Leden 2011

Undertaking Betty/Plots with view - Láska až za hrob

29. ledna 2011 v 18:17 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
A kdoví kolik to má ještě názvů. Každopádně zřejmě pošlu kinotipu metál a pugét navrch, protože je to zřejmě jediný server s online filmy zdarma, kde jsem to našla a stalo se to hdou součástí mého filmového maratonu posledních pár dní.

Tak se na to vrhnem.

Britské ostrovy.
Žili byli jednou dva funebráci, jeden mizera radní, jedna sexy sekretářka a jedna milá paní.

Mizera radní byl ženatý s milou paní. Jmenoval se Hugh Rhys Jones a myslet si, že svou ženu miluje, je čirá naivita. Podvádí ji se svou sexy sekretářkou Meredith, která má dokonalou postavu, blond lokny a vykládá karty. A užívá si s Hughem každý den v jeho kanclu.
Hughova manželka, milá paní Betty Rhys Jonesová (Blenda Blethyn), se zatím stará o Hughovu příšernou matku. ta se naštěstí hned na začátku filmu zadusí nějakými cereáliemi. Což nás přivádí k funebrákům.
Boris Plots (Alfred Molina) je seriózní majitel pohřebního ústavu, který zařizuje jenom klasické pohřby plné černých šatů a smutečních kytic. A je to Brit.
Frank Featherbed(Chris Walken) je naopak přesvědčený, že pohřby by měly být v prvé řadě o zábavě a proto uděla z každého pohřbu show, na niž pozůstalí čumí s otevřenými hubami. Je průkopníkem nového způsobu loučení s mrtvými a hlavně Borisovým konkurentem A taky Američan.
Protože když děláte dva v nějaké naprosté řiti světa o sedmi tisících obyvatelích, musíte být nejlepší, jinak vás ten druhý převálcuje. Takže Frank se pochopitelně pěkně naštve, když si Rhys Jones objedná pohřeb své matky u Borise.
Nicméně Boris a Betty se potkávají po třiceti letech a zjišťují, že jejich láska ze školy jaksi přetrvala. Jenže Betty se nemůže jenom tak rozvést, sousedi by ji roznesli na kopytech. A tak s Borisem vymyslí plán - Betty prostě umře. Což se pochopitelně neobejde bez komplikací, která nesou jména Hugh, Frank, alergie, pohřbení zaživa, atd. Nicméně Boris to všechno komentuje dvěma slovy - "důvěřuj mi".

Tahle milá britská komedie je balzám na duši se spoustou černého humoru, kouzelným párem Alfred Molina+ Blenda Blethyn a Chrisem Walkenem v nejlepších letech.
A taky samozřejmě se spoustou super scén a hlášek. Jako příklad můžu uvést situaci, kdy Frank přijede na Bettyin "pohřeb".
Stojí nad Betty, ležící v rakvi. Ta vypadá naprosto úžasně, na to, že je mrtvá, za což pochopitelně může fakt, že mrtvá není. Frank stojí, zírá a po dost dlouhém tichu (občas proloženém něčím jako "bože" řekne: "Tak z toho, z toho mám komplex."

Screeny nemám, všechno je to z googlu.
yb
Boris, Betty, Frank
gjk
Meredith se upravuje v okýnku Hughova auta a z bílé limuzíny ji fascinovaně pozoruje Frankův asistent. A Frank.
fchnm
Boris a Betty a jejich taneční sen.

Prokletí hrobky faraona Tůta

29. ledna 2011 v 11:28 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Chápete, že tím myslím Tutanchamona, ne?
Tenhle skvost světové kinematografie jsem shlédla dvakrát, ve snaze najít v něm nějakou pointu nebo přinejmenším náznak parodie. ČSFD mě sice upozornila, že ten film je hrozná blbost, ale já si to prostě nemohla odpustit, znáte mě - kdekoliv se objeví nějakej faraon, hned chci vědět, ze které dynastie je, kolik mu je a jestli bude ochotnej nechat se sbalit ( cooooo? Ehm, ty už se mnou mluvíš? Ne!). Nicméně...fajn. Hezky popořadě.

Napřed děj.

Hm, o čem to bylo, toť otázka. Z těch zmatků a "duchaplných " dialogů jsem pochopila, že věc se má tak. Danny Freemont (Casper Van Dien) je mladý, pohledný (takhle - mě se nelíbí. To bude tím, že je mladý.) ambiciózní archeolog, který se roky honí za jakousi Smaragdovou deskou, roztříštěnou na čytři části. V patách je mu Pekelná rada, která chce desku ke svým vlastním účelům - k ovládnutí světa, jak originální. Fajn, teď bych měla objasnit pár věcí.

Smaragdová deska je klíčem k bráně do světa vyšší moci, do světa různých zlých příšer a hodných nepříšer, no znáte to. Na čtyři části ji roztříštil faraon Tůt. I s ním se to údajně má úplně jinak - bůh Ra ho poslal chránit zemi od zla, takže ten osmnáctiletý chlapec vůbec nebyl osmnáctiletý, nýbrž několik tisíc let starý. A chránil zemi od zla, dojemné jak cibule. Jenže zlo je vždycky inteligentnější než dobro, tudíž se prostě objevilo někde, kam Tůt neviděl a začalo terorizovat všechno živé. V jejich čele stál Seth (chudáček malej, takhle ho zmršit). Pod pojmem Seth si představte počítačovou okřídlenou obludu s dinosauřím ocasem a divnou hlavou, strašidelnou přibližně jako sousedův krocan. Seth tedy bojuje s Tutanchamonem (a vypadá to jako když se pařez snaží sbalit ještěra, přeberte si to jak chcete) a málem ho porazí, jenže Tůt rozmlátí desku a tím Setha uvězní v tom podsvětí či co to je, a sebe mezi lidmi.

Pekelná rada je sbor prachatých postarších pánů, kteří si myslí, že jsou páni světa a že z nich každej padne na zadek. Vede je vznětlivý senilnějící dědoušek a radí mu o něco méně vznětlivý lord Russel nebo jak se jmenuje, to jsem celkem nevnímala. Ale bacha, teď to přijde - součástí rady je Morgan Sinclair (Jonathan Hyde), seriózní archeolog bez smyslu pro humor, zvlášť pokud jde o Freemonta. Je naprosto dokonalej, asi si ho vezmu. No, dobře...až tak zlý to není, ale má jistý svoje místo v mé desítce nejskvělejších filmových mizerů. Je mu tak, co já vím, kolem pětačtyřicítky, je ..no, řekněme, že ne zrovna klasický hezoun, ale má tak neuvěřitelný charizma, že njěak nechápu, proč ho dali do takové sračky.

Takže Freemontovo hledání desek probíhá tím stylem, že Dany najde kus desky a Sinclair mu ho okamžitě zabaví, většinou za pomoci kordu schovanýho ve vycházkové holi. Což Freemonta pochopitelně dost štve, hlavně proto, že ví, k čemu chce rada tu desku použít. takže si dá předsevzetí najít poslední díl a nenechat si ho vzít nikým. A předpokládá, že ten díl bude v Tůtově hrobce. Malou komplikací je poloha hrobky - nikdo ji nezná a po Egyptě se potulují tisíce falešných map.
Ale samozřejmě čistě náhodou zrovna Freemont narazí na tu pravou, najde hrobku, je slavnej po celým světě a Sinclair se může zbřídit.
Pochopitelně následuje spousta dramatických zvratů v ději, s nimiž se tu nehodlám vypisovat a jak to dopadne vám neřeknu, přežijte  sto pětapadesát minut a dozvíte se to.

No, tak abych to zhrnula:

Van Dien vypadá s těma krátkýma vlasama přece jen o něco líp, než s dlouhýma (který měl v ospalé díře).  Hydea jsem nikdy předtím v žádným filmu neviděla a jestli jo, pak si nevzpomínám. Kdyby nebylo jeho, ten film ani nepůjde do televize. On když se tam objeví s tou svou hůlčičkou, slamáčkem a naprosto úžasným bílým pláštěm, kterej mu jdu okamžitě šlohnout, je jasný, že nastávají potíže, pokud je záběr zpomalenej (vypadá to dost psychózně), je vysoká pravděpodobnost úmrtí někoho, kdo je zrovna poblíž. Ham.
Soundtrack je sprostá vykrádačka Mumie, ale když to nikomu nevadí, budiž. Děj stojí za prd, většina hereckých výkonů dokonce za hovno, ale najde se tu pár super hlášek. Momentálně mě napadá:
Freemont: "Snažím se mít otevřenou mysl."
dr. Barakatová: "Vážně? tak pozor, aby vám nevypadl mozek."

Barakatovou jsem sice nezmínila, ale řekla bych, že je tam jen proto, aby se měl "fešný" archeolog do koho zabouchnout.

Pár obrázků, něco z Googlu, něco moje screeny:
yb
Danny Freemont, nikoliv Indy Jones. Další vykrádačka.
gjk
Doktorka Barakatová
gjk
Morgan Sinclair. Já mít takovýho učitele, tak možná dávám i pozor. Ale jenom možná...
(To je tak nevýhodný, bejt na starce. Nikdy si nenajdu kluka! Neříkalas, že je to nevýhodný? Myslela jsem, že ty se mnou nemluvíš!)

Jane byla kreativní

27. ledna 2011 v 20:56 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Studenti:
Juránku, Juránku, gympl nám zruš
když to tak chceš, pohni s tím už:
Gympl si, Juránku, klidně zavři
a nevyčítej si nic...

Juránku, Juránku, rozhoduj dál,

co jsme měli, to jsi nám vzal.
Juránku, Juránku, jak můžeš chtít
tak úžasnou věc zrušit...

Základka, dýmu z cigaret je plná,

od sklepa po krovy,
a proč nás, proč nás tam chtěj dát,
to nám pan náměstek nepoví...

Vztekám se, bojím se a prosím vás,

nezrušte nás, není to hřích
Já na základku prostě nechci jít...
Jen na gymplu já chci být...

Střevo z krajského zastupitelstva:

Odkdy myslíte na gympl? Talentované děti zůstanou na základních školách, což bude výhodnější jak pro ně, neboť se budou moci o další dráze rozhodnout, tak pro školy, neboť neztratí nadané žáky. NO NEMÁM RECHT? NO TO SE VÍ ŽE MÁM

Hej ty, ano, Ty!

Já školu pro tě mám
je to velká základka,
každý tam propadá,
tak děvče ber, no nemám recht?
Co? Mám!

Proč na gympl chodíš, když jsi tak mladá

základku dochodíš, když to chci já!

Chlapče, raduj se,

mé dítě, ty nemáš pech
tvá škola je skvělá
i když jsi samý vzdech,
tak to tak ber, ne nemám recht?
Co?Mám!

Když na gympl pospícháš,

nezískáš tím nic,
prostě na základku půjdeš?
a co chceš víc...

Říkal sis: Chci na gympl...


Studenti:

Já chci totiž něco znát...
Když ti... gympl chtěj zrušit,
tebe odstrčit...
tak jdi kam chtěj tě dát...

Juránku Juránku,

gympl nám nech,
co mi zbývá,
jen smutný vzdech...

Gympl je budoucnost a elita...

vy jste však jelita...

Vždyť gympl, Juránku milý,

na chvíli, gympl je pro nás vše,
zázemí, náš malý dům bílý...
kde žijeme jak velká rodina....

Juránku Juránku, vždyť není spěch,

kdo by se přel, gympl nám nech...
při přijímačkách jsi asi pohořel...

Svý gymply si ruš...

za svým si stůj...
my však víme:
ZÁKLADKA - FUJ!!!

Jen na gympl já chci jííít!!!

Je to trochu s křížkem po funuse, ale mě se to líbí, takže to sem prostě dám! Janein blog už nefunguje jak jste si jistě všimli. Jo a ještě jedna věc - prý vám mám vyřídit, že tím nemíní na nikoho útočit. Pro jistotu, chápete.

Kterak si rychle život vzíti a nikoho přitom nezabíti

27. ledna 2011 v 17:38 | Moi Keiniku Sang
Ano, vaše milovaná a vševědoucí Moi Keiniku nebo, chcete-li, Grellie Keiniku, je tu, aby vás zahrnula podrobnými návody na sebevraždy všech typů a stylů a sort.
Napřed vám však napíše svůj zcela vlastní názor na tuhle věc či co to je - sebevražda je největší konina, kterou můžete udělat, protože nikdy nevíte, kdy se věci obrátí k lepšímu. Zabijete-li se, přijdete o spoustu zábavy ve vašem dosraném životě a nikdy se nedozvíte, co vás doopravdy čekalo. Osud na vás nebude nikde čekat jenom proto, aby vám sdělil, že jste měli být holywoodskou hvězdou, ale protože jste byli tak blbí a zabili se, tak nejste.

Takže se na to vrhnem.

1. Podřezání
Typická emo sebevražda, které občas předchází citové vydírání v podobě jmen expartnerů vyřezaných do zápěstí žiletkou. Tahle sebevražda má spoustu nevýhod - bolí to, není to hygienické a naděláte při tom takovýho bordelu, že namísto, aby vás litovali, budou muset vytírat vámi zaneřáděnou podlahu. Navíc v dnešní době jsou jen málokdo dostupné sterilní žiletky a podřezávat se holicím strojkem asi ještě nikdo nezkoušel. Kuchyňský nůž není zrovna stylový a o nůžkách ani nemluvě.
Pokud se tedy nutně musíte podřezávat, učiňte tak mimo dosah koberců, pohovek, polštářů, psích košíků a kočičího písečku (nikdo přece nechce, aby to vypadalo, že jeho kočka dostala krámy), vyhněte se dětským postýlkám, klávesnicím, guláši a malířským stojanům. Jako nejvhodnější místo se jeví koupelna, kde to působí i dostatečně epesně, případně zahrada. V žádném případě jezírko nebo akvárko. Podřezávejte se vždycky tak, abyste co nejmíň zavinili okolí, tudíž nejlépe ve vaně a tak, aby z vás krev tekla, nikoliv stříkala na všechny světové. Netočíte přece horor, jenom pácháte sebevraždu.


2. Oběšení
Především není vůbec estetické. Pokud se rozhodnete pro tuto variantu, musím vás varovat - neodejdou - li v klidu a elegantně, mají oběšenci lehce dementní výraz, většinou provázený různými barevnými odstíny, pohybujícími se především v mezích modré a zelené.
Důležitý je výběr materiálu. Krajně nevhodné jsou silonky. Jsou příliš pružné, takže pokud se zhoupnete na nylonové punčošce vaší poslední milenky, vaz vám to nezlomí, pouze se ztrapníte před samotnými bohy. Dalšími nepoužitelnými předměty jsou boa, tkaničky a umělohmotné provazy. Konkrétně ty provazy ale mají jednu nespornou výhodu - můžete si pro zamýšlený účel zakoupit zelenkavý nebo modrý a máte padesátiprocentní šanci, že bude ladit s psmrtnou barvou vašeho xichtu. Jenže na ich pořádně nedrží uzly, cuckují se a kloužou.
Takže si buď sežeňte pořádné konopné (případně ocelové, záleží na vaší váze) lano, jinak si vyberte nějaký jiný způsob.
Když už jsem se zmínila o té váze, pro úspěšné oběšení je nutný pevný základ. Dvoumetrákoví sebevrazi by se neměli věšet na otočném (ani žádném jiném) sušáku na prádlo. Celkově je jistější najít si nějakou nepoužívanou stodolu (například), kde jsou silné stropní trámy. V patrových domech bývají i trámy ocelové, co já vím, jak se tomu říká. Tam máte dokonce sichrovku - když rupne špagát, rozmlátíte si hlavu při pádu a než vás někdo najde, dávno budete klepat na nebeskou bránu.

3. Předávkování
Varianta pro ty, co neradi bolest, krev nebo nedostatek vzduchu. Prostě vezmete z nějaké lékarničky spolehlivou chemii a při troše štěstí bude v krabce dostatek pilulek na to, aby vás to zabilo. Pikud ne, maximálně se z toho pozvracíte nebo pose...souváte.
Nejčastějším prostředkem s touto neblahou funkcí jsou prášky na spaní. Rozhodně nezkoušejtre předávkování céčkem, viagrou nebo marťánky. Ani těmi novými gumovými marťánky.
Sebevrazi rádi nechávají tabletky dramaticky rozházené kolem místa činu. Nedělejte to. Protože když se to nepovede a vás najdou naživu v prášcích naaranžovaných kolem, budete za prvotřídní blbce. Pokud to chcete udělat, najděte si klidné místečko, na kterém se dobře leží. Blbě se umírá, když vás do hlavy tlačí podlaha.

4.Udušení
Když byly ještě trouby jedovaté, stačilo pustit plyn a otrávili jste nejen sebe, ale i toho, kdo vás našel. Dneska už většina troub...trub...ehm, prostě pečicích zařízení jedovatá není, takže se v nich můžete leda tak uvařit, případně připálit.
Udušení je tak jako tak hnusná smrt a pokud si ji způsobíte igelitkou z Tesca na hlavě, bude to i smrt velice trapná. Igelitky z Lídla, Hypernovy, Intersparu nebo Kauflandu nejsou o nic lepší. Ovšem zdaleka nejhorší jsou pytle na odpadky. Všechno v nich vidíte hrozně černě.
Tenhle typ sebevraždy je fakt jenom pro odvážné. Ne všichni totiž vydrží nesundat ten sáček nebo čím se to vlastně dusí a dotáhnout to do konce. Nedoporučuje se nechat se k něčemu přivazovat jako pojistku. Pokud si to v půlce sebevraždy rozmyslíte, máte problém.
A pokud se rozhodnete pro utopení, nepraktikujte to ve vaně, kdo se tam pak má koupat.

Ehm, no, když si domyslíte ještě dalších asi tak 1 257 699 způsobů, kterými se lze sprovodit ze světa, myslím, že jsem podala celkem vyčerpávající info.

Dělám si z toho prču, já vim. Dokonce až moc velkou. Jenže mě už ta morbidní témata taktéž přestala bavit, tudíž si z nich budu dělat srandu i nadále. Koneckonců, sebevraždou si taky můžete udělat z někoho prču. Tomu se říká "pro forma sebevražda".  Potíže nastávají ve chvíli, kdy se z pro forma stane total real a vás nikdo nenajde.
Takže pokud je sebevražda blbost, pak předstíraná sebevražda je blbost ještě větší. A tuhle myšlenku myslím naprosto vážně. Pokud chcete potrestat svýho ex (nebo svou ex), polijte ho/ji kofolou, ale nikde se nevěšte, nic nepolykejte a už vůbec se neřežte. Mohlo by se to totiž podařit.

A pokud bych měla zmínit nejkrásnější sebevraždu, pak zmíním určitě Petronia. Nechal si naříznout zápěstí, obvázat, pak uspořádal ohromnou oslavu, sezval všechny a ke konci slavnosti si prostě sundal obvazy a v dobrém rozmaru vykrvácel.
Tomu se říká stoická sebevražda, přátelé.

A jestli příští týden bude zase něco na tenhle způsob, začnu zcela nestoicky vraždit.
Jen tak pro pořádek, ano?

Miluju vás lidi!

Kecám.

Zdar.

Grellie Keiniku Sang - Moi

A druhý dopis panu Juránkovi

25. ledna 2011 v 20:55 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Vážený pane Juránku,

nejsem až natolik naivní, abych se domnívala, že ty maily čtete, přesto se nemůžu ubránit napsání druhého. Dovolte mi podat Vám krátký report z dění ve škole za včerejší večer a dnešní den.
Včera jste nám velmi chyběl na schůzi svolané narychlo kvůli řešení nastalého problému. Podle toho, co se mi dostalo k sluchu, jsem usoudila, že přišlo několik STOVEK lidí, bylo rozdáno spoustu petičních archů a studenti vyrazili ještě týž večer sbírat podpisy. Nepostřehla jsem, že by narazili na někoho, kdo nepodepsal. Takže tolik ke včerejší schůzi.

Dnes jsme vzali útokem dostupné trafiky a nakoupili noviny. Na všech stranách stejné argumenty ze strany rady, vyvraceny stále agresivnějšími argumenty obyvatel tohoto kraje. Vím, že autorem konkrétně tohoto výroku nejste Vy, ale jeden Váš kolega, který řekl něco v tom smyslu, že talentované děti by měli zůstávat na základních školách, jelikož je to pro ně výhodnější z hlediska rozhodování o vlastní budoucnosti. Pointa tohohle vtipu mi zřejmě nějak unikla. Ale i tak jsme se zasmáli.

A k Vašemu výstupu na Čt 24 - myslím, že předtím s Vámi spoustu lidí jen nesouhlasilo, pouze se jim nelíbil Váš názor a chtěli, abyste ho změnil. Nicméně teď se domnívám, že jste spoustu lidí naštval. Nevím čím, neviděla jsem to. Na Všem místě bych ale velmi rychle přehodnotila situaci a taky svůj názor. Tohle není ani trochu dobré pro Vaši kariéru. Všichni jsou překvapení, takhle Vás prý neznají.
Pořád nemáte pocit, že je něco špatně?

Tolik můj krátký report. Hezký večer.
                                                              Barbora

Dopis radě Jihomoravského kraje

25. ledna 2011 v 20:53 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Vážená paní, vážení pánové,

nevím kdo a nakolik zasahuje do tohoto problému, ani jestli je to zasahování pro gymnázium příznivé nebo ne. Dovolte mi proto mluvit obecně a ke všem zároveň, k radě jako celku.
Děláte chybu.
Za prvé ji děláte v tom smyslu, že rušíte gymnázium, které se nenechá zrušit a které o sebe bude bojovat, což se mu zatím dost daří, řekla bych.
Za druhé ji děláte v tom, že rušíte gymnázium, které okolí nenechá zrušit. Na včerejší mimořádné schůzi se sešlo několik set lidí a musely se tisknout další petiční archy, protože jich bylo málo.
Za třetí, přehlédli jste zcela očividný fakt, že šlapanické gymnázium jaksi nezapadá do žádného z vašich "vyškrtávacích" schémat. U čehož bych se zastavila.

Školy ke zrušení byly prý vybírány ze škol s nízkým zájmem o studium, s nízkou kvalitou, školy které berou takzvaně každého a tak dál, nemám pravdu? Pochopitelně mám, média nám tím tady mávají pod nosem pořád dokola.


Nicméně, mně 120 studentů na 30 míst nepřijde jako malý zájem. Navážu tím na domněnku, že naše gymnázium bere všechny. Naše škola má 240 studentů. Nikoliv 1500. Z čehož vyplývá, že všechny nebereme, protože se sem nikdy ani všichni nedostanou. na přijímací zkoušky je třeba velmi vysoká úroveň vzdělání. A pokud se chce někdo na téhle škole udržet, musí pro to taky něco dělat. Z jedničkářů se zde snadno stanou trojkaři, čtyřkaři. Laťka je tu nasazená velmi vysoko, učitelé se žákům maximálně věnují. Proto je tohle jedna z nejlepších škol v republice.


A že jsme špatná škola, to bych se ani neodvažovala tvrdit, vzhledem k tomu, že tu mimo jiné studuje nejlepší studentka češtiny v kraji a nejlepší student zeměpisu v kraji. Nemluvě o bezpočtu jiných úsoěchu ve všech možných olympiádách. Tahle škola se kromě běžného programu zapjuje do spousty akcí, které v programu nemá. A je v nich hodně úspěšná.

Máme prosperující pěvecký s divadelní sbor a vystoupení obou sklízí pouze potlesk.

Jsme malá škola, ale jsme dobrá škola. A studenti sem rádi chodí. Studuju tu pět let a za tu dobu jsem se tu jednou jedinkrát nesetkala s šikanou, se slovem "šprt", které bylo myšleno jinak než v legraci, s kázeňskými problémy typu alkohol, drogy, cigarety nebo cokoliv na ten způsob, s jakýmkoliv problémem v pedagogickém sboru, se sebemenším zájem ze strany rodičů tuto školu zničit! Protože tohle je škola s úrovní a má unikátní genius loci, což ji činí unikátní jako takovou. Jsme jako jedna velká rodina, která sice občas ne tak úplně funguje, ale pořád se má ráda a je ochotná si navzájem pomáhat. Ovšem ta atmosféra, kterou jste svým rozhodnutím vehnali do nšich řad se podobá spíš márnici, než škole.


Dnes jsme vzali útokem trafiky a v novinách jsme se dočetli vskutku zajímavé věci. Například že pro talentované děti je výhodnější zůstávat na základních školách, že prý tak mohou lépe rozhodnout o své budoucnosti. Asi jsem nepochopila pintu tohohle vtipu, ale zasmáli jsme se i tak. Dítě může rozhodovat o své budoucnosti stejně dobře i na gymnáziu, nemluvě o tom, že bude lépe připraveno na onu budoucnost.


No, myslím, že je to tak přibližně vše, co jsem chtěla říct. Skoro mám pocit, že je mi upíráno právo na vzdělání, protože místo abych se učila tu zachraňuju školu. Argumenty, že to dělat nemusím, neberu. protože musím a právě to, že to dělám nejen já, nám pomůže tuhle věc vyhrát. To berte jako pouhé konstatování faktu.

Děkuji, že jste si to (ne)přečetli.

Barbora, 16 let

Boj pokračuje, zoufalství střídá vztek

25. ledna 2011 v 15:58 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
 Skvělý. Fakt skvělý. Pesimismus už dostihl i šéfredaktora školního časopisu. Události jedna za druhou způsobily, že polovina materiálů je nám momentálně k ničemu. škola se potácí na pokraji zkázy, profesoři jsou věsměs nasr..ale jo, napíšu to, jsou NASRANÍ. Ta věc s Juránkem v televizi byla samozřejmě až v jedenáct večer a Swee se na ni dívala. Tady je její reakce na to:

Takže, radši jsem se na ten úžasný pořad podívala dvakrát, abych vám tady nepsala nějaký kraviny. V podstatě jsme se nic nového, nebo podstatného nedozvěděli, kromě toho, že už s tím asi nic nenaděláme, páč řekl, že už je to rozhodnuté, ale to je věc druhá... Třeba se nám to podaří.... Nejdůležitější věc, která tu zazněla jsou 3 body, podle kterých vybírali ty školy, kterých se celá tato kauza bude týkat. 1. Kvalita školy- jak je dobrá a podobně
2. Zájem žáků o ni (kolik se jich tam hlásí a tak..)
a 3. kolik je ta škola stojí. To může být jediný problém, který se nás týká. Jenže k tomu jsem si teď přečetla komentář *jisté osoby* kerej se vážně totálně nasral, jinak se to nedá říct (komentář začínal slovy ODSTUPTE pane Juránku!!!! a v podobném duchu to pokračovalo, takže...) a tam bylo zmíněno, že podobný argument už byl řečen před několika lety a pak se zjistilo, že škola je myslim že 3. nejlevnější v kraji či co, takže... Beztak si to zas vymysleli. Jinak ten borec, co tam s ním vedl tu diskusi taky viděl, že tam říká totální *řekněme, ne tak úplně pravdy* a dával to dost očividně najevo (sice se do něj nenavážel, ale ty jeho výrazy a komentáře byly fakt super :D), takže to bylo vážně dost zajímavé. Ředitelka řekla, že tímto  rozhodnutím školu potopí s čímž zcela souhlasím a proto jsem se rozhodla přitvrdit. Půjdu do kláves a pak je začnu (vládu) totálně bombardovat mailama, už jsem se rozhodla. Ještě si nejsem zcela jistá tím, co tam napíšu, u ostatních se budu snažit o slušné chování, ale s tím Juránkem si nejsem jistá... No každopádně mě tím totálně naštval, hodlám se do něj totálně navést, například do jeho svědomí, takže jestli si to přečte, asi bude muset jít k psychologovi... :D Zaslouží si to.. No nic, kdyby jste chtěly něco vědět, napište...

Jak vidíte, trochu jsem to vycenzurovala, protože nechci nikoho dostat do problémů. Juránek měl prý včera 55 nebo co, něco na tenhle způsob jsem slyšela. Doufám, že Vám alkohol trochu pročistil mysl, pane náměstku!

Takže, radši jsem se na ten úžasný pořad podívala dvakrát, abych vám tady nepsala nějaký kraviny. V podstatě jsme se nic nového, nebo podstatného nedozvěděli, kromě toho, že už s tím asi nic nenaděláme, páč řekl, že už je to rozhodnuté, ale to je věc druhá... Třeba se nám to podaří.... Nejdůležitější věc, která tu zazněla jsou 3 body, podle kterých vybírali ty školy, kterých se celá tato kauza bude týkat. 1. Kvalita školy- jak je dobrá a podobně
2. Zájem žáků o ni (kolik se jich tam hlásí a tak..)
a 3. kolik je ta škola stojí. To může být jediný problém, který se nás týká. Jenže k tomu jsem si teď přečetla komentář Effeca, kerej se vážně totálně nasral, jinak se to nedá říct (komentář začínal slovy ODSTUPTE pane Juránku!!!! a v podobném duchu to pokračovalo, takže...) a tam bylo zmíněno, že podobný argument už byl řečen před několika lety a pak se zjistilo, že škola je myslim že 3. nejlevnější v kraji či co, takže... Bestak si to zas vymysleli. Jinak ten borec, co tam s ním vedl tu diskusi taky viděl, že tam říká totální lži a dával to dost očividně najevo (sice se do něj nenavážel, ale ty jeho výrazy a komentáře byly fakt super :D), takže to bylo vážně dost zajímavé. Ředitelka řekla, že tímto  rozhodnutím školu potopí s čímž zcela souhlasím a proto jsem se rozhodla přitvrdit. Půjdu do kláves a pak je začnu (vládu) totálně bombardovat mailama, už jsem se rozhodla. Ještě si nejsem zcela jistá tím, co tam napíšu, u ostatních se budu snažit o slušné chování, ale s tím Juránkem si nejsem jistá... No každopádně mě tím totálně naštval, hodlám se do něj totálně navést, například do jeho svědomí, takže jestli si to přečte, asi bude muset jít k psychologovi... :D Zaslouží si to.. No nic, kdyby jste chtěly něco vědět, napište...


Johanna zase upravila několik lidových písniček a udělala z nich protestní songy!

Já husárek malý

Já primánek malý,
primu zakázali,
do Vyškova nepojedu,
i kdyby mě vzali!
Šlapanice měly
víc žáků než chtěli.
Do Vyškova nechtěl nikdo
a tam vydrželi.

Šla Nanynka do zelí

Šla Nanynka do zelí, do zelí, do zelí,
Šlapanice zavřeli, zavřeli tam.
Hlásil se tam Pepíček
a sto dalších dětiček.
"Na ZŠ, ty ty ty,
tam tě budou učiti!"
Na základku nepudu, nepudu, nepudu!
Měl bych jenom ostudu, to mi věřte.
Všechny chytré dětičky,
které mají jedničky,
když nejsou lakomý,
jdou na gympl soukromý.


Eště som sa neoženil

Sotva jsem si školu našel,
zavřeli ji páni.
Že prý dětem na základce
ve vzdělání brání.
Že k dalšímu gymplu to mám
tisíc mil prý neva,
výkonné orgány budou asi pěkný střeva.

Vyletěla holubička

V Šlapanicích gymnázium zrušili, zrušili,
protože tam příliš dobře učili,
protože tam příliš dobře učili.
Olympiáda z chemie, matiky, fyziky
nebo z čeho chceš - úspěch vždy veliký
a kdyý osm let na škole strávíme, strávíme,
lehce se pak na vysoké chytíme,
lehce se pak na vysoké chytíme.



Dopis panu Juránkovi

24. ledna 2011 v 19:34 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Vážený pane Juránku,

jako politika jsem Vás vždy velice respektovala. Byla jsem ráda, že náš kraj vede a reprezentuje ve věcech státu někdo, kdo má vystupování a úroveň a rozhodně nejsem sama, kdo si to myslí. V našem okrese jste byl vždy oblíbený, myslím, že hodně lidí Vás podporovalo ve volbách na post hejtmana. Neberte to jako podlézání, to nemám v povaze. Je to pouhé konstatování faktu. Když si tenhle odstaveček přečtete znovu, možná ucítíte tu hořkost, kterou jsem byla nucená do něj vložit. Protože nikdo nečekal, že zrovna Vy se vyjádříte k rušení osmiletých gymnázií tím způsobem, jakým jste se bohužel vyjádřil. Byla to rána pod pás.


Dovolte mi povědět Vám pohádku.

Bylo nebylo, žila byla jedna malá holčička s velkým snem. Odmala věděla, že je jiná než ostatní děti. Byla nějaká moc chytrá a to se spolužákům nehodilo do krámu, takže se celých pět let bavili na její účet.

Omlouvám se za ten nedokončený mail předtím. Malé potíže s poštovním klientem.


Tak, kde jsem to skončila. Ano, bavili se na její účet. tedy až do té doby, kdy se dostala na gymnázium ve Šlapanicích a všem posměváčkům spadla brada. Holčička byla šťastná. byla o kousek blíž k naplnění svého snu. Jak šel čas, uvědomovala si, že gymnázium je jako jedna velká, šťastná rodina. Bylo to tak nesrovnatelné se zákadní školou. Žádné rvačky na chodbách. Žádné kouření na záchodech. Žádná šikana. Jenom dalších třiatřicet stejně chytrých, případně chytřejších dětí v jedné třídě. A tolik možností. Holčička propadla divadlu, zamilovala se do češtiny a poprvé v životě měla pocit, že se má od čeho odrazit.

Tahle pohádka rozhodně nekončí tím, že jsem se z ošklivého káčátka proměnila v krásnou labuť. Spíš se cítím jako trochu hezčí káčátko, nicméně to je pro pohádku vedlejší. Hlavní je, že se v sousedství usadila jedenáctihlavá saň a teď to vypadá, že máme problém nejen my, ale i ta přilehlá "království".

Pohádka skončila, zpátky do reality. Dovolte mi vzít to průřezově.

Myslím, že jeden z Vašich výroků se týkal výběru studentů, že prý osmiletá gymnázia berou každého, kdo si podá přihlášku. S dovolením, pane Juránku, jak jste na tom s matematikou? Kdyby naše gymnázium bralo každého, kdo se přihlásí, měli bychom v současné době tak 1000 až 1500 studentů. Což my nemáme. My máme studentů přibližně 240. Z čehož vyplývá, že nebereme každého, poněvadž škola je jaksi omezena prostorem i úrovní. Nemluvě o tom, že přijímací zkoušky jsou těžké a kdo o tom pochybuje, měl by si je zkusit napsat, samozřejmě s patřičnou přípravou! "Nevýhodou" školy je to, že tady nestačí se s někým kamarádit, nebo někomu strčit do kapsy tlustou obálku. Tady na to dotyčný jedinec musí mít a i přesto častokrát dostane realitou smotanou do ruličky takříkajíc přes ústa jako nikdy předtím. Věřte mi, když to říkám, protože já si to prožila.

Což mě přivádí k bodu číslo dva. Vím, že je to celé radě naprosto ukradené, ale pomyslel někdo z vás na ty jedenáctileté páťáčky, kteří se už bůhví jak dlouho připravují na přijímací zkoušky, každý den se učí tak o dvě tři hodiny navíc a teď se v podstatě chvíli před zkouškami dozvědí, že zkoušky nebudou, že možná nebude ani ta škola?! Musím jim být báječně, nemyslíte? Jak byste reagoval Vy, jakožto otec, kdyby Vaše děti něco takového potkalo?


Bod tři. Před tím, než jste se stal hejtmanem Jihomoravského kraje, jste tuhle školu navštívil v rámci své volební kampaně. Z výpovědi těch, kteří při tom byli, kteří Vás viděli a kteří s Vámi mluvili, jsem pochopila, že jste byl nadšen. Takže vy víte, že tahle škola je skvělá, že má úroveň a přesto ji chcete zrušit.Z toho usuzuji, že jste asi nepochytil to hlavní - atmosféru. Atmosféru druhého domova. Atmosféru, kterou tu společně vytváříme.

Chodím do třídy s dvaatřiceti lidmi a z toho minimálně osmadvacet můžu směle počítat mezi své přátele. Mezi žáky a pedagogy fungují takřka perfektní vztahy. Nikdo se tu nad nikoho nevyvyšuje, nikdo na nikoho nedonáší, jsme si prostě všichni rovni a bavíme se stejně s novými primány jako s odcházejícími oktavány. Jsme si všichni rovni, což je jedna z myšlenek demokratické společnosti, nepletu-li se. A nutno podotknout, že donedávna jsme byli i školou naprosto imunní vůči stresu nebo vůbec jakékoliv negativní emoci.

Děláme všechno proto, abychom udělali gymnázium lepším, hezčím, sympatičtějším. Malujeme po zdech naše pocity, trávíme hodiny zpíváním a natáčením nových CD, cvičením choreografií do muzikálu, učíme se padesátistránkové scénáře. Počítáme modřiny a poháry z volejbalu, bereme Nurofen Rapid na bolení hlavy z přemýšlení na všech možných technických olympiádách, dolujeme z hlav vědomosti a nápady na olympiádách dějepisných, zeměpisných, češtinářských. Několik hodin cvičíme řeč na prezentaci našeho školního časopisu v celostátní soutěži.

A dostává se nám uznání. Koncerty mají úspěch, umístění z volejbalu se nám hromadí ve vitrínách, divadelní festivaly nás odměňují potleskem, státní kola olympiád nás vítají s otevřenou náručí (mimochodem, proč chcete rušit školu, na které studuje nejlepší češtinářka v kraji?) a co se časopisu týče, ocenění za tvorbu se nám moc hezky vyjímá na nástěnce.
A Vy?
Vy nás chcete zrušit.

Jsme malá škola, ale jsme dobrá škola a stojí za námi bezpočet rodičů, všichni studenti do jednoho a i spousta těch, kteří s námi de facto nemají nic společného. Jako politika, kterého respektuji Vás musím upozornit, že se Gymnázium a ZUŠ Šlapanice nehodlá vzdát bez boje. Abych pravdu řekla, nepotřebujeme dospělé, aby vedli náš "protest" (pokud považujete založení desítek skupin na Facebooku za protest). Jsme mladí a hrokokrevní, vystačíme si sami. Protože každému přijde neadekvátní rušit školy, na které se hlásí čtyřikrát víc studentů, než je třída stavu pojmout.


Pane Juránku, všichni jsou proti. Apelujeme na Váš zdravý rozum a žádáme Vás, abyste svoje rozhodnutí přehodnotil. Tohle přece není fér. Useknout čtyři ročníky osmiletému gymnáziu je jako useknout nohy živé bytosti. Tady nejde o nějaké kouzlo, tady jde o princip! Mladý vzdělaný jedinec je budoucností národa! A jak se máme vzdělávat, když rušíte nejlepší školy v republice?


Stále jsem ve Vás ještě nepřestala věřit.


Vraťte nám primu!

22. ledna 2011 v 10:10 | Grellie Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Povím vám pohádku.

Bylo nebylo, žila jednou jedna holčička. Chodila do školy u nich ve vesnici, měla tak dvě tři kamarádky a přežívala. Pak se jednou zašla podívat na den otevřených dveří jistého gymnázia. Naprosto ji to fascinovalo a dřela jako kůň, aby se tam dostala. Podařilo se. Holčička už dávno není holčička, už dávno nevypadá jako ošklivka Betty a je šťastná.
Přes všechnu tu dřinu a problémy, které tu měla a má, miluje tuhle školu a chce tu zůstat až do maturity. Nebo lépe řečeno, ještě propadnout, aby svůj pobyt na téhle škole prodloužila. Považuje tuhle školu za to nejlepší, co ji mohlo v jejím zatím dost krátkém životě potkat A DOST JI ŠTVE, ŽE PŘÍŠTÍ ROK TUHLE ŠANCI SPOUSTA LIDÍ NEDOSTANE.

Tak jo, vážení. Myslím, že všichni víte o čem mluvím. A pokud to nevíte, mluvím o tomhle:
"Snížení počtu tříd osmiletých gymnázií zřizovaných Jihomoravským krajem o jedenáct dnes schválila Rada Jihomoravského kraje. Bude to znamenat snížení počtu žáků přijímaných do víceletých gymnázií kraje o 330, takže z populačního ročníku současných pátých tříd základních škol bude na krajská gymnázia přijato pět procent populačního ročníku. To je v souladu s doporučením připravovaného dlouhodobého záměru.
Informoval o tom náměstek hejtmana Stanislav Juránek s tím, že k zrušení či snížení počtu osmiletých tříd dojde na těchto gymnáziích: Gymnázium Blansko, Gymnázium Brno, Terezy Novákové 2, Gymnázium a ZUŠ Šlapanice, Gymnázium T. G. Masaryka Zastávka, Gymnázium Židlochovice, Gymnázium T. G. Masaryka Hustopeče, Gymnázium Hodonín, Purkyňovo gymnázium Strážnice, Gymnázium Bučovice, Gymnázium a SOŠ pedagogická Znojmo a Gymnázium Moravský Krumlov."

Já to asi nechápu. Nechápu, co stát získá tím, že udělá tohle. To by snad mělo být naopak, ne? Snažit se dokopat co nejvíc lidí na gymply, jako je ten náš, aby se náš národ vzdělával, ne? Nebo to nějak výrazně přispěje k rozvoji státu, když budou talentované a nadprůměrně inteligentní mozky odumírat na základkách? To bych teda neřekla.
Navíc to není ani trochu hezké vůči těm dětem, co se už rok dopředu učí na přijímačky na některý z postižených gymnázií a dávají do toho všechno.

Můžu k tomu říct jedinou věc a to - viz. nadpis.

Učitelé i šéfredaktor školního časopisu na nás všechny apelují, abychom šířili tenhle odkaz dál. Tak šířím. Situaci shledávám natolik kritickou, že se jdu přihlásit na Facebook. Ano, slyšíte dobře, JÁ se jdu přihlásit na fejs. Jak říkám, krize. Myslím, že mě ještě dneska čeká dopis do MF Brno.

Jsem úúúplně klidnáááÁÁÁÁÁÁÁ!!!!! Fakt.

19. ledna 2011 v 17:15 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
No. Tak si to shrnem. NEMÁM NEJMENŠÍ NÁLADU SEM PSÁT NĚCO OPTIMISTICKÉHO A VŮBEC SEM NĚCO PSÁT. Což je dost vidět na aktivitě. Těší mě, že návštěvnost se drží v rozumných číslech, že z toho nemám komplexy a tak. Jenže já jednoduše nestíhám, hned po tomhle článku musím sednout na matiku. Nedělám si iluze, že to k něčemu bude. Většinu písemek máme sice za sebou, ale komplikace se samozřejmě objevily, projevily a stále ještě trvají. A budou trvat, dokud si nepůjčím od Maylene bouchačku a nepůjdu všechny ty dementy tam k nám postřílet. Samozřejmě klidně postřílím i dementy u vás, stačí napsat adresu a jsem tam jak na koni.
A protože, jak už jsem se  zmínila, nemám chuť se tady nějak široce rozepisovat, shrnu vám události posledních dnů v seznamu.
  • Informatika stále funguje jenom tak napůl. Dneska jsem málem zavařila Pascal svým superdlouhým programem, kterýmu trvalo pět minut, než se ukončil. Prof vypadal, že ho trefí šlak (ne, to nebyl účel).
  • Moje biflování se do podělané bioly vyšlo úplně naprázdno. Zkoušení kvůli nerozhodné známce se sice konalo, dokonce písemnou formou, ale on se mi to nenamáhal ani oznámkovat, protože jsem absolutně netušila, co zkoumá dendrologie, algologie a histologie. Aby se náhodou neposral.
  • Konečně jsem sehnala Vladaře. Doufám, že se mu v té poličce líbí, protože si tam ještě nějakej ten pátek poleží, společně s Úvahami o umění válečném a Rozpravami o prvních deseti knihách Tita Livia.  Scottovým Čarodějem se prokousávám už týden.
  • Ze zemáku mám zřejmě čtyřku. Fajn, polibte mi šos.
  • Naše třída se "domluvila" na tanečních. Po půl roce prohádných třídnických hodin a stopadesáti demokratických hlasováních, který pokaždé vyhrál Starlet, se hlasovalo po stopadesáté první a vyhrál Dynamic, takže budeme chodit do Dynamicu. Ne, vůbec nejsem nasraná.
  • Proč mi nikdo neřekl, že oxidant a oxidační činidlo je totéž?
  • Kurozávislost úspěšně šířím na další jedince našeho soukromého ekosystému. Aspoň v něčem jsem dobrá.
  • A právě jsem se rozhodla vám všem oficiálně oznámit, že tenhle rok vám to ještě pěkně natřu!
Takže vás provázej Odin.

Mě by měl provázet Loki, protože on je v Asgardu přece ten nejchytřejší. Doufám, že ví, jak se počítaj lineární rovnice s parametrem.

Zdar.
                                                                                                   Moi Keiniku

První série kuroobrázků aneb Ventiluju stres

16. ledna 2011 v 19:09 | Moi Keiniku Sang |  Kresba, malba...a tak vůbec
gjk
Málokdy se mi podaří něco takhle posrat. Nnechápu, proč jsem ho jako obtahovala tou černou fixou, bez ní to vypadalo milionkrát líp. A skener to podělal totálně. Stejně jako chudáka Grella, kterej se mi tam ani nevešel celej, protože mám jenom áčtverkovej skener, grrrr.
rf
Ano, chudák useknutý Grell. troufám tvrdit, že dokud mi to Hans takhle nezvrtal (Hans je moje tiskárna, kapišto?), docela se mi to i líbilo. Kdysi. Dávno již tomu.

Voldemort na Srí Lance aneb Jsme naprosto normální, děkujeme za optání

14. ledna 2011 v 20:02 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy našich existencí
Dneska dostala slovo pololetka z dějáku, takže se od nás očekávalo, že budeme nervit, nervit a nervit. Učila jsem se - nebo jsem se o to přinejmenším pokoušela - každou přestávku a výsledek? Pravděpodobně celý dobře, haha!
Ale k věci.
Od rána jsme se Swee měly mimořádně dobrou náladu a v angličtině jsme vybuchly. Došlo k tomu následujícím způsobem - prof zkoušel a my si měli povídat o nějakých inzerátech na dovolenou, který byly v učebnici. Byla tam Patagonie, safari v Jižní Africe, sjíždění horské řeky kdesi v Turecku a ekoturistika na Srí Lance. takže jsme celé čtvrthodiny jedna druhé vjmenovávaly klady a zápory námi vybrané dovči a bylo to záživný jak studenej spacák-. Ještě nudnější než studenej spacák je spacák zasviněnej od věnečků, ale rto je jiná historie.
Zkrátka a dobře, když byla na řadě Swee, řekla že chce na Srí Lanku.
,,A proč?" ptám, se samozřejmě anglicky. ,,No, je tam hodně zajímavých zvířat..." ,,Jo, třeba jedovatí pavouc a tak, že?" ,,No, třeba. A taky jsou tam hadi. Je tam Nagini!" ,,Nagini jedna, Nagini dva, Nagini tři...ale když je tam Nagini, tak by tam měl bejt i Voldemort!" To jsem chytrá holka, co? To jsem na to hezky přišla, co? To koukáte, co? No nic. Pokračujem. Takže Swee říká: ,,A co jako dělá Voldemort v deštným pralese?" ,,No, je na dovolené!"
Takže kdyby někdo nevěděl, jsme na dovolené na Srí Lance, protože je tam na dovolené i Voldemort!

Takže po tom, co jsem málem umřela smíchy v angličtině jsem byla přesvdčená, že ten děják absolutně nedám, v hlavě totálně vymeteno. Tudíž mi bylo tak nějak ukradený, když ve fyzice začali chlapci z lavice před nám ahledat jeden na druhém erotogenní zónu. Nenašli. Nicméně jeden objevil, že má bod G na čele, což shledávám nadmíru zajímavým.
Cestou na oběd jsme to všechno tlumočili Mrs. Lovett a ta se málem zbláznila smíchy. Když se na to dívám zpětně, neni to vtipný ani trochu, nicméně já i všichni kolem jsme dneska totálně zfetovaní, tím pádem jsme se řehnili jak sviňa. Na děják jsme si se Swee vytvořili endorfinovou zónu, která nám byla na úplný nic, poněvadž nás dějepisář posunul o lavici dozadu (protitahákový opatření).

Vzhledem k tomu, že v poslední době trpím zvýšenou produkci blábolů, tak to radši utnu. Pokud mi bude Odin přát, naskenuju jsem ještě dva důsledky své kurozávislosti.

Zatím, kafe platím! (nic neplatím)

Duchové, ufoni a souslednost časová (ehm, toho posledního si nevšímejte, jenom se učím do francouzštiny...)

12. ledna 2011 v 19:52 | Moi Keiniku Sang
Chcete bydlet ve strašidelném domě? Setkat se se chodící mrtvolou, upírem, čarodějnicí a golemem a spoustou skřetů? Chcete strávit noc v jednom pokoji s duchem? Chcete se seznámit s dvaatřiceti mimozemšťany?
Pak si zbalte saky paky, červenou knihovnu na uklidnění a silnou baterku na třepací pohon a vyražte do zapadlé vesničky jménem..
Vyschlá Mokrá!
Na severním konci vesnice u lesa, ve kterém má základnu jednotka močálových mumií...no, dobře, až tak u lesa to není, ale je to dost blízko lesu a na ten les je vidět...ehm, kde jsem to skončila? Jo! Na severním konci vesnice u lesa, kde má základnu jednotka močálových mumií stojí dům, natřený chorobnou oranžovou barvou, kterou vybírala čarodějnice, tudíž se nemůžeme divit, že je tak hnusná (zelenkavá, kterou navrhovala chodící mrtvola, by byla možná lepší, chodící mrtvole se tahle barva osobně vůbec nelíbí, nicméně i tak to pořád vypadá líp, než předtím...ano, pokračujeme, nebojte se).
gjk
Představte si, že jste tedy přijali nabídku na týden strávený ve strašidelném domě. Dorazili jste do vyschlé Mokré a našli chorobně oranžový dům.
Teď zvoníte na zvonek. Musíte krátce a silně, jinak vám ukousne prsty. Proto tam taky většinou není. Na schránce narvané Lídlem je nalepená domovní číslice 53. To by vás mělo zarazit. 5+3 je 8, což je 2x4 a 2+4 je 6, což je číslice ďáblova. Přesto neztrácíte odvahu a zvoníte dál, posledním zbývajícím prstem. Zvonku kape z..ehm, baterky vaše krev, tak se na něj nedívejte.
Konečně se ozývají kroky. Buď jsou pomalé a těžké nebo rychlé a cupitavé. Pokud jsou pomalé a těžké, jde vám otevřít golem, pokud nastává druhá možnost, je to čarodějnice.
Máte celkem štěstí, jestli vám otevřel golem. Většinou jenom vydá nějaký blíže neidentifikovatelný zvuk, jež se dá přeložit jako "ahoj", jste-li dospělí, pak "dobrý den". Čarodějnice může zpočátku vypadat velice mile a sympaticky. Je to velmi výřečná osůbka, která na vás bude chrlit všechno, co jí zrovna přijde na jazyk. Je to její nejúčinnější trik - po chvíli ji přestanete vnímat, zvyknete si, že ona prostě pořád něco říká, načež čarodějnice využije situace a zakleje vás do podoby komára. To je v chorobně oranžovém domě dost nevýhodná pozice.
Přibližně tak deset vteřin po příchodu se setkáte s upírem. je to malý rozkošný chlapeček, který z vás ale během následujícího týdne vysaje energii, inteligenci a teprve pak se vrhne na tělesné tekutiny.
Chodící mrtvolu najdete nejspíš na chatu s ostatními zombies, případně nějakým mimozemšťanem, objeví-li se, kterak s latinskou učebnicí z období Reinharda Heydricha předstírá učení. Pravděpodobně vás upozorní, abyste ji nerušili nebo že se zblázní. Poslouchejte ji chvíli a zjistíte, že se blázní každých deset minut.
K jídlu vám bude předložen tepelně upravený mozek předešlého nadšeného turisty a k pití černá tekutina, jejíž složení a původ bych na vašem místě raději nezkoumala. Golem to bude vydávat za čaj.
Řekněme, že jste mimořádně šikovní a dostaliu jste se až k fázi sprchy a spánku. Vysprchujete se v nevkusně vykachličkované koupelně z minulého...ehm, milionletí? kde zničehonic zjistíte, že s vámi ve vaně sedí stará prostporově výraznější paní, která vám začne dávat vcelku užitečné rady do života, jakože máte jíst každý den jablko. Budete to považovat za halucinaci způsobenou únavou a nedosttkem jablek.
Ve dvě ráno vás vzbudí divné zvuky z vedlejší kuchyně. Půjdete se podívat, jak to znáte z amerických hororů a u stolu najdete starého, leč šarmantního pána čerstvě po mrtvičce.
Dejme tomu, že jste se záhadným způsobem dožili rána a teď vás čeká další den. Malý upír vás ukecá, abyste ho doprovodili do školky. Nechoďte do třídy, za žádnou cenu,jinak se na vás sesypou skřeti všech velikostí i barev a ani ty skřetí paňmámy, co to tam vedou, je nedokážou zastavit.
Potom musíte stihnout autobus v sedm, v němž je chodící mrtvola s MP4 v uších, otráveně se bavící s ukecanou blonďatou mimozemšťankou. Vystoupíte v naprosté prdeli světa a vy dostanete oprávněný strach, že vás chce chodící mrtvola sníst. A co hůř, v té prdeli čeká druhá chodící mrtvola, která je ještě děsivější, než ta první, poněvadž vypadá jako dávno mrtvý příslušník nechvalně proslulé organizace, z jehož doby má chodící mrtvola číslo jedna latinu.
Ale vzhledem k tomu, že obě mrtvoly i ufonka jsou čerstvě po snídani, přežijete cestu do vzdělávacího ústavu bez újmy a jste představení hordě různobarevných mimozemšťanů, mezi nimiž je pár dalších chodících mrtvol. Které na vás koukají tak lačně, že je vám všechno jasné.
Tady vaše cesta končí.

Cena za tebto neobyčejný zážitek je prostá - život. A navíc dostanete pade procent slevu. A ne že ten život necháte doma!!!!

Ano, naše rodinka je mimořádně paranormální. V pár věcech jsem ale nekecala - cítím se jako chodící mrtvola, v naší druhé kuchyni straší dědův duch, babička byla ve věcech zdraví dost zběhlá a děda byl taky celkm šarmantní a tátův ve velkým vařenej čaj se fakt nedá pít. Zvlášť, je -li černej. Můj bráška z vás totálně vysaje energii a v mé skříni někdo je. Haha, asi Kabáti...

Tak jo, zpět k věci. Nebo spíš konečně k věci.

Paranormální jevy. Nevysvětlitelné, neidentifikovatelné, věci , lidi, skutečnosti, ve které polovina planety nevěří, ale který byly, jsou a budou.
Takže to vezmeme průřezově:

Duchové
Původní představa levitujících prostěradel už dneska tak nějak vyšla z módy. Duchové, když už jsou, mají svou podobu, možná sice rozmazanou, nejasnou nebo tak něco, ale svou. Žádný ložní prádlo. Osobně se přikláním k názoru, že duchové vypadají jako normální lidi a odlišit mrtvoly od živol pak umí jenom několik málo citlivějších lidí, mezi který díky Odinovi nepatřím. Ale troufám si tvrdit, že je cítím.
Abyste tomu špatně nerozuměli - neobcházím baráky s krvavou historií a netestuju, je-li tam duch. jenže, jak jsem se zmínila, děda, se kterým jsme se třináct let nestýkali, umřel na infarkt v kuchyni za stolem. Od té doby tam je. Táta ho viděl, koneckonců, byl to jeho otec. Viděl ho myslím dvakrát a pokaždé úplně jasně. Doufám, že chudák děda nezůstane navěky trčet v té kuchyni. Sice jsem ho skoro neznala, ale toto bych mu fakt nepřála.
Babička umřela v nemocnici, ale zásadní problém spočívá ve faktu, že to bylo v zimě, tudíž jsme nemohli v kalamitě otvírat urnáč a strkat ji tam. Je někde doma ve skříni( doufám, že ne v mé). Moje teorie zní, že oba vysmahnou, až bude babička konečně na místě.

Zombies
tenhle ne tak uplně pranormální jev vznikl na Haiti a je to, přátelé, jeden velkej podfuk. ty mrtvoly totiž vůbec nebyly mrtvoly, říkala kámoška, která se o to docela zajímá, konkrétně Mrtvolka. Ale zombie jako taková je celkem rozšířenej fenomén, kterej spočívá ve vylízání z hrobu a tahání poloshnilejch končetin za sebou.
Určitě nejsem sama, koho tohle napadlo - v každým americkým hororu jsou obživlí mrtví odění do montérek, nebo nějakýho jinýho elegamntního vohozu. Chcete mi říct, že se v tom hrobě převlíkli? Protože je stopro nepohřbili v montérkách. Když už lezu z hrobu, lezu z něj v tom oblečení, ve kterým jsem tam vlezla, ne? Jedinej, kdo má svrchovaný právo být v civilu, jsou pokousaní.
Tolik k zombíkům.

Ufo
A ufoni, pochopitelně. Vesmír je nekonečný, říkáte. A chcete mi tvrdit, že to modrozlený hovno co obíhá kolem Slunce je jediná planeta na které je život? To těžko a jestli jsou lidi tak sebestřední, že si to myslí, pak je to jejich problém.
Nemyslím si, že nás pozorují zrovna zelení mužíčci s anténkama. Musí být mnohem dál, než lidská civilizace, jak už dokázalo několik nálezů na Zemi. Jenže ti urejpaní věci vždycky najdou nějaký rádoby vysvětlení a mimozemské civilizace mjí zase utrum.
Už chápete, proč mám tak ráda Dänikena?

Souslednost časová
Paranormální jev, vyskytující se ve francouzštině, který jsem se měla učit a vybodla se na to
No nic, přečtu si to před hodinou...možná. Jsem ze všech těch naprosto paranormálních písemek tak paranormálně vyčerpaná, že je to paranormální.

Já myslím, že jednou tomu stejně budeme všichni věřit. Až bude tolik záhad odhalených, že se jako paranormální jev bude jevit lidstvo. nejsme tu sami a upřímně řečeno, na tenhle fakt zatím dost kašlem, což by se mělo změnit, jinak se ty naše "paranormální" jevy naštvou a zbudou z nás krvavý cucky, obsadí nás ufoni, nebo nás zmasakruje souslednost časová.

Takže adios, Odin s váma. Jdu se domluvit s tou sousledností, co teda bude...

Miss Shinigami se stává...

9. ledna 2011 v 19:24 | Moi Keiniku Sang |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Ano, moje metoda rozbíjení okna opět nezklamala takže sotva se pod záhlavím objevilo pozastavení blogu, zase píšu. Klasika. No, tak k věci.
Zaprvé musím udělat jednu věc a to poděkovat blogerce Jasmíně, díky které jsem podruhé a pořádně objevila Kuroshitsuji. Jak jistě víte, vznikla z toho závislost jak sviňa, kterou jsem okamžitě nakazila Swee a teď možná i Jane.
Ke kreslenému seriálu jsem se už vyjádřila a pokud se dobře pamatuju, použila jsem tam většinu superlativů, který znám. Teď se hodlám vyjádřit ještě k té hrané verzi . Tedy muzikálu.
Vznikly dva díly - Kuroshitsuji a Kuroshitsuji II: The most beautiful Death in the world. Nejsem si jistá, koho tím konkrétně mysleli. Jestli...no, ale hezky popořadě.

Tákže. (Mimochodem, víte, že jedno moje novoroční předsevzetí je, že nebudu říkat "tákže" ? Ano vím, že jsem na zabití).

První muzikál je fajn. Mám pocit, že ho udělali tak trochu proto, aby zjistili, jak to přijme publikum. Popravdě řečeno, já jakožto příslušník čeledi rejpavých, jsem tam našla spoustu nedostatků - například že Sebastian má moc kulatej obličej, že Ciel je stejně velkej jako on a že je to japonsky, tudíž prakticky netuším, o co go. Pak jsem se na nedostatky vybodla, protože jsem se podívala na ten další. A ten je minimálně o sto procent lepší než první. Jednak proto, že tady už šli tvůrci najisto a proto je to takový vymakanější. 
Navíc Sebby (v obou muzikálech ho hraje Yuya Matsushita, kterýho musí většina z vás znát z písničky Bird ) zpívá níž a podle mě se to k démonímu komorníkovi hodí o dost víc, než ten dětskej hlásek z prvního muzikálu.
Grell, ááá, můj milovanej Grell (překřtěn na Grill) je ten nejgrellovatější Grell ze všech Grellů, to co tam předvádí, to je někdy fakt moc. V prvním muzikálu se jenom tak mihnul, tak si to tady musel vynahradit, což se mu na milion procent povedlo. Nutno podotknout, že při tom mihnutí - jako komorník byl k sežrání. Buď vztekem nebo tou protichůdnou emocí, vyberte si. Hraje ho Uehara Takuya, u něhož mám silný podezření na nějakou taneční kariéru.
Jeho "brácha" Nagaoka si střihnul roličku Williama T. Spearse a moc mu to v ní slušelo, mimochodem.
Ciel je jinačí, než v prvním muzikálu, má kulatější xichtík a je menší. Ten původní byl možná cielovitější, ale to bych ani tak neřešila. Ciel jako Ciel, stejně je mladší než já XD (a já okukuju jenom starce).
Bez hrobaře by to nešlo, že ano. Jeho výstupy mě stejně jako v seriálu přiváděly k šílenství a song, z něhož polovinu tvořil smích, no tak k tomu se nebudu ani vyjadřovat.
Do druhého muzikálu přibylo i pár postav známých ze seriálu, například Ronald Knox, který kosí lidi sekačkou nebo vikomt Druitt, ze kterého nikdy nebude Freddy Mercury, ať dělá, co dělá (jsem sama, komu to tak přijde, nebo je tu ještě někdo?). Stejně tak jako ze Sebbyho nikdy nebude Michael Jackson, ani když má bílý rukavičky.
A z Grella nikdy nebude ženská. Snad.
Jo a Shinigami jsou nej, kdyby někdo nevěděl XD.

U Odina, tohle je ale blábol. Radši jdem na ty videa.

Sebbík
1) Začíná to na minutě a půl.

2) Tady to začíná 2:50, zrovna se mrkněte i na toho Ciela.
Taky chcete ten Sebbíkův pláštíček?

 Grell...hm, toho bude víc.
1) Přibližně pět minut třicet vteřin.
Tohle byla ta normálnější (no dobře, pokud počítáte mezi normální chování, že začnete ječet jak magor, když vás někdo chytne za límec) verze.

Teď ta nenormálnější:
 Zjistila jsem, že o Grellovi neumím uvažovat jako o klukovi nebo jako o holce. Je to prostě Grell.
2) Pusťte si titulky. Fakt.
No je tohle normální? A to ještě není všechno.
Show začíná na minutě.

Undertaker
 Dávám sem video jenom z prvního muzikálu, v tom druhým se zas až tak moc nevyskytuje.

Tyhle titulky musely bejt fakt pracný...

A teď moje milovaná, kterou dokážu sjíždět bez omrzení celý dopoledne - SHINIGAMI DANCE!!!

Kdyby někdo věděl, čí dílo je tahle donebe řvoucí genialita, ozvěte se a máte u mě pugét vy i on!


Mozek stávkuje, název nebude.

6. ledna 2011 v 21:03 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy mojí existence
5. 1. - bakteriologie

To už máme naštěstí za sebou. A bylo to totální fiasko.

6. 1. - slovní zásoba z Lecon 6

Aneb hromada slovíček ohledně jídla a francouzského stolování, kde se vyskytují skvosty typu "la tasse" (ta šálek) nebo "le verre" (ten sklenička). Pak je tam taky ta krajíc, ta plátek a ten pánev. Ovšem zdaleka nejlepší je tlakový hrnec -  cocotte minute (kokot minyt).
Nicméně to už máme za sebou taky a já samozřejmě suverénně podělala členy.

10. 1. - živá latinská slova.

Jak můžou bejt v mrtvým jazyce živý slova, pro Odina? Nenávidím ten jazyk, kdybychom nebrali mytologii, tak se zblázním. Všechny ty deklinace a konjugace a kopa koncovek u každýho slova, no humus.

11. 1. hydrosféra

Předpona hydro značí, že půjde zřejmě o hydru (autor: spolužák). Tam taky celkem slušně plavu. Ovšem jestli si myslí, že mě potopí, tak by měl přestat myslet!

11. 1. - mechanická práce

Ehm, o co jde? Nepamatuju si, kdy jsem naposledy vnímala ve fyzice...

12. 1. - slovní zásoba 3. deklinace

Což znamená, že budu muset otevřít ten salát učebnicí nazývaný a přečíst si to. Grrrr.

14. 1. - pololetka z dějáku

Tady nastává jedna velmi ffftipná situace a totiž, že jsme úplně přeskočili jednu velkou písemku. měla být před prázdninama, všichni se ve fyzice učili na děják, ale komunikace ve sborovně asi nějak vázne, páč si na to dějepisář nevzpomněl. O víkendu bych se měla učit. ne, jinak - o víkendu se musím učit.

17. 1. - řecká mytologie

Tak to je lehký, matky většiny hrdinů si pamatuju a otec byl pokaždé Zeus, takže v cajku. Maine grande hope (moje velká naděje - pro jistotu)...

17. 1. - uzávěrka

Tzn., že budu muset zapnout svůj hibernující mozek a napsat něco rozumnýho, pokud možno trochu hlubokomyslnýho do školního časáku. Šéfredaktor se totiž naprosto pomátl a chce povídku. Teď, kdy mám okno jako kráva, což je poznat i z mé aktivity na blogu...

19. 1. - gramatika od začátku roku - latina

Jsem mrtvá. Tohle nedám.

20. 1. - čtvrtletka z matiky

Za předpokladu, že zdechnu po latině, nebudu muset tuhle sračku psát, jenže já to při své supersmůle určitě přežiju. A nebo umřu dvakrát.

No. To máme ale pěknej seznámek. A posrat se z toho mám zase já.

Abych nezapomněla - do informatiky nám nainstalovali nový operační systémy a s každým přihlášením délka přihlašování naroste o pět minut. Máme taky nový monitory, klávesnice a myši a ty jsou tak citlivý, že se v Pascalu vůbec nedají použít. Samotnej Pascal se spouští katastrofálně složitým způsobem a nejde v něm použít Ctrl+ Break, takže vytvoříme-li nekonečně zacyklenej program, nemáme ho jak zastavit.

NO NENÍ TO PROSTĚ BEZVA?!!!!!

Při životě mě drží Undertaker. A taky jistej muzikál, ke kterýmu se vyjádřím, až budu míň padat na hubu.
Dneska jsme byli místo těláku bruslit. Dokonce jsem ani nespadla, ale zítra nebudu chodit. A to máme zkoušky na Schumachra, no paráda. Grell, save me!!!! Ehm, no nic. Jenom nutně potřebuju obvyklou dávku endorfinů.

Hm, jak si to tak po sobě čtu, polovina lidí, který to budou číst (jo, až tak si věřím), naprosto nepochopí, o čem to tu blábolím, nicméně já to nechápu též, tudíž je vlastně všechno v cajku.

Hele, vrstevníci, taky se vám po šestnáctce tak splašili hormony? Dojal mě Hellboy a Terminátor II. Na Četu se radši dívat nebudu.

A víte co? Bagr na střeše je mnohem lepší, než lopata ve sklepě.  Dostanete pojistku za barák!

Bez peněz za Cháronem nelez ...

4. ledna 2011 v 19:31 | Moi Keiniku Sang

...a jiné užitečné rady.

Tož tohle je těžké. Někdo v to nevěří, někdo v to věří a někdo v to doufá. Zvláštní je, že čím modernější a vyspělejší civilizace jest, tím míň lidi trápí otázka posmrtného života. Asi to bude tím, že  ve všem tom spěchu a shonu naší neustále inovované a elektronické společnosti jaksi nemají čas zamyslet se nad tím, co je po smrti. Jen několik málo lidí se to snaží zkoumat a to je na těch šest nebo sedm miliard jedinců Homo sapiens sapiens fakt málo.

Vezměme třeba Egypťany. Kdyby se nějaký staroegyptský občan zničehonic objevil v jedenadvacátém století, zřejmě by umřel strachy před božím trestem, poněvadž srovnáme-li pohřební obřady starého Egypta a naší doby, jsme k mrtvým více než neuctiví.
Egyptské mrtvoly byly naprosto fantasticky vybavené pro posmrtný život. Stejně tak jako dnes, ani tehdy nebylo jasné, zda ten život existuje nebo ne, žádná mrtvola se ještě nevrátila, aby o tom zpravila ostatní, tudíž veškerá tahle výbava tedy mohla přijít klidně vniveč. Ale Egypťanům se zřejmě tato představa příčila natolik, že si to nepředstavovali.
Tak tedy s mrtvým do hrobu šly všechny předměty běžné denní potřeby, zvířata, jídlo, pití, někdy i rodina. Tělo mrtvého bylo pro dlouhodobou trrvanlivost omotáno kilometry na pruhy nařezaného plátna, mezi jehož jednotlivé vrstvy se kapal olej a vkládaly amulety. Ale ještě předtím si mrtvola musela jak dlouho poležet v kádi s něčím na způsob louhu, nechat se napatlat všemi možnými aromtickými látkami a taky si samozřejmě nechat vytahat vnitřnosti.
Tělo muselo být v perfektním stavu, aby se dvě nejdůležitější duše Ba a Ka mohly v klidu odebrat na onen svět. Když jsem se o těch duších dozvěděla, dost mě to uklidnilo. Můj tehdy ještě dětský mozek nějak nedokázal pobrat, jak se ty mumie jako dostavily před Anubise a Usirea. Představa, že se někde vymotávají z nekonečných metrů obinadla mi nepřišla moc vznešená a mysteriózní.
Byl-li dotýčný mrtvý Egypťan hodný, čekal ho fajnový posmrtný život. Když hodný nebyl, sežrala ho obluda (Usireova čivava, víte?), o níž naše učebnice dějáku tvrdí, že se jmenovala Velká požíračka. Co je na tom pravdy nemám šajn.

Ale všude se mrtvolky neměly tak hezky jako v Egyptě.
Lid popelnicových polí a Únětická kultura byly dvě kultury, které se příliš dívaly na Stmívání a vlezlo jim to na mozek.
Lid popelnicových polí ze strachu z vampyrismu svoje mrtvé zpopelňoval a popel pohřbíval v nádobách, kterým se říkalo popelnice. Ty mají dnes o dost obyčejnější poslání...Tehdy to byly věci podobné našim urnám, s otvorem na duši. Soudím, že posmrtný život se tráví blbě, když je jeden hromádka popela a duše mu ulítla komínem...
Únětická kultura byla ještě morbidnější - nenamáhala se s kremací a mrtvoly svazovala do kozelce a rozsekávala na kusy. Ošklivé. Červená barva u nich značila život. Dějepisář nám ukazoval obrázek trojitého hrobu, v němž byla jedna žena a dva muži. Všichni měli čela pomazaná červenou barvou a žena ji měla ještě v klíně. Zřejmě tedy šlo o zpackaný porod.
A já si teď nejsem jistá, jestli to bylo fakt tady...no to je fuk.
Zkrátka a dobře, u těchto dvou kultur měli mrtví s dalším životem utrum.

Pokud umřete na severu a nejste pokřtění, věřte mi, že do tepla se už v životě nepodíváte. V Asgardu je kosa jako v psírně a v Helheimu tomu bude nejinak. Hela rozhodně nevypadá jako milá a zábavná společnice, je to prostě bohyně smrti a její živou vodou je nemoc a utrpení. Čekejte, že se potkáte se spoustou dalších poloprůsvitných postav, jako jste vy - všichni se budete ploužit nahoru po někonečně dlouhých schodech až k Helině trůnu.
Leda byste padli v chrabrém boji (ano, v jedenadvacátém století je to velice pravděpodobné), to by vás pak čekala Valhala a každý den večeře s Odinem. Tam mají ústřední topení skoro určitě. A žádný schody.

No a  křesťanský posmrtný život, no jistě. Já osobně si nejsem jistá, jestli se to vůbec dá nazývat psmrtným životem. Prostě hodní přijdou do nebe, zlobiví do pekla a finito. Malým dětem se jakási představa posmrtného života vtlouká do hlavy už od malička stylem "přijde čert a odnese si tě do pekla". Nikdo neřekne "přijde anděl a odnese si tě do nebe" protože pojmem "odnese do nebe" se automaticky rozumí smrt. Odnosem do pekla kupodivu ne. Divné.
Aby bylo jasno, mě se nechce ani do nebe ani do pekla, jelikož jsem zlobivá holka a zlobivé holky přijdou tam kam chtějí (četli jste tu knížku? Já ne.). Já se klidně spokojím s nevytápěným Helheimem. A kdyby vypukla náboženská válka, všechny pobiju ve jménu Odina a hezky pocapu do Valhaly. tak. To jsem si to hezky naplánovala, viďte?

No nic. Tak se pohneme z místa.

Co třeba taková reinkarnace. Indové jsou o téhle věci skálopevně přesvědčení. Jde o to, že po smrti se přev..jinak.
V hinduismu jsou kasty. Vyšší a nižší. Nejvyšší (myslím) jsou brhmáni, nejnižší asi blechy nebo tak něco. Vy žijete v určité kastě, pak umřete a bohové vyhodnotí váš život. Shledají-li ho dostatečně smysluplným a dobrým, reinkarnujete se do příslušníka nějaké vyšší kasty, neshledají-li ho dostatečně smysluplným a dobrým, reinkarnujete se do někoho z kasty nižší. je to ještě o něco složitější, ale hinduismus je celý takový striktní a složitý, tudíž se tím nehodlám déle zabývat. Nicméně představa, že strávím svůj další život jako bohatá panička se mi docela líbí. Ta v mém případě více pravděpodobná (totiž že strávím svůj další život jako červotoč) už tolik ne.

Ve starém Řecku na to šli mnohem jednoduššeji - měli jednu jedinou podsvětní říši, které vládl Hádes a v ní se nacházelo všechno. Zsadní problém mohl nastat už u řeky Styx, tedy na samém začátku cesty podsvětím. Pokud dotyčný mrtvý neměl prachy, dostal od Chárona ohromnou smůlu gratis a musel počkat, až kolem půjde nějaká bohatší mrtvola, která mu půjčí. Tohle je moje domněnka, pochybuju, že to takhle fungovalo. Ale ani Cháron nedělá zadarmo.
dejme tomu, že jste se v pořádku dostali přes Styx. Teď se vám nabízí dvě alternativy - Les Champs Elysées..teda, Elysejská pole nebo Tartar. Hádes vás pošle tam nebo tam a příliš se s tím mazat nebude. Ty dobré čeká nádherný posmrtný život s plnou penzí na Elysejských polích, duše těch zlých skončí v hlubinách Tartaru, kde je čekají muka, muka, muka a pořád jenom muka. To je milé, že?
A jestli jste extra zlobili, urazili bohy nebo se prezntovali jako chytřejší než oni, může se vám stát, že si Hády bude trochu namáhat svou božskou mysl a vykonstruuje pro vás nějaký skvěle promyšlený trest - tím pádem skončíte jako Sisyfos nebo Tantalos.
Jo a ještě jedna rada nad zlato - když vám někdo umře, nelezte za ním do toho podsvětí. Nemá to cenu, akorát utratíte spoustu peněz za převozníka.

Posmrtný život je podle mě fajn věc, ale já bych dala přednost znovuzrození. za nějaký čas se prostě znovu narodit a prožívat stále nový a nový život. Jednoduchý a prostý koloběh.
Ale pokud bych si měla vybrat, pak bych přece jen volila ten nevytápěný Helheim. Mí bohové jsou ze severu a troufám si zcela nerouhavě tvrdit, že mě občas i mají rádi, tudíž nevidím důvod, proč posmrtný život trávit někde jinde.
Hela je v naší domácnosti prezentována jako milá a hezká paní a brácha ji mám moc rád. Vůbec je tak nějak fixovaný na germánskou mytologii. Domluvili jsme se, že až umřeme, půjdeme spolu do Helheimu (půjdem spolu do Helheimu, důdlajdůdlajdůdlajdá...je mi fajn.). Takže ho nemůžu zklamat.

Mimochodem, mýmu bráchovi je pět.


Nejkrásnější dárek

3. ledna 2011 v 17:53 | Moi Keiniku Sang
Nejkrásnější dárek
"Michaeli, potřebuju okamžitě mluvit s Kristem. Hned teď. Zřejmě všechny holčičky si napsaly o tu chodící panenku, co umí zpívat Mamma Mia. Tolik jich nebudeme mít, ani kdybychom vyrabovali všechna hračkářství na světě!"
Krásná mladá slečna s ohromnou záplavou blond lokýnek uhodila do stolu, aby připoutala adresátovu pozornost. Michael obrátil oči vsloup a protáhl si křídla.
"Zbytečně vyšiluješ, Mariano. Ježíš to zařídí. Možná to už zařídil. Ježíš to vždycky zařídí."
Mariana se nevěřícně usmála: "Děláš si prču? Víš, kolikátýho dneska je? Čtyřiadvacátýho ráno! Nemáme roztříděnou ani polovinu dopisů, nemluvě o nějakým chystání dárků pro bůhvíkolik tisíc dětí a..."
"Neber jméno mého otce nadarmo, Mariano," ozval se z reproduktoru příjemný hluboký hlas.
Mariana poplašeně zavířila křídly: "Ježiš, to jsem se lekla!"
"Ani moje nemusíš."
"Omlouvám se, pane. Jsem pořád hrozně nervózní."
"Ano, akceptuji to, ale mohla by sis aspoň na tohle dávat pozor, co myslíš? Michaeli, máme toho hodně. Potřebuji, abys šel dneska večer do akce i ty."
"Dobře pane," opáčil archanděl a tvářil se jako zkyslá smetana. Má jít rozdávat dárečky jako řadový anděl? Paráda.
S největším možným sebezapřením sundal nohy v drahých polobotkách na míru ze stolu a následoval Marianu do balírny. Musel si vyfasovat pytle na večer. Už jenom ta představa se mu natolik příčila, že ho z toho chytala křeč do křídel.
Balírna byla dřív slyšet, než vidět. Stovky andělů tam pracovaly od rána do večera a od večera do rána, většinou se sluchátky na uších. Na pásech dovnitř neustále proudily tuny hraček a andělé likvidovaly jednu roli balicího papíru za druhou. Pásy vrčely, papír šustil a dhromady to vydávalo takový hluk, že Ježíš začal uvažovat o instalaci protizvukové bariéry.
Mariana i Michael vyfasovali u vchodu sluchátka a vešli. Panoval tu mírný blázinec, protože počet andělů-baličů se kvůli časovému skluzu zdvojnásobil, stejně tak i rychlost pásů. Mariana posuňky naznačila Michaelovi, že má jít za ní. Na rozdíl od něj netrávila svůj věčný život v kanceláři a tudíž se tu vyznala.
Postavila archanděla do fronty na stejnokroje a sama si stoupla za něj. Nepřipadalo v úvahu, že by andělé roznášeli dárky v civilu. Mariana si ani nechtěla představovat, jak by potom vypadal její nažehlený bílý kalhotový kostýmek. A pokud se dobře pamatovala, Michael na svých hedvábných oblecích taky velice lpěl.
"Pane? Co vy tu děláte?" povytáhl obočí anděl u přepážky.
"Naval mi jednu pětačtyřicítku a nestarej se," odsekl Michael.
Marina na vysvětlenou (a taky trochu na omluvu) dodala: "Kristus ho poslal do terénu."
"Aha. Prosím, pane. Hezký let."
"Jsi snad nějaká letuška, či co?"zavrčel archanděl a vyškubl mu z ruky hromádku černých šatů.
Už se nemohl dočkat večera.
"Já pořád nějak nechápu, co máš za problém, Michaeli. Je to jenom roznášení dárků, chápeš? O nic nejde, naprosto o nic. Gabriel jde taky."
Mariana si zapínala zip na přiléhavém overalu, který podle Michaela zdůrazňoval její křivky víc, než by bylo u cudného anděla na místě. Jen s námahou od ní odtrhl oči.
"Jenže já nejsem Gabriel. Jestli jemu nebadí dělat podřadné práce, tak mě ano a hotovo."
Mariana si vztekle založila ruce vbok: "Takže moje práce je podřadná, jo?! Víš co by sis zasloužil? Degradovat!"
Michael rezignovaně zvedl ruce: "Promiň, zřejmě už jsem odvykl kouzlu tohohle džobu. A navíc jsem si málem zlomil křídlo, když jsem si oblíkal tuhle bezva bundu."
"Víš co se mi zdá? Že ti to archandělování nějak stouplo do hlavy. Jdeme."
"Lipová 14, to je očividně tady. Je tam krabice pro Lipovou 14?" starala se Mariana.
Michaelovi ta důležitost, s jakou koukala do papírů, mírně řečeno rozčilovala. Vytáhl z pytle krabici pro Lipovou 14 a hodil ji Marianě, která zatím přistála na střeše elegantního rodinného domečku.
"Super. Ten pytel strč někam do křoví, prosím. S tím střešním oknem neprolezeš."
Michael si pojem "strč do křoví" vyložil jako "pusť z výšky deseti metrů". Pytel sebou praštil o zem a kdyby nebyl izolovaný několika vrstvami speciálně upraveného polymetalakrylátu, zřejmě by bylo všechno uvnitř na šrot.
"Hrabe ti?!" chytla se za hlavu Mariana.
"Kdbych tam sletěl, viděli by mě. Nemyslíš, že by jim nebylo divný, že mají před barákem týpka s křídlama?"
"A když jim před barákem přistane dvoutunovej žok plnej hraček, tak to jako divný není?"
Jenom Michaelovo výrazně vyšší postavení zabraňovalo Marianě, aby ho nepraštila. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a otevřela mechanickým šperhákem jedno střešní okno. Prolézt dovnitř se jim naštěstí podařilo bez jakýchkoliv katasrofálních následků.
"Kde myslíš, že mají stromeček?"šeptal Michael. Už to bylo nějaký pátek, co on roznáše dárky, takže se mu i tahle základní informace prostě vykouřila z hlavy. Navíc, časy se mění a móda taky.
"Tohle je docela velký dům. Zkusíme halu."
"Když tam nebude?"
"Tak obývák."
"A když nebude ani tam?"
"Tak jídelnu."
"A když..."
"Jídelnu!"
"Dobře, dobře. Tak já jdu do haly, ty do obýváku. Kdyby něco, ohlas se vysílačkou."
"Fajn."
Mariana po špičkách zamířila dolů po schodech. Pohybovala se jako profesionální špion, kočka na lovu. Kolem každých dveří se sotva mihla. Nebylo možné, aby ji kdokoliv viděl. Michael uznale pokýval hlavou. Byla vážně dobrá.
U Michaela představovala menší problém křídla. Byal větší, než ta Marianina, koneckonců, byl to archanděl. Pokusil se s nimi víceméně nehýbat, když se protahoval kolem sbírky talířků paní domu. Na těch dlaždičkách by se porcelán rozprskl jedna báseň.
Nerad si to přiznával, ale bylo poznat, že dlouho nebyl venku. Připadal si hrozně hlučný a fakt, že jídelna byla hned vedle haly, mu taky nepřidal. Zevnitř zaznívaly natěšené dětské hlásky.
"Mamííí, půjdeme se už podívat, jestli nepřišel Ježíšek?"
Michael se v duchu chytal za hlavu. Ne, teď nechoďte, teď vážně ne.
Stromek byl v hale, jak Mariana předpokládala. Archanděl vytáhl maličkou vysílačku s dosahem přes milion kilometrů a protože ho nenapadlo nic lepšího, vyslal velice vysoký tón na hranici ultrazvuku.
Jenže Lipová 14 měla psy.
Mariana vyletěla z obýváků (ve kterém marně hledala stromeček) jako vystřelená z protiletadlového kanónu. Držela se u stropu, aby se neprozradila i ona. Měla perfektní výhled na dva rotvajlery velikosti menší stodoly, kteří vtrhli do haly a kroužili kolem Michaela. Archanděl volil klasickou taktiku zastrašení protivníka, kterou používá mimo jiné třeba agama límcová - roztáhl křídla do úplného rozpětí. Psi se zarazili. Vypadali, že mají chuť se stáhnout.
"Dej tam ty dárky a mizíme!" gestikulovala divoce Mariana.
Bylo fajn, když akce získala trochu nadpřirozeného puncu, v dětech to utvrzovalo víru v Ježíška, ale všechno má svou mez. Pokud by Marianu a Michaela někdo viděl, bude to do zítřejšího rána v novinách a zprávách po celém světě a Ježíš bude tak zuřit, jak ještě nikdy nikdo nezuřil. Což by pro ně zřejmě znamenalo dovolenou někde v pekle.
Michael trhal lepící pásku na krabici pro Lipovou 14 a periferním viděním pozoroval psy. Oba dva nervózně postávali u dveří a vrčeli. Z tlam jim kapaly sliny jako v hororu. Michael nechápavě zakroutil hlavou. Jak můžou mít lidé zálibu v takových obludách? Elegantně narovnal dárky pod vzrostlý stříbrný smrček, ověšený modrými ozdobami a stříbrnými řetězy.. Viml si, že Kristus v rámci inovace a rozvoje nebeské balicí techniky zavedl papíry, které měnily barvu podle okolní dekorace. Nevýrazný okrový papír se archandělovi pod rukama změnil na lesklý modrostříbrný. Působivé.
Mariana nemohla nevidět, že psi nabírají odvahu. Vzdalovali se ode dveří a vrčeli mnohem zuřivěji, než prve. Asi je hryzlo svědomí, že se tak lekli přerostlé slepice.
Michael se zvedl. Hotovo. Teď už jenom po anglicku zmizet...
"Pozor!" zaječela Mariana.
V prakticky stejný okamžik se Michaelovi něco zakouslo do křídla.
Andělská křídla jsou neskutečně citlivá. Přehnaně reagují na každý dotek (asi jako žena v menopauze, chápete, ne?) a tohle bylo vážně moc.
Archanděl zařval bolestí. Z perutě mu crčela zlatavá krev. Psi, povzbuzení reakcí oběti, znovu zaútočili. Peří létalo na všechny strany, občas odletěl i některý ze psů, ale okamžitě byl zase na nohou a znovu trhal. Mariana viděla, že je nucená aplikovat něco, čemu říkala krajní řešení. Z malého batůžku na zádech vytáhla malou omračovací pistoli a s andělskou přesností vypálila dvě střely do rvačky. Psi se poslušně poskládali na podlahu. Přímo do kaluže andělské krve.
Michael byl ošklivě zřízený. Na tváři něbo těle neměl jediný škrábanec, ale při pohledu na jeho křídla bylo Marianě jasné, že nepřipadá v úvahu, aby létal. Snesla se k němu dolů.
"Jak je ti?"zeptala se a pomohla mu posadit se na zem.
"Úžasně. V životě mi nebylo líp," opáčil Michael a zatínal zuby, aby neklel. Za tohle fiasko si ho Kristus stejně pozve na kobereček a kdyby bral jeho jméno nadarmo, moc by si nešplhnul.
"Co to...co..no, toto snad není...toto snad není možný! Kdo sakra jste?!"
Ajaj. Na ty lidi úplně zapomněli.
Mezi dveřmi jídelny stál silně proplešatělý pán se starou loveckou puškou v ruce, k jeho levé paži se tiskla očividně na smrt vyděšená manželka a zpoza něj vykukovaly dvě malé děti, malá holčička a o něco větší chlapec. A právě holčička přerušila to trapné ticho, které po otázce nastalo.
"To jsou přece andělé, tati!"
"Je po mě," zaúpěl Michael. Teď ho degradace nemine. Byl by stokrát raději, kdyby ta rodinka věřila, že jsou jenom párek praštěných zlodějů.
Na druhou stranu, musel si přiznat, že to by šlo dost těžko, vzhledem k těm křídlům a zlaté krvi všude kolem.
"Houby andělé! Buď mi okamžitě řeknete důvod vašeho výskytu v mém domě nebo...Terezko! Nepřibližuj se k nim!"
Holčička se totiž provlékla mezi rodiči neohroženě vyrazila k Marianě a Michaelovi.
"Co se ti stalo?" zeptala se a pohladila archanděla po křídle.
Michael sebou nedůtklivě cukl: "Málem mě sežrali vaši domácí mazlíčci!"
Terezka upřela svůj rozzářený pohled na Marianu: "Jste opravdoví?"
"Samozřejmě, že ano...můj bože."
Michael povytáhl obočí: "Ty se to nikdy neodnaučíš, že?"
Ale Mariana ho neposlouchala. Naprosto konsternovaně zírala na místo, kde se Terezka dotkla Michaela. Rána se v tom místě zacelovala, peří dorůstalo. Tohle dokázalo jenom dítě, jehož víra v Ježíška byla nezlomitelná.
"Terezko, ty věříš na Ježíška, viď?" zašeptala Mariana a pohladila dívenku po tváři.
Místo ní odpověděl otec : "Tyhle nesmysly jsme jí vyhnali z hlavy před spoustou let!"
Ale Terezka zavrtěla hlavou, až jí culíky poletovaly : "Tatínek si to myslí. Jenže já na něj stejně pořád věřím, teď o to víc, když vidím opravdové anděly. Myslím, že teď už na něj budu věřit pořád, až do smrti."
"Vymazalas všechny paměti, že ano?" staral se Michael, když Mariana vyšla z čísla 14 a teatrálně si oprašovala ruce.
"Skoro všechny," odpověděla a významně se zadívala na Michaelova uzdravená křídla. Archanděl se na ni káravě podíval. Moc dobře věděl, co udělala. Moc se mu to nelíbilo, měl-li být k sobě upřímný. Dokud bude Terezka malá, budou všichni považovat její řeči o andělích za výplody dětské fantazie, ale jakmile dospěje, mohl by jí někdo začít věřit. To by nebylo dobré.
"Michaeli, ta holčička ti de facto zachránila život. Mohla pomoci andělovi, chápe, opravdovému andělovi. Byl to pro ni ten nejkrásnější vánoční dárek. Nebylo by fér ji o něj připravit."
Mariana si rovnala kombinézu a chystala se k letu. Čekalo je ještě spoustu domů, snad už bez psů. Ještě zamávala Terezce do okna a pak se vznesla.
"Tak jdeme...teda, letíme?"obrátila se na archanděla.
"Leť napřed, já se na to ještě necítím. Chvilku si ještě odpočinu a pak tě najdu, koneckonců, máme ty super vysílačky, který na mě poštvaly párek vzteklých rotvajlerů, ne?"
Mariana se zvonečkově zasmála, vykroužila nad zahradou oblouk, opět zamávala Terezce a zamířila na sever. Za chvíli z ni byla jenom maličká tečka na obzoru a pak zmizela i ta.
Michaelovi se po tváři roztáhl na anděla dost ďábelský úsměv. To Marianino dojetí bylo vážně dojemné, cha. Je vidět, že je nová. Nějak jí nedochází, že Terezčina nevymazaní paměť je prostě nebezpečná. Michael v doprovodu myšlenek vešel zpět do haly.
Rodinka spořádaně seděla u stromečku, rozbalovali dárečky a nikdo nedokázal pochopit, proč je Terezka tak šťastná, když dostala zatím jenom panenku, kterých měla milion. Na stromku hořely svíčky, obyčejné voskové svíčky. Michaelův nehezký úsměv přetrvával. Ideální.Vystoupil ze stínu stříbrného smrčku.
"Omlouvám se,"usmál se. "Ale líto mi to není."
Popadl stromek za špičku a mrštil s ním o zem. Perfektně navoskované parkety okamžitě chytly. Michael luskl prsty jako salonní kouzelník a všechny zámky v domě zapadly.
"Uvidíme se v nebi, Terezko!"
Načež archanděl máchl křídly a vyrazil ven stropem, provázený jekotem hořícího čísla 14.

Noc Flory

3. ledna 2011 v 17:50 | Moi Keiniku Sang
Noc Flory
"Nezapomeň zamknout, až budeš odcházet, Nelly."
Přísahám bohu, že jestli mit o zopakuje ještě jednou, vyletím z kůže a uškrtím ji na vlastních střevech!
"Neza..." "Já vás slyšela, paní Starkerová!"
,,Dobře, Nelly. Dobrou noc."
Bouchly dveře.
Nelly se vyčerpaně opřela o pult. Zpočátku se zdálo, že práce v útulném květinářství slečny Smithové, staré panny, které společnost dělali dva pudlíci jak z cukrové vaty, bude jednoduše leháro. Nicméně, paní Starkerová to všechno zasklila během dvou dnů. Střídání s ní bylo jednoduše nesnesitelné už jenom pro ten zvyk opakovat všechno milionkrát. Nelly měla za hloupou malou holku, která nic nechápe a nic neumí a celkově je naprosto k ničemu. A Nelly na ni byla na oplátku alergická. Opravdová dřina tedy spočívala v přečkání té půlhodiny v obchodě, během níž se paní Starkerová oblékala.
Teď byla konečně pryč.
Nelly si oblékla stejnokroj v naprosto nevkusné bledě růžové barvě, upravila fialovočerný ohon, vytahala piercingy, nasadila předpisový úsměv a šla si stoupnout za pult. Slečna Smithová rozhodla, že v předdušičkovém shonu bude otevřeno čtyřiadvacet hodin denně a Nelly tak měla před sebou úžasně zábavnou noc, plnou bezdomovců, co se přijdou schovat před tmou.
Pepřový sprej měla pro jistotu hned vedle pokladny.
Začala padat tma, proud zákazníků řídl, až nakonec přestali chodit úplně. Měla-li být Nelly upřímná, připadala si jako idiot. Květinářství bylo jediný obchod v ulici, kde se ještě svítilo. Kdo by chodil v noci do květinářství? Nikdo. Jasně, že nikdo.
V devět večer to Nelly vzdala. Vyhodila nohy v zablácených kanadách na pult a vytáhla učebnici chemie. Nesnášela chemii. Což byl ten nejlepší důvod, proč se ji učit.
Deset hodin. Co se stane, když přidáte fenoftalein do roztoku....bůhvíčeho? Objeví se fialový zákal.
Jedenáct hodin. Co je to elektrolýza? Líza Simpsonová po šoku elektrickým proudem.
Dvanáct hodin.
Nelly zavřela učebnici a přemýšlela, jestli je v reálu opravdu možné umřít nudou. Vsadila by svůj fialový melír, že je v jediném otevřeném květinářství na celé severní polokouli.
Proč je ta sklenice s vodou tak daleko?
Nelly se natáhla...ještě kousek...maličký kousíček...a nohy plastové židle se pod ní ohnuly. V kostrči jí povážlivě křuplo, když dopadla na zem.
"Zatracená robota!" "Chichi."
Nelly ztuhla. Zasmál se tady snad někdo? Znělo to jako dětský hlas.
Klídek, holka. To ti jenom hrabe z té nudy. Nelly zavrtěla hlavou a s nadáváním se sebrala ze země. Určitě mám naraženou kostrč...
"Nemáš se houpat na židli!"
Nelly málem vyletěla z kůže. Zase ten dětský hlas. Mladá prodavačka se rozhlédla po obchodě. Vypadal úplně stejně, jenom...počkat. Počkat, počkat, počkat. Kam zmizela ta maličkatá bonsaj? Přivezli ji teprve včera a slečna Smithová z ní měla kolosální radost. Nelly se chytla za hlavu a v tu ránu jí byly všechny dětské hlasy na světě ukradené. Rozsvítila velkou zářivku na stropě, aby líp viděla. Bonsaj byla opravdu fuč.
Květináček se tvářil, jakoby ten miniaturní stromeček někdo vyrval i s kořínky. Nelly se shýbla, aby si ho lépe prohlédla. Už viděla tu bouři, která se jí zítra snese na hlavu, až na tohle slečna Smithová přijde. Možná ji dokonce vyhodí... Kdyby tak mohla tvrdit, že ji prodala, jenže ta pitomá kytka nebyla ještě ani ohodnocená!
"Já nejsem kytka!"
Nelly zaječela. Květináč jí vypadl z ruky a rozprskl se na zemi jak meloun puštěný z Eiffelovky.
"Kdo tu zatraceně je?!"
"No přece já, ty hloupá. Bon-Sai. Můžeš mi říkat jenom Sai."


Uprostřed obchodu stála holčička. Bylo bůhví kolik večer a uprostřed obchodu stála malá a navíc nahá holčička.
Nelly zamrkala.
Holčička tam stála pořád.
Nelly zamrkala silnějji.
Opět žádný účinek.
Děvčátko bylo nebývale krásné. Mělo tmavou africkou pleťa trávově zelené kudrnaté vlasy, které pro svou bohatost zakrývaly většinu dívčina drobného tělíčka.. V očích holčičky hrály tóny zlaté a oranžové.
"Kdo jsi?" zašeptala Nelly a naivně sevřela jeden keramický střep jako zbraň.
Holčička se zatvářila, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě: "Už jsem to přece říkala. Jsem Bon-Sai."
To jsem se toho fakt hodně dozvěděla, vztekala se v duchu Nelly.
"No...a co děláš takhle pozdě a sama u mě v obchodě?"
Bon-Sai se nevinně zachichotala a znělo to jako orientální zvonkohra: "Ale já tu nejsem sama. Podívej!"
Nelly se tedy podívala.
Květinářství slečny Smithové ožilo. Doslova ožilo. Najednou všechny vázy praskaly pod tlakem rostoucích těl, hlína se hrnula ven z rozpůlených květináčů, poličky se hroutily pod neočekávanou vahou.
Ze stonků se stávala těla, z listů paže, z kořenů nohy. Z okvětních lístků tváře a vlasy. Za neskutečnho rachotu a řinčení se z interiéru květinářství stala hromada třísek, hlíny a střepů.
Ale měla-li k sobě být Nelly upřímná, větší starosti jí dělalo, jak vysvětlí slečně Smithové, že všechny kytky v jejím obchodě obživly. Vlastně nejen v jejím obchodě.
Na ulici se míhaly temné siluety dokonale tvarovaných těl, další poskakovaly po střechách, jiné rozbíjely okna a výkladní skříně, aby se dostaly ven. Černý mrak postav se sunul od parku a od hřbitova.
Nelly tiskla ruce ke sklu a třeštila oči do tmy. Byli všude. Všude. Byly jich desítky, stovky, možná tisíce. Byli všude.
Představte si, že jste na smetišti rozsypali diamanty. Prohlédněte si dobře tu záři barev v kontrastu s šedívým okolím. Více než fascinující, no ne? Přesně tak to bylo. Diamanty, rozsypané mezi smetím. Rostliny mezi lidmi.
A Nelly si je nedokázala neprohlížet. Byli tak nádherní.
Z činžovních domů hbitě slézaly pružné dívky porcelánové pleti a s vlasy v odstínech červené a růžové - muškáty.
Od hřbitova přicházel břečťan a psí víno - vychrtlí strašidelní lidé s vínově rudýma očima a nezdravě nazelenalou pletí. Jejich vlasy připomínaly svíjící se zmije.
Z parku mířil do ulice zástup stromů - urostlých svalnatých mužů s jasně zelenýma očima. Místy jim na kůži zůstal ostrůvek kůry a jejich vlasy vypadaly jako velice tenké kořínky, spletené do složitých copů.
Ze tmy ulice se porůznu vynořovali muži a ženy drobných postav, skoro zcela zahalení do záplavy nevýrazných a zacuchaných vlasů. Jejich zrak však zářil jako ty nejzelenější smaragdy. Tohle byl plevel, prorůstající chodníky a szdi domů, spodina společnosti rostlin.
Z cibulek narcisů povstali krásní zlatovlasí chlapci s těly a tvářemi samotného Narkýsa, ze sazeniček tulipánů se zrodily dívky s půvabně oblými postavami a ohnivými vlasy. V oddělení kaktusů se to jen hemžilo lidmi všeho věku. Všichni měli stejné stříbrné vlasy, trčící do všech stran a temně zelené duhovky.. Na pultu vedle pokladny posedávaly barevné střpaté dívky z gerber a jiřin a koketně mrkaly neskutečně dlouhými řasami. U vchodu do skladu se choulilo klubko dětí z afrikánek - řvavě oranžových malých kytiček.
Všichni bez jediné nitky na těle, povídali si a smáli se, jako nejlepší přátelé na narozeninové párty. Jako by se nic nedělo. Jako by bylo naprosto v pořádku, proměnit se uprostřed noci z obyčejné kytky v člověka.
Nelly trvalo celých sedm minut, než se vzpamatovala.
"Tak dost!!!" zařvala, seč jí hlasivky stačily.
Všechny hlasy ztichly, všechny hlavy se otočily k ní. Mladá prodavačka si založila ruce vbok a na tváři se jí usadil ten nejupřímnější nechápavý výraz, jak si dovedete představit.
"Může mi někdo vysvětlit, co se to tu zatraceně děje?!"
"vydrž chviličku, má drahá. Je tu poněkud nepořádek, musím se odsud nějak vyhrabat...au!" ozval se jemný melodický hlas z útrob obchodu.
Rostliny se začaly uctivě rozestupovat, až vytvořily jakýsi špalír, do jehož středu vzápětí vkročila žena. Nelly měla už asi po sté za tuhle noc pocit, že jí vypadnou oči z důlků a odkutálí se po podlaze pryč.
Bylo nad všechna slunce vesmíru jasné, že je to růže. Pohybovala se s takovou grácií, že by jí mohla Anastasia Voločková jenom tiše závidět. Zároveň se ale tvářila nadřazeně a taky blahosklonně a to Nelly nesnášela.
"Ach...jsem tak ráda, že se konečně setkávám osobně s tou půvabnou dívkou, co mi ustavičně zapomíná měnit vodu," zastavila se až těsně před Nelly.
"Nikdy jste nebrigádničila v květinářství a je to vidět. Jako osoba zodpovědná za tenhle obchod chci okamžitě vědět, co má tenhle cirkus znamenat!"
Růže se rozesmála a prohrábla si jen tak mimochodem vlasy. Nelly viděla, že levá ruka se neproměnila. Byla to prostě větvička...až na to, že na ní rostly dvoucentimetrové široké trny. Jak si stím může prohrabávat vlasy a nevytrhat si je všechny přitom? přemýšlela Nelly.
Růže se přestala smát a na tváři se jí usadil něžný mateřský výraz. Vypadala skoro dojatě.
"Je Noc Flory," zašeptala.
A pak zabořila svou větvičku s trny do Nellyina břicha.
Jé...je to červený...a teplý...vypadá to jako...rozředěnej kečup, haha...kečup je nezdravej..je v něm víc cukru, než ve zmrzlině...proč se neprodává kečup v kopečcích a zmrzlina se nedává na špagety...a na hranolky...tohle je divný...musím si sednout...nemůžu tu usnout...zítra píšu z chemie, musím se na to...ještě podívat...
Usmála se.
Tohle vypadá...jako..jako by...už neměla být...chemie...už nikdy...chemie...žádná písemka...nikdy...to se mi líbí....ale proč...ze mě pořád...teče...ten kečup...
Bon-Sai šťouchla špičkou nohy do bezvládného těla v nevkusné růžové uniformě.
"Bylo to nezbytné?" podívala se vzhůru na Růži.
V očích královny květin se objevil zvláštní výraz: "Je noc Flory. Bohyně pravila, že až nastane tato chvíle, lidé poznají, komu patří svět."
Zelenovlasé děvčátko se ale netvářilo spokojeně: "Tak jsi jí to mohla říct!"
Růže v překvapivě lidském gestu obrátila oči vsloup: " Je vidět, že jsi ještě dítě. Takhle bude mnohem užitečnější. Předá místo nás vzkaz ostatním. Budeme natolik milosrdní, že se pokusíme vše vyřešit diplomatickou cestou. Jedna mrtvá dívka je lepší než spousta mrtvých dívek. No ne?"
Davem rostlin zašumělo souhlasné "hmmm". Oči Růže zasvítily jemně růžovým světlem, když se obracela k východu. Pravou lidskou paži ovinula kolem Bon-Sainých útlých ramínek
"Svítá,"zašeptala a zadívala se na obzor.
"Jakmile Helios ukáže svou tvář, povstanou i ostatní. Vše, co je vyrobeno z rostlin ožije. Ovoce ožije. Zelenina ožije. Tráva ožije. Všichni ožijí. Pak bude tenhle svět konečně zase náš, jako tomu bylo před zrodem lidí. Zničíme je tak, jak oni znčili nás, když jsme se nemohli bránit. Do posledního."

Proud rostlin se vinul ulicí jako nekonečná barevná a velice vražedná stuha, pozlacená východem slunce. Bon-Sai cupitala vedle rodinky kaktusů a rozhlížela se po nic netušícím městě.
Je tohle dobře? Lidé Zemi ovládli, protože byli silnější. Teď jsou silnější rostliny. Ale lidé bez nich vymřou. Napřed zvířata a pak lidé. Budou to apokalypsa. Bude se vraždit pro jídlo. Budou se jíst navzájem. Lidstvo postihne šílenství, rozklad. A bohyně Flora sestoupí z Olympu, aby se na to mohla zblízka podívat, na záhubu těch, kteří si podrobili její drahé děti.
Bon-Sai se usmála. Je to dobře.
Je to moc dobře.
Moc.

Příběh Ronette Clarkové - kapitola 5.

1. ledna 2011 v 19:23 | Moi Keiniku Sang |  Výlevy grafomana
Nenávidím bulvár. Mám chuť vzít si boty na nejvyšších podpatcích, co mám a probodat jim celé tělo jejich hroty. Moje snaha utajit celou tu událost přišla naprosto vniveč.

Chtěla jsem se uklidit do svého pokoje, poté, co jsem odvezla Garetta domů, ale na chodbě mě odchytil šéf. Vypadal vážně a trval na tom, že mám okamžitě přijít do jeho kanceláře. Byla jsem přesvědčená, že mi chce nadat za nedovolené vypůjčení jeho drahocenného autíčka. Všechno ale bylo jinak.

Na jeho psacím stole leželo snad deset výtisků všech možných novin větší nebo menší popularity. Na každé titulní stránce však vyřvával podobný titulek.

"Atentát na Alistaira Garetta! Vyvázl jen díky duchapřítomné kolemjdoucí!"

Nutno podotknout, že já nejsem duchapřítomná kolemjdoucí, já jsem spíš blízkosedící.

"Nejmocnějšího muže Ameriky zachránila odvážná prostitutka!"

Nejsem odvážná, jsem jenom padlá na hlavu.

" Strážný anděl na Lincolnově náměstí!"

Páni, byl tam anděl a já to prošvihla!

Probůh řekněte mi někdo, že si dělají legraci. Vlastně by mě nemělo překvapovat, že před Kanclem se to jen hemží novináři, když tam co chvíli vystoupí z auta nějaká mocná vázanka. Očividně nikdo z nich nelenil a fotil jako o život. Krom momentek byly každé noviny narvané Garettovými portréty a mým detailem, zřejmě pořízeným při tom šíleném úprku do bezpečí. V důsledku čehož jsem na něm vypadala hrozně.
,,Ronnie, co mi k tomu řekneš?" zeptal se šéf s obličejem tak vážným, že mě nějak přešla chuť na ironii.
,,Co byste tak chtěl slyšet? Že jsem byla naprosto pitomá a zachraňovala chlapa, kterýho jsem ani neznala?"
Šéf obrátil oči vsloup: ,,Přijde ti to legrační? Mně je jedno, co děláš přes den, klidně si hraj na hrdinku, ale neohrožuj se tak na životě. Jsi výdělečná síla tohohle podniku."
V tom případě bude příštích pár dní výdělek tohohle podniku nevalný. Neměla jsem nejmenší chuť někoho obšťastňovat. A jsem špatná herečka.

A navíc jsem kdesi uvnitř sebe jsem cítila něco divného. V žaludku se mi usadila studená slizká věc a mrazila. Nutně jsem si potřebovala lehnout, ale než jsem se k tomu dostala, musela jsem si ještě milionkrát vyslechnout, že teď nemám chodit pracovat ven, že mám na sebe dávat pozor a nikdy nezačínat mluvit jako první při telefonním hovoru. Neříkám, že něco z toho mi zůstalov hlavě, ale stejně to bylo utrpení.

V pokoji jsem se pro jistotu zamkla. Plácla sebou na postel a koukala do stropu. A najednou jsem se přistihla, že myslím na to, jestli je Garett v pořádku. Dost mě to šokovalo, popravdě řečeno. Zájem jsem měl jenom o lidi, ke kterým mě vázal jakýsi citový vztah a k Alistairovi mě nevázalo nic, kromě společné fotky v tuctu bulvárních plátků.

A víte co? Asi jsem telepatka.

Protože ještě než jsem dokončila tuhle myšlenku, zabušila mi na dveře rázná pěst mého zatraceného šéfa.
,,Někdo tě chce k telefonu, Ronette."
K telefonu mě chtěl Garett. Musela jsem se hodně držet, abych nepráskla sluchátkem a nevytrhla telefonní šňůru ze zdi.
,,Co chceš?"
Fakt jsem se nesnažila být milá nebo něco na ten způsob. Litovala jsem, že mě nenapdlo chtít jako odměnu slib, že mi ten blonďák navždy zmizí ze života.
,,Ronette, potřebuju sekretářku. A slíbil jsem ti odměnu."
Teď mělo nastat buď dlouhé ticho nebo okamžité odmítnutí. Namísto toho se mi před očima promítl celý můj dosavadní mizerný život luxusní šlapky, která nemohla nikdy nikoho milovat, nikdy být milována a nikdy mít dobrou pověst, exteriér i interiér Maribelle, lacině osvětlený rudými a růžovými žárovičkami, miniaturní oblečky ze všech možných materiálů a závistivé pohledy ostatních, když i ten prachatý dědek vybral mě a ne je a byla jsem si storpcentně jistá, že jsem s tímhle vším právě skončila.
,,Tak kdy mě vyzvednete...šéfe?"

Adele se dvěma E

1. ledna 2011 v 19:03 | Moi Keiniku Sang |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Půlku tohohle filmu jsem viděla v roce 2010 a půlku v roce 2011. Není hodnocený moc pozitivně, ale já se celou dobu skvěle bavila. V porovnání s jinýma výplodama francouzské kinematografie je tohle naprosto okouzlující dílko.

Adele Blanc-Sec je praštěná reportérka, neustále vyhledávající dobrodružství. Pět let hledá lék pro svou sestru, která po nehodě při tenisu skončila s jehlicí do klobouku zabodnutou v hlavě. Adele tentokrát zamířila do Egypta (přestože měla jet do Peru) za hrobem věhlasného lékaře. Domnívá se totiž, že pokud by ho jistý profesor Esperandieu dokázal oživit, vyléčil by její sestru. Komplikace se objevily, projevily a zmizely a Adele se vrací do Francie s mumifikovaným doktorem.
Tam zjišťuje, že profesor Esperandieu má poněkud jiné starosti, než její mrtvolu. Vypadá to totiž, že oživování 4000 let starých mumií je pod jeho formát, poněvadž právě pomocí své duševní síly oživil mnohem staršího ptakoještěra a ten teď jaksi terorizuje Paříž. Navíc je s profesorem psychicky spojený. Adele je ale pro svou sestru schopná udělat cokoliv, takže se po hlavě pouští do všech možných i nemožných akcí, aby profesora přesvědčila, že opravdu potřebuje jeho pomoc a navíc ho ještě zachránila před trestem smrti. Esperandieuovi totiž na jeho domácího mazlíčka přišli, mimochodem jenom proto, že si v profesorově bytě jistý inspektor Caponi oloupal vejce.
Přesuneme se k části, kde je naše (nebo spíš Adelina) mumie už vesele na nohách a milá slečna Blanc-Sec zjišťuje, že místo dokora Nosibise přitáhla z Egypta atomového fyzika Patmosise. Což je tak trošku problém. Respektive byl by to problém, kdyby nedaleko zrovna nebyla výstava Ramsese II (co? Kdo? Jaká výstava? Klídek...), u jehož dvora Patmisis i Nosibis pracovali...

Následuje hromada mých print-screenů:
tsex
yb
rf
gjk
Adele. Adele, Adele a ještě jednou Adele. Ztvárněná Louise Bourgoin.
rf
rf
gjk
yb
Agathe, Adelina sestra. Osobně se mi hrozně líbí ten její předposlední print.
rf
yb
fchnm
Patmosis. Nechápu, kde přišel na pití čaje, ale neskutečně roztomilej XD.
rf
Prof. Esperandieu...
fchnm
rf
gjk
...a jeho ptakoještěr. Miluju ten první obrázek.
fchnm
tsex
Adele v Egyptě.
fchnm
Nejnechutnější, nejhnusnější, nejodpornější chlap z celýho filmu - profesor Dieuleveulte. Zahrál si ho Mathieu Amalric, schválně se mrkněte, jak ten borec ve skutečnosti vypadá.
fchnm
Inspektor Caponi s rádoby lovcem Saint-Hubertem.
rf
Adelin ctitel Andrej Zborowsky.
yb
Mumie Ramsese II. Není tak roztomilá jako ta Patmosisova, ale stejně...je to Ramses, že jo.
rf
Patmosis objímá brečící Adelku a vrhá vyčítavé pohledy na faraona...
gjk
Můj oblíbený záběr - Nosibis a Agathe.
yb
Taky se vám zdá Patmosis nějakej prťavej?
rf
Mumie se vyrážejí kochat památkami Paříže.

Ehm, nepřehnala jsem to s těma fotkama nějak?