Únor 2011

Šaty pro Rebeccu

28. února 2011 v 10:14 | Moi Keiniku Sang |  Šatičkoidní výlevy
Rebecca si poručila šaty na song Lacrimosa. Je to taková éterická písnička, ale na druhou stranu je hrozně bohatá na tóny, takže šaty na tuhle skladbu musely a nesměly být jednoduché. Zřejmě kvůli Kuroshitsuji mám Lacrimosu spojenou s modrou barvou, proto jsem zvolila modrou i na model. Dopadlo to následujícím způsobem:

Materiál:
  • středně modré tenké hedvábí (potřebuju, aby trochu prosvítalo) s lesklými vlákny na spodní šaty
  • modrobíle vzorované hedvábí na svrchní šaty
  • modré kameny různých velikostí na spony
Sukně je z několika vrstev toho průsvitného modrého hedvábí, každá vrstva je jinak dlouhá, aby vytvářely dojem jakési kaskády.

Té děsivé panenky si nevšímejte prosím vás. Uvítám další návrhy. Jo a Cass - na šatech AC/DC pracuju.

O nesmrtelném schizofrenikovi, jeho otravném bratrovi a holce se zelenou ofinou, část 2.

26. února 2011 v 14:45 | Moi Keiniku Sang
Rachel se sesula podél zdi na zem a rozplakala se. Levá tvář ji ještě pálila od matčiny rány a z nosu tekla krev po ráně otcově. Pohádali se kvůli naprosté hlouposti a poté, co ji dvakrát uhodili, se Rachel zamkla v pokoji a vylezla oknem s taškou plnou oblečení. A pak ji napadlo, že vlastně nemá kam jít. Jenom si byla jistá, že tenhle nový rok bude skutečně nový. Zprvu nebyla nešťastná, jenom cítila hrozný vztek. A taky radost a odhodlání, že se rozhodla splnit svoje první novoroční předsevzetí - začít žít nový život. Otázkou zůstávalo, pod kterým konkrétním mostem. Pak si vzpomněla na Setha.
Jenže on neotvíral. Byla tu jistá pravděpodobnost, že večer s ní vyloženě přetrpěl a celou dobu si vyčítal, že si jí vůbec všiml. Jenom ta myšlenka stačila k tomu, aby jí do očí vhrkly slzy a do srdce pocit, že nikdy nebude mít nikoho, kdo by ji měl rád. Aspoň zatím nikoho takového nepotkala. A to jí bylo osmnáct let.
Takže teď seděla před Sethovým bytem a brečela jako malá holka, v duši prázdno, v srdci ránu. Nový rok jak vyšitý. Nic lepšího ji potkat nemohlo. Na druhou stranu, nikdo ji nenutil, aby utíkala, nicméně vyhlídky na další rok strávený v roli Popelky ji ani v nejmenším nelákal.
"Rachel? Promiň, já měl zrovna...stalo se něco?" Do obličeje ji švihl pramen rudých vlasů.
Osiris měl chuť strčit si prsty do krku. Promiň, Rachel, stalo se něco, Rachel? Fuj. Jestli něco opravdu nesnášel, pak to byl sentimentální Sutech.
Vymotal se z koupelnového závěsu, za nějž ho bratr naprosto nedůstojně strčil a jednoduše zamířil do obýváků. Na prahu se zarazil.
Rachel seděla Sutechovi na klíně a brečela, zatímco on ji konejšivě hladil po vlasech. Romantika jak ze slaďáčku Rosamunde Pilcherové. Sutech se na něj zamračil, když vešel. V tom dlouhém vlnícím se čemsi totiž Osiris nevypadal jako zrovna normální člověk. Jako by v proudu bratrových pocitů narazil právě na tenhle, přejel si bůh podsvětí po těle rukou a najednou měl na sobě elegantní oblek, dokonce i s vázankou. Sutech jenom protočil panenky.
Přestože otravování bylo, je a bude vždy výsadou mladších bratrů, Osiris se nenápadně zdekoval. Při pohledu na ty dva mu totiž došlo, že žádné ničení světa nehrozí, aspoň dokud bude Rachel naživu. V Sutechových očích se totiž usadila taková něha, jakou by od něj nikdy nikdo nečekal. Jakoby se vrátilo jeho lidské já - Seth divnej týpek s červenýma vlasama.

Osiris stál nad vchodem do podsvětí a nepřítomně pozoroval opožděné novoroční ohňostroje na blednoucí obloze. Zase další rok. Pro někoho, kdo byl tak starý jako bůh podsvětí, to byl skoro jenom den. Ale ani tohle ráno se ted nemělo změnit. Bohové měli zůstat zapomenutí. Osiris se zamračil. Už ho to nebavilo, trávit každý Nový rok ve společnosti Anubise a spousty duší. Stejně jako Svátek tří králů, Velikonoce, Vánoce a Silvestra. Co by na tom měl slavit? Jsou to povětšinou svátky nějakého chlápka, který jim, pohanským bohům, vyfoukl vládu nad světem. Bůh věnoval pohrdavý pohled další salvě barevných jisker a seběhl schody do podsvětí. Země se za ním zavřela, ale ještě předtím byl zdola slyšet Osiridův hlas.
"Zdá se, že všechno je v pořádku, Veliký."

Sutech se soustředil na svou náklonnost k Rachel, dokud bratrův signál nezmizel z povrchu Země. Rachel se mezitím uklidnila a sklouzla z jeho klína na pohovku, kde si přitáhla kolena až k hrudi a velkýma zelenýma očima přejížděla po bytě.
"Jsi tu už dlouho?"
"Každý rok někde jinde. Už mi začínají docházet místa, takže se budu muset spokojit s něčím míň okázalým, než je Detroit. S nějakou dírou ve střední Evropě."
Rachel vyprskla: "Detroit a okázalý, jo? Je to možná větší město, ale jsou přece místa daleko velkolepější, než Detroit. Vem si třeba..."
"Paříž? Tam jsem byl tak milionkrát."
"A co..."
"Řím? Nuda."
" Má cenu ptát se tě na Londýn?"
"Nemá, je tam zima."
Rachel se zasmála: "Takže tys byl všude, říkáš. Hodilo by se ti něco jako třeba Menofer, když byl egyptským hlavním městem, že?"
Seth se na ni naprosto vážně podíval: "Tam jsem byl taky, Rachel."
Scene girl jenom zamrkala.
Seth vstal a přešel k oknu. Bylo čím dál větší světlo. Ra se za chvíli vyhoupne nad obzor na své veleslavné lodi a Seth bude zase pod dohledem. Když teď o tom tak uvažoval, vlastně měl klid akorát na spaní, kdykoliv jindy ho neustále někdo pozoroval.
Na parapetu ležel nedbale počmáraný papír. Novoroční předsevzetí. Až do natolik krizového bodu dospěla Sethova nuda. Bod číslo jedna zněl: "Budu mluvit pravdu." Seth se spokojeně zašklebil.
"Víš, Rachel, zásadní problém spočívá v mým věku. Kolik bys tak řekla, že je mi let?"
Dívka pokrčila hubenými rameny: "Tipla bych tě tak na pětadvacet, možná třicet."
"Narodil jsem se přesně před 11 379 lety. Proto jsem byl v Menoferu, hlavním městě Egypta. Proto už jsem viděl prakticky každou zatracenou díru na Zemi. A proto už se tady nudím."
Rachel chvilku mlčenlivě zírala do nikam a pak upřímně pronesla: "To nechápu."
Seth, no, spíš už zase Sutech, se otočil: "Podívej se na mě, Rachel. Pořádně."
Rachel se podívala. A nestačila se divit. Najednou to viděla všechno - tradiční černé linky kolem jasně rudých očí, dlouhé vlasy, spletené do tisíců miniaturních copánků a stažené dozadu již známými sponami, spoustu menších i větších jizev, krvavě rudé a ostře řezané rty. A to nebylo zdaleka všechno. Ten tam byl rolák a džíny. Přímo před Rachelinýma očima se obyčejné lidské oblečení změnilo v něco na způsob staroegyptské suknice, přepásané širokým zlatým pásem.
Sutech naklonil hlavu na jednu stranu, na druhou, krční obratle zapraskaly a bohu se po tváři rozlil úsměv jako z hororu: "Tohle je tak dobrý pocit. Ani nevím, jak se mi to povedlo."
Rachel se vmáčkla hlouběji do pohovky.
Sutech obratil ruce dlaněmi vzhůru na znamení míru: "Klid. Ještě není ta správná chvíle, aby ses mě bála."
Pak jeho hlas zhrubl a zněl, jakoby se propadl až pod hranici basu: "Ta přichází až teď."

Osiris posunul pěšáka na H5. Stejně neměl nejmenší šanci vyhrát. Anubis ho vždycky porazil. Možná to bylo tím, že rčení "jak na Nový rok, tak po celý rok" zaručeně funguje a oni hráli šachy každého prvního ledna. Byla to tradice, kterou ani jeden z bohů nehodlal porušovat.
Pokud zrovna nehráli šachy, věnovali se lodím, piškvorkám (v těch ale většinou vyhrával Osiris) nebo slovnímu fotbalu, což byla pro dva nesmrtelné a prakticky vševědoucí tvory téměř nekonečná hra.
Bůh se šakalí hlavou smetl protihráčovu figurku z plochy: "A zase jsem vyhrál."
"Jak překvapující," ušklíbl se Osiris a vstal za účelem opuštění místnosti, v níž bezúčelně trávil už několik století. Jenže se vzápětí dostavil účel.
Obrovské dvoukřídlé dveře, které před porotu egyptského posledního soudu vedly, se s příšerným skřípáním dlouho nepoužívaných pantů otevřely a v nich se zjevila malá postavička. Udělala několik vrávoravých kroků doprostřed sálu a zastavila se. Osiris vytřeštil oči.
Byla to Rachel.
Anubis zmateně těkal psíma očima mezi dívkou a dokonale šokovaným bohem. Osiris si přitiskl ruku na hruď, jakoby se bál, že jeho nesmrtelné srdce samým úlekem vyskočí ven a uteče. Tahle holka se ještě před chvílí vyplakávala na rameni jeho bratra. A teď je tady v podsvětí, první po spoustě stovek let. Což může znamenat jednu jedinou věc a totiž, že je Rachel jaksi mrtvá.
Udělala ještě dva kroky. Byla bosá, z džínů a trička jí zbyly sotva cáry.
"Vy jste Osiris?" zeptala se ospalým, mrtvým hlasem. Podsvětní bůh jenom přikývl, pořád ještě tak nějak neschopný strávit fakt, že se v Sutechovi šeredně spletl.
"Mám vám něco vyřídit. Od vašeho bratra," pokračovala Rachel tím zfetovaným hlasem, ze kterého se i samotnému Anubovi ježila srst. Pak si začala strhávat z těla zbytky trička, až nakonec stála před Osiridem do půl těla nahá. I přes vážnost situace musel Osiris ocenit její tělesné půvaby a možná by i ocenil, kdyby se neotočila.
A tam, na zádech, vyryté zvířecími drápy v bílé kůži, stálo: "Šťastný Nový rok!"

"Hlásí se vám Natalie Porterová z Detroit Diary. Dnes ráno byla v opuštěném bytě na předměstí nalezena mrtvá osmnáctiletá dívka. Tělo bylo dokonale mumifikováno. Po odstranění obvazů se koronerovi podařilo dívku identifikovat jako Rachel Salimanovou. Pravděpodobně utekla z domova. Její rodina o ni neprojevila nejmenší zájem a její smrt nikoho z nich nijak nezasáhla. Z výpovědi očitých svědků je patrné, že se na novoroční oslavě Rachel seznámila s podivným rudovlasým mužem, který v onom bytě bydlel celý rok. Nikdo ze sousedů ho nikdy neviděl a nikde nejsou žádné jeho záznamy, neexistuje rodný list, průkaz občanství ani nic takového. Je nad slunce jasné, že vrahem byl on. Otázkou zůstává, jak se mu podařilo provést dokonalou mumifikacei bez dostupného materiálu. A taky samozřejmě kde je teď. Až budeme mít více informací, pochopitelně vám dáme vědět. Zatím však platí stav zvýšené opatrnosti.
To je ode mě zatím vše. Natalie Porterová, Detroit Diary."
"Dobrý večer, hlásí se vám Thomas Lake z American Voice a rozhodně nepřináším dobré zprávy. V mnoha přímořských oblastech dnes došlo k nevysvětlitelným událostem. Vlny se zvedají do ohromných výšek, zaplavují pevninu a ničí vesnice. Zdá se, že se voda úplně zbláznila. Očití svědci říkají, že viděli podivného člověka ve starověkých šatech s rudými vlasy a vypadalo to, jakoby vodě poroučel. To je z technického hlediska samozřejmě nesmysl, nicméně tsunami, zvedající se z naprosto klidného moře, bez jakékoliv seismologické aktivity taky není tak úplně normální. Na všechna postižená místa už vyrazili naši reportéři a celý svět se snaží pomoci. Vypadá to na velmi nevyzpytatelnou situaci.
Zatím se mějte fajn! Thomas Lake, American Voice."
"Dobrý večer. U mikrofonu je Lilian, vaše oblíbená moderátorka. Jsme právě v severní Africe, jak jistě víte, abychom sledovali odkrývání jisté starobylé památky. Ale co teď se tady děje, to je něco neuvěřitelného, vážení! Škoda, že tu nejste se mnou, je to pohled pro bohy. Přímo proti našemu štábu jsou dva obří, opravdu obří, nic většího jsem v životě neviděla, musí to být zřetelné snad i z vesmíru..ehm, kde jsem to skončila? Aha, obří, ano, dva obří písečné sloupy, vypadá to, že snad tančí, je to fantastické, ale...ale obávám se, že míří přímo k nám! Omluvte mě, musím běžet! Všechny vás miluju, vaše Lily!"

Mimochodem, o Lilian už nikdy nikdo neslyšel.

Šaty pro Cassii a pro Camelii

25. února 2011 v 19:29 | Moi Keiniku Sang |  Šatičkoidní výlevy
Zakázky se objevily dvě zaráz - Cassie a Camelia, obě najdete v mých oblábených stránkách.
Cassie chtěla šaty na tohle. Skladba je to dost jednotvárná, takže vymyslet něco pořádného mě stálo půl baterie Hely, ale přece jen jsem něco vyprodukovala.
Materiál:
  • bílý staén na sukni a rukávy
  • černá krjka na živůtek a tu věc na sukni (nemohla jsem si to odpustit, to ten dokonale pravidelnej rytmus)
  • černé perly (hahaha) na lemy
Celkově jsem se snažila, aby to působilo trochu středověkým popelkoidním dojmem. Takový šaty se berou na první ples.
Camelia chtěla šaty na tohle. Tady jsem naopak měla dost jasnou představu už od začátku, teda, pokud jde na takovouhle písničku navrhnout společenský šaty...
Tohle je de facto přesný opak Cassiina modelu - Cassiiny šaty jsou klasika, vyloženě do společnosti, nicméně tady je potřeba trochu odvahy.
Materiál:
  • bílá džínovina
  • žlutý satén
  • na žlutém saténu, což je jakýsi pruh všitý do zbylých šatů, hodně bohatý florální motiv, červené květy
  • na vyznačených místech - sklady a dekolt - v bílé džínovině červené štepování
Takže tak.
Pište další nápady, ať mám inspiraci. Ještě týden se budu nudit doma.

Kolekce Phantom of the opera

25. února 2011 v 18:59 | Moi Keiniku Sang |  Šatičkoidní výlevy
Tím slovem kolekce bych si nebyla tak jistá, jsou to všehovšudy tři obrázky, narychlo načmáraný na moje nemožně statický a prkenný panenky s rukama bárbínek...
První výtvor je ispirovaný songem Masquerade. Celá ta scéna je taková barevná, strašně přeplácaná, když to vezmete kolem a kolem, takže šaty jsou taky takový.
Materiál:
  • rukávy - modro a červenobíle kostkovaný samet (hahaha), bambulky z černýho plyše
  • živůtek - černý satén a peří
  • sukně - lahvově zalaný vypalovaný samet (obvykle se z něj dělají potahy na křesla) a zlatá krajka
  • punčochy - žlutočerně pruhovaný nylon, bílé bambulky
Účelem hry je naplácat co nejvíc barev a materiálů na sebe, což se mi uspokojivě daří. Toho paraplete ve vlasech si nevšímejte.

Věc číslo dvě - Prima Donna. Tady jsem nevycházela ze scény, nýbrž z textu, který zcela očividně patří nějaké vyjímečné a naprosto jedinečné ženě se zlatem v hrdle. A protože si lze jenom těžko představit operní pěvkyni jako hubenou chudinku, jsou tyhle šatičky určené pro dámy s více ikskama před elkem.
Materiál:
  • bílá kožešinka na límec a lemy
  • spousta třpytivých kamínků, nejlíp mého oblíbeného štrasu
  • a spousta stříbrného saténu
Hlavní myšlenkou tohohle modelu je množství. Té látky musí být moc, hrozně moc, ta sukně musí být naprosto maximálně zvonová. Velké dámě patří velká pompa. Tyčky si tady fakt neškrtnou.
A zatím poslední věc, inspirovaná písní Music of the night.
Jediné, o čem jsem tady měla ze začátku zcela jasno byl materiál, první tóny kloužou, musel to být satén. A vyvrcholení muselo přijít až na vrcholu.
Materiál:
  • černý satén na celé šaty
  • něco poloprůsvitného a lehkého na závoje
  • štras na závoje a na límec
Šaty jsou vcelku i s rukavičkami, což je dost nepraktické, ale já neříkám, že jsem praktická. Tahleta čmáranice ani v nejmenším nesplňuje moje představy, nepovedlo se to nakreslit ani trochu, časem to nahradím povedenější verzí. Tohle může nosit jenom vysoká a štíhlá osoba, na každé jiné postavě podstata šatů úplně zaniká.
No, takže tak.

Odmala jsem chtěla být....

24. února 2011 v 20:14 | Moi Keiniku Sang |  Šatičkoidní výlevy
...pohřebákem, jasně, to už víme. To jsem měla vždycky jako sichrovku. Ale doopravdy jsem chtěla být módní návrhářkou, stejně jako miliony dalších holčiček, co chodily do školky. Rozdíl byl v tom, že dotyčné dívenky to za chvilku přestalo bavit a chtěly být zase něčím jiným (většinou Xenou nebo Princeznou Mononoke), kdežto mě to drželo pořád a ještě pořád mě to drží, ačkoliv to teď trochu zatlačil do pozadí můj zvýšený zájem o dějepis.
Vymýšlím při hudbě. Ano, zjistila jsem, že můj tvůrčí duch je naprosto závislej na hudbě.
Při prvních tónech obvykle rozeznám materiál a tvar. Barva je jasná z žánru. Podle toho jak skladba nebo písnička pokračuje, vymyslím vzor, zdobení a takový ty blbiny okolo, rozhodnu se, jestli to bude štras nebo pravý diamanty (většinou skončím u štrasu, je mi sympatičtější) a podle závěru domyslím tzv. přední plán, jak celkově by ty šaty měly vyznít, jestli by to měla bejt samá pompa a crescendo dojmů, nebo jenom blahosklonná elegance, případně víla.
Písničku, podle které kreslím, si pouštím pořád dokola, což má většinou z následek naprostou nesnášenlivost dotyčného songu po dobu následujících několika týdnů.
Takže jste podrobně seznámeni s kariérou módní návrhářky, která si neumí ani přišít knoflík. Můžu sem tedy s klidem chrlit svoje rádoby návrhy, přičemž vždycky odkážu na písničku, se kterou jsem pracovala. Pokud byste chtěli udělat šaty na váš oblíbenej song, samozřejmě směle pište do komentářů.

Jak se mají věci a jak se mám já

22. února 2011 v 19:29 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Nazdar lidstvo.
Já se mám mizerně, tím se nemíním zaobírat, nicméně věci se mají fakt zajímavě. Učinila jsem během svýho měsíčního lelkování doma několik poznatků, který vejdou do historie. Koneckonců, pokud může bejt tak závažná věc jako gravitace objevena pomocí jabka, proč by nemohly být činěny závažné objevy při ležení v pelechu?

  • Jabka jsou nejlepší.
  • Fanfiction mi fakt nejde.
  • Bratr trpí utkvělou představou, že ho chtějí sežrat jeho autíčka.
  • Jsem největší štěnice na světě.
  • Nestrkejte faraony pod postel - nebaví je to tam.
  • Otcové jsou shopaholici.
  • Čínský polívky jsou hnus.
  • Mám alergii na vlastní postel.
  • Ve škole mě mají rádi. A neví o tom.
  • Červená knihovna je nejlepší cesta ke zblbnutí.
  • Jsem básník. Nekecám.
  • Náš záchod má paradentózu.
  • Těším se na tahání stehů.
  • Světová spotřeba elektřiny je úměrně závislá době mytí oken u nás doma.
  • Smeták by se měl zakázat - je to silně návyková droga.
  • Matky způsobují akné.
  • Absolutně netuším, o čemhle tenhle článek je.
  • Už vím - o hovně.




O nesmrtelném schizofrenikovi, jeho otravném bratrovi a holce se zelenou ofinou, část 1.

22. února 2011 v 17:26 | Moi Keiniku Sang
Za ohlušujícího rámusu se po obloze rozstříkla sprška jisker, změnila barvu z červené na zelenou a zmizela. Za chvíli další. A ještě jedna. Pak začaly na nedalekém kostele odbíjet hodiny půlnoc a venku se ozvalo povykování a ječení lidí, kteří se sešli na náměstí. Rozeznat se dala pouze slova "štěstí", "zdraví" a "nový rok". Zbytek byla jakási nesourodá směsice, způsobená zčásti lehkou společenskou únavou a zčásti tím, že se přeřvávali jeden přes druhého. Bylo tam celé předměstí...vlastně skoro celé. Jeden chyběl.
A právě ten jeden se teď zprudka posadil na pohovce, vzteklý až k nepříčetnosti. Tahle trapná lidská zábava ho přiváděla k šílenství už několik tisíc let a za posledních pár století se to rapidně zhoršilo. Kamkoliv se hnul, tam se slavil nový rok. A nikdo mu nedokázal vysvětlit, co je na faktu, že lidstvo je zase o krok blíž ke zkáze, tak úžasného. Všichni se navzájem nenávidí, vrážejí si kudly do zad a pak jdou, cinkají skleničkami a poplácávají se po zádech, jako by se zbožňovali. Přitom moc dobře ví, co si o nich ten druhý myslí. Stejně tak ví, že jakmile skončí oslavy, sousedské vztahy zchládnou na klasický bod vzájemné nevraživosti a všechno bude jako dřív.
Ležel na pohovce tak, jak přišel z celodenního bezcílného potulování se po městě - v černých džínách a tmavě zeleném roláku, nohy v kovbojských botách z černé kůže vyhozené na područce. Další báječný den, v pořadí už asi tak triliontý, strávený ubíjející nudou. Ten vztek vlastně představoval příjemné rozptýlení. Už dlouho tak silnou zlost necítil, byla příjemně osvěžující, asi jako studené mléko v létě.
Začal si pohvizdovat a zamířil do koupelny. Opláchne si obličej a půjde se připojit k té jejich novoroční zábavě. Usmál se na sebe do zrcadla a odrazem na chvíli probleskla jeho zvířecí podoba. Její úsměv vypadal s těmi lesknoucími se tesáky o poznání vražedněji. To ho rozesmálo ještě víc. Ozvěna něčeho na půl cesty mezi smíchem a vytím se nesla temným bytem a kdyby ti lidé venku poslouchali, slyšeli by ji. Jenže oni ji neslyšeli.
Rachel se začínala cítit lehce přiopilá. Pila čtvrtou skleničku drahého šampaňského a netušila, proč to dělá, poněvadž jí ani trochu nechutnalo. Možná to bylo tím, že tu byla sama. De facto se tu vyskytovali její rodiče a mladší sestra, nicméně ten výskyt byl lokalizován někde hodně daleko. A Rachel už se začínala nudit. Neměla by být rodina spolu aspoň na Nový rok?
Odlepila se od zídky, o niž se opírala a okamžitě lehce zavrávorala, načež samozřejmě narazila do nejblíže stojícího. Který ji k jejímu upřímnému údivu zachytil a postavil na nohy.
"Omlouvám se. Zřejmě jsem to nějak to...tento...přepískla," vykoktala Rachel a zvrátila hlavu, aby viděla dotyčnému do tváře.
"To nic. Nejste sama, kdo to tento přepískl," opáčil. Z jeho dechu nečišela jediná promile dechu, pohled měl jasný, stál rovně. A Rachel ho nikdy předtím neviděla, tím si byla stoprocentně jistá.
Muž, co ji zachytil, byl vysoký, měl široká ramena a ostře řezanou tvář. Svým způsobem byl velice hezký, skoro až krásný, ale taky ve všech ohledech divný. Už jenom ty jeho oči. Rachel si nemohla pomoct, připadaly jí rudé. Nakonec usoudila, že to bude nějaký odstín hnědé. Což ovšem nemohla usoudit o vlasech. Muži se po zádech vlnila hříva v nádherném odstínu temně vínové, na bocích sepnutá dvěma staře vypadajícími sponami. Rachel se usilovně snažila udržet svoje oči v důlcích.
"Jsi tu sama?" začal rozhovor muž a zcela přirozeně přešel na tykání.
"Ééé..jo. Vlastně jo. Jmenuju se Rachel," natáhla k němu ruku. Stiskl ji a při té příležitosti í věnoval zběžný pohled. Normální lidská holka, ani ošklivá, ani hezká, prostě normální lidská holka. Holka se střapatým scene sestřihem, řvavě zelenou ofinou a černým přelivem na zbytku hlavy, holka s podivuhodně zelenýma očima, holka, která se na něj usmívala, jako by se nechumelilo a z jejího hlasu cítil (i přes alkoholové opojení) upřímnost. Její ruka byla slaboučká jako ruka nemluvněte a do černého srdce rudovlasého muže to vlilo svým způsobem neopodstatněnou potřebu ji chránit.
" Já jsem Seth."

Do svého podkrovního bytu se vrátil podivně rozpolcený. Byl s Rachel celý večer, dokonce se s ní i párkrát zasmál, což bylo u něj velice neobvyklé. Ale jeho zvířecí část řvala a řvala. Nelíbilo se jí to. Na tohle nebyla zvyklá.
Shodil ze sebe šaty a oba kohoutky s vodu roztočil naplno. Oceán to nebyl, ale i tak ho její přítomnost uklidňovala. Byla jeho a nikdo mu ji nemohl vzít.
Po pažích se mu rozběhla černá linie, stáčela se, rozbíhala do několika směrů, tvořila tetování. Na zádech mu vystoupla dlouhá jizva, doprovázená lehkým bodnutím - památka na boj s jeho synovcem Horem, Sethův největší debakl. Nejenže prohrál, ale navíc i ztratil většinu své moci a byl vyhoštěn na Zemi. Jenže teď byl Nový rok. Je nejvyší čas dát si novoroční předsevzetí.
Po sprše už se na něj ze zrcadla nedíval Seth, ten za řeč ani nestojící zbytek původní bytosti, ale Sutech.

Rachel na něj nemohla přestat myslet. Ani když se a rodiči, kteří byli snad ještě víc podnapilí než ona vracela domů a čelila útoku otázek typu " Jak ses bavila?". Na to měla Rachel jenom jednu odpověď: " Jak myslíte, že jsem se bavila, sakra, když se moji rodiče celej večer ožírali se sousedama?!"
Načež práskla dveřmi svého pokoje a už se neukázala. Ignorace ze strany příbuzenstva už měla tak akorát dost. Uvelebila se na parapetu a zírala na vylidňující se ulici. Proč se Seth seznámil právě s ní? Mohl jí vynadat, že do něj vrazila a jít sbalit nějakou sexy a blond kočku v upnutých růžových šatičkách. Ale on zůstal s ní. Rachel se usmála. Už zase přemýšlí nad věcmi tak triviálními, že to ani nestojí za řeč. Ať už je to kdokoliv, nevylezl z bytu celý rok, protože ho nikdo neznal, nikdo nezdravil. Proč by se mělo něco měnit právě teď? Protože potkal Rachel? Hahaha.
Scene girl se zelenou ofinou slezla z parapetu a šla prokázat dobrou vůli sepsáním seznamu novoročních předsevzetí.

Daleko za městem, mimo veškerou komunikaci a civilizaci se mezitím dělo něco divného a nepatřičného. Konkrétně se tam otvírala země a rostly z ní schody. Prostě jen tak, jako by se krajinný ráz rozhodl, že se taky změní, když už je ten Nový rok. Z nitra se linula jemná namodralá záře a rozlézala se po okolí jako mlha.
Klidně a pomalu vystoupil na zemský povrch mladý muž snědé pleti, s černými vlasy a tmavýma zářivýma očima. Na sobě měl splývavé roucho staroegyptských veleknězů, zdobené karneoly a tyrkysem. Po těle se mu táhlo několik jizev a stopy po spoustě stehů. Mračil se směrem k městu a nad hlavou se mu srocovaly temné mraky, ohlašující sněhovou bouři.
"Co cítíš?" zazněl hlas odevšad a odnikud.
"Je nerozhodný. Zažil něco, co neočekával, co ho překvapilo a teď mu to kazí plány."
"Měl plány?"
"Asi před minutou si je vytvořil."
"Co chce?"
"Toť otázka."
"Jsi jeho bratr. Měl bys cítit vše, co cítí on."
"On neví, co chce. Jeho pocity jsou...zmatené, zjitřené."
"V noci jsem nevidoucí. Chceš-li mi pomoct, soustřeď se."
"Odpusť, Veliký. Ale to, co z něj cítím, se mi zdá příliš podivné. Obávám se, že našel způsob, jak obejít moje spojení s ním."
"Řekni mi, co cítíš."
"Náklonnost."
Hlas odevšad a odnikud se odmlčel. Když po chvíli promluvil, zněl nespokojeně: "Najdi ho Osiride."
Tmavovlasý muž se lehce uklonil a promluvil do namodralé záře pod ním: "Postarej se o mrtvé, Anube."
Z podsvětí se ozvalo souhlasné zavytí...
Seth, teď už vlastně Sutech nečinně stál u okna a s úsměvem se díval na tu legrační modrou záři kdesi za obzorem. Bratrova snaha o nenápadnost ho vždycky neskutečně pobavila. Vzal z parapetu skleničku šampaňského a pokynul do šera za ním: "Šťastný nový rok, Osiride."
"Děkuji ti."
Osiris vystoupil ze stínů a s rukama založenýma na hrudi se zadíval na bratra: "Předpokládám, že mi nechceš nic říct?"
"To předpokládáš správně. Co chceš? Proč jsi tady? Potřebuju snad chůvu? Bodyguarda? Podnájemníka?!" Sutechův hlas zněl spíš ublíženě než naštvaně. On byl starší. To on měl mít navrch. Nesnesl, když ho mladší bratr kontroloval.
"Výkyv v tvých emocích," opáčil prostě Osiris a usrkl ze své sklenky, která na něj čekala na konferenčním stolku. Okamžitě ale vyprskl.
"To je hnus!"
"Jo, to je," souhlasil Sutech, "proto to taky nepiju. Výkyv v emocích, říkáš? Tak leda ve tvých, bráško. Moje emoce se dávno odstěhovaly na jinou planetu a to všechno díky tobě a Raovi a vůbec všem!"
"Toužíš snad po dobách, kdy jsi vztekem vyvolával písečné bouře?" podivil se Osiris a naprosto samozřejmě se usadil v nejbližším křesle.
Sutech u okna rozmáčkl skleničku jako vajíčko. "Samozřejmě!" vybuchl. "Možná ti to uniklo, ale tehdy jsem byl bohem! Měl jsem moc nad pouštěmi a oceánem, nic víc, ale ani nic míň! To lidi, to lidi ze mě udělali zlo, donutili mě k tomu, abych byl krutý, abych zabíjel, abych děsil! A co je ze mě teď? Divnej týpek s červenýma vlasama."
Rozevřel dlaň a Osiridovi se naskytl pohled na střípky zaražené v dlani a rozevírající se řezné ranky. Z jedné se vyřinula nesmělá kapička krve.
"Vidíš to?! Tohle by se mi dřív stát nemohlo."
Osiris povytáhl obočí: "Promiň, ale tys mě zabil. Zabil, rozsekal a rozházel po celým Egyptě. A jenom díky tobě jsem...no, však víš."
Sutech se škodolibě zašklebil: "V podstatě vykastrovanej."
Osiris zrudl: "Idiote!"
Rudovlasý bůh se rozesmál. Jedna z mála lidských radostí - slang a nadávky. Osiridova mluva se velmi rychle změnila, že?
Sutechův smích přerušil zvuk, který tu on sám nikdy předtím neslyšel a tudíž ho ani neočekával - domovní zvonek. Osiridovi oči se zůžily a jeho bratr těmi svými radši rychle uhnul.
"Kdo je to, Sethe?" zeptal se Osiris ve stejné chvíli, kdy se zpoza dveří ozval dívčí hlas: "Jsi doma, Sethe? To jsem já, Rachel."
Sutech se překvapeně otočil. Na Rachel úplně zapomněl, koneckonců, byla opilá, když se potkali. Měl by dělat, že tu není, jenže Rachelin hlas zněl tak nějak divně, jako by brečela. Znovu zazvonila.
"Výkyv v emocích přišel, že?" poznamenal uštěpačně Osiris.
"Nehroť to, laskavě. Potkali jsme se na novoročním ohňostroji a ona byla slušně napitá."
"Tys šel mezi lidi? Umíš překvapit, jen co je pravda. Kam si myslíš, že teď jdeš?"
"Otevřít. Ona brečí nebo dělá jinou u žen obvyklou věc. Nemůžu ji nechat stát na chodbě. A ty se někam ukliď, buď od té dobroty, ó veliký Osiride."
Sutechovu paži sevřely bratrovy prsty: "Nejdeš nikam. Díval ses na sebe do zrcadla? Jestli už je střízlívá, tak..."
Z chodby se ozval zvuk ne nepodobný vzlyku.


Jariabka, Jariabka...

20. února 2011 v 18:09 | Moi Keiniku Sang |  Po přízni řízni...
To jsme takhle jeli z prvního převazu, mámu jsme vysadili kdesi v Brně a pak už jsem jela s tátou sama. Tati byl ve vyjímečně sdílné náladě a vyprávěl mi historky z vojny, což jsem měla strašně ráda i jako malá a dodnes mám.
Tentokrát se vytasil s historkou o Jariabkovi, což byl Slovák, který se na vojnu dostal asi omylem. Prý stěží prolezl základkou a vojnu bral jenom tak nějak mimochodem, jako něco, čím se musí prolízt, ale nebude to mít dopad na jeho budoucí život. Tati se taky zmínil, že jeho inteligence značně pokulhával...ovšem nebyl ani zdaleka tak taktní. A už vůbec nebyl taktní jeden z jejich nadřízených, který často s povzdechem konstatoval : ,,Jariabka, Jariabka. Vy ste ale kokot!"

Při jednom cvičení nastala situace, že Jariabka zapomněl někde v terénu zbraň.
Velitel se ho ptá:,,Jariabka, kde máte zbraň?"
Jariabka: ,,Tám niekde."
Velitel: ,,Choďte pre ňu!"
Jariabka: ,,Ja neviem, kde je."
Velitel: ,,A čo keby bola vojna? Čo byste robil bez zbrane?"
Jariabka:,, Však nie je vojna."

Po tomto incidentu chodil Jariabka na cvičení beze zbraně a nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. A proč taky, vždyť přece nebola vojna...

Jindy zase, při jakési teorii.
Velitel: ,,Jariabka,keby bola vojna, kto by bol náš potenciálny nepriateľ?"

Jariabka: ,,Ja síce neviem, čo to znamená potenciálny, ale keby mi chcel siahnuť na jedlo, tak by som ho zabil!"

Což prozrazuje Jariabkův vyjímečný apetit.

Umírala jsem smíchy celou cestu, myslela jsem, že mi rupnou stehy. Táta když se rozpovídá, obvykle to stojí za to.

Náhoda je neskutečnej idiot, takže pokud má Jariabka blog, musím mu touto cestou poděkovat - tak skvěle jsem se dlouho nepobavila!

Phantom(hive) of the opera

18. února 2011 v 19:49 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Ne, nezbláznila jsem se. Jenom jsem se Odin ví proč podívala na Fantoma opery a od té doby jsem totálně závislá na písničkách. Vážně se to v Hele skvěle vyjímá, mezi všema těma genialitama z Kuroshitsuji. Nicméně, tenhle film mě docela dostal. Až budu mít příležitost, rozepíšu se o něm, stejně jako o Petru Panovi. Ta příležitost by měla být snad někdy příští týden...

Ciel in Wonderland

14. února 2011 v 13:19 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Tohle video mi poslala Swee, je tedy celkem pravděpodobné, že je i na jejím blogu. Vidíte, jak těžký život vedu? Všichni se proti mě spikli a chtějí mě zabít. POsílají mi videa, ze kterých každej chcípne smíchem!!!!

Hymnus na můj zdravotní stav

14. února 2011 v 13:00 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
To takhle bylo nebylo,
něco se na mně pokazilo.
A že prej to nutně musí ven,
nemůžu chodit s ocasem.

V narkóze jsem se prospala,
doktorům v duchu se vysmála.
Cítila jsem, jak zápasili
s mými osmašedesáti kily.

Doma jsem okamžitě zalehla,
měla jsem co dělat, abych nezhebla.
Půl krabičky Panadolu k svačině,
psychicky totálně na mizině.

To je fakt terno, ležet v posteli
se sedmi stehama v prdeli!
Nemoct si sednout, lehnout na záda,
věřte lidi, je to vážně paráda.

Všichni mi říkají : ,,Tak si to užij."
Už druhej týden bez Kuroshitsuji!!!
Chci zpátky Grella a Sebbíka,
nic jinýho se mě teďka netýká.

Píšu deník, čtu červenou knihovnu,
bez Undertakera je to ale o hovnu.
A čaj, u kterýho není Tanaka,
mě ani v nejmenším neláká.

Tak jo, je to takový useknutý, ale víc od básnickýho antitalentu, jako jsem já, fakt nemůžete očekávat. A přísahám, že od zítřka přestanu všechny nudit svou fyzickou nepoužitelností (takže se připravte ještě tak na měsíc dva stížností, jak mě všechno bolí)! Možná sem dokonce dopíšu konec, pokud ovšem nějakej vymyslím...

Chystám comeback, bacha na mě

13. února 2011 v 18:50 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Nazdar lidstvo.
Mám asi pět minut, než mi moje přepínané stehenní svaly vypoví službu a já si parádně namelu kokos. Vím, že to moc lidí nezajímá, nicméně jsem zpátky ze špitálu s přísným nařízením klidového režimu a zákazem sezení, ano slyšíte dobře. Mám místo ocasu sedm stehů a zatím to pořád dost bolí.

Tohle nepovažuju za článek, pouze za upozornění, že i když nekomentuju články svých oblíbených blogerů a blogerek, je to jenom vinou mé  momentální indispozice. Hodlám to všechno přečíst a obkecat jak tady, tak u vás všech, až si budu moct sednout.

Pořád vás všechny miluju!
Zdar

totálně chcíplá Grellie Keiniku Undertaker nebo chcete-li Moi Keiniku Sang



Příběh Ronette Clarkové - kapitola 6.

11. února 2011 v 18:15 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
Chtěl mě vyzvednout druhý den ráno. Fajn. Jsem přizpůsobivá osoba. Těch pár normálních kousků oblečení, které jsem jakýmsi zázrakem měla ve svém vlastnictví, se mi povedlo naházet do tašky za rovné tři minuty dvacet sedm vteřin. Přátele jsem prakticky neměla, loučit se nebylo s kým. Takže jsem si mohla konečně, poprvé za celou tu dobu, pospat. Těsně před usnutím jsem se rozhodla, že si s sebou vezmu i polštář. Nějak jsem si ho oblíbila.
Nablýskaná limuzína zastavila pět minut před desátou na parkovišti pro personál Maribelle. Nikdy nevystupval, z čehož jsem usoudila, že si budu muset udělat doprovod sama. Poslední pohled na vyklizený pokoj. Strávila jsem tam většinu života a  tohle teď přišlo tak náhle, že ani nemám čas se se svým rádoby domovem pořádně rozloučit. Dveře jsem zavírala s přáním, aby na něj byla další majitelka hodná.
Nijak jsem s odchodem nespěchala. Chtěla jsem si uchovat v paměti všechno, co se dalo, takže jsem si půl hodiny prohlížela každý plakát na špinavých zdech obytného patra. Na některých jsem byla i já. Pochopitelně upravená pro patřičné účely, navlečená do třpytivých kabaretních šatiček, vlasy natočené do nepřirozených vln, úsměv přes půl tváře. Jako tmavovlasá a trochu ošklivější Marylin Monroe. Jako někdo nenahraditelný, naprosto nezbytný pro chod tohohle podniku. Zašklebila jsem se. Akorát maškaráda pro zákazníky. Byla jsem právě tak nahraditelná, jako všechny ostatní holky, co tu pracovaly. Kdybych nebyla, šéf by nenechal Garetta, aby si mě jenom tak přivlastnil.
Seběhla jsem k hlavnímu vchodu. Dneska nepůjdu zadem. U baru jsem do sebe obrátila panáka na rozloučenou a bez ohlédnutí vyšla ven. Bouchnutí dveří mi znělo trochu jako "už se nevracej". Najednou se mi chtělo brečet a netušila jsem proč.
Z místa spolujezdce vystoupila gorila. Nová gorila, pomyslela jsem si. Uznale hvízdl, za což mohla moje krátká sukně (přísahám, že jsem si vzala nejdelší, co jsem měla) a otevřel mi zadní dveře. Och, jak galantní.
Auto bylo zcela nepřekvapivě kompletně v kůži. Zapadla jsem do sedadla v očekávání, že ke mě zavane Garettova kolínská, na kterou jsem od našeho akčního setkání musela pořád myslet, a trochu uvolní tu ztuhlost v šíji a stažený krk. Zavanulo houby. Rspektive zavanulo, ale kolínská to nebyla, byl to jemný a pravděpodobně velice drahý dámský parfém.
,,Dobré ráno, Romy."
Vedle mě seděla dost dobře udržovaná blondýna a říkala mi Romy.
,,Jmenuju se Ronette. Dobrý."
Žena se zachichotala: ,,Oh, bože, omluv mě. Nemám zrovna paměť na jména. Já jsem Natalie, Alova manželka."
Od té chvíle mi byla silně nesympatická.

Sídlo Garettových se dá popsat jednoduše: velká bílá barabizna, křičící do světa "my máme prachy". Musela jsem si přiznat, že mě to ohromilo. Fascinovala mě představa, že najednou mám žít tady. Sice jako sekretářka, ale tady. Budu chodit po chodbách v tomhle domě, budu mít svůj pokoj v tomhle domě, budu tu spát, jíst, mýt se, budu tu žít.Najednou mi to přišlo jako fér obchod - jeho život za můj život. Protože to, co bylo předtím, to nebyl život. To bylo spíš...přežívání.
Alistair mě přivítal polibkem trochu dlouhým na pozdrav.
,,Jsem rád, žes mě neposlala do háje," usmíval se. Připomínal mi malého kluka, kterého táta nechal řídit auto. A bylo to docela roztomilé. Navzdory svému melancholickému rozpoložení jsem se taky usmívala.

Sotva se Natalie vzdálila, Alistair, celou dobu podivně napjatý a poněkud nekomunikativní, se uvolnil a rozpovídal. Najednou jsem se dozvěděla všechno. Přesně jak jsem očekávala, hlavní náplní mé nové práce bylo vařit kafe, kafe, kafe a pořád jenom kafe. Teprve pak přicházely na řadu takové ty druhořadé povinnosti jako zvedání telefonů a předávání vzkazů. Potřebovala bych spíš kuchyň, než kancelář, Vlastně bych nepotřebovala ani tu kancelář, stačil by mi koutek s telefonem v Alistairově pracovně. Jenže někdo Garettova formátu si nemohl takovou ostudu udělat. V důsledku čehož jsem dostala kompletně vybavenou kancelář s dubovým nábytkem, kterým by pár volů nepohnul. Součástí byl i obrovský šatník. Mých pár halenek s tři sukně v něm vypadaly vcelku vtipně. Alistair na to zareagoval slibem, že mi hned zítra pořídí garderobu hodnou sekretářky nejbohatšího muže ve státě.

,,Ale teď ti musím ukázat, pro koho vlastně pracuješ," mrkl na mě.
Zavedl mě do suterénu vily. Tam se za velkými, kovovými a naprosto nedobytnými dveřmi se ozýval hluk. Vrtání, broušení, skřípání, prostě zvuky výrobní haly.
 Podzemní výrobní hala? pomyslela jsem si. Podivné.
Alistair otevřel dveře a pokynul mi, abych vstoupila, Ocitla jsem se na malém balkóně s výhledem na celou tu obrovskou podzemní místnost.
Byly v ní tisíce lidí. Dobře, možná ne tisíce, ale určitě stovky. Všichni něco dělali. Každý měl práci.
Ale když jsem si pořádně prohlídla jejich obličeje a viděla to vyčerpání a utrpení, došlo mi, že Alistair je mafiánem mnohem víc, než se jenom říká.
A že já jsem se namočila do něčeho, co pěkně smrdí.


Vůbec nic mě nebolí, je mi naprosto fajn!!!

11. února 2011 v 14:28 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
Nazdar lidstvo!
Tak jsem po operaci a čekají mě báječný dva týdny strávený na lůžku v poloze na břiše. Dělá mi problém úplně všechno a ...jo, neuvedla jsem tu zásadní věc na pravou míru - jsem pořád ještě v nemocnici a tohle píšu na noťasu jedný zdejší učitelky, se kterým vůbec neumím zacházet, no prostě prča.
Včera mi řekli, že na sál půjdu o jedenácti. Bylo za pět minut jedenáct a já ještě nedostala ani oblbovák, tak jsem to psala matce, ta volala doktorce, načež mi bylo oznámeno, že jedenáct byl jenom orientační čas a že klidně můžu jít až v jednu nebo tak. Vzali mě chvilku po týhle kulturní vložce, oblbovák jsem dostala dvě minuty předtím. Pamatuju si úplně všechno, jak mě vezli na sál, jak mi píchli narkózu, jak mě pak začala bolet ruka a motat se mi hlava. Pamatuju si dokonce i to, jak mě převraceli na břicho a pak jak mě navlíkali zpátky do košile (přičemž jsem byla v narkóze). Pak se vzbudím na pokoji, ocas pryč, čtyři tuny gázy a celá zaštepovaná jak panenka voodoo. Spolubydlící a spolutrpící Lenka mi řekne, že mě operovali hodinu a půl a já pak spala ještě skoro dvě hodiny.
Přestože samotnej zákrok proběhl bez komplikací, komplikuje mi to existenci ažaž. Pořád mi cpou nějaký sahjrajty kvůli trávení, ale že by to pomáhalo, to se teda říct nedá. Návštěvy jsou zakázaný kvůli chřipkové epidemii, všechno mi matka poslala po sestře. Nejvtipnější na tom je, že já mám do patnáctýho odevzdat ve škole přihlášku ke studiu v Dijonu nebo Nimes s motivačním dopisem a to jsem taky posílala po matce. Taktak jsem ten blbej dopis stihla napsat před operací, mám tam milion chyb a je to moc krátký, tím pádem nemám šanci.
Zítra by mě měli pustit, jenže narozdíl od notebooku můj Donnie nejde dát do postele, tudíž bude myslím vymalováno. Dneska se ode mě teda očekává, že se vysprchuju a zítra, že sednu do auta a odjedun v pohodičce a míru dom dopisovat potentěný sešity. Nemůžu si ani sednout, ty vole.

Uf, noťas začal vydávat divný zvuky. No co, přinejhorším to zavařím.

Tak, tolik krátký report z nemocnice. Jdem dělat něco užitečnýho.



Roste mi ocas, rohy čekám každým okamžikem

8. února 2011 v 21:40 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
A doktorovi se to nelíbí, tudíž rozhodl, že ocas musí pryč. O rozích ještě neví, muhehe. Zkrátka a dobře, čeká mě náječnej víkend v nemocnici.
Dneska jsem balila. Musela jsem se vzdát Hely, Donnieho, musela jsem sundat z pouzdra na tužky Hectora, Viktora a Bublinu. Katastrofa. Nemůžu si s sebou vzít Kubiho, Smrďo, Mininaginiho ani Medvídku, no prostě jsem úplně nahraná.
Jediný, co mi bude dělat společnost, bude tuna knížek, mega francouzskej slovník, nějaký ty papíry a pastelky. Nudou snad neumřu. Nikdo mi v podstatě nic neřek, nevím na kolik budu nebo nebudu funkční...no je to prostě paráda.

Z učení se pravděpodobně zblázním, protože budu dva týdny v kelu a nikdo nemá čas mi to skenovat a posílat. Do 15. února chtějí přihlášku do Dijonu na lyceum a mě pořád nějak není jasný, jak ji tam jako pošlu, když nebudu ve škole.

No nic. Tolik k pozastavení blogu.

Chlapci, co sedí před náma v lavici, se dnes ojížděli pletacím háčkem. Muži prý myslí na sex každých dvacet vteřin. Ti dva na něj myslí každý DVĚ  vteřiny. Jak se máte ve fyzice soustředit, když se před váma odehrává todle.
V chemii jsem si napsala asi dvě slova. Chybí mi předchozí zápis a nemám páru o čem je řeč. Vážně vipná hodina.

Teď tu ucuccávám mamčin fantastickej vaječnej likér, poslouchám Petra Pana (hodlám napsat článek, až budu doma) a píšu tenhle blábol. Od postele na mě ošklivě čumí nabalená taška. Začínám lehce nervóznět. A jsem utahaná.

Takže Odin s váma a buďte na můj blog hodní.
Rebecco, slibuju, že tu povídku dodám, ale nevím v kterým století. Snad ještě v tomlhe.

Adios!
gjk
Tohle jsem našla na Googlu :D

Totalo Finito!!!!

6. února 2011 v 18:29 | Moi Keiniku Sang |  Anorganické výlevy
Jeden z milníků na mé cest životem padl...no dobře, až tak dramatické to není. Včera večer jsem dokončila Ramsese. Je kompletní, všech tisíc dílků je na svým místě. Jsem na sebe docela pyšná, abych pravdu řekla, protože to bylo o nervy. Hodně mi pomáhal bratříček ( a to tentokrát bez ironie). Tak jako tak, Ramses zůstane v šuplíku pod postelí, dokud ho nenechám zarámovat a nenajdu místo na pověšení.
tsex
S délkou článků se dneska opravdu překonávám, já vím.

Druhá série kuroobrázků aneb ten skener už mě vážně s..štve

6. února 2011 v 17:37 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
Ano, skener mě neštve, skener mě se*e a nikdo s tím nic neudělá. Tak k věci.
sgr
Grell. Dost mě rozčiluje, jak je tu vidět každej tah pastelkou.
Ta růžová je červená, takže mějte trochu fantazii a ta oranžová v těch vlasech není v reálu ani trochu oranžová, celkově to vypadá líp naživo jako cokoliv, co proženu stávkujícím Hansem (moje tiskárna). Ale jinak to považuju za docela povedené. Docela.
gjk
Will. Jednoduchý jak facka, jenom mi dělalo celkem problémy chytit ten odstín jeho vlasů. Což se mi nepovedlo, Ale musím uznat, že jako jedinej přežil bez větší deformace obrazu skener.
rf
Agni. Na to, jak hrozně to ze začátku vypadalo, dopadl dobře. Co mi s tím proved skener ani netřeba vysvětlovat, jenom řeknu, že v reálu to po barevné stránce vypadá úplně jinak.

A čtu a čtu a čtu a čtu...a čtu.

4. února 2011 v 19:51 | Moi Keiniku Sang |  Knihy - jedna z podstat mé existence
V poslední době si vedu fakt dobře. Mám rozečtených milion knížek, konkrétně Vladaře, Řadu nešťastných příhod, Alchymistu a The Body, což čtu v angličtině.

Tak to vezmeme průřezově.

Těžce vysháněnej Vladař (k tomu grátis Úvahy o umění válečném a Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia)

Jestli čekáte romantiku, drama nebo celkově nějaký náznak příběhu, nedočkáte se. To, že je tahle knížka vražená v oddělení beletrie vůbec nic neznamená. Začíná to jakýmsi prologem - Niccolo Machiavelli vznešenému Lorenzovi Medicejskému (jak vidíte, Nicky miloval krátké a stručné nadpisy), kde se tak nějak dozvíte, že Machiavelli si nemůže dovolit poslat Lorenzovi zlatý sele, tudíž mu dá darem svoje vědomosti (ach, jak si přeju, aby takových lidí bylo víc) a úvahy ohledně vládnutí.
První kapitola má jeden odstavec. Super, ne? Mac si postupně bere na paškál všechny potenciální situace a problémy, které můžou vzniknout v knížectvích nebo celkově ve státním zřízení. Nejvtipnější je, že prakticky v každé kapitole čtenáře ujistí, že vůbec nemá v úmyslu se do někoho navážet, ale když správně čtete mezi řádky, zjistíte, že přesně to dělá.
A nedoporučuju číst zároveň se Scottovým Čarodějem. Kombinace "pravého" Machiavelliho( který se jeví jako vzdělaný civilizovaný člověk, co ví o vládnutí skoro všechno, přestože nikdy nevládl) a "moderního" Machiavelliho (v luxusním obleku s ultratenkou Nokií v kapse, který neumí řídit a velí francouzské policii a navíc je to jedna ze záporných postav téhle série) je jednoduše vražedná.

Řada nešťastných příhod

Moje četba ke snídani a večeři. Jsem u druhého dílu a už teď vidím, že to, co Snicket roztáhl do třínácti nebo kolika knížek, bych já zvládla narvat do dvou.
Takže žily byly dvě a půl děti, jmenovaly se Violet, Klaus a Sunny (to je ta půlka). A těm dětem jednou umřeli rodiče a v ten moment se na štěstěna úplně vykšlala a šlo to s nimi z kopce. Pan Poe - nikoliv ten spisovatel, nýbrž rodinný přítel a bankovní úředník - je strčí do péče hraběti Olafovi, kterýmu jde (jak to ve všech správných knížkách bejvá) jenom o jejich prachy, poněvadž Violet, Klaus a Sunny jsou velice prachatí sirotci. A jak to dopadne vám neřeknu.
Měla jsem mnohem víc než sto chutí rozbít Olafovi hubu, protože nikdo přede mnou nesmí urážet těstoviny s jakoukoliv omáčkou, což on dělal celou dobu. Je to takový dobrý odreagování po povinné četbě. Sofokles mě málem zabil.

Alchymista

Žilo bylo jedno knihkupectví..no dobře, asi nežilo, ale určitě bylo, kde prodávali knížky Flemingovi. Byl to takový podivný, však nade vší pochybnost milující se manželský pár a nikdo nevěděl, že ve skutečnosti to jsou Flamelovi a jsou staří jak Jeruzalém - přibližně. To díky jedné knížce - Kodexu, v němž se objevuje každý měsíc recep na lektvar zaručující nesmrtelnost. Takže je nad slunce jasné, že tu knížku ještě NĚKDO bude chtít.
Jak naschvál je ten někdo zrovna John Dee, což je víceméně jejich věková kategorie, ale rozhodně se nebaví tím, že prodává knížky. Dee pracuje pro tzv. starobylé btsoti a jeho pán mu dal nesmrtelnost (to jenom kdybyste hledali důvos, proč tu ten týpek ještě poád oxiduje).
Zkrátka a dobře, dee napadne jejich knihkupectví s partičkou golemů za bílého dne. Jaksi tam ale čirou náhodou zrovna brigádničí Josh Newmann. A čistě náhodou, jeho sestra Sofie pracuje hned naproti v kavárně, takže když vidí, že v knihkupectví je nějak živo, popadne koště a běží chránit bratra.
Nevím, jestli jste nkdy zkoušeli mlátit do kopce hlíny koštětem, ale valnej účinek to nemá. Dopadne to tak, že Joshovi se podaří doslova urvat z Kodexu dvě stránky a zdrhnout s nima. takže i když Dee má zybtek knihy, je mu na dvě věci. Kromě knihy se mu podařilo šlohnout taky paní Flamelovou, zatímco pan Flamel i dvojčata Newmannova zdrhají.
Takže teď je potřeba udělat dvě věci - dostat zpátky Kodex a Perenelu a přitom pořádně nakopat zadek nejen Johnovi dee, ale taky všem jeho kámošům. Josh a Sofie absolutně netuší, o co tu proboha jde.
A jak si to tak po sobě čtu, vy zřejmě taky. Já vám to neřeknu, přečtěte si to. Je to super, mimochodem, jinak bych to nečetla podruhé.

The Body

King potřebuje knížku o sedmi stech stranách, aby tam byl dostatečně složitý děj, který by se dal vysvětlit. Tahle knížka má stran tak padesát a jde tam v podstatě o to, že se parta kluků rozhodne jít a podívat se na mrtvolu nějakýho pohřešovanýho kluka, která leží spoustu mil od jejich domova. Děj sleduje jejich cestu. například přes skládku, kde je honí její lehce neurotický majitel s těžce neurotickým psem, přes železniční most, po kterým čistě náhodou zrovna jede vlak a dál jsem se zatím nedostala. Ale i v angličtině to totálně smrdí Kingem a je to super! A taky dost jednoduchý, na to, že jde o předposlední stupeň pokročilosti.

No takže tak.

Když už jsem u těch obrázků...

4. února 2011 v 18:58 | Moi Keiniku Sang |  Prostě...obrázky?
yb
Edwarde Cullene prchej, jinak si tě Alucard dá k večeři a zapije tě Bellou!
rf
Jako postavu ji prostě nemám ráda, ale fascinuje mě, jak žensky tady vypadá. V serošu vás tohle nepotká! naše okouzlující Integra, co si na sebe nikdy nevezme sukni.
fchnm
Fialovej Alucard!!!! Komu sluší červená, tomu obvykle i fialová (bacha, to jsou výsledky mého pozorování na spolužačkách!), takže..jen tak dál, Allie, neboj se té fialové!
fchnm
Asi toho Cullena už chytil...

No, všechno je to z Fanpopu. Nechtělo se mi diskriminovat Helsinga, i když je to úplně jiná liga, než Kuro, jenže na tom Fanpopu je houbeles, tudíž to bude Integra s Alucardem muset přežít s omezeným množstvím obrázků...

Hromada obrázků a jedno video, na který se dá říct jenom : "Ty vole!"

4. února 2011 v 18:39 | Moi Keiniku Sang |  Prostě...obrázky?
gjk
Undertaker v době, kdy byl ještě mladý a okouzlující. A měl velice stylovou kosu (zajímalo by mě, kolik hrobů kvůli ní vykradl).
Zdroj: Google
yb
Jak říkám, mladý a okouzlující...
zdroj: Fanpop
fchnm
Banda londýnských smrtek - zleva: Ronald Knox (pracovní název "Sekačka"), muzikálová smrtka Erik (pracovní název "Poloviční květák"), muzikálová smrtka Alan (pracovní název "Cute"), Grell, Will. Grell má super výraz.
zdroj: Fanpop

fchnm
Sebby a Agni. Moje smrt. Proč mají všichni pořád tendenci navlíkat osoby mužského pohlaví do žeenských šatů? Ne že by mi to vadilo...ale moje bránice ty záchvaty smíchu za chvíli neustojí!!!
zdroj: Fanpop
yb
Undertaker je pedofil?! No to snad ne. Neskutečně krásnej hnusnej obrázek.
zdroj: Fanpop
yb
Sakra Wille! Je fakt tak těžký se JEDNOU usmát?
zdroj: Fanpop
fchnm
Kostičkááááá!!!! Je mi fajn.
zdroj: Fanpop
gjk
Hele, já chápu, že Grell je jednoduše k sežrání, ale...vážně ho musí žrát zaživa? Jane vyslovila domněnku, že ty ruce patří doktoru Mengelovi (který velice rád kuchal všechno možné).
zdroj: zase Fanpop
fchnm
Tak tomuhle se říká superegoismus a supernarcismus. Ať mi Angela zkusí ještě někdy říct něco o "nečistých"!
zdroj: bože, to je překvápko...Fanpop

Prohlídla jsem přes osm set obrázků a přes osmdesát wallpaperů a skvěle jsem se u toho bavila.
A tohle video tomu nasadilo korunu: