Listopad 2010

II. dějství - Arbiter elegantiarum

30. listopadu 2010 v 19:57 | moi
Soudce krásy.

"Není lidu římského" se sice tváří jako Neronův životopis, nicméně podle mě je to spíš životopis Arbitrův. Tak jako tak je to úžasná knížka, do které jsem až po uši zapadla hned po několika stránkách.

Nero je prostě magor, co si bedeme nalhávat, na to nepotřebuju Loukotkovou, abych to věděla. Ale ona ho vylíčila tak trochu  z té druhé strany. Protože nevím jak u vás, ale u nás se nikdo z učitelů dějepisu nezmiňoval o tom, že Nero ke konci nepříliš dlouhého života propadl totálnímu stihomamu, paranoie a celkovému duševnímu rozkladu, protože mu prostě došlo, že ho nemají rádi.
Taky jsou tam neustále omílány jeho vlasy. To kadeřnictví v jednom Albertu se asi ne nadarmo jmenuje Nero...

Že se mi to bude líbit, tím jsem si byla jistá. Líbí se mi všechno, kde je hodně krve a kolem Nerovy vlády rozhodně hodně krve bylo. Takže jsem celkem zírala, když mi došlo, že mnohem víc než Nero mě zajímá Petronius.

Okouzlující, inteligentní a všem svým přátelům věrný Petronius, hvězda neronovského Říma. Nevím jestli to byl účel, ale Loukotková mu věnovala mnohem víc pozornosti, než Nerovi, soustředila se na jeho minulost, přítomnost a když na věc přijde, i budoucnost a to všechno tak nenásilným a jasným způsobem, že jste si toho chlapa prostě museli zamilovat.

Momentálně sháním Satirikon.

 Sama bych se nazvala takovým arbitrem elegantiarum, ohledně knížek, zvlášť těch takzvaných srdcovek. Miluju fantasy, to je prostě choroba, kterou je nakažená většina mé generace. Když o tom tak uvažuju, Shakespeare  je vlastně taky fantasy...no nic.

Jako první zmíním Malfurii. Christoph Marzi je prostě geniální. To má snad všechno, co má knížka mít  - krásnou obálku, originální příběh, netradiční prostředí, nepředvídatelně se vyvíjející vztah mezi chlapcem a dívkou, stále noví podivní tvorové...když to čtete, vaše fantazie pracuje na plný obrátky.
Tohle můžu směle zařadit do barevných knížek. Bohužel to vypadá, že k tomu třetímu dílu, co už mám asi půl roku doma, se hned tak nedostanu...

Další takovou barevnou knížkou je Alchymista a všichni ti lidi kolem. Jsou originální už tím, že je píše historik - tedy někdo, kdo má svrchované právo cpát do děje všechny možné historické postavy, od  Šalamouna, přes Johanku z Arku až po toho Shakespeara. Samozřejmě, je tady vidět jistý způsob přikrášlování, protože Machiavelli z patnáctého století má opravdu na hony daleko k tomu charizmatickému Italovi v hedvábném obleku a se supertenkou Nokií v kapse. No, možná to bude spíš tím, že v patnáctém století fakt neuměli malovat...

Momentálně sháním Satirikon a Vladaře.

Takže moje nejoblíbenější fantasy knihy jsou knihy barevné. Pokud je to jenom další převyprávěná pohádka o krásném princi a ještě krásnější princezně, ve které se vyskytuje nějaký zlý drak, aby se neřeklo, není to fantasy. Tím pádem to nemám ráda.

Nemůžu si pomoct, musím sem ten soundtrack z Čarodějova učně dát, protože kdyby Flamelovic famílie putovala na plátno, viděla bych hudbu nějak takhle.


Stejně jako Malfuria a knížky Michaela Scotta je tahle hudba něčím jiná...dodnes jsem nepřišla na to, čím, ale rozhodně je... je barevná, ha!

I. dějství - Libri boni semper amici fidi erunt

29. listopadu 2010 v 18:32 | moi
Kniha dobrá vždy přítelem věrným bude.

Abyste rozuměli, já nesnáším latinu, přestože je to krásnej jazyk, ale v tomhle má naše pravěká učebnice docela pravdu. Kniha je nejvěrnějším přítelem na světě z jednoho prostého důvodu - vy ji můžete opustit, ale ona vás nikdy. Lidští přátelé se pohádají a rozejdou ve zlém, pes uteče, ale kniha tu bude pořád, to jenom my ji někam položíme a zapomeneme na ni a bude to jenom naše chyba, že se nedozvíme, zda-li i my jsme jí byli " amici fidi".

Osobně mám za to, že něco jako nejoblíbenější kniha neexistuje. Jsou knihy, které se nám líbí víc než jiné, které si přečteme dvakrát, třikrát, ale jsem na světě už šestnáct let a přečetla jsem stovky knih a nedokážu říct "tahle je nejlepší, tu mám nejradši". každá ta knížka, kterou jsem četla, ve mě nechala něco jiného, dobré dojmy, špatné dojmy, hlubší dojmy, prchavé dojmy. Buď jsem ji měla v hlavě ještě několik týdnů, někdy i měsíců, nebo se prostě vypařila hned po přečtení poslední strany.

Těm se rozhodně věnovat nemíním. Hlubší dojmy a dobré dojmy, to je to, so ve mně musí knížka nechat, aby se ocitla v oblíbených.

Začněme tím, že jsem propadla klasikům.

Za všechno může povinná četba a taky částečně Martin Hilský.
Vlastně spíš naopak, za všechno může Martin Hilský a taky částečně povinná četba. pan Hilský se jednou zjevil u nás ve škole na přednášce o Shaakespearovi. Upřímně, já byla přesvědčená, že budu spát. Skoro jsem si donesla knížku, jak příhodné. Dost mě tím pádem překvapilo, když jsem zjistila, že mě to zajímá. Nejenže to byl člověk nadmíru sympatický, ale uměl v tom chodit a vybíral jenom ta témata, která by lidi našeho věku zajímat mohla.
Dnes se na mě šklebí s psacího stolu dvojjazyčný Othello s Hilského podpisem. Stál hříšný prachy, co si budeme povídat, ale měla jsem ho přečteného za jeden večer a hned druhý den začala číst znova. Vilík Šejkspírů mě dostal. Nějak mi mozek nebere, jak může mít někdo tak nádherný sloh. Je to vtipné, poetické, místy sarkastické...a z těh pár veršů, co nám p.Hilský četl, jsem usoudila, že Sonety jsou zázrak.

Shakespeare ale záhy získal konkurenta a za to už mohla povinná četba. Moliére. U Moliéra jsem řvala smíchy a matka se několikrát přišl podívat, co to čtu. jaké bylo její zklamání, když zjistila, že je to fakt povinná četba, tudíž mě nemůže seřvat...
Moliére je oproti naprosto nudné a jednotvárné Manon Lescaut dokonalý zázrak. Jeho verše plynou přirozeněji než u Shakespeara, ten musí místy použít inverzi, aby se to rýmovalo, nejsou tak vznešené jako Shakespearovy, ale mají jednu nespornou výhodu - čtou se rychle a hlavně se skvěle čtou u oběda. Lakomec, to je prostě Louis de Funés forever, naivita Misantropa, který se domnívá, že změní svět k lepšímu tím, že se sám stane lepším, nemá obdoby a Tartuffe - prohlášení komorné Doriny, že "pan Lojál zřejmě rád nechává lidi v loji" mě shodilo ze židle. Pan Lojál se úpíše pan Loyal a je to něco na způsob exekutora, mimochodem...

Oproti tomu Sofokles byl pro mě tak trochu studená sprcha. Řecké drama je řecké drama, drama znamená mimo jiné taky to, že by se tam mělo občas něco dít, nicméně Elektra i Antigona mi přišly jako snůška psychologických a přeinverzovaných keců pořád dokola o tomtéž. Oidipus mě ale docela bavil, tak jsem opět ( a opět marně) vložila trochu naděje do Oidipa na Kolónu. Z toho se vyklubala pravděpodobně nejnudnější hra, jakou kdy vesmír viděl. Celou dobu tam omíljí jenom Oidipovy hříchy a utrpení, až začínám mít dojem, že si Oidipus ty oči vypíchl proto, aby měl v další hře o čem kecat...

S dovolením i bez něj se elegantně přemístím k próze. Z té jsem zatím přelouskala jenom "Není lidu římského" a zjistila jsem, že mám další závislost - Petronia Arbitra.

Nevím, proč jsem sem dala zrovna Dvořáka...nějak se mi sem ta skladba hodí...

Improvizační toasty aneb Další snůška blábolů

29. listopadu 2010 v 15:04 | moi |  Výlevy našich existencí
Už jsem se zmiňovala, že naše třída je neskutečně stmelený kolektiv, který nerozdělí ani Ragnarok (a už jsem se zmiňovala, že bych se o Ragnaroku docela ráda distancovala a přidala se k Lokimu? Ne? No tak někdy jindy.)? Pokud ne, zmiňuju se teď. Všichni jsou tím totálně posedlí a myslí si, že tím budu posedlá taky a budu s neutuchajícím nadšením jezdit na všechny jejich potentěný kurzy, ze kterých mám akorát zdravotní potíže a psychická traumata...no, ale když na věc přijde, dokážeme se domluvit na věcech, na kterých by nikdo nečekal, že se domluvíme. Domluvili jsme se na francouzském občerstvení.

Ne, nemluvím z cesty, naše třída francouzštinářů (cca 17 lidí) se dohodla, že nachystáme naší nemocné profesorce (která měla dneska přijít) překvápko a donesem všechny možný aspoň trochu poživatelný francouzský sračky. Úča nepřišla, na supl byla jiná úča, ale stejně to byl nářez a musíme si to zopakovat.

Slavnostní dvě spojené lavice sestávaly z následujících projevů dobré vůle: Johannina mousse de chocolat, moje toasty (k těm se ještě rozepíšu, grrr...), moje máslo (ne domácí výroby, jasné? To by mě mohlo vohrát...), Anthonyho zavařenina, pak dva druhy jakýchsi buchet, lístkový šneci (chápejte, už není sezóna těch pravých šneků), dvě tuny palačinek, nutela, domácí croissanty, mega bageta...no myslím, že je to všechno.
K pití bylo café au lait ( v životě jsem nepila lepší kafe!!!!), čaj...a voda z kohoutku. Všechno kromě vody z kohoutku došlo do pěti minut.

Naskládali jsme to všecko na ty dvě sražený lavice, počkali, až přijde úča, vysmáli se do xichtu zadané práci a šli hodovat. Palačinky zmizly jako první, nutela se taky záhadně vypařila a šneci jakbysmet. Z mých toastů kupodivu taky nic nezbylo ( dokonce ani sáček, musím zjistit, kdo ho sežral) a to mají jediný štěstí, protože kdyby zbylo, pěkně se naštvu.

Zaúkolovala jsem mami, že potřebuju udělat toasty pro osmnáct lidí. sama jsem neměla čas, protože jsem se celou neděli šprtala jako dement století řecký filozofy, tudíž jsem se nemohla věnovat jídlu, pomalu ani ne tomu, který je nezbytně nutný k přežití (například gumoví medvídci).
Takže mami mi udělala toasty. Udělala je tím stylem, že mezi chleby nastrkala co dům dal (a dům toho moc nedal), zamotala to do padesáti vrstev polyvinylchloridu ( igeliťáků!!!) a napsala mi vzkaz, že si je mám zatavit ráno.
Že vstávám o pěti, to nějak přešla. Takže já o pěti vstanu, složím Hymnus na sníh a pak se dozvím, že mě čeká tavení nějakých podělaných toastů. Fajn, beze všeho, nema problema.
Ma problema. Nevím, kde je toaster.
Toaster se úspěšně našel. Děkovala jsem Odinovi, že jsem žena a tudíž zvládám dělat milion věcí naráz. Takže jsem si čistila zuby, oblíkala silonky, zuřivě toastovala, nadávala a líčila si pravý oko a to všechno prakticky zaráz.

Nakonec mi ten autobus stejně ujel. A nechala jsem doma studijní průkaz. Zase. a to všechno kvůli toastům.

Pokud někde uvidíte toasty s cedulkou: ,,Takzvané improvizační toasty. Neručím za to, co v tom je, kolik v tom toho je a za jak dlouho na to umřete!" vězte, že jsou moje.

Děda Mráz ať se jde vycpat!!!!

29. listopadu 2010 v 14:26 | moi |  Výlevy mojí existence
Ne, nevrhla jsem se na poezii, neděste se. Jenom jsem se takhle ráno podívala z okna a zjistila, že nadávám ve verších a poněvadž to, co vzniklo je taková vcelku normální "básnička" (ty uvozovky jsou tam proto, že se neodvažuji nazývat svoje pokusy lyrikou nebo něčím ještě honosnějším...), rozhodla jsem se ke klíčovému kroku - napsat to sem. To jste určitě nečekali, že?

Brzo ráno schůzku mám,
o mou kariéru běží.
Jen tak se z okna podívám:
,,Kurňa, tam zase sněží!!!"

Tohle teda neberu,
to je nějakej error...
Počkejte, až se na*eru,
pak nastane TEROR!!!

Vezmu na to plamenomet
a hned bude po sněhu,
když je venku mínus dvacet,
nemáme čas na něhu!

Opovažte se  mi někdo říct, že jsem se zmiňovala o "vcelku normální básničce". Vcelku  normální básnička to je pouze z mýho hlediska, z hlediska okolí je to šlus, co si budeme nalhávat. Ale na to, že to vzniklo naprosto spontánně a ještě ke všemu v pět ráno...jak říká Billy Mack: ,,Je to sračka, že jo?" a jeho manažer: ,,Jo...ale sračka z čistýho zlata!" (ne, nemám až tak vysoké mínění o TOMHLE¨...dejme tomu, že je to sračka z čistýho bronzu...bronz byl svýho času náramně drahej!).

No, jednoho vždycky potěší vzrůstající číslo u počtu článků v měsíci, takže k tomu, proč jsem nadávala na sníh už v pět ráno, když obvykle nadávám až v šest, se dostanu v následujícím článku.

,,Ahoj krásko!" ,,No nazdar, hnusáku..."

28. listopadu 2010 v 10:26 | moi |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence

Může obsahovat spoilery, ten, kdo to ještě neviděl, ať to radši nečte!!!

Do Filmů? Do Kamarádu? To je dilema velikosti filmovýho plátna ve Špalku. Nakonec do Filmů, dobře...
Tak jsem si plánovala, že Sweeneu s tím článkem předběhnu, jenže mě ani ve snu nenapadlo, že po tom mrazu vemku bude mít chuť psát to v devět večer ještě ten den. No takže nic. Pokud byste měli chuť obvinit vaše rodiče s domácího násilí a týrání dětí, mrkněte na její blog a přečtěte si to. Pokud spadnete ze židle tolikrát, co já, budete mít určitě pár parádních monclů..
No a vzhledem k tomu, že u Swee je řečený prakticky všechno z hlediska " partičkašílencůvyraziladokina", hodlám se na to tady podívat z hlediska "jedenmagorvyrazilspartičkoušílencůdokina". Chápete? Ne? Hm, to mě nepřekvapuje.

Táááák jo. Vrhnem se na to.

Ráno se vzbudím a bolí mě hlava. Super. Jdu žehlit. Nuda. Hodiny se vlečou jak já při přespolním běhu, nicméně nakonec je tu stejně vytoužených 9:45 s já se můžu se zářivým úsměvem na rtech zdekovat na zastávku. Dobře, bez toho zářivého úsměvu a to hned z několika důvodů:
  1. Nějakej dement přes noc nasněžil.
  2. Matka mi zakázala vzít si Helu, což je moje MP4, na které jsem psychicky závislá.
  3. Je kosa jak sviňa.
  4. Mám DVANÁCT korun nazbyt, to mi nebude stačit ani na cheesburger. I když mám radši chicken.

Tak bezva. V autobuse jsem se rozhodla, že nepřipadá v úvahu jít pěšky přes celý Bedřichovice, že teda pojedu až na hlavák, stejně to na Kalvodku nestihnu (jestli nevíte, kde je Kalvodka, neřešte to). Na Úzké už začínám panikařit, že jdu pozdě. Ne, nenapadlo mě se podívat na hodiny. Takže prakticky trtám přes podchod, jenom zabrzdím u stánku s pečivem, abych si za těch dvanáct korun koupila štrůdl s jabkama a trtám dál. Vyklušu schody na hlavák...a zjistím, že je půl jedenácté. Sraz je v jedenáct. Takže mě čeká úžasně zábavná půhodina, při které se můžu bavit ledat tak konverzací se štrůdlem. A ani to ne, až ho sním.
Jedenáct je tady, mně je čím dál blběji a nádhery nikde. Pak zavolá Johanna, že jí to ujelo a teprve teď jede. Super, no dalo se předpokládat, že nepřijede včas. Pak konečně dorazí mrs Lovett a Sweenea a PŮL hodiny čekáme na Johannu. Johanna dorazí, fajn, tak jdem.

Oblítly jsme několik obchodů, jasně jsem vnímala akorát knihkupectví, protože pro mě mělo klíčový význam - Swee si koupila Zaříkávače a až ho přečte, půjčí mi ho. Poněvadž já jaksi nemám prachy na to, abych si kupovala knížky. Z Darrena Shana mám třetí, čtvrtej a pátej díl a tím to hasne. ještě navíc nevím kde, no ale to je vedlejší.
Takže, když už jsem totálně padala na hubu a proklínala celýho Harryho Pottera až do já nevim kam, šly jsme si sednout do kina. Sníst z domu přinesenej oběd jsem stihla ještě před kinoreklamama, pak už jsem jenom zobala neskutečně hnusnou čokoládu a nechala se unášet dějem...obrazně  kecnuto.

Odjedou reklamy a je tma. A najednou BUM! a vybafnou na mě oči Billa Nighyho přes celý plátno. Dobře, oči a kořen nosu. Já jsem se lekla jako sviňa, ani v nejmenším mě nenapadlo, že začnou tímhle záběrem. Abyste rozuměli, já nemám nic proti očím Billa Nighyho, Billy je naprosto geniální stvoření, ale u Odina, toto bylo fakt moc. A ty jeho děsný vlasy ještě víc, to je fakt katastrofa. Prostě Ubrousek jak vyšitej (ano, překřtila jsem si Brouska na Ubrouska).
Takže když jsem přetrpěla Rufíka, pár dojemných scének jako například loučení s přístěnkem na košťata, nastoupil Moody. Náš úžasnej Moody, kterej samozřejmě musel okamžitě zhebnout, aby náhodou nepřežil někdo, kdo má aspoň trochu mozku. A mně prasklo obkecávací střevo.

Tonksová: ,,Když už jsme u toho, musím vám něco říct..."
Moody ji přeruší: ,, Na kecání bude čas potom."
Já říkám Sweenee: ,,Ten je taktní jak ty tvoje slaný rybičky."

Hu, apokalypsa!!!! Zapomněla jsem na scénu předtím - Kostíci (překlad - Smrtijedi). No to se musí okamžitě napravit!!!!

Přiletí Snape.
Swee: ,,On umí lítat?"
Já: ,,Jasně že umí lítat, je to Smrtijed.
Swee: ,,Ale předtím neuměl."
Já: ,,Uměl, jenom o tom nevěděl, asi. Přece vim, jestli umím lítat, ne?"

Voldy: ,,Paní profesorka tvrdila, že mudlové se v ničem neliší od nás..."
Já: ,,Ale liší, nemají takový hezký stíny jako ty!"
Voldy: ,,Podle ní bychom se s nimi snad měli pářit!"
Já: ,,Nedělej si iluze, že by s tebou některá šla!"

Voldemort si říká Luciusovi o hůlku, detailní záběr na Luciuse s mega kruhama pod očima.
Já: ,,Ten je nějakej zfetovanej."
Další záběr - Lucius podává Voldymu svou hůlku výrazně se mu třesou ruce.
Já: ,, Tak není zfetovanej...spíš má parádní absťák."

Voldemort zabije profesorku mudlovských studií, Draco se tváří, že by nejradši zdrhnul.
Já: ,,Jen pod ten stůl zalez, nestyď se."

Takhle to pokračovalo dál a dál, nebudu sem psát úplně všechno, protože by mi zřejmě nestačila kapacita blogu. Přesuneme se na Ministerstvo.

U výtahu zataví Rona Yaxley s tím, že v jeho kanclu pořád prší. Moc by mě zajímalo, kdo vymyslel, že to bude blonďák s copem.
Já: ,,Tady měl někdo dojem, že je tam málo blbejch blonďáků."
Vážně, už mám pcit, že je v HP nějak přeblonďákováno - Lucius, Draco, Rowle, Yaxley, Moody byl koneckonců taky blond...

Harry, Ron a Hermiona zdrhají z Ministerstva, honí je blondýnka Yaxley (ne, neodpustím si to).
Já: ,,Neměla sis vybrat ženskou s tak úzakou sukní, Hermiono."

Přesuneme se k Fenrirově partičce. Já fakt nechápu, proč toho vlkodlaka nenechají mluvit. Když jsem před kinem projížděla fotky, narazila jsem tam na tohle:
gjk
A zajímalo mě, co to má jako být, protože na téhle fotce se mi to docela zamlouvá. Když jsem se ptala Jane, říkala, že je to Fenrir, že prý ho vyměnili. Jenže v tom filmu Fenrir byl, jenom tam neřekl ani hoří. To je pozitivní - nevyměnili ho, Dave Legeno je jako Fenrir perfektní. A co je teda toto? Moi hledala a hledala a zjistila, že je to jakási podivná existence jménem (já nevim jestli je to jméno, ale překladač mi to nepřeložil, takže...) Scabior, kterej podle mě v knížce ani nebyl a tady si vesele uzurpuje Šedohřbetovu pozici. A  nosí kostkovaný bokovky, který jsou fakt děsný. Usoudila jsem ale, že od pasu nahoru se na něj dá docela koukat. Má dobrý háro, takový pruhovaný...

Lapkové chytí ty tři (Harryho, Hermionu a Rona).
Scabior na Hermionu: ,,Ahoj krásko."
Já: ,,No nazdar hnusáku."
To je prostě reflex.

O pár scén pozdějí se Belatrix snaží Scabiora uškrtit na..něčem?
Já: ,,Zdechni, zdechni, zdechni..."
To je taky reflex...

No a co bych to byla za kreaturu, kdybych vynechala Xenofilia Láskoráda, že jo. Když i Jane uznala, že ten chlap vypadá, že má docela vysoký IQ, musí to být borec. No a teď to vypadá, že se začnu trochu víc zajímat o filmografii Rhyse Ifanse. Po tom, co předvedl jako Gavin v Pirátech na vlnách...
Xenofilia jsem si soukromě překřtila na Xenona (xenon je vzácný plyn, kdyby někdo nevěděl). Na svatbě Billa a Fleur sice vypadal jak Lenčin starší retardovanej bratr (to dělají ty vlasy), ale ten jeho hysterickej záchvat v Láskorádovic baráku byl prostě perfektní.

Xenofilius: ,,Oni ji unesli. Unesli moji Lenku."
Já: ,,Jo, to jsem čekala, že řekneš. Chceš kapesníček? Ne počkat, nedám ti, mám jich málo..."

Takže motto dne zní "Xeník forever!"...U Lokiho, to snad neni možnýýýý!!!!! Další BLONĎÁK!!!!

Matka mě žene od komplu, takže poslední žblept:

Voldemort rupne desku na Brumbálově hrobce.
Já: ,,On to rozbil."

Jo a konečně jsem našla tady todleto video. Moje závislost na Rosierově klobouku pořád trvá, už od té doby, co jsme ho s Jane vyhrabali v učebně informatiky (to video, ne ten klobouk...):
Pokud Odin dá, možná ještě něco napíšu. Zatím vás provázej a pa.

V Asgardu poslouchají power metal!!!

25. listopadu 2010 v 17:51 | moi |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Stejně jako na Voltaira jsem na Rebelliony narazila náhodou. Nejsou moc známí, aspoň ne u nás, pocházejí z Německa a hrajou power metal. Pro ty, co neví co je to power metal, jsem zabrousila k věrné kámošce Wiki, abych se přesvědčila, že to vím. Powr metal je kombinace klasického metalu a speed metalu. bezva, teď se naskýtá otázka, co je to speed metal - speed metal je (ořekvapivě) rychlej metal, svižnej, rytmickej. Když to zkombinujete s klasickým metalem vzniknou vám Rebellioni.
A proč jsem na nich začala tak najednou ujíždět? Protože většina jejich písniček je věnovaná severské mytologii.


Tohle je moje asi nejoblíbenější - War. Zpívá se v ní o nekonečné válce mezi ledovými obry a bohy. Text jsem zkopírovala z Youtubka:

Odin I am the son of Bor
The Norns sung my fare
Ravens beside me evermore
In a world to be made

But you who are you
The Giants of Ice
Ymir you think you rule
Ten thousands won't suffice

It's a war of thousand years
Between courage and your fears
It's a war an endless fight
Between darkness and light

It's a war of thousand years
There is life and endless tears
It's war where giants fall
Gods shall stand tall

Odin I am standing strong
Amidst bloodshed's agony
Vili and Ve hold our long
Oh my brothers next to me

Where is Ymir he must die
Then his breed will be gone
Fall upon him hear his cry
This battle is won!

No jistě, to bylo to první, na co jsem se podívala - jestli mají taky písničku o Lokim. A mají, zvlášť ten refrén se mi líbí. Hrozně mě štve, že tahle nejde nikde stáhnout, všude je jenom War. Kdybyste na to někdy někdo narazili, napište mi to do komentů a já vám následně pošlu pugét, protože ta překonvertovaná verze se skoro nedá poslouchat. Text jsem opět zkopčila z Youtubka:

Well you may call me evil
Cause I stole Sif's hair
But I went to Svartalfheim
To settle the fate
And you may claim
Balder's death upon my soul
But you know his light hurt my eyes
And so his life I stole

What would Odin be
Without Gungnir I gave
And to Thor I presented
Mjölnir as a fave
What would Asgard be
Without the wall I had you build
And Sleipnir born of my guilt

Lord of Chaos
Brother of wisdom
The other side of good
Lurking in your mind
Lord of Chaos
By evil kissed and
Your other side
The evil I will find

Thor, when Mjölnir was stolen by Thrym
Was it not me who took you to him
And I saw you in disguise as a wife as a thief
Until mighty Mjölnir you could retrieve

And with Angraboda all right
It was a hot and drunken night
Never knew what she would bear
But for my children I must care
But how dare you bind me
And not let death find me
I swear I'll get you back on Ragnarök

Je tam prý někde chyba, říkají komentáře, ale mě se nechce hledat, poněvadž je celkem nepodstatná...hm, tohleto jsem neměla psát, teď budud zase ze spaní vyřvávat "it's the war of thousands years..."!!!!! Whoooow...já chci jejich koncert. A taky Tarjin koncert. A Lordi by taky nebyli marní...

Jsem viktorofil...a totální!

22. listopadu 2010 v 21:09 | moi |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Áno, dámy a pánové, Moi se opět podívala na Underworld, asi tak po sto..padesáté ..třetí ? za tenhle týden. Pořád si namlouvám, že se na to fakt dívám jenom kvůli těm upírům, ale čím dál víc se na to dívám jenom kvůli Viktorovi. Nějak nejsem stavu vnímat ho jako Billa Nighyho, tohle je prostě Viktor a přes to nejede pendolino. Možná za to může můj zvrácený vkus ohledně mužských, co já vím, ale v každém případě je tohle jedna z filmových postav, se kterou bych si chtěla pokecat.

Slova "Viktor" a "chápavý otec" se můžou vyskytovat v jedné větě pouze za předpokladu, že mluvím o chudákovi nenarozeném hybridovi a Lucianovi (kdo to neviděl - Viktorovi dcera se spustí s Lucianem a vznikne z toho kříženec mezi vlkodlakem, kterého Viktor následně společně s dcerou zlikviduje), ale já jsem si jistá, že kdyby ho Sonja aspoň JEDNOU JEDINKRÁT poslechla, nedělal by kolem toho všeho takovej povyk.
Na jejím místě bych byla hrdá na nekompromisního a charismatického tatínka a byla bych rozhodně lepší dcera než jsem teď. A byla bych upejr! No není to terno?

Ale ten chlap mě štve, já jsem se normálně zamilovala do jeho kabátů. Ten z "jedničky" se mi potentovaně líbíl hned na první okouknutí, ale ten z "trojky" ten prostě chci a hotovo! I když je pravda, že na mě by nevypadal ani zdaleka tak hustě jako na něm.

Hádejte, co jsem dneska měla dělat. Ano, správně, učit se zemák a fyziku a další úžasný věci nezbytný for life. A co jsem dělala místo toho? Mlátila u Underworldu do print screenu. Ta klávesa se mi začíná opravdu páčit, půlku těch fotek, co s ní udělám, jsem nemohla najít absolutně nikde na netu.

gjk
Šťastná rodinka...

gjk

tsex
rf
Moje tři oblíbený XD
rf
A moje úplně nejoblíbenější...

Ne, opravdu sem nebudu dávat všech devatenáct mega fotek, jenom proto, že jsem jednoduše naprosto úchylná ( upíři jsou mrtví, ne? Takže viktorofilie je vlastně jakási verze nekrofilie...no super. Jsem nekrofil.)

Takže si vážené dámy klidně slintejte nad svým Patizónem, u mě se konkurence očividně bát nemusíte. A Damone, já tě mám fakt ráda, jsi krásnej, geniální, zábavnej, ale budeš se muset ještě mooooc snažit, aby ses doškrábal na úroveň Viktorových podrážek. Ale stejně ti posílám pusu!

Mějte se fanfárově a provázej vás Loki!

To mokré bílé svinstvo padá mi za límec...

20. listopadu 2010 v 11:19 | moi
První vločka. Ach, jak krásné a poetické téma, na které se nedá absolutně nic zkopírovat z Wikipedie. Nádherné téma, naprosto nepoužitelné pro někoho jako já.
Už zase si budu stěžovat, jak je mým dobrým zvykem. Zima už totiž vůbec není to, co bývala, kvůli všem těm kyselejm dešťům a skleníkovýmu efektu a tak dál. Nebhodlám se tady široce a ekologicky rozepisovat o lidské blbosti a soustavné destrukci naší milované matičky Země, protože to nemá cenu. Prostě - když srovnáte zimu před sto lety a zimu teď, věřte, že se vám udělá špatně.
Pro malou holčičku, kterou jsem kdysi dávno bývala, byla první vločka něčím naprosto kouzelným. Rozhodně nebylo nic krásnějšího, než když jsem šla takhle navečer po ulici a najednou mi něco studeného přistálo na nose. Podívala jsem se nahoru a tam se snášela druhá, třetí, čtvrtá...Dodnes mám za to, že není nic úžasnějšího, než pohled na padající sníh proti inkoustové večerní obloze. Pamatuju si i svou nekonečnou radost, když jsem ráno vykoukla z okna a viděla první tenký poprašek sněhu na sousedovic plotě. Boby, koulovačka, zahrabávání vyhaslých prskavek do sněhu nahrnutého ke kraji silnice (můj zvyk, který ani po letech nedokážu přestat praktikovat), to všechno pro mě mělo jisté kouzlo, jak zřejmě pro každého. Dokud jsem nezačala jezdit autobusem do školy.
To se můj pohled na pojem první vločka změnil z "hurá, konečně sněží" na "to si  ze mě děláte prču, že padá sníh". Nesnáším zimu. Nenávidím sníh. Naprosto by mi stačilo, kdyby nasněžilo na Vánoce, vydrželo to tak týden a potom pápá, přijďte zas. A protože bych to chtěla takhle, je to pochopitelně většinou naopak - na Vánoce bláto, všední dny zahalené v kouzelném bílém kožíšku toho zatracenýho mokrýho svinstva. Jarek Nohavica to vystihl.
Sněhu je totiž úplně jedno, že běžní smrtelníci a já musíme jezdit do školičky naší milované. Jezdit, od slova jízda. A co jezdí? Autobus. A když je sníh, autobus dělá co? Nejezdí. Přesně tak.
Nemůžu mít ráda zimu, když polovinu z ní prostojím na zastávce v naprosté prdeli světa a snažím se nezmrznout.
Že bych si šla zabobovat nepřipadá v úvahu, poněvadž jsem už trochu moc velká na to, abych ze sebe dělala idiota někde na svahu a večer se k lesu celkem bojim, vzhledem k tomu, že se u nás usadily lišky. Teď, když mám bráchu, budu snad moct jezdit s ním a vydávat to za péči hodné starší sestry.
Zkrátka a dobře, jsem si jistá, že první vločku letos neuvítám o nic přívětivěji než loni, předloni, předpředloni a tak dál. Beztak to bude probíhat stejně jako všechny ty roky předtím - napadne sníh, nepojedou autobusy, pak se oteplí, sníh roztaje, autobusy pojedou, jenže pak se zase bude mrznout, ta břečka zmrzne, bude to klouzat a busy opět nepojedou. Tím pádem opravdu nemám nejmenší důvod se na zimu těšit nebo si namlouvat, že tahle bude o něco hezčí a lepší než ta předešlá.

Takže milá první vločko, odvločkuj se někam na rovník a zůstaň tam!
Ach, dneska opravdu přetékám optimismem...
rf

Teorie pršení do tatranky

19. listopadu 2010 v 19:52 | moi |  Výlevy našich existencí

Bacha, duo Moi a Jane Wendesday útočí!

To jsme se dneska takhle nějakým mně neznámým a myslím, že Jane taky neznámým způsobem dostaly při řeči ke dvěma vědcům, kokrétně Einsteinovi a Edisonovi.

J: Einstein měl 4 z matiky.
M: A Edisona vyhodili ze školy, protože se flákal!
J: Z toho vyplývá, že čím horší známky máš z matiky, tím větší seš génius! No počkat, já mám z matiky dvojku...
M: No tak jsem geniální jenom já, to je jednoduchý.
J: No, já se zase flákám...
M: Takže já jsem Einstein a ty seš Edison! Ahoj Tomíku, já jsem Albík!

Ale jinak jsme úplně normální, děkuji za optání. Kdybych byla Einstein, nerozuměla bych své vlastní teorii a proto jsem začala vymýšlet teorii novou - teorii pršení do tatranek, poněvadž jsme si s Jane koupily tatranky a ono pršelo.

Vidíte, kam až nás studium dohnalo - neustálým potlačováním naší přirozené geniality z nás udělalo dva magory, kteří tráví čas vymýšlením zákonů proti bratrově rádiu a teorií pršení do tatranek. A když zrovna neprobíráme nejvýkonnější mozky historie...

Dramaťák, tancujeme cosi a já říkám Jane: ,,Co tady skáčeš jak tygrovanej banán?"
Jdu si koupit něco k jídlu a Jane říká: ,,Nedoporučuju bagetu, je v tom chlór."

Jdou dvě berušky pouští a jedna uschne. A víte, proč uschne jenom jedna? Protože ta druhá je Dodgson!

Přijde James Bond a řekne :,,Já jsem Bond. James Bond."
Přijde velbloud a řekne: ,,Já jsem bloud. Vel-bloud."
Přijde Dodgson a řekne: ,,Já jsem son. Dodg-son.
Ovšem zdaleka nejdrsnější je Dodgson jak jede na velbloudovi a  za ním trtá James Bond.

A mimochodem, kdybyste nevěděli, tak já drobím víc než Caesar a mám v batohu Radio Rock.

Jestli jste přežili tenhle článek, Odin vás má zřejmě rád, protože mě totálně hrabe. Matka už zase prudí, abych šla od komplu, takže k nadávce Gavin se vyjádřím někdy jindy, pokud Odin dá, bude to zítra. Mějte se fanfárově, provázej vás celej severskej panteon, nebuďte Srabbi a dejte na Quentinův instinkt!

Mám okno ohledně nadpisů, jenže název článku je povinná položka - TVD

18. listopadu 2010 v 21:29 | moi |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Začnu oklikou, obrovskou oklikou, megagigasuperultramaxi (tohle slovo jsem už dlouho nepoužila, jé) oklikou.
To se jednou objevil na mým blogu komentář mojí vrstevnice jménem Cassie. Náhodou jsem se mrkla na její blog, vyměnily jsme si pár komentářů (stejně jako pár dní předtím s neméně suprovou Azrael) a najednou se Cassie ocitla hned vedle Azrael v mých oblíbených stránkách, protože s těmito existencemi sdílím většinu svých názorů.
No a pak jsem se po nějaké době mrkla na Cassiin blog a co nevidim - změnila dess halloweenský na dess vztahující se k seriálu, jímž jsem nedávno pohrdala stejně jako Stmíváním:

The Vampire Diaries

Podívala jsem se na první díl...hm, dobrý, ale už jsem viděla i lepší věci. Druhý díl...hele to se mi začíná líbít. Třetí díl...ten Damon je fak sexy...a už to jelo, totální depka, stihle jsem tak dva díly denně a v poslední době  nestíhám vůbec, ale vážení, tohle je jiný kafe.

Tak to vezmeme průřezově:

Stefan
Žádnej zázrak, upřímně řečeno. Jednak vypadá jako jeden můj bejvalej a silně debilní spolužák, jednak je dost nudnej a za všeho nejvíc mi vadí (ha, přichází moje oblíbená průpovídka!), že jestli Edward se tváří, jako by měl zácpu, Stefan se tváří, jako by se už dávno posral...

Damon
Ááááá, božskej Damon. Zřejmě ideál muže - vtipnej, inteligentní, pohlednej, líp zahranej. Dokáže udělat prču z každé scénky, ať je sebekrvavější a mě hrozně štve, že jsou na něj všickni tak oškliví. I když, na druhou stranu, když je na něj ošklivá Elena, on je pak "ublíženej" a to je podělaně roztomilý....

Elena
Slepice, co si vybrala nesprávnýho netopýra. Lepší než Bella, ovšem nikoliv o moc. Aspoň je docela hezká, nicméně - nemusela by tam vůbec být, ostatně jako vždycky. Aspoň to není takový emokid jako Bella a aspoň už má po krk všech těch upířích nesmyslů.

Jeremy
Fajn kluk, moc hezky kreslí. Dost mě štve, jakou má smůlu na holky. Snažila jsem se jím inspirovat a začít se učit, jenže se neobjevil žádnej Alaric Saltzman, kterej by mi poskytnul záchranný lano v podobě eseje...

Alaric
Na učitele dějáku velice sympatická osoba, zvlášť se mi líbí ty jeho upíryzabijející hračičky...ne že bych měla v úmyslu zabíjet upíry. Chci, aby to Rick a Jenna dali dohromady...moc jim to spolu slušíííí, haháááá!

Isobel
Kráva.

Katherine
Kráva století...no, možná tisíciletí.

Caroline
Fajn holčina, na blondýnku má pozoruhodně velkou smůlu na kluky. Líbí se mi ta její naivita, je to takové milé děvče.

Bonnie
Napřed jsem ji měla ráda, ale teď mi už začíná lízt na nervy. Zvlášť potom, co nabrala tu svou magic power se z ní stala moc málo pubertální holka a to se mi nelíbí, jak je pořád taková vážná...a taky se mi nelíbí, jak má pořád snahu likvidovat Damona!!!

No, jak to tak vidim, nějak to zkracuju, já prostě nemůžu psát, když nemám ČAS (za to může Gavin...k tomu se vyjádřím někdy jindy). Zkrátka a dobře, TVD je něco naprosto suprovýho, tohle jsou opravdu upíři a já ten seriál naprosto žeru! A že sem tím nakazila Sweneu? No Odin, to se stane...každopádně díky jí jsem se dokopla k nějakýmu článku ...konečně. Tak dokoukám tenhle díl a pak se fakt půjdu učit.

Oprava - pak půjdu spát. Učení sucks.
rf
rf
A zkuste mi někdo tvrdit, že není krásnej....sežrla bych ho bez příboru a to je u mě co říct!

Grrrrrrrrrrrrrrruáááááááááááá!!!!!

16. listopadu 2010 v 20:16 | moi |  Výlevy mojí existence
Bezva. Fakt bezva. Takže já dělám celej rok beckettoidní (překlad - psí) kusy, abych nemusela jet na debilní lyžák, spolíhám na to, že matka to nějak ukecá a pak přijde rodičák a mně je oznámeno, že na onen debilní lyžák pojedu. Když o tom mluvím s účou, je mi to naservírováno stylem "když nikam nepojedeš, budu fakt hodně naštvaná" a jelikož to poslední, o co stojím, je aby si na mě zasedl další učitel, tak jí prostě neřeknu, že tam jet nechci. Takže tam jedu. Super.
Do kontaktu s lyžema jsem přišla naposledy ve čtyřech letech. Ty lyže měřily nadélku asi metr a měly zapínání na KOŽENÝ ŘEMÍNKY. Takže si zřejmě budu muset udělat rekvalifikační kurz na obouvání lyžáků a zapínání lyží, v mým případě běžek. Ano, chápete to naprosto dobře, já ještě navíc půjdu jenom na běžky a už se mi dostalo upozornění, že to bude strašně klouzat, že si budu připadat jako kachna a budu strašně nadávat. No, tou poslední částí věty si jsem dost jistá...
Swee, já to vidím, jak se tam škodolibě tlemíš a upozorňuju tě, že jestli mě kdokoliv nsere, Huňatou bestií počínaje a veverkou na tamtom stromě konče, budu moc vzteklá a nebude se mnou žádná zábava a když se mnou  není zábava, znamená to zhroucení celosvětového komunikačního, informačního a vůbec existenčního systému....prostě, já vim, že umíš lyžovat, fajn, ale nehodlám poslouchat tvoje učený kecy, ok? Už tak jsem dost vzteklá...
tsex
Mně se líbí ten střihurukej Eddie místo téčka...

Bla, bla, bla, kecy, kecy, kecy...

14. listopadu 2010 v 10:24 | moi |  Výlevy mojí existence
Vážení přátelé, právě jsem se pokoušela dopsat 4. díl své pošahané povídky, nicméně jsem usoudila, že mám zase totální okno, tím pádem vás teď budu nějakou dobu zásobovat články naprosto o ničem. A vzhledem k tomu, že jsem právě zapoměla, o čem měl být tenhle článek, tak budu improvizovat.

Někde jsem se tu zmínila, že mezi mnou a mou matkou panují jisté neshody ohledně mýho..vyznání, pokud se to tak dá nazvat. Moje maminka nějak nedokáže přenést přes srdce, že když už nejsem křesťanka, hinduistka nebo buddhistka, nezůstala jsem u ateismu. Když o tom tak uvažuju, celý ty roky jsem se představovala jako zapřisáhlá ateistka, který věří leda tak v existenci Einsteina a přitom mi celou tu dobu bylo jasný, že není možný, aby se to všechno, co se děje, dělo jenom tak, samo od sebe a pokud dobře vím, na tohle se nevztahuje žádná exodenní nebo endogenní síla ani teorie relativity ani nic na ten způsob, k tomuhle se vztahují vědecky nepodložený pojmy jako štěstí nebo náhoda. A ty se tu vzaly jako kde?
Beze všeho si věř třeba v Jupitera, mami, ale Asgard existuje a hotovo. Přes to nejede pendolino. A už mi začíná lízt na nervy, jak pokaždé, když řeknu "u Odina" nebo "pro Lokiho", matka mě upozorní, že bych měla přestat kecat ty svoje (cituju) pubertální kraviny, poněvadž bratr to všechno slyší. No a co jako? Tak ať to slyší, koneckonců - kdo mu čte severský legendy před spaním? Já. Kdo je ochotnej si s ním donekonečna kreslit Helheim? Já. S kým si chce povídat o Thorovi? Se mnou. Takže mám takový dojem, že na zachraňování bratrovy zainteresovanosti ohledně náboženství je už pozdě.

U Odina, tohle je ale blábol. Navíc krátkej blábol, nejsem zvyklá psát takhle krátký bláboly. No nic. Možná to časem smáznu.

Psychoterapeuti z Radio Rock

11. listopadu 2010 v 21:37 | moi |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Nikdy jsem si nemyslela, že mě někdy nějakej film vytáhne ze stresu, místo aby mi nasadil do palice brouka, že jsem se místo učení flákala u bedny. Nicméně -  stalo se. A poněvadž už mě nebaví moje běžný schéma filmových článků, urobím to trošku inak.

O co go: Go o pirátské rádio, které hraje rock a pop čtyryadvacet hodin denně a ještě o kousek víc, což se nelíbí britské vládě a zvlášť jednomu velice protivnému člověku jménem Alistair (hele, Alistair...) Dormandy, který ve vládě zastává funkci užnevímkoho. Se svým podřízeným Dominicem Twattem (v češtině Srabbem) se rozhodne Radio Rock zlikvidovat, ovšem je tu jaksi problém, že piráti neporušují žádný zákon. Tím pádem nastupuje běžná rutinna - vymyslet zákon, který by je zakazoval, uvést ho do provozu a zabásnout piráty.
Vynechala jsem jeden podstatný detail - Radio Rock má základnu na lodi (v pokročilém stádiu katabolismu) někde v Severním moři. No a právě sem přijíždí divnej kluk Carl, kterého vyhodili ze školy kvůli fetování a hulení. Takže to nejlepší, co mohla jeho okouzlující matka udělat, je poslat ho na loď, na které je kromě fetování a kouření ještě sex.
Carl se hned po příjezdu seznamuje se svým kmotrem Quentinem, nekorunovaným králem Radia Rock, ten ho následně představuje nesourodé partičce moderátorů, kteří se u posluchačů těší neskutečné oblibě - Lordem, pánem rocku, divným a legračním Super Simonem, outsiderem Angusem (nebo je to Agnus?), seriózním zprávařem Johnem, lodní kuchařkou - lesbičkou Felicity, Troubou Kevinem, pronášejícím svoje stupidity naprosto vážným hlasem a mírně obézním Casanovou Dr. Davem. Později si Carl všimne i "nejpřitažlivějšího muže planety (dovoluji si nesouhlasit), co nikdy nemluví" - Půlnočního Marka, po kterým šílí většina žen Velké Británie.
Jak se zdá, lodní tradice jsou tak nějak zvláštní. Kromě přihřáté Felicity tam nejsou dívky - ty přijedou jednou týdně ( v sobotu), pobavit se a zase vypadnout. Aby se neřeklo, pozve Quentin svou neteř Marianne, aby s Carlem oslavila jeho (Carlovy) narozeniny. Carl je z Marči tak hotovej, že si jde za Davem pro kondom, nicméně - je to zbytečná námaha, protože Dave dostane do postele každou (zajímalo by mě, jak se Quentin tvářil, když to zjistil...).
Stane se ještě milion dalších věci, mimojiné taky to, že se vratá na palubu té staré šunky DJ, kterého před časem nahradil Lord - Gavin Divnýpříjmení (jsem dneska blbá na jména...). Po pár potížích, které se znovunalezenou legendou přijdou to začíná vypadat růžově, jenže...
...vchází v platnost nový zákon. ERRO ERROR ERROR. Jak to dopadne vám neřeknu. To musíte vidět!
yb
yb
yb
Wooow! Já ten film miluju a netuším proč! (ale mám jistou teorii - protože Quentina hraje Bill Nighy!)


Tak a dost.

11. listopadu 2010 v 20:32 | moi |  Výlevy mojí existence

UPOZORNĚNÍ . Já zuřím!!! Nezajímá mě přebytek vulgarismů v tomhle článku! A jestli máte dojem, že jsem nějaká rozpolcená, pak je to dojem nadmíru oprávněný...

Jestli jsem na něco fakt alergická, tak to je, když si ze mě někdo dělá srandu. Ze mě si NIKDO  nebude dělat srandu! A už vůbec ne, když já jsem ochotná zapnout mozek a přizpůsobit se.

Tak si to shrnem:

1. Jak mám doprdele vědět, jak starý jsou Sajany?

Krom toho, že se vyskytuje někde v Asii vím o těhle horách velký kulový. A jak jsem se k nim dostala? velmi jednoduchým a prostým způsobem - písemka ze zemplu. Učila jsem se jako idiot století celých PĚT HODIN jeho pitomý tvary zemskýho povrchu, všechny ty karový jezera a vatový pláže a já nevim co všechno ještě, perfektně jsem to uměla a on si dá do písemky stáří hor, o kterým jsme se bavili naposledy někdy v minulým životě!!!! Tak kde to k**va sme? ...Ahá, u nás na gymplu, já zapomněla...Bezva, takže já ani nevim, kde to pohoří leží, nechci to vědět a nepotřebuju to vědět, ale mám určit, jestli je starý nebo mladý. Do hajzlu, ty kopce sou všechny stejný, akorát některej je trochu vyšší než jinej, to je všechno! Na co jsem se šprtala jako ko*ot, když to mám stejně zase celý blbě?! Šla jsem spát o jedenácti, vstávala v pět a jedinej výsledek toho všeho je jedna posraná písemka!!!!

2. Naše třída není kolektiv, aby bylo jasno!!! (a i kdyby byla, konkrétně mě je to volný jak otcovy gatě...no, ty už mi moc volný nejsou.)

V důsledku čehož je mi opravdu ukradenej fakt, že nepojedu na lyžák. Já tam nechci jet, nemáme prachy a tak tam prostě nepojedu! A jestli si NĚKDO myslí, že se přetrhnu pro udržení nějakýho chatrnýho sociálního cítění, tak se nepřetrhnu. Že by se to dalo zaplatit z třídního fondu? Ale jó, beze všeho! Pche. Už vidím třídní fondy, jak je celej žhavej mi platit kurz.
Takže mi vážení s celým lyžákem polibte šos!

3. Můj volnej čas se odstěhoval na Alajšku...

Co k tomu říct. Je to poznat nejen na aktivitě blogu. Dneska píšu, poněvadž jsem se prostě vybodla na učení. Nezajímá mě, kolik písemek zítra píšem, já se dneska prostě učit nebudu. Mísato toho sem napíšu pár článků o ničem, ale napřed...napřed musím rozdejchat jeden film, konkrétně ten nejdokonalejší, kterej kdy lidská omezenecká produkce stvořila, napsat o něm článek do rubriky filmy ...a přestat konečně vydávat ty divný zvuky na hranici smíchu a pláče (fakt, kdybyste mě slyšeli a viděli...každý druhý písmeno je překlep a já prostě netuším, jestli brečím nebo se směju, takový účinky na mě ještě žádnej film neměl...).

Je mi fajn, vůbec nemám chuť a) nikoho zabít a přitom b) začít tancovat po celým pokoji jako magor... provázej vás Odin.

Schéma Veruca a Fialka nefunguje , vážení

8. listopadu 2010 v 20:02 | moi
,, Budeme kamarádky?" ,,Nejlepší!"

Nemůžu si na tuhle hlášku z  Karlíka a továrny na čokoládu nevzpomenout. Je to tak snadné říct, že? Je tak snadné si myslet, že ta holčina, kterou znáte dva týdny je vaše nejlepší a opravdová kamarádka a nikdy vás už nic nerozdělí. Možná až moc snadné.

Rozhodně se nepovažuju za naivku a rozhodně naivka nejsem. Nikdy jsem se sebou nenechala zametat, nikomu jsem nedělala otroka a když jsem chtěla něco říct, dřív nebo později jsem to řekla. Jane ví, o čem mluvím. Nedávno jsem na její "počest" zvěřejnila hodně hnusný článek, ve kterém jsem jí v podstatě naznačila, že by vůbec nemusela existovat...no dobře, až tak zlé to nebylo, ale vyčetla jsem jí toho hodně. Nelituju toho. Sice mě štve, že jsem jí to nedokázala říct do očí, ale když já se tak nerada hádám...Nicméně, Jane se neurazila a to nás docela stmelilo. Občas sice prohodí, že by něco řekla, ale neřekne, aby si (cituju) nevysloužila zase nějakej článek.

Jenomže, podle mě by to takhle fungovat nemělo.

Teď se možná urazí Sweenea, ale já toho rozhodně říkám víc Jane, než jí. Prostě, nějak nemám dobrej pocit, kdykoliv přijde na "intimčo" při pokecu se Swee. Nemáme tolik společných zájmů a tak dál a tak dál a tak dál..

Vidíte to? Už zase to dělám - zase mluvím o sobě. Já nechci mluvit o sobě a nebudu mluvit o sobě, to se jenom projevuje můj vrozenej a nekonečnej egoismus...

Přátelství...no dobře.

Vážně mě dojímají ta knižní přátelství, Dívky v sedlech a tak. Proč někdo nenapíše knížku Holka v prdeli a proč ta knížka neni o tom, o čem to všechno skutečně je? Pravou kamarádku najdeš jednou za život a pravej kamarád se ti hledá ještě hůř, říkává moje máma. Má pravdu.
Přátelství by nemělo být o tom, kolik bavlněných náramků máte na ruce nebo kolik máte stejných triček nebo jestli máte rádi stejnou celebritu. Není to jenom o tom být stejní.
Nebudu vás tady krmit kecama o tom, jak by si kamarádi měli navzájem pomáhat a podržet se, když něco nejde podle plánu. kamarádi by se měli především taky podporovat a být ochotní obětovat se jeden pro druhého. Hm, velice pěkné. Jenže jestli jste si nevšimli, takhle to nefunguje. Od té doby, co na planetu Zemi vtrhla nemoc "já-budu-nejprachatější-na-světě" už to takhle nefunguje.
Občas mám dojem, že tu pro přátelství nějak není místo. Člověk si nemůže dovolit mít opravdové přátele, protože pokud chce něco dokázat, nemůže..NESMÍ se dívat kolem sebe.

Protože už se to párkrát stalo, nemám pravdu? Z nejlepšího přítele se vyklubal nejhorší nepřítel a zničil něčí život. Prostě, přátelství je pro teenagery a menší. Jenže, menší z toho ještě nemají rozum. Jsou přesvědčení, že ta olčička je jejich nejlepší kamarádka, protože jim půjčila panenku. A když vyrostou, třeba se už nikdy nevidí, to znám z vlastní zkušenosti.

Základková přátelství jsou taky pěkně na prd, přestože je v nich určitá něžnost. Osobně si mylím, že není nic roztomilejšího, než vidět dvě čerstvě spřátelené prvňačky, kterak si vyměňují detailní popisy svých pokojíčků. Ach jo, holky. Copak nechápete, že až se potkáte po letech, nebudete si mít co říct? Opět moje vlastní zkušenost.

A co se internetových přátelství týče, no pardon, ale kterej idiot tohle vymyslel? jako - to, že mám triliardu přátel na fejsu ze mě dělá nejoblíbenější osobu na světě, jo? U Odina, vždyť se beztak ani v životě nepotkáte! A i kdby, o čem si budete povídat? O tom, jak celej den jenom paříte na komplu? No tak to sorry, ale jako záživná konverzace to nevypadá, takže dík, nechci.

Hm. jak to tak po sobě čtu, nebyla jsem moc optimistická, přestože jsem se o to nesnažila. Takže mi dovolte malou rekapitulaci.

Přátelství je něco neskutečně krásného, když se vydaří. Praví přátelé si musí být tak blízcí, jak jen to jde. Základem přátelství je důvěra a pochopení, pro chyby toho druhého. Bez toho to doesn't work. Nemůžete poručit srdci a instinktům a říct . ,,tak a ten a ten bude můj nejlepší kamarád navěky věků." Musíte tomu dát čas. Ono se to rozvine, jenom to musíte zalívat a plet. A taky oplotit, aby se tam nedostaly pomluvy a přetvářka. Přátelství existuje. Ale vězte, že člověk, se kterým se znáte roky a víte o něm úplně všechno, není váš opravdový přítel.

Určitě už jste někde zaslechli, že přátelství je silnější než láska. Odin ví, jak to je a až se nechám hrdinsky zabít matkou při obraně svých práv a Asgardu (k matčině názoru na mou víru s e vyjádřím v jiným článku) a dostanu se do Valhaly, snad mi to řekne.

Komu se to nezdá, prosím. Jeho názor. Mě zklamalo už tolik kamarádek, že o tom snad musím něco vědět. Nemám přátele, i když se pohybuju v partičce bezva lidí, který mám ráda a moc. Ale nemám přátele. Protože - promiňte, Jane a Swee, ale nejsem si jistá, jestli bych pro vás skočila do ohně a vy pro mě určitě taky ne. To je snad jasný, ne?

Protože pokud skončíme v ohni, tak jedině společně...bez vás by to byla nuda!



Moi nece být veliká! Moi si ce hját!

5. listopadu 2010 v 21:34 | moi

UPOZORNĚNÍ: Kdyby měl někdo dojem, že svými neuváženými kecy urážím lidi, co se starají o chod našeho státu, ať se jde vycpat.

V tomhle článku udělám několik věcí: postěžuju si na něco, o by mě teoreticky ani nemělo tížit...zatím, zavzpomínám na staré dobré časy, kdy Moi Sang ještě čekala na probuzení polibkem heavymetalu, hodím do placu svoje vlastní cíle a touhy a nakones to všechno tak nějak sesumíruju a shrnu na jednu valnou nevalnou hromadu.

Tákže:


1. Postěžuju si

Smůla se má lít na hlavu nepříteli, dokud je ještě horká, takže ustupte všichni, kdož se považujete za mého přítele. Prostě, mám takový pocit, že u některých (kterých je, jak se zdá, většina), se po dosažení plnoletosti probudí nekontrolovatelná touha po penězích a ta je pak vede až k okrádání jiných. Protože jinak není možné, aby se tady dělo to, co se tu děje.
Všichni říkají, že i když je mi šestnáct, jsem pořád ještě příliš mladá na to, abych do těhle věcí strkala svůj snapeoidní nos. Jenže si zjevně neuvědomují, že finanční kolotoč naší zatracené republiky má dopad na mou rodinu a tím pádem i na mě!
Nejsem komunistka, neonacistka ani stalinistka, nebyla jsem v koncentráku a nežila v minulým režimu, takže posoudit, jak dobře či špatně jsme se dřív měli, můžu akorát z keců dospělých. Ve škole nás učí něco jinýho, než nám doma říkají a čemu pak má člověk jako věřit? Byli ti komouši teda dobří nebo špatní?
To je jedna věc. Druhá věc je, že ačkoliv jsem teda ještě pořád puberťačka, neznamená to, že jsem úplně blbá. To, že jsem levá na matiku neznamená, že nepoznám, když si někdo dělá z národa prdel.
Víte, co to je sociální pojištění?  Jasně, že víte - prachy na důchod, který se každýmu údajně někde ukládají, aby měl na stará kolena z čeho žít. Bezva. takže se nám ukládají prachy, to mě těší, že má i svoje jistý. Jak je ale pak možný, že vláda nemá na důchody? Kam se ty uložený peníze poděly? Byly utraceny v prospěch státu? Nebo ve prospěch třináctých, čtrnáctých a jánvimkolikátých platů našich pánů poslanců posranců?
A co potom přídavky a mateřská. Na co zatraceně potřebují důchodci tolik peněz, že se kvůli tomu musí brát mateřská? To jsou potřeby starýho dědka srovnatelný s potřebama kojící matky malýho mimina? Očividně jsou.
Takže tomu mám rozumět tak, že dospělost s sebou nese jenom a pouze starosti okolo peněz? Jakože - buď je nemáte a děláte všechno proto, aby jste měli aspoň na chleba anebo je máte a děláte všechno proto, abyste jich měli ještě víc. Super. Vážně se na dospělost těším. Nevím, co budu dělat, když už teď řeším nedostatek peněz.
Nejsem dospělá, ale nejsem ani pitomá, jak už jsem řekla. Dřív se to ti pracháči snažili aspoň maskovat, že okrádají chudáky, ale dneska je to přímo do očí bijící.
A tohle je první důvod, proč se do dospělosti nijak nehrnu - starosti. A nejen kolem peněz.


2. Zavzpomínám

Ač je to paradox, dospělí jsou vzorem dětí, jejich učiteli a rádci, přestože si to často neuvědomují a pak z toho vznikají afektované růžové holčičky a sprostí malí chlapečkové.
Neznám nikoho, kdo si jako dítě nehrál na doktory a prodavače a tak dál. Všichni jsme imitovali dospělé, když jsme ošetřovali naše barbínky a medvídky zafačované v kapesníku, prodávali plastové ovoce a mávali plácačkou na muchy na příliš rychle jedoucí auta...znáte to. Byli jsme prostě děti, toužící po dospělosti, plné naivních ideálů o světě a naší budoucnosti. Chtěli jsme být bohatí, slavní a úspěšní, v tomhle pořadí. Všechny ty princezny a princové z pohádek, kterými jsme chtěli být nebyli možná přímo dospělí, ale rozhodně nám imponovali, no ne?
Pak přišlo období, kdy impozantnost dospělosti ustoupila trochu do pozadí a dostaly prostor naše vlastní...hm, jak to nazvat. Prostě jsme měli radši, když situace, které dospělí nezváldali, vyřešily děti. Já nevím jak vy, ale já tímto obdobím procházela dost dlouho na to, abych si přestala přát být tou vševědoucí dospělačkou.
Když jdu po ulici, mám občas pocit, že ta hra na dospělost přetrvává, jenom dostala jakousi zrůdnější podobu. Anebo jsem prostě jenom hodně divná a nechápu, co je slově vole za každým druhým slovem (já ho říkám až za každým třetím...to je prostě prokletí mé generace a nikdo se tomu nevyhne), na hulení na zastávkách a na džínech s rozkrokem u kolen dospěláckýho. Osobně, když už pocítím ptřebu hrát si na dospělou, oblíknu si kalhotovej kostým a vyčešu vlasy do uzlu.
Tohle je druhý důvod, proč nechci být dospělá - když dospělá budu, jak si mám na dospělost hrát?

3. Hodím do placu svoje cíle a touhy

Nechápu, proč se mě ve školce ptali, čím bych doopravdy chtěla být, až budu dospělá. Není divu, že jsem řekla, že pohřebákem. Neměla jsem páru o tom, co chci dělat, nicméně to stačilo, aby se šla učitelka opláchnout studenou vodou. Její problém.
Zvažovala jsem všechno možný. Malířku. Jenže to je na dvě věci, pokud se nechytnete, máte utrum. Tanečnici. Taky na dvě věci - musela bych začít tancovat mnohem dřív, abych mohla dělat vrcholový sport a živit se jím. Módní návrhářku. Viz. malířka. Pohřebáka, ehm. Jo, to by šlo. Herečka? Pochybuju, že mě vezmou na DAMU, takže bych se nejspíš musela obejít bez školy. A dál mě nic nenapdá. Takže je to supe. Nemám páru o svým budoucím povolání o nic víc, než jsem ji měla v mateřské školce.
Rozhodně bych chtěla být úspěšná. Vzít si bohatého, inteligetního a hlavně dvakrát staršího muže a žít šťastně a bez dětí v nějaké uházející brabizně. V cizině, tady zdechl pes a mohla bych tu zdechnout i já.
Třetí důvod, proč nechci být dospělá - nezávislost a, přestože zrovně u mě to zní divně, strach z toho, že se o sebe nedokážu postarat, pokud nezměním svůj přístup ke svýmu věku.

4. Shrnu to

Zodpovědnost. Blbá zodpovědnost, to se od nás očekává, sotva překročíme hranici osmnácti. Kašlu na zodpovědnost. Jak se mám chovat zodpovědně, když se teď, v šestnácti letech, chovám jako dvanáctiletá? Jsem pořád mimo, ustavičně nevnímám, myslím na něco nebo na někoho mnohem zajímavěhšího, než na koho nebo na co bych právě myslet měla. A náramně mě to baví a nehodlám na tom nic měnit.

Takže mi s dospělostí vlezte na hrb.

Měla bych se hroutit, ale...

2. listopadu 2010 v 20:55 | moi |  Výlevy našich existencí
...namísto toho...Dneska jsem vyfasovala opravdu impozantní sbírku - zemák za 5, chemie za 3, fyzila třikrát za 3. A to máme prosím pěkně příští týden třídní schůzky, tím pádem i takovej ten ošklivej papírek s těma mně osobně nic neříkajícíma čísílkama. No, takže by se ode mě očekávalo, že budu straaašně smutná a na pokraji pláče, že z třídní premiantky roste třídní flákač. Nicméně, nevím, jestli jste si toho všimli, ale soustředit se na výklad jde dost blbě, pokud zrovna umíráte smíchy...

Chemie, nevim kdy, ale každou hodinu to probíhá víceméně stejně

Těsně po písemce se naší třídě stane vždy taková zvláštní věc - dostaneme nezvladatelný nadávací záchvat a chrlíme vskutku ošklivá slova na účet Poly (naše chemikálie..teda, chemikářka). Prostě, celá třída si nahlas a velmi zaujatě povídá o tom, jaká je Polina p**a a jí je to očividně úplně šuma!

Takže tak sedím, mám chuť někoho zabít a už slyším: ,,Tak, otevřete si sešity.." Poly něco zaujatě čmárá na tabuli a Sweenea se mě ptá: ,,Co to tam píše? " ,,Jakejsi atomovej obal, či co..." Sweenea pokývá hlavou a nevzrušeně prohlásí: ,, No, tak ať si ho narve do prdele." Odpadla jsem.

Vcelku na tom není vůbec nic vtipnýho, ale kdybyste ji slyšeli...

O chvíli později Poly napomíná spolužáka, soukromě přezdívaného Květák: ,,Nehoupej se na té židli!" Květák na celou třídu opáčí : ,,Drž hubu."

Zeměpis aneb nebudu se vyjadřovat

Sedím a snažím se učit se ZSV (Záchody Společenských Volovin), Sweenea do mě furt valí: ,,Neuč se to Bábo, on už beztak jde." ,,Hovno de leda,"vztekám se. Ve stejný moment, kdy jsem to řekla, vylezl na chodbu zeměpisář. Sweenea se začala tlemit jak pošahaná a povídá: ,,Jo, šedý a chlupatý!"
O chvíli později, znuděná Sweenea říká: ,,Hele už, vidim jeho stín." ,,Hovno vidiš," říkám já. Hádejte co - vylezl zeměpisář.


V ostatních předmětech se pak dozvídám, že na mě jsou krátcí všichni Pavlovové a Jungové světa a že na mě budou muset vymyslet nějakou spešl teorii ohledně osobnosti, že ta posedlost a skálopevná důvěra v existenci taťky Odina a jeho nezvedených synáčků nebo bratrů chcete-li se mi bude hodit, až budem psát velkou písemku z dějáku, poněvadž to bude jediná otázka, kterou budu vědět  a že naše třída umí hezky zakvílet trojhlas.

Pozor, přichází poznatek dne .

,,Který kmen Germánů sídlil na našem území?" ,,Němci." (autor: Sweenea, s účelem mě přivést do hrobu!!!)

Kladivo na Morgaratha aneb Ne, vůbec mi z něj nehrabe...

1. listopadu 2010 v 20:00 | moi |  Výlevy mojí existence
Tak je čtvrt na osm, venku depresivní tma a já jsem před chvilkou skončila s žehlením toho prokletýho prádla. Nicméně, poněvadž se při žehlení dost blbě učí zemák, mohla jsem si svobodně pustit Závody v dobývání vesmíru a nikdo se z toho nechytal za hlavu. Teď bych se správně měla učit, ale do desíti času dost, na blogu článků málo a nuda velká. Takže tu usrkávám nedokončenej čaj, dlabu sušenky od Lídla a jsem pevně rozhodnutá až do osmi nic nedělat.
No, abych se dostala k tomu, o čem by měla být řeč. Nikdy nezkpoušejte číst Hraničářova učně a přitom sledovat Kladivo na čarodějnice, pokud jste se předtím někdy dívali na Piráty z Karibiku. Poněvadž pak vám z toho ve snu vznikne takovej nesnesitelnej mišmaš, že máte rázem chuť se upálit taky.

Byli jsme tam všichni - já, Jane Wednesday Volturi, Swenea Toddová a pochopitelně hvězda představení Morgy. S obviněním z čarodějnictví na krku. Tím pádem celej proces musel být úplně postavenej na hlavu, už jenom z toho důvodu, že Morgaratha obhajovala Jane. Jane, ano, přesně ta Jane, která by každýho, kdo s ní jenom trošičku nesouhlasí, nejradši viděla viset nad kotlem s vařící vodou. Navíc na práva jít nechce.
No prostě, rozsudek už byl zřejmě venku a podle toho, jak se Morgy tvářil, zřejmě to nebyly dobrý zprávy. Takže ctihodnost se zvedla, třískla tím pitomým kladívkem do stolu a říká: ,,Chce ještě někdo promluvit?" jane se přihlásí, vstane a zeptá se: ,,Nedáte si někdo jabko?"

A teď by mě teda zajímalo několik věcí - jak se Jane dostala na post obhájce, jak souvisí jabka s upalováním čarodějnic a proč se mi skara zase zdálo o Morgarathovi. Je to jenom další do sbírky ucházejících darebáků, tak co se furt montuje do mýho spaní?!

Kdybyste měli někdo nějakej návrh, pište. I když, obávám se, že nikdo mít žádný nebude. No nic, tak já jdu předstírat učení. Ve skutečnosti budu žasnout, jak to tomu Dillaneovi sluší v esesácké uniformě...

Hodlám býti velmi nehodnou...

1. listopadu 2010 v 16:43 | moi |  Výlevy mojí existence
Ach, naše školka. Naše milovaná, opěvovaná a dětmi zbožňovaná školka. Naše zatracená, naprosto debilní a normy ignorující (nechce se mi věřit, že by ty normy byly fakt tak debilní), úplně pitomá a mou osobou nenáviděná a milionkrát prokletá školka. Na kterou brzo vezmu benzín a zapalovač s kočičkou. Protože už toho mám fakt dost, a když říkám, že fakt, tak jako fakt. A já když mám něčeho fakt dost, tak to znamená destrukci daného objektu v nejbližší době.

Jako mlá jsem byla přesvědčená, že mám školku ráda. Byly tam hračky, co jsem doma neměla, kamarádky, kamarádi, pískoviště a bazén. Ale když se na to teď dívám zpětně, vlastně to stálo za prd, možná ještě za míň. Hračky jsme si navzájem brali a poněvadž já nikdy nebyla dominantní (ano, představte si to), nikdy na mě nevyšla nejlepší barbína nebo nejhezčí princeznovská sukně. A ještě to vypadalo, že se všichni diví, proč si ta nakrátko ostříhaná brýlatá a vůbec po všech měrech divná holčička chce taky hrát na princeznu.
Moje rádoby kmarádky jsou dneska stoprocentní horlivé zastánkyně kultu "jsem-cool-a-totálně-vymatlaná" - už v těch pěti letech se uměly jenom kroutit před zrcadlem a hrát si na zpěvačku stylem, že ječely pořád dokola "oh baby, baby". Zřejmě byly nadány věštěeckými schopnostmi a tušily příchod své budoucí modly - Justina Biebera.

O ztrpčování mýho tehdy ještě nevinnýho života se svým způsobem zasloužila máma, přestože to rozhodně neměla v úmyslu. Jako prcek jsem občas mívala potíže s ledvinama, takže můj záchodovej režim byl ostře sledovaným vlakem. Starší paní učitelka (která si tot důstojné označení pro svou opravdovou dobrotu zaslouží) mě vždycky v tichosti a klidu upozornila, aby nezapomněla pravidelně nvštěvovat umývárků, kdežto ta zatracená kráva, co se s ní střídala, mě hned napoprvé ztrapnila před celou třídou. Když se mě zaptala, jsem jsem byla před svačinou a já jí řekla, že ne, poněvadž nepotřebuju (leda idiot by chodil na záchod, když se mu nechce, ne?), začala na mě řvát, že když jsem tak nemožná a neumím jít sama ani na hajzl, tak že budu nosit plíny jak mimino a ještě milion keců okolo. Dovedete si představit, co to udělá s tím malým tvorečkem, když si na něm nějaká zamindrákovaná slepice takhle léčí komplexy? Nic...teda, aspoň se mnou to nic nedělalo. Až teď, o tolika letech...

V každým případě, naše školinka je velmi zajímavá. Protože se tu zjevně chodí na vycházky za každýho počasí. V dešti na skalku, ve větru kolem celé vesnice a až bude sněžit, tak dovnitř půjdou leda na svačinku. Jako - tohle je v pořádku? Jistě, má to nějakou logiku - čím víc venku, když je zima, tím víc nemocných děcek a tm míň práce pro učitelku. Jenže to školný nám nikdo nevrátí!

Dneska bratr přišle s rudým obtiskem něčích zubů na ruce. Už předtím si několikrát stěžoval, že mu kosi bere brýle nebo ho bije. Takže ty učitelky tam jsou zřejmě na parádu. Tolik tam těch děcek není a navíc jsou to všechno špunti, tak mi neříkejte, že nejde sledovat dění v celé třídě zráz. Zvlášť, pokud je tam víc jak jedna učitelka, což tam většinou je. To je pořád kydů o tom, že je pohlíženo na dětskou bezpečnost, jenže Sutech utek..éé, teda skutek utek.

Prostě, když to zhrnu - brácha šel do školky až v pěti letech, kvůli psychosomatickým poruchám. Ale jenom proto, že je tam kratší dobu, než ostatní haranti, si tm na něj nebude nikdo vyskakovat. Ty baby jsou placený za to, že tam ty děcka hlídají a to kafe si můžou vypít potom! Bába začíná být vzteklá, protože jí na bráškovi záleží a jestli bude Bába vzteklá, tak to BUDE LÍTAT!!!!

No, hned je mi líp. Nádech, výdech, klid, jsem zelená rosnička v montgomeráku...ne, sakra, to je Jane...tak já jsem...zeůlenej montgomerák v rosničce? Ne, to taky ne...do háje, co já to jsem?!