Září 2010

Bába zlobit, Bába zničit!!!

28. září 2010 v 19:19 | moi |  Výlevy mojí existence
To si mám ty rifle jako napřed ušít a teprve pak koupit nebo sakra CO?!! U nás je nějaký embargo na normální džíny? Nebo se prostě jenom nebere v potaz existence holek, který ví, že nemají na rifle milionkrát těsnější než legíny postavu? Jako třeba já?!
Víte co? Jednou si koupím kulomet nebo si vezmu otcův nepálskej kukri nůž a půjdu a budu mordovat. Protože abych prolezla celou Vaňkárnu, Olympiu a půlku Futura a nenašla jedny jediný podělaný rifle, který nejsou tak debilně rovný, to už fakt neni možný. Kde kupujou kalhoty ženský velikosti XXL, to by mě fakt zajímalo, protože do současných "modelů" nemají nejmenší nárok se narvat.
Je sice hrozně hezký, že máte napultech džíny ve všech odstínech růžové, ale to je mi, vážení ,vcelku na prd. Protože já si kvůli vám nemám co oblíct.
Takže s tím urychleně něco dělejte, než se dostaví můj HULK EFEKT!!!!

Tak jsem se trochu uklidnila a jdu chrlit další duchaplný články....

Snažím se mermomocí vypsat svoji černou fixku

28. září 2010 v 18:19 | moi |  Kresba, malba...a tak vůbec
UPOZORNĚNÍ - je to naprosto dokonale otřesný, prostě jsem si čmárala a tohle z toho vzniklo. Ani nevím, co konkrétně to má být, nicméně - dávám to sem. Přestože proti některým jsem sotva šedivej průměr...
gjk
Co se mi líbí - všechno kromě hlavy. Škoda, že jsem to nenakreslila jako bezhlavýho jezdce ...mimochodem, co myslíte, že to je? Chlap nebo baba? Já se nějak nemůžu domluvit sama se sebou...
gjk
Co se mi líbí tady - NIC, celý je to hrůza. Dávám to sem, aby tomu hermafroditovi na prvním obrázku nebylo smutno...

Stala jsem se svědkem absolutní dokonalosti

28. září 2010 v 16:13 | moi |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Vím, že nevidět Pána prstenů je v dnešní době faux pas srovnatelné s roztrženou punčochou na plese v Opeře, jenže už samotná délka toho filmu, která se většinou motá tak kolem těch tří hodin, mě tak neskutečně iritovala, že jsem prostě nebyla stavu jednak - se na to podívat a druhak - přesvědčit matku, aby mě nechala do té jedné do rána sedět u bedny. A pak přišel můj počítač Donnie a já se rozhodla vyplnit mezery s tím, že se na každej film podívám tak nadvakrát. Jenže jsem netušila, že uvidím hotovou filmařskou magii.

Tak si tak sedím, říkám si, hm, dobrý, dobrý, tohle se jim povedlo, vypadá to dostatečně hobitsky a mile, a tak podobně, jenže pak se objevili nazghúlové. A donutili mě dívat se na to z druhé strany a především - srovnávat.

Tak jsem srovnávala. Gandalfovu bílou důstojnost se Sarumanovým zlem v černi očí, vážnost Froda s naivitou a dobrosrdečností Sama, výraznou krásu Arwen s něžným půvabem Galadriel, ostrý šarm Elronda s porcelánově křehkým zjevem Legolase a Haldira, drsnou mužnost Boromira s nenápadným a opatrným charismatem Faramirovým, chrabrost Gimliho se lstvivostí a rozpolceností Gluma. Mrazivou nádheru nazghúlů s ohněm Sauronova oka. Černé mraky Mordoru se zeleným Gondorem.

A usoudila jsem, že jsem se ochudila o neskutečné množství dojmů a prožitků. První film, u něhož jsem nevnímala herce, ale jenom postavy, charaktery, jejich slabosti, přání a touhy. První film, u něhož jsem nepřemýšlela, jestli je to udělané počítečem, kolik řvavě zelené museli při natáčení použít, a podobně. Stačil mi prostě výsledek - krása příběhu, přenesená na plátno, podtržená jedním z nejnádhernějších soundtracků, jaký kdy svět viděl. Emocemi nabitou hudbou, hodnou majestátnosti celé trilogie.

Ze srovnávání jsem vyvodila následující - přestože obvykle mívám raději záporáky, tentokrát to bylo naopak a duel Gandalf/Saruman jednoznačně vyhrál Gandalf. Když před Theodenem shodil šedé roucho a ukázal pod ním skryté bílé, nebylo patrně majestátnější bytosti v okolí padesáti kilometrů od místa, kde stál. Z hobitů mám nejradši Smíška a Pipina. Jejich zápal pro věc, o níž věděli houby s octem nakyselo, byl příjemně osvěžující. Jsou důkazem, že i malí mohou dokázat velké věci...i když jen na papíře.

Arwen a Galadriel, patrně dvě nejpůvabnější existence z celého filmu, paradoxně ztvárněné ne přímo překrásnými herečkami, ale tak dobře vybranými, že i ta Blanchettová mi připadala krásná. Zamilovaná Arwen ve mě nevzbudila tolik sympatií jako rozpolcená Galadriel, ale narozdíl od jiných ženských charakterů z jiných příběhů mi nepřekážela (jako například Arya v Eragonovi). U Elronda jsem si nebyla jistá, zda ho mám nebo nemám mít ráda. Prostě typický táta - teda, až na to, že je elf, samozřejmě. Rozčilovalo mě, jak byl pořád přesvědčený, že Arwen čeká jenom smrt, smrt, smrt a pořád jenom smrt. Když nechal znovu zkout Elendilův meč, trochu mi to vykompenzoval. Ale dvakrát nadšeně se u toho taky netvářil. Ještě jsem si na něj nějak nezvykla.

Když Pán prstenů vedl filmparádu, všechny holky byly celé paf z platinového blonďáčka Legolase. Mně pěkně lezl na nervy s tou svou elfštinou, upřímně řečeno. Takže jsem svoje citlivé zraky soustředila na Haldira, který je ve filmu sice tak pět minut i s cestou, ale o to příjemněji se na něj kouká. A samozřejmě zrovna on to nepřežije, že ano. To je klasika.

Boromir a Faramir - oheň a voda. Faramire, jestli tě to uklidní (jakože asi ne), kdyby umřel můj bratr, všichni by taky chtěli, aby to bylo naopak. Měla jsem je víceméně ráda oba a vážně oceňuju, že aspoň jeden to přežil. Takoví lidští, ve srovnání se vší to zavšivenou magií kolem...

Trpaslík Gimli je dokonalost sama. Jeho řeči, poznámky, předhánění se s Legolasem v počtu zmasakrovaných skřetů, milované solené vepřové a sekyra, to všechno dělá z Pána prstenů nejen dramatický příběh o putování malého hobita, ale místy dokonce i komedii. Je takovým kořením v polévce, jestli víte, co tím myslím. Naopak Gluma jsem vyloženě nesnášela a nepřinutila jsem se to ubohé rozvrácené stvoření ani vteřinu litovat.

Originální podoba hlavního nepřítele - tedy Sauronovo "mluvící" oko je však pouze slabým odvarem pro moje emoce ve srovnání s nazghúly. Filmaři vynalezli nejúžasnější bytosti na světě. Něco tak fantasticky mysteriózního, nebezpečného a prostě...nádherného, jako je nazghúl, jsem zatím nikde neviděla. Mozkomorové i smrtijedi proti nim vypadají jako opelichaní papoušci. A hudební podmaz, který doprovází každý jejich vstup, je nejlepší ze série soundtracků pro celou sérii. Neptejte se mě, co na těch existencích vidím, já nevím. Jsou prostě dokonalí, ty vlající pláště, synchronizované pohyby, ostnaté rukavice...Nádhera. (Já vím, že jsem naprosto úchylná, nemusíte mi to říkat!!!)

Přátelská rada - nedívejte se na všechny tři filmy za sebou. Vznikne z toho bezmála devítihodinový bordel. Fakt.

Gotický břišní tanec...hm, tomu se začnu věnovat.

27. září 2010 v 20:01 | moi |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Nevim, jak vy, ale já osobně mám za to, že tohle vyzerá nadmíru dobře a zajímavě. A to nejsem chlap ani lesba, upozorňuju...

Schumacher na střeše

27. září 2010 v 19:56 | moi |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Samozřejmě to nemá se Schumim absolutně nic společnýho, je to jenom mnou zavedený a mnou používaný pracovní název pro momentální náplň našeho dramaťáku. Velká hra, bomba, na kterou jsme jak banda naivních debilek čekaly čtyři roky. Muzikál Šumař na střeše. Když budu nosit dostatečně krátký sukně a výstřihy, možná dokonce dostanu roli (hajzlpapíru...).
Já neříkám, že mě to nebaví...teda, my jsme sotva začli, ale stejně. Je to fajn, protože máme zpátky ikonu gympláckýho divadla a je to ikona nadmíru vtipná, takže se nebojím, že by měla být nouze o prču. Na písničkách sme závislí už teď a je to samý matchmaker, matchmaker, rich man nebo tradition. Dám..nebo respektive - pokusím se dát (poněvadž youtubku mě zjevně nemá rádo) pár videí z filmové adaptace:
Matchmaker
Richman
Dream
Tradition
A momentálně je v tom strašnej bordel, protože se sbormistryně nemůžu domluvit s rejžou, jestli se to bude zpívat v češtině nebo v angličtině, dramoš to chce v angličtině, půlka sboru už se to v angličtině i naučila, ale ne, nejspíš to nakonec bude česky a ten dementní překlad ani nechtějte vidět. No nic.
Jo a nejradši mám asi Matchmakera a Do you love me? . Nedávám to sem proto, že bych si dělal iluze o tom, že to někoho zajímá, to v žádným případě, jenom si myslím, že bych to měla tak nějak zdokumentovat, no...

Urážka fenoménu

27. září 2010 v 19:18 | moi
Vždycky jsem měla dojem, že my Češi jsme dostatečně vlastenečtí a originální, abychom si vystačili sami se sebou. Nikdy předtím jsme snad ani necítili potřebu kopírovat něco od větších a známějších zemí...snad jenom tu megatrapnost jako Vyvolení a BigBrother. A najednou si přijde nějaká divná Talentmania s konkurečním Československo má talent a totálně ztrapní a pohřbí opravdové hledače talentů, jako jsou Britain's got talent nebo America's got talent (mně osobně je sympatičtější ta britská verze). Až na pár vyjímek jsou tam ti lidid ve směs nemožní a osobistost z nich jen srší - pomale každej druhej zpívá. Nemluvě o otřesně okoukaným a místy až trapným Marešovi. Nemám dojem, že zrovna on má tak strašně málo peněz, aby musel moderovat každou bejkárnu, která se kde objeví. Porota mi nesedne, je taková...divná.
Co se výpravy týče, na velkolepost cizích to prostě nemá a prťavé studio nemůže nahradit divadlo. Publiku evidentně stačí ke spokojenosti málo a porotě taky, takže...celkově mi to přijde také laciné. O to lacinější, že na tenhle zázrak běžely reklamy půl roku dopředu a u každýho pitomýho filmu se na mě v rohu šklebila ikonka Talentmania. A co z toho vylezlo? Zatím nic, než ubohých jedenáct procent na Československé filmové databázi...Myslim si, že máme na víc.

Na moje poměry je tohle fakt miničláneček, jenže todleto je taky téma....

Kouzlo Vánoc šlo očividně do kytek

26. září 2010 v 19:56 | moi |  Výlevy mojí existence
Dneska nám došel katalog. A na první straně se na mě vesele zubili dva rudozlatí andílci. Napřed jsem zadoufala, že je to jenom reklama na Nebelvír, jenže ten vánoční stromek v pozadí mě přesvědčil, že nikoliv. Je září a nám došel vánoční katalog.
Kdysi byly Vánoce něčím kouzelným a dlouho očekávaným. Těšili jsme se svorně a všichni a nakupování dárků, zdobení domu a vánoční úklid nás bavily. I já jsem tohle ještě zažila. Tak nějak na konci listopadu se začalo s pečením cukroví a každý den bylo posvícení, díky zbytkům a polámaným kouskům. Tehdy ještě jako úplně mrňavá holčička jsem stávala na stoličce u naší sedmdesátileté kuchyňské linky a hrdě válela těsto, vykrajovala linecké cukroví a tvarovala vanilkové rohlíčky. Pak se snědlo jenom trošičku pro navnadění atmosféry a zbytek byl až do 24. prosince bezpečně zahrabaný ve špajzu v krabicích od Neckermanna.
Den před Štědrým dnem se donesl stromek. Krabice s ozdobami. Krabička od Ramy se stříbrnými a rudými třásněmi. Všechno se to smíchalo takzvaně v jednom hrnci a byl stromeček. A Štědrý den utíkal zákonitě neskutečně pomalu. Tak pomalu, že mě kolikrát málem trefil šlak.
A dnes? Dva měsíce před Vánoci už svítí celá Česká republika, takže až přijde čas ozdob, lezou nám všechna ta světýlka tak na nervy, že bychom nejraději měli zas léto.  Sotva zmizí z pultů školní potřeby, hned je nahradí čokoládoví Mikulášové a andílci a plyšové punčochy a medvídci se santovslou čapkou. Lidi nakupují, jak kdyby se blížil konec světa a ne svátky klidu a pohody, důchodci se vzájemně masakrují v Kauflandu, aby stihli koupit co nejvíc zlevněného cukru a másla a že by někdo pekl, o tom si můžou starosvětští milovníci Vánoc nechat tak leda zdát. Kdepak, všechno se dá koupit, tak se všechno koupí. A na vánoční tabuli přece nesmí chybět lahůdka jako v Tescu koupené čajové cukroví s neodolatelnou chutí a aromatem polohrubé mouky a chemických sraček.
Jdete koupit dárky s pětistovkou v kapse a všichni včetně vás samých na vás koukají jako na mentálně retardovaného mimozemšťana s třema nohama, protože kdejaké batole na zeměkouli už dneska ví, že pětikilo na dárky prostě nestačí. A pokud se dárek pokusíte vyrobit doma, přibude tomu retardovanému mimozemšťanovi ještě jedna noha a tři oči.
Namísto toho, aby se zdobilo dopředu, zdobí se přibližně dvě hodiny, před potenciálním rozdáváním nadílky. Jelikož, poněvadž a protože dřív jaksi není čas. A místo toho, aby se Štědrý den vlekl tempem zfetovaného šneka, letí až moc rychle a nikdo prostě nemůže nic, absolutně totálně nic stihnout. Ať chcete nebo nechcete, musíte některý druhy domácího cukroví nahradit tím kupovaným humusem, slisovaným do rohlíčků a preclíčků a jiných krávovin, protože v dnešní tak báječně uspěchané a debilní době nestíháte péct.
Vánoční ozdoby jsou čím dál kýčoitější. Počítám, že tenhle rok se bude prodávat čokoládová Hannah Montana s růžovou santovskou čapkou posetou flitrama. Nebo sand Justin Bieber? No uvidíme. A ještě navíc chodí katalogy s vánočním zbožím půl roku dopředu, pomale. No dobře, tak tři měsíce. Ale stejně - jak se teď mám na Vánoce těšit? Když vím, že to bude stejnej nlázinec jako minulej rok a že budu nestíhat jako minulej rok, že nebudu mít prachy jako minulej rok, no prostě - že to bude stejně na nic? Snad akorát ten kapr a mamčin dokonalej bramborovej salát za to stojí.
Víte, já mám takovou teorii - kdysi dárky fakt nosil Ježíšek. Jenže potom uviděl, jak lidi ty svátky kur..ehm, kazí a vybodl se na to. A já se mu vůbec nedivim. Nemluvě o tom, že kvůli globálnímu oteplování zas nebude sníh...ne že by mi to nějak extra vadilo. No nic.

Jdu si prohlídnout ten vánoční katalog.

Moje naděje nemá naději, že by někdy měla naději...

26. září 2010 v 13:34 | moi
...a já nemám naději, že bych někdy měla naději, která má naději. A teď v tom mám bordel. Kdybych k sobě měla být naprosto upřímná, řeknu že mám emo-náladu. Jenže já ji nemám. Já mám prostě náladu naštvané Báby. A říkejte si tomu klidně emo-nálada. Zjistila jsem totiž, že fakt nemám naději.
Nemám naději přežít tenhle školní rok. Nezvládám to. Poprvé v životě něco nezvládám. Každej den vstávám o pěti. Nemusela bych to dělat. Mohla bych v klidu ještě hodinu spát. Jenže já to jaksi nedokážu. Prostě se každý ráno vzbudím takhle. Něco mě volá. Nevím co, nevím kam, ale doufám, že někam hodně daleko. Říkáte si, co to tady kecám za koniny. Jenže kdo to nezažil, tomu to jako konina zákonitě připadat musí. Budete si ťukat na čelo a divit se, jaktože tahle holka ještě není ve cvokárně. Možná tam patřím, třeba jsem se fakt zbláznila z toho, co se v mým okolí děje. Často vidím svou rakev. Tak daleko jsem došla.
Nemůžu za to, že nikdo nechápe, že jsem raději pryč než tady. Fakt jsem jediná, kdo utíká? Nikdo jinej na celým podělaným světě nemá svoje brány do jiných neexistujících světů? To všem tak vyhovuje, sedět ve škole, čumět na tabulu, případně z okna, nikdo nikdy nechtěl vědět, co dělá Green Goblin, když zrovna nepřivádí k šílenství Osborna nebo nevraždí Spidermana?  Nebo jestli si Balthazar koupil cheesburger nebo chickenburger, když poprvé po deseti letech jedl? No a co, že to jsou jenom výmysly. My jsme třeba taky jenom výmysl. Nenapadlo to někho už? Že jsme jenom součást nějakého bestselleru, který leží na pultech v nějaké jiné dimenzi?
Nemám naději splnit si svoje opravdové sny. Pokud si nekoupím letadlo, nikdy nebudu moct lítat. A ani když si ho koupím, nedostanu se tam, kam bych se chtěla dostat - na dosah ruky k velké rudé bouři na Jupiteru, za prstence Saturnu, abych zjistila, zda je vážně řidší než voda, k černé díře s nadějí na lepší svět za ní a ještě mnohem, mnohem dál. Tam se nedostane ani raketa.
Nikdy se neprojedu na dinosaurovi. Zní to idiotsky, já vím. Ale po tom toužím už od pěti let. Poankylosaurovi, na kterým budu jezdit do školy a po allosaurovi jménem Alexandr (jak jinak), který pro mě bude odpoledne chodit. Chtěla bych vědět, jestli to na hřbetě tyrranosaura houpe víc než na koni, jestli je kůže diplodoka tak hladká, jak na pohled vypadá, jestli je maisaurus lepší matka, než ta moje. Nikdy nebudu chovat megalodony. Ani mamuty. Ani šavlozubý tygry.
Nemám naději, že někdy budu moct říct někdy von Braunovi, že fakt nechápu, jak to udělal, aby ty rakety lítaly a zeptat se ho, jetsli by mě nechtěl doučovat z technických předmětů. A proč? Jednoduše proto, že je mrtvej..jaksi. Stejně tak nehrozí, že bych upozornila Faramira, že dělá pěknou kravost, když nechce Froda pustit. A proč?  Protože neexistuje...jaksi.
Nemám naději, že se dočkám svýho vysněnýho pokoje dřív než v osmnácti. To už zní celkem normálně, ne?
Nemám naději, že si najdu kluka, pokud rychle nepřestanu s tím svým zdrháním do jinejch světů. Takže nejspíš skončím jako stará panna, protože já s tím přestat nemíním. To taky není žádná hrabárna, ne? Začínám se bát, že tenhle článke píšu jenom proto, abych se ujistila, že jsem ještě aspoň trochu normální.
A hlavně nemám naději, že bych někdy byla ideální dcerou.

To by jeden neřek do holky, co v šestnácti vypadá jako pětadvacetiletá manažerka.
gjk

Nenapadá mě žádnej originální název, takže - Stephenie Meyerová!

26. září 2010 v 10:11 | moi
tsex

Milionkrát prokletá a milionkrát svbatořečená Stephenie Meyerová. Ne že by se jí to snad podobalo...no možná trochu. Nicméně takhle se mi to docela líbí. Tomuhle to mělo být podobné:
rf

Já si fakt nemůžu pomoct...

24. září 2010 v 20:50 | moi |  Prostě...obrázky?
...a nemůžu a nemůžu. Tady jsou ty víly.
gjk
yb
yb
yb
gjk
yb
gjk
rf
sgr
yb
dv
gjk
rf
Egyptská víla...ta na konci. Strašně se mi líbí. Děkuju bože, žes vymyslel tak úžasnou věc jako jsou google obrázky...jeden jedinej obrázek ma celým blogu, kromě mých, není odjinud :D.

Člověk by při pohledu na nás neřekl, že jsme Homo sapiens sapiens...

24. září 2010 v 20:17 | moi |  Výlevy našich existencí
Zpíváme si písničky ze Šumaře na střeše a Jane říká: ,,Teď to nedostanu z hlavy." Já říkám: ,,Tak si sundej hlavu." Ona: ,,A co pak budu mít na krku?" Já: ,,Hovno, stejně jako předtím!"

Jdeme po vyučku na oběd a Toďák říká : ,,Bábo, stůj na mě." (myslela čekej na mě)

Ředitelka : ,,Čím se člověk dřív živil? No přemýšlejte! Dřív byl..." Spolužák: ,,Mrchožrout?"

V biole. Profesor: ,,Jak reagují rostliny na podněty z okkolí?" Někdo, už nevím kdo: ,,Třeba slunečnice...a slunko..." Profesor: ,,Jasně, kytka se sebere a de za slunkem..."

Ach jo. Zas mám nadpis delší než článek....

To je takový to, co buď je a nebo není...

24. září 2010 v 19:55 | moi
Já osobně rozděluju naději do několika skupin - malá, velká a žádná. A události se tak nějak samy sypou tam, kam patří. Takže to vezmeme průřezově....

Malá - lepší než žádná. Ale není to žádné terno, n'est pas? Například mám malou nadějji, že z té dnešní písemky z matiky nedostanu kouli, ale třeba jenom za čtyři. Ale taky mám realtivně malou naději, že dostanu za čtyři a ne kouli. To je jak s latinským slovosledem. Malá naděje je podle mě dost stresující pro slabší nervové soustavy. Je to vlastně takové připravování se na nejhorší. Na druhé straně - díky Odinovi za ni. Mám přece taky malou naději, že si mě někde někdo všimne - přece jen jsem dost výrazná osobnost...a nejen prostorově :D - a já dostanu nějakou šanci. Náhoda je blbec a naděje její matka, no ne? Co když skončím jako Crystal Renn? Ehm, až tak vysoko nemířím, nebojte se. Ale mám malou naději. Stejně jako mám malou naději, že si stihnu zahrát v jednom filmu s Billem Nighym nebo někým na ten způsob. Ale tohle je opravdu prťavá naděje...přesto jsem ráda, že ji mám.
yb
A proč jsem sem dala tenhle obrázek...teda kromě toho, že mě cestou dom chytla úchylka na víly? Jednoduše proto, že ta víla na obrázku působí tak křehce a opatrně. Stejně jako s malou nadějí s ní člověk musí zacházet velmi opatrně, aby ji neztratil docela...

Velká - velká naděje je tak blízko jistotě, že ani nemá cenu ji mít, ne? Je to nádherná věc. Člověk může doufat v to nejlepší. Nemusí nervit. Na druhou stranu mince - já mám dnes velkou, ba přímo obrovskou naději, že z té pitomé písemky nedostanu nic lepšího než za tři. Taky máme, přestože se matička Země poslední dobou nějak vzteká, relativně velkou naději, že nebude konec světa, že se Mayům už prostě nechtělo ten kalendář dělat nebo tak něco. Ona ani ta velká naděje není tak úplně jednoznačná. Velkou naději může mít umírající - buď že zemře nebo že bude žít. Řekla bych, že má nejradši takovou tu střední naději, jestli vůbec něco takového existuje. Ta nestresuje.
cxfv
Královna víl - stejně velká a mocná jako velká naděje. A má hezkej vohoz.

Žádná - neboli jedno velké rudě blikající ERROR na monitoru počítače, rovná zelená křivka, bílá dětská rakvička. Prostě konec. Mnohdy, ale ne vždy. I úplná beznaděj má lepší stránku - tedy pokud považujete za lepší stránku stránku, která nekončí koncem. Například já nemám nejmenší naději dostat se na policejní školu, protože není větší lemry na tělocvik v celé republice. Ale stejně tak nemám naději, že bych se dostala na vysněnou taneční konzervatoř. Moje kariéra sólové tančnice nestihla ani začít, ale o tom jsem se už zmiňovala jinde. Stejně tak nemám naději, že někdy navštívím některý ze svých imaginárních světů. Takové věci se prostě nedějí. Nechci si hrát na rozdávačnou dojímavou husu, já taková prostě nejsem a sociální situace v Africe je mi občas fakt ukradená. Jenže je to nefér a proto se mi to ani trochu nelíbí. Ty děti nemají někdy ani tu malou naději, že budou žít normální, po všech stránkách zajištěný život. Ty šťastnější tu naději mají. Žádná naděje vlastně nemá žádnou zcela kladnou stranu (tedy pokud si neřeknete, že Hitler neměl žádnou naději na vítězství - to je docela kladné...). Ona prostě není.
yb

Nepovažuju za nutný vysvětlovat, proč jsem sem dala zrovna tenhle obrázek - je snad dost jasný, že ta víla je smutná, ne?

Tak trochu post scriptum: Kromě toho, že, jak už jsem řekla, mě chytla úchylka na víly, dala jsem sem obrázky víl proto, že naděje mi připadá taková přelétavá, u každýho zůstane chvilku a letí dál. Navíc je křehká, stejně jako víla, ať je sebevětší. Prostě mi připadalo, že víla naději charakterizuje ze všeho nejlíp.
Nakonec sem dám můj nový oblíbený citát z latiny (když už jsem mluvila o tom slovosledu...pravděpodobně je to blbě napsaný a taky tam nejsou délky, páč v latině se pisají jinak, ale co...):

IBIS REDIBIS NON MORRIERIS IN BELLO.



Kukuřičné děti

24. září 2010 v 18:37 | moi |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
yb
Hrají: Burton - Peter Horton
          Vicky - Linda Hamilton
          Isaac - John Franklin
          Malachai - Courtney Gains

Městečko Gatlin o sobě tvrdí, že je nejmalebnější v Nebrasce, ale to jsou kecy. Protože městečko, v němž žije akorát dětská náboženská sekta, uctívající kukuřici, nemůže být nejmalebnější. A právě do Gatlinu přijede mladý milenecký pár - Burt a Vicky. Na silnici srazili už mrtvého kluka s podřízlým krkem a Vicky je z toho mírně řečeno na nervy. Brzy se však ukáže, že mrtvola v kufru je jenom čajíček proti pekelně namíchnutým kukuřičným dětem. Ty totiž nemají rády, když jim někdo chodí po jejich "posvátném území". Takže šéf Isaac na ně pošle vrbu mlátičku Malachaie. Ten když zjistí, že to s Burtem nebude takový čajíček, jak všichni předpokládali, vezme to přes Vicky...
tsex
Nejotravnější bytost v celým filmu - neskutečně namyšlenej a neskutečně blbě nadablej Isaacs. Nemám ho ráda.
cvfýk
Veverka Malachai. Na konci měl opravdu roztomilej výraz...jo a ještě než se zeptáte - ne není naklonovanej z Rona Weasleyho...
tsex
Romantika pod dohledem Toho, jenž kráčí mezi řádky...Burton a Vicky.
yb
Modrý muž!!!!

Moje nová úchylka - voodoo panenky

19. září 2010 v 10:44 | moi |  Kresba, malba...a tak vůbec
yb
Barbie voodoo - jediný, co se mi na tomhle líbí, jsou ty panenky...
rf
Black or white voodoo- tohle je celkem dobrý...teda až na tu hrúzu v rohu - to měly být puzzle, místo toho je to nějaká kravina.
yb
Goth voodoo - divný. Líbí se mi akorát panenky...jenže ty jsou všude stejný!
yb
Emo voodoo - emáče teda nemusím, ale todle se mi celkem líbí...celý...trochu...trošiškuuu...
rf
School voodoo - nejhezčejší paneky ze všech, jinak to stojí za prd, jako obvykle.

Jak už to mám říct?! Francouzsky?

18. září 2010 v 12:10 | moi
Já nevím, jestli jste si toho všimli, ale reklamy na blogu překážej. A mě štve, když čtu u článku komentáře, který s ním vůbec nesouvisí, dokonce ani nemají snahu souviset. Takže pokud máte nějakou životně důležitou soutěž a potřebujete, abych pro vás hlasovala, tak to napište pod TENHLE článek, jo, buďte tak hodný! A neslibuju, že někomu pomůžu, i když sem tu reklamu napíše. Protože jsem fakt hodně naštvaná. Nebaví mě pořád číst takový ty kecy typu "hlásni pro mě, jsem tam jako nějaká čubka z Twillight" případně "máš klááásnýý blogísek, jukni na můj" ! Nas*at, vážení!!!
rf

Ramses

18. září 2010 v 12:02 | moi |  Anorganické výlevy
Panovníků s tímhle jménem bylo několik, že jo, nicméně jenom jednomu se dostalo té cti být zvěčněn na puzzlích. Na mých puzzlích. Je to příšerně složitá věc, hodlám se do ní v nejbližší době pustit. Až bude hotovo, Ramses bude hezky viset u mě na zdi v pokoji. Zatím je ale v krabici. A já si s ním povídám. S nesloženýma puzzlama. Jestli byl takovej i ve skutečnosti, tak potěš Ra. Ukecanější puzzle jsem v životě neviděla. A tak sarkastický, ironický, uštěpačný a drzý taky ne.
Ramses má prostě problémy s uznáváním autority - koneckonců, ON byl vždycky ta autorita, faraon. A teˇsi přijde nějaká Bába a chce si ho pověsit na zeď. Docela ho chápu, mě by to taky naštvalo, zvlášť kdybych už skoro rok ležela v krabici a čekala, až si na mě někdo udělá čas. Jestli za mě budeš psát písemky z matiky a chemie, beze všeho tě budu po večerech skládat, Ramíku.
Co oceňuju je, že máme stejnej vkus ohledně hudby a barev. Černá, červená a heavymetal forever! To by jeden od bůhvíkolik tsíc let starýho týpka ani nečekal, co?
Se zbytkem mých "kámošů"  se Ramses víceméně snáší. Víceméně snáší znamená, že je bere na vědomí, ale s jakousi povýšenou shovívavostí, jestli chápete, jak to myslím. No prostě faraon.
yb
Tady je mumie (neuvěřitelně krásně zachovalá mumie) Ramsese II.:
gjk
aysdc
Já takhle vypadat po tuším 3000 letech v hrobě, tak se nosím jak královna ze Sáby. (druhá půlka věty je mimochodem citace z knihy mamčiny kámošky)

Jsem radši někde jinde...

17. září 2010 v 20:39 | moi
Když si tak po sobě čtu ten poslední nepovedený článek na téma týdne, přijde mi, jako by ho psal někdo jiný. Možná to bude tím, že v té době na mě moje matka ještě nebyla tak hnusná. Teď na mě hnusná je, už dva dny a bez zjevné příčiny a já si čím dál víc uvědomuju, že kdyby nebyly sny a snění, nejspíš se zblázním. Ne nejspíš, určitě.
Myslím, že pro mě je důležitější spíš ta druhá položka, snění. Sny jsou fajn, zábavné, ivné, strašidelné, prostě naprosto jakékoliv si vzpomenete. Ale snění může být takové, jaké chcete, aby bylo. Není to snění jenom v noci. Takové snění někdy nemá ani smysl, přestože, jak jsem řekla, sny jsou fajn. Snění za bílého dne je mnohem lepší. Někdo tomu říká představivost. Já ne. Protože když si něco představujiu většinou to přežiju bez úhony. Ale když sním, třeba za chůze, stane se mi, že vrazím do stolu, protože jsem mozkem někde úplně jinde, kde mi v cestě prostě žádný stůl nestojí.
Takže když na mě matka začne řvát a nadávat mi do všeho, co jí zrovna přijde na jazyk (k tomu se dostanu v jiným článku), prostě vypnu. Switch off. Nejsem tu. Jsem jinde, pryč a můžeš si být mami jistá, že se mi tam líbí mnohem víc, než tady.
Černé chvilky, kterých v té době ale nebylo moc, jsem jako malá trávila na hřbetě černočerné klisničky po boku Vinnetoua a OldShatterhanda. Uměla jsem střílet z henryovky a házet tomahawkem skoro líp, než náčelník Inču-čuna.- A bylo mi sladkých sedmnáct. Ach, kde jsou ty časy. Ale byly to krásné časy.
Když jsem vyrostla z mayovek (teoreticky řečeno - z toho braku nevyrostu nikdy:)), měla jsem klidnější období, kd jsem tak nějak pendlovala mezi chvilkovými zájmy o vedlejší charaktery z některých zajímavějších knížek a filmů a pak přišly Čarodějky W.I.T.C.H. a s nimi samozřejmě můj nejoblíbenější kreslený darebák -  Fobos. Takže když mi okolí lezlo na nervy, můj mozek se stěhoval do Meridianu. Vedle namistrovaného princátka (zdůrazňuju, že BLONĎÁKA - a já jsem na blonďáky skoro alergická) mi bylo hádejte jak? Stokrát líp, než kdekoliv jinde.
Jenže jakmile jsem překročila hranici čtrnácti let, už W.I.T.C.H. nebyly to správné "ono". Musela jsem si najít jiné útočiště před realitou a našla jsem jich hned několik. Střídám je podle momentálního rozpoložení. Když jsem ve výbušné náladě, ztrácím se do Upíří hory - výplodu fantazie Darrena Shana. Je tam spousta "lidí", kterým můžu vynadat, protože důvodem k vynadání je už jen samotná jejich existence, například Kurda Smalth. Většinou se držím blízko Miky Ver Letha, protože  u něj nehrozí nebezpečí arachnofobického záchvatu (kdo to nechápe, ať si pořádně přečte ságu...o tom, že Mika nesnáší pavouky je tam myslím jeden řádek, už nevím v které knížce, ale je tam!).
Když jsem v blbé náladě a potřebuju být nutně sama, chodím do Temných a Deštných hor od Johna Flanagana. (Vzkaz pro Jane: Ještě než se v tom začneš hrabat, já nesním o MORGARATHOVI, jasné?!!! Až tak úchylná nejsem...zatím.) Je tam málo lidí, klid, žádné slunce, pohodička...akorát tam občas prší, no. Nic víc. A kydž už mám přes dvě hodiny v uších MP4, nikdo mě nevuzeruje, že už bych si to mohla konečně vyndat. Stačí si dávat bacha na vlky. A na Skandijce. A na Morgaratha. A na Foldara. A vůbec si prostě dávat bacha.
Když se ocitnu ve stádiu "hodně sjetá", což jsem prakticky pořád, potřebuju vedle sebe někoho temperamentního a stejně nespokojenýho se svým životem, jako jsou Aleera, Marishka a Verona - Draculovy nevěsty z Van Helsinga. A co se jejich manžela týče, je to náhodou velice zábavný společník...tedy, na to, že je už 400 let mrtvý, je to zábavný společník.
No, takže to vidíte. To já si takhle za jeden den obletím pár imaginárních zemiček, mrknu se do Transylvánie, občas taky do Krakowa nebo na Viktorovu pevnost kdesi v Rumunsku nebo kde a jsem spokojená. Není tam žádná matka, co mi dělá ze života koncentrák, není tam zeměpis, chemie, fyzika a matika, nejsou tam přepadovky z dějáku, není tam běh na 1500 metrů. Namísto toho tam jsou lidé...nebo přinejmenším existence, ke kterým mám z nějakého důvodu jakési pouto - stejně se chovají, stejně vypadají nebo jsou mi nějakým jiným způsobem podobné. Mám je ráda jako vlastní rodinu...vlastně mnohem víc. Proto jsem závisla na snění. Sním doma, v autobuse, ve škole, pořád mám před očima něco jiného, než co tam doopravdy je. Uprostřed hodiny se začnu smát a nikdo netuší, co je na těch rovnicích o dvou neznámých tak vtipného. Nebo se mi chce zničehonic brečet. Je těžké vysvětlovat okolí proč. Prostě proto.
Tohle není jenom přdstavivost, veřte mi. Stejně tak jako ty příběhy, tvořené z hudby, nejsou jenom předstvivost. Tohle je něco víc. Důvod, proč mám hrůzu z mých osmnáctin. Brána do světů, které by mně i ostatním mně podobným zůstaly zapovězeny...
gjk

Jeff Goldblum

16. září 2010 v 16:40 | moi |  Oblíbení lidi aka The Hug List
yb

Nejcharismatičtější Moucha, jaká kdy na Zemi lítala...

Narodil se do rodiny rozhlasové moderátorky a doktora 22. 10. 1952 v Pensylvánii. Od mládí tíhl k divadlu a s broadwayskou scénou byl docela kámoš. Poprvé výrazně ( HODNĚ výrazně) zaujal  jako Seth Brundle v Mouše od Davida Cronenberga. Hlavní ženskou roli tam mimochodem hrála Geena Davis, s níž byl nějakou dobu ženatý.
Po hmyzu přišel chaos - respektive odborník na teorii chaosu, Ian Malcolm, poněkud komediální charakter z Jurského parku. Jeff si zahrál i v méně úspěšném pokračování - ve Ztraceném světě. Aby se neřklo, že hraje jenom v samých morbidnostech, střihl si roli vědecky (už zase!) založeného táty v blázinci jménem Jako kočky a psi.
Nejde sice z megarole do gigarole, ale přestože se pohybuje ve vedlejších postavách, je ceněným hercem. Mezi jeho poslední díla patří například velice...zajímavá? věc Okamžik vzkříšení, kde hrál židovského iluzionistu Adama Steina. Jeho hereckým kolegou Byl Willy Dafoe jako "herr commandant Klein". Jde o dost těžký film, mimochodem.
Jen tak pro zajímavost, Jeff měří 194 cm a má rád jazz - i dnes v osmapadesáti letech působí v kapele.
Hu, to sem se nějak rozepsala....

Tohle je VZOR?

15. září 2010 v 19:12 | moi |  Výlevy mojí existence
Před několika minutami jsem na Streamu shlédla video s Agátou Hanychovou, kterak se hrdinně opaluje v patnácti stupních na Staromáku. Než jsem to viděla, byla jsem přesvědčená, že náš národ není až tak intelektuálně zaostalý, jak spousta lidí tvrdí. Můj názor se změnil během dvou desetin vteřiny.
Tak ona chuděra nemá na chleba, že si musí vydělávat takovou koninou, jako je Dostaň Agátu? Víš, čím tě dostanu já, holka? Budu po tobě chtít, aby ses aspoň deset minut chovala jako HOMO SAPIENS SAPIENS! Tohle je vrchol, co ty předvádíš!
Ačkoliv je to zarážející a dost ...vtipně, abych tak řekla, tahle bez pardónu káča je vzorem mnohých "inteligentních" náctiletých holek. (ne, fakt se nenavážím do vás, vy dvě růžové blogerky, co jste měly rozhovor na srdci blogu) A co jim tedy ukazuje? Její vyjadřování do kamery je otřesnější než mluva mýho bratra! Nebo jenom cítí potřebu se předvést? To bude asi ono, že? Ale nějak si nevzpomínám, která te teorie to zahrnuje - jestli Freudova, Jungova nebo Pavlovova. Ale myslím, že ani jedna. Tohle zahrnuje teorie Agáty Hanychové, Lady Gaga a jim podobných.
Občas si říkám, že jsem se asi narodila na špatné planetě. Nebo já nevím, čím to je. Jak je možný, že já mám za vzor lidi jako Natalie Portman a moje vrstevnice mají za vzor vizuálně absolutně nepřitažlivou existenci, která se svlíkne na Staroměstským náměstí do plavek a přitom nezapomene desetkrát zopakovat, že má fakt normální práci a lehce vydělaný peníze a že si musí vzít pushupku, páč má malý kozy?! A na tohle se má jako inteligentní člověk dívat?
yb
x
gjk
Jen tak pro srovnání...

Perlíme už na začátku...

15. září 2010 v 18:02 | moi |  Výlevy našich existencí
Ředitelka: ,,A pamatujte si, že nejsou jen vyjmenovaná slova, ale i slova jim příbuzná. Ale opovažte se mi tvrdit, slimák se píše s tvrdým y, protože je příbuzný s hlemýžděm."

Zeměpisář: ,,...tak se z toho ta civilizace prostě pose...souvá."

Já v latině (reakce na legendu o Minotaurovi - vznikl spojením ženy a býka, že jo): ,, Proč šoustala s býkem? To je ale kráva!"

Flaška (učíme se latinské koncovky -atur, -amur): ,, Napřed je tur a pak je můra, tak tu nedělej z můry krávu!"

Já na školním obědě (dostali jsme švestkový knedlíky s peckama): ,,Se divím, že nám to nedali i s tím stromem!"

Já a Flaška (když nám češtinář oznámil, že ve školní hře budeme mít zase samý štěky): ,,Počkáme, až odejde těch deset metrů a pak začneme nadávat...tři, dva, jedna...DOPR*ELE, K**VA, DO HAJ*LU..."

nO. tAK TO VIDÍTE, VÁŽENÍ A MILÍ...ZDŮRAZŇUJU, ŽE TOHLE JE JENOM ZLOMEK TOHO, CO SE NÁM VE ŠKOLE SYPE Z HUBY, ALE MUSÍM SI NĚCO NECHAT NA PŘÍŠTĚ NE?
yb