí.
Pokud jsem v takovém stavu, je životu nebezpečné mě pouštět mezi lidi nebo, nedej bože, na nějakou olympiádu. Tak abych se dostala k tomu, co chci říci vám. (VIDÍTE TO???)
Jely jsme čtyři - já v pruhované sukni s tylovou spodničkou a kanadách, Rebecca ve svých obvyklých SS šatičkách, Johanna, jako vždy elegantní a upravená a děvče, které tu budu Tina nazývati, neptejte se proč, nevím to, a které je velice tiché a spořádané, ale mluví-li, pak velice inteligentně.
Cesta tam proběhla v klidu a tichosti, jelikož s námi jela jistá ...paní profesorka. Jeden způsob oficiálně provozované sebevraždy je dělat binec, když s vámi jede tato paní profesorka. Akorát jsme málem vyklopily obsahy svých žaludků, když tramvaj číslo dvě přešla do nadzvukové rychlosti a příležitostně jsme se rozplácávaly o okno v zatáčkách. Zážitek.

NÁSLEDUJÍ DVĚ NEZAJÍMAVÉ HODINY, BĚHEM NICHŽ SE MI MÁLEM UVAŘIL MOZEK A ROZPADLA RUKA I S PROPISKOU. Teda naopak...ne neuvařila se mi ruka s propiskou, ani se mi nerozpadl mozek, chci říct, že..no to je jedno, prostě naprosto nemá cenu zmiňovat se o těhle dvou hodinách jelikož a protože byly yplněné pouze psaním, na čemž, jak jistě uznáte, není zajímavého, zvlášť vezmeme-li v potaz skutečnost, že jsem neměla nejmenší ponětí, co to vlastně píšu.

Zpátky jsme měly jet samy, jely jsme tedy. Oficiálně nás doprovázela nějaká učitelka, leč poté, co jsme k sobě obrátily zraky celé tramvaje, přestala se k nám hlásit. Divná.
Opět jsme cestovaly nadzvukovou tramvají, opět jsme se rozplácávaly o sklo a vedly debaty hodné Sokrata. Bavily jsme se přibližně o:
  • psychosomatických poruchách mladších sourozenců
  • trestu smrti
  • koncentračních táborech
  • snech
  • sexuálním životě rodičů
  • krizi středního věku
  • mohylách
  • lízátkách
  • mihulích
  • uniformách
  • fialovém ohni
Když se s námi Tina a Johanna rozloučily, pokračovaly jsme samy dvě s Rebeccou. Trvala na tom, že mě vezme na oběd. Po dlouhém zvažování sushi jsme se rozhodly jednak, že nebudeme riskovat obrácení mého žaludku naruby něčím, co jsem v životě nejedla a jednak, že je to drahé, tudíž jsme skončily u starých dobrých hranolek z MacDonaldu.
Následovala zmrzlina.
Procházely jsme Intersparem a debatovaly o lyžařských bundách Johna Dee a Niccoly Machiavelliho (John má modrou a Niccolo zelenou...prosím vás, HLAVNĚ V TOM NEHLEDEJTE SMYSL!) a potom jsme se shodly, že si dáme KitKat zmrzlinu.

Já (doluju slevněnou vanilkovou z regálu): ,,Tak a je to. Jo, to bude ona, vypadá to vanilkově."
Blízkosevyskytující zaměstnanec Intersparu: ,,Ono to tak i chutná!"
Já: ,,Fakt?"
Reb: ,,Jak to ví?"
Já: ,,Co, myslíš, ve volným čase žere KitKat zmrzliny!"

Ve Vaňkovce jsme strávily ještě nějakou dobu pozorováním krokodýla v kašně, kritizováním obtloustlých kolemjdoucích bárbín a debatujíce o bohu a hraní na vojáky...to ne.
Jestli nás někdo viděl, musel mít silné nutkání zavolat policii, zoologickou zahradu, pyrotechniky, sanitku, blázinec, státní soud, finanční úřad a ochranku.

A jestli jste tohle dočetli až do konce, smekám svůj oslizlý klobouk přes půl lodi, který nemám, takže buďte kreativní a představujte si ho!

"Ty jsi treska!"

20. března 2011 v 12:35 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Bylo nebylo, v jedné Zemi nezemi žil chlapec jménem Petr Pan. Kdysi to byl normální lidský chlapec, ale nechtělo se mu dospět a tak...hele víte co, já vám na to kašlu. Jděte za Wendy, ať vám tu trapnou pohádku povykládá sama, jo?
Cože?
Kdože prej je ta Wendy?
Ach jo.
Tak jinak.

Bylo nebylo, byla jedna malá holčička Wendy (Rachel Hurd-Wood) měla dva bratry. Narozdíl od dnešní mládeže, která je přesvědčená, že sourozenci jsou zbytečná přítěž a tak dál, je měla ráda a každý večer jim vyprávěla pohádky. O Popelce, o Růžence, určitě i o Sněhurce, ale všechny si upravila tak, že princezny v nich vystupující jsou odvážné amazonky s revolvery a ostrým jazykem, prostě takové, jakou by si Wendy přála být.
Její pohádky však kromě brášku Johna a Michaela poslouchá ještě někdo - létající chlapec Petr Pan. (Jeremy Sumpter). Jednou ztratí u Wendyina okna svůj stín a ten se, hajzlík jeden, schová do šuplíku. V důsledku čehož se tam Petr musí vrátit.
Když se pere se svým stínem, přistihne ho Wendy a tak nějak se dají do řeči. A potom ji Petr přesvědčí, aby s ním odletěla do Země nezemě.
No a dál už to znáte, ne?
V Zemi nezemi je kapitán Hook (Jason Isaacs), ten chce Petra Pana zamordovat, přičemž ohrožuje na životě i Wendy a její bratry, takže je potřeba ho zpacifikovat. To je v podstatě veškerý příběh, stará klasika, která se nemění.

Film je natočený naprosto okouzlujícím způsobem, nikde jsem podobné efekty neviděla. Je to takový barevný, třpytivý a celkově poetický a pohádkový, není tam nic, co by děti vyděsilo, prostě - tomuhle říkám rodinnej film.
Výkony docela stylový, Isaacse budete jako kapitána Hooka milovat. Soundtrack nádherný, pochhopitelně ho nemůžu nikde najít. Pár dobrých hlášek se tam taky najde, viz nadpis.
Jo - a ve slovenštině je to lepší než česky. Ta řeč se k tomu prostě víc hodí.







Všechno screeny. Úžasně fotogenickej film.

Kdo hulí, ten umí...

19. března 2011 v 20:18 | Moi Keiniku Sang
No. Tak jsem si přečetla páýr článků typu "Nekouřím, je to hnus" nebo "Kouřím a (ne)chci přestat" a můj prvotní záměr a úmysl napsat něco na ten způsob, vzal za své. Už to tu začíná smrdět nikotinem, takže bych vám naservírovala radši nějakej ten flastr. Kouření ve filmech.

Jak tak koukám na ten název, je docela stylovej. Ne neviděla jsem to. Tak k věci.
Když se podíváte na nějakej - nejlépe americkej - film, zjistíte, že se tam aspoň jednou vyskytne něco s nikotinem. Například Audrey Hepburnová. Její nejstylovější fotka je přece s cigaretou.

Pochopitelně, někdy se film odehrává době příliš mladě na cigarety. Pak přichází na řadu dýmky. Například- a to je z výchovného hlediska zcela špatně - Krakonoš. Krakonoš měl dýmku přece pořád u sebe, a když se Trautenberk pokusil mu ji vzít, rozmlátil mu Krakonoš truhlu. Když o tom teď tak přemýšlím - Tratenberk měl taky dýmku. No jistě, to byla pointa příběhu - Krakonoš měl nevyhasínající tabák a Trautenberk ho chtěl, pochopitelně. Tak to máme Krakonoše.

Další - no jistě, Davy Jones! Chobotnice s dýmkou, která vám při prvním setkání foukne kouř do xichtu a pak se vás zeptá, jestli se bojíte smrti. Zajímalo by mě, kolik holek už na to nabalil. On sám se zjevně smrti nebojjí. Jinak by nekouřil. A tak blbě se neptal.

No a potom klasika, která se mi nechtěla zmiňovat hned ze začátku - Sherlock Holmes. Viděli jste někdy Holmese bez peleríny? Holmese bez kšiltovky? Holmese bez dýmky? No jistě, že ne. Možná, že si to někteří vyložili stylem "kouření způsobuje těžkou genialitu v oblesti kriminalistiky" a začali hulit jako o život. Ale kouření nezpůsobuje těžkou genialitu v oblasti kriminalistiky. Kouření způsobuje rakovinu plic. Nicméně Holmes udělal na fiktivní postavu dost slušnou kariéru díky svým klasickým atributům, mezi něž dýmka rozhodně patří.

Cigarety ve filmu obvykle neharjí žádnou velkou roli, prostě tam jsou, aby hlavní a vedlejší postavy získaly lidštější charakter. Každý má nějaké mouchy, jak říká pan Hyde (a jak jsem říkala já v minulém článku na téma týdne). Mimochodem, pan Hyde kouří doutníky. A nedopalky žere.

Další doutníkový král je bezpochyby Colombo. To máte jak s Holmesem, jenom má místo peleríny baloňáka místo dýmky nesmrtelný doutník. Ten ale nedopalky nežere, aby bylo jasno.

Viděla jsem film, kterej se jmenoval Momo a ukradený čas nebo tak nějak. Ten film byl děsně divnej. Hlavní záporáci byli chlápci v oblecích, kteří chtěli šlohnout ten čas a naživu (ach ta ironie) je drží doutníky smotané z okvětních lístků nějaké divné kytky. Doutník dojde a chlap pojde. U lidí to funguje lehce naopak.

Samozřejmě tohle není zdaleka všechno. V Četě traky všichni fetovali a kouřili, se seržou Eliasem v čele. V Univerzálním vojákovi byla zse reportérka, která se bez cigarety prostě nehnula. Je toho spousta. Bridget Jonesová taky kouří ( a nemá nic společného s Davym Jonesem). Její představitelka Renée Zellwegerová ale odmítala kouřit normální cigarety a dávala si do nich zvláštní bylinkovou směs.

Na závěr tohohle nanicovatýho nesmyslu, vytvořených čistě z nudy, přidávám scénu z mýho milovanýho filmu Piráti na vlnách:
Quentin: ,,Takže - vyloučení ze školy?"
Carl: ,,Jo."
Quentin: ,,A za co?"
Carl: ,, No, myslím, že kouření bylo to hlavní."
Quentin: ,,Drogy nebo cigarety?"
Carl: ,,Obojí."
Quentin: ,,Skvěle, jsem na tě hrdý."

O chvíli později....

Quentin: ,, Ale když se neutopíš, můžem ti aspoň pomoct přestat kouřit a brát drogy, já to zrovna udělal a je mi líp...cigaretu?"
Carl: ,,Ne."
Quentin: ,,Trávu?"

Ne trávu, ne cigaretu. Quentina!

Jo a děti - nekupujte drogy. Staňte se hvězdou a budou vám je dávat zadarmo!

Zbytek kolekce AC/DC

16. března 2011 v 21:10 | Moi Keiniku Sang |  Šatičkoidní výlevy
Bacha na mě, překonávám se. Zatímco děda vedl svoje filozofický řeči, načmárala jsem zbývající dvoje šaty.

Číslo jedna - Rocking all the way.
Tohle bylo jednoduchý, což šaty na tenhle typ hudby většinou jsou Vlastně jsem je vymyslela hned při prvním poslechu a nechala je tak. V jednoduchosti je většinou krása.

Materiál:
  • spousta nějaké tužší kostičkované látky
  • černý tyl na volánky
  • kůže na rukavice a korzet
Jako doplněk se doporučují - fajn, trvám na nich - jakékoliv strašně nespolečenské a nepatřičné boty, glády, kanady, cokoliv na ten způsob. Hlavně nic plesovýho.

Věc číslo dvě - Black in black
Tady jsem se na chvilku lekla, že mi došly nápady, protože bylo jasný, že na tuhle písničku musej být šaty černý. Jenže znova používat kůži se mi nechtělo, už by to vypadalo ohraně. Vlastně jediné, v čem jsem tady měla jasno,¨bylo, že do těhle šatů půjde jen a jen černoška. Černá v černé, kapišto?

Materiál
  • zbytky černých látek, jakýkoliv materiál
  • černá tenká kůže (jako obvykle) na spodní díl šatů

Ano, tohle můj geniální mozek vyprodukoval. Horní polovina bude jednoduše jakýsi nepravidelný patchwork ze všech možných druhů látek. Upřímně lituju toho, kdo to bude šít, ale ten nápad se mi líbí (což se mi stává málokdy). Pro mě za mě, nebráním se pajetkám, korálkům, čemukoliv, hlavně když to bude černý.

Šaty pro Swee

15. března 2011 v 21:37 | Moi Keiniku Sang |  Šatičkoidní výlevy
Swee mě chce zabít, jelikož si objednala šaty na Lollipop Luxury. Na tu písničku je na tomhle blogu odkaz tak přibližně dvou set tisíckrát sedmi setkrát třiašedesátkrát, takže ho sem po...prostě ho sem dávat nebudu.

Materiál:
  • spousta hedvábí s tenkejma proužkama různých barev
  • knoflíky ve tvaru těch klasických spirálovitých lízatek
  • lakovanou řvavě růžovou kůži
  • latexový legíny stejné barvy

Popravdě řečeno, stačilo vymyslet šaty který by seděly někomu bezpohlavnímu, napajcovanýmu a růžovovlasýmu a bylo vymalováno. Star je v tomhle směru naprosto dokonale originální.

Šaty pro Davyho Jonese...teda pro Rebeccu

13. března 2011 v 20:51 | Moi Keiniku Sang |  Šatičkoidní výlevy
Abyste to špatně nepochopili - Rebecca neni Davy Jones. jenom si objednala šaty na skladbu, kterou obě svorně zbožňujeme - varhany Davyho Jonese. Kurnik ale nebyla to žádná bžunda a navíc mi někdo sežral mou černou pastelku, takže kvalita obrázku silně pokulhává, přestože jsem dělala, co se dalo.
Takže - tenhle kus začínám cíinkáním, Davyho ukolébavkou. Na to je potřeba spoustu hladkýho splývavýho materiálu, nerušenýho žádnou dekorací. Na druhou stranu, jakmile skladba vygraduje a Davy začne hrát, je ten hladký materiál zase nepatřičný, protože varhny mají nádherně bohatý zvuk a ta věc je složená taky, aby zněla majestátně. A já sice umím hodně, ale z hladkých splývavých šatů bych udělala majestátní šaty jenom za předpokladu dozdobení, což nechci.
Takže jsem to vyřešila takhle:

Tím sešitím není myšlený Frankenstein, jak moje matka vtipně podotkla, ale Jonesova rozporcovaná osobnost.
Materiál:
  • tmavozelený brokát, manšestr, samet, ten brokát se zlatou výšivkou
  • tenká černá kůže, matná
  • zelené šutry

Vůbec se mi nelíbí, že jsem musela použít kůži, soundtrack je v podstatě klasická hudba a tam kůži ze zásady nepoužívám, ale satén v kombinaci s tím zbytkem vypadal divně. jako noční košile.

O těch šatech na Undertakera vím, Reb. Hodím to do kolekce, kterou možná dokončím ještě v tomhle životě.

Moji radioaktivní jeřábi

13. března 2011 v 20:02 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence

V životě se mi nepovedla složit ani vlaštovka, která by normálně letěla, takže origami jeřáb vůbec nepřipadal v úvahu. Ale pokud jde o Japonsko, tak se i to origami naučím. Nebudu se rozepisovat o tom, jakej je to děs a hrůza, protože to je děs a hrůz, tisíce lidí jsou mrtvý a další tisíce bez domova, myslím, že v tomhle případě to nemá ani cenu popisovat.
Akce "Slož jeřába" je mi mnohem sympatičtější než nějaká charita, ne proto, že bych byla hamoun a bála se pustit peníz, ale proto, že když už ten peníz pustím, většinou vůbec neskončí tam, kde skončit má a já už nikomu k novejm autům a vilám pomáhat nebudu. Takže skládám jeřáby. Už jich mám čtrnáct, různých velikostí a všichni vypadají jako zasažení dávkou radiace z té poškozené japonské elektrárny. Já to s papírem neumím, ale baví mě to, takže mám doma výstavku postižených jeřábů a komu se to nelíbí, ať se na ni nedívá, tak.
Skládejte taky, děcka. Najděte si na youtubku video s návodem, podle něj to jde jedna báseň. Ale když jsem se to naučila i já, tak se to naučí každej, ne? Pak nezapoměňte ohlásit počet složených jeřábů tady, mají tam jeřábočítadlo! Šiřte tenhle odkaz jak jenom to půjde, když už ne pro Japonsko, tak čistě ze zvědavosti, kolik těch jeřábů nakonec vznikne. Vražte si obrázek na blog a buďte spokojení.

Tož pevnou ruku!

Zelenina je v módě? V tom případě jsem out!

13. března 2011 v 16:18 | Moi Keiniku Sang
Každý jsme nějaký, že ano. Každý máme svoje mouchy, jak říká Mr. Hyde (ztvárněný Robbiem Coltranem, který je známý jako Hagrid z HP) na záčatku Van Helsinga. Jsme originály, všichni divní a jedineční. Proto nedokážu chápat ani odsuzovat vegetariánství.
Neodsuzuju ho, protože je to vlastně jakási charita pro zvířata. Přece jenom to má jakýsi miniaturní účinky na celkovou situaci pozemské fauny, která je den ode dne mizernější. Doufám, že se po smrti nereinkarnuju do nějakýho slona nebo velryby (velikostně bych odpovídala), protože ti to, chudáci, mají fakt těžký. Na druhou stranu, všichni vegetariáni musej být parádně nas..štvaní že to jejich snažení přichází vniveč, když si kdejakej bohatej blb loví zvířenu kvůli trofejím, kůžím, zubům a jiným nepodstatným věcem. Prostě pro prachy, živou vodu civilizace.
A nechápu ho proto, že člověk je do přírody všežravec a tahle aktivita je zasahování do potravního řetězce, nemluvě o ničení zdraví utkvělou představou o věcech prospěšných. Nebudu tady do hlavy nikomu hustit do hlavy bláboly o té tuně vitamínů, která je v mase obsažená, protože to už zkoušelo až moc lidí na to, aby to mělo nějaký účinky.
Shrnu základní důvody proč jíst maso.
1. Proč jíst maso ve školní jídelně - já vím, že se většinou jíst nedá, ale považte, kolik toho zbyde těm vypaseným kuchařkám z každé šichty, když polovina studentů předstírá vegetariánství. S ohledem na vaše těžce pracující rodiče, kteří platí sprosté prachy za obědy, jezte maso.
2. Proč jíst maso u tchýně - přes veškerá rizika, že se v jídle nachází jed, obětujte se pro rodinné blaho, zamezte konfliktům a jezte maso. Chcete přece se svým vyvoleným nebo vyvolenou žít šťastně až do smrti a to s nasranou tchýní za zadkem půjde fakt těžko
3. Proč jíst maso v cizině - chcete snad, aby vznikl mezinárodní konflikt jenom proto, že odmítnete pozřít čínskou psí specialitu? No tak, trochu ohleduzplnosti. Vemte si, jak těžký život mají třeba politici. Na všech těch večeřích a rautech se musejí cpát masem všech druhů bez ohledu na svoje vegetariánství nebo nevegetariánství, aby někoho náhodou nenamíchli.
4. Proč jíst maso doma - protože vaše přepracovaná matka je celá bez sebe, že jednou za uherák něco uklohnila, tak jí někazte radost a prostě to vepřo knedlo zelo snězte.

Ovšem pokud se cpete listím jenom proto, že to dělá vaše kámoška , která je naprosto hustá, stylová a všichni ji považují za bohyni, pak nejste vegetariáni, ale pitomci, co si jenom zbytečně oslabují organismus, to se na mě nezlobte. Byla jsem svědkem několika výstupů typu "Hm, co kdybych byl/a vegetarián/ka?" Buď mi to maso nechutná a jíst ho nechci, je mi odporný a tak dále anebo se jenom nudím a chci změnu. V tom případě sáhněte po barvě na vlasy.

Hm a pokud bych měla zmínit svoje zkušenosti s vegetariánstvím - žádné nemám. Jsme z rodu naprostých masožravců, takže představa, že bych se měla živit jenom trávou a zrním je u mě naprosto absurdní. A kdybych se měla obejít bez vajíček, mlíka a takových věcí, pojdu jako chromá koza do dvou dnů. Navíc žiju na vesnici a tam se praktikují tzakové barbarské zvyky jako zabíjačky a tak, tudíž je tam prakticky nemožné nejíst maso.
Na závěr jedna ujetá písnička, ze které jé důležitá jedna sloka:
Zebry a žirafy nemaj co na práci,
honěj se se lvama, maj z toho legraci.
Když je lvi dohoněj, tak je pak sežerou,
oni se nezloběj souhlasej z přírodou...

A jako post scriptum přidám jednu veselou historku,jejímž autorem je můj úžasný dede (dědeček):
Byl na nějaké oslavě, byla to buď svatba a nebo pohřeb, každopádně to bylo na vesnici a společnost se skládala z lidí, kteří se chodí každý týden modlit a celkově jsou to pánbíčkáři. Můj dede miluje legraci a ještě rád si ji z někoho dělá. Tudíž když se na hostině podávalo grilované kuře, dede odmítl se slovy :",,Víte, já teď kuře nemůžu. Já mám zrovna ramadán."
Jenom čekám, kdy si někam přinese motlitební rohožku.

Jdu si udělat steak!

Kosmický dříč a chcíplé sardinky

9. března 2011 v 20:44 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Nazdar lidstvo,
když už se po sto padesáti letech dokopu něco napsat, je to zase jeden z mých emocionálních záchvatů. Sedím u stolu, před chvílí jsem dopila Jacobs Ice cofee, moc dobrá instantní věcička, a vypisuju si slovíčka z přeložených francouzských textů. Ty jsem překládala v rámci přípravy na přijímačky na lyceum do Dijonu nebo do Nimes, který jsou zítra.
Nejsem ve stresu. Vlastně ani nijak netoužím po tom, se na tu školu dostat, líbí se mi tam, kde jsem a nehodlám na tom nic měnit. Ale zkušenosti jsou prima věc, takže proč si nezahrát na vzdělance a nejít si napsat nějaké zkoušky, že ano. Vlastně to dělám kvůli své drahé mamince, která nerví, jakoby o něco šlo. Což je důvod, proč to dělám - ne kvůli sobě, ne kvůli své budoucnosti, ale kvůli topmu, aby mamka mohla jít a říct : ,,Moje holka dělala zkoušky na francouzský lyceum!" Jasně, třeba v Brně tím nikoho neoslní, ale na vesnici, kde si lidi navzájem závidí i nový boty, je to pecka, vážení, velká pecka. A mě a mámu tuze baví dělat ostatním "radost". Víte, vlastně to beru tak trochu jako odplatu za základku. Občas mám chuť tam jít a vysmát se jim do xichtu. Kde jsou oni a kde jsem já a těch pár vyvolených, kteří si taky prošli svým.
Dneska jsem měla doučování navíc a překládala jsem text o plánovaném přistání raketoplánu Discovery. Pak jsem přišla dom a zjistila, že je toho plnej internet. Staroušek Discovery přistál. Nemám nejmenší tušení proč, ale když jsem se tak dívala na tyhle stránky a sledovala přes NASA televizi, jak všichni tu vesmírnou věcičku obskakujou, cítila jsem se šťastná, dokonce dojatá. Pak jsem koukala na video z přistání a říkala si: ,,Taky to sledujete, doktore?" Z čehož vyplývá, že jsem se nadobro zbláznila. Ale co. Hlavně je staroušek Disc na Zemi a vcelku. Vsadím se, že se mu v tom muzeu bude moc líbit.
Druhej text mě nedojal ani trochu. Byl o chcíplých sardinkách, který vyjely někde na pobřeží Kalifornie. Toho je taky všude plno. Docela se jako nějaká chcíplá sardinka cítím. jako chcíplá sardinka, kterou se někdo pokouší oživit a hrozně se diví, že mu to nejde.
Pokud někdo máte chemickomatematickofyzikální tabulky, tak mi je telepaticky pošlete. A můžete k nim přihodit vědeckou kalkulačku. Nemám ani jedno a obojí budu asi zítra potřebovat. Už chápete, proč se rozplývám na raketoplánem a cítím se jako chcíplá sardinka?
Protože za ten měsíc, co jsem strávila doma, jsem ztratila zájem o normální věci. Prostě mě nezajímá, že píšeme písemku z biologie. Takže jsem ji zvrtala...respektive jsem zvrtala je, páč jsme psali dvě zaráz. Nezajímá mě, jak se řeší soustava dvou rovnic, takže z toho budu mít za pět. Prostě je mi to ukradený.
Ze všeho nejvíc si teď přeju dvě věci - abych už měla z krku ty zatracený zkoušky a aby někdo z mých imaginrních kámošů přestal být imaginární a byl tady a živej, když ho sakra potřebuju.
Už jsem se zmínila, že většina mých imaginárních kamarádů není ani tak imaginární, jako spíš dávno mrtvá? Že ne? No tak se zmiňuju teď.
Jdu léčit svou existenční krizi. Chytla jsem ji od Damona.

Odin s váma, Loki se mnou.

P.S.: Pokud jste dočetli až sem, klobouk dolů.

TNT šaty

5. března 2011 v 19:50 | Moi Keiniku Sang |  Šatičkoidní výlevy
Ano, lehce se mi to tady hroutí pod rukama, vůbec nestíhám. Z původních tří návrhů mám hotový jeden, Swee se svýho Lollipopu dočká tak o dalším víkendu, pokud se do té doby nezblázním.
Tak k věci.
Moje nejoblíbenější písnička od AC/DC - TNT. Vymyslet na to šaty bylo dost trapně jednoduchý, stačil ten název. Pokud máte v názvu trhavinu, nemůže jít o elegantní uhlazené šatičky a pokud je to trhavina od AC/DC, tak už vůbec ne.


Materiál:
  • tenká černá kůže
  • jakkoliv barevný (kromě černé) samet na spodní šaty
  • kamínky ve stejné barvě

Líbí se mi ta představa roztrhaných kožených šatů na sametové eleganci. Jde o to, aby si dotyčná osoba uvědomovala, že ty šaty, co má na sobě, jsou tak trochu našrot, ale aby z toho dokázala udělat hit. Odlišit se od klasiky. Nic vám neudělá takový díry, jako ruce. Ta kůže nesmí být uměle, esteticky roztrhaná, prostě musíte nechat dejme tomu bandu koček, aby se o ni poprali a pak to bude mít ten správnej efekt. Což navíc umožňuje absolutní jedinečnost každýho modelu. Když k tomu připočteme variabilitu barev...

Jdu někam vybouchnout!

Další návrhy uvítám, ale prodlužuju si časovej limit, od pondělí se vracím do školy, ha!

Šaty pro Cassii

3. března 2011 v 20:57 | Moi Keiniku Sang |  Šatičkoidní výlevy
Cass si svůj druhý model objednala na skladbu Highway to hell od AC/DC. Tahle skupina mě natolik chytla, že mám rozdělanou celou kolekci a pokud mi bude Odin přát, pozítří bude hotová.


Jak vidíte, vyměnila jsem svoje děsivé statické panenky za panenky o něco pohyblivější, konkrétně tahle má hrozně dlouhý ruce, ale to budu řešit jindy.
AC/DC jakožto skupina tvrdšího ražení přímo vyžadovala kůži, horší bylo přijít na to, s čím tu kůži zkombinovat, aby ty šaty ve finále nevyzněly jako klišé.
Materiál:
  • kůže na svrchní šaty
  • zip po celé délce svrchních šatů
  • a spousta, spousta, spousta zářivě oranžovýho tylu na tu věc vzadu + plus zbytky na dekorum ve výstřihu
Pod pojmem "ta věc vzadu" si představuju něco jako ohromnou volánkovou vlečku, lavní je objem, aby to budilo dojem jakýhosi výžbuchu v konstrastu s těma hladkýma rovnýma šatama.

Swee - na šatech na Lollipop luxury se pracuje (kecá, ještě nezačla! Drž hubu.).

Diagnóza Youtube

3. března 2011 v 16:19 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Chápete to naprosto správně - zamilovala jsem se do Lordů, což je divný, protože kdykoliv jsem předtím slyšela nějakou jejich písničku, prakticky jsem to nevnímala. Fajn, banda týpků, co dělá hard rock či co to je ( v hudebních stylech jsem fakt hodně zběhlá). Nicméně - včera u mě propuklo youtube šílenství - taky se vám to stává? Začínala jsem tímhle, pokračovala tímhle (jo, pochopili jste, začínám se zajímat o zmejkapovaný cvoky...a tu bílou fotku na 2:48 mám hodně ráda!) a skončila u Would you love a monsterman, od čehož jsem se přesunula k Devil is a looser a pak k Hard rock hallelujah (nemám páru, kolik elek a kde se tam píše a fakt se mi to nechce hledat, takže přáípadné reklamace nepřijímám).
Tak to vezmeme popořadě:
Na prvním videu mě fascinuje už jenom ten fakt, že někdo má odvahu oficiálně prohlásit, že Devil is a loser. Taky jsem díky tomuhle klipu přišla na to, že ve velkým množství lordích klipů se vyskytuje nějaká nahrávka, začíná to záběrem na nějakou audiověcičku, která začne hrát, načež se odněkud (například z vyražených dveří) vynoří leader Tomi Putaansuu na svých půlmetrových platformách. A ta posedlá děvčica je taky dobrá.
Hard rock hallelujah je dokonalý. Nesnáším roztleskávačky a nesnáším zombíky, je to natvrdlý a chce to mozek, jelikož samo to už žádnej nemá, pročež je to natvrdlý. Ale nezlobila bych se, kdyby mi někdo dal k dispozici partičku chodících mrtvol a já s ní mohla vymést základku a vůbec všechno, kde se slízají ty fejsbukový barbíny v úzkých džínách a leopardím tričku, a nechat svoje oživlý mrtvolky, aby se nažraly.
Blood red sandman je vlastně strašně legrační. A zase je tam audiověcička - kazeta v předpotopním přehrávači, a taky zombíci - těch mají Lordi všude plno. Jediný, co mě tam sejří, je obočí té brunetky. Je hrozně divně tvarovaný.
A co se Would you love a monsterman? týče, I would love a monsterman, pokud ten monsterman bude takhle zpívat. Zajímalo by mě, jestli ta holčička z klipu, kterej doufám funguje, v noci spala a co se jí zdálo. Už jenom ta její panenka je sama o sobě dost děsivá.

Mimochodem, já vím, že účelem klipů Marylina Mansona je být divný a ujetý, ale když točil tohle, byl zřejmě pěkně sjetej.
Tak sweet dreams.

Post scriptum - některý videa nejedou, takže je vkládám do textu jako odkzay. Sorry za ten chaos, ale bohové mě dneska nemají rádi.