Srpen 2010

Bouře s velkým B

31. srpna 2010 v 16:39 | moi |  Výlevy grafomana
Vzhledem k tomu, že k bouřce jako takové nemám moc co říct, dávám sem jednorázovku.

Christopher Walken

29. srpna 2010 v 18:17 | moi |  Oblíbení lidi aka The Hug List
gnhj
Nechápu, jak mohl chybět U MĚ  na blogu...

Narodil se 31. 3. 1943 v Queensu. Když mu bylo deset, začal se věnovat hraní, na Broadwayi poprvé vystoupil v šestnácti letech. Výrazná filmová role přišla  v roce 1977 ve filmu Annie Hallová. Woody Allen ho tehdy obsadil do role postiženého bratra hlavní hrdinky a Christopher zaujal. Hned za druhou velkou roli - Lovec jelenů - dostal Oscara a bylo vymalováno. Nebo to tak alespoň vypadalo.
V roce 1981 se za velice podivných okolností utopila jeho přítelkyně při výletu na moře a Christopher měl na krku podezření z vraždy. Šlo totiž o milostný trojůhelník Walken - Woodová - Wagner a dodnes není vyřešen. Naštěstí hned krátce nato přišla nabídka role v adaptaci Kingova románu Mrtvá zóna a v roce 1985 si Christopher zahrál nejvtšího darebáka  v bondovceVyhlídka na vraždu.
Jeho hvězda od té doby stoupala. Za zmínku stojí ještě role z filmu Ospalá díra, kde si vystřihl bezhlavého jezdce. Nic moc velkého, ale přesto povedené. Přestože jeho tvář vzbuzuje výhradně respekt, často ho vidíme v komediích, kde máme naopak pocit, že v civilu musí být mimořádně zábavný....Christopher prostě klame tělem.
fchnm
yb

















er














gjk

Maska Junior

29. srpna 2010 v 17:53 | moi |  Filmy a seriály - druhá z podstat mé existence
Hrají: Tim Avery - Jamie Kennedy
           Loki - Alan Cumming
           Tonya Avery - Traylor Howard

                       a tuny dalších...

Loki byl stvořen proto, aby dělal binec. Nebo aby aspoň dělal něco, co ten binec bude dělat za něj. A tak stvořil masku. Kdo si ji nasadí, prý získá schopnosti samotného ujetého boha. Ale jednou se stalo, že Lokimu maska "omylem" spadla na zem a bylo to v pytli - tedy přesně tam, kde Loki chtěl, aby to bylo.
Masku našel pes a donesl ji do domu neúspěšného komiksového malíře Tima. Ten si ji neprozřetelně nasadil, když šel na večírek a stal se z něho nekontrolovatelný uragán energie a zábavy. A bylo by to i docela v pořádku, kdyby si v masce nezařádil se svou manželkou a nevzniklo z toho superdítě. A ani to by možná nebyl problém, kdyby se to nedoneslo až k Odinovi. Ten už má totiž tak akorát všech těch excesů, které maska způsobila a vypakuje Lokiho na Zem, aby ji fofrem našel, jinak bude zle. Loki tedy jde po stopách dítěte masky, ze kterého Tim zatím doma v klidu šílí. Tonya totiž odjela a starost o malého Alveyho připadla komplet otci.
v
yb

xb
yb
thb

Moje generace?

29. srpna 2010 v 16:54 | moi |  Výlevy mojí existence
Poněvadž opravdu nemám o čem psát, rozhodla jsem se vykřičet do světa další svůj názor - tentokrát na moje vrstevníky. Upozorňuju všechny růžové třpytivé a trendy blogerky - NEBUDE SE VÁM TO LÍBIT...
Posledně jsem takhle jela autobusem nebo něčím na ten způsob. Už nevím kam a ani kdy, ale na tom zas tak moc nesejde. Na jedné zastávce nastoupila čtveřice holek asi v mým věku, vypadaly, že razí na nějakou dámskou jízdu. Usadily se na čtyřce kus ode mě, takže jsme na sebe měly perfektní výhled. Já se podívala jednou - jednak proto, že nejsem lesba a jednak proto, že nebylo moc na co koukat, bez urážky. Ačkoliv ty holky byly každá jiná, vypadaly všechny stejně. Ty nejužší rifle, dlouhý trička, arafat kolem krku, conversky nebo balerínky a sluneční brejle přes půl xichtu. Navrch obrovská kabela, do které by se vešel  snad i můj bratr. Vyžehlený obarvený vlasy. Obočí skoro nakreslený a rty dvakrát větší pod nánosem lesku. RŮŽOVÝHO  lesku. Pravděpodobně i voněl.
A proti nim já, ve svých milovaných omlácených, špinavých, ale naprosto božských kanadách, mých oblíbených šatech z druhé ruky, kožené bundě a ustřižených prstových rukavicích (víte jak to myslím? no to je fuk...). Vlasy jsem měla úplně všude, bez make-upu a obočí jako Leonid Iljič Brežněv. Měli jste vidět ty pohrdavý pohledy, jaký po mně ty holky vrhaly. ,,Co to má proboha bejt? To si snad dělá srandu, takhle bych nevylezla ani vysypat koš.." slyším najednou. Nejsem vadná, abych nepoznala, že to patří mně. No jasně, prostě jsem nebyla dost trendy...Nereagovala jsem, na podobný kecy jsem zvyklá. Ale myslela jsem si své. Když jsem vystupovala, dala jsem si pořádnou práci s tím, abych každou z těch trendy slepic sjela pohledem.
Malá ukázka, no. Já vážně nevím jestli jsem divná nebo jsem se měla narodit v jiným století, ale já nechci vypadat stejně jako celej národ. Zkuste se rozhlídnout, když jdete po ulici - samý džíny, všude samý džíny. S prominutím, kdyby postavily všechny náctiletý slečinky do jedné řady a řekli někomu, že má zastřelit tu se zadkem připosražených v úzkých bokových riflích, ten někdo by sotva uhodl, kterou konkrétně mají na mysli. Navíc mám takovej pocit, že mým drahým vrstevnicím tak nějak schází soudnost. Nejmíň pětačtyřicet procent z nich si takový rifle kvůli figuře nemůže dovolit a přesto se do nich narve a jde. Jako - ony se nevidí? Nebo nemaj doma zrcadlo, nebo jsou prostě..jenom blbý, natolik blbý, že chtějí bejt za každou cenu cool a trendy a přitom jim uniká, že vypadají jako debilky?
Dlouhý trika - osobně je mám ráda, zakrývají kila. Jenže když vidte hubenou kozu, na které to tričko visí jak na ramínku, kde nic tu nic, a ona se nese jak pávice z Buchlovické zahrady, pak si říkáte, jestli se zbláznil svět nebo vy. A na druhou stranu kolem vás o pět minut později projde osmdesátikilová, metr padesát měřící matróna, které to triko pro změnu obtahuje každej podělanej špek a vaše obočí letí až úplně nahoru, protože se na to nedá nic říct. Když jsem hubená, nevezmu si dlouhý triko, abych nevypadala jak v pyžamu a když jsem vyžraná, nevezmu si dlouhý triko, aby celej svět neviděl, kolikapatrovou mám na břiše pneumatiku, krucinál!
Arafat - nechápu, co po něm všichni tak šílí, je to jenom ŠÁTEK, šmarjá. Navíc ho má omotanej kolem krku celej svět. Přijdete do značkovýho obchodu, koupíte si ho za pětikilo a pak jdete a potkáte ho u ťamanů v Myšině (kdo nezná - podchod v Brně, má tvar Jerryho díry ve zdi. Prý.) za šedesát korun. To naštve. A to je taky důvod, proč ho má každej. Ale když už jsem u toho - ty čínský napodobeniny jsou prostě otřesný, zvlášť kombinace žlutá-růžová. Můj spolužák má doma těhle kultovních šátků několik. Fajn. Ale nechápu to. Kdybych trochu rozcupovala utěrku a dala si ji na krk, nikdo nepozná rozdíl. Začínám vážně uvažovat o tom, že každýho raťafáka s arafaťákem tím blbým šátkem uškrtím.
Boty - proti converskám jsem nikdy nic neměla, proti balerínkám taky ne, snad jenom to, že z pěti kiláků  v balerínách mě bolí nohy víc, než z osmi na šteklích. Co opravdu nesnáším je, když si holka vezme podpatky  a neumí na nich chodit. To pak vypadá, že se jí chce soustavně na záchod a její kroky mají délku tak dvaceti centimetrů. A mě bolí hlava z vymejšlení desítek různých způsobů vraždy dotyčné trendy slepice. Když už nutně musíte mít boty na podpatku, zařiďte se jako Jessica Sarah Parker a trénujte, jo? Vím, že je to na dvě věci,z nichž jedna pěkně smrdí, ale každej nemá talent od přírody...Takže na to nelezte, pokud nechcete, aby vás nějakej podpatkovej fantom bodl tím šteklem víte kam!
Vlasy - vysvětlí mi někdo, proč si začaly všechny příslunice něžného pohlaví žehlit vlasy jak o život? To chcete mít místo vlasů suchý, spálený, drolící se nitečky? Pak vám nepomůže ani Head+shoudelrs, ani Shauma, ani Syoss. Jakoby nestačilo, že se barvíte. Co máte proti přírodním loknám? Co já bych za ně dala, doháje! Zkuste mít vlasy jak hřebíky a ještě si těch svých budete vážit a nosit jim lidský oběti. Začnám mít vůči vyžehleným vlasům úplnou averzi, protože prakticky přes noc s tím začaly všechny holky z trendy sekty z naší třídy. Asi je napadl nějakej vetřelec nebo co...usadil se jim v mozku a přes noc ho zežral, takže teď myslí za ně a to stojí víte za co...no nic.
Takže to shrnu - jsem alergická na módní trendy. Nemám ráda emáče a zarytý punkery taky moc nemusím, ale něco jim fakt neupřu - mají svůj styl, nejsou stejný jak všichni kolem. Poznáte je, když kolem nich projdete. Já se zkusila řídit módou a nikdo o mě ani nezavadil. Tak jsem se naštvala.
Šla jsem a sebrala bratrův dětskej pudr, nejčernější oční linky a nejčevenější rtěnku, vstala o hodinu dřív a dala se do díla. Když jsem se sebou byla hotová, vypadala jsem jak šílenej klaun. Což byl účel.
Bylo to ještě za tmy, v zimě, že jo. Vzala jsem si kanady, koženej kabát (pánskej, mimochodem), kozačky na tom nejvyššm podpatku a vyrazila. Do školy. Klapala jsem si tak vesele po silnici, najednou proti mě jelo auto. Šla jsem po kraji silnice, nejsem sebevrah, ale ten řidič i tak strhnul volant doprava a objel mě takovým obloukem, že skoro dřel o zeď na druhé straně ulice. Asi jsem ve světlech auta vypadala přesně tak, jak jsem chtěla vypadat - jako magor.
Řeči o černobílé holce se během vyučování roznesly po celé škole, většina lidí si ťukala na čelo, ten zbytek mi říkal, že vypadám hustě. Večer přede mnou utekly z hřiště dvě puberťačky. Tohle se stane člověku, když se odliší - vzbudí pozornost a začne vyčnívat. A mě baví vyčnívat.


Mimochodem, s tím klauním make-upem jsem musela přestat - došel pudr.

Městečko Thead - kapitola 4.

18. srpna 2010 v 19:20 | moi |  Výlevy grafomana
Domů jsem dorazila rozpolcená jako YingYang. Na jednu stranu šťastná, že jsem si hned první den našla dvě kamarádky, na druhou stranu naštvaná a možná i trochu smutná, že si ze mě dělají všichni legraci. Ještě ke všemu dost ubohou. Dokonce i Moer a Apple. Tak já jsem mrtvá, no to se podívejme...
Máma seděla v kuchyni a probírala se inzeráty v novinách. Podle výrazu v její obličeji jsem usoudila, že zatím nenala ani ťuk a mimoděk se mi vybavila replika Jeffa Goldbluma z prvního Jurského parku: ,,Hrozně mě štve, že mám vždycky pravdu." Byla jsem natolik taktní, že nahlas jsem to neřekla. Místo toho jsem vesele zacvrlikala:
,,Ahoj mami! Ve škole to bylo super, doufám, že ses měla taky fajn, protože by mě hrozně naštvalo, kdyby ne, chápeš, nebylo by to fér, abych já, která jsem sem jet nechtěla, prožila super den a ty nic...."
Bože můj, vyleze ze mě dneska ještě něco jiného, než absolutní blábol? Hodila jsem batoh na zem a sedla si naproti mámě ke stolu. Ruka se mi automaticky natáhla po sýrových krekrech v misce přede mnou. Máma se na mě zpoza novin usmála:
,Jsem ráda, že to proběhlo hladce. Mám dobré zprávy."
Položila přede mě noviny a zabodla ukazovák do jednoho inzerátu:,
,Budu pracovat jako družinářka! Už jsem tam volala, prý mě okamžitě berou, nikdo to místo nebere, to víš, hlídat bandu malých harantů se nikomu nechce. Budu mít dost slušný plat na to, aby ze splátek a výdajů na živobytí ještě zbylo. Můžeme si ušetřit, třeba na... na dovolenou! Vždycky jsme přece chtěly do Itálie! Tak co na to říkáš?" J
ejí oči, mnohem výraznější a hezčí než moje vlastní, zářily nadšením. Nechápu, jak jsem ho mohla nevidět.
,,Jo, to je.. to je skvělý. Jsem ráda, žes měla kliku, mami. Už jsem zase chtěla být pesimistická, protože když jsem přišla, zdála ses mi taková zaražená.."
Máma zhasla a nervózně si prohrábla vlasy:
,,To kvůli noci. Měla jsem hrozně divný a dost depresivní sen. Zdálo se mi, že vidím, jak moje tělo balísaniťák do černého igelitu...ale tam se přece dávají mrtvoly! Třeba po havárce nebo tak..."
Tak moment.
Dostavil se pocit, že tady nehraje už trochu moc věcí. Mámě to tak nepřišlo, prostě mi to řekla, pokrčila rameny a šla si uvařit další kávu. Já jsem zůstala sedět u stolu a zírat na noviny. Najednou jsem si uvědomila, že název mstečka mi vůbec nic neříká. Nevím, kam jsme se to měly stěhovat, ale Thead to určitě nebylo. Srdce by mi v tuhle chvíli mělo zrychlit, ale nezrychlilo. Vlastně jsem ho vůbec necítila. Ruku na hrudník jsem si netiskla, dostala jsem strach, že neucítím žádný tep. V hlavě mi vyskákaly do řady všechny ty divné řeči, co jsem dneska slyšela - klinická smrt, trauma, mrtvá, černý igelit...Vyskočila jsem od stolu a letěla do kuchyně. Ovšem bez úmyslu mámě cokoliv říct..tedy dokud si to neověřím.
,,Mami, jdu se projet na kole, prohlídnu si město. Jo a vrátím se na večeři!" křikla jsem mezi dveřmi. ,,Dobře!" zahalekala z kuchyně máma, ale i kdyby špatně, mně to bylo fuk.
Schody do sklepa, kam máma uložila naše kola, jsem brala po třech, na posledním jsem si málem zvrtla kotník.
Během čtvrt hodiny jsem míjela hoosnou bránu městečka Thead a ze všech sil šlapala po silnici pryč. Místo, kde jsme vyhýbaly džípu, nemohlo být dál než pět kilometrů a pro horlivou cyklistku jako já by to neměl být problém. Ta prázdná pláň kolem mě a horko a mušky mě dost deprimovaly. Nebylo to ale nic proti tomu, co jsem uviděla při ohlédnutí za první zatáčkou - nic. Nebyl tam jeden jediný strom, který by mi stínil ve výledu na Thead v plné jeho kráse. Jenže - nebylo tam ani Thead. Byla tam jenom další zatáčka.
Na čele mi vyrazil pot a nebylo to z horka. Začala jsem šlapat ještě zběsileji a jednotvárná krajina kolem mě brzy přímo letěla. Kilometry na té digitální věci, připevněné na řídítkách, jem už dávno nesledovala. Zírala jsem přímo před sebe, až jsem konečně uviděla to, proč jsem se sem vydala - tmavé čáry od pneumatik auta, které zoufae brzdilo.
A potom pomníček.

Kiss - trochu drsnější pusa

18. srpna 2010 v 18:49 | moi |  Hudba - třetí z podstat mé existence
Slyšela jsem dejme tomu patnáct písniček - a  u čtrnácti jse nevěděla, že jsou od nich. Ale tuhle jsme byli na návštěvě u známých a "strejda" mi pustil oficiální DVD s jejich koncertem. Díval se dokonce i brácha! A nutno podotknout, že ačkoliv to jsou všechno už staří pardáli, elánu mají na rozdávání. Dávám sem pár obrázků a nějaký to video...
dv
Mám dojem, že příprava na vystoupení trvala dýl než vystoupení...
ASRf
No i bez make-upu to byli fešáci, ne? Ta blondýnka nahoře, to je Peter Criss, tak si nechte zajít chutě, pánové...

Klasika - I was made for loving you



Ta anketa není tak úplně k věci, ale nějak mě nenapadá článek, kterej bych k ní napsala.

Čeho se naše rodina bojí

18. srpna 2010 v 17:35 | moi |  Prostě...obrázky?
Brácha trpí koumpounofobií - strachem z knoflíků. Odmítá si oblíct cokoliv, co má na sobě byť jen jden jedinej knoflík. Občas mě tím přivádí k šílenství.
Nikdo na světě si nedovede představit, kolik sebepřemáhání mě stálo sem tyhle dva obrázky dát. NENÁVIDÍM PAVOUKY!
aysdc
cxfv
Ranidafobička máma. Nechápu, jak se někdo může takových hezkých zvířátek bát. Možná mi jednou řekne totéž milovník pavouků..
x

No a můj táta trpí neustálým strachem z toho, že mu vyprodají čabajskou klobásu....

Mimochodem, jestli někdo trpíte chucknorrisfobií, ozvěte se!


Originální název, který mě bohužel nenapadl....

18. srpna 2010 v 15:56 | moi
Dávno minulá jest doba, kdy se děti bály svítících očí v tmavém koutě, kvílení v komíně a kroků na půdě - tedy kdy se bály kočky, co se zappomněla u nich v pokoji, meluzíny a průvanu nebo dědy, co si šel na půdu pro nářadí. Dnešní děti se bojí Samary, Freddyho Kruegera a Jasona Vorheese. A já si říkám -  ty vole, jak je tohleto možný? Jak se můžou bát věcí, který by správně neměly ani znát? Strach je v dnešní době vinou nepozorných rodičů nebo příliš povolných rodičů. Děti před obrazovky televize po desáté večerní nepatří, ale to je všem patrně jedno. Přijde mi to vůči nim poněkud sprosté...Tolik můj obecný názor na strach. Dávno už to není emoce, která přichází sama od sebe. Lidé jí v mnoha případech výrazně pomáhají.

Jsem psychicky labilní arachnofobička. V tomhle přpadě je důležitější to "arachnofobička". Pavouci mi vadili odmalička, ale posledních několik let mi ztrpčují život mnohem víc. Navíc mám tu kliku, že žiju ve starém a místy trochu děravém domě, v němž o pavouky nouze rozhodně není. Vřele doporučuju.
Ale já už jsem tu četla dost článků o arachnofobii, takže ten můj bude o něčem jiném. Jako malá jsem se bála čerta. Jako větší jsem se bála chodící mumie, co jezdí v kabrioletu. Vyprávěl nám o ní spolužák z kroužku a mě to úplně zblblo. Dneska se musím smát, když si na to vzpomenu. Pak jsem měla období, kdy jsem se díky jedné hodně vadné reklamě na žvýkačky strašně bála smrtky, vadila mi i zmínka o ní a při každém výpadku proudu jsem měla hysterák, protože v té reklamě taky vypadl proud. Taky jsem měla strach, že mě něco stáhne pod postel, v důsledku čehož jsem se svého času hodně zlepšila ve skoku do dálky.Ale to všechno byly prostě nesmysly, kdežto dnes se bojím reálných věcí. Věcí, které by mohly jednou přijít. Doufám, že nepřijdou.
Mé mámě je pětačtyřicet, je malá, hubená a v neustálém stresu. Často si stěžuje na bolest u srdce a migrénu. Mně se o ní celkem často zdá a z devadesáti devíti procent je to stále se opakující noční můra - jdu z koupelny přes obývák do svého pokoje, máma leží na sedačce. V pokoji je skoro úplná tma (což tam obvykle bývá). Vezmu deku a chci ji zakrýt, ale když se jí dotknu, zjistím, že je celá ztuhlá a studená. Vždy, když se z toho snu probudím, jdu zkontrolovat, jestli je máma v pořádku. V poslední době chodím i několikrát za noc.
Mýmu tátovi je dvaapadesát a pracuje jako řidič DPMB. Spát chodí pozdě a občas se stane, že usne na židli nebo v kině a tak. Svou práci dělá už skoro dvacet let a když má ranní směnu, vstává třeba ve tři ráno. Máma mi vyprávěla, že nedávno mu zazvonil budík v podobně nekřesťanskou hodinu, táta vstal, sedl si na kraj postele a okamžitě zase usnul. Takže myslím, že můj strach, že usne za volantem a zabije se, je celkem oprávněný. Po špatné noci jsem potom celý den nervózní. Stačí, aby jel táta jenom nakoupit a dlouho se nevracel a už mám nervy nadranc. Staří rodiče jsou v tomhle směru fakt na nic.
S mým pětiletým brarem to ale není o nic lepší. Trpí poruchou zvanou "noční děsy" . Zničehonic začne ze spaní plakat, ale i když u něj máma je a konejší ho nebo chová, on ji nevnímá. Neví ,že tam je. Takový stav může skončit bdělým kómatem. Za nic na světě bch bráchu nevyměnila, přestože to tak nevypadá,a mám pocit, že jsetli se jeho problém rychle nevyřeší, asi se zlbázním.
Naposledy jsem se doopravdy bála někdy minulý rok. Kuba zlobil a já ho lehce, fakt lehce plácla po hlavě, nebyla to žádná šupka, na to si dávám pozor (taky bych ho při své velikosti mohla zabít). Jenže on si večer začal stěžovat na bolest hlavy. Celou noc nespal, jenom řval, takže nespal ani nikdo další. Druhý den to pokračovalo. To už jsem byla úplně hotová, bála jsem se, že jsem bráchovi ublížila. Byl to nejhorší týden v mým dosavadním životě. Od té doby jsem ho po hlavě neplácla. I když to byl jenom úpal.
Babi a dede (babička a děda) jsou oba nemocní. Takže se bojím, že brzo umřou a my zůstaneme úplně sami. Když si to tak rovnám v hlavě, vlastně  se bojím o celou svou rodinu a nedovedu si ani představit, že bych někomu z nich šla na pohřeb. Asi jsem nenormální, nevím. Nicméně moc dobře vím, co znamená mít opravdu strach. Všichni duchové se můžou jít bodnout. A Samara s nima!

Městečko Thead - kapitola 3.

17. srpna 2010 v 11:33 | moi |  Výlevy grafomana
Rozhodla jsem se to nekomentovat. Pokud si myslí, že je vtipná, prosím. A ať si to užije. Takže jsem poslušně počkala, až do ředitelny dorazí můj nový kantor a potom neméně poslušně odcupitala po jeho boku do třídy, plné těch divně vybledlých dětí.
Trochu mě uklidnilo, když jsem zjistila, že i tady to nejspíš chodí stejně, jako ve všech ostatních amerických školách. Bylo naprosto jasné, kdo třídě kraluje - tři blondýnky, usazené v čele jednotlivých řad. zdálo se mi, že jsou všechny stejné - blonďaté culíky, stažené ohromnými růžovými gumičkami, růžová nebo světle fialová trička a džíny, co stály pravděpodobně víc, než ten dům, co koupila máma. Na splátky. Když jsem vstoupila, sjely mě unisono pohledem, který říkal...houby říkal, přímo řval: ,,Co je to za chudinku?" Vrátila jsem jim to. Nevadí mi být za chudinku. A spoň nevypadám jako sériově vyráběná panenka Barbie.
Pokud na mě někdo civí, snažím se, abych já necivěla na něj. A teď na mě civěla skoro celá třída. Až na dvě dívky, co seděly úplně vzadu. Za nimi byla dvě volná místa, z nichž jedno mělo nejspíš patřit mně, ale zpátky k těm holkám. Jedna byla taky blondýnka, ale jiná. Měla vlasy jako světlý jantar, dlouhé a vlnité. Stejně jako ostatní i ona byla dost bledá a tím pádem její velké tmavě hnědé oči vypadaly ještě větší a tmavší. Její sousedka, nakrátko ostříhaná brunetka s tou nejkrásnější barvou vlasů, jakou jsem kdy viděla, se na mě usmála, což se dalo považovat za dobré znamení. Očividně měla zálibu v etno stylu, soudě podle množství dřevěných korálků na krku a zápěstí. Obě mi byly sympatické a pocítila jsem zvláštní úlevu, že budu sedět právě za nimi.
,,Děti, tohle je vaše nová spolužačka. Jmenuje se An..Ad.."
Učitel se zakoktal a bezradně se na mě podíval. S povzdechem jsem vzala povinnost odrecitovat všechny ty kecy na sebe.
,,Jmenuju se Andra Carlosová, nemám ráda, když mi někdo říká Andy, nesnáším růžovou a sushi. Jsem ateistka, přistěhovala jsem se včera a žiju v té velké barabizně na konci města. V první třídě jsem chodila do karate a jsem alergická na psí chlupy. Moje oblíbená barva je zelená. A teď bych ráda věděla, kde budu sedět."
Tyjo. Nevím, kdo to teď mluvil, ale já to rozhodně nebyla. Měla jsem v úmyslu se jenom představit a možná zmínit svůj věk, ale určitě ne dávat do pacu svoje názory na politiku a blondýny. No co, pomyslela jsem si, když jsem si všimla tří zamračených barbínek v první řadě, aspoň jim bude jasné, že pokud chtějí otrokyni, mají hledat jinde.
Asi pět vteřin po mém proslovu bylo naprosté a ticho a potom ta hezká blondýnka vzadu vstala a začala tleskat. Přidala se brunetka vedle ní a pak další a další a nkonec tleskala celá třída. Tleskali mně, holce, kterou znali pět minut. Učitel mi zaraženě ukázal očekávné místo vzadu a já si s úsměvem šla sednout. Okamžitě se ke mně otočily.
,,Ahoj. Já jsem Apple," podávala mi ruku blondýnka.
Opatrně jsem ji stiskla. Měla jemnou studenou kůži, jakoby v životě nepracovala.
,,A já jsem Moer. To je afrikánsky ořech," usmívala se korálky ověšená brunetka.
,,To znám. Jáá jsem švédsky druhý," opáčila jsem a všechny tři jsme se zasmály.
Ne proto, že by to bylo nějak závratně vtipné. Prostě jsme se zasmály. A já se v duchu začala modlit, abychom se s mámou zase nestěhovaly.
Vyučování jsem skoro nevnímala, strašně jsem se těšila, až škola skončí a já si budu moct popovídat s Apple a Moer. Než jsem se dočkala, muselo uběhnout několik let. Nakonec jsme ale stejně bok po boku vyšly z budovy a usadily se na zídce vedle stojanu na kola. Apple se na mě tak nějak zvláštně podívala a ztišila hlas do tajemného šepotu:
,,Hele, já vím, že to je neomalenost, ale...jak se to stalo? Jak ses sem dostala?"
Moer se zatvářila šokovaně:
,,Apple! Co když je traumatizovaná? Nemůžeš se jí přee hned první den ptát! Zvlášť, když je tu i s mámou!"
Zmateně jsem na obě zírala. Traumatizovaná jsem, o to žádná. Traumatizovaná z toho, že jsem v podstatě homelessačka.
,,Včera jsem přijely. Autem. Proč jako?" opáčila jsem a lítala oima z jedné na druhou.
Moer se zatvářila lítostivě:
,,Takže autonehoda. Je mi líto, Andro."
,,Co je ti líto?"
Hrabe mně nebo všem kolem? Apple vykulila svoje velké oči. Moer se taky zavářila udiveně, ale pro jistotu mi neodpověděla ani jedna.
Naštvaně jsem seskočila ze zídky a založila si ruce v bok:
,,Tak moment. Myslím, že mi něco uniká, něco hodně důležitého. Ředitelka se mě zeptala na způsob úmrtí, pak mě přiřadila do oddělení klinické smrti a vy mi teď řeknete, že je vám to líto a já vůbec nevím, co!"
Moer si z mé naštvané řeči alevybrala poněkud špatnou část:
,,Do klinické smrti? Tak to tu dlouho nebudeš."
Jenom mi spadla čelist. Apple položila svou jemnou ruku Moer na rameno:
,,Počkej, Mo. Andra to asi neví, to se občas stane."
Obrátila jsem oči vsloup:
,,Co proboha zase nevím?"
Apple si rozpačitě navíjela pramen vlasů na prst:
,,No...že jsi mrtvá."

Městečko Thead - kapitola 2.

12. srpna 2010 v 11:22 | moi |  Výlevy grafomana
Během toho šíleného road tripu, který absolvuju se svou mmou, jsem viděla už tolik zapadákovů, že jsem si udělala celkem jasnou představu o tom, jak takovou díru poznat. Podle cedule. Pokud vás uvítá papundeklová deska s nápisem, v němž chybějí písmena, papundeklová deska tak malá, že ji předroste i okolní tráva nebo papundeklová deska, která byla možná kdysi zářivě barevná, ale teď je oprýskaná a vybledlá a nikdo se ji nenamáhá opravit, pak počítejte s tím, že jediné vzrůšo, které vás v dotyčné obci čeká, je výpadek proudu při bouřce. Pokud bouřka bude.
V tomhle případě městečko Thead klame tělem...nebo spíše cedulí. Není to ani cedule, je to rovnou ohromná kovaná brána se zlaceným nápisem WELCOME. Nedokázala jsem pochopit, jak se za takovým vchodem může skrývat tak nudná galerie a při příjezdu jsem to dávala dost okatě najevo. A upřímně řečeno, dům mě dorazil. Byla jsem v Thead asi pět vteřin a už jsem to tam nesnášela.
Máma to nazvala domem. Nicméně to byla naprosto otřesná pevnost, do které by se s přehledem vešlo tak šest rodin po dvou dětech. Vážně jsem se snažila brát to z té lepší stránky - budu mít svůj pokoj, dokonce i svou koupelnu, jíst budeme v jídelně jako honorace, ale přesto bych moc ráda věděla, proč máma koupila největší stavbu v Thead, ještě ke všemu na splátky. Odpovědi se mi nedostalo.
Dům byl plně vybavený.  Můj pokoj mě dokonce docela nadchl. Předchozí majitel ho vymaloval světloumnce zelenou a zelená je moje nej barva. Dalo by se to považovat za  dobré znamení. Máma si vzala ložnici hned vedle. První noc jsme ale stejně spaly vedle sebe na podlaze. Být samy dvě v tak obrovském domě může být za jistých okolností dost depresivní.
Tu noc se mi zdál divný sen. Rozhodně mi kuráže nepřidal, jestli chcete něco vědět. Koneckonců, říká se, že co se vám první noc na cizím místě zdá, to se většinou splní. Ale k věci. Viděla jsem samu sebe na nemocničním lůžku, napojenou na hadičky a divně vypadající a bzučící přístroje, celou omlácenou a odřenou, zafačovanou jako mumii. Měla jsem úplně vyholenou hlavu a přes lebku se mi táhly dvě klikaté jizvy, pravděpodobně po fraktuře. Nic se tam nedělo. Jenom jsem stála vedle té postele a dívala se na sebe. Druhá Andra (asi jsem se nezmínila, že se jmenuju Andra, že? V nějaké severské řeči to znamená "druhá", takže to slovní spojení, které jsem právě použila, je dost divné) se ani nepohnula a vypadla, že jí dělá problémy i dýchat. Dostala jsem o tu druhou Andru strtach, chtěla jsem se jí alespoň dotknout, ale než jsem to stihla....
...zazvonil ten pitomec budík. Panebože, uvědomila jsem si vzápětí, já jdu poprvé do nové školy! Ani jsem si nemusela dávat ranní sprchu, tahle byla dost studená na to, abych se probrala.Máma ještě spala, nechtěla jsem ji budit. Potichu jsem se doplížila do svého pokoje a mírně frustrovaně se zaívala do zrcadla. Chtělo se mi zoufale zaúpět, když jsem uviděla svůj odraz. Nikdy to nebylo nic moc. Jsem takový ten světlý..ne světlý, vybledlý typ. Mám vybledle hnědé mikádo těsně pod uši, vybledle modré oči, vybledlou kůži. A tady jsem byla prakticky průsvitná. Skoro se mi zdálo, že skrz sebe vidím borovicové obložení na protější stěně. No nic. To můžu vyřešit potom.
Natáhla jsem si svoje nejlepší šedé džíny a světle modré triko s třpytivým motýlem. Měla jsem ho ráda, šlo mi k očím. Moje úplně nová károvaná školní taška byla ještě zahrabaná kdesi v krabici, musela jsem si vzít mámin batoh. No a. Dočkej času, taštičko.
Škola byla asi pět set metrů od našeho domu. Její architektuře jsem nevěnovala pozornost, zajímali mě lidé. Bylo jich málo, ale to mě nejspíš nemělo překvapit. Co mě ale překvapilo bylo, že všichni tu působili podobně vybledle jako já. Thead se nacházelo v poměrně slunečné lokalitě, ale nikoh opáleného jsem tu ještě neviděla. Jenom pár černochů, ale ti se nepočítají.
Byla jsem nervózní, pochopitelně. Nových škol jsem vystřídala už hodně, le tahle mě z nějakého důvodu znervózňovala. Prošla jsem do vestibulu a našla ředitelnu. Ťuky ťuk.
,,Dále!"
Ženský hlas. No fajn. S muži - řediteli nemám dobré zkušenosti.
,,Ehm, dobrý den...já jsem tu nová. Andra. Andra Carlos."
,,Hm..dobře. Vyplním si tvoje papíry. Věk?"
,,Dvanáct."
,,Pohlaví..no zcela zjevně žena...rasa europoidní...způsob smrti?"
Nechápavě jsem zamrkala:
,Co prosím?"
Ředitelka se na mě naprosto vážně podívala:
,,Způsob smrti."
Tohle mě vykolejilo. Buď je ta ženská padlá na hlavu nebo je tohle její nehumorný humor. V kždém případě, nevypadala ani na jedno z toho.
,,Promiňte..ale já...já jsem zcela evidentně..jaksi - naživu," vykoktala jsem jako úplné pako.
Žena jenom pokývala hlavou a začala cosi čmárat do těch papírů..které ovšem, jako jsem ze zkušenosti věděla, mly dávno před mým příjezdem ležet vyplněné na jejím stole. ,
,Hned ses mi zdála nějaká barevná," poznamenala zničehonic.
Jenom jsem povytáhla obočí. Nejsem barevná. Než jsem stačila vymyslet něco, co bych řekla, aby přestala kecat nesmysly, zvedla ředitelka telefon a do sluchátka nevzrušeně řekla:
,,Jedna nová. Dvanáct let. Do oddělení klinické smrti."


Městečko Thead - kapitola 1.

11. srpna 2010 v 17:30 | moi |  Výlevy grafomana
Když jsme se za poslední půlrok potřetí stěhovaly, připadala jsem si jako padlá na hlavu. Kdyby bylo o mém, nestěhovala bych se vůbec, někde jsem se narodila, tak tam budu žít a tak tam taky umřu. Hotovo. Ale to ne. Ne, ne, ne. Nic takového. My musíme pendlovat z místa na místo jako dvojička šašků. A teď jsme se dopendlovaly až do největšího zapadákova na světě. Nebo možná  v celým vesmíru.

Hraničářův učeň

10. srpna 2010 v 13:41 | moi |  Knihy - jedna z podstat mé existence
 Sérii Hraničářův učeň napsdal John Flanagan pro svého syna, který trpěl mírnými komplexy kvůli malému vzrůstu. Oceňuju, že hlavní hrdina není namakanej terminátor, co všechny zmlátí na hromadu a jde domů....
Gorlan bylo panství, patřící lordu Morgarathovi, který před patnácti lety zradil krále a svého přítele a obrátil svou armádu proti němu (trochu solidarity, ne? Byl mladej a blbej...). Byl za to poslán do vyhnanství - do Temných a Deštných hor (ano, tam prosím pěkně prší 400 dní v roce a slunko tam vyjde jenom když se Morgy nedívá..fakt výhra tam bydlet.) Ale toho se příběh dotýká jenom minimálně...
Will je malý hubený kluk, co by chtěl na bojovou školu, kam ho nevezmou (protože je malej a hubenej, to je snad jasný, ne?). Namísto bojového mistra si ho bere na starost hraničář Halt . Will je zklamaný a trochu závidí ostatním kamarádům, protože oni dostali svá vysněná místa narozdíl od něho. Brzy ale zjišťuje, že hraničářské řemeslo není jewnom o chození po lesích a dávání bacha , jestli někdo nešlape po kytičkách. Je to taky ježdění na malých, ale úžasně silných a vytrvalých ponících, střílení z luku a obrana saxonským nožem. Willovi se to začíná líbit....
....a zrovna jako na potvoru Morgarath vypustí svoje domácí zvířátka - kalkary. Náramně ošklivé a nebezpečné bytosti nadané uměním jakési hypnózy. Halt a Will mají problém a nejen oni, ale vlastně všichni, kteří těm potvorám přijdou do cesty. Zatím to setkání nikdo nepřežil. Halt má za to, že zabijáci míří ke králi, ale Willovi to nedá a pořád mu něco říká, že je to Halt, koho mají zlikvidovat. Navíc se ke králi dostávají znepokojivé zprávy. Vypadá to, že Morgarath se hodlá vrátit z dovolené a přejít přes celní kontrolu trochu drsnějším způsobem...

Obsah druhýho dílu sem psát nebudu. Jednak proto, že si ho nepamatuju a jenak proto, že kdo to chce vědět, ať si to přečte! Fakt to stojí za to.

Divný ženský

9. srpna 2010 v 18:46 | moi |  Kresba, malba...a tak vůbec
cy
bf
xyvb
xcv
A ještě dvě opravdu divný baby :

fggggggggg
dj
Jo! Málem bych zapomněla - všechno je to v Malování.


Kam zmizel hrabě Drákula?!!!

9. srpna 2010 v 15:38 | moi
Proč ,bože, proč? Proč se musí modernizovat a předělávat i výtvory lidské slovesnosti, příběhy, které vznikaly po staletí a měly svou úctu a tradici? Tohle je normální do nebe přímo řvoucí sprostota, tohleto. Tak se podívejte, prosím pěkně:

Normální upír - černé vlasy, bílá kůže, rudé rty, případně oči, dlouhé špičáky, ostré nehty, spí zásadně v rakvi, bojí se česneku, svěcené vody a kříže, můžete ho zabít, když mu vrazíte do srdce kůl nebo ho vystavíte slunečnímu světlu, živí se výhradně lidskou, jen zcela vyjímečně zvířecí krví, kousnutím dělá z druhých upíry.

Nenormální aneb moderní upír - okouzlující vnitřně rozervaná bytost, která vypadá, jakoby trávila staletí v módních salonech a na manikúře, na kříže zvysoka kašle druhou stranou, svěcenou vodu používá pravděpodobně místo vody ústní, česnek nejí jenom proto, aby jí pak nesmrdělo z pusy, až bude líbat svou lidskou lásku a může jít klidně chytat bronz, protože slunce jí nic neudělá...jo a kdž jí dá druhej upír pořádně přes držku, rozbije se jako porcelánová panenka!

Už alternativa Darrena Shana se mnou dost zahoupala a to říkám i přesto, že Shanovskou ságu jednoduše zbožňuju, ale pořád tam byla aspoň část původního vampyrismu, aspoň si upíři žili vlastním životem a nebydleli v luxusních vilách, ale v městě vytvořeném uvnitř hory. A spali v rakvích. Do jisté míry to bylo akceptovatelné.
Ale po přečtení a shlédnutí  díla Stephanie Meyer jsem měla bez nadázky chuť mlátit hlavou do zdi. Nevím , o čem ty knížky jsou, možná je to dobře napsaný, ale s upírama to nemá společnýho absolutně nic. Bram Stoker se musí obracet v hrobě. Chudák.
Co se vymatlanců, kteří si myslí, že jsou upíř,i týče, měli by zajít za psychiatrem. Taková porucha skutečně existuje, jak duševní, tak fyzická, fyzická většinou ve formě nějaké alergie, třeba na slunce nebo na česnek. A že máte delší špičáky? No bóže, já mám zuby divný celý. A že vám chutná krev? Jasně, že vám chutná, vy idioti, jestli jste si toho nikdy nevšimli, tak malý deti, když se říznou nebo škrábnou do krve, okamžitě strčí prst do pusy, ale to z nich nedělá upíry! Pokud vás nikdo nekousl, netrpíte anémií a tak dále, musím vás zklamat, ale vaše šance, že se stanete upírem, jsou fakt mizivý.
Takže tak.

rd
hm



















TOHLE JE UPÍR. Upír s velkým U, upír takříkajíc ze staré školy...

v





























fd


























Když si sundám brýle a zavřu obě oči, můžu Viktora z Underworldu považovat za slušnýho upíra. Aspoň má špičáky.

ss
dsdd






























Ale v tomhle nemůžu vidět upíra ani při své nejlepší vůli. Tohle je prostě nějakej nešťastnej metrosexuál...nic ve zlém, Patizóne.