Říjen 2010

Halloweenská migréna

31. října 2010 v 18:45 | moi |  Výlevy mojí existence
Ano, sotva začaly tyhlety veleslavný podzimní prázdniny, chytla mě při koukání na Piráty tak děsná migréna, že mi bylo jasný, co z nich bude (z těch prázdnin, ne z těch Pirátů). Ten den jsem šla spát ve čtyři odpoledne a probudila se v osm ráno s migrénou úplně stejnou. Kromě toho mě ale ještě nesnesitelně bolel krk, skoro jsem jím nemohla otočit. Bezva. Ale mělo to jednu výhodu - dostala jsem snídani do postele. A pak vynadaný, že jsem nadrobila do peřin.
Poté se moje drahá kámoška migréna rozhodla přetransformovat do bolení v krku. Zjistila jsem, že mi pomáhají Besipky a jsem si jistá, že si je pěkně dlouho nedám, mám jich až pocaď. Ke všemu mě začalo píchat v operovaným uchu. To už bylo fakt na mašli.
No a teď, teď už nemám ani migrénu, ani zvětšený mandle, ani zánět v uchu, teď mám pro změnu kašel jak sviňa a rýmu jak dvě svině. A moje matka prohlásila, že zítra půjdu normálně do školy, poněvadž si nemůžu dovolit zameškávat. U Odina, to je snad jedno, jestli budu spát doma nebo ve škole, ne?

No, tak to byla krátká reportáž ze života bakterií otravujících mou smrt. Pokud se vám přidávané články zdály divné, nudné nebo prostě nějaké jiné než obvykle, vidíte, kdo za to může - lord Beckett. (Jsou tam dvě T? No to je fuk...).

Provázej vás Odin a dobrou noc.


Příběh Ronette Clarkové - kapitola 3.

31. října 2010 v 18:34 | moi |  Výlevy grafomana
Nebylo mi jasných hned několik věcí
  • proč zrovna já
  • proč zrovna on
a
  • jakto, že jsme to oba přežili.
Zvlášť ty první dvě mi prostě nešly do hlavy. Byla jsem na toho blonďáka vyloženě alergická, propána. A najednou tady já husa nasazuju život, abych zachránila ten jeho? Na co si hraju? Na národní hrdinku? Měla jsem tisíc chutí mu za to jednu vrazit.
Odkulhala jsem do koupelny a svlékla špinavé šaty. Layla z prádelny se bude vyptávat, už bych si pomalu měla chystat výmluvu.
,,Dejte mi všechno, co je od krve."
Rychle zamrkal:,,Ehm?"
,,Vyperu vám oblečení, tak mi to sakra dejte."
Oči mu sklouzly níž. Aha. Zapomněla jsem, že prací posedlí lidé nemají na ženy čas a jen málokdy se jim ženská ukáže dobrovolně v podprsence. Pracovní ohoz, no. Nemůžu přece obšťastňovat zákazníky v bílých bavlněných kalhotkách, ne? Já šla ke Kanclu pracovat, ne zachraňovat životy.
,,Tohle si můžete prohlédnout potom, pane Garette. A věřte mi, nemá cenu se zdráhat sundat košili před prostitutkou, takže si pospěšte, ano? A pusťte to rádio, ať to vypadá, že tu mám zákazníka."
Alistair pokrčil rameny, podal mi sako a začal si rozepínat košili.
Nemohla jsem si ho neprohlížet. Patří to k mojí profesi a dalo by se to nazvat vrozený zlozvyk. Nicméně Garett měl hezkou atletickou postavu, žádný Cassius Clay, ale taky žádná tyčka.
,,Cvičíte?"
,,Občas."
Sebrala jsem jeho zakrvácená svršky a hodila je pod umyvadlo. Ještě ta jeho ruka, nemůže být přece pořád omotaná kravatou. Z lékarničky jsem vylovila obinadlo s gázou a líh.
,,No...takže - kde to jsme?" začala rozmluvu Garret.
,,Dá se říct, že u mě doma. V Maribelle."
,,To je ten bordel, ne?"
,,Označení bordel bych se vyhnula, dokonce i my štětky tomu říkáme noční klub."
,,Tak ty jsi štětka. Vypadáš jako normální holka...ééé, nevadí ti, že ti tykám?"
,,Nevadí, jmenuju se Ronette."
,,Hezký jméno."
,,Jo, moc hezký. Třeba pro psa. Takže..v čem jsou podle vás štětky nenormální?"
,,Cože?"
,,Říkal jste, že vypadám jako normální holka, z čehož jsem usoudila, že štětky za příliš normální nepovažujete, tak mě zajímá, v čem jsou nenormální."
,,Jo tak. No, já myslel..třeba tvoje oblečení. Hodilo by se spíš do kanceláře, než do bor..ehm, do nočního klubu."
Zasmála jsem se: ,,Je vidět, že jste tu ještě nikdy nebyl."
 Pořádně jsem utáhla poslední suk. Alistair si ruku nespokojeně prohlížel.
,,Líp to neumím," pokrčila jsem rameny.
,,Obvaz je to poslední, co mi dělá starosti."
,,Dom vás hodím ráno šéfovým autem. Na majitele nevěstince snad nikdo útočit nebude."
,,Hm, to...je od tebe hezké, nicméně, mému mafiánskému mozku nějak pořád nedochází, čím ti to vrátím. Můj život je cennější než slova."
,,A než vaše kravata."
Křečovitě se zasmál: ,,Jo, to taky."
Pevněji jsem sevřela jeho svršky v náručí: ,,No...tak já to jdu vyprat a vy zatím můžete přemýšlet. Kdybyste nic nevymyslel, jeden návrh bych měla."
,,Vážně? Cokoliv na světě!"
,,Dneska jsem ještě nic nevydělala."
,,Ach tak."
Pustila jsem studenou vodu na oblečení a teplou na svoje zrasované nohy. Z obojího tekla krev. Tahala jsem si vlásenky z účesu a přemýšlela o Garettovi. jak to tak vypadalo, příštích pár týdnů nebudu stavu přemýšlet o někom jiném.
Je vzdělaný, to jistě.
Je bohatý, pochopitelně.
Je pohledný, to určitě.
Nemám ho ráda. Tím jsme si donedávna byla taky jistá.
Pořádně jsem se osušila a navlékla se do připraveného praovního oblečku. Krátká pouzdrová sukýnka a korzet z červené a černé směsi sametu a saténu. Síťované punčochy s širokým krajkovým lemem. Boty s vražedně vysokým podpatkem jsem vzala do ruky.
,,Tak, pane Garette. Jak to máte rád?"


Miluju amatéry (*ironie velikosti Saturnu V.*)

28. října 2010 v 14:47 | moi
Ano, i já jsem měla období, kdy jsem s kámoškama více či méně zaujatě louskala Bravo Girl, Top dívku, Šťastnou třináctku a podobné hromady bez ladu a skladu potištěného papíru. Narozdíl od celebrit, nejnovějších módních výstřelků a podobných hovadin mě ale vždycky nejvíc zajímaly strašidelné příběhy, takže když pak jednou vyšel speciál už nevím čeho s názvem Mystery, okamžitě jsem letěla do trafiky. Měli poslední kus a to navíc v mírně dezolátním stavu (takže jsem měla deset kaček slevu, haha), ale i tak jsem byla ráda, že to mám. Ovšem sotva jsem začala číst, nestačila jsem žasnout, jak může být někdo tak blbej.
,,O Halloweenu jsme se s kamarádkou rozhodly vyvolat duchy Boženy Němcové..." nebo něco takového tam bylo. Bezva. Tak zaprvé - vyvolávat duchy zrovna na dušičky mi nepřijde jako ten nejlepší způsob, kterak přijít o kejhák. Halloween, Samhain nebo Dušičky jsou svátek zemřelých a duchové mají určitě někde pařbu. Takže když je vyvoláte, dorazí celí naštvaní, že jste je vytáhli z víru zábavy. A naštvanej duch je asi trochu nebezpečnej, nemyslíte, děvčata? Ne, nemyslíte. Zřejmě ani trochu nemyslíte, protože kdybyste myslely, tak je to poznat.
Ten příběh končil tím, že jednu z holek milá Božka zamordovala. Upřímně řečeno, tomuhle nevěřím. Ale co mě nejvíc dostalo, byl způsob, jakým k vyvolávání ty holky přistupovaly. Měly z toho srandu, jak se dalo čekat, takže když duch začal dělat něco jiného, než se od něj očekávalo, málem si strachy natento do kalhot. Použily skleničkovou metodu - to znamená, že vyvolaný duch je uzavřený ve sklenici obrácené dnem vzhůru. A ta největší kravina, kterou v tomhlr případě můžete udělat, je sklinku shodit. Přesně to milé holčiny udělaly, takže duch se hezky rychle zdekoval a courá se tam zřejmě dodnes.
Je vážně tak těžký ochopit, že když toho ducha přivoláte, musíte ho i odvolat? Když tomu nevěříte, nefušujte do toho a zvlášť ne na Halloween. Hezky si sedněte ke krbu, vyřezávejte dýni nebo vystřihujte papírovýho kostlivce, ale rozhodně se nepokoušejte oživovat mrtvoly. To není zaměstnání pro trendy a cool bárbínky, co se nudí někde na táboře.

Ještě k tomu nadpisu - Saturn V. byl americká raketa.- Hodně velká americká raketa.

A teď něco k Haloweenu jako takovýmu

Když Keltové slavili Samhain, sotva mohli tušit, že se toho chytnou Amíci a vymyslej si Halloween. Navzdory původnímu významu, spojenému s oslavou mrtvých, je Halloween poměrně veselá záležitost, nezdá se vám? Všechny ty tlemící se dýně a šustící kostíci nade dveřma, dětičky zamotaný v prostěradlech, kopy sladkostí a stezky odvahy na hřbitovech. Jak k tomu chudinky mrtvolky přijdou? Když je jejich svátek, mělo by se jim snad dopřát trochu klidu, ne?
Češi jsou v tomhle o dost kultivovanější. O našem "Halloweenu" se hezky spořádaně chodí na hřbitovy s kabelou plnou svíčiček, věnečků, kytiček, zapichovacích váz a ostatích prkotin, který jsme za drahý peníze koupili u vchodu. Vidíte? To je taky na dvě věci - musíme kupovat dušičkový věci měsíce dopředu, protože těsně před svátkem se všechny ty voloviny záhadně zdraží - zřejmě nějaký nový druh inflace.
Takže tak. Provázej vás Odin.

Příběh Ronette Clarkové - kapitola 2.

27. října 2010 v 15:51 | moi |  Výlevy grafomana
Už musí být skoro u nás, blesklo mi hlavou, když se střely začaly odrážet s větší razancí a téměř duněly o kapotu auta. Jeho pancéřování mě upřímně řečeno moc neuklidňovalo, poněvadž to auto se samozřejmě dalo obejít. Užuž jsem chtěla začít nervit, když mě napadlo něco tak prostého a geniálního, že jsem měla chuť si nafackovat za svoje megadlouhé vedení. Stačí otevřít ty dveře a vlézt dovnitř. A ujet. Jednoduché a účelné.
Zatřásla jsem Garettem, aby se trochu probral.
,,Poslouchejte mě. Hej, slyšíte? Vnímejte, chlape!"
Podíval se na mě. Modrošedé oči měl rozšířené panikou. Super, očividně je na takovéhle situace jako dělaný. Zkuste mi někdo ještě někdy tvrdit, že muži mají víc odvahy než ženy.
,,Otevřete ty dveře a vlezte dovnitř. Hněte se."
Šmátral po klice dveří jako slepec, takže jsem stejně musela otevřít já. Sotva jsme byli oba v autě, zabouchla jsem a zarazila zámky.
,,Jeď," zachraptěl Alistair na řidiče.
Muž se otočil: ,,A kam to bude?"
Něco bylo špatně. Jednak proto, že Garettův osobní řidič by se zřejmě neptal, kam to bude, kdyby život jeho šéfa byl na vážkách a jednak proto, že Garett vypadal na infarkt a to při jeho relativně nízkém věku nebylo moc na místě.
Tohle nebyl jeho řidič.
Jeho řidič seděl na sedadle spolujezdce s podřezaným krkem.
Ujelo mi hodně sprosté slovo, vystihující mou profesi. Chlap vytáhl nůž. Nebyla to žádná kapesní rybička, byla to pořádně dlouhá a po čertech ostrá věc.
A můj mozek v ten moment přestal fungovat. Ucítila jsem ránu do tváře a před očima mi vyskákaly černé fleky. Alistair? Ne. S jeho hubenými  prsty virtuozního klavíristy by mě sotva mohl takhle praštit. Tahle pěst byla velikostí i materiálem podobná demoliční kouli.
Párkrát jsem při práci spadla z postele a narazila  si žebra. jednou dokonce ze schodů (ano, spadla jsem při "tom"  ze schodů...někteří zákazníci mají holt mírně neobvyklé metody a pokud chci dostat zaplaceno, musím je pratikovat. Ale to odbíhám od tématu.), ale tahle šlupka to s přehledem překonala. Podezírám sama sebe, že jsem dokonce na chvíli přestala vnímat.
Alistair vedle mě vykřikl. Otevřela jsem oči a viděla jenom rudou skvrnu, která se mu rozlévala po saku na rameni.
Musíš se vzpamatovat, holka. Mysli na to, že ten garettobijce je prostě jenom další klient, chtivý trochu ostřejšího zážitku.
To pomohlo. Vždycky pomůže, když jednám jako v práci.
Popadla jsem jednu ze svých lodiček, chytla ji za špičku a provedla ten nejpodlejší úskok, jaký můžete čekat od ženy - zarazila jsem vrahovi podpatek do oka.
Okamžitě začal řvát. S tou botou zabodnutou v obličeji vypadal velmi zajímavě.
Rychle jsem odemkla, popadla Garetta za ruku a vytáhla ho ven. Revolver ležel zapomenutý na zemi. To je klasika, vždycky zapomenu tu nejdůležitější věc.
,,Jste v pohodě?" zeptala jsem se.
Garett si tisknul na ránu ruku a skrz prsty mu protékala čerstvá krev. Zřejmě proto se na mě podíval jako na spadlou z višně: ,,Nikdy mi nebylo líp."
To mě vážně těší, ty nevděčnej...spolkla jsem nadávku a začala vymýšlet, jak ho dostanu do bezpečí, aniž by mi při tom omdlel ze ztráty krve.
Auto se otřásalo, jak se napůl oslepený muž dobýval ven, zřejmě pomstít svoje oko.
,,Jdeme!"
Naslepo jsem vyběhla do paniky na plácku, Neslyšela jsem střelbu, ale mrtvol tam leželo požehnaně. Lidi šíleli a nehrozilo, že by si nás v tom zmatku někdo všiml. Klusem jsem vyrazila do pěší zóny - nejkratší cestou k Maribelle. Garett mě následoval, ale jeho běh byl stále pomalejší, až se nakonec zastavil úplně.
,,Nemůžu. Ta ruka..." zasípal a jeho modré oči křičely "Prosím, nenechávej mě tu!"
,,Byla ta kravata drahá?" zeptala jsem se.
Nechápavý pohled.
,,Váš život je určitě dražší." Omotala jsem ránu kravatou a pevně utáhla. Snad to přestane krvácet.
Maribelle nebylo daleko. Jeho křiklavé blikající neony nás vítali už zdaleka. Cítila jsem radostnou úlevu, že je bezpečí tak blízko. Klub byl můj domov a kde jste víc v bezpečí, než doma. Garett se moc nadšeně netvářil, ale to byl čistě jeho problém. Na jeho místě nejsem tak vybíravá a beru, co mi dávají. Krev už začínala prosakovat narychlo uvázanou kravatou, byl rozhodně nejvyšší čas to profesionálně ošetřit.
S očima na stopkách jsme přeběhli ulici, plnou lidí, prchajících od Kanclu. Slyšela jsem houkačky, už tedy musela dorazit policie. Ušklíbla jsem se. Ta nám byla platná jako mrtvému zimník.
,,Hlavním vchodem jít nemůžeme, všichni by se vyptávali," oznámila jsem a nasměrovala Alistaira k požárnímu žebříku. Vedl do okna mého pokoje, což bylo dost nevýhodné - když holky neměly na podnájem, chodily ven ze zásady přem můj pokoj. Nemohla jsem jim to odepřít, to už by se se mnou nebavil nikdo.
Takže jsme zalezli dovnitř, já zavřela zamkla a pro jistotu ještě zatáhla roletu.
Bylo to za námi.

Tak se mi chce napsat jeden strááááááášně nudný článek...

24. října 2010 v 20:36 | moi |  Výlevy mojí existence
Jsem naprosto zoufalá ze svých známek. Bez prče. Nikdy jsem neměla tak špatný známky, jako mám teď. Ale co dělám? Místo toho, abych se učila, sedím u komplu a chrlím na blog jeden článek za druhým. A proč? Protože jsem prostě líná udělat něco, byť je to pro moje vlastní dobro. Já si ty známky chci spravit. Fakt chci. Ale prosím vás, jak je teda možný, že tři hodiny sedím nad debilním zemákem a přitom z té písemky budu mít stejně při ohromným štěstí čtveru? Tak jsem vymatlaná já nebo dotyčný pedagog?

Můj momentální stav se dá popsat následujícími slovy:

1. Nasr..štvaná na sebe
yb
...protože jsem líná, měla bych zhubnout, ale nechce se mi, protože jsem si nevytrhala obočí, jak jsem chtěla, protože se mi ztratila jedna životně důležitá věc, protože prostě proto, protože k nám Jane nemůže přijet, protože já nemůžu přijet k Jane a protože je tady zřejmě nějaký mezinárodní spiknutí za účelem mi zcela odebrat všechny osobní svobody, svobodou slova počínaje a svobodou jezení křupek konče. Tak.

2. Zamilovaná do kuřete z icq
tsex
...protože kuřata ze SweetIM (aplikace, kterou jsem si nedávno stáhla) jsou jednoduše nejlepší a yippeee! É...chci říct, a hotovo!

3. Mírně posedlá Ralphiem
yb
...protože jsem se podívala na Předčítače. A pak na Schindlerův seznam. A  pak na pátýho Pottera. A pak na Krásnou pokojskou...už chápete, proč nemám čas se učit?
Hele, ale momentálně mám za sebou období, kdy jsem zkoumala životopisy a kořeny válečných zločinců. Heydrich si prostě bude muset počkat, až se Ralphie zase hezky stáhne někam do rohu mysli a já budu mít čas na něco jinýho. Ale do té doby , Ralphie forever!

4. Podělaně unavená a tak blbá, že nejde spát.
Tož tak já idu. Mějte se famfárově a provázej vás Odin. A klidně i Ralphie.

Ralph Fiennes

24. října 2010 v 17:52 | moi |  Oblíbení lidi aka The Hug List
gjk

Skorosrdcová záležitost.

Narodil se 22. 12. 1962 v Anglii. Chodil do chlapecké církevní školy, kterou pak vyměnil za uměleckou a nakonec skončil na Akademii dramatických umění. V pětadvaceti letech ho přijalo britské Národní divadlo a o rok později Royal Shakespeare Company.
Už jeho třetí role - Heathcliff v Bouřlivých výšinách - byla hlavní, leč nikoliv zlomová. Zlomová role pak nebyla zlomová, ale bylo to hotové zemětřesení - Amon Goeth v Schindlerově seznamu, kterým Ralph přesvědčil většinu světa, že je ten nejhorší bastard vůbec ...což samozřejmě není, že jo.
Ralph ne vždy sázel na jistotu, a proto ne všechny jeho filmy měly úsoěch, stačí se podívat na snímek Mstitelé. Po slabším období však vždy přijde film, kterým Fiennes dokonale ohromí, jak například Anglický pacient. Mezi jeho poslední počiny patří Voldemort v Harrym Potterovi , Vévodkyně nebo neskutečně krásný film Předčítač.
Ralph vám prostě zahraje, co po něm budete chtít. Milovníka (Oněgin) i zrůdu ( Schindlerův seznam). Doteď není nikomu jasné, jaké role mu vlastně sedí a tak zůstává jedním z nejcharismatičtějších chameleonů Hollywoodu.

gjk
Vévodkyně
fchnm
Anglický pacient
gjk
Schindlerův seznam
fchnm
Harry Potter ( Relikvie)
rf
Tohle je zřejmě taky z Harryho...vím jistě, že tuhle scénu budu přetáčet mockrát, pokud tam bude. Na téhle fotce jsem totiž mírně závislá...a na té nahoře taky.


Všechny obrázky jsou z Googlu jako obvykle, jenom ta poslední fotka je z http://harry.mysteria.cz/postavyherci.html. Tak.

Příběh Ronette Clarkové - kapitola 1.

24. října 2010 v 10:39 | moi |  Výlevy grafomana
Sedím na zemi, zády se opírám o stříbrné pancěřované auto. V ruce mám revolver. Netuším, jak se s tou prokletou věcí zachází. S nadějí se dívám na plavovlasého muže vedle mě, ale ten mi neporadí, má moc práce s umíráním strachy. Což je činnost, kterou bych správně měla praktikovat i já. A místo toho tady řeším, že neumím střílet.

Ptáte se, jak k téhle bizarní situaci došlo?

Dovolte mi začít trochu oklikou.

Kancl je nejdůležitější a největší úřadní budova v zemi. A těch pět krát pět metrů před ním je moje teritorium. Tam vydělávám já, já a nikdo než já a pokud se tam ukáže některá z mých kolegyň, buď bude ochotá vyjednávat a posléze ustoupit nebo dostane přes hubu. Věřte mi, vypadám jako hodná holka, ale svoje místo bráním dost tvrdě.
A proč šlapu právě tam?
Z jednoho prostého důvodu - jsem drahá.
V Maribelle (náš klub) mě nikdo dvakrát nemusí. Není se moc čemu divit. Protože jít do Maribelle znamená mít peníze a koupit si tam Ronette znamená mít jich ještě víc. Nejsem nejhezčí, vlastně se nedá říct, že bych vůbec byla hezká, nejsem ani nejhubenější, prostě ničím nevynikám. Jenže naši zákazníci jsou za mě ochotní platit sumy, za něž by se dal koupit celý kontinent. Co já vím, v čem jsem tak výjmečná, možná je to tím, že vypadám jako seriózní mladá žena, nosím halenku a pouzdrové sukně, nevedu obscénní řeči na barech tak dále.
Moc by mě ale zajímalo, jak by se tvářily všechny ty závistivé dívenky s dokonalým úplně vším, kdyby zjistily, že to není zas takové terno, jak to vypadá. Jistě, mohu si dovolit zaplatit taky něco jiného než jenom nájem, protože po mě jdou velká zvířata. Což jsou ale většinou dědečkové nad hrobem, kteří mají tuhé tak akorát lepidlo na protézu.
Tím pádem, pokud se chce slečna Clarková vyspat s někým odpovídajícíh věku, musí dělat i ve dne, s takzvanými "řadovými dívkami". Před Kanclem.
Aby tu nevznikla nějaká mylná doměnka, v Kanclu si nedávají rendez-vous jenom hodní lidé, kteří dělají vše pro blaho státu, to ani omylem. Tady se scházejí i darebáci. S těmi, kteří pro ty darebáky pracují. Například s Alistairem Garettem.

Seděla jsem na zídce před Kanclem a neměla vůbec náladu někoho obšťastňovat. První dva knoflíčky mé halenky byly rozepnuté, podpatky trochu vyšší, než je běžné u obyčejných žen. Z účesu se mi postupně uvolňovaly pramínky, působilo to dojmem volnosti a taky to dávalo najevo, od čeho tu jsem. Mhouřila jsem oči do slunce a přemýšlela, že bych se sbalila a dneska to pustila z hlavy, když mi něco hodilo do tváře záblesk ještě jasnější, než sluneční paprsky. Na plácku před Kanclem spořádaně zastavilo stříbrné auto.
Z místa spolujezdce vystoupil mohutný muž v černém obleku - bodyguard. Otevřel zadní dveře. Naklonila jsem se dopředu, zvědavá, co za velikána to zase přijelo. vystoupil modrooký blonďák v šedivém kvádru, o hlavu menší, než jeho strážce. Zase jsem se odtáhla.

Jak se dalo čekat, oba dva zmizeli v útrobách Kanclu a moje nekonečná nuda pokračovala ještě skoro hodinu, než se zase objevili. Garett vypadal naštvaně. S mírně škodolibou radostí jsem se dívala, jak něco divoce vysvětluje svému bodyguardovi a bezpochyby při tom nadává jako špaček. něco nevyšlo podle plánu, zlatovlásku? pomyslela jsem si a chtělo se mi smát. Tihle bohatí se tak snadno rozčílí. Mně když někdo dá o stoku míň, než se předpokládalo, ještě se na něj hezky usmívám a přijďte zas, ale s větším obnosem. Haha.

V zorném poli se mi objevila malá tmavá skvrnka na protější střeše. No, nebyla zas tak malá, vlastně bylo docela dobře vidět, že je tam člověk a kutí cosi na stativu. Paparazzi? Zaostřila jsem a srdce mi poskočilo až někam do mozkovny, či kam. Houby paparazzi.
Sniper.

Mohl mířit na jednu jedinou osobu. Proč by střilel na osobního strážce nebo ( a to by si mohl zkusit!) na lehkou holku, co už půl dne nečinně sedí na zdi? Ne. Červená tečka byla pouze a jedoznačně někde na těle Alistaira Garetta. A ten samozřejmě, plně zaměstnaný svým vztekem, si toho ani nevšiml.

Tak pozor. Pozor, pozor, ostrostřelče. Tohle je můj pracovní flek a pracovní flek rovná se peníze, moje peníze. Jestli tu někho odděláš, uzavřou to tady nejmíň na půl roku a budou zkoumat každou prkotinu, tím pádem, já nebudu mít kde vydělávat. Tady se nikdo střílet nebude, takže ti to teď s dovolením překazím.

Nějak si nemůžu vzpomenout, co se tam těch dvacet vteřin dělo, ale přibližnou rekonstrukci děje vám snad poskytnout můžu.
Klapot mých podpatků upoutal pozornost bodyguarda. Postavil se mezi mě a Garetta, jako bych snad já byla to nebezpečí. Steroidoví svalovci nikdy moc inteligentní nebyli.
,,Tam!" zaječela jsem.
Bodyguard se otočil a sniper zřejmě pochopil, že by měl jednat rychle, protože vypálil. Oběhla jsem milého strážce a skočila po Garettovi. Moje váha ho strhla na zem a kulka se neškodně zavrtala do čela jeho gorily. No dobře, tak skoro neškodně. Chlap se zapotácel a k mé nekonečně úlevě se sklátil na záda a tím pádem ne na nás. Ale stejně nebylo po všem. Sniper nebyl sám.

Ten vážný postarší pán tam stál celou dobu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že v té kytici rudých růží má automatickou pitoli. To jsem zatím viděla jenom ve filmech, měla jsem za to, že v reálu to fungovat nemůže. Rozběhl se směrem k nám. Do háje.
Vytáhla jsem slova neschopného Alistaira na nohy.
,,Za auto, dělejte!"
Nedaleko ležící mrtvole bodyguarda jsem sebrala revolver a co nejrychleji se hrabala za auto. V kotníku mi podezřele píchalo, zřejmě jsem si ho při pádu zvrtla.

Alistair Garett se bez hnutí opíral o dveře auta, jen hrudník se mu rychle zvedal a oči měl panicky rozšířené.
,,Než se k nám dostane, může to chvilku trvat. Je tam spousta lidí," oznámila jsem mu a udýchaně usedla vedle něj. Jenom přikývl a krátce se na mě podíval, protože dosud vlastně neml páru, co za stvoření ho dostalo mimo dosah střelby. Oči se mu zasekly v mých. Ten pohled jsem znala, bylo to takové to "co ta může umět" a setkávala jsem se s ním poměrně často. Teď mě ale naštval víc, než kdy jindy. Odvrátila jsem se.

Takže teď víte, jak jsem se dostala za auto s revolverem v ruce, který ani neumím použít. Rozeznám tak maximálně hlaveň od pažby. Ani nevím, jestli je nabitý.

Ale pokud budu muset, budu střílet, i kdyby nabitý nebyl.


DÍKY MÓÓÓC!!! ( a dalších milion vykřičníků)

24. října 2010 v 9:39 | moi |  Výlevy mojí existence

Dneska ráno ...no dobře, asi pře pěti minutami jsem narazila na článek o sobě na blogu mého věrného návštěvníka. Nečekala jsem, že se něco takovýho vůbec kdy kde objeví a tak strašně mě to potěšilo. A protože cítím potřebu mu to oplatit, doporučuju podívat se sem:

http://rottor1.blog.cz/

a taky sem

http://toxickyodpad.blog.cz/

a celý to prolízt a přečíst, protože to fakt stojí za to!


Takže ještě jednou ty největší díky na světě!

gjk

Příběh Ronette Clarkové - prolog

23. října 2010 v 21:06 | moi |  Výlevy grafomana
Žiju ve světě, který je pro některé dost těžko pochopitelný. Ve světě bez morálky a zákonů, ve světě, kde city jsou zakázané. Žiju v něm už od dvanácti let. A žila bych v něm dodnes, nebýt jistých nájemných vrahů, jejichž úkol změnil můj nepochopitelný svět od základů. Žila bych v něm dodnes, kdybych nebyla tak pitomá a nezachraňovala Alistaira Garreta.
Jestli čekáte sladkou romanci o Pretty Woman, nedočkáte se. Řeknu ván ten příběh tak, jak se stal, bez kudrlinek a hvězdiček v intimních partiích, bez plakátových úsměvů a škrabošek, zakrývajících prohnilost byznysu. Protože, kdybych měla zakrývat prohnilost byznysu, nemohla bych říct nic. Jeho i můj byznys je ten nejprohnilejší na světě.

Jmenuji se Ronette Eloise Clarková, jsem poloviční Židovka a jako malou mě znásilnili v koncentrační táboře. Matka v plynu, otec bůhví kde. Sourozenci žádní. Tuna vymyšlených životopisů na kontě, protože kdybych někde řekla ten pravý, nedostala bych práci. Tak máte ten pocit, že holku jako já nemůže potkat ani minuta štěstí? Ale potkala. Jenže cesta k ní byla tak trnitá, že už si v životě nezatančím.

Nikdo na světě si nedokáže představit, čím vším jsem si prošla. Mohla jsem se na něj tenkrát vykašlat a žít si dál svůj relativně pohodlný život luxusní šlapky. Ale touha změnit svou nanicovatou existenci k lepšímu, byla natolik silná, že jsem byla připravená pro ni umřít. A pro něj taky, přestože jsem ho viděla poprvé v životě.

Znala jsem jeho tvář jenom z titulků v televizi a z novin. Měla jsem za to, že je to arogantní idiot. Někdo jako Alistair Garett ani nemohl být jiný. Měl peníze, slávu, vysoké IQ a pověst někoho, kdo se nezastaví před ničím a půjde přes mrtvoly, aby dosáhl svého cíle.

Já málem šla přes tu jeho.

Městečko Thead - epilog

23. října 2010 v 18:20 | moi |  Výlevy grafomana
Andra a její matka nemohly pochopitelně uniknout choutkám klasických zombies, a tak se stalo, že když opouštěly rodnéí město, bylo tam o pět zombíků víc. Obě se dostaly zpátky do Thead, samozřejmě i s doktorem Timem, Moer a Apple. Gladys a Tim se časem vzali a Andra měla konečně rozumného otce, kterému ale nikdy neřekla nijak jinak, než Time.
Moer a Apple zůstaly jejími nejlepšími kamarádkami, přestože se rodina Sondag přestěhovala do sousedního města duchů. Apple a Andra jezdily každý týden Moer navštěvovat. Idylka.
Mezi živé se už nikdy nepodívali a to z jednoho prostého důvodu - zabitím Armanda Carlose a jeho ..ehm, přítelkyň nastartovaly Andra a Gladys vlnu zombie nákazy, která nakonec pohlitla celou planetu. Všechny města byla jedno po druhé zničena, ale Thead to přežilo. A proč? protože bylo mrtvé už dávno předtím.
Nebo jste si snad nevšimli, že THEAD = DEATH?

Městečko Thead - kapitola 11.

23. října 2010 v 17:27 | moi |  Výlevy grafomana
Byla jsem tak hotová z toho, jak vypadám, jak se pohybuju, jak nedýcham, jak mi nebije srdce a jak mi mozek kape to červem provrtanou dírou v hlavě (samozřejmě pouze obrazně řečeno), že jsem ani nijak moc nezkoumala, kudy jedem nebo jak dlouho nám to trvalo. Máma do mě musel šťouchnout, abych si uvědomila, že jsem po děsivě dlouhé době zase doma.
Náš dům vypadal skoro stejně, jako když jsme ho tehdy tak narychlo opouštěly. Jenom omítka byla místy vís popraskaná. Okna byla k nevíře špinavá a v jednom bylo rozbité sklo. Zahrada připomínala Amazonský prales. Do verandy se dala dřevomorka.
Nedokázala jsem uvěřit, že moje naivita sahá tak daleko, abych si myslela, že se otec bude o dům aspoň trochu starat. Aspoň trochu znamená jednou za čas posekat zahradu a vyplet záhonky, jednou za měsíc umýt okna a taky se občas podívat na verandu. To snad není tak moc, ne? Pro mého drahého tatíčka očividně je.
Měla jsem vztek. K tomu domu mě pořád vázalo silné citové pouto a nikdo z něj nebude dělat holubník. Šouravým krokem zombie jsem vyrazila na trávník. Do bosé nohy se mi po pár metrech zaryl step od skleněné lahve od Jelzina. Holubník s vlastním smetištěm. Tak to pozor.
Pod světlem nade dveřmi (pod světlem opředeným pavučinami a posetým můrami, které so do těch pavučin chytly) se rýsovaly vzdušné obrasy Moer a Apple.
,,Ty teda vypadáš, Andro," konstatovaly dvojhlasně.
,,No co? Potrpím si na efekt," zasmála jsem se a dva cinkavé smíšky duchů se ke mě přidaly.
Máma se doklátila vedle mě: ,,Holky, zazvoňte."
Mrkla na mě a dodala: ,,Rodeo začíná."
Pak se odsunula přímo před dveře. Až otec otevře, první co uvidí bude ona. Měla jsem z toho pomyšlení škodolibou radost a nebyla jsem sama - doktor Tim se vedle mě tiše smál a obrysy mých kamarádek do sebe významně šťouchaly. Jenže i zombíka může něco vyvést z míry. Třeba když vám místo očekávaného manžela otevře lehká děva.
Ta holka, co přišla otevřít, měla na sobě jenom to nejnutnější a mimo jiné i otcovu košili.
,,Pan Carlos je momentálně velmi zaměstnán," prohlásila, aniž by mámě věnovala nějak výraznou pozornost  zabouchla jí dveře před nosem. Rozhostilo se ticho.
,,Apple, Moer, dostaňte je ven. Všechny," zasyčela nenávistně máma a zaťala pěsti, až jí kůže na kloubech popraskala.
Moje dvě přítelkyně přikývly a prošly zdí dovnitř. Chvíli se nic nedělo, ale pak k nám dolehlo řinčení rozbíjených sklenic, jekot otcových společnic i jeho vlatsní nadávání. Hluk se utěšeně přibližoval ke dveřím, Moer a Apple svou práci odváděly rychle a tak jak měly.
V pokoji se svítilo a skrz záclony, které od našeho odjezdu zřejmě nikdo nevyměnil, jsem viděla, jak se k zemi kácí knihovna a několik siluet chvatně opouští i tenhle pokoj. Slyšela jsem bouchnout dveře a taky zmatené výkřiky.
,,Panebože, co to je?!"
,,Nemůžu to otevřít!!! Jsme tu zamčení! sakra, jsme tu zamčení!"
,,Já chci véééén!!! Já chci okamžitě ven!"
,,Tohle není vtipný, Carlosi!"
,,Vypadám snad do hajzlu, jako že se bavím?!"
Rozletěly se vchodové dveře a ven se vypotácel můj mírně podnapilý otec se třemi prodavačkami lásky v závěsu. Skoro jsem ho nepoznala. Navzdory tomu, že posledních pár měsíců našeho společného soužití s ním nebyla rozumná řeč, vždy se snažil působit jako slušný člověk, nosil oblek nebo alespoň sako a džíny, občas i kravatu, vlail měl vždy pečlivě zastřižené a tvář hladce oholenou.
Ten chlap, co vylezl ven, vypadal spíš jako nějaký bohatší bezdomovec. Trenky, propocený nátělník, děravý župan. Mastné rozcuchané vlasy a na bradě skoro stejný prales jako v zahradě. Tohle už dávno nebyl můj táta.
,,Kde seš, ty zm*de?!" zahulákal na celé kolo a mával přito,m výhružně polovypitou lahví. ,,Vypadni z mýho baráku, kreténe, nebo ti rozmašíruju xicht, že tě vlastní matka nepozná!"
Už zase se mi dělalo špatně, tentokrát z jeho chování. Chtěla jsem se ukázat, ale první rána patřila podle dohody mamce a já byla zvyklá hrát fér. Tak jsem na ni aspoň divoce gestikulovala, že už má něco dělat. A máma dělala.
Zavřela dveře.
Všechny živé hlavy se jako jeden muž otočily . Začínala jsem si připadat jako v opravdovém hororu. Kdybyste mamku viděli, připadíte si tak taky. vypadala opravdu impozantně, v kalném světle našeho venkovního svítidla.
,,Co seš zač, ty mrcho?" nakročil výhružně otec, ale pak se zarazil a natočil hlavu ke straně. Výraz jeho obličeje se měnil z bojovného na nechápavý jako by byl z vosku.
,,Gladys?"
,,Ahoj, Armando," uculila se máma a při tom nepatrném pohybu svalů se jí šev na obličeji roztáhl do nechutné šířky (mimocodem, zmínila jsem se někdy, že můj otec se jmenuje Armando? Ne? No tak jsem se zmínila teď.).
Otci ujelo jedno hodně neslušné slovo na K a udělal několik kroků vzad. Stihla jsem být dost rychlá na to, aby do mě narazil. Otočil se a zaječel. Unisono s děvkama. Kolem se začaly mihotat Apple, Moer a doktor Tim.
,,Co ..co ste zač, ku*va, co ste ku*va zač?" řval otec a mával kolem sebe lahví. Ta neěkodně procházl těly mých kamarádek i tělem mámina nového přítele. Nikdo mu nehodlal odpovídat. Místo toho jsme přikročily rovnou  k věci.
Máma si založila ruce na propadlé hrudi: ,,Můžeš mi říct, co se stalo před pár dny na jisté opuštěné silnici?"
Otec se na ni chvíli díval a pak mu flaška s prásknutím vypadla z ruky.
,,Ty seš doprdele mrtvá!" vydechl.
Vrhla jsem významný pohled na tři děvky, co se ve svých nevelkých hadřících jednak klepaly zimou a jednak klepaly strachem, protože jim kolem hlavy poletovali všichni tři duchové a prohodila jsem : ,,Věru nevypadáš, že by se ti stýskalo."
Otočil se na mě: ,,A ty seš doprdele mrtvá taky!"
Máma sestoupila z těch třech shodů a na mírně dysfunkční mrtvolu mířila k otci dost lehkým krokem: ,,Povím ti příběh, Armando. Byla jednou jedna šťastná a spokojená rodinka a žila si velice pohodlným životem. jenže pak přišla čarodějka jmnem ctižádost a proklela otce této rodiny. Otec začal pít a byl den ze dne horším a horším otcem i manželem. A jednou, když mu žena nechtěla dát tu poslední láhev sktské, kterou ještě nevypil, začal ženu mlátit. Její odvážná dcerka zasáhla a matku zachránil, jinak by ji šílený otec bezpochyby zabil. Matka s dcerkou pak utekly.
Jezdily po celých Státech, stěhovaly se z místa na místo. Až když mířily do malého zapadlého městečka, stalo se něco  ošklivého. Měly autonehodu. Matka byla na místě mrtvá, ale její dcera přežila a byla v těžkém kómatu převezena do nemocnice. tam se její kóma změnilo ve velmi podivnou klinickou smrt - v noci ožívala, ve dne byla mrtvá. Doktoři si nevděli rady, ale dokud její srdce v noci fungovalo, nechtěli ji odpojit.
Pak k ní ale přišel na návštěvu jeden muž, který na sesterně řekl, že je její otec a zahrál jim tam takové divadýlko, že ho k dívce pustili. A co udělal otec? Vytrhal jí hadičky, odpojil od přístrojů. Zabil ji."
Máma skončila a mrtvé oči se jí zlověstně blýskaly. Otec chvíli stál, jako když ho praští, ale pak se jeho postoj uvolnil a on naprosto klidným, ba dokonce škodolibě radostným hlasem řekl: ,,Jo. Jo, já ji zabil, tu malou čubku. Ona mě praštila. Praštila svýho tátu. Slyšíš mě, ty zatracená p**o mrňavá?! Já tě zabil a nelituju toho. protože kdybys to přežila, měl bych tě na krku a musel bych tě živit, víš?! A žádnej tatík nechce živit fracka, co ho praštil. Byla by z tebe stejně laciná děvka, jako  je tvoje matka, vsadim se, že se cestou vyspala s každým, koho potkala, jenom pro prachy. Co, Gladys? Nemám snad pravdu?"
Začal se chechtat. Prostitutkám očividně už trochu otrnulo, protože se smály taky. Máma stála naprosto klidně a usmívala se na mě. Pak se olízla.
Nevím, co se v tu chvíli stalo.
Ale dostala jsem hroznou chuť na lidský mozek.


Městečko Thead - kapitola 10.

23. října 2010 v 13:01 | moi |  Výlevy grafomana
Chtěla jsem začít okamžitě ječet, ale pud sebezáchovy mi radil nechat pusu zavřenou. Chtělo se mi zvracet a byla jsem si  už doopravdy jistá, že tohle dělám naposledy, dokonce jsem i uvažovala, zda mi za tohle můj nanicovatý fotr stojí. Jenže už nebylo, jak se říká, cesty zpátky. Byla jsem ve svém hrobě, ve své rakvi a obklopená tunami hladových červů.
Zkusila jsem se pohnout. Moje tělo mi připadalo neskutečně těžké a nemotorné, dokonce i na tak miniaturním prostoru. Zvednout ruku pět centimetrů do vzduchu mi připadalo jako zvednout auto. Fakt jsem netušila, co budu dělat venku. Venku? Jestli se mám dostat ven, možná bych se měla začít trochu snažit.
Víko rakvě bylo samozřejmě zatlučené, sle místy se do něj už daly jisté organismy a jeho bytelnost značně polevovala. Zvláštní, jak křehké je dřevo v zemi. Zas tak dlouho jsme přece v Thead nebyly, aby naše rakve vypadaly, tak jak vypadaly. Pak jsem si vzpomněla, že vlastně neproběhl žádný oficiální pohřeb, naše těla byla prostě jenom uložena do země tady v těch obyčejných ořekližkových rakvích. To je pak všechno jasné...
Zatlačila jsem dlaněmi do víka. Zapraskalo, ale nehnulo se. Zatraceně. Zkusila jsem to znovu. A znovu. A ještě jednou. A pak jsem měla chuť se pořádně nakopnout. Jasně, že to víko nejde zvednout. Jsou nad ním metry hlíny!. Takže ho musím prorazit a pak se prohrabat ven. Ve chvíli, kdy mi tohle došlo, jsem byla opravdu vděčná, že jsem mrtvá.
Překvapilo mě, jak je pro oživlou mrtvolu snadné udělat do překližky díru. Dokonce jsem si ani neodřela ruku, jako Nevěsta v Kill Bill, když se dobývala z hrobu, kam ji zaživa pohřbili. Měla jsem strach, že se na mě ta pitomá hlína nahrne a já zůstanu trčet na místě, neschopná pohybu. Takhle bych nechtěla strávit věčnost. Ale můj strach byl zbytečný. Představte si, že plavete v mouce, bez legrace plavete. Stačilo zabírat rukama a hlína jakoby mě sama nesla k povrchu. Rozbitou rakev jsem nechala hluboko pod sebou. A pak, když jsem dosáhla světa živých, následovala scéna jako z klasického hororu (a já upřímně doufala, že na hřbitově v tu chvíli není nikdo, koho by mohla vyděsit) - z hlíny vyrazila moje ruka a zaťala se do trávy.
Když jsem se vydrápala nahoru, chtěla jsem vynadat Timovi, že mi nepomohl, jenže ho nebylo nikde vidět. Teprve když se ozvalo polekané vyjeknutí nedaleko mě, poznala jsem, že Tim tu sice je, ale není vidět - já jsem teď zpátky v těle, ale on je pořád duch.
,,Time? Jste tu někde?"
Přede mnou se zamihotal vzduch a objevila se jakási velmi hrubá podobizna doktora Warnera. Pozoroval mě s jistým..odporem. Velice ráda bych se byla urazila, kdby mi nebylo nad slunce jasnější, že fakt nevypadám jako Miss Universe. Sklopila jsem oči, abych se přesvědčila. Zřejmě jsem to neměla dělat, protože jsem se stala svědkem nechutnosti století.
Měla jsem díru, fakt normálně díru v žaludku, a v ní se to hemžilo...radši pomlčet čím vším. Teď se mi chtělo zvracet doopravdy, ale raději jsem to nepraktikovala ze strachu, že mi krkem vylezou střeva. Teď už bylo možné pravděpodobně úplně všechno.
,,Je to hnus," ozval se soucitně doktor. Tím mi fakt pomohl.
Kus od místa, kde jsem vylezla já, se hlína začala hýbat.
,,To je máma!" vyhrkla jsem a byla připravená ji chytit za ruku a vytáhnout. Nevypadala ale, že by potřebovala pomoct. Stejně jako já se sama vyhrabala z hrobu. Ale myslím, že i kdyby pomoct potřebovala, stejně bych byla schopná  jenom stát a zírat, což jsem právě dělala. To, co lezlo ze země , to bylo prostě moc.
Věděla jsem, že mámka se při té havárce prakticky roztrhla vejpůl, ale nikdo mi neřekl, že se roztrhla podélně. Doktoři ji jednoduše křivě sešili a ona teď vypadala jako nějaká polorozložená voodoo panenka. Kyždé oko se dívalo jinam, každá půlka tělů se klátila na jinou stranu a šev se místy rozpadal, takže se mi naskýtl výhled na všechno možné. Vlastně to bylo..komické. Morbidně komické.
,,Můj bože, Andro. Ty vypadáš!" zaskřehotaly máminy hlasivky.
,,Viděla jsi sebe, mami?" opáčila jsem.
Máma se zatvářila udiveně, tedy - tak udiveně, jak jí to její naporcovaný obličej dovolil a podívala se, stejně jako já před chvílí, dolů.
,,Co..co to, to ..co tohle je?! Proboha živýho, co tohle je? Co to se mnou udělali?!!!"
Máma byla schopná jenom bezmocně opakovat jednu a tu samou otázku. Co to je. Byla v šoku. Udělala jsem pár vrávoravých kroků k ní a objala ji. Byla na dotek slizká a já nepochybovala, že jsem slizká taky. Bezva. Jsme mrtvý, zděšený vlastním posmrtným vzhledem a ještě navíc slizký.
,,Je to dobrý, mami. Já mám zase v žaludku všechny možný druhy hmyzu. Přivodíme tomu mizerovi lehčí infarkt a vypadneme zase zpátky do Thead."
,,Kde je Tim?" popotála máma.
Doktor se jako na povel zamihotal vedle ní: ,,Pořád jsi velice okouzlující, Gladys."
Slyšely jste někdy smích mrtvoly? Já ano. Dokonce dvou mrtvol.

Městečko Thead - kapitola 9.

21. října 2010 v 21:45 | moi |  Výlevy grafomana
Normálně mě z postele tahají autojeřábem, ale dneska jsem ani neusnula. Znáte takové to svírání kolem žaludku, když se na něco těšíte, ale zároveň jste z toho pořádně na nervy? Zbytečná otázka, já vím, jistě že znáte. Až na to, že jste ho zřejmě nikdy nepocítili v souvislosti s proměnou v zombie.
Chtěla jsem mít u sebe Moer a Apple. Mohla bych jim zavolat. Čím víc zombíků, tím líp....jenže Moer a Apple jsou mrtvé už dlouho. Jejich těla budou zřejmě lehce dysfunkční.
Představila jsem si Apple. Když ji ukládali do země, měla svoje nejoblíbenější bílé šaty se spoustou šifónu, vlasy vykartáčované do hladkých zářících vln, na víčkách nanesenou tenkou vrstvu bleděmodrých stínů a rty postrašené leskem,
Moer měla šaty černé sametové, oči zvýrazněné kávovou hnědí a rty obtažené temně rudou rtěnkou. Střapaté vlasy jí sčesali hladce na stranu a olivou pleť lehce poprášili růží, protože jí ta mrtvolná bledost neslušela.
Ale teď?
Šaty jsou už dávno z vělké části na prach, vlasy ztratily lesk a začaly padat, tělo se rozkládá. Appleiny oči už nejsou půnočně modré a Moeřiny čokoládově hnědé. Už nejsou vůbec.
Naskočila mi husí kůže z těch mých představ. Raději jsem nápad zapojit i moje kamarádky zavrhla. A aby mě telefon zbytečně nelákal, odešla jsem do kuchyně, pokusit se o nějakou snídani. Přestože jsem dost silně pochybovala, že můj nedočkavý žaludek bude schopen něco pozřít.
Máma ještě spala.
Cinkání cornfleků o porcelánovou misku mi připadalo hrozně hlasité. Nalila jsem si sklenku studeného mléka na uklidnění a pomalu hio usrkávala, zatímco lžičkou jsem bezúčelně rejdila v lupíncích. Přemýšlela jsem, co se to chystáme udělat.
Dokud tátovi neodmítli to povýšení, nebyl s ním problém. Byl to prostě normální fajn táta. Měl nás rád. Ale pak...pak se to v práci pokazilo a bylo zle. Napřed si dal jednu dvě kleničky denně, pak dvě tři, pak tři čtyři...nakonec si dával jednu dvě FLAŠKY denně.
Vlastně jsem byla ráda, že sjme pryč. Navždy. Ale stejně se chci pomstít. Ne za mě. Stejně bych umřela, teď je mi to jasné. Ale za mámu, za to jak jí rozbil hlavu paličkou na maso. Pod vlasy schovává ošklivou jizvu. Všechno, co na ní zanechalo manželství.
Cornflaky chutnaly mnohem hůře než piliny. Odstrčila jsem misku od sebe tak prudce, že málem sletěla za stolu.
,,Je ti něco, Andro?" Máma stála ve dveřích kuchyně a mnula si oči. Vlasy jí stály všude kolem hlavy jako nějaká huňatá legrační svatozář.
,,Nic mi není. Jenom jsem hrozně nedočkavá, chápeš."
Mamka se usmála takovým tím úsměvem "jávímjaktije" a bez mrknutí oka po mě dojedla snídani. Všimla jsem si, že nemá na sobě svůj obvyklý kostkovaný  flanelový župan, ale nějakou nadmíru svůdnou saténovou kreaci. Po tváři měla rozmazaný zbytek rtěnky. Založila jsem si ruce a snažila se samu sebe přesvědčit, že mi ani trochu necukají koutky.
,,Mami?"
,,Ano, drahoušku?"
,,Je doktor Warner v koupelně nebo tam můžu jít?"
Máma se na mě udiveně podívala. Pak se začala smát jako blázen.
,,Můžeš jít, Andro, Tim je ještě v ložnici," skoro se zalykal uvolněným smíchem.
Došlo mi, že si nebyla jistá, jak na to zareaguju.
Jsou čtyři hodiny odpoledne a já učinila několik velmi zajímavých poznatků. Za prvé . máma a doktor Warner spolu tedy chodí a já mám prý doktorovi říkat Time. To mi dost nejde přes pusu, upřímně řečeno. Znají se dost krátce a už po mě chtějí, abych si s "Timem" tykala. No dobře, budu přizpůsobivá dívenka.
Za druhé, Apple a Moer nám budou pomáhat. Vstup do těl nebudou riskovat, ale jako duchové budou perfektní. Mají v plánu vyhnat mého otce ven, kde narazí na zahradu plnou zombíků. Dobře, tak ne úplně plnou, ale někdy se i dva zombíci zdají být jako dvacet tisíc zombíků, zvlášť jste-li namol, což on nepochybně bude.
No a za třetí - konečně vyrážíme.
Mám silný a neodbytný pocit déja vu, když se v autě doktora Warnera...teda Tima, řítíme bezmála dvoustovkou po silnici. Je to zvláštní, když to řeknu nahlas, ale Timovo auto je vlastně taky duch. Zjistila jsem to poté, co jsme projeli stromem.
Vědomí, že nemůžete umřít je velice zvláštní. Není to takový ten očekávaný pocit bezpečí a nezranitelnosti. Spíš se cítíte dost nepříjemně, hlavně ve chvílích, kdy vaším tělem něco projde. je to, jakby vám někdo strčil ledovou tyčku až do žaludku. Tim sice tvrdil, že je to jenom o zvyku, ale všimla jsem si, že se taky trochu otřásl, když jeho fordka prosvištěla skrz předpotopní bavorák. Když pak zabrzdil tak prudce, že mě to doslova katapultovalo předním oknem dvacet metrů před auto, řekl jsem mu, ať skra zpomalí, že nehodlám umřít podruhé. Zasmáli jsme se, ale napětí se neuvolnilo. Každý už chtěl vidět výsledek mého nápadu.
Moer a Apple jely s námi v autě. Čekala jsem, že si budeme celou cestu povídat, ale místo toho jsme všechny tři nervózně mlčely, jen občas některá prohodil něco jako "To bude masakr." Já vím, že to bude masakr. Samozřejmě jenom obrazně řečeno, ale i tak to může být masakr, ne?
Cestu z Thead na hřbitov, kde mě a mámu pochovali, jsme urazili za nadpřirozeně krátkou dobu. Hřbitov byl malý, leč působil útulně a já si řekla, že vůbec není špatné, být pohřbená právě tam. Náš hrob vyhlížel dost smutně a opuštěně, ve srovnání s ostatními. Jedna uvadlá růže, kterou tam dali zřízenci místní pohřební služby, aby se neřeklo, už vypadala dost sjetě. nebyl tu nikdo, kdo by se chodil o hrob starat a mně bylo jasné, že za pár let bude zarostlý mechem a jména nepljdou přečíst. Možná, že až za několik generací budou na tomhle místě stavět super,arket, tak náš hrob najdou a náš příběh spatří světlo světa.
Tim vytáhl z kufru jakousi děsně velkou a tlustou a starou a vůbec otřesnou knihu, ze které se vysypalo několik slisovaných avouků, sotva i otevřel.
,,Tak. Moer, Apple, teď výs přemístím do Carlosovic domu. Nis tam nebudete dělat, dokud nebudou na místě i mrtvoly, jasné? Třeba se zatím dívejte s Andřiným otcem na fotbal nebo něco, ale snažte se nestrašit. Vlastně se radši vůbec nehýbejte."
Obě vehementně přikyvovaly, hlavně už to mít za sebou. Tim jim pokynul, ať jdou k němu blíž. Moer i Apple mě objaly a popřály mi hodně štěstí. Za tuhle maličkost jsem jim byla obzvlášť vděčná. Pak doktor cosi přečetl jakousi pařečí a moje kamarádky se začaly rozplývat. Apple se na mě ještě otočila a zamávla. Pak byla pryč a Moer taky a já se cítila hrozně moc sama, přestože mě kolem ramen objímala máma. Byly jsme na řadě.
Nedokázala jsem vnímat nic kromě toho, jak moc se těším, až budu u nás na zahradě. To vylízání z hrobu možná nakonec nebude taková sranda...mámina ruka mi sevřela rameno o něco křečovitěji. Poslední slovo splynulo z Timových rtů a mě se zatočila hlava tak strašně, jako ještě nikdy v životě. jakoby mě chtěl někdo roztrhnout v půlce a pak zase sešít. ta hrůza nebyla ještě ani v půlce a já už jistě věděla, že tohle dělám poprvé a naposledy. A že co nevidět budu zvracet. radši jsem pevně zavřela oči.
Když jsem je otevřela, byla kolem tma a strašný smrad. A spousta červů.

Při heavymetalu schnou vlasy rychleji...

21. října 2010 v 21:11 | moi |  Hudba - třetí z podstat mé existence
...aneb večer jsou Nightwish nejlepší.
Už jsem přišla na to, čím to je - okolím. Heavymetal, hardrock, to je tmavá hudba. Když vám řeknou Iron Maiden, vybaví se vám černá, rudá a možná kovové barvy (pokud ne, není s váma něco v pořádku, zkoušela jsem to na sedmapadesáti lidech). Když vám řeknou Kylie Minogue, vybaví se vám flitry a třpytky. Když vám řeknou Hannah Montana, vybaví se vám spousta jasných barev. Tak to prostě je.  Pop je barevný, metal je temný. Přes to nejede pendolino.
Představte si to - je půl desáté večer, všude tm jak vítekde, venku je i přes světelnej smog vidět Velký vůz a vám do duše proudí skrz sluchátka kouzelný hlas Tarji Tururenové, případně obstojné kvílení Anette Olzonové. Neruší vás žádné vnější vjemy, nemáte pocit, že vás někdo pozoruje, protože všude kolem je TMA. Tma v barvě metalu. Můžete mlátit hlavu, jak chcete a nikdo vás nebuzeruje. Ideální stav.

V takových chvílích je moje fantazie chrlit neskutečné množství obrazů, příběhů, situací a taky filmových trailerů. Většinou se na večr stěhuju někam do Asgardu, ale párkrát jsem zabrousila taky někam jinam. Ne snad, že bych byla tak žhavá, dělit se o to, co se honí v mé hlavě, když poslouchám Nightwish, ale mám takový pocit, že se mi v dohledné době bude velmi hodit takový menší archiv mých heavymetalových úletů. Nikde není napsáno, že si musíte představovat to samé, že ano. Fantazie si v každém z nás zařídila pokojíček trochu jinak.

1. Tarja Tururen - I walk alone
Tohle je zrovna ten případ, který mi do severu nesedí. Pořád mám před očima Hádův pád do Tartaru...a pak pomocnou ruku, která ho zachytí, přestože její vlastník (nebo spíš vlastnice) se tím navždy upíše podsvětí. Nevím, jestli jsem to někde četla, slyšela nebo si to prostě vymyslela, ale sázím spíš na tu třetí možnost. Protože Hádes měl manželku Persefonu (o které mám referát do latiny, grrrrr), která v tomhle příběhu nějak chybí, ta ruka není její. Koneckonců, Persefona se každý rok na devět měsíců zdejchne a vůbec bych se Hádovi nedivila, kdyby si našel náhradu. Čistě lidskou náhradu, která se ho, dejme tomu nesmí nebo nechce dotknout. Předpokládejme, že se lidská náhrada do boha mrtvol po čase omylem zamiluje. Takže, když pak Hádes padá to propasti, náhrada zapomene na své předsevzetí na něj nešahat. Romantika v naprosto neromantickém prostředí, ještě ke všemu nevěra a ještě ke všemu je tu moje oblíbená kombinace  lidská holka - zlej bůh. Ale nějak se mi to k téhle písničce hodí.
Říkejme jí třeba Alencia. Mladá a drzá žebračka z Atén, naoko veselá a spokojená, ale uvnitř nešťastná a zralá k sebevraždě. Bez přátel, bez domova, s rodinou, která ji zavrhla.
Hádes ji už pěkných pár pátků pozoroval (čekal, až konečně umře...kecám).
Jednou Alencia ukradla na trhu chléb (pozor, začíná pohádka o jedné dobré stařence, co dává rady a dětem kouzelná jablíčka). Bylo to to jediné, co se jí za celý den podařilo získat k jídlu. Když ale hledala úkryt, kde by moha kradenou skývu v klidu sníst, potkala malého, vyhublého kluka v rozedrané tunice. Zíral na chleba tak hladově, že kdyby bylo možné jíst očima, dávno by měl v žaludku i Alenciinu ruku. Samozřejmě, Alencia mu chléb dala...nemusíte mi říkat, že je to klišé jak prase, já to vím.
Hádes, když se stal svědkem takového soucitu, se mírně naivně domníval, že by mohla soucítit i s jeho osamělostí. Pošle své strážce, aby Alencii unesli.
Takže když se milá Alencia druhý den probudí, neleží na hromadě pytlů s moukou, kde večer usnula, ale na lůžku a na sobě má drahé roucho (to je tak debilní slovo).
Na snidani je jí vysvětleno, jak se věci mají a Hádes se opravdu snaží být milý. Alencia je hezká, on je bezpochyby velice charismatický (ostatně, jako všechny nehodné bytosti) a báječně by jim to klapalo, kdyby Alencia nechtěla jediné a to vrátit se mezi živé a ukradnout si nový chleba.
Po pár dnech Hádes zjišťuje, že Alencii úplně propadl a že jestli mu zdrhne mezi živoly, nejspíš se psychicky zhroutí (kdo je bůh psychiatrů?) a na celé podvětí dopadne těžká (ekonomická) krize. Na druhou stranu nevidí rád, že Alenciin půvab chátrá a ona sama je den ze dne zamlklejší, dokonce  (mu) ani nenadává jako ze začátku. Ví, že je to kvůli němu a netuší, co má dělat
Jenže i Alencia má ve svých citech a pocitech zmatek. Je přesvědčená, že Hádes je jí z duše protivný a celé posvětí jakbysmet, ale vidí, že jejího únosce něco trápí a určitě to není černé svědomí. A když už o tom Alencia tak uvažuje, vlastně je to docela zábavný tvor, ten Hádes...tedy byl, než se z něj kvůli Alencii stala zamlklá příšerka (tichá domácnost, hehe).
Takže se stane to, že ve stejné chvíli, kdy se Hádes rozhodne Alencii pustit, aby byla šťastná, se Alencia rozhodne zůstat, aby byl šťastný Hádes. V důsledku čehož je v tom totální chaos. A do toho si ještě přijde Persefona, které končí devítiměsíční svoboda a na kterou Hádes po boku Alencie přirozeně úplně zapomněl (každej chlap zapomene na ženskou, která je tři čtvrtě roku v tahu).
Zhrzená manželka je přesvědčená, že tohle vůči ní není ani trochu fér..což není. Mají s Hádem trochu ostřejší výměnu slov na kraji Tartaru. Persefona do svého muže v zápalu hádky strčí. Celá šťastná, že Hádes sletěl, pozoruje Alencii přivolanou křikem, jak chytá Háda za ruku a táhne ho nahoru. To už tak šťastná není. Protože aby Alencia zůstala živá, musela se vyvarovat jakéhokoliv fyzického kontaktu s bohem podsvětí. A protože to teď porušila, vlastně se pro Háda obětovala. A je lehké uhodnout, které ženě dá Hádes přednost - jestli té, která ho srazila do Tartaru nebo té, která ho odtamtud vytáhla. Alencia ale nechce rozvracet žádná manželství a zvlášť ne ta božská, takže nakonec je jí její (to je ale debilní slovosled) život vrácen a ona odchází. Hádes ani ona z oho nemají moc velkou radost, ale všechno nemůže končit dobře, sakra...
Bezva. A tohle všechno jsem stihla v pětiminutové písničce. Šikovná Bába.

2. Tarja Tururen - Die alive
Nějak se mi v palici usadila představa, že Loki už při Ragnaroku není takovej fešák, jako byl předtím. Stráviltotiž pěkných pár pátků pod hadí tlamou, ze které kapal jed přímo jemu do tváře a to nutně muselo zanechat následky (nám kape do xichtu jenom puberta podívejte se na to akné). S tím se mi váže tahleta písnička. Je to vlastně kus z mé rozepsané rádoby knížky. Lehce naťuknu, celej děj je totiž takovej type mishmash, že by se to ani nevešlo do kapacity blogu.
Je Smrt, je Osud, jsou bohové. Smrt je sedmnáctiletá holka...takhle - Smrt přebývá v těle sedmnáctileté holky, Osud je místy pěknej debil, ale to je momentálně vedlejší, no a bohové, bohové jsou stejní, až na Lokiho, kterému Smrt s Osudem zasáhli do duše a rozdělili ji na dvě stránky - dobrou a špatnou, z čehož ta špatná je pod kontrolou. Jenže se to nějak nebudu říkat jak semele a Lokiho pošlou na Zem. Tam se dozví o svém trestu, který by teoreticky vzato ani neměl přijít, teď, když je Loki hodnej kluk. Pochopitelně ho to hrozně naštve a to podlomí hráz v duši natolik, že se na povrch vydere špatná stránka...a neříkejte, že jste to nečekali.
Takže Loki už je zase takový, jako byl dřív, ale přece ne úplně stejný. Zatímco se totiž vztekal nad na něm vykonanou nespravedlností, vložil se do hry tvor jménem Amormio, který nějakým prpodivným omylem dostal na starost lásku. A poněvadž je mu teprve čtrnáct a umí střílet asi jako Paris, syn Priamův, stane se, že trefí Lokiho a Smrtku. Jenomže Smrtka je samozřejmě na straně dobra, tedy pkud se dá Smrt považovat za dobrou. A teď nastává stejný zmatek jako u Háda a Alencie - citový zmatek. Smrtka ví, že toho mizeru miluje, ale nechce bojovat proti Osudu, protože Osud je její nejlepší přítel. Loki taky ví, že Smrtku miluje, ale nechce si to přiznat a je připravený zničit všechno a všechny. Thorem počínaje.
Jenže jeho dobrá stránka není ještě tak úplně potlačená a vyplouvá na povrch v krátkých několikaminutových intervalech, kdy Loki vzpomíná na minulé roky a pozoruje, jak se mění zpátky v toho "starého" Lokiho.
Na začátku tohohle díla (teď myslím tu písničku) Loki sedí, nic nedělá, tvář má normální, v pořádku. Vzpomíná. S každou vzpomínkou se ale začne objevovat něco. A čím blíž je bohova bilance současnosti, tím se to něco rozrůstá a zvětšuje. Na konci, kdy myslí na svůj více než přátelský vztah ke Smrti, má levou polovinu obličeje zohyzděnou hadím jedem a dobrá stránka se definitivně stahuje do ústraní. Poslední Lokiho myšlenkou je obraz umírající Smrti.
Ještě nevim, jak to skončí. Ale tahle část je přibližně někde uprostřed. Musím dořešit osud Osudu.

3. Nightwish - Nemo
Je podivuhodně těžké si u téhle písničky něco představit, jak jsem zjistila. Nedávno jsem ale našla obraz, který dokonale vystihuje nejen text té písničky, ale i moje rozpoložení, kdykoliv si ji pustím. To je velice zvláštní rozpoložení, mimochodem. Přitom to není ani moje oblíbená, mám ten song prostě ráda a tečka. Ale k tomu obrazu - řeknu to jednoduše - Ragnarok. Smrt, jak chodí po bitevním poli, těla bohů i obrů, sesouvající se duhový most, který pojí náš svět s Asgardem prchající život z lidí, hroutící se impéria. Temnota, zahalující svět, aby se mohl znova zrodit. A nad tím vším oči Smrti, rudé a orámované silnou černou linkou. Na konci jí ukápně slza a dopadne na lesklé tělo hada jménem Midgard. Prostě Ragnarok. Nezdá se vám, že je to v souladu s textem? Smrt je přece "one of the lostones". Nebo aspoň já mám ten dojem.

No, tak teď máte aspoň trochu představu, co se mi honí hlavou místo fyziky, matiky a jiných předmětů, ze kterých propadám. Teda - poku jste to dočetli, tak máte představu.

A nakonec - tuhle písničku už jsem sem jednou dávala, ale ne s tímlhe klipem. Kterej se mi mimochodem fakt líbí, zajímalo by mě, kolik stál peněz.

Heavymetalová Barbie útočí...

18. října 2010 v 21:18 | moi
Můj bratr je někdy geniální dítě, ačkoliv je to obvykle omylem a bez jeho vědomí. Má neskutečný talent mě prudit u počítače, mačkat backspace nebo enter, když něco píšu...anebo taky fotit přes webkameru. Nechápejte to špatně, on nevěděl, že fotí :).
Nicméně, na to, jak vypadám a na to, jak obvykle vypadají moje fotky, je tahle více než slušná...hlavně vezmete-li v potaz, že to omylem vyfótl můj pět let starý bratr...
yb
Neptejte se mě, kam to tak neinteligentně zírám. Nejspíš kamsi do sešitu. Tuto fotku oficiálně křtím na "Portrét malé, nevinné, světem nepochopené a utlačované a zítřejší písemkou z dějáku dokonale frustrované dívenky". Ty fleky na nose...no to je fakt ham...někdy bych si ho nejradši ukousla, kdyby to bylo aspoň minimálně fyzicky proveditelné.

Tak jsem se vrhla na focení. Když už to jednou za uherský salám milostivě funguje, vrazíme sem pár trochu slušně vypadajících foteček:
gjk
Tentokrát frustrovaná metalistka. Ty tři čárky přes oko jsou můj oblínený make-upový prvek.
gjk
Aspoň k něčemu je ta hrozná monstrózní stolní rádobylampička dobrá..
fchnm
Ne snad, že by mě to nějak nadchlo, ale tahle se mi líbí nejvíc. To, co mám na hlavě, je pašmína, mimochodem, kterou jsem mimo tyhlety výtvory ješrtě neměla na sobě...

Nemusíte mi říkat, že bez make-upu je to o něco lepší...JÁ TO VÍM! Jsem v klidu, hehe. No nic. Jdu spát vážení, tak dobrou noc  provázej vás Odin.



Nechť stvořen je svět...

18. října 2010 v 19:02 | moi
To se kdesi v době (*hledá v sešitě dějepisu*)..jo, pozdního paleolitu z čiré nicoty v lidských hlavách (které byly až dosud zaměstnané pouze počtem ulovených mamutů) zrodilo abstraktní myšlení. Přišlo za těmi pro nás tak trapnými a malichernými, ale pro tehdejší Homo sapiens sapiens životně důležitými starostmi a řeklo: ,,Uvolněte mi místo. Jednou mě bude svět potřebovat."
A starosti místo uvolnily. Ale protože abstraktní myšlení bylo ještě malé a hubené, stačil mu pouze kousíček, pár nanometrů čtverečních kdesi v rožku mozku. Když pak zkusilo člověka pobídnout, aby zkusil tu omylem namíchanou barvící hmotu přenést na stěnu jeskyně a lidé objevili kouzlo prvního předpotopního umění (které na mě mimochodem dělá mnohem větší dojem než díla současných mladých umělců), začalo abstraktní myšlení sílit a růst a zabíralo si pro sebe čím dál větší prostor.
Ale neustále se cítilo samo. Starostí bylo víc, mohly si mezi sebou povídat, ale ono bylo samo. A tak vzalo kus své ...řekněme..esence a stvořilo si To (nazývám to To, protože mě nenapadá, co si tak mohlo myšlení stvořit). Z jejich spojení vzniklo jakési dítě, které To, ještě než zaniklo, stihlo pojmenovat Fantazie.
Fantazie ale, sotva dosáhla puberty, zdrhla z rodné hlavy a vydala se do světa. Brzy zjistila, že její přítomnost nutí lidi přemýšlet o věcech, o kterých by normálně nepřemýšleli. Někdy byla užitečná, jindy ne. Ale žila si spokojeně,  přestože byla mírně závislá na abstraktním myšlení.
Až jednou potkala Magora (ne, Jane, nemyslím TOHO magora). Počala s nímk dvojčátka - Fantasmagorii a Fantasy. Každá dívenka šla svou cestou.

A teď se konečně dostanu k tomu, co doopravdy chci napsat.

Tenhle panteon je starší, než se zdá. Vždyť všechny ty starořecké a staroslovanské a starojánevimjaké legedy, to jsou vlastně první verze fantasy příběhů. Nebo má snad někdo dojem, že se tam vyskytuje málo nadpřirozených bytostí na to, aby se tohle dalo považovat za fantasy?
Otázkou pro mě zůstává, PROČ tyhle věci vznikaly. Nebyli snad lidé spokojení se světem? Tak si v duchu vytvářeli jiný, lepší, svět, ve kterém i tamta holka odvedle může každým druhým dnem zjistit, že nějaká polobohyně nebo aspoň nechtěná a odložená dcera nějakého krále. Byla to zřejmě jakási forma úlevy od běžné rutiny, trocha naděje, že se svět může změnit k lepšímu. Lidé věřili, že takové věci jsou možné.

Jak se svět a společnost stávali konzervativnějšími, Fanatsy se stáhla do ústraní a tiše čekala, až přijde její čas. Jen občas na zkoušku vystrčila prstíky a lidem, na které sáhla, se pak říkalo bohémové a snílci a společnost je příliš nemilovala. Byli pro ni moc volnomyšlenkářští a jejich zájmy očividně směřovaly tam, kam neměly. V době, kdy ženy nosily šaty od brady až na zem, kdy chodily sešněrované v korzetech a bály se ukázat byť jen milimetr kůže navíc, aby o nich ostatní nezačali mluvit v souvislosti s jistým neslušným slovem na K, v takové době si Fantasy, oděná jen do průsvitného šatu lidové slovesnosti, moc neškrtla.
Jak kontroverzní a šokující byly obrazy nahých žen, létajících bytostí..nebo třeba jen leknínů. To matka Fantazie promlouvala do duší povolnějších a klestila dceři cestičku ke slávě a pochopení...nebo spíš k pochopení a slávě.

A jakmile vět prozřel a pochopil, že zobrazení něčeho, co nevídal každý den  není třeba trestat smrtí, stala se Fantasy nejlépe placenou celebritou na světě a šaty jí šijí existence zvučných jmen, jako Tolkien, Carrol, Lewis, Rowlingová...ale podstat jejího bytí se nejspíš stále nezměnila.

Proč by vznikaly příběhy o chlapci - čaroději, který poráží ty nejhorší z nejhorších, kdyby si spousta malých dětí nepřála být nadaná magickou silou, kdyby neexistovalo zlo, které je třeba vymýtit. Proč by vznikaly příběhy o dalekých neznámých zemích, kdyby lidé neměli všechno prozkoumané a netoužili po neznámém. Proč by vznikaly příběhy na hranici hororů - o upírech, vlkodlacích, zombies a podobných potvorách, kdyby lidé neznali tento strach už z dob Lidu popelnicových polí. Proč by vznikaly fantasy příběhy, kdyby byl náš svět dokonalý?

To je vlastně to, co se tady tou spoustou šíleně květnatých a pro mě dost nepřirozených vět snažím říct - už se nám to bytí tady začíná nějak zajídat, nemyslíte? Hezkých žen ubývá, tak si vymyslíme elfky. Létání letadlem je dost drahé, tak si vymyslíme draky. Soustavně a vědomě si ničíme planetu, tak si vymyslíme Avatar.

Ještě bych měla dokončit tu větu z nadpisu:

...jež bránu by otevřel jen tomu, kdo hoden toho jest.

To znamená - vypadněte z naših imaginárních, z našich tajemných, z našich nepochopitelných, z našich FANTASY světů, rodiče, mladší bratři, členové pedagogického sboru, vy všichni závistivci, kteří se cítíte příliš zodpovědní a dospělí na to, aby se ve vaší mysli mohly odehrávat příběhy matky Fantazie... i když vám leckdy není ani osm. Vytvořte si svůj svět. V době, kdy Fantasy pomlau přebírá vládu nad vesmírem to přece nemůže být TAK těžké....
tsex
yvd
yb

PhotoFiltrefil

17. října 2010 v 19:36 | moi |  Kresba, malba...a tak vůbec
Asi jsem se fakt totálně zcvokla, ale prostě jsem se rozhodla, že ke každé povídce přidám nějakej obrázek, upravenej v PhotoFiltru. Když to vezmu kolem a kolem, ten program skoro nic neumí a navíc mi za pár dní končí demoverze, ale vážení, v kombinaci s Picasou je to zázrak. Začíná mě to fakt bavit, protože teď můžu z každé barbíny, která mi bude kde vadit udělat gotičku nebo ji prostě vyříznout a je to. Je to děsně návykový. Dneska jsem mimořádně unuděná, takže chrlím jednu upravenou malůvku za druhou, většina za moc nestojí z profesionálního hlediska, ale z hlediska Báby to bohatě stačí.

Tak například tohle:
rf
Prostě jsem se nudila, no. Takový trochu black or white. Taky vám ten kulatej flek připomíná velkou bouři na Jupiteru?

Nebo (a tenhle se mi obzvlášť líbí):
rf
Tohle je prakticky to stejný...přinejmenším ta víla je stejná.
yb
Dneska je vůbec nějakej mezinárodní den víl...tahle koláž je starší, hodila by se spíš k článku na téma týdne podzim, ale i tak...
gnhj

Kterak o sobě Zlo složilo píseň

16. října 2010 v 21:40 | moi |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Na existenci s pseudonymem Voltaire jsem narazila teprve nedávno a dost mě zaujal. Má pěknou barvu hlasu a takový svěží styl písniček, žánr těžko říct. Přijde mi to jako takový trochu tvrdší a temnější country, ale...prostě nevim. Na beemp3 tomu říkali gothic, nicméně gothic mi to moc nepřijde. Aťsi to je co chce, je to super.
První a tím pádem nejoblíbenější písnička, kterou jsem od něj slyšela se jmenuje When you're evil a fakt je celá jenom o tom, jak je život fajn, když jste zlí. Nemůžu si pomoct, ale hrozně mi ten song připomíná postavu Morgaratha z Hraničářova učně, jehož první díl jsem uvedla v Knihách. Pořád se nedokážu nějak rozhodnout mezi dvojicí představ o téhle osobě.
Buď Morgaratha vidím jako nepochopeného ublíženého tvora, který udělal chybu z mladické nerozvážnosti a oni mu ani nedali příležitost se omluvit nebo jako skrz naskrz zkaženého, krutého a hlavně pekelně naštvaného darebáka, kterému už leze ta mokrá a studená existence v Temných a Deštných horách krkem i na mozek. A tohle je případ Voltairovy písně.

When the devil is too busy
and death's a bit too much,
they call me by name you see,
for my special touch.

To the gentlemen, I'm Miss Forturne,
for the ladies, I'm Sir Prise,
but call me by any name,
anyway it's all the same.

I'm the fly in your soup,
I'm the pebble in your shoe,
I'm the pea beneath your bed,
I'm a bump on every head,
I'm the peel on which you slip,
I'm a pin in every hip,
I'm the thorn in your side
makes you wriggle and writhe.

And it's so easy, when you are evil!
This is the life you see, the devil tips his hat to me!
I do it all because I'm evil
and I do it all for free, your tears are all the pay I'll ever need!

Je to relativně dlouhé a nechce se mi psát celé, takže tohle je jenom úryvek. Doufám, že tady to video pojede...
Mimochodem, proč pořád píšu názvy v angličtině?


Magic of blood and darkness

16. října 2010 v 16:48 | moi
Aneb výtvor, kterej mi dal pořádně zabrat....ale vcelku se povedlo.
rf
Nevěřili byste, z jaké fotky jsem to udělala:).

Město (domnělého) hříchu

15. října 2010 v 18:53 | moi |  Výlevy mojí existence
Už je to víc jak rok, co jsme vyrazili na zájezd do Skotska. Teď jsem si usmyslela, že udělám článek, v souvislosti s tím hřbitovem, kde jsem se zmiňovala o opatství. Tak jdem na to. A vezmeme to, jak říká náš dějepisář, průžezově.
Původně to měl být jenom výměnný pobyt s jakousi anglickou školou, jenže ta odmítla přijet, kvůli epidemii prasečí chřipky. Tak jsme se obrnili imunitou a na začátku kvarty vyrazili. Bitevní plán zněl - jet celou noc, ráno dorazit do Amsterdamu, tam celej den procourat po památkách a čtvrti červených luceren, pak se v klidu odpravit do přístavu, nasednout na trajekt a šupky hupky do jižní Anglie, přejet do Skotska a tam si užít. Vcelku šlo všechno podle plánu.
Mohli jsme s sebou vzít rodiče, ale máma nechtěla jet, že by prý táta doma s malým nevydržel, takže jel táta. Můj otec a čtyři další matky...ehm, ty už nebyly moje. Očividně se celou cestu všech pět skvěle bavilo, můj táta je velmi společenská osoba, dá-li se to tak říct, ovšem jenom když chce.
Od školy jsme vyjížděli ve tři odpoledne, nákladovej prostor naládovanej (z velké části mejma) kuframa. Jeli jsme...pořád jsme jeli...furt jsme jeli...pak jsme vyjeli z České republiky...a jeli jsme pořád ...pak se zastavilo kdesi u pumpy (to abch se mohla ztratit na záchodech :) )...pak se zase jelo...a pak byla tma a eventuelně se mělo spát. MĚLO se spát, ovšem já teeda nespala ani omylem. Protože se spát nedalo. Jednak proto, že můj otec se rozhodl chrápat a jednak proto, že já neumím spát v sedě. Je to hrozně na houby, když všichni kolem vás si vesele vyspávají a vy ne a ne usnout. Nakonec jsme to já a Toďák vzdaly a pustily si na jejím mobilu Dogma. A protože Alan Rickman jako hlas boží je náramně vtipný, řvaly jsme smíchy na celej autobus. A myslíte, že se někdo vzbudil? Ani náhodou!
Že jsme v Amsterdamu jsme poznali okamžitě. Vysoké, štíhlé domy z tmavých cihel, miliardy...houby miliardy, tak přinejmenším triliony kol a víc cyklistů, než aut. Když už jsme u těch aut - jak já, tak můj táta jsme zaregistrovali, že amsterdamští mají velice svérázné dopravní předpisy. Potřebovala bych víc než jeden den na to, abych jim porozumněla. Cizincům muselo zákonitě připadat, že si každej jezdí, jak se mu zlíbí.
yb
Jak jsem říkala - triliony kol. Padesátimetrové lajny picyglů, přirihlovaných řetězem k zábradlí nejsou vyjímkou. Tohle je klasické nizozemské kolo, dámské očividně. Podle mě je hezčí než běžné silniční, elegantnější.
Přišlo mi neuvěřitelné, že se může tolik kol vyskytovat na jednom místě. A taky nechápu, jak je to může bavit. Jestli je to nějaká vrozená...věc, že prostě celej život jezdí na kole, na kole a na ničem než na kole. Nebo to bude zřejmě tím, že nebyli v Jedovnicích.
tsex
Taky klasika - domy tak vysoké a úzké, že se naklánějí. Úzké uličky, ve kterých se víc jak tři lidi vedle sebe nevejdou, mizerná dlažbá, sem tam schody. Je zajímavé, že ulice se V Amsterdamu pravidelně čistí. Za tu dobu, co jsme obcházeli městem, jsme několikrát narazili na týpka v oranžové kombinéze s jakousi podivnou věcí připomínající sprchu, ze které stříkala voda a smyvala binec. Brno by něco takovýho nutně potřebovalo. Hlavně když je táková nezaměstnanost....
yb
Takovýhle slonů tam byla spousta. Kromě Napoleona taky slon s šachovnicí, se stromem, se slunkem, prostě se vším možným. Rozhodně to bylo půvabnější a umělečtější, než ty katastrofy od mladých a "nadějných" "umělců", co jsou rozházený po Brně. Mám spoustu slonoidních fotek, ale tenhl jedinej byl sám. Nechci zveřejňovat něčí fotky bez dovolení.
gjk
Jeden ze stánků na květinovém trhu. Když říkám květinový trh, tak myslím květinový trh, ne nějakou parafrázi na Zelňák (nevíte, proč dneska pořád rejpu do Brna?). Řady stánků, ve kterých jsou JENOM kytky, semínka, případně něco takovýho jako dřeváčky nebo magnetky s mlýnem (jednu máme doma). Kromě krásných kytek mě zaujal jeden prodavač. Fešák, móc velkej fešák....ale fotit si ho mi bylo blbý ;).
rf
Vůbec si na nic takovýho nevzpomínám...ale dám to se, páč se mi to líbí.
gjk
Amsterdamské kanály, takzvané grachty. Projeli jsme se jednou lodičkou. Je rozhodně zábavnější jezdit do práce lodí, než narvaným busem...
Kupodivu naše třída nezamířila jako na povel do MacDonalda, ale dali jsme si místní specialitu, mám dojem, že to byl nějakej nakládanej slaneček s cibulí v rohlíku. Kdyby po tom jednomu tak nesmrdělo z huby, bylo by to perfektní jídlo. Mnohem lepší, než všechny ty hnusný cheesburgery a chickenburgery a bic macy a podobný sračky, po kterých se akorát přibírá....
Moc se mi z Amsterdamu nechtělo, abych pravdu řekla. Ale vyhlídka na dalších dvanáct dní strávených tolik kilometrů od domova mě nakonec dostala až do přístavu. Co nás čekalo tam, se dozvíte příště...teda pokud se dokopu k psaní.
Na závěr sem dávám pár fotek z muzea voskových figurín. Bohužel, ve strašidelné sekci jsme museli bojovat o vlastní život, takže nikdo nefotil. Mají to tam fakt vy,makaný, koneckonců - madame Tussauds je madame Tussauds, že jo. Na začátku freaky zóny byl rpzervanej špinavej závěs, kterej by nutně potřeboval Pervol nebo Ariel. Přidržoval ho podivně se klátící tvor, u něhož jsme si nebyli jistí (a dodnes nejsme), jstli je živý nebo voskový, ale fakt nechutně chrčel do ucha každýmu, kterej kolem prošel - takže všem. Osypala jsem z něj husinou.
Vevnitř byl zapnutej stroboskop, to znamená - bylo houby vidět. A v těch bílých záblescích se objevovaly okouzlující obrázky typu chlap s rozpáraným břichem, oběšenec (ten vyděsil pár holek tak, že odmítly jít dál) a tak podobně. Nejhorší ale mělo teprve přijít - klece, kobky s mřížama a tak.
To si tak v klídku jdeme a najednou se zpoza mříží vymrští studený ruce. Jak šáhly na holku přede mnou, myslela jsem, že mám infarkt. Okamžitě jsem se přemístila na druhou stranu. Maličká potíž byla v tom, že TAM TY MŘÍŽE BLBÝ BYLY TAKY!!! Skončilo to ječením a zběsilým úprkem...ne snad, že bych se namáhala běhat nebo ječet. Spíš jsem takticky kličkovala.
Když jsme vylezli a ze všech stran se ozývaly hesla typu "ty vole", "tak to byl masakr" nebo "sem myslela, že se poseru strachy", dozvěděli jsme se, že se to celý dalo obejít CHODBOU PRO LIDI SE SLABÝM SRDCEM A DŮCHODCE. Sem myslela, že mě vomejou.
No a tihleti krasavci se na nás usmívali v dalším oddělení. Budu k vám upřímná - u většiny ženských jsem nepoznala, o koho jde, takže sem dvám jenom chlapy...
yb
rf
yb
gjk